Islám v Polsku

Zajímavost – nejstarší muslimská komunita Evropy v Polsku

V Polsku žije asi 4-5 tisíc muslimů hanafijské právní školy tatarského původu.  Do Polska přišli před více než 600 lety. První tatarské osady byly na Litvě, kde 1397 chán Tochtamyš pomohl Velkoknížectví ve válce s Křižáky. Kníže Vitold část z nich zajal, ale za vojenské zásluhy je osvobodil a dal jim půdu, jiní se usídlili na Litvě, později i v Polsku,  dobrovolně, protože utíkali před náboženskými konflikty a bojem o moc ve své původní domovině. Osvědčili se jako stateční vojáci, mimo jiné i v bitvě u Grunwaldu roku 1410. I na Litvě i v Polsku měli právo na výuku svého náboženství, právo budovat mešity (dodnes stojí dvě památkové dřevěné mešity, v Krušinicích 18.století, v Bohonikách 19.století), ve vojsku sloužili výlučně ve vlastních oddílech pod vedením muslimských důstojníků. Koncem 16.století se v době osmanského nebezpečí polsko-tatarské vztahy zhoršily, mnoho polských Tatarů se tehdy vystěhovalo do Turecka nebo na Krym. Když jim byly přiznány původní svobody, osadnictví se znovu rozmohlo, v 17.století podle některých zdrojů bylo na Podlasiu až 100 tisíc Tatarů, ale pravděpodobnější je mnohem skromnější počet. Nebyli jednolitou etnickou skupinou, ale míchaninou lidí různého tatarského původu. Přes svoji rozdílnost náboženskou se neodtínali od místních obyvatel. Uznávali smíšená manželství, přijímali slovanská příjmení, již v 18.století přestali mluvit svými rodnými jazyky a začali mluvit polsky. Přesto jsou si vědomi své vlastní identity. Nikdy neměli separatistické tendence, naopak odjakživa byli uznáváni jako loajální obyvatelé Polska. Nejvíc prosluli v dějinách jako vojáci, kromě bitvy u Grunwaldu se sluší zmínit i jejich podíl na povstáních 1794, 1830-1831 i 1863-1864. Po získání nezávislosti Polska v roce 1918 se přidali k jeho obraně, vytvořili tatarskou vojenskou jednotku, okolo 600 vojáků. Pluk tatarské jízdy s vlastním zeleným praporem s půlměsícem bojoval ve válce 1919-1921 proti sovětské armádě. V roce 1936 byl utvořen tatarský oddíl, který bojoval v roce 1939 v obraně Polska, po zářijové porážce se jeho vojáci přidali k polské armádě na západě, bojovali mimo jiné i v bitvě pod Monte Cassino. Meziválečné období bylo časem, kdy dostali svou jurisdikci (předtím patřili pod krymského muftího). V roce 1925 utvořili Muslimský náboženský svaz. Svaz měl vlastního muftího, stal se jím vědec-orientalista Jakub Szynkiewicz. Tatarů bylo  v té době asi 6 tisíc, obývali 19 vsí, měli 17 mešit. Ustavil se Kulturní Spolek Tatarů RP, Tatarské národní museum a Tatarský archiv, oboje ve Vilně. Vlastní literatura byla psaná v polském jazyce arabským písmem, přizpůsobeným k zapisování slovanských jazyků. Po druhé světové válce se  tatarská společnost octla v nové situaci. Přesunutí polských hranic způsobilo, že z původní enklávy zůstaly v Polsku jen dvě vesnice na Podlasiu a  několik míst u Bialystoku, muslimští repatrianti z východu byli rozprášeni v různých místech na nových územích, v Gdaňsku, Poznani, Vroclavi. Komunisté nedovolili obnovení činnosti kulturního spolku, tolerovali jen činnost Muslimského náboženského svazu. Po roce 1989 došlo k dalšímu oživení. V roce 1992 navázal na tradici Spolek polských Tatarů. Muslimský náboženský svaz má dnes šest obcí. Kromě památkových mešit slouží i nově zbudovaná mešita v Gdaňsku, v Bialystoku a Varšavě jsou modlitebny.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře