Jak Římané viděli křesťany VI

Nejpoučenější kritika koncem 3.století
Situace křesťanství se během století změnila. Přesto, že jsou křesťané často pronásledováni, většinou císaři, kterým na říši záleželo, jejich počet silně vzrůstá a získávají nezanedbatelný vliv.
Porphyrios

Celý článek

Jak Římané viděli křesťany V

Informovaná kritika koncem 2.století

Celý článek

Jak Římané viděli křesťany IV

S postupem času se ale křesťané v říši stali významnější skupinou. A jsou podrobováni sžíravé kritice.
Satirická líčení


Celý článek

Jak Římané viděli křesťany III

Reskript Hadrianův

Celý článek

Jak Římané viděli křesťany II

Přidávám část týkající se Plinia Mladšího

Celý článek

K roli žen v prvních stoletích křesťanství

Dávám sem komentář, který jsem psala do sociologie raného křesťanství. Na otázky, které jsem měla, jsem odpověď nedostala, není asi snadné je zodpovědět, není dost podkladů. Takže popřemýšlejte se mnou.

Celý článek

Jak Římané viděli křesťany I

Zmínky v dílech  historiků Tacita a  Suetonia[1]

Oba spisovatelé nepíšou o své době, ale podávají zprávu o dobách minulých.

Korintským

Budu sem teď dávat postupně svoje práce za jarní semestr, tak se, prosím, neděste....

Celý článek

Medvědi žerou knihy

Omlouvám se ctěnému čtenářstvu, studuju, doháním zameškané, sedím a ležím obklopena knihami. Ještě štěstí, že se mi nestala taková nehoda jako kartuziánským mnichům. Referuje o ní ve svém dopise do knihovny v Cluny Petr Ctihodný. Předávám informaci z knihy Hugh Lawrence: Dějiny středověkého mnišství, Vyšehrad, 2001, str.159

"Pošlete nám, prosím, ten objemnější svazek listů svatého Augustina, velkou část našeho náhodně sežral medvěd."

Iosephus Flavius

Stručný životopis Iosepha Flavia

V díle Josepha Flavia Iudaiké archaiologia XVIII,3,3. je uvedena zmínka o Ježíšovi, tzv. Testimonium Flavianum, která se považuje za křesťanskou interpolaci původního textu.

Jakub Spravedlivý

Nejstarší zmínka o křesťanech z mimokřesťanských zdrojů je zmínka o popravě Jakuba, Ježíšova bratra.


Celý článek

sbor jako "rodina"

V tomto semestru, který jsem absolvovala do poloviny března (a teď ho doháním tzv. "dálkově") jsem měla zapsaný kurz "sociologie raného křesťanstvi". Přidávám sem svůj komentář ke třetí studii, kterou jsme měli jako povinnou četbu.

Celý článek

Ježíš a ženy

Z kurzu "Historický Ježíš" přidávám s jejím svolením seminární práci kolegyně Kristýny Kuboňové.

Celý článek

Zdravá nejistota

K probíranému tématu evangelií ještě jednou.

Celý článek

Problémy překladu

Při poslední hodině v kurzu "Historický Ježíš" nám po práci kolegyně Schimerové s ukázkami z Pseudo-Tomášova evangelia dětství vyučující přečetl úryvek z Markova evangelia v překladu dr.Petra Peňáze do obecné češtiny. Poprosila jsem o svolení publikovat ho. Posuďte sami:

Celý článek

Ježíšovo dětství

Z kurzu "Historický Ježíš" přidávám se svolením autorky seminární práci své kolegyně Evy Schimerové o Ježíšově narození a dětství

Celý článek

Napětí venkova a města v Ježíšově biografii (G. Theissen)

Přidávám svou seminární práci, tentokrát do kurzu "Historický Ježíš"

Celý článek

Minimalisté a maximalisté

Malá úvaha o biblistice

Celý článek

Galilea v Ježíšově době

V minulém semestru jsme měli kurz "Interkulturní komunikace v prvotním křesťanství". Se svolením autorky Elišky Valtrové uveřejňuji její seminární práci.

Celý článek

Malkísedek

Omlouvám se, při hledání starozákonních souvislostí eucharistie jsem si neuvědomila, že Malkísedek obětoval Abramovi chléb a víno. Takže malý dodatek, kvůli nejasnostem v původním textu s mnoha otazníky.

Papežka Jana

Přidávám další svůj referát, tentokrát do "Ženy v křesťanství"

Celý článek

3.komentář

Přidávám komentář k doporučené četbě. 

Georges Duby: Rytíř, žena a kněz. Manželství ve Francii v době feudalismu.

Souvislosti eucharistie

Přidávám svou práci do kurzu "Křesťanský kult". Omlouvám se stálým čtenářům, některé části na blogu už byly dřív.

Celý článek

Magie v raném křesťanství

Přidávám svou práci do Antické magie.

Celý článek

Světice nebo čarodějky

Peter Dinzelbacher: Světice nebo čarodějky? Osudy "jiných" žen ve středověku a novověku, Vyšehrad, Praha, 2003

Shrnutí  oddílu Model ženské svatosti a stereotyp čarodějky

Ženy

Přidávám svůj další školní text, v prozatímní podobě. V kurzu Náboženství v globální kultuře jsme, rozděleni do pěti týmů, měli zpracovat vlastní vybrané téma. S třemi kolegyněmi jsme si vybraly téma lidských práv žen v monoteistických náboženstvích. Práce má mít obecnou teoretickou část a několik příkladů k ní. Dostala jsem za úkol tu část obecnou a jeden příklad z oblasti křesťanství, kolegyně budou mít pokračování, příklady z judaismu a islámu.

Poznámky v závorkách jsou většinou pro pobavení kolegyní, v konečném textu buď nebudou nebo budou podány odbornějším stylem. 

Ješua ben Anan

O znameních, jež zkázu města a chrámu předcházela,
oddíl o Ježíši, synu Anánovu


Celý článek

Počátky křesťanského mýtu

Další četbou, kterou jsme dostali k okomentování, tentokrát do jiného kurzu "Křesťanský kult v kontextu helénistických náboženství" byla kapitola o předpavlovských začátcích Kristova kultu, jak je máme zachyceny jako citace v autentických Pavlových listech, tedy z období před rokem 50.

Celý článek

Protoevangelium Jakubovo

Další četbou k okomentování bylo protoevangelium Jakubovo.

Skutky Pavla a Thekly

Do kurzu Žena v křesťanství jsme dostali za úkol přečíst a okomentovat apokryfní spis Skutky Pavla a Thekly. Nepodařilo se mi ho najít na netu, proto odkaz na literaturu: Novozákonní apokryfy II. Příběhy apoštolů, Praha, Vyšehrad 2003,185-197.

O papežství

V poslední době jsem si koupila a přečetla – se zaujetím – zajímavou knihu. Jmenuje se Malé dějiny katolické církve. Jsou opravdu spíš malé, celá kniha má i s rejstříky jen 148 stran. Název je možná trochu zavádějící, kniha totiž pojednává spíš o dějinách papežství, vysvětluje, jak se konstituoval papežský úřad a jakým způsobem vzrůstala v průběhu staletí jeho moc. Je to přitom pohled zevnitř, možná sice osobně příliš zaujatý a jednostranný, ale rozhodně mnohé osvětlující.

Autorem knihy je známý katolický teolog Hans Küng, profesor katolické teologie na univerzitě v Tübingen, účastník a expert II. vatikánského koncilu v Římě v letech 1962-65 a ředitel Institutu ekumenických studií. V roce 1979 mu bylo odňato Kongregací pro nauku víry církevní oprávnění učit, ale katedru i Institut si zachoval mimo katolickou fakultu. V češtině vyšly jeho práce Světový etos, Být křesťanem, Křesťanství a buddhismus, Křesťanství a hinduismus, Křesťanství a islám.

Na čem nezáleží

V moderním životě záleží na tom, co člověk dělá. Častěji než "Kdo je to?" se klade otázka "Čím je tento člověk?", "Co dělá?". Myslí se tím jeho povolání, jeho práce, jeho výkony, jeho postavení a vážnost ve společnosti. To je, na čem záleží.

Celý článek

Boží bezmoc

Před šedesáti lety, 9.dubna 1945, byl pro účast v protihitlerovském spiknutí popraven protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer.

Kde má teď Bůh ještě své místo? ptají se úzkostlivé duše, a poněvadž na to neznají odpověď, zatracují celý proces, který je přivedl do takové tisnivé situace. Už jsem Ti psal o různých nouzových východech z tohoto zužujícího se prostoru. Bylo by k nim možno přidat ještě salto mortale zpět do středověku. Principem středověku je však heteronomie ve formě klerikalismu. Návrat k němu může být učiněn jen jako zoufalý krok, vykoupený obětí intelektuální poctivosti...

A nebyli bychom opravdoví, kdybychom neuznali, že musíme žít ve světě – "etsi Deus non daretur" (i kdyby nebylo Boha). Poznáváme to právě – před Bohem! Bůh sám nás nutí k tomuto poznání. Tak nás naše dospělost vede k pravdivému poznání našeho postavení vůči Bohu. Bůh nám dává vědět, že musíme žít, jako bychom se bez něho mohli obejít. Bůh, který je s námi, je Bůh, který nás opouští! Bůh, který nás nechává žít ve světě bez pracovní hypotézy Boha, je Bůh, před nímž trvale stojíme. Před Bohem a s ním žijeme bez Boha. Bůh, který se nechává vytlačit ze světa na kříž, Bůh je ve světě bezmocný a slabý, a právě jen tak je s námi a pomáhá nám. Podle Mt 8,17 je zcela zjevné, že Kristus nepomáhá silou své všemohoucnosti, ale silou své slabosti, svého utrpení!...

Bible ukazuje člověku bezmoc a utrpení Boha; jen trpící Bůh může pomoci. Potud se může říci, že zmíněný vývoj světa k dospělosti, která umožnila zbavit se falešných představ o Bohu, otevřel oči pro Boha bible...

Kdo je Bůh? Nejde především o všeobecnou víru v Boha, v boží všemohoucnost atd. To není pravá zkušenost s Bohem, ale jen kus prodlouženého světa. Setkání s Ježíšem Kristem. Poznání, že se zde zakládá obrat všeho lidského bytí tím, že Ježíš "je tu pro druhé". Ježíšovo "bytí pro druhé" je zkušenost transcendence! Teprve ze svobody vůči sobě samému, z "bytí pro druhé" až k smrti vyvěrá všemoc, vševědoucnost, všudypřítomnost. Víra je účastí na tomto Ježíšově bytí. Náš vztah k Bohu není "náboženský" vztah k nejvyšší, nejmocnější, nejlepší bytosti, jakou si můžeme představit – to není pravá transcendence -, ale je to nový život v "bytí pro druhé", v účasti na bytí Ježíšově. Transcendentno není v nekonečných, nedosažitelných úkolech, nýbrž v konkrétním, dosažitelném bližním...

Teologie 20.století. Antologie, uspořádal Karl-Josef Kuschel, Vyšehrad, Praha, 1995
D.Bonhoeffer: Na cestě k svobodě. Listy z vězení, Vyšehrad, Praha, 1991

Věrný služebník

Památce Jana Pavla II
Podobenství o hřivnách Mt25,14

J.V.Andreae a J.A.Komenský

Referát do kurzu Západní esoterismus v novověku

Celý článek

Zázrak v Káni Galilejské

referát do kurzu Náboženství a literatura

Celý článek

Zajímavá osobnost táborského hnutí

Mikuláš Biskupec z Pelhřimova
dějiny v datech
Mikuláš z Pelhřimova
z Wikipedie

Táboři Pražanům

O čtyřech pražských artikulech jsem na blogu už psala.

Ale husitství, "první reformace", mělo víc názorových proudů, které se lišily i teologicky. Táboři měli jiné učení i praxi.

Přidávám 12 táborských článků, předložených Pražanům

Potom 5.dne srpna odevzdali táborští kněží se svými hejtmany Pražské obci dvanáct nížepsaných článků s žádostí, aby svrchujmenovaná obec dala k nim souhlas, držela je a bránila, jinak že s nimi nechtí déle v Praze zůstati. A s těmi články Nové Město ihned souhlasilo, aniž mělo s mistry zralou poradu, ale Staré Město žádalo, aby se uvažovalo s mistry o látce článků, což se i stalo. Neboť mistr Petr Engliš v přítomnosti konšelů a starších z obce probíral každý článek zvlášť, jakou cestou a jakým způsobem by bylo možno s Bohem jej připustiti nebo nepřipustiti, aniž by utrpělo svědomí všech z obce.

Články pak jsou tyto:
My, obec Táborských a všechna obec příchozích, podáváme vám, obci Pražské, artikuly nížepsané:
Za prvé, aby byl zápis, mezi námi a vámi zapsaný, ve své celosti z obou stran držen a zachováván.
Dále, aby artikuly, k nimž dali souhlas hejtmani, konšelé a obec, které byly již dávno od kazatelů a biřiců vyhlášeny, byly drženy a zachovávány pod pokutami uveřejněnými.
Dále, aby zjevní hříšníci, cizoložníci a cizoložnice, smilníci a smilnice, svůdcové a svůdnice, rufiáni a nevěstky, zjevní nebo tajní, a zahaleči nebo zahalečky, lotři i všichni protivníci Boží, rouhači a utrhači, nechť jsou kterékoli řádu nebo stavu, nebyli trpěni bez trestu.
Dále, aby se nedála popíjení kteréhokoli nápoje v krčmách nebo na stolicích, vystavovaných před domy, pod pokutami stanovenými.
Dále, aby nenosili ani nositi nedovolovali pyšná roucha, proti Pánu Bohu příliš drahocenná, jako nachová, lemovaná, vyšívaná, stříbrotkaná, s třásněmi a výstřihy, stříbrné pásy, čepice a všechny ozdoby nebo okrasy pro pýchu upravené.
Dále, aby se v řemeslech a na trhu pečovalo o to, aby se nedála žádná šizení, okrádání, lichvy, přísahy, neužitečnosti a marnosti, lsti, klamání, a to pod nějakou přiměřenou pokutou.
Dále, aby byla zrušena práva pohanská a německá, která se nesrovnávají se zákonem Božím, a aby bylo právem božským všechno řízeno, souzeno a rozhodováno.
Dále, aby příkladní kněží žili podle řádu Božího a následování proroků a apoštolů.
Dále, aby mistři byli zcela pravidelně poddáni právu božskému, tak, jako i jiní věrní křesťané, a aby své zápisy pořizovali podle vůle Boží a ukládali je na radnici, aby byly zkoumány podle zákona Božího.
Dále, aby všechny platy kněžské obraceli k obecnému dobrému a potírali lichváře na domech, na krámech nebo jinde, kdekoli by byli, a všechny jiné lichevní zápisy aby byly zrušeny a kněží aby žili podle víry.
Dále, aby protivníky pravdy Boží ze sebe vymítali a utečence i vyhoštěnce nepřijímali, poněvadž takoví lidé Bohu ani sobě víry nedrželi, aby se podobně jim nevěřilo ani pro nějakou přízeň.
Dále, aby rušili a vyvraceli kacířské kláštery, kostely nepotřebné a oltáře, obrazy zjevné i tajně chované, pyšné ornáty a kalichy zlaté a stříbrné a všechnu setbu Antikristovu i modlářskou a svatokupeckou nepravost, která není z Boha, Otce nebeského.
Proto, drazí bratří, o to jsme se zasadili se statky a zbožím a životy svými, chtějíce naplniti vůli Boží, protože již mnozí naši bratří za podepsané pravdy prolili svou krev a nasadili své životy. A také my je nezamýšlíme žádným způsobem s pomocí Boží opustiti a totéž přejeme vám a pomáháme a míníme pomáhati, pokud trváme nebo živi jsme, jestliže vy sami u sebe budete dbáti o svrchupsané věci.

Následovala vlna ničení klášterů v Praze, sesazení starých konšelů a dosazení nových Janem Želivským. Přesto nakonec táboři z Prahy 22.8.1420 odešli. Univerzitní mistři totiž jejich obřady neschvalovali, měli jiný názor na reformu církve. (poněkud se to podobá dvěma hlavním proudům světové reformace, oba měly jako hlavní autoritu bibli, zjednodušeně se dá ale povědět, že luteráni odstranili jen to, co je s biblí zjevně v rozporu, jinou tradici nechali, kalvinisté naopak se snažili vymýtit všechno, co nemělo oporu přímo v bibli.)

Vavřinec z Březové: Husitská kronika, kapitola 52

Následuje obšírná vsuvka o táborech, příčinách jejich vzniku, postupné krystalizaci jejich radikálního učení, jejich učení v praxi, přehled zničených klášterů, o ostatních důsledcích táborského učení, o chiliastických článcích některých táborských kněží, spolu s důkazy, které k tomu z bible předkládali, a o škodách, které počínáním táborů vznikly v Českém království. Také je tam kapitola pojednávající o táborském učení o trvání chleba a vína v svátosti oltářní, táboři popírali transsubstanciaci. Kapitoly 54-63.

Vavřinec z Březové

něco o autorovi Husitské kroniky

z wikipedie. A vůbec si můžete brouzdat a přečíst si, co ve Wikipedii o husitství je, případně se můžete sami zapojit a něco přidat...

Konec světa

Očekávání druhého příchodu Kristova

Potom v týchž dobách hlásali někteří kněží táborští lidu nový příchod Kristův, při kterémžto příchodu mají prý všichni zlí a protivníci pravdy zahynouti a býti vypleněni a dobří jen v pěti městech býti zachováni. Z té příčiny nechtěla některá města, v kterých mělo přijímání z kalicha svobodu, sjednati s protivníky žádnou jednotu a zvláště město Plzeň. Neboť svrchujmenovaní táborští kněží hlásali v kraji Bechyňském a také jinde mnoho věcí bludných a víře křesťanské odporujících, vykládajíce falešně podle vlastních hlav písma proroků a zamítajíce obecně křesťanské výroky svatých učitelů. A svými kázáními divně ohlupovali lid, vyzývajíce, aby se všichni i každý zvláště, kteří se chtějí zachrániti před hněvem Boha všemohoucího, jenž měl podle jejich mínění přijíti co nevidět na celý svět, vystěhovali z měst, hradů, vesnic a městeček jako Lot ze Sodomy a hledali útočiště v pěti městech. Jejich jména jsou tato: Plzeň, která byla u nich nazvána městem slunce, Žatec, Louny, Slaný a Klatovy. Neboť všemohoucí Bůh chce zahladiti celý svět kromě jedině těch, kteří by se utekli do pěti svrchuřečených měst. A na potvrzení toho mínění se dovolávali písem proroků, jež však falešně a bludně chápali, nadto psali po Českém království listy, obsahující svrchuuvedené výklady. A jejich názorům nepodstatným jakožto pravdivým mnozí z prostých lidí,majíce horlivost podle apoštola, ne podle vědění, důvěřovali, prodávali své statky i za levnou cenu a sbíhali se k nim z rozličných krajů Království českého a Markrabství moravského s ženami a dětmi a kladli peníze k nohám těch kněží.

Z vysvětlivek ke kapitole 27: Táborští kněží prorokovali konec světa na polovici února 1420.

Vavřinec z Březové: Husitská kronika

Politika Václava IV

až je mi ho líto...

Stručný životopis Václava IV
Dekret kutnohorský

Rozhodně zajímavá je i zmínka, kterou mám z přednášek o řeholích a řádech, že si Řád německých rytířů před bitvou u Grunwaldu v roce 1410 půjčil od krále  peníze, aby mohl najmout žoldnéře, (tehdy si najímanými vojáky pomáhaly už obě strany), po prohrané bitvě si chtěli půjčit od krále Václava další, ale ten jim nejenom nevyhověl, ale dokonce z titulu rodiny zakladatele zabral jejich statky v českých zemích, sice v rozporu s kanonickým právem, ale zato podle českého práva. (Omlouvám se, jestli jsem něco zkomolila, nemám potřebné právní znalosti).

Zabírání církevních statků ostatně nebylo nic výjimečného. Ve vysvětlivkách k 13 kapitole Husitské kroniky je zmínka o bouři v Kutné Hoře, kde se obětí stal milec krále Václava IV Racek Kobyla z Dvorce, vyšehradský purkrabí, nenáviděný katolíky, protože roku 1411 z rozkazu králova zabavoval majetky arcibiskupovy i jiné církevní. Byl ubit havíři 2.2.1416 spolu se svými 12 služebníky.

Za úvahu stojí také speciální daň, kterou platily jen města a kláštery, a která ve značné míře likvidovala jejich ekonomické možnosti. Proto kláštery byly dost zdecimované ještě před vypuknutím husitské revoluce. V jejím průběhu byly sice ničeny a jejich obyvatelé vyháněni, případně zabiti, ale po bitvě u Lipan se řeholníci většinou vrátili a kláštery obnovili, to ovšem jen v tom případě, že bylo kam se vrátit. Často se stávalo, že pozemkový majetek klášterů zabrala šlechta (zdá se, že nebyl rozdíl, jestli jsou pánové podjednou nebo podobojí) a proto nemohl být klášter obnoven.

O pražské defenestraci a smrti krále Václava IV Vavřinec z Březové:

Proto český král Václav, pobouřen velikým hněvem a rozrušen úzkostí i bolem, si umínil vyhladit všechny viklefovce neboli husity a zvláště kněží. Ale někteří rádcové toho krále, kteří podporovali stranu přijímající pod obojí způsobou, začali jednat se staršími Starého Města o dohodě mezi králem a Novoměstskou obcí, aby zamezili mnoho zlého. Konečně bylo se souhlasem obou stran usneseno, aby se Novoměstská obec pokořila králi za výtržnost, které se dopustila, shodivši konšely od něho ustanovené a hanebně je usmrtivši, a král aby potvrdil nové konšely od obce tehdy zvolené. A to se vskutku i stalo.

Smrt krále Václava

Potom téhož roku ve středu po Nanebevstoupení svaté Panny Marie, která byla dne 16.měsíce srpna, český král Václav asi o hodině nešporní, byv raněn mrtvicí, s velikým křikem a řevem takřka lvím náhle skonal na Novém hradě blízko Prahy. A jeho tělo bylo po několika dnech pro strach z lidu za noci odvezeno na Pražský hrad a uloženo v kapli svatého Václava, českého patrona, a po několika týdnech bylo odtud opět v noci velmi uboze převezeno do Zbraslavského kláštera, kde si vyvolil pochování, a od rybářů, pekařů a konvršů toho kláštera pohřbeno. Jeho smrt a činy měly by být všem králům za příklad, aby se báli Boha a ze všech sil jeho zákon a pravdu chránili a bránili.

K tomu vysvětlivky: Tělo královo bylo hned po smrti napuštěno vonnými mastmi a mělo být v několikadenním průvodu nošeno po významějších pražských kostelích. Ale pro bouře lidu dala královna Žofie druhého dne dovézt mrtvé tělo z Nového hradu na Vyšehrad a uložit v kapitulním kostele sv.Petra. Když však byl téhož dne zapálen na druhé straně řeky klášter kartouzský, bylo upuštěno od slavného pohřbu a teprve po třech dnech, 20.srpna, vydali se s ním strážcové v noci na cestu z Vyšehradu na Pražský hrad, ale oklikou až přes Zbraslav, odkud se s ním plavili po řece dolů, a teprve ráno o třetí hodině v pondělí 21.8. se šťastně dostali na Hrad.

Vavřinec z Březové: Husitská kronika

Odsouzení papeže Jana XXIII kostnickým koncilem

Ne všem se měří stejně...

