Chaos

V těch nepopsatelných hlubinách

Tak mne na zahradě moje sousedka zubařka zkontrolovala, jak se hojím. Pochlubila jsem se zaklínáním bolavého zubu a na oplátku jsem se od ní dozvěděla, že staří Egypťané, kteří byli nesporně nejlepšími lékaři starověku, vyráběli můstky ze slonoviny a přichytávali je zlatými drátky a dokonce dělali zubní implantáty z vepřových kostí. To je docela fantastické.

Ale jinak se omlouvám, že jsem ty báje vzala jaksi od prostředka. Dnes to napravím a začnu od prvotního Chaosu.

Ale nejdřív trochu o mýtech a mytologii obecně. Mýty nejsou a nebyly jen zajímavým vyprávěním, ve spojitosti s příslušným rituálem plnily důležitou funkci, udržovat řád světa, do kterého patřily. Jejich texty proto byly považovány za posvátné, většinou je máme zachovány v posvátných knihách jednotlivých náboženství. A v tom je právě potíž s antickou mytologií. Žádné posvátné knihy v originální kanonické formě nemáme k dispozici. Mýtů je známo mnoho, ale všechny naše znalosti o nich už pochází z jejich druhotného zpracování, z básní, dramat, historických, filosofických, dokonce cestopisných knih antických autorů, ale také z výtvarného projevu jako sochy, reliéfy, mozaiky, fresky nebo malby na keramických nádobách. 

Začínáme tedy Chaosem. Je to cosi nepopsatelného, pusto a prázdno, kde ještě neexistují ani naše vžité časoprostorové souřadnice, ale je to zároveň plné toho, co teprve bude. Z tohoto Chaosu se jako první vynořila Gaia, země, která vlastně představuje jeho opak, země má jasný a ohraničený tvar. Je matkou všech věcí, (jen něco málo jsoucen má svůj původ přímo v prvotním Chaosu, Erebos, temnota podsvětních hlubin a Nyx, noc). První, koho Gaia sama ze sebe zrodila, byl Úranos, nebe. Země a nebe byl na počátku nerozlučně spojený pár, Hésiodos to popisuje tak, že Úranos svou družku Gaiu vlastně bez přestání obtěžoval a zalehl ji tak, že všechno, co bylo počato, muselo zůstat uvnitř své matky, protože nikomu otec Úranos nedopřál vyjít na světlo. Pro Gaiu už bylo takové břímě nesnesitelné. Uvnitř jejího těla se tísnilo šest Titánů a jejich šest sester. Nikdo se však nechtěl odhodlat ke vzpouře proti násilnickému otci. Nakonec se úkolu ujal Kronos. Matka Gaia ho vybavila ostrým srpem, harpé, a když Úranos přišel souložit s Gaiou, Kronos ho zevnitř Gaina těla vykastroval a jeho pohlaví odhodil. Krůpěje manželovy krve zachytila Gaia a zrodily se z nich obávané Erinye. Pohlaví se vznášelo na vlnách moře a z pěn moře a spermatu se vynořila bohyně lásky Afrodité. Nebe se od země vzdálilo.
Vlády se ujal Kronos. Tři Titáni si vzali své sestry a z jejich manželství se narodila další generace bohů. Dál budeme sledovat spojení Kronovo se sestrou Rheou. Měli tři dcery, Hestii, Démétru a Héru, a tři syny, Háda, Poseidóna a Dia. Kronos měl strach, že ho některé z dětí zbaví vlády, a tak všechny svoje děti hned po jejich narození polykal. Matka Rhea z toho byla nešťastná, a v Diově případě se jí ale podařilo manžela obelstít, předložila mu kámen zabalený v plenkách a malého Dia nechala na vychování Najádám na Krétě, skrytého v jeskyni, aby nebyl slyšet jeho pláč. Před jeskyní navíc Kureti, mužská božstva pořádali hlasité válečné tance, prostě tropili hluk. Lest se podařila, Zeus vyrostl a pomocí kouzelné mediciny, která byla ale dávidlem, přiměl svého otce děti vyvrhnout. Teď stojí proti sobě dvě skupiny bohů, začíná válka budoucích olympských bohů proti Titánům.      

Perseus II

Perseův slavný návrat s přestávkou na osvobození Andromedy

Děkuji vám, přátelé, za pěknou odezvu na otázku. Pokračuji tedy.

Perseus se vydal na zpáteční cestu. Dostal se do severozápadní Afriky, kde žil Titán Atlas, který byl za vzpouru proti bohům odsouzen věčně nést nebeskou klenbu. Atlas byl k cizincům nedůvěřivý, protože věštba ho varovala, že mu ublíží Diův syn. Takže když se Perseus představil, obořil se na něho , vyhnal ho a nazval lhářem. Perseus si to nenechal líbit, vytáhl Medúzinu hlavu z torby a Atlas zkameněl.

Po cestě nad severní Afrikou z torby kapala Medúzina krev, ta se na zemi proměnila v jedovaté hady a ti mají na svědomí proměnu oblasti v písečnou poušť bez života. (to jsou věci).

Na samém kraji tehdy známého světa, v Etiopii uviděl Perseus na skále v moři přikovanou dívku. Byla to Andromeda, dcera krále Kefea, která měla být obětována mořské obludě. Andromedina matka Kassiopeia se totiž příliš chlubila svojí krásou a urazila mořské nymfy. Jejich vládce Poseidón na království poslal mořského netvora, který mohl být ukonejšen jen obětováním Andromedy. Perseus to však nenechal jen tak. Domluvil se s Andromedou i jejími rodiči, že se pokusí netvora zabít, pokud mu Andromedu dají za manželku. Souhlasili, ono jim ostatně nic jiného nezbývalo, ale nadávali mu příliš šancí. Andromeda sice už ženicha Fínea měla, ale ten se bál a za ni v rozhodující okamžik nechtěl dávat v sázku vlastní život. Perseus s netvorem bojoval ručně se zbraní, (vlastně nechápu, proč i v tomto případě nepoužil svou obvyklou taktiku, ale možná, že na Poseidonovy výtvory zkamenění nefungovalo, když Medúza byla Poseidónova milenka) a podařilo se mu ho zabít a Andromedu osvobodit. Při svatební hostině v Kéfeově paláci se ovšem objevil Fíneus a nevěsty se dožadoval, přivedl si s sebou i válečný doprovod. Svatebčané byli v menšině, navíc neozbrojení, takže to vypadalo špatně. Ale Perseus zavolal, až odvrátí tváře a Fínea i s družinou nechal zkamenět.

Cesta domů byla volná. I s Andromedou se dostavil do Polydektova paláce na hostinu, která byla ještě v plném proudu (ceníte si tu ohromnou rychlost, s kterou zvládl všechna svoje dobrodružství?) a hlásil splnění úkolu. Nikdo mu nevěřil, tak Medúzinu hlavu vytáhl z torby. Následky byly obvyklé, palác byl najednou vyzdoben množstvím kamenných soch. Perseus předal kralování na ostrově Serifu svému pěstounu Diktovi, vrátil hodným nymfám jejich neocenitelné dary, Hermovi harpé a Athéně za odměnu za skvělé rady Medúzinu hlavu. Athéna si jí vyzdobila svůj štít. Pak Perseus vzal maminku Danaé a manželku Andromedu a spěchal do Argu. Chtěl se s dědem Akrisiem smířit, na počest uspořádali sportovní hry, kde se také házelo diskem. Perseus neodolal a také hodil, zasáhl však Akrisia tak nešťastně, že Akrisios umřel, přesně tak, jak tvrdila stará věštba. Perseovi se nezdálo správné, aby vládl v Argu, když zabil krále Akrisia, i když se tak stalo nešťastnou náhodou. Proto si království prohodil se svým bratrancem a dál panoval v Tirynthu. V Mykénách dal postavit krásné paláce a je považován za mykénského patrona a zakladatele. V Mykénách také ukazují jeho hrob. Ale pravda je ta, že ho otec Zeus nenechal umřít, ale společně s příbuznými ho vyzvedl na oblohu. Tam se na něho i na jeho manželku můžeme dívat, souhvězdí jsou viditelná i pouhým okem neozbrojeným dalekohledem.

I potomci Persea a Anromedy byli slavní hrdinové, ale největší proslulosti dosáhl jejich vnuk Héraklés.

Otázka pro mé čtenáře

Dnes jsem si uvědomila, jak ošidné mohou být i dobře míněné religionistické postřehy, pokud se dotknou živých míst. Pokud se totiž věnuji náboženstvím už vyhynulým, nemohu se asi dotknout ničí osobní víry. Jiná situace ovšem nastane, pokud se budu věnovat náboženstvím živým, a to i tehdy, když se třeba budu věnovat jejich minulosti. Hlavním předmětem mého studia a práce je v současné době právě vznik křesťanství, zhruba doba prvních dvou století našeho letopočtu. A to by už pro někoho bolavé být mohlo, protože by to mohlo zpochybnit něco, co je pro něho podstatné. Potřebovala bych proto vědět, do čeho už nemám šťourat, co si mám nechat jen pro svou religionistickou odbornost a nemám to zmiňovat ve svých nočních úvahách. Vím podle počitadla, že nějaké čtenáře, pravděpodobně pravidelné, mám, a nerada bych jim ublížila.

Perseus

První část životopisu – zázračně narozený hrdina jde pro hlavu Gorgony Medúzy

Tak zub je šťastně venku už od čtvrtka. Po dalších šesti týdnech, až se všechno bolavé řádně zahojí, bude následovat umělecká zubařská práce na výrobě můstku. Vida, vida, kdyby měly Graie takovou zubařku, nemusely se hádat ani trápit hlady. O starověké medicíně mám taky v plánu někdy později pohovořit, ale potřebuji si najít některé texty a osvěžit příslušnou literaturu, abych vás nekrmila nějakými bláboly.

Tak dnes tedy slíbený Perseův životopis, vlastně zatím jen jeho první část.
Vyprávění musí začít jeho dědečkem Akrisiem. Ten byl totiž z dvojčat a s bratrem Proitem se pošťuchovali a prali ještě před narozením. Když vyrostli, měli společně vládnout v Argu, ale to samozřejmě nedělalo dobrotu, došlo k nerozhodné bitvě a tak to nakonec vyřešili tak, že Akrisios vládl v Argu a Proitos v sousedním Tirynthu. Akrisios měl jen dceru Danaé a velice si přál syna. Vypravil se do delfské věštírny, aby se poptal, co má udělat. Věštírna většinou odpovídala nesrozumitelně, případně na něco jiného, než se tazatel ptal. V tomto případě se Akrisios dověděl. že syna mít nebude, ale že ho zabije jeho vnuk, syn dcery Danaé. Dal tedy na nádvoří paláce vybudovat podzemní bronzovou kobku a tam Danaé zavřel s jednou služebnou, aby se osudu vyhnul. Ale osudu se nikdy nevyhne nikdo, ten vládne i olympským bohům. Nejvyšší z nich, sám Zeus, už byl do krásné Danaé zamilovaný a tak pronikl stropem kobky v podobě zlatého deště. (nedovedu si představit, proč by mělo být snadnější prostupovat bronzem v podobě zlata, Diovi sice nic není nemožné, ale proč potom takový exhibicionismus) Uvnitř na sebe vzal lidskou podobu a s Danaé si užíval. Narodil se jim syn Perseus. Jednou děd Akrísios na nádvoří zaslechl dětský hlásek a tak se vydal na kontrolu. Danaé nic nezapírala, otec jí však nechtěl věřit. Pro jistotu obětoval služebnou za nekvalitní hlídání na Diově oltáři, ale zabít vlastní dceru a vnuka se mu přece jen nechtělo. Strčil je proto do dřevěné bedny a nechal hodit do moře. Bedna byla vytažena na břeh na ostrově Serifu. Vytáhl ji rybář Diktys, Danaé i Persea se ujal a staral se o ně vzorně. Ale Danaé se zalíbila i jeho bratru Polydektovi, který byl králem ostrova. Dost si na ni dovoloval, ale Perseus už maminku bránil. Potřeboval se ho tedy zbavit. Uspořádal hostinu na počest Hippodameie, o kterou se ucházel. Všichni byli pozváni, ale měli přinést dar, každý jednoho koně. To Perseus nemohl udělat, protože byl chudý a koně neměl. Furiantsky slíbil, že místo koně přinese hlavu Gorgony a Polydektés ho vzal za slovo. V tom byla drobná potíž, Gorgony byly tři, dvě nesmrtelné a jedna smrtelná, všechny měly tu vlastnost, že způsobovaly zkamenění každého, kdo se jim podíval do očí, a navíc nikdo nevěděl, kde je vlastně najít. Ale Perseovi pomohli jeho nejchytřejší božští sourozenci, Athéna a Hermés. A také tři Najády, nymfy pramenů. Všichni přispěchali s vybavením, které se opravdu velice hodilo. Najády mu daly okřídlené opánky, na kterých mohl létat vzduchem, Hádovu helmici, která ho činila neviditelným a brašnu, která se zvětšovala nebo zmenšovala podle toho, co se do ní dalo, aby do ní potom Gorgoninu hlavu vložil. Hermés mu dal ostrý srp, harpé, (nástroj, kterým Kronos vykastroval svého otce Úrana, ale o tom možná jindy). Perseus takto vybaven doletěl až na konec světa, kde bydlely Graie, o těch už byla řeč. Vyčíhl okamžik předávky oka, oko jim vzal a slíbil vrátit jen když mu prozradí cestu ke Gorgonám. Teď by to chtělo je trochu popsat. Údajně byly sličné, ale měly místo vlasů jedovaté hady, zlatá křídla a bronzové pařáty, hlava byla taky pozoruhodná, protože byla mužská i ženská zároveň, jsou zobrazovány vousaté, a měly zvířecí chrup, dlouhé kančí tesáky. Vypadaly navíc všechny stejně. Na Persea čekal úkol poznat, která z nich je smrtelná Medúza, tu zabít a nepodívat se jí přitom do očí. Pomohli zase bohové, Hermés Perseovi ukázal, která je Medúza a Athéna nastavila svůj bitevní štít, lesklý jako zrcadlo, aby v něm Perseus Medúzu viděl a přitom nebyl v nebezpečí zkamenění (No nevím, já se podle pohledu do zrcadla netrefím pořádně ani na sebe, ale asi byl Perseus šikovnější). Operaci prováděl, když všechny Gorgony spaly, ale při samé akci se hadi probudili, probudili dvě nesmrtelné sestry a ty začaly Persea pronásledovat. Ale ten, kořist bezpečně v brašně, helmici neviditelnosti na hlavě a opánky na nejvyšší rychlost jim uletěl zpátky do světa lidí. Gorgona Medúza byla těhotná s bohem Poseidónem a z její mrtvoly se narodil okřídlený kůň Pegas a hrdina Chrysaór.

Přátelé, je to moc dlouhé, takže dnes musím říct oblíbené: pokračování příště.

"vědecký" kreacionismus

Na převážně neškodném blogu uveřejnil White Dog pěkný článek Trocha demagogie a fanatismu, kde ukazuje krásně nesmyslnost jakéhokoliv fanatismu. Ilustruje  velmi trefně odkazem na Memento českého vědeckého kreacionisty Pavla Kábrta. Na vysvětlenou musím dodat, že vědecký kreacionismus je fundamentalistické hnutí, původem z USA,  které se snaží "vědecky" dokázat doslovnou platnost bible. Nefandím fanatikům, proto upozornění berte jako odkaz na zajímavé čtení nebo jako příspěvek ke studiu sekt.

Bolavý zub

Kdyby vás taky bolely zuby, mohlo by se hodit toto akkadské zaklínání

Celý článek

Jediné oko, jediný zub

Dnes jen stručně, bolí mě totiž zub. Naštěstí máme hodnou sousedku zubařku, která slíbila, že se mne hned zítra ráno ujme. Je to k neuvěření, ale už se nemůžu dočkat a těším se , že mě co nevidět začne trápit.

A přitom uvažuji o těch chudácích řeckých bohyních, které měly dohromady jen jedno oko a jeden zub. Když právě ten jeden zub začal bolet, to muselo být kolektivní zoufání si.
Jsou to šedivé bohyně, Graie, dcery mořského boha Forkýna a jeho manželky Kéty. Byly tři, žily na dalekém západě poblíž sídla bohyně noci Nykty a střežily cestu ke svým sestrám Gorgonám. Narodily se staré a šedivé, s jedním společným okem a zubem. O ten společný zub a oko se musely dělit, když jedna měla oko, musela druhé dvě vést, protože neviděly, jíst mohla jen ta, která měla zub, ostatní dvě zatím hladověly. Proto se pořád hádaly. Chvíli předávání oka, kdy byly slepé všechny, využil hrdina Perseus, oko jim vzal a pod pohrůžkou, že jim ho už nevrátí, je donutil prozradit cestu ke Gorgonám. Perseus, syn boha Dia a krásné Danaé, byl totiž poslán pro hlavu Gorgony Medúsy, jediné smrtelné ze tří sester Gorgon.
Celý cyklus bájí o Perseovi je zajímavý, ale to až příště.

Jak olympští bohové bohu války záviděli

Bůh války Arés byl bohem zuřivého válečného běsnění, miloval boj a bitevní vřavu tak jaksi absolutně, na výsledku ani na pohnutkách až tak moc nezáleželo. Z podstaty věci byl podněcovatelem nejrůznějších konfliktů a odpůrcem pokojného žití. Lidé ani bohové ho zrovna moc v lásce neměli. Ale největší důvod k zavilé nenávisti měl jeho rodný bratr, bůh všech umělců, tvůrců a řemeslníků, Hefaistos. Stejně jako Arés byl synem Diovým a Héřiným. Protože byl chromý, svrhla ho jeho matka Héra po narození z Olympu, ale ujaly se ho nymfy a vychovaly ho. Když dorostl, poslal matce Héře nádherný zlatý trůn jako na usmířenou, ale když na trůn sedla, skrytá pouta ji znehybnila a nikdo ji nedokázal osvobodit. Héfaistos se na Olymp odmítl vydat, takže ho tam nakonec Hermés musel dopravit lstí s pomocí boha Dionýsa, kterému se podařilo Héfaista opít. Když už byl Héfaistos na Olympu, Héru osvobodil, dokonce souhlasil, že se sám taky na Olymp přestěhuje. Osadu bohů změnil k nepoznání, všem bohům navrhl a postavil krásná nová obydlí. Sobě samozřejmě taky, dokonce s domácí dílnou. Dílen měl ovšem po světě víc, jedna z jeho nejoblíbenějších provozoven byla na ostrově Lémnu. Héfaistovou manželkou nebyl nikdo jiný než bohyně lásky a krásy Afrodíté. Možná právě proto, že měla lásku jako svůj obor, byla Héfaistovi nevěrná víceméně s kdekým. Ale nejvíc ho hnětlo, že v době, kdy on je na inspekci na Lémnu, přijímá Afrodíté doma právě svého švagra, boha války Area. žalovalo to na oba milence Slunce, tedy bůh Hélios. Héfaistos vymyslel léčku, vyrobil pouta, která byla tak jemná, že byla neviditelná, ale zároveň tak pevná, že je nikdo nedokázal roztrhnout. Ta nainstaloval v ložnici a odjel na služební cestu. Léčka dopadla podle očekávání, milenci se chytli do pasti a nemohli se, spoutaní Héfaistovými pouty, ani pohnout. Héfaistos svolal všechny olympské bohy, aby se přišli podívat. Ti se ovšem olympsky bavili a smáli tak, že se Olymp otřásal. Ale mužské osazenstvo Olympu, útlocitné bohyně se podívané neúčastnily, se shodlo na tom, že vlastně spoutanému Areovi nezřízeně závidí. Po ještě větší salvě smíchu, který toto doznání vyvolalo, Héfaistos oba milence zklamaně pustil.

