Noèní úvahy
None

Dva stvořitelské mýty v Genesis

10. září 2003, 20:33

bude potřeba trochu teorie, nenechte se odradit

Kniha Genesis obsahuje dva navzájem nezávislé a různé stvořitelské mýty, Gn 1,1-2,4a a Gn 2,4a-3,24. Jak je to možné, že hned na začátku bible narážíme na takovou nesrovnalost? K vysvětlení trochu teorie.

Hebrejská bible Tenak je třídílná:
Tora (Pentateuch): Gen, Ex, Lev, Num, Dt
Nebiim (Proroci):
rišonim (přední): Jos, Sdc 1,2 Sam 1,2 Král
acheronim (zadní): Iz, Jer, Ez,           
Oz, Jo, Am, Ab, Jon, Mich, Nh, Hab, Sof, Ag, Zach, Mal
Ketubim (Spisy): Ž, Job, Přísl, Rut, Píseň písní, Kohelet (Kazatel), Pláč, Ester, Daniel, Ezd, Neh, 1,2 Kronik
Dělení Tenaku na 3 části je doloženo už začátkem 2. stol. př. n.l.  

Pentateuch
Prvních pět knih bible tvoří samostatnou skupinu, která požívá zejména v židovském prostředí zvláštní úcty — je spojována se jménem zprostředkovatele Božího zjevení vyvolenému národu Mojžíše. Podle toho bývá nazývána také pěti knihami Mojžíšovými, resp. Tórou. V tradici palestinského židovstva (srv. tzv. palestinský kánon) odpovídala svým významem velesvatyni židovského chrámu. Tóra, 5 knih Mojžíšových, Pentateuch, tvoří tedy sám základ židovského kánonu posvátných knih. Slovo tóra znamená zhruba totéž co rada, poučení, ale bylo chápáno a do řečtiny přeloženo slovem nomos, zákon. (Už v tom je zřetelný posun v chápání slova Božího v židovském a řeckém myšlení.)
I když tradice připisovala těchto pět knih Mojžíšovi (s výjimkou líčení jeho smrti), všimli si poměrně záhy židovští i křesťanští učenci (už v 9. stol. n.l.), že tyto knihy nemohou být celé od Mojžíše, neboť obsahují četné anachronismy, které nemohly od Mojžíše pocházet. Postupem doby se přicházelo i na další problémy — nesrovnalosti v líčení, myšlenkové přeskoky, rozdílnost stylů apod. Tím začaly vlastně dějiny kritiky Pentateuchu.
Pokusů o řešení se od 18. stol. vyskytlo několik, do současnosti je většinou starozákonních exegetů uznáváno řešení něm. exegety Julia Wellhausena (1844-1918), který formuloval tzv. hypotézu 4 pramenů, 4 časově oddělených samostatných lit. předloh, které měly i svou teologii.
Tyto 4 prameny se nazývají:
  jahvistický J (Jahvista) 10. nebo 9. stol. př.n.l.
  elohistický E (Elohista) 8. stol. př.n.l.
  deuteronomický Dtn (Deuteronomium) 7. stol. př.n.l.
  kněžský kodex K 6. stol. př.n.l.
V babylonském zajetí a po něm dotvořil text definitivní redaktor R v době Ezdrášově, nejpozději kolem 400 př.n.l.
Tato hypotéza, i když se zatím nejvíce prosadila, není přijímána ode všech. K tomu je nutné poznamenat, že ani Julius Wellhausen nezpochybnil ústní podání sahající do doby Mojžíšovy, event. dál. V jeho teorii jde o písemné prameny. Jiný německý exegeta Martin Noth formuloval pozměněnou hypotézu tzv. Tetrateuchu, tj. 4 knih Mojžíšových, a deuteronomistických dějin (Dtn-2 Král), neboť akcentoval nepopiratelnou souvislost mezi Dtn a následujícími knihami až po 2 Král. Doposud se však zdá, že Wellhausenova teorie čtyř základních pramenů (často pak ještě dále precizována, neboť ne všechen materiál Pentateuchu se dá přiřadit ke zmíněným pramenům) nejlépe objasňuje vznik Pentateuchu.
Nejnověji se někteří němečtí badatelé,  jako např. E. Zenger a Rendtorff, stavějí  k hypotéze 4 pramenů  (písemných ucelených sbírek) kriticky a postulují větší důraz na menší tradice a písemné celky. Jistým zůstává, že proces kanonizace textů, z nichž vznikl Pentateuch, začal vrcholit v době babylonského zajetí a byl dokončen po exilu  v době Nehemiášově a Ezdrášově nebo poměrně krátce po ní, tj. kolem r. 400 př. n. l.
Jahvista
Snad krátce po smrti krále Šalamouna (932 př. n.l.) sepsal na královském dvoře nám jménem neznámý teolog, který byl spřízněn s Davidovci a znal dobře život na Šalamounově dvoře, dějiny světa od počátku až po obsazení Kanaánu Izraelem. Jeho dílo reagovalo nejspíše na katastrofu rozdělení Šalamounovy říše na dvě části. Vzhledem k tomu, že pro pojmenování Boha používá téměř výlučně označení Jahve/Hospodin, nazýváme ho Jahvista. Sesbíral všechny tradice, které mu byly dostupné, jež existovaly jen z velmi malé části jako písemné prameny. Většinou šlo o etiologie (legendy o původu), kmenové ságy, rčení, písně a podobnou ústně tradovanou literaturu. Tento materiál uspořádal tak, že vytváří sled událostí, v nichž proti sobě stojí člověkem samotným zaviněné zlo a prokletí a stále obnovované Boží požehnání. Pro jahvistické líčení je charakteristický vyprávěcí styl se značnou schopností psychologické charakterizace postav a situací, pojetí Boha jako bezprostředně blízkého (člověk se s ním může setkávat tváří v tvář) a bezprostředně zasahujícího do lidských dějin.