Papež Jan XXIII, donucený kostnickým koncilem, prohlásil 2.3.1415, že odstoupí, pokud stejně odstoupí i druzí dva papežové. Prohlášení ovšem nehodlal dodržet. Když se zdálo, že by mohl získat většinu účastníků koncilu pro sebe, rozhodl se, že uprchne z Kostnice do Francie a pokusí se o svůj vlastní koncil. Proto podplatil rakouského vévodu Fridricha a 21.3.1415 uprchl na jeho území. Odtud vydal rozkaz, aby členové jeho dvora odešli s ním. V Kostnici nastal chaos, účastníci koncilu začali ujíždět, ale král Zikmund zvládl situaci, vyhlásil proti Fridrichovi říšskou válku, v níž byl vévoda poražen. Papeže vydal koncilu, 29.5.1415 byl Jan XXIII slavnostně sesazen. Jako vězeň říšského vojska byl nejdřív uvězněn na hradě Gotlieben a potom odvezen do Heidelbergu, rezidence rýnského falckraběte Ludvíka. Odtamtud ho roku 1418 za veliké peníze vykoupili jeho političtí přátelé. Smířil se s papežem Martinem V, kterého koncil zvolil roku 1417. Dožil ve Florencii, kde zemřel roku 1419 v hodnosti kardinála a byl pohřben v nádherné hrobce, zdobené Donatellovým náhrobkem. (Jméno Jan XXIII bylo z papežských posloupností vymazáno, takže dalším papežem Janem se stal až ve 20.století znovu Jan XXIII, kardinál Angelo Guiseppe Roncalli 1958-1963) Z odpůrců Jana XXIII se Řehoř XII vzdal papežské hodnosti 5.7.1415, kdežto Benedikta XIII koncil 1417 sesadil.

O odsouzení Jana XXIII Husitská kronika:

A mezi jiným v třiadvaceti článcích, uvedených proti tomu papeži Janovi XXIII, byly předneseny tyto velmi ohavné zločiny, totiž že ten pan Jan byl a je utlačovatelem chudých, pronásledovatel spravedlnosti, pilíř ničemů, sloup svatokupců, milovník tělesnosti, sedlina neřestí, daleký ctností, vyhýbající se konzistořím a zcela oddaný spánku a jiným tělesným žádostem, úplný opak života a mravů Kristových, zrcadlo hanby a vtipný vynalézač všech špatností, do té míry a natolik církev Kristovu pohoršující, že je mezi Kristovými věřícími, kteří poznají jeho život a mravy, obecně nazýván vtěleným ďáblem.

Dále, že se ten pan papež Jan XXIII dopouštěl smilstva s manželkou svého bratra a s posvěcenými jeptiškami, prznil panny, cizoložil s vdanými ženami a napáchal i jiná provinění nezdrženlivosti, pro která sestoupil hněv Boží na syny nedověrné. Také že byl nádoba všech hříchů, zapletený do vražd, travičství a jiných těžkých zločinů, svatokupec, tvrdošíjný kacíř a církvi Kristově dělal zřejmou ostudu. Dále, že ten pan papež Jan XXIII často a velmi často před různými preláty a jinými čestnými a řádnými muži tvrdošíjně podle rady ďáblovy říkal, tvrdil, hlásal a dokazoval, že není života věčného ani jiného po tomto životě, ba dokonce tvrdil a zatvrzele věřil, že lidská duše s lidským tělem umírá a hyne jako němá zvířata, a prohlašoval proti článku o zmrtvýchvstání, kdo je jednou mrtev, že naprosto nevstane ani v poslední den.

Vavřinec z Březové: Husitská kronika, vysvětlivky ke kapitole 6 a část kapitoly 8

Přijímání podobojí i nemluvňatům

Zajímavý názor, dokonce se o tom začalo v nedávné době v evangelických církvích znovu diskutovat...

A těm nesprávným a vymyšleným druhům udání a žalob důvěřivě věnoval svrchuřečený koncil kostnický víru, pominul zralou úvahu a nedbal spravedlivé rozvahy; pobouřen proti přijímajícím pod obojí způsobou, ne z horlivosti o spásu duší, nýbrž spíše ze závisti a nenávisti, protože se bez dotázání a souhlasu toho koncilu odvážili novoty tak důležité, zapověděl přesvaté a přebožské podávání těla a krve Páně pod obojí způsobou, věrným ctitelům Kristovým velmi spasitelné, obecnému lidu dále konati a prováděti a odsoudil je dne 15.měsíce června léta Páně 1415 jako bludné a kacířské. A stanovil i rozhodl, aby všechny i každého zvláště, kdož tak přijímají a od takového přijímání nechtějí upustiti, jako kacíře potlačovali a přísně trestali místní biskupové nebo jejich úředníci nebo inkvizitoři kacířské nepravosti a aby se při tom dovolávali i světského ramene v královstvích nebo zemích, v kterých by se lidé o to pokoušeli proti rozhodnutí toho koncilu. Při tom nahrazoval koncil skutečný důvod a oporu čerpanou z Písma pouhou svou vlastní vůlí a poukazováním na zvyklost římské církve, že takovým způsobem neprovádí přijímání, ačkoli by přece po právu měla zvyklost ustoupiti a dáti místo pravdě.

Ale Češi beze zření na tento rozkaz a na rozhodnutí koncilu, odporující zákonu Božímu i prvotní církvi, postupem času podávali nejsvětější eucharistie pod obojí způsobou nejen osobám dospělým, které již mají rozum, nýbrž i maličkým neboli nemluvňatům po křtu pro utvrzení toho křtu, když mistr Jakoubek ze Stříbra, hotový bakalář svatého bohosloví, vyhlásil a začal vykonávati toto přijímání s některými mistry a kněžími, svými stoupenci.

A věru pro to přijímání podávané nemluvňatům vznikl těžký rozkol v Praze a v Českém království mezi mistry a kněžími, kteří se přidržovali pravdy Boží a mistra Jana Husa. Neboť někteří z nich prohlašovali, že přijímání podávané nemluvňatům je bludné a k utvrzení křtu že není nezbytné, druzí naopak podle výroků svatého Dionýsia a jiných učitelů prvotní církve, potvrzujících toto přijímání, dokazovali, že je obecně křesťanské a spasitelné, a tvrdili, že má býti každá církevní svátost svátostí nejsvětější eucharistie dokonána a utvrzena.Přesto však svrchuřečené podávání svátosti těla a krve Páně pod obojí způsobou, totiž chleba a vína, jak dospělým, tak maličkým den ze dne více a více vzrůstalo, rozmnožovalo se a mohutnělo, až je jeho protivníci a nepřátelé usilovali rozličnými cestami a způsoby udusiti a zrušiti, ale nebyli s to. Naproti tomu jeho ohrožovatelé postupem doby zřetelně a podivuhodně mocí Boží před tou pravdou padali a jí podléhali a nevýslovné škody na statcích a životech trpěli, jak bude v následujícím vyprávění zřejmě a jasně osvětleno.

Vavřinec z Březové: Husitská kronika, část kapitoly 5, Praha 1979

P.S. To je ohromně zajímavé čtení, vřele doporučuji všem zájemcům o středověkou historii. Není nad syrovou autentičnost kronikářských zápisů.

Silvestr

O Silvestrovi I, který byl papežem v letech 314-335, toho navzdory dlouhému panování kupodivu mnoho nevíme. Vůbec nechápu, proč se stal svatým, ale stal se jím a den jeho smrti, 31.12., dostal jeho jméno. Sám se zřejmě nejvíc proslavil svou nepřítomností. Nezúčatnil se církevního koncilu v Arles ani prvního nikajského koncilu, kde bylo vyhlášeno nikajské vyznání víry a odsouzen kacíř Areius. Dokonce i slavná Konstantinova donace, listina, která měla zajistit Silvestrovi a jeho následovníkům  nadřazenost nad ostatními patriarchy a vládu nad Římem, se později ukázala jako padělek. 

Pokora

Řehole Benediktova, kapitola 7

Celý článek

Poslušnost

Řehole Benediktova, kapitola 5

Celý článek

Nástroje dobrých skutků

Řehole Benediktova, kapitola 4

Celý článek

Řehole Benediktova, kapitola 36 Nemocní bratři

Především a zvláště se musí věnovat péče nemocným.
Slouží se jim tak, jak by se skutečně sloužilo Kristu,
který řekl: Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě.
A cokoliv jste udělali pro jednoho
z těchto mých nejposlednějších bratří,
pro mne jste udělali.
Ale i sami nemocní ať si uvědomí,
že se jim slouží ke cti Boží,
a svými přílišnými nároky ať bratry,
kteří jim slouží,
nezarmucují.
I takové nemocné je však třeba trpělivě snášet,
protože právě za takové dojde člověk větší odměny.
Proto musí být hlavní opatovou starostí,
aby netrpěli nějakou nedbalostí.

Nemocným bratřím se přidělí zvláštní cela
a bohabojný, starostlivý a pečlivý infirmář.
Kdykoliv je to třeba, mohou použít lázeň,
ta se zdravým a hlavně mladým povoluje jen velmi zřídka.
Aby velmi zesláblí nemocní nabrali sil,
je jim dovoleno požívat i maso,
jakmile je jim lépe,
zdržují se od masa jako obvykle všichni.

Aby však celeráři a infirmáři nemocné nezanedbávali,
o to se má nejvíce starat opat,
neboť jemu se připíše,
čehokoliv se žáci dopustí.

text latinsky a česky

Překladatelé: Alžběta Franecová OSB, Vojtěch Engelhart OSB, Ondřej Koupil

Regula Benedicti Řehole Benediktova, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv.Markéty, Praha 1998, http://www.brevnov.cz/

řehole Benediktova - obsah

Řehole Benediktova – obsah

Prolog
1 Druhy mnichů
2 Opat
3 Přibírání bratří na poradu
4 Nástroje dobrých skutků
5 Poslušnost
6 Mlčenlivost
7 Pokora
8 Bohoslužby v noci
9 Počty žalmů v nočních hodinkách
10 Noční bohoslužba v letním období
11 Vigilie o nedělích
12 Ranní chvály o nedělích a svátcích
13 Ranní chvály ve všední dny
14 Vigilie o svátcích svatých
15 Období, kdy se říká Aleluja
16 Bohoslužby během dne
17 Počet žalmů v těchto hodinkách
18 Pořadí těchto žalmů
19 Chování při zpěvu žalmů
20 Uctivost při modlitbě
21 Děkani kláštera
22 Noční odpočinek mnichů
23 Vyloučení pro přestupky
24 Stupeň vyloučení
25 Těžší provinění
26 Nedovolená setkání s vyloučenými
27 Opatova péče o vyloučené
28 Nepolepšitelní
29 Opětné přijetí bratří
30 Trestání chlapců
31 Celerář kláštera
32 Nářadí a ostatní věci kláštera
33 Soukromý majetek mnichů
34 Rozdělování podle potřeb
35 Týdenní služba v kuchyni
36 Nemocní bratři
37 Starci a chlapci
38 Týdenní služba lektora
39 Množství pokrmu
40 Množství nápoje
41 Doba jídla
42 Mlčení po kompletáři
43 Nedochvilní k bohoslužbám a ke stolu
44 Zadostiučinění vyloučených
45 Chyby v oratoři
46 Jiná provinění
47 Znamení k bohoslužbám
48 Každodenní tělesná práce
49 Čtyřicetidenní půst
50 Služby Boží mimo klášter
51 Bratři na krátkých cestách
52 Klášterní oratoř
53 Přijímání hostí
54 Přijímání dopisů a darů
55 Oděv a obuv bratří
56 Opatův stůl
57 Řemeslníci v klášteře
58 Způsob přijímání bratří
59 Přijímání synů šlechticů a chudých
60 Přijímání kněží
61 Přijímání cizích mnichů
62 Kněží kláštera
63 Pořadí v komunitě
64 Ustanovení opata
65 Převor kláštera
66 Fortnýři kláštera
67 Braři poslaní na cestu
68 Příliš náročné úkoly
69 Zákaz hájit jeden druhého
70 Zákaz svévolného trestání druhých
71 Vzájemná poslušnost
72 Dobrá horlivost mnichů
73 Tato Řehole jako začátek cesty k plné spravedlnosti

text latinsky a česky

Překladatelé: Alžběta Franecová OSB, Vojtěch Engelhart OSB, Ondřej Koupil

Regula Benedicti Řehole Benediktova, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv.Markéty, Praha 1998, http://www.brevnov.cz/

Odkazy na Řeholi

latinsky
http://www.osb.hu/lelki/regula/l_regula/l_regula.html
německy
http://www.benediktiner.de/regula/
znovu latinsky s gramatickými poznámkami
http://www.intratext.com/IXT/LAT0011/_P1.HTM
mnohojazyčně
http://www.osb.org/rb/
o benediktinském řádu v českých zemích
http://www.stechovice.info/pages/Benediktini.htm
O svatém Benediktovi a Řeholi
http://www.rajhrad.cz/benediktini/sv_benedikt.htm
životopis Benediktův
http://www.zivotynawebu.net/svaty_benedikt.htm

Prolog Řehole

Naslouchej, synu, mistrovu učení,
nakloň k němu ucho svého srdce,
a k čemu tě laskavý otec nabádá, to rád přijmi
a uveď ve skutek,
aby ses v namáhavé poslušnosti vrátil k tomu,
od něhož ses vzdálil zahálčivou neposlušností.
Obracím se nyní na tebe,
kdo se zříkáš vlastní vůle,
a chtěje sloužit ve vojsku Krista, Pána a pravého Krále,
chápeš se mocných a přeslavných zbraní poslušnosti.

Především, kdykoliv začínáš něco dobrého,
co nejusilovněji ho pros, aby to sám dokončil.
Ten, jenž nás uznal za své děti,
se pak už nikdy nebude muset rmoutit pro naše špatné činy.
Obdaroval nás, a my ho máme vždycky poslouchat tak,
aby nás nejen jednou nevydědil jako rozhněvaný otec své děti,
ale aby nás ani jako obávaný pán nevydal,
popuzen našimi hříchy,
věčnému trestu jako ty nejničemnější služebníky,
kteří ho nechtěli následovat ke slávě.

Povstaňme tedy už jednou,
burcováni slovy Písma:
Už nám nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku.

A s očima otevřenýma pro božské světlo
v ohromení slyšme,
k čemu nás Boží hlas dennodenně vybízí:
Uslyšíte-li dnes jeho hlas,
nezatvrzujte svá srdce.
A dále:
Kdo má ucho,
ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím.
A co říká:
Pojďte, synové, a slyšte mě,
naučím vás bát se Hospodina.
Choďte, dokud máte světlo,
aby vás nezastihla tma smrti.

V množství lidu, na který takto volá,
hledá Pán svého služebníka, a proto opakuje:
Miluje kdo život?
Přeje si dny štěstí?
Jestliže to zaslechneš a odpovíš: Já,
říká ti Bůh:
Chceš-li mít pravý a věčný život,
zdržuj svůj jazyk od zlého,
své rty od falešných slov,
chraň se zlého a čiň dobré,
hledej pokoj a usiluj o něj.
Budete-li se takto chovat, nespustím z vás svůj zrak
a můj sluch bude nakloněn vašemu volání.
A ještě dřív, než ke mně zavoláte, se vám ozvu:
Zde jsem.
Co je pro vás, milí bratři, sladší než tento hlas Páně,
který nás zve?
Hle, ve své dobrotě nám Pán ukazuje cestu k životu.

Opásejme si tedy bedra vírou a konáním dobrých skutků
a pod vedením evangelia se vydejme po jeho stezkách,
abychom si tak zasloužili patřit na toho,
kdo nás povolal do svého království.

Chceme-li bydlet v příbytku jeho království,
nedojdeme tam jinak než cestou dobrých skutků.
S prorokem se zeptejme Pána:
Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku,
kdo přebývat na tvé svaté hoře?
Poslechněme si, bratři, co nám Pán na tuto otázku odpovídá
a jak nám k onomu příbytku ukazuje cestu.
Říká:
Vejde tam, kdo žije bez vady a koná spravedlnost,
kdo upřímně smýšlí ve svém srdci,
kdo svým jazykem nepomlouvá,
kdo nečiní příkoří svému bližnímu,
kdo netupí svého souseda,
kdo od svého srdce odvrhne zlomyslného ďábla,
když mu něco našeptává,
a i s jeho našeptáváním jím úplně pohrdne,
uchopí jeho myšlenky ještě malé a roztříští je o Krista.
Kdo se v bázni Boží
nepovyšují pro své dobré chování,
ale uznávají, že dobrého nejsou schopni sami od sebe,
nýbrž skrze Pána.
Pána, který v nich působí,
velebí jako prorok:
Nikoliv nám, Hospodine, nikoliv nám,
ale svému jménu zjednej slávu.
Stejně ani apoštol Pavel
nepřičítal nic ze svého kázání sobě:
Boží milostí jsem to, co jsem.
A dále říká: Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.
Proto také Pán v evangeliu praví:
Kdo tato má slova slyší a podle nich jedná,
podobá se rozvážnému muži,
který si postavil dům na skále.
Přivalila se povodeň, přihnala se vichřice
a obořila se na ten dům -
ale nezřítil se,
protože měl základy na skále.
Pán to řekl a očekává,
že budem na jeho svatá ponaučení
každý den odpovídat skutky.
Abychom napravili své chyby,
jsou nám dny tohoto života prodlouženy jako příměří -
apoštol říká: Copak nevíš,
že tě Boží dobrota chce přivést k pokání?
Vždyť dobrotivý Pán praví:
Nemám zalíbení v hříšníkově smrti,
ale aby hříšník své chování změnil a byl živ.

Když jsme se, bratři, Pána zeptali,
kdo smí prodlévat v jeho stánku,
vyslechli jsme ponaučení, co konat,
abychom tam mohli přebývat.
Kéž ty povinnosti plníme.
Musíme tedy připravit svá srdce i těla
pro vojenskou službu ve svaté poslušnosti přikázáním.
A v čem naše přirozenost zmůže méně,
v tom prosme Pána,
aby nám pomohl svou milostí.
Chceme-li uniknout pokelným trestům
a dospět k věčnému životu,
je třeba už nyní, dokud je čas a jsme v tomto těle
a vše je možno plnit ve světle tohoto života,
běžet a konat,
co je nám užitečné pro věčnost.

Chceme tedy založit školu služby Pánu.
Doufáme, že při tom neustanovíme nic tvrdého
ani nic těžkého.
I kdyby se však z oprávněných důvodů,
pro napravení špatností nebo pro zachování lásky,
přistoupilo k něčemu trochu přísnějšímu,
neopouštěj hned ve strachu cestu spásy,
která na začátku nemůže být jiná než úzká.
Když se pak pokrokem v řeholním životě a ve víře
rozšíří srdce,
běžíme cestou Božích přikázání z nevýslovně sladké lásky.
Nikdy se nerozcházíme s jeho naukou,
zůstáváme v jeho učení až do smrti v klášteře
a trpělivostí získáváme podíl v Kristových utrpeních,
abychom měli podíl i v jeho království.

text latinsky a česky

Překladatelé: Alžběta Franecová OSB, Vojtěch Engelhart OSB, Ondřej Koupil

Regula Benedicti Řehole Benediktova, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv.Markéty, Praha 1998, http://www.brevnov.cz/

Latríny mnichů?

Jaké měli mniši záchody? Pokud jste někdo znalým historikem, pomozte!

Řehole a kryska dohromady mne přiměly k úvaze o nutné činnosti nás všech. Proč vlastně se Řehole, která je velice podrobná a zabývá se všemi činnostmi mnichů v klášteře, o této věci nezmiňuje?

Přitom ve Starém zákonu taková zmínka je v Dt23,13. (K tomu rozhodně zajímavé kázání na stejný text.)

Didaché

První tři kapitoly Didaché – Učení dvanácti apoštolů

Didaché
I.
1. Jsou dvě cesty, cesta života a cesta smrti. Mezi těmito cestami je velký rozdíl.
2. Cesta života je tato: Za prvé miluj Boha, svého Stvořitele. Za druhé miluj bližního svého jako sebe samého. Všechno, co nechceš, aby se stalo tobě, nečiň druhému ani ty,
3. Smysl těchto slov je tento: Dobrořečte těm, kteří vám zlořečí a modlete se za své nepřátele; konejte posty za ty, kteří vás pronásledují, Jakou laskavost prokazujete, když milujete ty, kteří milují vás? Což nejednají takto pohané? Milujte však ty, kteří vás nenávidí, a nebudete mít nepřítele.
4. Zdržuj se tělesných i světských žádostí. Udeří=li tě někdo do pravé tváře, nastav mu i druhou a budeš dokonalý. Nutil-li by tě někdo k cestě dlouhé jednu míli, jdi s ním dvě míle. Jestliže by ti někdo vzal tvůj plášť, dej mu i šaty. Dostal=li by někdo něco od tebe, nepožaduj toho nazpět. Ani by to nebylo možné.
Dej každému, kdo tě o něco prosí, a nežádej toho nazpět. Otec totiž chce dáti všem ze svých darů. Blahoslavený, kdo dává podle přikázání. Ničím se neprotiví. Běda však tomu, kdo přijímá. Přijímá=li potřebný, neproviní se. Kdo však nepotřebuje, bude skládat účty, proč a k čemu to přijímal. Ve vězení bude vyšetřován ze svých činů. Tam nebude nad ním slitování, dokud nezaplatí poslední haléř.
6. Ale i zde platí: Nechť vlhne potem ve tvých rukou almužna, dokud nepoznáš, komu byla dána.

II.
1. Druhé přikázání učení:
2. Nezabiješ, nezcizoložíš, nezkazíš mládež, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš čarovat, nebudeš používat jedu, nezabiješ nenarozené ani narozené děcko, nebudeš toužit po majetku bližního.
3. Nepřísahej, nesvědči křivě, nepomlouvej, nevzpomínej zlého.
4. Nebuď dvojsmyslný v myšlenkách ani slovech. Ramenářství je osidlem smrti.
5. Nelži ani nemluv zbytečnosti, ale jednej tak, jak smýšlíš.
6. Nebuď sobcem ani nenasytou ani pokrytcem ani zlomyslným ani nadutcem. Neraď svému bližnímu špatně.
7. Nikoho neměj v nenávisti. Přesto některé kárej, nad jiným měj slitování, za jedny se modli, druhé miluj více než svou duši.

III.
1. Dítě mé, varuj se každé špatnosti a všeho podobného.
2. Nebuď hněvivý. Hněv vede k vraždě. Nezáviď, nehádej se, nepovyšuj se. To všechno je příčinou vražd.
3. Dítě mé, nebuď žádostivý. Žádostivost vede ke smilstvu. Nemluv ošklivě ani povýšenecky. To všechno je příčinou cizoložství.
4. Dítě mé, neptej se věštců ve věštírnách po budoucnosti. Vede to k modloslužbě. Neužívej zaříkadel ani hvězdopravectví ani kouzel. Nechtěj to ani poznat. Z toho všeho povstává modloslužba.
5. Dítě mé, nelži. Lež vede ke krádeži. Nebuď dychtivý peněz, ani se nepachti po slávě, To všechno je cesta ke krádeži.
6. Dítě mé, nereptej. Vede to k pomluvě. Nebuď domýšlivý ani závistivý. Z toho všeho vznikají pomluvy.
7. Buď laskavý, poněvadž laskaví dostanou za úděl zemi.
8. Buď shovívavý, milosrný, bezelstný, pokojný, dobrý a vždy uvaž slova, která jsi uslyšel.
9. Nepovyšuj se, nebuď drzý. Tvá duše ať se nepřirdužuje k pyšným, ale ať dlí u spravedlivých a pokorných.
10. Co se ti přihodí, přijmi jako dobro u vědomí, že bez Boha se nic neděje.