Antika

Dá se to stihnout. Syn se mi směje, praví, že rodina chátrá a uživatelé hartusí, studijní literatura leží pohozena v koutě. Ale mohu přece psát večer o tom, co se právě učím. Pokud vám připadají antické klípky příliš omšelé, vraťte se až po devátém září, do té doby se budu věnovat převážně antice. Slibuji, že se pak vrátím do krajů a časů méně známých a tím možná zajímavějších. Protože to bude ucelená sada, nemíním vždycky znova psát použitou literaturu, ale napíšu ji tady.
(Zamarovský,1982) mi už posloužil. První vydání vyšlo v roce 1965, tohle je vydání rozšířené a doplněné. Po jeho prolistování-pročtení jsem napodruhé napsala test z antických mýtů (Napoprvé jsem nemístně přecenila své školní všeobecné vzdělání). Je to slovníkový přehled, ale je přehledně, poučeně a zároveň vtipně napsaný. Knížka vyšla v roce 1996 a 2000 znovu.

Zamarovský V. (1982): Bohové a hrdinové antických bájí, Mladá fronta, Praha
Kerényi K. (1996): Mytologie Řeků I. Příběhy bohů a lidí, Oikúmené, Praha
Kerényi K. (1998): Mytologie Řeků II. Příběhy héroů, Oikúmené, Praha
Veyne P. (1999): Věřili Řekové svým mýtům?, Oikúmené, Praha
Vernant J.-P. (2001): Vesmír, bohové, lidé. Nejstarší řecké mýty, Paseka, Praha

Mars

Mars byl římským bohem války a ochráncem římské moci. Byl také jedním z mála legitimních dětí nejvyššího boha Jova a jeho manželky Junony. Jeho řeckým předobrazem byl bůh Arés. Na uctívání obou bohů je nejlépe vidět rozdíl mezi řeckou a římskou antickou kulturou. Arés byl v Řecku málo uctíván, přisuzoval se mu patronát spíš nad válečným běsněním, válku vedenou s rozmyslem a případně dokonce i spravedlivou, měla na starosti bohyně Athéna, která byla v řeckém panteonu mnohem oblíbenější a ctěnější. I v mytologii si Řekové dělali povětšině z Area legraci.

Jinak tomu bylo v Římě. Bůh války Mars byl jedním z nejvýznamějších bohů, Římané ho považovali za svého praotce, protože věřili, že bájní zakladatelé Říma, dvojčata Romulus a Rémus byli jeho synové s vestálkou Rheou Silvií, dcerou latinského krále Numitora. Mars také svoje Římany chránil, už v nejstarších dobách jim pomohl tím, že do Říma shodil z nebe svůj vlastní štít, aby Řím chránil. Král Numa Pompilius dal potom vyrobit ještě jedenáct kopií, aby nikdo nepoznal, který štít je pravý a neukradl ho. Štíty byly po celý rok uskladněny v Marově svatyni na Foru, kněží je nosili ve slavnostním průvodu městem jen 1.března, v den Martových narozenin. K jeho poctě se ovšem konalo víc různých slavností, např. dostihy vždy 27.února a 14.března. Nejvýznamější slavnost se však konala jednou za pět let po ukončení pravidelného sčítání obyvatel. Na Martově poli byla vedena třikrát za sebou před vším vojensky seřazeným obyvatelstvem vybraná zvířata, která pak byla Martovi obětována. Touto obětí se očistil celý římský národ od všech spáchaných zlotřilostí a zabezpečil si Martovu pomoc a ochranu v budoucnu. Na Martově poli se konala vojenská cvičení, sčítání obyvatelstva a lidová shromáždění, na kterých se ve starých dobách rozhodovalo o vypovězení války. V Martově svatyni na Foru musel každý vojevůdce před odchodem do války přijít prosit Marta o pomoc a slíbit mu podíl na válečné kořisti.

Mars není žádné přívětivé božstvo, ale přesto si pohled na něho zítra nebo v následujícím období vhodném pro pozorování užijte.

Zamarovský V. (1982): Bohové a hrdinové antických bájí, Mladá fronta, Praha

Potřeba přesnosti

Nedá mi to, aspoň textík, komentář netřeba...

Přísaha

Během období krutého hladu, po němž přišla velká nouze, dal jeden muž chudé vdově zlatý dinár a požádal ji, aby mu ho schovala. Žena ho ukryla do nádoby s moukou. Uplynulo několik týdnů a ona na minci zapomněla. Jednoho dne usypala trochu mouky a s ní i zlatou minci. Nevědomky zapekla minci do bochniku chleba. Když potom přišel žebrák prosit o jídlo, ten bochmík mu dala.
O několik měsíců později se vrátil muž a žádal svůj zlatý dinár. Žena zoufale prosévala mouku, ale mince byla pryč.
Se slzami v očích muži pověděla: "Nemohu vaši minci najít. Není tam, kde jsem ji schovala". A pevným hlasem dodala: "Přísahám, že jsem ji neukradla, ani jsem z ní neměla žádný prospěch, Ať si smrt vezme jednoho z mých synů, jestli nemluvím pravdu."
Za pár dnů jeden z jejích synů zemřel. Když se mudrcové dozvěděli tu smutnou novinu, byli ohromeni. "Jak se to mohlo stát?" divili se. "Ta žena mluvila pravdu, a přesto byla tak krutě potrestána. Co vlastně udělala? Čím si to zasloužila?"
Potom zjistili, že ve skutečnosti měla z té mince užitek, protože mince nahradila malé množství mouky v bochníku a tu mouku ta žena ušetřila.

Rabi Bradley R. Bleefeld, Robert L.Shook (1999): Příběhy z talmudu, legendy a učení staré židovské tradice, Portál, Praha

Nějakou chvíli jen občasník

Promiňte, přátelé, chvíli budu jen občasník. Hoří mi termín práce, k odevzdání koncem srpna, a taky budu mít co nevidět zkoušku z náboženství antiky. Psaní je sice o dost zábavnější, ale nedá se nic dělat.

Oblíbená míčová hra

Překvapil mne zájem o religionistická témata, nepředpokládala jsem ho. Ale abyste neupadli v domnění, že studujeme jen starověká náboženství Předního východu, rozhodla jsem, v pondělí vhodně, pojednat o míčové hře.

