Noèní úvahy
None

Ženy

30. listopadu 2006, 13:37

Přidávám svůj další školní text, v prozatímní podobě. V kurzu Náboženství v globální kultuře jsme, rozděleni do pěti týmů, měli zpracovat vlastní vybrané téma. S třemi kolegyněmi jsme si vybraly téma lidských práv žen v monoteistických náboženstvích. Práce má mít obecnou teoretickou část a několik příkladů k ní. Dostala jsem za úkol tu část obecnou a jeden příklad z oblasti křesťanství, kolegyně budou mít pokračování, příklady z judaismu a islámu.

Poznámky v závorkách jsou většinou pro pobavení kolegyní, v konečném textu buď nebudou nebo budou podány odbornějším stylem. 


Lidská práva žen a monoteistická náboženství
Lidská práva
Listina základních práv a svobod je od vzniku ČR součástí ústavního pořádku.
Listina vychází z Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948.
Je ovšem potřeba podívat se trochu hlouběji do historie. O právech, která patří každé lidské bytosti, se v minulosti hovořilo jako o přirozených právech člověka. Myšlenka se objevila v evropském filozofickém myšlení na konci čtrnáctého století v dílech Gersona a jeho školy, ale znovu se rozvinula až v sedmnáctém století  hlavně ve spisech Johna Locka. Jeho teorie o přirozených lidských právech měla později velký vliv na soudobé politické dění. Locke tvrdí, že některá přirozená práva byla lidmi odevzdána společné autoritě, aby jejich práva účinně chránila, ale některá základní práva jsou nezcizitelná, právo na život, svobodu a majetek. Myšlenka těchto nezcizitelných lidských práv se stala základem obrany anglické revoluce 1640 a povstání 1688, vyhlašovala je Americká deklarace nezávislosti 1776 i francouzská Deklarace práv člověka a občana 1789 (Blackwellova encyklopedie politického myšlení). Je zřejmé, že myšlenka přirozených lidských práv je kulturně i dobově podmíněná, takže její proklamovaný univerzalistický charakter může vést k obavám, že pod záminkou všeobecných lidských práv dochází ke kulturnímu imperialismu, k rozbíjení kultur, které nesdílejí západní pojetí společnosti.
Lidská práva žen
Ale ani deklarace práv se hned od svých počátků netýkala všech lidí v západní kultuře, práva patřila vlastně jen bílým, svobodným mužům. (Zdá se, že ženy nebyly lidé, ostatně podle  Aristotelovy teorie dědičnosti jsem usoudila, že tento velký myslitel a vědec považoval ženy jen za inkubátor, dědičné vlastnosti předával jen otec a na jeho celkové kondici záleželo, jestli byl přenos informace věrný, jen tehdy, když na tom byl otec po všech stránkách nejhůř, narodila se mu dcera!). Debaty o společenské roli žen otevřeně začínají právě v době osvícenství v prostředí žen-intelektuálek, ale v té době ještě neexistuje žádné kolektivní hnutí za ženská práva. Známou představitelkou je Mary Wollstocraftová, která svou knihu Obhajoba práv žen vydala 1792. Od francouzské revoluce až po konec první světové války se ženy snažily o zrovnoprávnění svého společenského postavení. (Abramsová) V nových podmínkách průmyslového kapitalismu byly ženy, zvlášť z nové střední třídy, vyloučeny z přístupu k profesionální kariéře, byly ozdobou domácího krbu podle teorie oddělených sfér. (tady chci později najít Masarykovu poznámku k feminismu, dal se totiž slyšet, že to je jen problém vyšší střední vrstvy, protože ve všech ostatních vrstvách se ženy na pracovním dění vždycky podílely, ať už to byla vysoká šlechta nebo hokynáři a zemědělci, ale teď nevím, kde jsem to četla).V první vlně spolkového feminismu , která se začala organizovat od revoluce 1848, ale hlavně od šedesátých let devatenáctého století, šlo hlavně o vybojování politických a občanských práv žen,  přístup ke vzdělání a pracovnímu uplatnění. O volební právo pro ženy se už roku 1867 zasazoval  John Stuart Mill, v roce 1869 vydal esej Poddanství žen, kde obhajuje rovnoprávnost žen nejen ve veřejném životě, ale i v rodině. Feminismus byl velice rozmanitým hnutím, které nikdy nebylo jednotné, jednotlivé jeho spolky se věnovaly těm otázkám, které byly pro jeho členky důležité. Společnou otázkou bylo právní postavení žen. Ještě před první světovou válkou se podařilo v některých zemích dosáhnout jejich volebního práva. Válka byla největším předělem v emancipaci žen, jejich těžká situace, věčný boj, jehož cílem bylo opatřit jídlo, udržet rodině střechu nad hlavou  a skloubit placenou práci s péčí o děti, zvyšoval politické povědomí žen. Válečné roky ukázaly, že ženy mohou pracovat ve většině oblastí, které byly předtím vyhrazeny mužům, ženy během války pracovaly, protože  musely. Válečná léta byla přelomem hlavně ve změně sebehodnocení většiny žen, zbavily se pocitu méněcennosti a podřízenosti a získaly větší motivaci pro svoje samostatné rozhodování.. Po válce byla veřejná sféra ženám mnohem otevřenější možnostmi vzdělávání i profesního uplatnění, ženy samy si také mnohem víc věřily. Ve většině zemí jim bylo uděleno volební právo, (ale třeba ve Švýcarsku až v roce 1971) a byly postupně měněny zákony, které dřív zakotvovaly jejich podřízené postavení, ale úplného faktického zrovnoprávnění nedosáhly. Dodnes přetrvává menší podíl žen  ve vysokých politických funkcích, ve veřejném životě, stále je zřejmé nestejné hodnocení žen za srovnatelnou práci, stejně jako to, že ženy i na pracovním poli dosahují méně významných postů. Od poloviny šedesátých let minulého století došlo v západním světě k druhé vlně feminismu.  V jejím rámci se představitelky feminismu rozdělily do několika proudů, na feministky rovnosti, které usilovaly o sociální rovnost mezi pohlavími, která by zajistila stejné příležitosti k osobnímu uplatnění, a na feministky diference, které feminismus rovnosti zavrhovaly jako asimilacionistický, znevažující specificky ženské vlastnosti. Obě skupiny vyžadovaly rozdílný přístup, feministky rovnosti zrovnoprávnění jednotlivce, feministky diference podporu skupinové identity pomocí pozitivní diskriminace. Cílem těchto feministek je přijetí a prosazení ženské rodové identity a jejího veřejného uznání, uznání skupinové identity. (Uznávám, že jsou rozdíly v rodové identitě, ale předpoklad, že by větší podíl žen vedl k mírumilovnějšímu světu, rozhodně nesdílím. Mám zkušenost, že ženy s rozhodovací pravomocí vykonávají svou práci většinou tvrději než muži, i když samozřejmě záleží  na charakteru každého jednotlivce. Je to navíc pochopitelné  z hlediska etologie sociálně žijících primátů, kterými lidé jsou, kde u samců je práce náhražkou lovu, kdežto u samic se spojuje s ochranou mláďat, která je v důsledku mnohem nelítostnější). V polovině osmdesátých let se projevilo, že je navíc třeba vzít v úvahu rozdíly mezi ženami, převládající bílý heterosexuální feminismus středních vrstev se ukázal být v obou proudech falešným univerzalismem. Od objevení rozdílů mezi ženami se přešlo k praktické i teoretické tematizaci „mnohostních překřižujících se rozdílů“ (multiple intersecting differences). Teoretické uchopení problému je jistě důležité, ale zcela přízemně si myslím, že největším zlomem v těchto letech bylo uvedení do praxe a všeobecné používání ženské antikoncepce, která osamostatnila ženy i v té nejintimnější oblasti. Na základě takto získané možnosti samy určovat svůj život, ženy získaly úplnou nezávislost. Vedlo to zřejmě ke změnám modelu rodiny, ale paradoxně vyvolalo i potřebu mužů víc se starat o otcovská rodičovská práva.

