Noèní úvahy
None

Telipinu

14. října 2003, 22:07


Chetitská říše v době svého trvání zahrnovala různé kulturní i jazykové oblasti.

Ze zachovaných písemných památek je zřejmé, že ve všech jazycích se zachovaly i mytické příběhy. Nejstarší obyvatelé střední části Anatolie se známým jazykem, byli Chattijci, obyvatelstvo s jazykem zatím nezařaditelným, ale rozhodně nepříbuzným pozdější indoevropské "nesijštině", podle města Nésa. Tak nazývali svůj jazyk sami indoevropští Chetité, tak ho nazýval také rozluštitel jazyka, Bedřich Hrozný. Teď je ovšem užíváno označení chetitština, případně hetitština. Chetitština byla úředním jazykem říše a je nejvíc známá ze zachovaných literárních textů. Později se značně prosazoval churritský vliv, churritština je také neindoevropský jazyk severní Mezopotámie a severní Sýrie.

Mýty místního, anatolského původu byly zaznamenávány v souvislosti s rituály, zatímco mýty původem cizí, přejaté a přepracované byly zaznamenávány jako literární útvary, v podobě výpravných vyprávění, eposů.

Místními mýty jsou mýty zachované v chattijštině, případně ty chetitské mýty, kde hlavní úlohu hrají chattijská božstva. Jedním z těchto mýtů je mýtus o bohu, který zmizel. V úloze zmizelého boha mohou vystupovat různá božstva, nejznámější je verze o bohu vegetace Telipinu, synu hlavního boha panteonu, Boha bouře. Rituál spojený s tímto mýtem snad původně byl rituálem boha vegetace, ale v zachovaných podobách je už rituálem k usmíření rozhněvaného boha. Mýtus je zapsán v chetitštině, jeho dochované verze pocházejí z doby vrcholného rozmachu chetitské říše ve 14. a 13.století př.n.l. Jejich předlohy jsou ovšem o hodně starší, pocházejí z první poloviny 2.tisíciletí př.n.l., kdy se chetitský stát teprve utvářel a kdy v něm převládal silný podíl předchozího obyvatelstva.

Stručný obsah: Bůh vegetace Telipinu se rozhněval a odešel. Důvod jeho hněvu není jasný. S jeho odchodem se přestalo dařit na polích, v chlévech i v domácnostech. Bůh slunce svolá všechny bohy na poradu, přitom se zjistí, že chybí syn Boha bouře Telipinu. Bohové se ho snaží najít, ale ani orel, ani sám Bůh bouře ho nenašli. Bohyně-matka Channachanna posílá hledat včelu, ta Telipina opravdu najde, probudí ho bodnutím, ale tím ho ještě víc rozhněvá, a Telipinu provádí přímo destrukční činnost, nechá vyschnout prameny, rozvodní řeky, hubí lidi i dobytek. Akce se ujme bohyně zdraví Kamrušepa a pomocí magických úkonů ho přivede zpět, ale nakonec musí pomoci s obětováním smrtelník, kterému se podaří Telipina usmířit.

Přidávám celý mýtus o zmizelém bohu Telipinovi, všimněte si na jeho konci popisu "pekla" (dolní země) jak ho známe i z našich pohádek.

Mýty staré Mezopotámie, 1977

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: starověký Přední východ  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.


Komentáře


Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text:


   
None
None
Didactylos bude ráda, pokud cokoliv z jejich úvah použijete nebo využijete. Didactylos je totiž fikce, literární postava, takže žádná autorská práva nemá a ani nemůže mít. Noční úvahy opatřil kabátkem naopak nefiktivní Jirka Kouba.