Úvodní poznámky k řeholím a řádům

Zapsala jsem si také kurz Řehole a řády západního křesťanství.

Psal už Depony, že se pro nás změnily podmínky, řád studia byl důkladně překopán. Zjistila jsem tedy při svém studování přesčas, že se mi nedostává dostatečný počet bakalářských kurzů  ze západních tradic, naopak mi přebývají magisterské, které jsem vlastně neměla mít, a to všechno přesto, že se věnuji ve své práci právě křesťanství, ovšem v době jeho vzniku, tedy ve starověku. Takže jsem si zapsala mnichy. Včera jsem absolvovala první přednášku a dám sem něco z úvodních poznámek.

Začátky popspolitého života poustevníků pocházejí z egyptských pouští, tam vznikaly první zárodky klášterního života. Zažitá představa, že první a jedinou řeholí byla zpočátku řehole svatého Benedikta, je blud, v počátcích, tedy od 4.století, byl život v klášterech značně nejednotný, bylo 30-40 různých regulí, Benediktova se ukázala ale jako nejpřiměřenější, odpovídala pozdně římskému pojetí poslušnosti a morálky, postavení opata, abbas, přesně zkopírovalo práva a povinnosti římského pater familias. Mimo benediktinskou řeholi byly v té době také řehole mnohem asketičtější, ale také takové, které byly skoro nevázané a způsobem života budily pohoršení. Dosti často se stávalo, že se život v jednom klášteře řídil i několika řeholemi a navíc vlastními místními pravidly. Až v době Karla Velikého a jeho nástupců se způsob života v kláštěrech víceméně standardizoval podle benediktinské řehole, sjednocení neprobíhalo bez odporu, nejdéle vzdorovaly mnišské komunity v Irsku, proces sjednocování pravidel tak probíhal od 9. do 10.století. Nikdy nebylo ovšem dosaženo jednoty naprosté, protože už od začátku kromě mnišských společenství existovali také řeholní kanovníci, pospolitostí kněží, kteří se řídili volnější řeholí svatého Augustina.

Původně byl každý klášter samostatnou jednotkou bez vazby na jiná příbuzná společenství, rozvoj se dál vlastně něčím, co bych přirovnala k včelímu rojení. Když klášter uř nestačil, část mnichů se odstěhovala a založila klášter vlastní, který byl bez vazby na klášter původní. Teprve u cisterciáků a premonstrátů byly zachovány filiační řady s příslušnou podřízeností a odpovědností, dokonce do té míry, že se jednou ročně scházela generální kapitula, všichni opati v původním "rodičovském" místě. Organizačně propracovanější byly rytířské řády, ale nejvyššího stadia organizační struktury bylo dosaženo až u řádů žebravých, kde existuje post generálního představeného, kláštery jsou organizovány územně podle provincií, představení jsou jmenováni, ne voleni, je propracovaná kontrola.

Postupný úpadek klášterního života nastal již od 14.století, v době avignonského zajetí a papežského schizmatu, reakcí bylo hnutí nové zbožnosti, devocio moderna, v 15.století byla stoletá válka a husitské hnutí, i tehdy pokus o obnovu a znovuoživení. Začátek reformace způsobil zániky klášterů, často ne válkami ani přestupem řeholníků a řeholnic k luterství, ale prostě konfiskací majetku klášterů panovníky. Situace se změnila až po tridentském koncilu, kdy v době protireformace vznikají nové řády, jezuité, piaristé, které mají jiný úkol, misijní činnost, působení mezi lidmi, už ne život v ústraní.

Dostali jsme úkol, prostudovat prvních šest kapitol knihy Lawrence C.H: Dějiny středověkého mnišství, CDK – Vyšehrad 2001.
Doporučenou literaturou je také kniha Frank K.S.: Dějiny křesťanského mnišství, vydali břevnovští benediktini 2003

Trojice

Byla mi půjčena skvělá kniha křesťanského teologa Raimona Panikkara: Trojice. O mystické sounáležitosti mezi lidmi, Cesta, Brno 1999. Je droboučká, ale je potřeba ji číst pomalu a opatrně, spíš tak, jak se čítávají básně. Bude hodně obtížné o ní pro vás něco napsat, bojím se, že dopadnu tak, jako dopadají žáci ve škole, když mají povědět rozbor básně, to "co chtěl básník říci". Přesto se o to chci v následujících dnech pokusit. Na začátek jeden úryvek.

Pojem Boha, který je omezen tradiční strukturou Středomoří, s sebou přináší celou řadu významných problémů. Můžeme uvést například metafyzické problémy, které neúprosně pronásledovaly myslitele i teology, jako je existence zla a utrpení, obtížnost, pokud ne přímo nemožnost, sladění lidské svobody s Boží vůlí, pojem "osoby" atd.

Naše doba je velmi vnímavá k obtížím, jež s sebou přináší personalistický pojem Boha. Pokud je Bůh Osoba, pak jen špatně odpovídá lidskému ideálu osoby. Neukazuje se nám často jako lhostejný Otec tváří v tvář zlu? Nezdá se, že se přímo kochá utrpením svých dětí? Jako cenu za hřích požaduje krev svého Syna, kterého obětuje z "lásky" k člověku. Nedalo by se tu mluvit spíše o krutosti a sadismu? Nebo je snad i Bůh podroben zákonu spravedlnosti nebo osudu, který je nad ním? Chce po nás, abychom se modlili, ale zdá se, že nechává naše modlitby až na několik výjimek nevyslyšené. Copak je neschopen stvořit lepší svět? A pokud to není pravda, proč by chtěl, nebo aspoň dovolil, aby byl svět takový, jaký je? Tak bezútěšný a tak málo vhodný k tomu, aby se v něm jeho děti měly dobře a byly šťastné? Pokud je podstatou lásky a osobních vztahů dialog, proč tedy není možné, abychom s ním vedli skutečný rozhovor osoby s osobou?

Ptáme se, zda se na Boha hodí ryze osobní pojem Boha. Koneckonců tento Bůh se skrývá tak dokonale, že můžeme, pokud chceme, popírat jeho existenci, anebo můžeme jednat tak, jako by neexistoval, aniž by to mělo jakékoli důsledky.

Konstantin 2

Konstantinův křest, pontifex maximus, církev, palestinské relikvie, neděle, Vánoce, zákaz křižování, dominát, Constantinopolis, boj s perskou říší

Konstantinův křest
Byl Konstantin křesťanem? Na otázku je trochu těžké jednoznačně odpovědět a historická hodnocení Konstantinových životopisců se taky liší. Nesporné je, že jeho matka, císařovna Helena, byla křesťanka. Sám se nechal pokřtít Eusebiem z Nikomedie až těsně před smrtí. Sice je zachovaná legenda ze 6.století o jeho křtu v Římě římským biskupem Silvestrem v Constitutum Constantini, ve kterém údajně Konstantin učinil římského biskupa hlavou celé církve a vládcem nad západní polovinou říše, ale tento text je falzem. Ve skutečnosti církvi vadila pravda o Konstantinově klinickém křtu z rukou semiariánsky orientovaného Eusebia, která je dosvědčená mnoha spolehlivými prameny. Ale křesťanem byl zřejmě i před svým pokřtěním, křest nebyl totiž v prvních staletích chápán jako vstupní rituál, ale jeho hlavní funkcí bylo dosáhnout odpuštění hříchů. Sice se už v některých raných křesťanských sborech ujala praxe udělovat křest všem novým členům, ale nebylo to pravidlem. Ve starověké církvi se dlouho uchovával obyčej, že musí být před svým vysvěcením pokřtěn každý kněz, kdežto laikové křest odkládali na pozdější dobu. Křest se totiž uděluje jen jednou, hříchy pokřtěného člověka se podle církevního učení braly mnohem vážněji. Proto hlavně lidé veřejně činní odkládali přijetí křtu až na závěr života, křest tedy tehdy často plnil tu funkci, kterou později přejalo poslední pomazání. Křest ve 4.století nebyl hlavním kritériem pro definici křesťana, podle 45.kánonu tzv.elvirské synody, která se sešla roku 306 v Granadě, směl být dokonce křest udělen pouze člověku, který byl jako christianus už dříve známý. Je proto poněkud podivné tvrdit o Konstantinovi, že se stal křesťanem až před smrtí, i Konstantinovi synové i jejich nástupci i někteří církevní Otcové křest oddalovali, přesto o jejich křesťanství nikdo nepochybuje.

Konstantin pontifex maximus
Ovšem je také historickým faktem, že Konstantin po celou svou vládu respektoval státní kulty, že i v nově založené Konstantinopoli dal antickým bohům postavit chrámy a že zůstával nejvyšším knězem římského státního polyteismu. Jeho sebepochopení v této věci je zachyceno v Eusebiových Církevních dějinách IV 24 v oslavném životopise: "Proto kdysi Konstantin právem řekl, vítaje na hostině biskupy, že i on sám je biskupem, přičemž k nim za naší účasti promluvil asi těmito slovy: "Nuže, vy jste pro věci uvnitř církve, já pak jsem patrně od Boha ustaven biskupem pro věci mimo církev." Maje tedy na mysli to, co bylo v souladu s tímto výrokem, dozíral na všechny poddané a nabádal je, jak mohl, aby vedli zbožný život."

Církev za Konstantina
Ve 3.století už měla církev značný majetek, ale teprve Konstantin podepřel její vlastnické právo zákonem a všemožně ji hmotně podporoval. Poskytoval prostředky na stavbu nádherně vybavených kostelů, na předním místě bývají uváděny římské baziliky, lateránská a vatikánská. Na státní náklady dal zhotovovat také biblické a liturgické texty. Kostely dostávaly darem pozemkový majetek i různé jednorázové dotace, také stálou státní podporu v naturáliích pro výživu kléru i pro charitativní činnost. Také zákonodárství bylo pro církev příznivé. Roku 313 Konstantin osvobodil křesťanské duchovenstvo od tíživých občanských povinností munera. Roku 318 získali biskupové soudní pravomoc v občanských záležitostech i tehdy, když jen jedna strana sporu byla křesťanská, proti biskupově rozhodnutí se nedalo odvolat. V roce 319 byl křesťanský klérus zbaven městských i státních daňových povinností, 321 získala církev právo přijímat dědictví a právo propouštět otroky na svobodu. Kostely směly poskytovat azyl těm, kdo se cítili ohroženi státní mocí.

Znovuprobuzený zájem o Kristův život v Palestině
V Jeruzalémě se za Konstantinovy vlády ukazovala místa spojená s pašijovým příběhem, soudní síň Kaifášova i Pilátova, i různé předměty s pašijemi spojené. Úkolu najít Kristův kříž se ujala císařova matka Helena, která se vydala na pouť do Svaté země v roce 326/7. Byla vybavena plnou mocí a mohla volně užívat státní peníze. Všude ji přijímali s nejvyššími poctami, jeruzalémskému biskupu Makariovi Helena předala císařův list, ve kterém mu nařizoval, aby vybudoval nové kostely na místech spojených s Ježíšovým životem. Císařovně Heleně se přičítá zásluha o nalezení Ježíšova kříže, ale zdá se, že doba nálezu byla přece jen pozdější, protože soudobé prameny se o tomto nálezu nezmiňují a legenda je doložena až pro konec 4.století.

Neděle a Vánoce, zákaz křižování
Roku 321 se stala neděle, v křesťanském kultu dies dominicus "den Páně", v antickém kalendáři dies Solis "den Slunce", dnem úředního klidu, kdy se směly konat jen manumissiones, propouštění otroků na svobodu. Církev využila solární kult i pro stanovení data Vánoc, kdy dies natalis Solis invicti "narozeniny Neporazitelného slunce", slavené v Římě 25.12. přeměnila ve svátek Narození Páně. Křesťanský vliv se projevoval i v občanském zákonodárství, snahou o posílení morálky v oblasti manželského a rodinného života, které se projevilo ve ztížení rozvodů, v zákazu mít kromě manželky v domě ještě konkubinu, v příkazu nerozdělovat při dělení majetku rodiny otroků. Konstantin také zakázal 325 gladiátorské zápasy, je to důkazem jeho myšlenkového posunu, protože ještě v roce 313/314 při oslavách vítězství nad Germány pořádal krvavé hry, kde zajatci bojovali mezi sebou i s šelmami. Zakázal také trest smrti ukřižováním, zcela zřejmě s ohledem na křesťanský kult, jiné druhy poprav, jako upálení zůstaly a za vraždu příbuzného byl dokonce obnoven trest, kdy byl odsouzenec zašit do pytle s hady a utopen.

Dominát
Z hlediska církve sice Konstantin uplatňoval jinou politiku než jeho velký předchůdce Dioklecián, ale ve skutečnosti jeho reformy navazovaly na předchozí tak těsně, že je těžké je oddělit. Jen jinak řešil pozdně antický vládní program jednotného náboženství v celé říši, uznal, že křesťanství bude pro daný účel vhodnější. Reformy vybudovaly ničím neomezený císařský absolutismus, který odstranil poslední zbytky republikánského zřízení uchovávané aspoň formálně. Císař vydával zákony, měl nejvyšší vládní i soudní pravomoc, jako vrchní velitel rozhodoval o válce i míru. Z jeho osoby vyzařovala posvátnost a posvátné bylo všechno, čím se obklopoval. Pro vyřizování státních záležitostí se v celé říši rozbujela nevídaná byrokratická administrativa v čele s císařskou radou s pevnou organizací a stálými členy. Všichni státní úředníci byli placeni, velké naturální dodávky i peněžní náklady vyžadovala také armáda i císařský dvůr. Největší metlou obyvatelstva se tak za dominátu stal tuhý daňový systém, základem byla sice pozemková daň, ale platila se daň i z jiného majetku i z výnosu povolání. K tomu přistupovaly i jiné povinnosti různých úkonů, příspěvků a povinných ručení, nazývané obecně munera. Státní výdaje byly i tak obvykle vyšší než příjmy, proto se často sahalo k vymáhání mimořádných dávek. To, co dříve byl projev úcty, se stalo vymáhanou daní, tak platil senát aurum oblaticium, města aurum coronarium, na města byla asi roku 314 uvalena auri lustralis collatio glebalis, která se platila každé pětiletí ve zlatě a platili ji všichni městští živnostníci, i nevěstky a registrovaní žebráci, i zemědělci, kteří prodávali své produkty na městském trhu. Základní peněžní jednotkou se za Konstantina stal solidus o váze 4,55 gramu a stříbrná siliqua o váze 2.27 gramu, přitom 24 siliquí byl jeden solidus. Tvrdá daňová politika a tuhý byrokratický režim spolu nesl velké omezení občanských svobod. To dosvědčují Konstantinovy zákony o znevolnění těch obyvatel, kteří předtím byli podle práva svobodní, konstituce z 30.10.332 zakazovala kolonům přecházet z jednoho statku na jiný. V té době se v zemědělství objevuje stále víc otroků propuštěných na svobodu, kteří se při svém propuštění stali kolony svého bývalého pána. Připoutání kolónů k půdě bylo způsobeno nedostatkem pracovních sil v pozdně antickém zemědělství, proto se ujala praxe usazovat na ladem ležících polnostech lidi z barbarských kmenů. Také v armádě sloužilo čím dál víc barbarů. I řemesla a obchod, dříve v režii soukromníků, se dostaly do většího područí státem prosazované hospodářské politiky a nejrůznější povinnosti ukládané příslušníkům řemeslných a obchodních sdružení, předchůdcům pozdějších cechů, činily jejich práci často málo rentabilní, přitom členové sdružení byli k práci vázáni a nemohli ji opustit. Výjimku tvořila jen některá privilegovaná povolání, která povinnost práce pro stát za minimální mzdu munera ani placení daní neměla. Takovou výsadu měli lékaři, veřejní učitelé, architekti, advokáti a kněží, i židovští. Státní byla i pošta, původně zajišťující spojení ústředních úřadů s provinciemi, později přepravovala i úředníky na služebních cestách. A služebně se cetovala velice velmi, každý rok bylo třeba obměnit čtvrtinu koní.

Constantinopolis
Když se Konstantin stal vládcem celé říše, založil město, které se mělo stát východní protiváhou Říma. Přestavěl staré Byzantion na Constantinopolis, město skoro s milionem obyvatel. Všechny jeho svobodné obyvatele osvobodil od pozemkové daně a dal jim stejné výsady jako měli obyvatelé Říma. Celému městu byla udělena rozsáhlá autonomie, dědičným nájemcům korunní půdy v Malé Asii přikázal postavit si ve městě dům a obdařil je různými privilegii. Na rozdíl od Říma, který si zachovával svůj antický vzhled, byla Konstantinopol postavena hned od začátku jako křesťanské město, ve stavebním plánu byly kostely, v jednom z nich, kostele dvanácti apoštolů, byl císař Konstantin pohřben.

Boj s perskou říší
Roku 334 se Peršané zmocnili arménského krále, oslepili ho a odvlekli do zajetí, pak perské vojsko obsadilo Arménii, porušilo tak smlouvu z roku 298. Konstantin, kterého arménské poselstvo požádalo o pomoc, zakročil, ale původní dynastii Arsakovců neobnovil, jmenoval arménským králem 335 svého synovce a dal mu za manželku svou dceru. Když perské poselstvo požadovalo od císaře stažení všech římských jednotek z Arménie, vypověděl Konstantin perskému králi Šápurovi II válku. Při přípravě ofenzivy však onemocněl a 22.5.337 u bithynské Nikomédie zemřel.

Češka J.: Zánik antického světa, Praha 2000

Konstantin Veliký

Toleranční edikt, náboženská politika obou augustů, nikajský koncil a Areios, popravy v císařské rodině, rehabilitace Areiova

Toleranční edikt
Koncem dubna 311 vydal císař Galerius toleranční edikt. Poskytl křesťanům přes výhrady k jejich víře svobodu s podmínkou, že se i oni budou modlit ke svémi Bohu za blaho státu i císařů. Po Galeriově smrti5.5.311 v říši zase vládli jen čtyři císařové, všichni ale s nejvyšším titulem augustus. Komunikace mezi nimi byla ale nevalná, protože Maxentius byl znepřátelený s Konstantinem a Maximinus s Liciniem. Roku 312 vtrhl Konstantin do Itálie. Útok byl překvapivý, protože krátce předtím válčil na Rýně. V rozhodující bitvě u Mulvijského mostu na pravém břehu Tiberu severně od Říma zvítězil nad Maxentiem. K této bitvě se váže legenda o Konstantinově vidění. Za bílého dne viděl na obloze řecká písmena chí a ró uspořádaná do podoby kříže a nad nimi slova "V tomto znamení zvítězíš". Nechal tedy toto znamení namalovat na štíty svých vojáků a na svou vlastní standartu. 28.10.312 se stal Konstantin vládcem města Říma a prvním v císařském kolegiu. Začátkem roku 313 se Konstantin sešel v Miláně s Liciniem, tato schůzka se týkala většího počtu vnitropolitických otázek, ale proslula milánským ediktem, který zrovnoprávňoval všechna náboženství. Licinius v témže roce bojoval s dalším augustem Maximinem, který pravděpodobně po neúspěchu svého tažení proti Liciniovi spáchal sebevraždu. Licinius pak v Nikomédii publikoval pro celý římský východ komuniké z milánské schůzky 13.6.313: "Když jsme se jak já, Constantinus augustus, tak i já, Licinius augustus, sešli šťastně v Mediolanu a na pořadu jednání jsme měli všechno, co se týká prospěchu a bezpečnosti státu, tu jsme mezi jiným, o čem jsme soudili, že bude k užitku přemnoha lidem nebo že se to má přednostně zařídit, uznali za vhodné dát i křesťanům i všem ostatním lidem při uctívání božstva svobodnou možnost přidržovat se náboženství, jakého kdo bude chtít, čímž se může, cokoli je v nebeském sídle božského, stát nám i všem, kdo jsou pod naší mocí, milostivým a příznivým." Náboženská tolerance však nešla ruku v ruce s politickou snášenlivostí, Licinius dal popravit všechny věrné Maximinovy úředníky i všechny potomky dřívějších císařů, dokonce i všechny další příslušníky jejich rodin (Dioklecián, který žil ve Splitu na politickém důchodu se ještě všech těchto poprav dožil, umřel až 3.12.316). Situace se tímto drastickým způsobem poněkud pročistila, sporné byly jen hranice a kompetence mezi západní a východní částí říše, oba augustové, Konstatin a Licinius se však respektovali, oba měli legislativní moc, ale v zájmu říšské jednoty byly zákony koordinovaně vydávány jménem celého císařského kolegia.

Náboženská politika obou augustů
Poměr státu k církvi, jak si ho Konstantin představoval, vycházel z modelu, že je jedna římská říše a také jen jedna křesťanská církev obecná neboli katolická. Církev se měla stát oporou upadající jednoty říše. Církev ovšem byla krajně nejednotná, jak se o tom mohl sám Konstantin přesvědčit, když se snažil dokonce vojensky zasáhnout proti donatistům, (budu o nich psát později), ale musel se stáhnout kvůli jejich neústupnosti. Ve východní části říše, kde bylo křesťané početnější, v té době právě probíhal spor a arianismus. Licinius, augustus východní části říše, měl o pevnějším spojení státu s církví pochybnosti a proto od roku 320 svou náboženskou politiku změnil. Křesťany sice občansky toleroval, ale rozhodl se zlomit nekontrolovaně vzrůstající církevní moc. Zakázal jakékoli synody a odňal církvi státní podporu, odstranil křesťany nejdřív od dvora, pak i z úřadů a vojska. Změněná politika byla pravděpodobně důvodem zhoršení vztahů mezi oběma augusty, kteří předtím vládli společně celkem ve shodě. Válka mezi oběma se po několika napjatých letech konala v roce 324, po několika prohraných bitvách se nakonec Licinius 18.9.324 vzdal (popraven byl o rok později).

Nikajský koncil a Areios
Po ovládnutí celé říše zrušil Konstantin hned roku 324 všechna předchozí Liciniova proticírkevní nařízení a snažil se urovnat vnitrocírkevní spory. Svolal do Nikaje ekumenický koncil. Na koncilu se projednávaly mimo jiné organizační otázky, termín slavení Velikonoc byl stanoven jednotně na první něděli po prvním jarním úplňku, metropolitním biskupům v Římě, Alexandrii a Antiochii bylo přiznáno postavení patriarchů. Bylo přijato vyznání víry s odsouzením arianismu. Na odsouzení Areiova učení se podílelo i to, že Areios byl jen presbyterem a byl ve sporu se svým nadřízeným biskupem. Jednalo se tedy i o prestiž biskupské autority., to mohlo hrát svou roli na koncilu, shromáždění biskupů. Podíl na výsledku měl sám Konsatin, který rozpravu sledoval a dával najevo, s čím souhlasí a co se mu nelíbí. Byl totiž už předem ovlivněn svým poradcem Hosiem, cordubským biskupem, který vedl západní delegaci. Areios byl koncilem odsouzen a poslán do vyhnanství.

Popravy v císařské rodině
Až potud se situace pro Konstantina vyvíjela příznivě a podle plánu. Pak se ale jeho štěstí zhroutilo, nechal totiž popravit svého nejstaršího syna Crispa, kterého jeho macecha, císařovna Fausta, obvinila ze svádění k cizoložství. Ale po čase Konstantinovi došlo, že byl Crispus Faustou křivě obviněn a proto dal usmrtit ji. V souvislosti s aférou zemřelo mnoho lidí, i mnoho jeho oddaných přátel. Konstantin upadl do depresí a v rodinné tragédii viděl Boží trest, také za nespravedlnost, které se dopustil na Areiovi.