Ženy jako kněží v jednotlivých  křesťanských církvích.
Z předchozích odstavců jasně vyplývá, že myšlenka individuálních lidských práv se rozvíjela v období osvícenství, které je ve filozofii náboženství obdobím přechodu od náboženství zjeveného k náboženství přirozenému, vztah osvícenských filozofů k náboženství je sice různý, jejich vztah k církvi je povětšině negativní. Tradiční náboženství je podrobeno rozumové kritice,  křesťanství je zkoumáno ve svém postupném historickém vývoji. Religionistika vychází ze stejného myšlenkového zdroje.
Podle nejnovějších poznatků  můžeme sledovat vývoj křesťanství od okrajových proudů nekonformního židovství své doby, přes zrovna tak nekonformní a politicky nebezpečné proudy už odděleného prvotního křesťanství v římské říši. Postupně se  křesťanství dostalo  státním uznání, pak státní preference. Křesťanství pak expandovalo do nových oblastí k novým národům vyznávajícím původně jiná náboženství, které vývoj křesťanství nezanedbatelně ovlivnily.
V textu Pavlova listu Římanům, který je rozvinutým vyjádřením jeho teologie, jsou  univerzalistické verše. Pavlova teologie dává před monoteistickým Bohem stejnou důstojnost všem lidem bez rozdílu Ga 3,26-28. Ale v jiných Pavlových listech a listech jeho školy se postavení ženy odvíjí i ve vznikajících sborech kristovců od postavení žen v soudobé helénistické společnosti. V historii církve se dá sledovat, že úloha žen byla vždy větší v dobách, kdy se daný proud křesťanství stal disidentský, v dobách stabilizované mocenské nadvlády ale převážil celkově patriarchální duch církevních institucí.
Jak církve zareagovaly na  snahy o větší uplatnění žen? Uvedu současný stav. V protestantských církvích jsou ženy farářky běžnou záležitostí už dlouhou dobu (je mi už šedesát let a v jejich společnosti jsem vyrůstala), v církvi československé husitské jsou v současnosti i biskupky, v anglikánské církvi kromě svěcení na kněze od roku 1992 byla v letošním roce vysvěcena i biskupka. Jedinými křesťanskými církvemi, o kterých vím, že svěcení žen na kněze nedovolují, je církev pravoslavná a římskokatolická. Otázka svěcení žen je ale předmětem poměrně bouřlivé diskuse. Z hlediska historického vývoje je zdrženlivost těchto církví celkem pochopitelná. Kněžské svěcení je chápáno jako jedna ze svátostí, pověření ke službě. (Není tedy jen zaměstnáním, na které by se vztahoval dnešní zákoník práce, který nedovoluje diskriminaci kvůli pohlaví, stejně by mne zajímalo, jestli by taková stížnost u soudu uspěla.) Otázkou, o které se vedou spory, je to, jestli pověření je Boží  nebo církevní . Kněz je  osobou, která uděluje svátosti. Z religionistického hlediska je kněz-sacerdos ve spojení s posvátnem a provádí rituální oběť. V židovském i římském náboženství mohl oběť vykonávat jen kněz-muž, žena je pro své biologické cykly chápána jako rituálně nečistá a znečišťující.(malá poznámka na okraj: pravděpodobně je to obecnější charakter všech typologicky starověkých náboženství, dr.Kováč nám v této souvislosti vykládal o svých výzkumech u Lakandonců, mayském kmeni, který nikdy nepřijal křesťanství a dál rozvíjel svoje staré mayské náboženství, že z rituálních slavností jsou zcela vyloučeny ženy v reproduktivním věku, účastnit se mohou jen pohlavně nedospělé dívky a ženy po menopause. Před zrakem žen je dokonce třeba chránit i zhotovování kanoe, protože pohled těhotné ženy by mohl způsobit její znehodnocení, a kdo může vědět, která žena je právě těhotná? Ženy se nemohou účastnit přímo ani rituálu společného pití s bohy, ale jsou poblíž, aby mohly po skončení rituálu své opilé muže dopravit domů.) V Brně ovšem žije žena-kněz, paní Ludmila Javorová, která byla vysvěcena biskupem Davídkem ze skryté církve. V době komunistického pronásledování vytvořila katolická církev v Československu paralelní utajenou strukturu, jejím představitelům se dostalo větších oprávnění, protože nebylo možné v každém jednotlivém případě žádat o souhlas vatikánské ústředí. Ve skryté církvi byli vysvěceni na kněze ženatí muži a několik žen. Ženy hlavně proto, aby mohly poskytovat duchovní služby uvězněným ženám, ke kterým by kněží-muži neměli přístup. Po roce 1989 ale tato vysvěcení nebyla Vatikánem uznána, ženatým mužům bylo doporučeno, aby se přihlásili k východnímu ritu, který manželství kněží dovoluje a paní Ludmile Javorové nebylo její svěcení církví přiznáno vůbec. Ona jediná měla odvahu se o svoje pověření hlásit, ostatní se ho vzdaly. Postoj Vatikánu k svěcení žen je v pastýřském listu papeže Jana Pavla II z roku 1994 Ordinatio sacerdotalis , papež se svěcením žen na kněze zásadně nesouhlasí. Nedá se očekávat, že se postoj římskokatolické církve v dohledné době změní.