Posvátná míčová hra pitz byla známá a provozovala se v prostředí ovlivněném mayskou kulturou, ale její areál přesahovala. Měla obrovský rituální význam. Hřiště jsou zpravidla ústředním prvkem každého mayského města. Hřiště mělo tvar oboustranného T nebo možná názorněji jako velké patkové písmeno I s protaženou horní i spodní patkou. Hrálo se s velkým, plným kaučukovým míčem, což bylo jistě pro hráče i dost nebezpečné. Byli proto vybaveni chrániči různých částí těla. Podstata hry byla v odrážení pružného, ale velmi tvrdého míče tělem, hlavou a boky předepsaným způsobem, (který se ale regionálně lišil) tak, aby míč prošel jedním z "košů", které byly postavené na  užších stranách hřiště. "Koše" byly obruče, umístěné vertikálně (ne horizontálně jako v košíkové). Jejich průměr byl jen o něco málo větší než průměr používaného míče. Hrálo se na body za průchod míče obručí a zvítězilo to mužstvo, které získalo za určený čas víc bodů. Počet hráčů se lišil podle významu hry a velikosti hřiště, nejčastěji tvořili mužstvo čtyři nebo dva hráči, ale mohla být i hra jednoho proti jednomu. Ve výbavě hráčů kromě chráničů těla byly i předměty, jejichž funkce není úplně spolehlivě objasněna, sloužily pravděpodobně na rozehrávky, odrážení nebo dorážení míče. Jejich tvar je známý z archeologických nálezů, kde se v hojném počtu vyskytují v kamenném provedení. Kamenné předměty se ovšem při hře nepoužívaly, (sama jejich váha to vylučuje), ale sloužily s největší pravděpodobností jako matrice při výrobě kožených předmětů používaných při hře. Jsou ovšem i zastánci teorie, že tyto kamnenné artefakty sloužily jen rituálním účelům. Všechny předměty, které se hry týkaly, byly považovány za posvátné, zobrazení hry v sochách, reliéfech i malbách je velice časté. Hru popisuje i Popol Vuh, mayská mytologická kniha. Líčení zkrátím, zájemce odkazuji na literaturu. Stručně: Hlavní hrdinové, dvojčata Hunahpú a Ixbalanké jsou vyzváni ke hře proti pánům Xibalby (to je mayské podsvětí), a nakonec po spoustě různých zkoušek zvítězí. Protože dvojčata jsou reprezentací Slunce a Měsíce, domnívají se badatelé, že hra byla rituálem, který měl vždy znovu aktualizovat vítězství nebeských sil nad temnotou a smrtí. Neví se jistě, zda mužstvo, které prohrálo, bylo nakonec rituálně obětováno, či byl-li obětován jen nějaký zástupce, ba dokonce snad i jen někdo z diváků. Oběť se v tomto případě prováděla stětím hlavy. K problematice lidských obětí, jejich významu, se určitě ještě vrátím, je to závažné a dalo by se říct, všudypřítomné religionistické téma.

Dnes bych jenom potřebovala poradit. Myslíte, že by bylo vhodné podobnou praxi s obětováním poraženého mužstva zavést i v našem fotbale? Obávám se, že jsou fotbaloví hráči příliš drahé zboží a za chvíli by jich byl nedostatek. Možná by stačilo, kdyby byli obětováni hráči, kteří dostali červenou kartu. Nebo za dopink? Případně bychom mohli obětovat nepoctivé rozhodčí. A úplně nakonec si nechávám návrh, že vhodnou obětí by byli násilničtí fanoušci, z těch by měli v Xibalbě jistě radost.

Kováč.M (2002): Slnko jaguára. Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava
Coe M., Snow D., Benson E. (1998): Svět předkolumbovské Ameriky, kulturní atlas, Knižní klub, Balios, Praha

Při práci se pít nemá

O tom, co se stane, když bohové odmítají pracovat, jsme už hovořili. Tentokrát přikládám k postřehu sumerský epos Enki a Ninmach (ten si určitě přečtěte, pobavíte se). Pochází z chtonické teologické tradice kněží z Eridu, kde hlavním bohem byl bůh Enki, bůh přírody a sladkých vod, ale působící také jako bůh moudrosti, který bdí nad řádem světa. O první části eposu už byla řeč. Teď se budeme věnovat stvoření lidí. Před vlastní prací si bohové uspořádali hostinu, kde se podávalo pivo, zřejmě v množství převyšujícím únosnou míru. Když se pouštím do neznámého úkolu, kde nevím, co mne může čekat, není zrovna rozumné se opít, a to jistě platí i o bohu moudrosti a jeho sestře. Práce bohů při tvoření lidí taky podle toho vypadala. První prototypy se rozhodně nepovedly, z atelieru bohyně Ninmach vyšel nejdřív člověk s postiženou rukou, pak takový, který neviděl, třetí měl ochrnutou nohu, čtvrtý neudržel moč, pátým byla neplodná žena, šestý byl eunuch. Ke cti boha Enkiho slouží, že se o všechny tyto zmetky postaral, určil jim práci, kterou se mohou živit. Pak se sám pokusil o výrobu lepšího modelu, ale ani on neměl úspěch, vytvořil roztřeseného starce, který ve svých rukou neudrží ani chléb. Ninmach se na Enkiho naštve, prokleje ho a pošle do podsvětí. Ale Enki si to nějak u sestry vyžehlil, takže epos paradoxně končí oslavou obou nepříliš šikovných tvůrců. (Kousek textu chybí, můžeme se jen dohadovat, co tam bylo).

Nevím, jestli si z toho máme odnést kromě poučení o potřebě střízlivosti při práci také povzbuzující ukázku toho, že je třeba se při práci nevzdávat a pokud se nedaří, zkoušet to stále znova, nezavrhovat ani prototypy, ale zdokonalovat je tak dlouho, až jsou takové, aby dobře sloužily svému účelu. Ani práce nejvyšších bohů nebyla zpočátku dokonalá, ale nakonec se zřejmě povedla, protože Enkiho výrobek má postavit bohům chrám.

Začne pracovní týden, přejme si proto navzájem, i když nejsme bohové, ať se nám práce daří líp než jim.

Mýty staré Mezopotámie (1977)

Enki a Ninmach

Celá sumerská báseň o vzpouře bohů a tvoření lidí

Celý článek

...a neuveď nás v pokušení

Bydlíme v přízemí starého rodinného domu se složitým půdorysem se spoustou výklenků a kamennou podezdívkou. V té podezdívce ve stěnách u koupelny a u kuchyně s námi bydlí mravenci, snad odjakživa. Většinou naše soužití probíhá mírumilovně. Před několika lety se ale mravenci rozhodli, že budou ve větší míře využívat naši kuchyni, respektive budou častěji navštěvovat naši kuchyňskou linku, aby se podívali, jestli tam nemáme něco dobrého. Všechna naše snaha domluvit jim po dobrém byla marná, hubení vším, co jsme mohli koupit v obchodech, i tím, co nám kdo poradil, byla bez výsledku. Zjistili jsme, že nemají rádi sladké, že jsou masožraví, nejvíc jim chutnala špinavá voda. Dodržovali jsme proto úzkostlivou hygienu, aby pro ně nic nezůstávalo, nikdy předtím ani potom jsme asi tak uklizeno v kuchyni neměli. Až jednou se převrhla sklenice od piva a na lince zůstala docela malá loužička. Netušila jsem, že by mravenci mohli mít rádi pivo. V okamžiku byla loužička piva plná mravenců.