Rehabilitace Areiova
Za Areia se přimlouvali i  někteří křesťanští teologové, také Eusebios z Kaisareje, známý především jako církevní historik. Areios byl povolán zpět z vyhnanství, vrátil se ale jako změněný člověk, netrval už neústupně na svém stanovisku a roku 334 předložil císaři upravené vyznání víry, ve kterém nebyly sporné body, uznal homoúsios. Synoda, která se sešla 335 v Jeruzalémě při vysvě+cování kostela Božího hrobu zrušila Areiovu exkomunikaci a požádala o Areiovo uvedení do jeho původního úřadu. Areios ale roku 336 zemřel.

Češka J.: Zánik antického světa, Praha 2000

Hereze 3 - arianismus

Montanismus, spor o datum Velikonoc, monarchianismus, arianismus, nikajský koncil roku 325 a schválené vyznání víry

Montanismus
Kromě boje s gnózí vedla církev boj i s montanismem. Montanos vystoupil večejně roku 156 a mluvil v jazycích a proroctvích, hlásal asketický způsob života. Byla to odnož křesťanství, která se snažila zachovat očekávání druhého příchodu Kristova jako reakci na rostoucí centralizaci monarchického episkopátu. Hnutí existovalo jen půl století, většina církve proti němu vystoupila, protože se jí zdálo, že ohrožuje stabilitu a pořádek v církvi a církevní představitelé se obávali entuziastických výstřelků. Příznivcem montanismu se koncem svého církevního působení stal Tertullianus (160-220), protože se mu líbila jeho morální a duchovní přísnost, zdálo se mu totiž, že současná církev už tyto kvality postrádá.

Spor o datum Velikonoc
Zajímavým bodem v teologických sporech bylo stanovení data slavení Velikonoc. Většina křesťanů v Malé Asii slavila Velikonoce podle židovského kalendáře, 14.den měsíce nísanu, těmto říkali "quadrodecimaniáni" (čtrnáctníci). Na Západě se ale domnívali, že slavení  Velikonoc musí připadat na následující neděli. Římský biskup Viktor (vládl 189-199) maloasijské sbory kvůli tomu exkomunikoval, Proti tomu protestovali mnozí biskupové, protože se jim nelíbilo, aby římský biskup uplatňoval svou autoritu až v maloasijských sborech a Viktor exkomunikaci odvolal. Ve stanovování data Velikonoc pak stejně západní model převládl, tímto problémem se zabýval mimo jiných otázek také nikajský koncil roku 325.

Monarchianismus
Na začátku 3.století byl akutním teologickým problémem Západu monarchianismus. Ten se týkal vztahu mezi Otcem a Synem. Proti tvrzení, že Otec a Syn jsou dvě odlišné Boží postavy, které vlastně zpochybňovalo monoteismus, vystoupily hned dvě skupiny monarchiánů. Jedna skupina, kterou známe jako adopcianisty, věřila, že Ježíš byl člověk, kterého Bůh adoptoval za svého Syna. Tento názor tedy zachovává jedinost Boží, ale Ježíš tak zůstává člověkem, není a nebyl Bohem. Druhou skupinu tvořili monarchiáni, známí jako modalisté, kteří věřili, že Bůh Otec a Bůh Syn jsou jedno, rozdílem je "modus" jejich projevu. Tomuto postoji se také říká sabellianismus podle zastánce učení Sabellia nebo patripasianismus, protože obsahuje tezi, že na kříži byl sám Bůh Otec. To byla zase krajnost, která popírala samostatnou Kristovu existenci. Jeden z pisatelů, kteří se proti modalistickému monarchianismu stavěli, byl právě Tertullianus, který trval na tom, že Otec je Bůh, Syn je Bůh i Duch svatý je Bůh a přesto se nejedná o tři bohy, ale jde o jednu podstatu ve třech osobách.

Arianismus
Problémem vztahů uvnitř Trojice a otázkou Kristovy přirozenosti se církev zabývala následující dvě století. Už jsem psala o alexandrijské škole s jejím filosofickým, novoplatonským a alegorickým výkladem bible. Proti ní stála jiná škola výkladu soustředěná v Antiochii, škola, která kladla důraz na doslovné znění, ale zasazovala biblické spisy do jejich historického kontextu. Antiochie a Alexandrie byly obě sídlem patrirchy a nezi oběma patriarchy rostla vzájemná rivalita. V Alexandrii vznikla také známá hereze arianismus, pojmenovaná podle presbytera Areia (250-336). Areios byl původem Libyjec, ale studoval v Antiochii, po studiích se vrátil do Alexandrie. Jeho nadřízený, biskup Alexander, použil při popisu vztahu mezi Otcem a Synem slova homoúsios (stejné podstaty). Areios to považoval za nebezpečně blízké sabellianismu a navázal ve svém výkladu na Origenovu subordinační teorii, jen ji prostě trochu víc dotáhl. Tvrdil, že Ježíš je sice také Bohem, ale zaujímá vůči Bohu Otci podřízené postavení, byl Bohem stvořen, začal existovat v určitém časovém okamžiku. "Byly doby, kdy nebyl" bylo ariánské heslo. Alexander a většina alexandrijského sboru byli proti, do Alexandrie byl svolán koncil asi stovky biskupů z Egypta a Libye a Areia spolu s několika jeho stoupenci exkomunikoval. Antiochií ovlivněné východní sbory mu však přispěchaly na pomoc a během dvou let se sporem už zabývala celá východní církev. To se nelíbilo císaři Konstantinovi, stal se císařem celé říše roku 324 a přál si jednotnou církev jako jednotící prvek celého císařství a spory uvnitř církve ho hrozně štvaly. Svolal proto do Nikaje roku 325 všeobecný ekumenický koncil, zúčastnilo se ho přes 300 biskupů, většina ovšem z východní části říše, jen několik zástupců bylo ze Západu. Císař hradil biskupům cestovní náklady i stravu a ubytování během pobytu, nechal je od 20.5 do 25.6.325 rokovat. Císař sám byl antiarián, takže si všichni mysleli, že o výsledku je rozhodnuto předem, císař koncil také latinským proslovem zahájil a jeho řecké jednání celou dobu sledoval.

Vyznání víry schválené na nikajském koncilu
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, učinitele všech věcí viditelných i neviditelných.
A v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, zrozeného z Otce, jakožto jednorozeného, z bytosti Otcovy, Boha z Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého, zplozeného, nikoli učiněného, téže bytnosti s Otcem (homoúsios), skrze něhož bylo všechno učiněno, i na nebi i na zemi, jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, trpěl, vstal z mrtvých třetího dne, vstoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé.
A v Ducha svatého.
Ty, kteří praví, že byl čas, kdy ho nebylo, a že nebyl, dokud nebyl zplozen, a že byl učiněn z ničeho, nebo říkají, že je z jiné podstaty, či bytnosti, nebo že byl Syn Boží stvořen nebo proměněn nebo že se změnil, obecná církev s klatbou odmítá.

Lane.T: Dějiny křesťanského myšlení, Praha 1999
North J.B.: Dějiny církve od Letnic k dnešku, Praha 2001

Hereze 2

Snažila jsem se utřídit si nějak svoje heretické poznámky, ale jde mi to nevalně, promiňte. V dalších odstavcích budu poněkud nesouvisle uvažovat, není to tedy dobře podložený religionistický referát, ale jenom moje osobní snaha pochopit, jak se to všechno semlelo.

Tak první často rozšířené a tradované tvrzení je, že v křesťanství došlo ke konfrontaci židovského biblického a řeckého filosofického myšlení. To je ovšem omyl, protože k této interkulturní komunikaci došlo už na půdě židovství v mezidobí mezi vznikem spisů Starého a Nového zákona. Judaismus a helénismus se střetával už od 4.století př.n.l. od výbojů Alexandra Makedonského hlavně v oblastech diasporního židovstva. Doklad helénismem ovlivněných představ jsou pasáže v nejmladších kanonických knihách Starého zákona, např. Kazatel, Job, Přísloví, ještě výrazněji pak v apokryfních knihách Sírachovec, Moudrost Šalomounova.

V diaspoře, v Alexandrii, došlo také ve 3.století k překladu knih Starého zákona do řečtiny, známá Septuaginta, protože pro diasporní židy byla obecná řečtina už jejich rodným jazykem a hebrejsky neuměli, nebo alespoň neuměli dostatečně. Překládat posvátné, (a staré) spisy je vždycky obtížné, každý překlad je vlastně jakousi interpretací v jazyku a kultuře příjemce. Později, když se Septuaginta stala bohoslužebnou knihou křesťanů, pořídili si Židé v 2.století jiné překlady, které se do dnešních dnů zachovaly jen ve zlomcích. (Židé se totiž vrátili k četbě hebrejského originálu a znalost hebrejštiny jako bohoslužebného jazyka dokázali přenést až do 20.století a na základě této znalosti hebrejštinu vzkřísit z mrtvých, moderní hebrejština, ivrit, je jazykem státu Izrael.)

Židovskou helénistickou filosofii reprezentují hlavně Aristobúlos a Filón Alexandrijský, oba působící v egyptské Alexandrii.
Aristobúlos (1.polovina 2.století př.n.l.) použil při interpretaci Tóry stoickou metodu alegorického výkladu. Snažil se dokázat, že Tóra je původní zdroj vší moudrosti a řecká filosofie je z ní odvozena. Jeho dílo se zachovalo jen ve zlomcích u Klémenta Alexandrijského a Eusebia z Kaisareje.
Filón Alexandrijský (asi 25 př.n.l. – asi 45/50) se snažil podat obsah židovství současníkům pomocí alegorického výkladu. Bůh je podle něho nepoznatelné čisté bytí, jeho prvním odzrcadlením je nebeský svět a nebeský člověk. Duchovní svět ovládá logos, který je chápaný jako potence totožná s Bohem, souhrn idejí v mysli Boha, koncentrovaná Boží moudrost. Obrazně je logos označený jako prvorozený Boží syn, jeho prostřednictvím Bůh působí na svět. Druhé odzrcadlení Boha tvoří smyslový svět a pozemský člověk. Svět byl stvořen z věčné nestvořené látky, člověk, který ve světě pobývá, je padlý duch vydaný časovosti, může ale vnitřním zřením duše se po vzestupné cestě Bohu přiblížit a dosáhnout sjednocení s ním. Hlavní díla: O věčnosti světa, O svobodě mravného člověka, Alegorický výklad posvátných zákonů. Filón měl vysoké politické postavení, které mu umožňovalo zasahovat za císaře Caliguly do zákonných úprav postavení Židů v římské říši. Jeho vliv na další vývoj židovské filosofie nebyl velký, ale hlavně jeho učení o logu silně ovlivnilo rané křesťanství i gnózi.

Logos původně znamená v řečtině slovo, řeč, vypravování, ale také rozum, racionální kosmický řád, smysl, význam. Jako filosofický termín řecké filosofie je doložen už u Herakleita z Efezu (asi 540-480 př.n.l), kde má několik významů, jako pořádající princip kosmu a také základní zákon pravdivého myšlení. U Aristotela má čtyři významy, slovo, myšlení, rozum a proporce. U stoiků je logos propracován jako světový rozum, který proniká a řídí celý kosmos, je zároveň universálním zákonem, prozřetelností, osudem i nejvyšším božstvem. 

Logos jako slovo Boží je v helénistickém judaismu propojení stvořitelského nebo sebezjevujícího se Božího slova s Boží moudrostí a/nebo Tórou. V křesťanství se objevuje Logos jako Boží Slovo v prologu Janova evangelia, Je i Božím zjevením, to je zřejmě odvozeno ze starších zejména řeckých mysterijních kultů, kde hieros logos je svaté vyprávění o počátečním božském dění. V pozdějším vývoji dogmatu o Trojici se z Logu (Božího Syna) stala druhá božská postava.

Tím se ve svých poznámkách vracím zpět. První vyznání víry křesťanů různých typů se omezovalo na stručné výroky o Kristu. Nejstarším bylo tvrzení, že Ježíš je Mesiáš (i v tomto titulu je skryt význam Boží syn, protože králové, jimž titul Pomazaný patřil, byli v právním smyslu považovaní aktem svého pomazání za Boží syny, ostatně, že králové jsou syny božstva, bylo zcela běžné u všech okolních národů). V mimožidovském prostředí byl ovšem titul Mesiáše, v té době už transformovaný v apokalyptické literatuře eschatologickým očekáváním, nesrozumitelný a tak už v Pavlových listech je v ustáleném spojení Ježíš Kristus jakoby druhým jménem (to navíc dokonce bylo potřeba, protože Ježíš bylo v té době jedno z nejobvyklejších jmen). V christologických titulech se pak objevily i jiné formulace, Ježíš jako Pán (to je Boží titul, protože Boží jméno se nesmělo vyslovovat), jako Syn člověka, Syn Boží. Už v 1.století se mluví o Kristu jako prostředníku stvoření, jako o božím Slovu – logu. 
 
Vyznání víry tak původně vyjadřovalo víru v Kristovo vzkříšení, zdůrazňovalo význam jeho smrti. Vyvinulo se z křestních formulí, předstupně dnešního textu vznikly koncem 2. nebo začátkem 3.století, text je už strukturován do tří částí podle osob Trojice.

Ztotožnění historické osobnosti se Synem Božím samo o sobě nečinilo v tehdejší době žádné velké problémy. Dá se říct, že božími syny, od naturalisticky pojímaných až po filosofické spekulace se to docela hemžilo. Ale problémy vypukly při dodefinování vzájemné spojitosti toho člověčího a božského v jedné osobě. A to je právě podklad raně křesťanských herezí, které vznikly na základě christologických sporů. (Později budu psát také o herezích, které vznikly z řešení praktičtějších otázek, jako je struktura organizace, postavení členů a představených, nové přijímání odpadlíků a podobné otázky, které ve stejné době řešil spíš praktický Západ).

Vážným problémem bylo, jestli byl při Ježíšově ukřižování ukřižován Bůh. S představou, že Bůh nemůže lidsky trpět, přišel doketismus, který učil, že Ježíš Kristus měl jen zdánlivé tělo nebo v mírnějších podobách, že před smrtí byla božská podstata vzdálena a zůstal jenom člověk. Antidoketické výroky jsou už v evangeliích, přesto se tyto představy v křesťanství stále znovu objevují. Doketicky je chápaný Ježíš i v islámu, ve 4.súře.

Když jsem vyznavačem monoteismu a mám nějak uspořádat tři osoby do jednoho Boha, mám v podstatě několik možností. Můžu je seřadit sestupně, Boha jako nejvyššího, jeho Syna jako podřízeného a Ducha až úplně nakonec. Podobnou představu hlásala alexandrijská teologická škola, založená kolem roku 180 novoplatonikem Pantanaenem, jejími hlavními představiteli byl Klémens Alexandrijský (asi 150-asi 215) a Origenés (asi 185-asi 254). Podle nich je v božské Trojici Syn soupodstatný (homoúsios) s Bohem Otcem. Jen Bůh Otec je ale Bohem sám sebou, Syn se jako preexistentní božský Logos stal Bohočlověkem (theantropos) tím, že přijal lidskou podobu. Ze Syna vychází Duch svatý.

Gnóze

Tedy něco málo o gnózi...

Gnóze byla nezávislým myšlenkovým  proudem vzniklým v 1.století př.n.l. v okrajových skupinách diasporního židovstva, které bylo vystaveno největšímu vlivu interkulturní komunikace s řeckou filosofií, hlavně platonismu a na které působila synkretistická atmosféra helenistické doby a její pesimistický obraz světa. Helénistické židovství té doby se rozpadalo do mnoha nezávislých proudů, některé skupiny, například esejci, měli stejně jako gnostici silný pocit vyvolenosti vlastní skupiny, žili odloučeným, asketickým způsobem života a jejich učení mělo výrazné dualistické rysy. Gnóze byla ale pravděpodobně nejvíc ovlivněna alexandrijskou filosofickou tradicí, zvláště Filónem Alexandrijským. Zanedbatelné nejsou ani vlivy mysterijních kultů, například orfismu. Vznikala tedy na podobném podkladu jako první skupiny křesťanů z diasporního židovství a okruhů bohabojných. Není zřejmě náhodou, že obojí směry, gnostické i raně křesťanské skupiny vznikaly ve stejných střediscích, obchodních i kulturních centrech, Alexandrii, Antiochii na Orontu, Edesse, Efezu a Samaří, že docházelo k jejich vzájemnému ovlivňování. Po pádu Jeruzaléma roku 70n.l. často gnostické skupiny přijaly křesťanství, v jehož rámci se pokládaly většinou za duchovní elitu. Gnostické prvky se dostaly i do kanonických spisů Nového zákona, a gnostické myšlenky křesťanství doprovázejí celou dobu jeho historie.

Gnóze je náboženstvím, které svým vyznavačům slibuje spásu pravým poznáním podstaty světa a Boha. Toto vykupitelské poznání je božím poslem svěřeno jen skupině vyvolených a vysvobozuje je ze zajetí hmoty a umožňuje jim výstup k Bohu  ze sublunárního prostoru přes sedm planetárních sfér ovládaných démonickými mocnostmi a sféře stálic mimo kosmos.
Gnóze je dualistická, protiklad duchy a hmoty ovšem má být překonán zánikem hmoty, která je interpretována jako zlo. Svět a hmota tak není jen nižším principem jako v platonismu, ale přímo negativním principem, výtvorem padlého demiurga, který je často ztotožněn s Bohem Starého zákona. Je zřejmé, že gnóze polemizuje se základním vyzněním optimistické zprávy o stvoření světa jak je zapsáno v Genesis.  Bůh Starého zákona je líčen jako demiurg, který se za jediného Boha jen prohlašuje, a nemá ve skutečnosti s radikálně transcendentním Bohem nic společného. Pravý Bůh gnostiků je často popisován apofaticky, protože je přísně mimosvětský a konkrétní slovní vymezení je tedy zavádějící. Se světem tak může komunikovat jen pomocí prostředníků. Jednotlivé skupiny se v představě Boha a jeho označení sice liší, ale jedno učení je velice rozšířené, učení o božstvu Člověk, které je pravděpodobně obsaženo v gnostických systémech už od začátku. Každý člověk je součástí božského nebeského člověka, který je uvězněn v hmotě a roztříštěn do mnoha jedinců. V tomto stavu ani neví o svém božském původu a může být zachráněn jen poznáním (gnózí), které mu zprostředkují nebeští poslové. Podle typu gnostické spekulace se nebeské vykupitelské postavy liší, v jednom typu je to nebeská Moudrost (Sofia), která se na pádu člověka do hmoty nepřímo podílela svou vnitřní nekázní, v křesťanských gnostických proudech je nebeským poslem přinášejícím spásné poznání z božského světa Ježíš Kristus. Gnóze vycházela z toho, že představuje vyšší stupeň náboženského poznání než víra a mnozí její stoupenci žili v církvi po několik století s představou, že jsou její duchovní elita. Pregnostické, charizmatické prvky jsou zachyceny už v Pavlově korespondenci s korintským sborem. I v jiných novozákonních spisech je možné najít ozvěnu gnostických spekulací, ale gnostičtí učitelé, nejznámější je Valentinos (2.století), byli z církve později vytlačeni a vytvořili si vlastní skupiny stoupenců. Od 3.století se stal nositelem gnostických myšlenek manicheismus (bude o něm ještě řeč v samostatném článku), který ovlivnil i některé skupiny v islámu (drúzové) i některé pozdější křesťanské sekty. Gnostické myšlenky se stále v křesťanství objevovaly a myslím, že můžeme s klidem prohlásit, že se objevují dodnes.

Gnostické učení bylo dřív známé hlavně z polemik církevních Otců, ale v zimě 1945-1946 byla u Nag Hammádí nalezena ukrytá gnostická knihovna.

Dostálová R. – Hošek R. : Antická mystéria, Vyšehrad, Praha 1997
Eliade M. : Dějiny náboženského myšlení II, OIKÚMENÉ, Praha 1996
Martin L.H. : Helénistická náboženství, Masarykova univerzita, Brno 1997
Pokorný P. : Literární a teologický úvod do Nového zákona, Vyšehrad, Praha 1993
Pokorný P. : Píseň o perle, (Tajné knihy starověkých gnostiků), Vyšehrad, Praha 1998
Pokorný P. : Řecké dědictví v Orientu, OIKÚMENÉ, Praha 1993
Vouga F. : Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad, Praha 1997
 
Novozákonní apokryfy I. Neznámá evangelia, Vyšehrad, Praha 2001
Novozákonní apokryfy II. Příběhy apoštolů, Vyšehrad, Praha 2003

Zbíral D. : Základní přehled starověké gnóze  
Pokud chcete poznat dnešního křesťanského dualistu, podívejte se na Lensův blog a stránky 

Hereze 1

Tak se pokusím o přehled herezí, ale jak tak koukám, bude z toho zřejmě nekonečný seriál.

Nejdřív něco metodologických poznámek. Literaturu jako obvykle uvedu na konci článku, ale protože budu asi používat některé pojmy, které nemusí být známé nebo, a to je pravděpodobnější, mají dnes jiný význam než v dobách, o kterých budu psát, budu se snažit pojem stručně definovat a použiju k tomu hesla Slovníku judaismus, křesťanství a islám. Pokud se mi stane, že něco zapomenu definovat a nebude to dostatečně srozumitelné, ozvěte se v komentářích.

Navazuji na skripta o prvotní církvi v 1.století.
http://www.jabok.cuni.cz/dokumenty/nz5.doc
Doporučuji vám jejich přečtení, je to opravdu hodně zajímavé, mají ovšem 47 stran.

O "historickém" Ježíšovi můžeme říct jen velice málo. To, co máme dochováno v Novém zákoně v evangeliích jsou informace s odstupem půl století a víc. A právě v této době se v Palestině odehrál dějinný zlom, chápáno z hlediska Židů, totiž povstání Židů proti římské moci. Toto povstání bylo neúspěšné a znamenalo konec i té omezené politické samostatnosti, kterou Židé měli, a znamenalo také zničení chrámu a jeho kultu i ztrátu významu těch složek židovské společnosti, které s ním byly svázané. Z hlediska Římanů se ovšem jednalo spíš o nepodstatnou věc, to, že se povstání mohlo udržet tak dlouho, bylo způsobeno vnitropolitickými problémy v samotném Římě. Pohled na Ježíše po prohrané židovské válce byl v jednotlivých křesťanských skupinách samotným faktem zničení chrámu jistě ovlivněn. Navíc musíme brát pořád v úvahu, že na samém počátku neexistovalo jedno křesťanství, ale celá řada různých názorových skupin a evangelia ukazují víc než "historického" Ježíše jejich teologické důrazy, reflektují jejich problémy a postavení v době vzniku, v případě Markova evangelia, které se obecně považuje za nejstarší, dobu těsně po roce 70, Matoušovo v osmdesátých letech, Lukášovo a Janovo pravděpodobně v devadesátých letech. 

Nejstarší částí Nového zákona jsou autentické Pavlovy listy, za pravé uznává novozákonní biblistika sedm z nich, ty pocházejí z padesátých let. O Ježíši jako člověku se v nich ovšem nedovíme nic, protože Pavel Ježíše zřejmě za jeho života neznal a jeho život a učení není předmětem jeho zájmu. Pavel se soustřeďuje na Boží spásné dílo, na Ježíše jako Mesiáše.
Nejstarší vyznání víry pochází ještě z doby před Pavlovým vystoupením a je zachyceno jako tradované v jeho listu 1Kor15,3-5.

