Noèní úvahy
None

Popřeme smrt?

11. října 2003, 11:57


Předně se musím omluvit za včerejší výpadek, pokusím se ho přes víkend dohnat. Po třech dnech téměř nepřetržitého pracování jsem prostě v pátek večer už odpadla.

Teď se pokusím odpovědět na dotazy. Heol loar chce vědět můj názor na svět a světlo. Myslím, že téma si zaslouží hned několik příspěvků, ale z jiného hlediska než češtinářského, tam se totiž opravdu necítím být odborníkem. Zařadím je do nočních úvah, jeden o uranických božstvech asi k chetitským náboženským představám, druhý o chápání světla nejspíš k perskému náboženství, a o rozdílu v chápání slova svět v SZ a NZ asi do mezidobí mezi oběma knihami, ještě by přicházelo v úvaku chápání obou pojmů u starých Slovanů, to, až to nastuduji, bych zařadila mimořádně, protože by to chronologicky přišlo na řadu hrozně pozdě.

Sue se v komentáři k dopisu vdovce ptá, proč ho duchu své manželky psal. Přímo k tomu dopisu bližší podrobnosti nevíme, dala jsem ho sem jako ukázku jedné formy, takových dopisů se zachovalo víc. Zřejmě se mu nedařilo, ať už zdravotně nebo jinak, a domníval se, že to způsobuje ona a chtěl, aby v této své škodlivé činnosti proti němu nepokračovala. A k tomuto tématu je potřeba povědět něco o egyptských představách o smrti.

Totiž myslím si, že náboženství vůbec vznikla až tehdy, když si člověk uvědomil ohraničenost své existence, nevyhnutelnost své smrti. A vynořila se otázka, co se s člověkem po smrti stane. Sice i tyto představy jsou různé, ale hodně často se setkáváme s představou jakéhosi pokračování života v podsvětí. Všeobecně to nebývá příliš vábné místo. A dost často je potřeba, aby zesnulý byl zásobován alespoň na cestu vším potřebným. To potom archeologové s nadšením nacházejí v hrobech. Taky představa, že zemřelí vlastně dál pobývají se svou rodinou a mohou jí pomáhat nebo škodit není jen egyptská, je známá z většího počtu kultur, nejlépe je to asi zdokumentováno v Číně v kultu předků. Zdá se mi to být taková antropologická konstanta. Dovolím si to ilustrovat na osobním příkladu. Starala jsem se o otce, po jeho smrti letos v lednu prodělala maminka malou mozkovou mrtvici, dostala se z toho, není na tom sice zdravotně nijak dobře, ale celkem to ještě ujde. Ale od té doby si úplně odmítá přiznat otcovu smrt, takže se u nás dějí rozhovory podobné následujícímu; Maminka: "Nachystala jsem mu snídani" a dává bokem snídani, kterou jsem nachstala já pro ni. Já:"Maminko, tatínek v lednu umřel, nepamatuješ se, bylas přece na pohřbu". Maminka se na chvíli zamyslí a pak odpoví: "Ano, ale udělalo by mu to dobře". Prostě maminka popřela důsledky otcovy smrti. A to podotýkám, že tatínek byl farář a maminka je hluboce věřící člověk. Ale v tomto konkrétním případě se snad projevují archetypické představy.

A právě takové představy patřily zcela dokonale propracované k egyptské kultuře. Egypťané se pokusili popřít smrt až do takové míry, že vlastně celý život věnovali tomu, aby jejich život po smrti byl dostatečně zabezpečen. Dokladem jsou pyramidy, mumifikace mrvého těla, uchovávání i vniřností ve specielních nádobách, zvlášť bylo i srdce, které bylo centrem lidského myšlení, do horbu se dávala mrtvým bohatá výbava všeho, co mohli v podsvětí potřebovat, byli opatřeni návodníkem, jak se chovat, aby hned při vstupu vyvázli bez úhony a aby si mohli magicky zajistit vycházení na denní světlo mezi živé. Protože se předpokládalo, že pokud obstojí při posmrtném soudu, dostanou přidělenou nějakou práci, měli v hrobové výbavě i své dvojníky, figurky označené svým jménem, vešebty (dost často zhotovené ve větším počtu), aby za ně na přiděleném úkolu pracovali. A úkolem pozůstalých bylo zajistit mrtvým zádušní kult, to znamená opatřovat jim i po smrti všechny prostředky k životu, aby jim v jejich posmrtné existenci nic nescházelo. Protože na příbuzné asi nebylo vždycky spolehnutí, snažili si takovou péči zajistit pořizováním závětí a často také darováním přiměřených prostředků chrámům, které tu zádušní službu měly prakticky zajistit. O důsledcích takového počínání, o vzrůstající moci a zvětšujícím se vlastnictví pozemků chrámů budu ještě psát. Ale právě taková představa o prostupnosti světa živých a mrtvých a jejich vzájemného ovlivňování vedla zmíněného vdovce k tomu, aby si na chování své zemřelé manželky stěžoval.
Je těžko posoudit, proč právě v Egyptě byla představa o posmrtném životě tak propracovaná. Možná to souvisí s tím, že Egypt byl dobře ohraničeným územím, relativně dobře chráněným, většinou dobře prosperujícím a kulturně vyspělým, bez velkých a otřesných společenských a kulturních změn (samozřejmě trochu zjednodušuji, ale ve srovnání například se starou Mezopotámií to tak opravdu vypadá). Lidé měli šanci na přirozenou smrt, ne smrt násilnou ve válkách, a ještě k tomu měli v té době naprosto bezkonkurenčně nejlepší lékaře. Snad i to byly důvody, které vedly k jejich "popírání" smrti.

Vachala B. (2001): Staří Egypťané

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: starověký Přední východ  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.


Komentáře


Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text:


   
None
None
Didactylos bude ráda, pokud cokoliv z jejich úvah použijete nebo využijete. Didactylos je totiž fikce, literární postava, takže žádná autorská práva nemá a ani nemůže mít. Noční úvahy opatřil kabátkem naopak nefiktivní Jirka Kouba.