Pohled na opilé mravence byl dílem směšný, dílem hrůzný. Někteří se potáceli na všech svých hmyzích nohách, ti, kteří ještě mohli chodit, se pohybovali krajně zmateně, zcela rozdílně od své normální cílevědomosti. Zkrátím své líčení. Většina to nepřežila. Byli zřejmě i takoví, kteří intoxikaci alkoholem přežili, po vystřízlivění podali doma zprávu. A najednou jsme měli od mravenců pokoj. Už se neobjevili. Víme, že s námi bydlí dál, protože jejich okřídlený dorost, který má v hlavách jen to jediné, u nás v koupelně i v kuchyni za teplých červnových nocí pořádá svoje nálety. Ale jinak nic, přestože už nemůže žít žádný pamětník pivní ochutnávky.

Mravenci jsou prostě inteligentní.

Pivo

Historie piva začíná na Předním východě snad už od 7.tisíciletí př.n.l. Tehdy se totiž podařilo vyšlechtit divoce rostoucí ječmen na ječmen dvouřadý. Doklady základu klínopisného znaku pro pivo jsou starší než sumerština. V Sumeru byl ječmen už šestiřadý a byl základem výživy. Sumerské pivo se na rozdíl od našeho vařilo jen ze sladu, neobsahovalo žádný chmel. Základem pro pivo byl ječmenný slad. Zrní se nechávalo vyklíčit buď přímo na poli nebo, ve větších pivovarech, ve zvláštních nádobách s průduchy. Rozprostřené zrno bylo přikryto slabou vrstvou hlíny a vlhčeno. Hlídali ho sládci s pomocí hlídacích psů, nepovolaným byl přístup na mlat přísně zakázán. Po několika dnech slad naklíčil, po naklíčení byl slad prudce usušen na slunci, ležel několik týdnů na sýpce, pak byl ještě jednou provětrán a připraven k rozemletí. Na drolení sladu závisela kvalita piva. Se sladem se pilně obchodovalo i na velké vzdálenosti. Při vaření byl do sumerského piva místo našeho chmele přidáván "pivní chléb". Byl z ječné mouky s přídavkem koření, které dodnes neznáme. I tehdy se už dodržovalo výrobní tajemství. S pivním chlebem se také obchodovalo. Pivo se opakovaně vařilo, ve starobabylonských dokladech je psáno o trojím vaření. O kvašení a používaných kvasnicích se toho ví velice málo. Každý pivovar si zřejmě pěstoval svoje kvasnicové kultury. Hotové pivo bylo nejspíš velice husté, bylo vykvašené dřív než naše a mělo poněkud menší obsah alkoholu. Zachoval se "nápojový lístek" na tabulkách písařské školy v Nippuru, kde je uvedeno asi šedesát názvů pro pivo rozdílné kvality. Pivo pili naprosto všichni, od bohů, polobohů, démonů až po obyčejné lidi, od chrámových hostin až po veřejné šenkovny. Výrazy, které jsou spojeny s výrobou i konzumací piva jsou součástí eposů, básní, sbírek zákonů až po diplomatické dopisy a státní smlouvy. Svoje krátké pojednání zakončím pijáckou písní

V soudku je sladké pivo.
Ať číšník, sluha i sládek přijdou,
když já si z přemíry piva přihnu,
když já se skvěle, nádherně cítím!
U piva šťastný jsem, veselý u medoviny,
mé srdce jásá, nitro je radosti plné.

Zpracováno podle Hruška B.(1987): Pod babylónskou věží

První porce

Kolega David Zbíral, pokud Vás religionistika zaujala. Upozorňuji, že je seriozní vědec a vtípky nenajdete.

Krásné Yendovy fotografie z Peru.

Zajímavá studie o sexuálním životě starých Slovanů. Odkaz jsem našla na Pak 31.7.

Když bohové odmítají pracovat

Za onoho dne, v době, kdy ještě lidé nebyli, velcí bohové přinutili své podřízené bohy tvrdě pracovat na zavlažovacích kanálech.

Atrachasís

Starobabylonský epos – část o stávce bohů

Celý článek

Zařazování mytologických (případně i jiných) textů

Protože jsem usoudila, že většina blogerů nemá doma bohatou religionistickou knihovnu a většina potřebných textů se nevyskytuje online, míním své postřehy publikovat následovně: Pokud budu nějaký delší text potřebovat, přepíšu ho a uveřejním současně v rubrice Texty.

....Některé mýty jsou opravdu půvabné čtení samy o sobě.

Věci jsou jiné než se zdají

Toto jsem dostala od kolegy z religionistiky

Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtva ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát? První muž měl všechno a tys mu pomohl? vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč??

Posvátná svatba

Dnes se chci věnovat novoročnímu rituálu v Sumeru, hieros gamos neboli posvátné svatbě. Při něm panovník na vrcholu chrámu veřejně souložil s bohyní plodnosti zastupovanou nejvyšší kněžkou. Byla to samozřejmě radostná slavnost, ale taky velice vážná věc, protože na ní záležel prospěch celého společenství v následujícím roce, zaručovala plodnost polí, zvířat i lidí v celém příším vegetačním období. 

Já jsem hrozný šťoura, takže mne hned napadlo několik kacířských otázek. Co když panovník při aktu selhal. To by jistě znamenalo tragedii pro celý národ, ale někdy by asi nebylo se co divit, panovník, když se stal panovníkem, už nemusel být nejmladší, mohl být nemocen, taky ho možná nejvyšší kněžka už nemusela vzrušovat, také ona při svém vysokém postavení mohla patřit do starého železa, (pardon, železo tehdy ještě neznali)....

Chtěla jsem vědět, jestli panovník mohl být zastupován, jestli byl za případný neúspěch celé akce volán k odpovědnosti. Zdá se, že bližší podrobnosti už nejsou známé. Škoda.

Představte si však aktualizovaný rituál v dnešních IT podmínkách. Místo novoročního projevu prezidenta celý národ v televizi fandí svému prezidentovi při hieros gamos s vybranou představitelkou některé státem uznávané církve, máme jich 22 první kategorie.

A možná ve výběru té představitelky by byl největší háček. Vybral by si ji prezident sám? Pak by byl jistě obviněn z politické stranickosti a z nadržování. Byla by vybrána podle početnosti zastoupení v populaci? Nevím, koho by mohla římskokatolická církev delegovat a přitom se nezpronevěřit svým zásadám. Vybírali by podobně jako pro nedělní bohoslužby v rádiu? A co na to církevně nezařazení, kterých je u nás teď už většina?

Myslím, že je to složité a budeme to muset nechat na našem vševědoucím parlamentu.

Hruška B.(1987): Pod babylónskou věží

Poznámka k případným čtenářům

Dálkově studuji religionistiku. Tyto úvahy nejsou odborné.  (Odborné práce, referáty, seminárky, výcucy z přednášek a zpracované otázky ke zkouškám chci dát jinam, je toho už hodně a bude to nějakou dobu trvat, link později přidám). Ale protože se přece, kupodivu, našlo pár lidí, kteří moje noční úvahy čtou, chci se domluvit na následující konvenci: Pokud budu uvažovat o nějakém textu, krátkou citaci zařadím přímo do textu kurzívou a přidám bibliografický údaj, pokud mi bude známá verze online i odkaz, oboje do textu i  pod příspěvek. Prameny, nad kterými budu uvažovat častěji, uvedu v odkazech na stránce.

Co tak asi mohu chtít za svou dceru?

došlo mailem

Dr. Laura Schlesingerova je rozhlasovou moderatorkou v USA a posluchacum, kteri ji zatelefonuji do jeji show, udeluje rady. Pred nedavnem prohlasila, ze se jako dbala krestanka nemuze za zadnych okolnosti priznive stavet k homosexualite, protoze ta je podle Treti knihy Mojzisovy (Leviticus 18,22) ohavnosti.

Nasledujici text je otevreny dopis jednoho obcana Spojenych statu dr. Schlesingerove, uverejneny na Internetu.

Draha pani doktorko!
Ze srdce Vam dekuji, ze vynakladate tolik obetaveho usili, abyste lidem priblizila Bozi zakony. Leccemus jsem se diky Vasemu vysilani naucil a o toto poznani se snazim podilet s co nejvetsim poctem lidi. Napriklad, když se nekdo pokousi obhajovat sve homosexualni chovani, pripomenu mu proste Treti nihu Mojzisovu (Leviticus 18,22), kde jasne stoji, ze jde o
ohavnost.
A basta fidli.

Jenze od Vas jeste potrebuji poradit ohledne nekolika specialnich zakonu a zpusobu, jak je dodrzovat.
Za prve: Kdyz u oltare obetuji byka jako zapalnou obet, vim, ze je to liba vune pro Hospodina (Leviticus 1,9). Problemem jsou moji sousede. Tvrdi, ze je to neliba vune pro ne. Mam je odrovnat?
Za druhe: Rad bych prodal svou dceru do otroctvi, jak to dovoluje Druha kniha Mojzisova (Exodus 21,7). Jakou primerenou cenu bych dnes podle Vaseho nazoru mel za ni chtit?
Za treti: Vim, ze se nesmim dotknout zadne zeny, je-li ve stavu
menstruacni necistoty (Leviticus 15,19-24). Problem je v tom, jak se to o ni dovedet. Zkousel jsem se ptat, ale vetsina zen reaguje na dotaz podrazdene.
Za ctvrte: Leviticus 24,44 ustanovuje, ze mohu vlastnit otroky, muze i zeny, ziskam-li si je ze sousednich narodu. Jeden pritel ma za to, ze se to vztahuje na Mexicany, ale na Kanadany ne. Proc nesmim vlastnit Kanadany?
Za pate: Mam souseda, ktery o sobotach vzdycky pracuje. Exodus 35,2 jasne stanovi, ze musi zemrit. Znamena to pro me moralni zavazek, abych ho vlastnorucne usmrtil?
Za seste: Jeden muj pritel si mysli, ze i kdyz pojidani vseho, co nemá ploutve a supiny, jako musli a humru (Leviticus 11,10) je prezentovano jako hodne opovrzeni, je to ohavnost mensi nez homosexualita. Mne se to ale tak nejevi. Muzete mi to nejak vic objasnit?
Za sedme: Leviticus 21,20 pravi, ze se nesmim priblizit k hospodinovu oltari, jsou-li me oci stizeny nejakou nemoci. Priznavam, ze nosim bryle na cteni. Musi muj zrak byt dokonaly, anebo se na tohle da pouzit nejaka obezlicka?
Za osme: Vetsina mych muzskych pratel si dava strihat vlasy i pristrihovat vousy, prestoze to Leviticus 19,27 jednoznacne zakazuje. Jakou smrti mají sejit?
Za devate: Podle Leviticu 11,6-8 vim, ze dotknu-li se kuze mrtveho vepre, budu necisty. Smim doufam hrat kopanou micem z veprovice, kdyz si navleknu rukavice?
Za desate: Stryc ma statek. Provinuje se proti Leviticu 19,19, protoze osiva totez pole dvojim druhem semene. Navic nosi jeho zena saty utkane z dvojiho druhu vlaken (bavlna + polyester). On nadto casto zloreci a rouha se. Je opravdu zapotrebi te namahy se svolanim cele vesnice, abychom je ukamenovali (viz Leviticus 24,10-16)? Nestaci, kdyz je formou drobneho rodinneho obradu upalime, jako se to dela s temi, kdo se vyspi s tchyni (Leviticus 20,14)?
Vim, ze jste se vsemi temito vecmi podrobne zabyvala a tak jsem pln duvery, ze nam budete moci byt napomocna. A jeste jednou mockrat dekujeme za to, jak nam pripominate nemenne a vecne Bozi slovo.

S obdivem Vas oddany ucednik a fanousek Jake

Chvála chleba vezdejšího

Po tatínkově smrti jsem na pěstírnu karmajóginů rezignovala a při péči o maminku se rozhodla vrátit k riziku svého svobodného povolání. A tak teď znova, ale postaru, pracuju zadarmo. Aplikace, kterou momentálně tvořím, má být odevzdaná k prvnímu zkušebnímu provozu na konci srpna, a obchodní oddělení společnosti, pro kterou ji dělám, se už začalo zabývat myšlenkou mé smlouvy na letošní rok. Někdy koncem září, až se všichni vrátí z dovolené, bych mohla dostat první návrh. Pokud všechno půjde známým tempem, mohla by být smlouva uzavřena dokonce už na začátku listopadu. To už moje práce, pokud se zadaří,  bude hotová, odevzdaná a po veřejné prezentaci. A pak budu jenom doufat, že mi snad v historicky krátké době i něco zaplatí. Život OSVĆ bývá někdy dost napínavý.

Ale věc má i dobrou stránku. Přiměla mě k úvaze o nesamozřejmosti prosby Otčenáše

Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Mt 6,11

Slovo vezdejší je takové starobylé, málo užívané.

staročesky veždajší, rozumí se tím to, co je vždy, každodenně. Tak překládají Kraličtí řecké slovo epiúsios. Jediný mimobiblický doklad tohoto slova ho používá jako technického [odborně ustáleného] výrazu pro denní dávku vojenského stravování. Zdá se tedy, že výraz není označením časovým, nýbrž měrovým: tolik, kolik je ho třeba, na den potřebný. Viz Př 30. 7-9 zkrácená citace (Novotný A.,1956)

O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je, dříve než umřu: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě dostatečně chlebem, tak abych nasycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. Př 30, 7-9

A tak Tě tedy, milý Bože, prosím o každodenní příděl vojenského stravování pro nás všechny.

Bible kralická podle vydání z roku 1613

Bible, ekumenický překlad s výkladem, od roku 1973

Novotný A. (1956): Biblický slovník, heslo vezdejší, str. 1187-1188.