Nedá se myslím už zjistit, jaká byla sebereflexe zbožného Žida Ježíše z Nazaretu, ale zdá se dost pravděpodobné, že se cítil být Bohem povolán k hlásání blízkého příchodu Božího království, zcela v souladu se soudobými apokalyptickými směry v židovství. Nejspíš jeden rok, časové údaje se také rozcházejí, tak putoval po Galileji jako potulný kazatel a eschatologický zánik světa předpovídal a chtěl, aby lidé ve světle tohoto poznání změnili způsob svého života. Co je pravděpodobné tak, že to skoro hraničí s jistotou, je, že byl popraven ukřižováním jako vzbouřenec na základě politického obvinění.

Po jeho smrti se skupiny jeho příznivců a sympatizantů, pokud ovšem po takovém osobním ztroskotání svého učitele vůbec vytrvaly, rozdělily zhruba do dvou skupin. Jedna pokračovala v hlásání jeho učení, kladla důraz na jeho činy. Právě z tohoto okruhu je podklad evangelijního vyprávění, sbírka Q, kterou biblisté z novozákonních  i pseudoepigrafních evangelií zrekonstruovali. Tyto skupiny ovšem postupně přestaly mít důležitost, buď se přidaly ke vznikajícím křesťanským obcím nebo zanikly. Druhým proudem byli ti přívrženci, kteří po velikonočních událostech vyznali, že Ježíš byl (a je) Mesiáš, "pomazaný", řecky Christos.

Tady je potřeba vysvětlení, protože slovo Kristus už má dnes jiný význam. Titul "pomazaný" je velice starého data. Už v předizraelském období v západosemitské oblasti byl představený těch kněží, kteří se přímo starali o božstvo, titulován jako pomazaný a byl opravdu pomazáván olejem při intronizaci. I v Izraeli byli kněží pomazáváni při své ordinaci. "Pomazaný Hospodinův" byl titul izraelských králů, v proroctví Izajášově je tak titulován dokonce perský král Kýros (který dovolil Židům návrat z exilu). Vždy jsou ovšem míněni lidé zasvěcení Boží službě. Zánik království způsobil posun v chápání Pomazaného, proroci  předpovídají příchod idealizovaného budoucího davidovského krále, který zjedná nápravu, (Micheáš, Zacharjáš). Nejmladší prorocké knihy spojují mesiášská očekávání se Zerubábelem, (Ageus, Zacharjáš). Ale ani nová dynastie Hasmoneovců nemohla splnit očekávání, takže od 2.století př.n.l. se Pomazaný stal očekávanou ideální eschatologickou postavou. Mesiáš na konci věku shromáždí Izrael, porazí nepřátele a nastolí Boží vládu. Mesiášská očekávání se soustředila do tří typů postav, královského davidovského mesiáše, kněžského áronovského mesiáše a prorockého mesiáše. Všechny typy očekávaných postav jsou doloženy v textech z Kumránu. S pokračující krizí židovské společnosti získává na významu právě davidovský královský mesiáš, často zmiňovaný v židovských apokryfních a pseudoepigrafních textech (2.Bárukova, 4.Ezdrášova, Žalmy Šalomounovy, Závěti dvanácti patriarchů a další). Také se objevovali lidé, kteří se za mesiáše prohlašovali, v 1.století Juda Galilejský, blízký hnutí zélótů, v 2.století vůdce 2. protiřímského povstání Bar Kochba.

Stále jsme na půdě judaismu a Mesiáš je Bohem vyvolený člověk, i když ve zmiňované apokalyptické literatuře už má některé transcendentní rysy. V prvním století byli vlastně skoro všichni křesťané židokřesťané, křesťané z pohanů byli zpočátku mnohem méně zastoupeni. Tady je potřeba souhlasit s tvrzením, že vlastní odlišení křesťanství od židovství se může spojovat se jménem Pavla z Tarsu, byl to totiž on, kdo po křesťanech z pohanů přestal chtít, aby se stali nejdřív plnoprávnými židy se všemi omezeními Zákona. Jeho obce byly ovšem až do židovské války v menšině. Po prohrané válce se Židé museli vyrovnat se ztrátou chrámu a jeho kultu, prosadil se synagogální kult a umírněný farizejský proud, ostatní proudy v židovství byly postupně eliminovány. Tak ke konci prvního století, na různých místech v různou dobu,  došlo k oddělení židokřesťanů od židů, židokřesťané byli "vyhnáni" ze synagog (vzpomínka na to je v evangeliích Matoušově a Janově velice živá, nedávná a bolestná, odtud pramení "antisemitské" výroky), křesťanství začalo být chápáno jako jiné, nové náboženství, ne jako jeden z proudů judaismu. Musíme si ovšem uvědomit číselný nepoměr, odhad počtu křesťanů koncem století je 50000, přitom Židů v římské říši bylo kolem 5 milionů, tedy poměr 1:100. Křesťané už nadále nepožívali výhody uznaného náboženství, kterým židovské náboženství bylo už od dob Césarových, ale stali se politicky podezřelou novou pověrou s pochybnými způsoby.

Po osamostatnění se museli křesťané vyrovnat se svým židovským podkladem. Nakonec to vyřešili v hlavním proudu tím, že se prohlásili pravým Izraelem, společenstvím, které je pokračovatelem Boží smlouvy. Starý zákon v řeckém překladu se stal první částí jejich Písma. Jako druhá část se postupně na základě uznávané shody prosadily spisy, které v církvi kolovaly. Když tedy nebudu brát židokřesťany jako první herezi, protože se jí stali až v průběhu doby, kdy se hlavní proud už ubíral jinudy, je takovou první vážnou názorovou odštěpnou frakcí hnutí markiónovců. Markión ze Sinopy (asi 85-160) působil kolem roku 140 v Římě. Založil vlastní církev, která se vyznačovala přísnou askezí, odmítal Starý zákon a z tehdejších křesťanských spisů uznával jen upravené Lukášovo evangelium a několik Pavlových listů. Jeho názory byly blízké gnózi, starozákonního boha považoval jen za demiurga, pravým zdrojem spásy je neznámý bůh zvěstovaný Kristem. Jeho vystoupení vyvolalo ostrou diskuzi a jeho programové odmítnutí židovské složky křesťanství uspíšilo kanonizaci spisů Nového zákona. Markionova církev na Západě zanikla už ve 3.století, na Východě, hlavně v Sýrii a Arménii, přežívala až do 5.století.

Dalším názorovým proudem, se kterým se muselo křesťanství už od začátku vyrovnávat, byla gnóze. Ale to opravdu až příště...

Pavlincová a kol.: Slovník judaismus, křesťanství, islám, Olomouc 2003
Schubert K: Židovské náboženství v proměnách věků, Praha 1994
Vouga F: Dějiny raného křesťanství, Brno 1997
Pokorný P.: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha 1993

Knihy tajemství a moudrosti I-III, mimobiblické židovské spisy: pseudoepigrafy

Literatury by bylo ještě mnohem víc, dodám k jednotlivým tématům, pokud bude zájem. Také jsem už o některých věcech psala, takže mám dojem, že se teď zrovna docela opakuju, k najití jsou ty články pod obsahy křesťanství...

Malé opakování

U příspěvku Muhammadova zjevení se rozvinula zajímavá diskuse, která mne přesvědčila o tom, že bude potřeba poohlédnout se po vývoji Trojičního dogmatu v křesťanství.

Přiznám se, že jsem se sice vždycky zajímala o počátky křesťanství, ale můj zájem byl omezen novozákonní biblistikou, takže christologické spory prvních staletí a koncilů mě nějak moc nebraly. Dodnes nerozumím, proč se vážení teologové dohadovali o slovíčka a písmenka ve vyznáních víry a k prosazení svých názorů používali tak "nekřesťanských" metod a to v disentu i později jako vládnoucí církev. U vítězné církve je to přece jen pochopitelnější, protože moc korumpuje a o vládnutí jde vždycky až v první řadě, jak to nakonec dodnes dobře známe, ale proč tak ostrý postup proti "heretikům" v době, kdy byli často pronásledovaní všichni a hrozilo jim bez výjimky nebezpečí, to jaksi nedokážu pochopit.

Ale to je jen můj osobní dojem, tahle problematika do dějin křesťanství taky patří a bez ní není například vůbec pochopitelné rychlé rozšíření islámu ve východních oblastech byzantské říše. Obyvatele těch oblastí tvořili v té době právě "heretici" a mulimové se jim jevili vlídnější než jejich ortodoxní souvěrci z Byzance (a taky opravdu byli vlídnější, protože křesťany všech typů nechali na pokoji, nechali je věřit v to, co se jim zdálo nejvhodnější, chtěli po nich jen větší daň než po muslimech).

Ale než začnu s výkladem o různých starověkých herezích, bude asi zapotřebí trochu opakování.

Pro ty, kteří tomu mohou věnovat delší čas a mají do toho chuť, doporučuji článek Vánoční dárek s odkazy na skripta.
Přidám ještě další odkaz na část skript o prvotní církvi, narazila jsem na něj později
http://www.jabok.cuni.cz/dokumenty/nz5.doc

Ne každý ale může věnovat tolik času novozákonní biblistice. Kdysi jsem se pokusila napsat opravdu velestručné shrnutí a na to budu v následujícím článku o christologických sporech navazovat.

P.S. Po vlastním prohlédnutí odkazů jsem zjistila, co jsem vlastně všechno naslibovala a co se ještě na Nočních úvahách neobjevilo. Omlouvám se, pokusím se to napravit. A budu taky muset v čase prvního ročního výročí udělat pořádnou inventuru...

Dionýsios Areopagita

V posledních diskusích byla také řeč o mystice, muslimské i židovské. Jaká je křesťanská mystika tohoto předislámského období?

Uvedu kousek textu ze spisu O Božích jménech a spisu O mystické teologii připisovaných Dionýsiovi Areopagitovi, zhruba kolem roku 500 n.l.

Bůh je onen rozum nepřístupný žádnému rozumu, a ono slovo nevyjádřitelné žádným slovem, neslovo, nevědění, nejméno, to všechno na žádný jsoucí způsob, příčina jsoucna všech věcí a přece sám nejsoucno, protože je povznesen nade všechno bytí a je takový, že jenom sám sebe zná a mohl by dát o sobě zprávu.
O Božích jménech

Soudím, že při mystické kontemplaci bys měl, ó milý Timotee, napjav veškeré své úsilí opustit smysly a činnost rozumu a vše, co smysly mohou vnímat a rozum poznat, i vše nicotné. A uloživ tak své chápání k odpočinku povznes se jak jen možno k sjednocení s Tím, jehož neobsáhne bytí ani poznání. Neboť svobodným a absolutním popřením a opuštěním sebe a všech věcí odvrhneš v čisté extázi všechny věci stranou a budeš od nich ode všech osvobozen směřovat vzhůru k Paprsku božské Temnoty převyšujícímu veškeré bytí.
O mystické teologii

Dionýsios Areopagita je zmiňován ve Skutcích apoštolských 17,34 jako obrácený na základě Pavlova kázání v Aténách. Od 6.století pod jeho jménem kolovalo několik spisů, jejichž autorem je zřejmě neznámý syrský mnich, i když až do 15.století byla tato díla připisována biblickému Dionýsiovi Areopagitovi. Dochovala se čtyři významější díla tohoto autora, O Božích jménech, O mystické teologii, Nebeská hierarchie, O církevní hierarchii.

Jeho myšlení je sloučením křesťanských a novoplatonských prvků. Pocit úplné Boží transcendence ho nutí vyjadřovat se o Bohu jen v negativních kategoriích, (apofatický přístup). O Bohu nemluvíme tak, abychom říkali, co je, ale jen to, co není. Všechno pozitivní vyjadřování je snahou o definici a ta je nepřípustná. Zároveň je to pro Dionýsia způsob přiblížení se k Bohu a sjednocení s Ním.

Lane T.: Dějiny křesťanského myšlení, Praha 1999

Židokřesťané

Přidávám svou práci do kurzu Křesťanství a hereze. Je to poněkud delší...

Celý článek

Pašije

Blíží se Velikonoce.

Tentokrát jsem Vám ani nenabízela, že je budu religionisticky zkoumat. Rozhodla jsem se po zralé úvaze, že by to nebylo vhodné. Ne proto, že by nebylo co zkoumat, dokonce se dá zodpovědně říct, že zkoumání Velikonoc je ještě mnohem zajímavější a také samozřejmě mnohem důležitější než zkoumání Vánoc. V současné době se zabývám evangelii docela hodně, ale nebudu provokovat, nechám si to na jindy. Jednak proto, že se mi opravdu nedostává čas, ale také se chci ještě mnohem důkladněji poučit. Hlavně nechci tuto látku prezentovat v citlivé postní době.

Ale vzhledem k reklamě Gibsonova filmu bych Vás přece jen poprosila o laskavost. Přemýšlejte, prosím. Vezměte v úvahu, že evangelisté nepsali, ani nechtěli psát, nestranný historický životopis, jejich díla jsou samozřejmě tendenční, jsou teologickou výpovědí různých křesťanských skupin. Jsou psaná všechna v době značně vzdálené od popisovaných událostí, nejstarší zhruba po 40 letech, ostatní ještě později. A v tom mezidobí se změnila velmi důkladně politická, sociální i náboženská situace všech skupin lidí, kteří jsou v příběhu popisováni, mezitím totiž došlo k válce židovské a zničení jeruzalémského chrámu. Pašijní příběh tím nemohl zůstat neovlivněn, dokonce se zdá, že právě reakce na tuto událost ho v podstatné míře formovala. I proto (nehledě na další nepřesnosti, které jsem postřehla už z těch několika málo ukázek) film natočený podle evangelií nemůže být v žádném případě realistický.

Zvěstování a chvalozpěv Panny Marie

Zkuste si latinský text

Celý článek

Jak potrestat křesťany?

Z knížky Rané křesťanství očima pohanů jsem vybrala ještě zajímavou korespondenci (z roku 112 n.l.) mezi Pliniem Mladším a císařem Trajánem o tom, jak se mají trestat křesťané.

Celý článek

Testimonium Flavianum

Vzhledem k tomu, že jsem chorobou upoutaná doma, pustila jsem se do dělání pořádku ve vlastní knihovně i ve vypůjčených knihách. A taky, protože máme to zkouškové období, jsem se podívala, kdy se budu muset dostavit ke zkouškám a něco vědět. Teď tedy budu psát tak různě, bez ladu a skladu, podle toho, co mi zrovna přijde při uklízení nebo studiu do ruky.

Dnes tedy o zmínce o Ježíšovi v díle Josepha Flavia, které se říká testimonium Flavianum a která vzbuzuje docela slušné pochybnosti o své pravosti.

V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme nazývat člověkem. Dělal totiž zázraky, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu, a získal si mnoho Židů i Helénů. Tento byl Mesiáš (=Christos). A když ho na základě udání našich předáků Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kdo si ho prve oblíbili, ho nepřestali milovat. Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm prorokovali boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného. A ještě dodnes nezanikla "rodina" křesťanů (christianoi), kteří se jmenují podle něho.  Iudaiké archaiologia XVIII,3,3

Flaviova 18.kniha Dějin Židů začíná příchodem prvého římského správce Koponia roku 6.n.l. Pak jsou vylíčeny hlavní duchovní směry judaismu v té době, obsahuje výklad o esejcích, saducejích a farizejích. V druhé kapitole popisuje Flavius změny v obsazení nejvyšších státních a kněžských funkcí až do začátku vladařství Pontia Piláta. V třetí kapitole jsou popsány bouře související s jeho necitlivým přístupem k jeruzalémskému chrámu, nejdřív chtěl totiž vnést do Jeruzaléma obrazy císaře a pak chtěl použít chrámové peníze na stavbu vodovodu. Pak následuje právě citované TF. Za ním pak nesouvisející popis událostí v Římě.

TF se zachovalo i ve Válce židovské, která je asi o dvacet let starší. Je tam ale obsaženo jen v jednom zachovaném rukopise. (Codex Vossianus Fol. Gr. 72) a je také obsažen ve staroruském překladu Války židovské z 11.století. Kontext výpovědi je podobný jako v Dějinách Židů, následuje po popisu nepokojů v Jeruzalémě. Pravděpodobně podobnost obou textů v této části vedla k doplnění TF do starší Války židovské, kde původně TF nebylo. Poprvé je TF citován Eusebiem (asi 263-339) v díle Církevní dějiny (I,11,7-8). Ale Origénes (asi 185-253/4) říká o Flaviovi výslovně, že nevěřil, že Ježíš je Mesiáš.

Většina badatelů považuje TF za křesťanský falsifikát. Dají se rozlišit tři základní badatelská stanoviska: TF bylo celé interpolováno, částečně interpolováno nebo je celé autentické. Třetí možnost se jeví jako vyloučená, protože je krajně nepravděpodobné, že by věřící Žid Flavius uznal Ježíše za Mesiáše.

Z toho, že Origenés TF nezná, lze usoudit, že v době mezi Origenem a Eusebiem nějaký křesťan buď vložil do Flaviova textu v Dějinách Židů TF jako celek nebo původní informaci o Ježíšovi přepracoval v křesťanském pojetí. V současné době převažuje druhá možnost a jsou snahy přiblížit se pravděpodobnému původnímu textu TF. Semitolog S.Pines roku 1971 uveřejnil znění Flaviova textu tak, jak se zachovalo u arabského křesťanského historika Agapia z 10.století.

V té době žil moudrý muž jménem Ježíš. Jeho způsob života byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnoho lidí z Židů i z jiných národů se stalo jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k ukřižování a ke smrti. Říkali, že se jim zjevil třetí den po ukřižování a že byl živ; podle toho byl pokládán za Mesiáše, o němž proroci předpovídali zázraky.

Uznání této verze, i když se jeví nejpravděpodobnější, není ani mezi badateli všeobecné.

V kapitole 20 Dějin Židů je ovšem krátká zmínka, nepochybně autentická, o tom, že Ježíšův bratr Jakub a jiní byli obviněni z nedodržování židovského zákona, byli odsouzeni a popraveni.

A.Frolíková : Rané křesťanství očima pohanů, (svědectví řecky a latinsky píšících autorů 1.-2.století) edice Historica, Praha 1992

Kult Marie v pozdní antice

Ikonografická shoda, Isis s Horem – Marie s Ježíšem Byla jsem na konzultaci na fakultě a nad pracovním stolem mé vyučující bylo několik obrázků ženy s dítětem. Bez bližšího vysvětlení se nedalo poznat, která z uvedených dvojic na kterém obrázku je.

Rozvoj kultu ženského božstva vycházel z lidového prostředí pozdně helenistického synkretismu, kde ženské spasitelské postavy převládaly. Kultem, který byl rozšířen v celé helenistické oblasti, byla Isidina mysteria, Isis byla zárukou  kosmického řádu i lidského mikrokosmu.

Křesťanství, které se ve svých počátcích skládalo z mnoha různých myšlenkových proudů, přece bylo nejvíce ovlivněno spíše patriarchální židovskou tradicí a jeho vykupitelský mýtus je založen na mužské postavě. Ale už v polovině druhého století vzniklo apokryfní Protoevangelium Jakubovo, které obsahuje hlavní témata mariánské legendy. Je vyjádřením hlavně lidové víry o panenské matce Boha Spasitele. Základní formulace mariánských dogmat byly sice přijaty mnohem později, ale patří k těmto starším tradicím sahajícím až do 2.století.

Postupně byla Marie ztotožněna s velkými bohyněmi helénistického světa a získala i jejich tituly, jako je královna nebes v "kosmickém" oblečení. Tady mohu uvést souvislost Apuleiova románu Zlatý osel a 12.kapitolu Zjevení Janova. které obě shodně líčí nebeskou postavu královny. Je také zajímavá křesťanská interpretace Vergiliovy 4.eklogy z roku 40 př.n.l., ve které předpovídá návrat "Zlatého věku". Nový věk bude podle básně zahájen narozením  dítěte z panny.

V rámci christologických sporů po uznání křesťanství v roce 313 se široce diskutovalo také o termínu Matka Boží. Spor se tehdy vedl primárně o božství a lidství Kristovo, tedy o to, jestli Marie byla matkou Ježíše Krista, tedy člověka, nebo Boha. Spor mezi označením Marie jako Christotokos a Theotokos vyřešil nakonec koncil v Efezu v roce 431 přikloněním se k termínu Bohorodička. Od té doby se mariologie stala součástí teologie.

Doležalová Iva: Vznik kultu Marie v kontextu pozdního starověku in Religio 4/1996/2

Novozákonní apokryfy

Budeme tedy pokračovat. Lidé se vždycky zajímají o narození a dětství zakladatele svého náboženství. V tom nejsou křesťané žádnou výjimkou. Několik příběhů o okolnostech Ježíšova narození v nekanonické podobě najdete na adrese http://www.inext.cz/astrologician/ v sekci náboženství a v ní v sekci apokryfy bible. Odkaz mi poslal Patrick Zandl – Marigoldův blog. Děkuji.
V knižní podobě jsou v knize Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I, Praha, 2001
 

Texty z Nag Hammádí

Stručná infomace o obsahu textů převážně gnostické knihovny z Nag Hammádí.

Nález rukopisů
Rukopisy, označované jako rukopisy z Nag Hammádí, objevil náhodně při kopání hlíny, používané jako hnojivo, ve skulině pod velkým kamenem Muhammad Alí z rodu al-Sammán z městečka al-Qasr v prosinci roku 1945. Byly ukryty v džbánu přikrytém ozdobným talířem. Protože rodina nálezce se stíhala s klanem žijícím u naleziště vzájemně krevní mstou, nechtěl ani po letech nálezce ukázat, kde rukopisy našel. Rukopisy měla rodina poměrně dlouho u sebe, protože koptští sousedé si neuvědomovali cenu nálezu. Rukopisy jsou totiž koptskými překlady původně řeckých, převážně gnostických, textů. Později však přes siť nejrůznějších překupníků se přece dostaly do Káhiry do Koptského muzea, některé části do USA a první kodex do Jungova institutu v Curychu. Texty z tohoto kodexu byly také nejdřív vědecky zpracovány a vydány. Texty uložené v Káhiře nebyly dlouho ve své originální verzi přístupné odborníkům, ale dvě centra měla k dispozici alespoň fotokopie jejich větší části, tým v Kalifornii a v Berlíně.UNESCO vytvořilo komisi pro zpracování nálezu již v roce 1961, tato komise také pod vedením profesora Robinsona připravila k faksimilovému vydání všechny kodexy, které pak v letech 1972-1977 vyšly. Překlady a komentáře textů vycházejí ve spolehlivých kritických edicích v řadě Nag Hammadi Studies vydávané Brillovým nakladatelstvím v Leidenu v Nizozemí. Naleziště u Nag Hammádí prozkoumávaly tři po sobě jdoucí expedice, na podzim roku 1975, o rok později a třetí v zimě roku 1977/1978. Třetí expedice se zúčastnil i profesor Petr Pokorný, z jehož knihy Píseň o perle, která už v druhém vydání vyšla, svoje informace o nálezu v Nag Hammádí čerpám. Expedice určila místo nálezu. Zdokumentovala to, že rukopisy byly ukryty ve skalách záměrně. Zcela pravděpodobně je ukryli mnichové z blízkého pachomiovského kláštera před hrozícím nebezpečím. Z knihovny kláštera zřejmě pochází také dříve objevené Bodmerovy papyry, řecké rukopisy, obsahující i některé biblické knihy nebo jejich části.

Obsahy jednotlivých kodexů a stručná charakteristika jednotlivých textů
Texty jsou rozčleněny do 13 kodexů, většina kodexů obsahuje několik traktátů. Všechny mají jednu sadu do sebe vložených a ve hřbetě ohnutých listů, jen  kodex 1 je tvořen dvěma takovými sešity. Další kodexy jsou v dnešním číslování seřazeny především podle odhadu významu a stáří spisů. Nejvyšší čísla mají kodexy nejvíc poškozené. (Některé části nálezu matka nálezců spálila, protože si myslela, že rodině přinesou neštěstí.)

