K roli žen v prvních stoletích křesťanství
24. listopadu 2008, 8:00
Dávám sem komentář, který jsem psala do sociologie raného křesťanství. Na otázky, které jsem měla, jsem odpověď nedostala, není asi snadné je zodpovědět, není dost podkladů. Takže popřemýšlejte se mnou.
Komentář ke studii Rodney Starka: The Role of Women in Christian Growth
Tato studie mi připadala velice zajímavá. Dověděla jsem se spoustu nových věcí, které jsem nevěděla, o antickém způsobu života, dokonce o intimních podrobnostech rodinného života a sexuálního chování. Dokonce jsem si na základě této studie mohla doplnit i některé věci, které jsem předtím nemohla nijak zařadit, a na které jsem narazila v jiné literatuře. Např. co to znamenalo, že císař udělil Pliniovi Mladšímu titul „otec tří dětí", když Plinius žádné děti neměl, z této studie tedy vím, že šlo o daňové zvýhodnění a pronatální politiku císařství. K datům, které se v této studii objevily, mám jen dvě výhrady: Těžko uvádět přesná statistická data pro společnost časově tak vzdálenou, nutně vycházejí z neúplných materiálů a mohou tak být dost zkreslená. Druhá námitka se týká toho, že autor tato data bere pro celé období prvních čtyř, pěti století, nebere tak v úvahu vývoj křesťanských komunit, jejich situace byla i společensky v různých dobách hodně odlišná. Otázku, kterou bych měla k obsahu a kterou jsem nenašla v textu zodpovězenou, předložím k diskuzi. Autor předpokládá větší počet smíšených manželství mezi pohanskými muži a křesťanskými ženami. S jeho závěry ohledně možnosti sekundární konverze spíš souhlasím. Ale nemuselo tak být vždycky a navíc nemusel pohanský manžel sdílet ani sympatie k manželčině víře. Otec rodiny měl rozhodující slovo a mohl nařídit ženě i věci, které se s její vírou neslučovaly, mohl odmítnout dítě, (když ho nepřijal, bylo pohozeno) mohl své ženě přikázat potrat. Jak se řešily podobné situace, je o tom nějaký záznam v pramenech? Jak měla postupovat křesťanská manželka v takovýchto případech, kdy měla volbu jen mezi smrtelným hříchem a revoltou proti manželovi? Byl to dostatečný důvod k rozvodu, který jinak církev neschvalovala?
S otázkami, které jsem si položila, souvisejí i další. Pokud by totiž manželka uposlechla, automaticky by byla exkomunikována ze své křesťanské církve – dodnes se chápe potrat jako čin, kterým se žena sama exkomunikuje z katolické církve. Pokud by se rozvedla z důvodu ochrany života svého dítěte, jaký by měla potom právní status ona i její dítě? Mohla se vůbec rozvést? Pokud se rozvedla pohanská žena, děti, ke kterým se otec přiznal, určitě patřily jemu. V tomto případě je ale otec nechtěl, zůstaly by tedy asi matce. Jakou měla potom právní ochranu? A jak se pohlíželo na tyto nechtěné děti? Mohla se i s dítětem vrátit do otcovského domu? Předpokládám totiž, že sňatek domlouval i v případě křesťanské ženy některý její mužský příbuzný, otec, bratr, strýc apod.
Rubrika: křesťanství | Autor: didactylosTato studie mi připadala velice zajímavá. Dověděla jsem se spoustu nových věcí, které jsem nevěděla, o antickém způsobu života, dokonce o intimních podrobnostech rodinného života a sexuálního chování. Dokonce jsem si na základě této studie mohla doplnit i některé věci, které jsem předtím nemohla nijak zařadit, a na které jsem narazila v jiné literatuře. Např. co to znamenalo, že císař udělil Pliniovi Mladšímu titul „otec tří dětí", když Plinius žádné děti neměl, z této studie tedy vím, že šlo o daňové zvýhodnění a pronatální politiku císařství. K datům, které se v této studii objevily, mám jen dvě výhrady: Těžko uvádět přesná statistická data pro společnost časově tak vzdálenou, nutně vycházejí z neúplných materiálů a mohou tak být dost zkreslená. Druhá námitka se týká toho, že autor tato data bere pro celé období prvních čtyř, pěti století, nebere tak v úvahu vývoj křesťanských komunit, jejich situace byla i společensky v různých dobách hodně odlišná. Otázku, kterou bych měla k obsahu a kterou jsem nenašla v textu zodpovězenou, předložím k diskuzi. Autor předpokládá větší počet smíšených manželství mezi pohanskými muži a křesťanskými ženami. S jeho závěry ohledně možnosti sekundární konverze spíš souhlasím. Ale nemuselo tak být vždycky a navíc nemusel pohanský manžel sdílet ani sympatie k manželčině víře. Otec rodiny měl rozhodující slovo a mohl nařídit ženě i věci, které se s její vírou neslučovaly, mohl odmítnout dítě, (když ho nepřijal, bylo pohozeno) mohl své ženě přikázat potrat. Jak se řešily podobné situace, je o tom nějaký záznam v pramenech? Jak měla postupovat křesťanská manželka v takovýchto případech, kdy měla volbu jen mezi smrtelným hříchem a revoltou proti manželovi? Byl to dostatečný důvod k rozvodu, který jinak církev neschvalovala?
S otázkami, které jsem si položila, souvisejí i další. Pokud by totiž manželka uposlechla, automaticky by byla exkomunikována ze své křesťanské církve – dodnes se chápe potrat jako čin, kterým se žena sama exkomunikuje z katolické církve. Pokud by se rozvedla z důvodu ochrany života svého dítěte, jaký by měla potom právní status ona i její dítě? Mohla se vůbec rozvést? Pokud se rozvedla pohanská žena, děti, ke kterým se otec přiznal, určitě patřily jemu. V tomto případě je ale otec nechtěl, zůstaly by tedy asi matce. Jakou měla potom právní ochranu? A jak se pohlíželo na tyto nechtěné děti? Mohla se i s dítětem vrátit do otcovského domu? Předpokládám totiž, že sňatek domlouval i v případě křesťanské ženy některý její mužský příbuzný, otec, bratr, strýc apod.
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
Přidání komentáře...