Škromachova pěstírna karmajóginů

Když jsem se v prosinci 2001 rozhodla pod tlakem okolností nechat práce a zůstat doma a pečovat o nemocné rodiče, netušila jsem, jaké různé potíže administrativního rázu mě čekají. Vyznat se ve spleti různých předpisů, odhlašovat se na živnostenském a na finančním úřadu, přihlašovat se na obecním úřadu a na městské správě sociálního zabezpečení a různé podobné radovánky. Praktický dosah některých těch přihlašování a odhlašování se nakonec ukázal až při podávání přiznání daně z příjmů v březnu tohoto roku a rozhodně to bylo dost nemilé překvapení. Nejhorší ale tehdy bylo, že za mnou zůstala nedokončená práce. Pracovala jsem jako externí spolupracovnice vývojových týmů větších společností už několik let, a teď jsem podle platných zákonných norem nesměla najednou pracovat vůbec. Mám skvělou rodinu, která mi umožnila i ve ztížených podmínkách dělat aspoň to nejnutnější, všichni pomáhali pečovat. A tak jsem celý rok vlastně pracovala zadarmo. První půlrok úplně, v druhém se předpisy změnily a já si mohla přivydělat zhruba tři tisíce měsíčně.

Uvažovala jsem o tom, proč jsou podmínky pro ty, kteří o někoho pečují, tak přísné. A myslím, že už jsem na to kápla. V rámci zvětšování dobré karmy národa je přece potřeba vypěstovat z ochotných jedinců dokonalé karmajóginy. Pokud se to osvědčí, mohli bychom to zkusit na větší skupině obyvatel.

Boží buchty

Můj syn umí péct moc dobré buchty. Naučil se to od babičky, protože má buchty rád, a taky proto, že já jsem se je nenaučila péct nikdy. Když jsme zjistili, jaké buchty peče, nechali jsme pečení buchet už napořád na něm. (Tak to ostatně dopadá vždycky, když ukážete, že něco opravdu umíte, pak už nemáte možnost se příslušné činnosti zbavit). Já při pečení většinou funguju jako pomocná pracovní síla. Musím se přiznat, jak velice mne fascinuje kynutí kvásku. To dáte droždí do hrnku, uděláte mu dobré startovní podmínky v podobě dostatečných zdrojů pro další rozvoj a pak jen sledujete, jak se nesčetné množství malých živých tvorů snaží. Kvasnicová civilizace bují, nejdřív pomalu, později stále rychleji, mnoho generací kypí životem, roste, buduje  a rozšiřuje svůj svět ve svém omezeném vesmíru, pracuje se jim skvěle, tedy pokud základ civilizace byl zdravý a dali jste mu všechno pro bouřlivý rozvoj. A pak je vezmete a strčíte do připravovaného těsta, jejich život je teď o hodně těžší, zato prostoru mají o hodně víc. Dopřejete jim ve ztížených podmínkách mnohem víc času a ony zase změní svůj svět k nepoznání. Když usoudíte, že už svou práci, kterou jste po nich chtěli, odvedly, uděláte z těsta buchty, ještě je necháte chvíli na plechu kynout a pak je strčíte do vyhřáté trouby. A máte buchty. Civilizace zahynula.

Neměla jsem to srdce, abych s kvasnicovou civilizací nějak drsně experimentovala, ale během času jsem i tak získala nějaké poznatky. Když kvasnice koupím předčasně a pak se k pečení nedostaneme, kvasnice ve svém utlumeném stavu onemocní a nejsou už schopny se později rozvíjet ani v těch nejlepších podmínkách a musíme je vyhodit do koše na odpadky. Nikdy jsme je nenechali rozvíjet se tak usilovně, aby ze svého hrnku vytekly a pak následně zahynuly na vyčerpání zdrojů. Ale přesto vím, jak taková zkomírající civilizace vypadá. Když totiž vyklopíte kvásek do těsta, a hrnek hned neumyjete, uvidíte ve zbytcích kvásku ve špinavém hrnku právě tento obraz postupného odumírání. Velice různé mohou být osudy kvasnic.

Nejsme my nakonec jen materiál na Boží buchty?

Zabíjím nerada, ale dělám to často

Na verandě mezi květináči se před časem usídlil velký pavouk. Vybudoval si postupně skvělou několikaposchoďovou pavučinu s impozantním vchodem, kam vždycky vyběhl, když jsem skrze tu jeho stavbu zalévala květiny. A teď několik dní se už neukázal. Tak nevím, jestli se odstěhoval, protože se mu u nás už nelíbilo, nebo v těch vedrech zahynul. Je mi to upřímně líto. Patřím mezi ty šílené lidi, kteří vysvobozují pavouky z vany, domlouvají mravenčím královnám, které se rojí v koupelně, že snaha založit nové mraveniště ve vlasech obyvatel je stejně marná. Když jsem onehdy na zahradní cestičce šlápla na páskovku, což bylo vzhledem k mé tonáži pro pásovku smrtelné, měla jsem výčitky svědomí celý týden a vzpomínám na to dodnes s lítostí.

Ale přesto...

Uvažovali jste někdy nad tím, jak je přikázání desatera Nezabiješ nebo případně ahimsá – neubližování, abychom neopomněli východní tradice, ve své jednoduché podstatě nesplnitelné?

Každá vaše jednotlivá buňka se dopouští řízené sebevraždy, když skončil její naprogramovaný cyklus dělení (jen rakovinné buňky jsou nesmrtelné), váš imunitní systém bojuje každou chvíli vašeho života se skutečnými i domnělými vetřelci a zabíjí všechno, co se mu nezdá, a je to samozřejmě dobře pro udržení vašeho života a je naprosto perfektní, že to není ponecháno vaší možná příliš altruistické vůli. Takové zabíjení jsem nazvala zabíjením z nutnosti.

Hájíte sebe i své obydlí, své nejbližší, ať už jsou to lidé, zvířata nebo rostliny proti všem škůdcům i nemocem. To je snad zabíjení potřebné.

A pak taky musíme něco jíst. Přiznám se, že nejsem vegetarián, stejně si myslím, že vegetariáni kážou dvojí morálku, protože i salát je přece živý. Být veganem, který se živí jen plody, aby neubližoval, je docela dost namáhavé (a asi taky nezdravé). Tudy zřejmě cesta nevede. Také předpokládám, že si nenecháte jen z lásky k bližním, sežrat své šaty od molů. Ale uznávám, že toto zabíjení je už jenom zabíjení z pohodlnosti.

Takže je to opravdu tak. Zabíjím nerada, ale dělám to neustále.

Jak jste na tom vy?

Je to stejně divný svět, řežu někomu pohlavní orgány, abych je darovala někomu jinému, aby měl radost.

ponocování se Smrtěm

Vždycky jsem si myslela, že psaní deníků je poněkud úchylné mrhání drahocenným časem, ale několikaleté každonoční ponocování se Smrtěm, hmatatelné tušení jeho přítomnosti, mě přimělo změnit názor. Beru deník jako možnost hovoru k sobě, odění do slov myšlenek jinak neartikulovaných.