První kodex obsahuje pět spisů: Modlitbu apoštola Pavla, Tajnou knihu Jakubovu, Evangelium pravdy, Epištolu Reginovi a Trojdílný traktát.
Modlitba apoštola Pavla je gnostická modlitba, vyjadřující jednotu božstva a modlícího se. Tajná kniha Jakubova líčí jak Jakub a Petr byli po nanebevstoupení Ježíšově vytrženi do nebe. Evangelium pravdy je ještě jednou obsaženo ve dvanáctém kodexu. Jeho učení o Kristu je podobné církevnímu, gnostické je učení o Stvořiteli, který se nazývá Plané, to je Omyl. Epištola Reginovi se podle obsahu nazývá také Traktát o vzkříšení. Podle gnostického pojetí je vzkříšení přechodem z pozemského světa do světa duchovního a děje se v duchu. Trojdílný traktát v první části mluví o bohu a o duchovním světě pomocí záporů, druhá část o stvoření člověka a třetí o spasení lidí. Konec světa spolu s nástupem nového věku je očekáván jako doba, kdy budou překonány rozdíly mezi gnostiky a ostatními. První kodex tedy obsahuje křesťansko-gnostické texty, většinou vzniklé v průběhu druhého století.

Druhý kodex obsahuje sedm spisů: Tajnou knihu Janovu, Tomášovo evangelium, Filipovo evangelium, Podstatu archontů, traktát O původu světa, Výklad o duši a Knihu Tomáše atleta.
Tajná kniha Janova je známá už z Berlínského gnostického kodexu. V textech se vyskytuje ještě dvakrát, ve třetím a čtvrtém kodexu. Je to mimokřesťanský gnostický spis, vedle mužské vykupitelské postavy obsahuje také ženskou postavu Moudrosti pod  jménem Ennoia nebo Barbeló. Tomášovo evangelium je sbírka 114 Ježíšových výroků, z toho asi třetina je výrazně gnostických, další třetina odpovídá některým výrokům synoptických evangelií, další jsou nezávislou tradicí Ježíšových výroků a potvrzují tak existenci pramenu Q. Filipovo evangelium má také formu Ježíšových výroků, ale nepodařilo se prokázat, že by některé pocházely ze starší negnostické tradice. Odpovídá valentinské gnozi a popisuje pět gnostických svátostí. Podstata archontů jedná o vlivu nezemských mocí, které člověka oddělují od nejvyššího božstva. Výklad používá prvních pět kapitol Genese v mystickém pojetí. Traktát O původu světa polemizuje s řeckou mytologií a tvrzením, že se svět vyvinul z chaosu. Chaos se objevuje teprve dodatečně, neuváženým zásahem Moudrosti do pozemského světa. Nejvyšším božstvem je světlý, nesmrtelný člověk. Výklad o duši je gnostický výklad bible. Je to alegorický výklad spojený s platónsko pythagorejskými úvahami o duši. Cílem cesty duše je návrat k původní jednotě a vzestup k nebeskému Otci. Kniha Tomáše atleta je gnostické zjevení ve formě dialogu, které přechází v Ježíšův monolog, sbírku moudrých výroků, podobenství a prorockých výroků. Vyzývají k potlačení vášní a k askezi.

Třetí kodex obsahuje: Tajnou knihu Janovu, následují spisy Evangelium Egypťanů, Požehnaný Eugnostos, Moudrost Ježíše Krista a Rozhovor Vykupitele.
Evangelium Egypťanů pojednává o vzniku nebeského světa, o záchraně setovského pokolení, a obsahuje hymnus na nejvyšší božstvo. Požehnaný Eugnostos je nábožensko-filozofická epištola. Hlavní božstvo je Nesmrtelný člověk, jeho viditelným obrazem je Syn člověka. Moudrost Ježíše Krista obsahuje skoro celý předchozí traktát, zasazený do úvah o nebeském původu Kristově. Rozhovor Vykupitele je sbírka Ježíšových výroků, výroky nejvíc připomínají gnostické části Tomášova evangelia.

Čtvrtý kodex obsahuje: Tajnou knihu Janovu a Evangelium Egypťanů.

Pátý kodex obsahuje: spis Požehnaný Eugnostos a čtyři apokalypsy: Zjevení Pavlovo, dvě zjevení Jakubova a zjevení Adamovo.
Zjevení Pavlovo obsahuje vytržení do nebe do nebeského Jeruzaléma, je protižidovsky zaměřen. První zjevení Jakubovo obsahuje Ježíšovo poučení o zdánlivém utrpení, a o cestě po smrti nebeskými sférami. Druhé zjevení Jakubovo jedná o budoucím utrpení Jakuba Spravedlivého, jeho řeč před soudci, a jeho prostředkující úlohu na vykupitelském díle. Zjevení Adamovo synu Setovi, o zotročení Stvořitelem, jak uniknout pravým poznáním, které dává nebeský Světlonoš.

Šestý kodex obsahuje: Skutky Petrovy a dvanácti apoštolů, Nebront, Věrohodné učení, Myšlenku naší velké síly, překlad Platónovy Ústavy a tři hermetické spisy.

Sedmý kodex, který je nejlépe zachován, obsahuje: Traktát Parafráze Semova, druhý traktát velkého Seta, zjevení Petrovo, Silvánovy nauky a tři Setovy stély.
Traktát Parafráze Semova je gnostický alegorický výklad první kapitoly Geneze, setovský traktát, Dílo spasení začíná oddělením světla od chaotické tmy a končí vzestupem k nejvyššímu božstvu. Božský posel-vykupitel je  totožný se Slovem a zachraňuje lidi, které mate démon, který křtí a odvádí jejich pozornost od pravého poznání. Druhý traktát velkého Seta je řeč gnosticky chápaného Ježíše Krista jako nebeského vládce, vysmívá se starozákonním patriarchům a prorokům. Zjevení Petrovo je křesťanskognostická apokalypsa, obsahuje kritiku organizace církve a polemizuje s možností druhého pokání. Hlavní polemika se soustřeďuje na uctívání ukřižovaného Ježíše, zjevení Petrovo je obhajobou doketického  učení. Objevuje se také polemika s jinými gnostickými směry. Silvánovy nauky jsou negnostický spis, který je blízký mudroslovné literatuře diasporních helénizovaných židů. Tři Setovy stély jsou liturgickým textem setovské skupiny. Druhý hymnus se obrací k ženskému principu Barbeló.  Recitace hymnů měla duši umožnit vzestup k nejvyššímu božstvu, zcela oddělenému od tohoto světa, proto je popisováno jen apofaticky. Nejvyšší bůh je androgynní, člověk je jeho částečným hmotným obrazem, v lidech je sice rozptýlen, ale směřuje zase k úplnému sjednocení. Cílem lidské cesty je návrat k božství.

Osmý kodex obsahuje: Zostrianos a Petrův list Filipovi
Zostrianos, Zarathuštra jako další duchovní předek sétovců, v duchovním vytržení poznává božský svět, kterému vládne Neviditelný duch. Ten se zjevuje ve svých emanacích, na předním místě žena Barbeló a aióny syna, který je nazván Samozrozený, není totožný s Kristem. Další částí kodexu je Petrův list Filipovi. Petr zve Filipa do Jeruzaléma, kde od vzkříšeného Krista získává poučení o duchovním světě. Modlitbou a zvěstováním spásy se dá bránit proti moci archontů, kteří lidi oddělují od nejvyššího boha.

Devátý kodex obsahuje spisy: Melkísedek, Ódu na Nóreu a spis Svědectví pravdy.
Melkísedek prorokuje o Kristově smrti a utrpení i o jeho budoucím vzkříšení. Má protidoketickou tendenci.  Óda na Nóreu ji vzývá jako vtělení Moudrosti boží, příběh je modelem cesty duše ke spáse. Svědectví pravdy je kázání, které staví gnostické poznání proti církevně křesťanskému očekávání vzkříšení a nového věku, ostře polemicky vystupuje proti církvi, apoštolu Pavlovi,  ale i proti jiným gnostickým skupinám.

Desátý kodex je hodně poškozený, obsahuje jediný traktát Marsanés.
Spojuje několik úvah, o podstatě světa, o podstatě duše a o magickém významu jednotlivých hlásek.

Jedenáctý kodex obsahuje: Výklad poznání, traktát o svátostech a spis Allogenés a pak nezařaditelné fragmenty.
Výklad poznání je gnostický řád společenství, způsob spolužití gnostiků a ostatních křesťanů ve společné obci. Další je traktát o svátostech, valentinská instrukce o pomazání, křestu a eucharistii, třetím spisem je Allogenés, setovský spis blízký Třem stélám, a pak nezařaditelné fragmenty.

Dvanáctý kodex obsahuje Sextovy sentence, negnostickou mudroslovnou literaturu. Zbytek tvoří jen poškozené fragmenty, které nejde rekonstruovat.

Třináctý kodex se skládá jen z dvaceti pěti volných listů, které byly uloženy v kodexu šestém. Obsahují traktát Protennoia, podle jména ženské části nejvyššího božstva, setovský spis, který navazuje na Tajnou knihu Janovu.

Obraz gnóze na základě nalezených textů
Původní vědomosti o gnózi se opíraly hlavně o polemické zmínky o gnózi, které se uchovaly ve spisech apoštolských otců. Nález textů značně přispěl k plastičtějšímu ob-razu gnostických představ různých skupin.

P.Pokorný: Píseň o perle, (Tajné knihy starověkých gnostiků), Vyšehrad, Praha 1998
P.Pokorný: Řecké dědictví v Orientu, OIKÚMENÉ, Praha 1993
L.H.Martin: Helénistická náboženství, Masarykova univerzita, Brno 1997
F.Vouga: Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad, Praha 1997

Herodes Veliký

Jaký byl vlastně Herodes Veliký (37 – 4 př.n.l.)?
(myslím teď Heroda, který je "odpovědný" za vraždění neviňátek, ne jeho syna Heroda, který dal popravit Jana Křtitele).
 
Roku 40 př.n.l. došlo k velkému vpádu Parthů, kteří byli tradičními protivníky Říma na jeho východní hranici, podařilo se jim v krátké době zabrat celý Přední východ. V Jeruzalémě se s jejich pomocí dostal k moci Matatjáš Antigonos ze staré hasmoneovské kněžské aristokracie. Herodes, který byl předtím vojevůdcem starého velekněze Hyrkána II, uprchl do Říma. Římský senát ho sice už v roce 40 př.n.l. oficiálně jmenoval judským králem, ale musel si svou zemi na Parthech vydobýt zpět. Začal na severu v Galileji a po třech letech bojů a obléhání Jeruzaléma v roce 37 př.n.l. se mu podařilo svou moc upevnit.

Oženil se s vnučkou velekněze Hyrkána II Mariamme, aby získal alespoň nějaké zdání legitimity v kruzích židovské kněžské aristokracie. Byl totiž cizincem, synem idumejského vojevůdce. Idumea bylo území na jihu teprve nedávno připojené k židovskému státu a násilně judaizované, Herodův otec Antipatér byl proselyta a tak Heroda židovští poddaní nikdy příliš neuznávali.

Nejvýraznějšími Herodovými protivníky byli příslušníci hasmoneovského rodu, proto bezprostředně po dobytí Jeruzaléma nechal zabít 45 nejurozenějších Antigonových přívrženců a zkonfiskoval jejich majetek. Zároveň popravil aristokratické členy sanhedrinu, nejvyšší náboženské soudní instituce. Farizeje naopak ušetřil, protože doufal pomocí jejich oblíbenosti na svou stranu získat obyčejné lidi. Na velekněžskou funkci nemohl Herodes vzhledem ke svému původu aspirovat, ale pokusil se nastolovat velekněze podle svého uvážení, vyvolalo to bouři nevole a musel dočasně ustoupit a jmenovat kandidáta podle regulí, ale nechal ho ve funkci jen rok a potom ho pomocí lsti při hře a dovádění v domácím jezírku nechal utopit. Nadál pak byla velekněžská funkce už bez jakéhokoliv politického významu.

Herodes byl sice králen z vůle Říma a to jen pro svou osobu, nebyl to úřad dědičný, také jeho pravomoci byly okleštěny, nesměl mít žádnou vlastní zahraniční politiku, ale ve vnitřní politice byl naprosto svobodný. Židovské obyvatelstvo jeho státu tím ztratilo status, který mělo už od makabejského povstání, smlouva mezi Judou Makabejským a Římem totiž zakládala partnerské vztahy mezi oběma národy. Teď byl reprezentantem jen král a doma si mohl vládnout zcela absolutisticky. Odráželo se to ve všech oblastech veřejného života, Herodes vládl pomocí široce rozvinutého aparátu státní kontroly s tajnou policií a sití donašečů. Také ode všech poddaných vyžadoval přísahu věrnosti.

Ale byl v něčem i dobrým panovníkem, pozvedl úroveň hospodářství, které se na začátku jeho vlády nacházelo v dezolátním stavu, věnoval se až přemrštěně okázalé stavební činnosti, zakládal nová města, obnovoval pobořená, stavěl pevnosti, přístavy, chrámy, paláce, amfiteátry, nechal důkladně přestavět také jeruzalémský chrám. Byl velkým příznivcem helenistické kultury, sám byl s bratrem vzděláván v Římě a také svoje syny tam nechal vzdělávat. Byl velkým mecenášem, který nechal provádět velké stavby i mimo území své říše. Přes toto zaujetí helénistickou kulturou si dával celkem pozor na to, aby příliš neurazil náboženské cítění svých poddaných, na jeho mincích není žádná lidská podobizna, ani na jeruzalémské budovy nenechal umístit žádné obrazy. Snažil se nepostupovat proti farizeům, kteří byli mezi lidmi oblíbenou skupinou, štědře podporoval diasporní židovské obce.

S Římany vycházel přímo vzorově, dokázal v zahraniční politice skvěle bruslit, což bylo v době občanských válek v Římě docela pozoruhodné. V tom mu prospěla i Kleopatřina intrika. Egyptská královna Kleopatra byla totiž jeho zahraničním soupeřem, nejdřív nárokovala část jeho území pro svůj stát a dostala ho, ale v boji Marka Antonia, svého milence, s Octavianem, zařídila, aby Herodes nepřišel Markovi Antoniovi na pomoc (aby si případně nezískal příliš velké zásluhy), ale bojoval proti Nabatejcům. To vlastně Heroda zachránilo, protože Markus Antonius prohrál a Herodes se snadněji dobře zapsal u Octaviána, který jeho titul judského krále potvrdil. Za vlády Heroda prožívalo Judsko období relativního míru a jeho vláda byla posledním delším obdobím omezené židovské samostatnosti.

V jeho osobním životě se projevovala jeho chorobná podezíravost. Měl deset žen a spoustu synů, ale hodně z nich dal popravit. Dokonce svou ženu Mariamme, kterou pravděpodobně opravdu miloval, později i oba její syny. Nechal popravit také svou nevlastní matku, kterou považoval za strůjce všech intrik proti své osobě. Nakonec dal těsně před svou smrtí popravit i svého nejstaršího syna a nástupce. Zanechal závěť, ve které území své říše rozdělil mezi čtyři své syny, toto rozdělení bylo později potvrzeno i císařem.

Herodův syn Herodes Antipas (4 př.n.l.-39 n.l.) je tím Herodem, pod jehož pravomoc spadal i Ježíš z Nazaretu jako obyvatel Galileje. Kmenová území herodovské říše, Judsko, Samařsko a Idumeu, dostal Archelaos. Ten je považován za nejhoršího Herodova syna a jeho vláda byla tak neúnosná, že židovská delegace vyslaná k Augustovi se žádostí o jeho sesazení uspěla a sesazení dosáhla. Archelaos byl vypovězen v roce 6.n.l. do Galie a Judsko přešlo pod přímou správu Říma a stalo se římskou provincií.

Schäfer Peter: Dějiny Židů v antice. Od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu, Praha, 2003

Narození Ježíše podle Lukášova evangelia

Dnes se chci věnovat nejznámějšímu vánočnímu textu Lk2,1-20.

Už z předchozích příspěvků bylo patrné, že se autoři evangelií pokouší vyjádřit v dobových představách tu pro ně ohromující zvěst, že Ježíš z Nazareta je očekávaným Mesiášem Izraele, u Lukáše už celého známého světa. Lukáš měl pro takovou literární práci všechny předpoklady, sám patřil zřejmě mezi bohabojné, tedy sympatizanty s židovským náboženstvím, a židovskou zbožnost i současnou podobu mesiášských očekávání dobře znal. Zároveň je to člověk s klasickým řeckým vzděláním  (v některých pasážích svých spisů cituje soudobé řecké pohanské autory) Pokusil se tedy svému úkolu dostát pomocí pojmů běžných v helenistické kultuře svého okolí.

Také on musel dostat rodiče Ježíšovy do Betléma, použil k tomu daňového soupisu. Patří k jeho historizujícím tendencím, že jmenuje přímo syrského místodržícího Quirina, to by ovšem znamenalo až rok 6.n.l., kdy se Quirinus místodržícím stal, pokud by to byl starší soupis, šlo by o soupis z roku 3.př.n.l. Ale to není podstatné pro vlastní výpověd textu. V něm je pěkně literárně zpracovaný kontrast mezi nepatrností a všedností rodiny a následující ohromující božskou epifanií. Navýš je hned na začátku uvedeno, že rodina byla vůči civilní správě loajální. Mnoho lidí totiž census v té době bojkotovalo a přidávali se k povstalcům, bojujícím proti okupační mocnosti. I Ježíš sám byl odsouzen jako povstalec, proto připomínka, že Josef s Marií se zúčastnili censu a šli do rodiště manžela, není bez významu ani z tohoto hlediska.

Pastýře, zvířata, chlév a jesle si ovšem musíme i na základě našeho textu představovat jinak. Zvířata se pásla venku a pastýři byli s nimi a hlídali je. O chlévě není řeč, doslova je napsáno "nenašlo se pro ně místo pod střechou". Jesle jsou pravděpodobně něco podobného jako krmelce pro vysokou u nás v lese. Proč zrovna pastýři? V té době už pastýři představovali lidi spíš sociálně slabší, rozhodně málo vzdělané v Zákoně, prostě outsidery společnosti. Ale pořád tu byla připomínka dřívější větší vážnosti pastýřů proti zemědělcům, Izrael byl původně nomádským národem a v jeho náboženských obrazech je to stále znát, koneckonců i evangelia obraz dobrého pastýře často používají. Právě těmto lidem, ne současným vzdělancům, se zjeví sláva Boží v plné parádě. Takovým božským epifaniím Lukášovi čtenáři a posluchači jeho evangelia, křesťané původně z pohanů, dobře rozuměli, dovedli si je živě představit. Tak mohli pochopit, že to právě narozené dítě je Sotér-Spasitel, vykupitelská postava pro všechny lidi.

I Lukášovo evangelium má Ježíšův rodokmen Lk3,23-38 ,který je veden zpětně od něho do minulosti až k Adamovi, připomínka toho, že evangelium, doslova "dobrá zpráva" je určeno všem lidem bez rozdílu.

Autor Lukášova evangelia

V předchozích několika článcích jsem se věnovala Matoušovu evangeliu a židokřesťanské skupině, které bylo určeno.

Dnes se chci pokusit přiblížit autora Lukášova evangelia a Skutků apoštolských. Tyto dva spisy Nového zákona totiž napsal jeden autor a patřily původně k sobě, dokonce obojí i s věnováním sponzorovi, vznešenému Teofilovi. V prologu ke svému dílu se Lukáš dívá na generaci očitých svědků a autorů prvních svědectví jako na starší předchůdce, patří tedy k pozdější generaci.  Evangelium je sepsáno anonymně, ale nadpisy k němu pocházejí už z přelomu století, takže se autor asi opravdu jmenoval Lukáš a teprve dodatečně byl ztotožněn s lékařem Lukášem známým z Pavlovy epištoly k Filemonovi. To nejspíš neodpovídá pravdě, autor obou knih je mladší a přímým Pavlovým spolupracovníkem vzhledem k jiným teologickým důrazům těžko mohl být. Je ale dobrým znalcem helenistické kultury a píše, na rozdíl od většiny ostatních novozákonních autorů pěknou literární řečtinou. Hebrejská jména a tituly překládá do řečtiny, ale nezná zeměpis Palestiny, v líčení jsou chyby. Dlouhou dobu převládal názor, že Lukáš byl křesťanem z pohanských kruhů. Ale v posledních desetiletích se vyzdvihuje jeho dobrá znalost židovské zbožnosti, zdá se tedy, že patřil k bohabojným, kteří se synagogou sympatizovali a kteří také v jeho knihách, hlavně ve Skutcích hrají zvláštní roli. Jeho spisy lze datovat po Pavlově smrti, kterou právě ve Skutcích už předpokládá, tedy asi v 80.letech prvního století. Lukášova křesťanská obec je zřejmě v Řecku v oblasti se židovskou diasporou, a křesťané ze židů jsou v ní sice jako menšina, ale stále mají svůj význam. V této obci je známé Markovo evangelium a má už liturgickou autoritu. Lukáš také podstatnou část Markova evangelia do svého zapracoval, i když s ním zacházel volněji než Matouš. Druhým pramenem byla už zmiňovaná Sbírka Ježíšových výroků, pramen Q. Látka, která je jen v Lukášově evangeliu může sice pocházet z ústního podání, ale hovoří se někdy i o protolukášovi. Obě knihy tvoří celek, evangelium je chápáno jako počátek evangelia, líčící pozemský Ježíšův život, ve Skutcích působí Ježíš jako Vyvýšený. S časovým odstupem se ztrácí prvotní eschatologický náboj, a vynořuje se otázka působení a organizace skupin stoupenců ve světě, konstituování církve, v době oddálené parusie, v mezidobí do druhého příchodu Kristova. Dá se říci, že se v této generaci už změnila perspektiva pohlížení na Boží dějiny spásy. 

Pokorný Petr: Vznešený Teofile, Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, Praha, 1998
Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993
Vouga Francois: Dějiny raného křesťanství, Brno, 1997

P.S. Milí přátelé, tak jsem si názorně ověřila, že ještě nejsem na blogování přímo závislá, že jsem se těch několik dní bez blogu docela dobře obešla. A navíc, a to je ještě víc potěšující, že se blog obešel bez mých příspěvků, celkem to na jeho čtenosti nenechalo žádné stopy.

Klanění mudrců

Kde se vzali tři králové?

Už tady byla několikrát řeč o tom, že legenda o Ježíšově narození má hlavně teologickou funkci.V případě Matoušovy židokřesťanské, ale řecky mluvící helenistické skupiny, to byl záměr ukázat, že narození Ježíše je narozením očekávaného davidovského Mesiáše, je splněním prorockých předpovědí a je to událost, která má dosah pro všechny známé končiny světa, nejen pro Izrael.