Literatura:
Lynn Abramsová: Zrození moderní ženy. Evropa 1789-1918, CDK, Brno, 2005
Pavel Barša: Politická teorie multikulturalismu, CDK, Brno, 1999
Břetislav Horyna: studie Monoteismus, předmluva slovníku Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc 2003
David Miller (ed.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, CDK, Proglas/Jota, Brno 1995
Hans Joachim Störig: Malé dějiny filozofie, Zvon, Praha, 1995

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: křesťanství  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.


Komentáře

Johanka (02.12.2006, 16:40:23):
Na stránkách feminismus.cz je i odkaz na záznamy z rozhlasového pořadu Hovory na bělidle, kde v jednom velmi zajímavém díle řešili právě problematiku žen v církvích. Zdálo se mi, že zúčastněné členky církví protestantské a katolické tam vyslovují krajně neortodoxní názory, jako by ani nebyly "věřící". http://www.feminismus.cz/radio/0905_belidlo.mp3

didactylos (06.12.2006, 18:44:07):
Omlouvám se Aristotelovi
http://lidovky.zpravy.cz/jeleni-elita-plodi-syny-0s0-/ln_veda.asp?c=A061206_111539_ln_veda_vvr


Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text:


   
None
None
Didactylos bude ráda, pokud cokoliv z jejich úvah použijete nebo využijete. Didactylos je totiž fikce, literární postava, takže žádná autorská práva nemá a ani nemůže mít. Noční úvahy opatřil kabátkem naopak nefiktivní Jirka Kouba.