Tomuto záměru odpovídá příchod mudrců – mágů z východu Mt2. Nejedná se samozřejmě o žádné tři krále, o nikom takovém totiž text nehovoří, v textu je pravděpodobně řeč o chaldejských astronomech jako nejtypičtějších představitelích soudobé moudrosti. (Zajímavá odbočka: V roce 66 n.l. se vypravilo poselstvo partských mágů holdovat Neronovi a svou neobvyklostí vzbudilo velkou pozornosti mezi lidmi. A tito mágové se domů vraceli jinou cestou než přišli. Souvislost historické epizody s Matoušovou legendou se však nedá prokázat.) Hvězda ovšem nemusí mít nic společného s žádným astronomickým úkazem, ať už s kometou nebo s konjunkcí planet. Spíš se jedná o odkaz na starozákonní proroctví pohanského proroka Bileáma, který byl placen moabským králem za to, aby Izraeli zlořečil, ale který místo toho pronesl nad Izraelem požehnání. V něm se hovoří právě o hvězdě z Jákoba Nu24,17. V dalším vývoji legendy se už ve starověku objevila představa tří mudrců, od 6.století se objevují jejich jména, Kašpar, Melichar a Baltazar, od středověku jsou považováni za krále a postupně se ustaluje představa o jejich vzhledu, první mladík, druhý stařec sa třetí "černý vzadu". Dokonce se ukazovaly jejich ostatky nejdříve v Kontantinopoli, potom v Miláně, roku 1164 je Fridrich Barbarossa slavnostně převezl do Kolína nad Rýnem.

Zastavení mudrců v Jeruzalémě u krále Heroda a jejich dotazování na místo, kde se má Mesiáš narodit, je zjevnou snahou evangelisty vyrovnat se nějak s faktem, že Ježíš pochází z Galileje. Pro jakéhokoliv učitele Zákona je takový původ evidentní diskvalifikací, pro davidovského Mesiáše bylo narození v Betlémě v Ježíšově době už obecně uznávaným předpokladem. Zápletka s mudrci a Herodem také evangelistovi umožnila umístit hned na začátku evangelia mojžíšovský motiv, totiž to, že budoucí zachránce je jako dítě sám ohrožen a zázračně zachráněn. To je sice už součástí vyprávění o Mojžíšově narození v Egyptě v Ex2 , ale bylo později mnohem ve větší šířce rozpracováno v židovské haggadě, dokonce s některými naprosto stejnými motivy, které obsahuje i Matoušovo líčení.

Útěk do Egypta je samozřejmým pokračováním těchto mojžíšovských motivů, je dosaženo splnění další prorocké předpovědi Oz11,1 a navíc se dá docela dobře vysvětlit, proč se rodina nevrátila do Betléma, ale zamířila do Nazaretu. 

Vraždění nemluvňátek také odpovídá spíš Mojžíšovu příběhu v Egyptě. Pro Herodovu vládu máme celkem spolehlivý dějepisecký popis v Josephu Flaviovi a ten o ničem takovém neví, i když by to charakteru krále Heroda docela odpovídalo.

Na závěr vám doporučuji přečíst si rozhovor profesora Pokorného v Reflexu o biblistice a některých jejích výsledcích.

http://www.reflex.cz/Clanek25197.htm

Hájek Miloslav: Evangelium podle Matouše, část I, výklad kapitol 1-9, Praha, 1995

Odkazy na zmíněná biblická místa, (nejde mi zadat linky)

http://www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/kkwww/kk_show.php?txt=KR&b=39&k=2&v=
http://www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/kkwww/kk_show.php?txt=KR&b=3&k=24&v=17
http://www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/kkwww/kk_show.php?txt=KR&b=1&k=2&v=
http://www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/kkwww/kk_show.php?txt=KR&b=27&k=11&v=

Ježíšův rodokmen podle Matouše

Příznačně začíná oddíl o narození Ježíše v Matoušově evangeliu jeho rodokmenem.

Potom, co jsme si ozřejmili, že toto evangelium patřilo židokřesťanské skupině, nepřekvapí, že rokokmen začíná Abrahamem, a přes Davida pokračuje až k Josefovi. Na rodokmenu je několik věcí zvláštních. Je v něm skrytá číselná symbolika, v židovství oblíbená. Číslo 42 generací ve vás bude vzbuzovat asi trochu jiné asociace. Ale i v Izraeli to bylo číslo významné, protože 7 je číslo úplnosti a 6 ukazuje na stvořitelskou práci Boží.

Nejpodivnější jsou zmiňované ženy v první části rodokmenu. Jednak tím, že jsou vůbec zmiňovány, protože to se v patriarchálním Izraeli nedělalo, ale hlavně jejich výběr, nejsou totiž jmenovány pramatky Izraele Sára, Rebeka, Lea a Ráchel, ale čtyři cizinky, vzbuzující morální pochybnosti. První je Támar Gn38. Je to Aramejka, které se podařilo lstí vymámit na vlastním tchánovi početí odpíraného potomka. Jerišská Rachab Joz2 je nevěstka z povolání, ale chápáno nově pravděpodobně kněžka, podle toho, jak mohla zvědům poradit a poskytnout azyl. Moábská Rút dosáhne sňatku s Boázem také poměrně pochybným způsobem Rt3, a ženu Uriáše Hetejského 2S11 si David přivlastnil cizoložně a jejího manžela nechal poté zabít v bitvě. Právě to, že jsou to cizinky, které se k lidu Izraele vědomě přidaly s vyznáním, že Bůh Izraele je jejich Bůh a jsou pod jeho vedením, je důvodem k jejich zařazení do mesiášského rodokmenu. 

V královské, druhé části rodokmenu jsou i králové, které bible obviňuje z vražd, modloslužebnictví a nevyjadřuje se o nich ani v nejmenším lichotivě. Jejich počet je také uměle přizpůsoben, někteří jsou vynecháni, zřejmě proto, aby se dosáhlo potřebného čísla 14.

Třetí část, od doby babylonského zajetí po Ježíše, je bez známých pramenů, navíc sám časový odstup, zhruba 600 let neodpovídá 14 generacím.

Starocírkevní exegeze měla problémy s tím, že rodokmen dosvědčuje davidovský původ Josefův, ne Mariin. Evangelista ale přijímá židovskou právní zásadu, podle které je pro původ rozhodující otcovo prohlášení dítěte za potomka.

Sestavování generací do sedmic je známé z židovské apokalyptiky. Sestavením Ježíšova rodokmenu právě takovýmto způsobem dosvědčuje Matouš svou víru v to, že Ježíšovým narozením nastává eschatologické odpočinutí, poslední den, sabat světového týdne. Už tento způsob konstrukce rodokmenu vyjadřuje vyznání Matoušovy skupiny o Ježíši – Mesiáši.

Hájek Miloslav: Evangelium podle Matouše, část I, výklad kapitol 1-9, Praha, 1995

Biskup Mikuláš

Rozhodla jsem se uveřejnit malý portrét biskupa Mikuláše.

Cituji doslova heslo z Ottova slovníku naučného:
Mikuláš svatý, biskup myrský, narozen v Pataře v Lykii v 2.polovině 3.století, umřel 6.prosince 327? Za císaře Diokleciána byl uvržen do žaláře, ale od císaře Konstantina Velkého propuštěn na svobodu. Východní církev okrášlila život jeho pěknými legendami, jimž nelze upříti jakéhosi historického podkladu. V jedné z nich o svatém Mikuláši se vypravuje, že žil v Pataře šlechtic, jenž z přílišné chudoby chtěl zaprodati nevinu svých tří dcer, aby hříšným ziskem zachránil rodinu před smrtí hladem, čehož dověděv se světec, hodil po třikráte v noci váček zlatem naplněný oknem do příbytku šlechticova, jenž pak řádně dcery své vyvdal. Tato legenda dala podnět k obyčeji, že se v svatvečer památky svatého Mikuláše tajně i zjevně dávají dítkám dary. Kdy světec zemřel, není známo. Tělo jeho pochováno bylo v hlavním kostele myrském. V 6.století dal císař Justinián vystavěti svatému Mikuláši ke cti kostel, který císař Basilius v 9.století nádherně obnovil. Roku 1087 bylo tělo světcovo od kupců přeneseno z Myry do města Bari v Neapolsku a tam uloženo v chrámě svatého Štěpána. Menologie řecké svědčí, z jaké úcty těšil se záhy svatý Mikuláš v církvi východní, ano jméno jeho bylo pojato i do liturgie svatého Jana Zlatoústého. V Rusku ustanoven roku 1093 den přenesení jeho za svátek zasvěcený. Svatý Mikuláš ctí se ve všech slovanských zemích, jmenovitě v Rusku. Vzývá se jako patron dítek, poněvadž byl vzorem nevinnosti a jako biskup dítky velmi rád cvičil.

Přeji hodně zábavy s patronem dítek, svatým Mikulášem a bohatou mikulášskou nadílku (váčky zlata to asi nebudou).

Byl Josef muž spravedlivý?

(přidávám podstatnou část své první práce)

Christologie  v nejstarších dějinách raného křesťanství.
Prvotní povelikonoční sbory vznikající křesťanské církve byly teologickým důrazem, sociálním zázemím  i původem převládající části členů  různé. Nejstarší, ještě předpavlovská formule víry je v 1K15,3b-5. Důraz prvotních sborů je kladen na Kristovu smrt a vzkříšení. Svědectví o zmrtvýchvstání je nejvlastnějším obsahem evangelia.  K formulím víry patří i formule Syna, která chápe Ježíšovo zmrtvýchvstání jako uvedení do funkce Syna Božího. Ř1,1-4. V první literární novozákonní etapě není o narození Ježíše jiná zmínka než Ga4,4-5 

Narození Ježíše v podání synoptických evangelií.
Nejstarší sepsání evangelia, evangelium podle Marka, neobsahuje žádné vylíčení Ježíšova narození. Evangelium začíná křtem Ježíše Janem Křtitelem a Božím přiznáním se k Ježíši jako Synu. Další, mladší synoptická evangelia, evangelium podle Matouše a evangelium podle Lukáše, už na svém začátku obsahují legendu o narození Ježíše. Je různá obsahem, protože je zpracováním zvěsti o Ježíšově Božím Synovství, určená  jinému okruhu čtenářů a posluchačů. V případě evangelia podle Matouše jde o židokřesťanský sbor nedlouho poté, co byl vyhnán ze synagogy. Příznačně u Matouše začíná legenda o Ježíšově narození jeho rodokmenem, který má dokázat rodovou souvislost s králem Davidem. Připomeňme si Matoušovu verzi z Mt1,18-24.

Josefův úmysl.
Nechám zatím stranou zázračné početí z Ducha svatého. Idylické betlémské scény všichni dobře známe. Ale co měl vlastně Josef v úmyslu? Věta o jeho rozhodnutí propustit Marii je nám dnes už málo srozumitelná. V první řadě si musíme uvědomit, že zasnoubená dívka byla považována za vdanou ženu. Na svobodné a vdané se vztahovaly jiné tresty za provinění, viz pasáž o znásilnění v Dt22,23-29. Přímo k našeho případu se vztahuje oddíl Dt22,13-21. Když muž obviní svou ženu, že nevstoupila do manželství jako panna, rozhodnou jeho při starší města na základě důkazu panenství nevěsty, který  předloží rodiče nevěsty. V případě křivého obvinění musí žalující muž zaplatit pokutu a nesmí se s obviněnou ženou už nikdy rozvést. Je-li obvinění pravdivé, stihne provinilou ženu trest smrti ukamenováním přímo u otcova domu. Čin ženy se označuje jako "hanebnost", snad je třeba je chápat kulticky jako odevzdání se cizím bohům. Doslova:"Neboť tím, že smilnila v domě svého otce, zhanobila Izraele.Tak odstraníš zlo ze svého středu". Vzhledem k tvrdosti trestu je poněkud zavádějící mluvit jen o možné hanbě, jak je v Mt1,19 (Nu5,12-31 předepisuje jakýsi typ Božího soudu). Ale je pravděpodobné, že se v době Ježíšova narození podobně přísné tresty už nevykonávaly. Můžeme tak soudit zprostředkovaně z oddílu o cizoložné ženě z evangelia podle Jana J8,3-8,16, kde ve verši J8,6 je přímo napsáno, že  farizeové odkazem na Dt22,22-24 Ježíše chtěli jen zkoušet, aby ho mohli obžalovat. (Také proto, že v té době měla hrdelní tresty ve výlučné kompetenci civilní státní správa). Předpokládám, že v případě možné pře a Mariiny obhajoby, že početí bylo z Ducha svatého, by jí hrozilo pravděpodobně ještě větší nebezpečí smrti ukamenováním za rouhání, které je i v době prvních křesťanských církví doloženo v legendě o smrti diakona Štěpána. Sk7,54-7,60. (I v případě pravdivosti jádra legendy se ovšem nejednalo o právoplatný rozsudek, ale o lynč rozvášněným davem). Josef chtěl uchránit svou ženu hanby. Rozhodl se propustit ji potají. Znamená to, že jí chtěl dát rozlukový list a ona by se mohla provdat za otce svého dítěte. V tomto případě by Josef přišel o věno, které zaplatil jejímu otci, a dokonce i o ni samu, protože i v případě, že by se neprovdala, by si ji , pokud ji už jednou propustil, nemohl znovu vzít. Dt24,1-4.

Nezbývá nám asi nic jiného, než hodnotit Josefův úmysl i z našich dnešních pozic kladně, ale jak je to s jeho spravedlivostí? Spravedlivým se v bibli rozumí ten, kdo dodržuje Boží přikázání. Ale v tomto případě musíme přiznat, že Josefova spravedlnost je v legendě už teologicky zpracována. Místo spravedlnosti Zákona  jde o poslouchání Boha, který chce milosrdenství, a ne oběti. Legendární Josef se tak už sice nehodí do betlémské pastorely, jak ji vnímáme často dnes, ale zato se projevuje v nejvlastnějších intencích redakce Matoušova evangelia jako jeden ze svědků neochvějné víry v Boha.

Nový překlad Písma svatého, překlad s výkladem, Praha, 1973
Petr Pokorný: Vznik christologie, Kalich, Praha, 1988
Petr Pokorný: Literární a teologický úvod do Nového Zákona, Vyšehrad, Praha, 1993
Francois Vouga: Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad, Praha, 1997

Vášnivý spor Pavla z Tarsu s Šimonem Petrem (doplněno o poukaz na Pavlovu gramatickou fintu)

list Galatským

Když jsem si četla chronologicky druhý list Pavla z Tarsu, list poslaný Galatským v roce 52, docela jsem se bavila, i když šlo samozřejmě o vážnou věc, dokonce o tu nejvážnější ve vývoji tehdy malé sekty.

O co vlastně šlo? Skupina galatských křesťanů, kteří uvěřili v Ježíše jako Krista pod vlivem Pavlova misijního působení, a byla složena převážně z křesťanů pohanského původu, tedy nežidů, byla jinými křesťany, názorově blízkými jeruzalémskému sboru soustředěnému kolem Ježíšova bratra Jakuba, převědčována o tom, že křesťané, aby mohli být spaseni, se musí nejdříve stát plnohodnotnými židy, kteří dodržují všechna ustanovení Zákona včetně obřízky.

Pavel to považuje za znevážení evangelia, které jim zvěstoval a vypravuje jim proto o své židovské minulosti, o svém povolání za apoštola přímo Ježíšem Kristem nezávisle na apoštolech v Jeruzalémě Ga1. S nimi se seznámil až po dalších třech letech. Vypravuje o apoštolském koncilu v Jeruzalémě, při kterém byla jeho apoštolská funkce jeruzalémskými uznána a došlo k rozdělení misijních polí. Přitom bylo Pavlovi dovoleno hlásat evangelium tak, aby nemusel nutit bývalé pohany k dodržování pravidel židovského Zákona. Ve smíšených sborech totiž docházelo i k tomu, že křesťané ze židů a křesťané z pohanů slavili eucharistii odděleně, protože židům nebylo dovoleno stolovat spolu s neobřezanými pohany. Podobný konflikt zažil Pavel ve sboru v Antiochii, kde Petr nejdříve křesťany z pohanů uznával, ale pak pod vlivem stoupenců Jakubovy skupiny se od nich distancoval Ga2,11-14. Takové počínání vyvolalo Pavlův zásadní a vášnivý nesouhlas.

Právě to je pozadím jeho teologické koncepce, že cesta k bezprostřednímu společenství s Bohem je spolehnutí se na Boží milost projevenou v Ježíši Kristu, ke kterému se Bůh přiznal, i když podle Zákona ten, kdo zemřel na dřevě byl proklet Dt21,23. Proti tezi názorových protivníků, že Ježíš je Mesiášem Izraele, a tedy každý, kdo v něho uvěřil, se musí do Izraele plně zapojit, razí Pavel zásadu, že i církev z pohanů je lidem Abrahamovým, který byl Bohem vyvolen pro svou víru. Zákon byl Izraeli dán později jako pedagogická pomůcka. Kristus je pravým potomkem Abrahamovým a tak je vírou v Krista platnost Zákona zrušena a křesťané se mohou k Bohu obracet přímo jako k Otci a není mezi nimi rozdíl podle původu Ga3.

Připomeňme si ovšem, že Pavel reprezentoval ve své době menšinový proud v křesťanských sborech. V době před válkou židovskou rozhodně převládala jeruzalémská skupina kolem Jakuba. Pavlův spor s nimi popisovaný v Ga2 je pro nás důležitým dokladem, protože po pádu Jeruzaléma se tato skupina neudržela a postupně zanikla. Zprávy o ní máme zachyceny ještě ve Skutcích apoštolských Sk15, které jsou druhou knihou lukášovkého díla. Ale Lukáš psal nejméně o třicet let později za úplně jiné situace, kdy se už pavlovská koncepce prosadila, navíc přesto, že je považovám za prvního křesťanského historika, nelze nevidět jeho snahu rozpory v počátcích pěkně ututlat, byl taková církevní žehlička.

Na základě autentických Pavlových listů je zřejmé, že musel celý život usilovat o uznání svého apoštolského poslání a možná právě to způsobilo, že se vyjadřuje tak ostře.

Ukázky v ekumenickém překladu, v kralickém to není tak zřejmé:
Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! Ga1,9
Ti, kteří mezi vás kvůli obřízce vnášejí neklid, ať se rovnou vyklestí! Ga5,12

Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993
Papoušek Dalibor: Židovský nomismus v prvotním křesťanství prizmatem Pavlova díla in Bělka Luboš – Kováč Milan (eds.): Normativní a žité náboženství, Brno – Bratislava, 1999

Dodatek:

Čekala jsem, jestli se někdo zeptá na Pavlovu fintu, jak se mu podařilo z Krista udělat jediného potomka Abrahamova, který byl Bohem slíben a v kterém mají najít záchranu všechny národy Země. Pavel totiž zcela v duchu rabínských důkazů použil gramatickou kličku. V hebrejském originále i v Septuagintě je o potomcích kohokoliv použito výrazu v singuláru, i když znamená logicky plurál, ostatně v českém překladu "semeno" i "sémě" je to taky tak. Udělal tedy z gramatického singuláru opravdu odkaz na jednu postavu, a to Krista. A další vývody pak už šly hladce. Ga3,16-19

První list apoštola Pavla Tesalonickým

některé knihy Nového zákona podle doby jejich vzniku

Nejstarší částí Nového zákona jsou některé listy apoštola Pavla, jiné, které se tradují pod jeho jménem jsou listy jeho žáků a pokračovatelů. Nejstarší z prokazatelně Pavlových listů je První list Tesalonickým. Byl napsán pravděpodobně roku 50 v Korintu.

Aktuální otázkou, kterou se křesťané v Tesalonice zabývali a chtěli na ni znát odpověď, byl problém umírání věřících křesťanů. První křesťané totiž vzkříšení popraveného Ježíše pochopili pomocí soudobých apokalyptických představ a proto očekávali jeho druhý příchod, konec tohoto věku a nástup nového věku pod jeho vládou v blízké budoucnosti, ještě za života první křesťanské generace.

Oddálený druhý příchod tak byl i výzvou pro Pavlovo teologické zpracovávání tématu. Pavel se ještě neobírá stavem v mezidobí mezi smrtí a vzkříšením, ale pomocí obrazu příchodu Syna člověka z proroctví Danielova Dn7,13nn, (což je taky apokalypsa) čtenáře ujišťuje, že Kristovo vzkříšení je i naplněním životů těch křesťanů, kteří už zemřeli. Sám o sobě však Pavel v tomto listu ještě předpokládá, že se druhého Kristova příchodu dožije, ale varuje před jeho netrpělivým vyhlížením.

List je dokladem rané fáze Pavlovy teologie, kdy jeho hlavní nosná myšlenka spasení z milosti Boží ještě nebyla plně rozvinutá. Navazuje bezprostředně na pojetí Ježíše jako učitele Zákona, který relativizoval jeho kultickou stránku a zdůraznil jeho stránku etickou.

Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993

Ustálení starozákonního kánonu

Jak se liší hebrejská bible od křesťanského Starého zákona

V Ježíšově době většina Židů, asi 75% žila v diaspoře a do chrámu v Jeruzalémě se mnozí dostali jen jednou za život, případně někteří se tam nepodívali nikdy. Duchovní život se soustředil do synagog. (z řeckého synagógé – shromáždění). Sloužily především k bohoslužbám, ale bez obětí, které se konaly jen v chrámu. V popředí byl vedle modliteb a žalmových zpěvů Zákon, jeho četba a výklad. Vedle Zákona se četlo i ze skupiny knih zvaných Proroci, které se dělily na proroky přední a zadní, přitom jako přední proroci jsou označeny historické knihy, podle křesťanských biblí jsou to knihy Jozue, Soudců, knihy Samuelovy a Královské, jako zadní proroci jsou označeny knihy tří velkých proroků Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a dvanáct malých proroků. Oboje, Zákon a Proroci, už bylo v Ježíšově době ustáleným a uznávaným souborem liturgického čtení. Kromě bohoslužebné funkce plnily synagogy i funkci škol.

Tady trochu odbočím. Nebude možná na závadu, když si uvědomíme, že Židé jsou národem knihy, znalost čtení byla náboženskou povinností, každý chlapec po dosažení věku 12-13 let, kdy začal být považován za plnoprávného člena náboženské pospolitosti, měl výsadu i povinnost předčítat při synagogálních bohoslužbách z Tóry. Nevím, jestli někteří znáte hebrejsky, je to pěkně těžký jazyk, navíc se sice zapisuje hláskově, ale ve svitcích určených k bohoslužbám jen souhlásky, (v tištěných i elektronických hebrejských biblích i slovnících  jsou pro samohlásky uvedeny značky) (Davar.cz, pro zájemce přidávám adresu, kde si Davar můžete stáhnout http://www.faithofgod.net/davar/download.htm ). Hebrejština v Ježíšově době nebyla živým jazykem, kterým by se běžně mluvilo, ale jen jazykem bohoslužebným. V Palestině a vůbec na Předním východě se v té době mluvilo aramejsky, což je sice jazyk příbuzný, ale přece jen rozdílný. I tato staletí pěstovaná gramotnost může trochu vysvětlit židovskou úspěšnost. Konec vsuvky. 

Až na přelomu prvního a druhého století byla ustálena i třetí část hebrejské bible, Spisy. Jejich základem jsou Žalmy, dál do Spisů patří knihy Job, Přísloví, Rút, Píseň Písní, Kazatel, Pláč Jeremiášův, Ester, Daniel, Ezdráš, Nehemiáš a dvě knihy Paralipomenon. Je to užší výběr proti souboru Septuaginty. Svou roli při výběru hrálo rozhodnutí školy učitelů Zákona v Jabne (Jamnii) v Palestině, která byla založena po pádu Jeruzaléma v roce 70 a stala se novým duchovním centrem židovství.

Už v příspěvku o Septuagintě jsme hovořili o tom, že obsahovala ještě další knihy, zařazené později, v době reformace, kdy byly knihy Starého zákona nově překládány z originálních jazyků a tedy z hebrejské bible, do knihy Apokryfů. Doporučuji vám ty knihy si přečíst. Tady je vidět, jak dobře můžeme fungovat, když čtenáři aktivně spolupracují. Jirka Kouba našel program Theophilos na http://www.theophilos.sk/, ke kterému si můžete stáhnout modul českých deuterokanonických (apokryfních) knih APCZ.

Prosila bych vás právě o takové sdílení zajímavých odkazů, pište je do komentářů, poslouží i ostatním čtenářům.

Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993
Rendtorff Rolf: Hebrejská bible a dějiny. Úvod do starozákonní literatury, Praha, 2000

Septuaginta

překlad je vždycky interpretace

Starý zákon byl v době, kdy vznikaly novozákonní spisy, čten především v řeckém překladu, kterému se říká Septuaginta "Sedmdesátka". Podle pověsti (Aristeův list, je v Knihách tajemství a moudrosti I), na překladu pracovalo z pověření egyptského krále Ptolemaia II Filadelfa (285-247 př.n.l.) po šesti učencích z každého izraelského pokolení.

V Ježíšově době měla Septuaginta mezi řecky mluvícími židy stejnou autoritu jako hebrejský originál. Pověst je jenom pověst, překlad vznikal od třetího století př.n.l. a dotvářel se až téměř do konce helenistického období, kdy byl revidován. Septuaginta se stala samozřejmě Biblí prvních křesťanů. Citáty ze Starého zákona v novozákonních spisech jsou citáty Septuaginty, i když v některých případech jsou to citáty tak volné, že to někdy mění význam citovaného textu. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že biblický text byl předáván také ústní tradicí, která někdy přešla ve výklad (odlišné čtení  např. Ž68 je doloženo i z jiných zdrojů). Po vyloučení křesťanů ze synagog koncem prvního století byla Septuaginta v židovském pohledu zkomromitovaným překladem a v druhém století n.l. byly pořízeny překlady nové, doslovnější.

V souboru Septuaginty jsou i knihy, které Židé nakonec do svého souboru nepřijali (Tobiáš, Judit, přídavky ke knize Ester a knize Daniel, Sírachovec, Moudrost Šalomounova (ta ovlivnila i podání pašijního příběhu), Báruch, 3.kniha Ezdrášova, čtyři knihy Makabejské a žalm 151). V křesťanské tradici se tyto knihy udržely různě. V plné míře jsou akceptovány v pravoslavné církvi, v užším výběru byly v 5.století zahrnuty do latinského překladu Vulgáty pro katolickou církev, z reformačních církví je ve stejném rozsahu uznávají anglikáni. Ostatní protestantské církve je odlišily zřetelněji, v Kralické šestidílce jsou zařazeny jako její pátá část, v ekumenickém překladu s výkladem tvoří také samostatnou knihu, v českých jednodílných biblích podle kralického i ekumenického překladu nejsou obsaženy vůbec. Ty, které nejsou uvedeny v ekumenickém překladu v knize Apokryfů jsou v novém překladu k dispozici v Knihách tajemství a moudrosti. 

Každý překlad je nutně zároveň výkladem a nejvíc je to zřetelné u starých textů, které mají funkci posvátných knih. Mimochodem, musím tady trochu zbořit obvyklou domněnku, že syntéza židovského a řeckého myšlení je dílem křesťanů, Náraz obou kultur a nutná interkulturní komunikace probíhala dřív, na půdě židovství od počátku helenistického období a způsobila rozvrstvení židovských myšlenkových proudů. Proto i Septuaginta je místy interpretací, někdy dokonce jen parafrází původního textu. Mohla bych zde uvést víc příkladů, ale uvedenu jen jeden Iz7,14 hovoří v hebrejském originálu o dívce "alma", slovo znamená mladou ženu, v Kralickém překladu je ovšem panna, v ekumenickém je dívka, v Septuagintě bylo přeloženo řeckým slovem "parthenos". které znamená pannu. V Mt1,23 je použit volný citát z Iz7,14 ve znění Septuaginty.

Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993
Schubert Kurt: Židovské náboženství v proměnách věků, Praha, 1999
Schuber Kurt: Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, Praha, 2003

Knihy tajemství a moudrosti I – III, Praha, 1995-1999
Ekumenický překlad bible s výkladem, Praha, 1973

Synoptická evangelia a pramen Q

osnova slohovky o konci světa

Jedním z impulzů pro novou rubriku byla diskuze na Koubovi.cz u příspěvku Křesťanství a evoluce? Velice trefný byl první odstavec komentáře Hynka van Valdeka, kamaráda Jirky Kouby. Dovolím si ocitovat v plném znění.
Jsem zapřísáhlý ateista, ale bible je super čtení. Dobrá je grupa Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Jak se zmínil Umberto Eco ve Foucaultově kyvadle, působí to jako kdyby si banda cvoků dala za úkol podle určité osnovy napsat slohovku o konci světa. Nejlíp se to povedlo sv. Janu, který mám pocit jel docela drsně v muchomůrkách.

Hrozně mě to rozesmálo, je vidět, že opravdu evangelia poctivě prostudoval. Nejsem si jista těmi muchomůrkami, sice vím, že haoma v perském mazdaismu je považována za muchomůrku červenou, ale asi se nedá dokázat spojitost janovské skupiny na konci 1.století s perským prostředím, i když, kdo ví. Janovým evangeliem se teď zabývat nebudu. Je ze všech nejmladší, je psáno pro dost specifickou skupinu Kristových vyznavačů a je teologickýn výkladem jejich chápání Ježíšova významu. Ale to jsem přece jen trochu odbočila.

Správný je ten postřeh o osnově prvních třech evangelií. Jména autorů evangelií nemůžete brát doslova, na autorská práva se v antice nehledělo, připsání evangelií Ježíšovým učedníkům je účelová záležitost, která měla u čtenářů a posluchačů zdůraznit jejich význam, ale jsou to spisy vzniklé až v druhé křesťanské generaci a to na různých místech. Markovo evangelium se považuje skoro všeobecně za nejstarší, bylo napsáno s největší pravděpodobností na začátku židovské války, tedy možná ještě před pádem Jeruzaléma v roce 70. Autor jistě znal latinsky, v evangeliu je hodně latinismů, ale psal řecky, i když jeho řečtina není kvalitní. Obecná řečtina "koiné" byla převládající řečí impéria, jakousi "angličtinou" helenistického světa, všechny spisy Nového zákona jsou psány touto řečí, ovšem autoři měli často jiný mateřský jazyk a na kvalitě jazyka jednotlivých spisů je to vidět, jsou od hodně primitivních až po literárně vybroušené. Markovo evangelium posloužilo jako předloha, někdy přímo doslovná, dvěma dalším, Matoušovu a Lukášovu. Matoušovo vzniklo někdy v sedmdesátých až osmdesátých letech v některém významném židokřesťanském středisku, nejspíš v Sýrii, Lukášovo , které je asi stejně staré, se obrací pěknou řečtinou ke křesťanům pohanského původu. Všechna tři evangelia se dají seřadit do tří sloupců a můžeme sledovat jejich obsahové i slovní paralely, proto se také nazývají synoptická "souhledná".

Ale "vypůjčení si" Markova evangelia k vysvětlení obou dalších nepostačovalo. Obě mají totiž ještě látku, která není z Markova evangelia a je přitom oběma společná. Biblistům a jejich mravenčí vědecké práci se podařilo tuto společnou předlohu dobře rekonstruovat, dokonce rozčlenit do několika časových rovin. Říká se jí pramen Q – Sbírka Ježíšových výroků. Teoretické závěry biblistů o existenci písemné sbírky Ježíšových výroků byly potvrzeny objevem Tomášova, nekanonického, evangelia v nálezech z Nag Hammádí. O základním tvaru Q panuje mezi badateli široká shoda, ale už se neví, jak si pramen Q evangelisté redakčně upravili a jak byli ovlivněni ještě živou ústní tradicí, která také uchovávala podobná témata. Jako nejbližší analogie se nabízí mudroslovná literatura, tehdy všude velice oblíbená, sbírka výroků podobná například starozákonní knize Přísloví.

Ze způsobu, kterým uvádí Ježíšova slova jako slova Pána apoštol Pavel (jeho epištoly pocházejí z let 50-60 a obsahují přímé citace), se dá soudit, že se zachované výroky, pocházející možná některé i od historického Ježíše, chápou jako slova, která pronáší v současné situaci vzkříšený Kristus. U všech evangelistů se dalším poctivým pitváním dají najít ještě zdroje vlastní jejich skupinám a tradované pravděpodobně ústně.

No, myslím, že by to pro úplně nejzákladnější seznámení a chronologické zařazení mohlo stačit, pokud budete chtít vědět nějaké podrobnosti, napište. Chci se totiž dostat zpět k těm dvěma legendám o Ježíšově narození, jak jsem je slíbila před časem. A to je právě látka, která u Marka není, v Q taky ne a oba evangelisté ji pojali různě právě proto, že psali pro jinou skupinu Kristových vyznavačů.

Pokorný Petr: Literární a telologický úvod do Nového zákona, 1993

P.S. Jirka Kouba pracuje jako o závod, nový kabátek didactyla už má skvělou verzi, na kterou se můžete podívat na http://dida.bloguje.cz/

Děkuji autorovi za sebe i za všechny čtenáře

Chabý pokus o stručnou definici

s rozsáhlejším historickým úvodem...

Několik diskuzí mne přece nakonec přimělo k pokusu o stručnou definici toho, čím se křesťanství odlišilo od judaismu své doby.

V době vystoupení Ježíše už bylo ustáleno jádro budoucí kanonické podoby hebrejské bible, Zákon a Proroci, jen třetí část Spisy procházela ještě vývojem. Náboženství Izraele bylo už postaveno na bázi exkluzivního monoteismu, původně kmenový bůh se stal univezálním Bohem celého světa, jeho stvořitelem a Pánem. Z kmenového charakteru izraelského náboženství zůstala myšlenka, že společenství Izraele je Bohem vyvoleným lidem, který má Boží zaslíbení, ale také z toho vyplývající odpovědnost, jsou na něho vznášeny mnohem tvrdší požadavky.  I v helenistické době se ovšem náboženství dál vyvíjelo, dokonce dost bouřlivě, měnilo se také s rozšířením diasporního židovství a tím nutné konfrontaci s helenistickým myšlením, filosofií i způsobem života. O všech směrech raného judaismu se nám zprávy nedochovaly. Z toho, co víme, například od židovského spisovatele a historika Josepha Flavia, je zřejmé, že existovaly nejméně tři výrazně profilované skupiny.

V té době se narodil Ježíš, pravděpodobně v Galileji, tedy ne ve středu, ale na okraji náboženské pospolitosti Izraele. O jeho životě nemáme zprávy z mimokřesťanských pramenů a evangelia jsou svou dobou vzniku od doby jeho učitelské činnosti zhruba 40 a více let vzdálená, navíc nejsou historickým líčením, ale teologickou výpovědí různých skupin jeho vyznavačů. I tak se zdá nesporné, že byl putujícím učitelem Zákona, takových bylo ovšem v té době víc, hlásaným učením měl nejblíž k farizejskému směru  s apokalyptickým zaměřením, i Ježíš zřetelně očekával blízký "konec věků". Vazba na společenství esejců, další výrazné skupiny, není u Ježíše asi přímá, možné je ovlivnění Janem Křtitelem, kterého někteří badatelé považují za esejského disidenta, a jehož posluchačem a učedníkem Ježíš zcela pravděpodobně nějakou dobu byl. Shoda panuje v tom, že se Ježíšovo učení znelíbilo vrstvě saduceů, chrámové aristokracii, a ti ho vydali na pohanský soud okupační mocnosti k potrestání jako politicky nespolehlivého uchazeče o židovský trůn. Byl popraven tehdy obvyklým způsobem.

Všechny prvotní skupiny jeho žáků pocházely z židovského prostředí a dělily se v zásadě na dva proudy. Jeden, ježíšovský, ho chápal jako učitele Moudrosti. O těchto hnutích máme minimálně zpráv, něco se dá hlavně z evangelií zpětně zrekonstruovat. Druhý ho ztotožnil s očekávaným Mesiášem. Představa Mesiáše je sice už v nejmladších knihách Starého zákona, hlavně v proroctví Danielově, které je vlastně jednou z židovských apokalyps, ale byla hodně frekventovaná v literatuře mezidobí, v pseudoepigrafických spisech. Znamená doslova "Pomazaného", tedy člověka Bohem vyvoleného k nějakému závažnému úkolu. Pomazaní byli králové i proroci. Ale představa Mesiáše, jak byla prezentovaná hlavně zmiňovanou apokalyptickou literaturou, se vztahovala eschatologicky, ke konci věků, kdy se Mesiáš ujme vlády. Tento Mesiáš má už některé transcendentní rysy. Ani prohlašování prvních kristovců, že v Ježíši poznali Mesiáše, je nevydělilo z celku židovské pospolitosti. Takových skupin bylo také víc. I s tím, že jejich Mesiáše potkala osobní tragedie a skončil na popravišti, se vypořádali v podstatě výkladem Zákona, použili totiž Deuteroizajáše, jeho líčení ztrápeného otroka Božího. Základem zvěsti se stalo, že tento popravený Mesiáš byl Bohem vzkříšen a jeho stoupenci očekávají jeho druhý příchod v slávě.

Doufám, že mne napjatě sledujete, ještě stále jsme na půdě židovství. První úkrok stranou je spojen až s působením apoštola Pavla. Ten byl ovšem také svým studiem židovský zákoník a praxí dokonce fanatický přívrženec jedné farizejské školy a bojoval proti nebezpečné židovské sektě kristovců. Ale došlo k jeho konverzi, je popisována třikrát, pokaždé trochu jinak a vždycky s legendárními rysy, nejpravděpodobněji opravdu v Damašku. Musíme vzít v úvahu, že Pavel nebyl učedníkem žijícího Ježíše, dokonce ho vůbec osobně neznal. Ale od Pavla v jeho autenticky doložených listech, opravdu od něho je jen sedm a jsou nejstarší vrstvou Nového zákona, ostatní jsou mu jenom připisovány, máme postupné rozpracovávání první křesťanské teologie. Pavel využíval na svých misijních cestách diasporní židovství. Kolem synagog tehdy byly více či méně početné skupinky tzv. bohabojných, lidí, kteří sdíleli židovskou víru, ale nebyli ochotni nebo schopni přijmout zároveň všechna ustanovení Zákona. Pavlovým přínosem a snad vlastním začátkem křesťanství jako samostatného náboženství mimo hranice judaismu, bylo to, že po nově uvěřících nechtěl, aby se stali nejdřív plnoprávnými židy. Musíme ovšem vědět, že pavlovské křesťanské skupiny byly v prvním století jen jednou z mnoha forem a to rozhodně ne nejvýznamnější, jeho listy reflektují jeho potíže v misijní práci a konkurenci jiných uskupení i v rámci vznikajícího křesťanství.

Ale po šoku, který způsobila prohraná židovská válka a  pád Jeruzaléma a zboření jeho chrámu v roce 70, se ukázalo, že právě tato linie je nosná a je schopna se dál rozvíjet. Tehdy došlo i v židovství k velkým změnám, protože v zájmu svého přežití muselo nově reflektovat svou situaci, postupně se zbavilo velké šíře svých směrů a semklo se v jednom farizejském umírněném směru. Tím se obě uskupení od sebe ještě víc vzdálila, protože postupně odpadaly mezičlánky. Křesťané byli nakonec postupně z účasti na synagogálních bohoslužbách vyloučeni, v různých částech říše k tomu vylučování docházelo v jinou dobu, ohlasy máme zachovány v Novém zákoně, dokonce se dá sestavit jakýsi chronologický model.

Zbývá ještě jeden moment, který mi pořád vrtá v hlavě, totiž, co bylo hlavní příčinou, že vznikající křesťanství zvítězilo v neuvěřitelně pestré nabídce duchovních proudů tehdejší doby. Náboženská mapa tehdejšího světa byla snad ještě bohatší než je dnes. Mimochodem dnešní doba je těm prvním dvěma staletím našeho letopočtu neuvěřitelně podobná.

Takže teď ten nesmělý pokus o definici toho, co je všem skupinám křesťanů společné, jakýsi minimální společný jmenovatel. Křesťanství je náboženství, které věří v jednoho Boha, a to exkluzivního, a věří, že historický  Ježíš, který žil na začátku prvního století našeho letopočtu, je Mesiášem, kterému Bůh svěřil úkol, kterého po smrti vzkřísil a který přijde na "konci věků". Společné jsou také dvě svátosti, křest a společné jídlo, název a forma této svátosti je různá církev od církve, obě svátosti mají ovšem předobraz v židovství, a jejich ustanovení je obsaženo ve spisech Nového zákona.

Literatura by byla děsně bohatá, tak ji dnes neuvádím a budu končit. Ještě omluva za zjednodušení dané malým prostorem.

P.S. Jirka Kouba mi nabídl nový kabátek pro didactyla. Děkuji, Jirko. A vás prosím, abyste se na návrh kabátku podívali a pak zahlasovali v anketě. Anketa je v příspěvku dotaz na novou rubriku a byla bych ráda, kdybyste se k jejímu navrhovanému obsahu vyjádřili a taky mi pomohli ji nějak rozumně nazvat. V ní by byly příspěvky pravděpodobně jednou týdně, zřejmě v neděli večer. Neostýchejte se vyjádřit svá přání, je to pro mne velice cenná zpětná vazba. Vyhodnotím vaše náměty v úterý 18.11. večer. 

Ještě jeden kabátek, tentokrát inverzně

http://minimag.cz/dida2/

Vánoce 2

Vánoce, jak vidno z předchozího, mají hned několik rovin.

Různé dodnes praktikované zvyky jsou pozůstatky hodně starých náboženských praktik z pravěkých náboženství Evropy. Leckdy je už určení nesnadné a protože tato oblast není zrovna něco, co bych znala, poprosila jsem o pomoc své kolegy, kteří mají v dvoukombinaci také etnologii nebo etnografii spolu s religionistikou, požádala jsem je o literaturu. Ale i tak samotný fakt, že zvyky, které tu byly před příchodem křesťanství, toto náboženství na normativní úrovni přežily, je zajímavý. Žité náboženství má prostě větší setrvačnost a podobá se spíš jazyku. Do této kategorie patří z těch široce užívaných symbolů Vánoc i vánoční stromeček a jmelí.

Další rovinou jsou antické svátky, které byly církví vědomě použity. Skoro by se dalo říci, že předlohou dnešních Vánoc jsou v prosinci slavené, několik dní trvající  Saturnálie s obyčejem dávání dárků, hodováním a navštěvováním přátel. S antikou také souvisí umístění Vánoc v kalendáři na původní římský svátek dies natalis Solis invicti "narození neporaženého slunce", slavený 25.12., svátek spojený s kultem císařů. K přeznačení svátku došlo ve čtvrtém století našeho letopočtu, kdy se křesťanství stalo rozhodujícím náboženstvím říše.

Další rovinou jsou legendární příběhy o Ježíšově narození, a to jak v kanonických evangeliích (připomínám, že máme hned dvě zcela odlišné verze), tak v novozákonních apokryfech v evangeliích Ježíšova dětství.

A následně rozpracovávání jejich motivů právě v rovině žitého náboženství, velice oblíbené betlémy, různí zpívající andělé, pastýři, jesličky v chlévě se zvířaty kolem, svatá rodina, malé robátko Ježíšek, betlémská hvězda, tři králové, jejich dary, vraždění neviňátek, útěk do Egypta.

Ke křesťanským zvyklostem patří také adventní doba, půst na Štědrý večer, sváteční jídla postního charakteru – ryba a podobně.

Snad na sám začátek vánočního putování bych dala otázku našeho počítání letopočtu, samo stanovení roku Ježíšova narození totiž bylo špatně, a dá se zpětně těžko spočítat, zatím nejpravděpodobnější výpočty podle biblických indicií (pořád bychom měli brát v úvahu jejich legendární charakter), ukazují na to, že se Ježíš narodil asi v roce 7 př.n.l. Tady vám raději předhodím kapitolu o astronomii a biblických datech z Grygarovy knihy.

Příště něco o těch dárcích (nebojte se, o supermarketech to rozhodně nebude).

P.S. Kombajne, budu si rychle muset vymyslet nějaké téma, které by většinu z vás dostatečně nadzvedlo, ba naštvalo (jinak hrozí, že mi narostou andělská křídla, a uznejte, že představa obézního postaršího anděla je opravdu směšná, navíc je to nuda). Prosím, napište mi nějaké takové.

P.P.S. Sue měla nachystané nějaké provokativní otázky, prosím, sem s nimi.

Hostina

Něco o průběhu židovské hostiny v 1.století.

Pořádání hostin bylo pro židovskou komunitu charakteristické a měli na jejich pořádání dokonce státem uznávané privilegium. Při velkých hostinách bylo zvykem pozvat hosty už několik dní předem a sdělit jména ostatních pozvaných (to bylo nutně potřeba, protože farizeové nemohli stolovat hned tak s každým). V den hostiny bylo zasláno druhé, definitivní pozvání. Hostina sama se skládala zpravidla ze tří částí: předkrmu, vlastního jídla a zákusku. Předkrm se podával v předsálí, kde se sedělo na stoličkách, případně polštářích. Před předkrmem byli účastníci obslouženi vodou na umytí rukou. Pak od sloužících každý účastník dostal kalich vína. Před jeho vypitím každý sám za sebe pronesl berakah (díkůvzdání, požehnání) nad vínem. V předsálí se totiž hosté teprve shromažďovali a ještě netvořili společenství stolujících. Pokud chyběl někdo opravdu významný, mohl být pro něho poslán ještě v té době posel s naléhavým pozváním. viz Mt 22,4. Víno se připravovalo míšením s vodou, čisté, nemíchané si berakah nezasloužilo. Poměr byl většinou jeden díl vína, dva díly vody. Po víně následovaly dva až tři chody předkrmu, saláty, ryby. Nad každým chodem bylo proneseno požehnání. Po ukončeném předrmu byl zatažen závěs, což znamenalo zahájení vlastní hostiny, kdy další hosté už nebyli žádoucí, kdo nepřišel do té doby, měl prostě smůlu. Přítomní hosté byli hostitelem uvedeni do jídelního sálu, kde se u stolu leželo na polštářích na levém boku. Levá ruka sloužila jako opora, pravou se jedlo. Začátek vlastní hostiny bylo další umývání rukou, začínalo se od nejčestnějšího hosta. Pak se hostitel vztyčil do sedu, vzal do ruky chleba a pronesl nad ním požehnání. Hosté odpověděli Amen, tím stvrzovali, že příslušná berakah byla pronesena i jejich jménem. Po tomto potvrzení hostitel chleba lámal a rozdával všem zúčastněným, rozdílení probíhalo mlčky, chleba se podával z ruky do ruky, nakonec si hostitel ulomil kousek i pro sebe a začal jíst, tím dal pokyn ostatním k začátku jídla. Nad kalichem vína, nalitým k jídlu, mohl hostitel pronést berakah jménem všech. Během jídla se mnoho vína nepilo a berakah pronášel každý soukromě. Ostatní pokrmy nemusely být žehnány, protože berakah nad chlebem zahrnovala všechno jídlo jako přílohu k tomu chlebu. Po ukončení jídla byl uklizen stůl i celá místnost, podávala se také voda k umývání. Pak následovala modlitba po jídle, která se pronášela nad kalichem požehnání. Pak se teprve začalo pořádně pít, k tomu nějaké malé zákusky, tyto už zase každé se svým požehnáním, které ale pronášeli hosté každý za sebe, ne dohromady. Nejdůležitější modlitbou byla berakah nad kalichem, který uzavíral vlastní hostinu, ale před následujícím pitím.

P.S. Pokud vám to něco připomíná, pak podobnost je rozhodně nenáhodná.

Kunetka F.(1994): Židovské kořeny křesťanské anafory.