Elohista
Asi o 150-200 let později, v jedné z krizových situací Izraele, tj. před zánikem severní říše Izrael (722), se opět pokusil jeden z teologů dějin spásy nastavit svým současníkům zrcadlo. Protože autor tohoto pramene dává přednost pojmenování Boha Elohim, je nazýván Elohistou. Jeho dílo se nám zachovalo pouze ve fragmentech, neboť pozdější redaktor z něho převzal jen některé části. Pojmenování Boha obecným Elohim (Pán) mělo zřejmě zdůraznit transcendenci a universalismus izraelského Boha (Hospodina) oproti kananejským bohům. V podání Elohisty ztrácí líčení setkání Boha s člověkem na bezprostřednosti a zesiluje tendence charakterizovat Boha jako transcendentního a nemanipulovatelného Pána, jemuž náleží veškerá lidská úcta. Základní postoj člověka vůči tomuto Bohu je bázeň (Gen 22,12).
K elohistickým textům se počítají: části Gn 15 (povolání Abraháma); Gn 20,1-22,19; 28,11-12.17-18.20-21; 46,1b-5a; Ex 1,15nn; 3,1b.4b.6.9-14; 13,17-19; 14,5a.19a; části kapitol 18; 19; 32; Nu 22-23.
Jehovista
Asi v 7. stol., krátce před vznikem deuteronomistického dějepisectví v době krále Josiáše (641-609), byl jahvistický a elohistický pramen přepracován v jeden, tzv. jehovistický (Jehovista — Je), přičemž jahvistický pramen tvořil základ, který redaktor doplnil pouze těmi částmi z elohistického pramene, které mu připadaly zvlášť důležité.
Deuteronomium a deuteronomistické dějiny
Pravděpodobně za krále Ezechiáše (715-687), brzy po vzniku elohistického pramene (dějepisectví), byl dotvořen (zredigován) i základ třetího pramene, tj. Deuteronomium. Elohista i autor Deuteronomia pocházeli z příbuzných teologických kruhů, jak o tom svědčí způsob podání (jazykové formulace) i mnohé společné základní myšlenky. V 2Král 22,8-23,3 zmiňované nalezení knihy Zákona se pravděpodobně vztahuje právě na základ Deuteronomia, kap. 12-26, jenž vznikl na počátku 7. stol. př.n.l. Autorům Deuteronomia šlo o jednu podstatnou věc: v konkurenci s politickou, kulturní i náboženskou nadvládou Asyřanů učinit otřesenou víru v Hospodina opět nosnou a atraktivní. Volí proto ve svém díle dva způsoby — jednak za pomoci sumarizujících kréd (vyznání víry) postihují v rozmanitosti tradic a podání ústřední momenty víry v Boha Izraele (Dtn 6,20-25; 26,5-10), jednak sjednocují a zařazují do systému stará vyprávění o vztahu Izraele ke svému Bohu, a to v podobě obsáhlé smlouvy, svazku mezi Hospodinem a jeho lidem. (Dtn obsahuje celou řadu sociálních a liturgických ustanovení, která měla umožnit, aby se celý národ podílel na radosti z Hospodina — tím se Dtn vracelo ještě před královské tradice). Na Deuteronomium jakožto pramen navazují v době krále Josiáše autoři tzv. deuteronomistických dějin, díla, které líčí dějiny spásy až do své současnosti. Tato práce pokračovala i v exilu, takže deuteronomistické dějiny sahají až k 2 Král, kde jako poslední událost je líčeno omilostnění krále Jojachina v roce 562. To znamená, že tento pramen byl někdy kolem r. 560 v podstatě uzavřen.
V době zániku jižní říše tu byly k dispozici rozsáhlé sbírky tradic dějin spásy, které zahrnovaly období od stvoření člověka až po zánik judské říše. Na ně tedy mohli exiloví a poexiloví teologové navázat.
Kněžský kodex
V době babylonského exilu se pokusil kruh kněžských teologů — snad pod vlivem proroka Ezechiela — znovu vylíčit dějiny spásy od stvoření světa až po Mojžíšovu smrt. Jejich dílo nazýváme kněžským kodexem. Možná mělo toto dílo nahradit nebo potlačit sbírku jehovistickou. Kněžský kodex se vyznačuje pedantickým stylem, mnoha opakováními, schematickou výstavbou, zálibou pro přesné číselné údaje (věk) a údaje o okolnostech významných událostí dějin spásy, jejichž symbolický obsah je dnes jen částečně a jen stěží dešifrovatelný.
Autoři této sbírky mají větší zájem o stávající pořádky než o líčení historie. Podle kněžského kodexu je vesmír (svět), lidstvo (národy) a Izrael včleněn do řádu, který stojí pod Božím požehnáním, a tento řád je v samém základu udržován kultem Hospodina v Izraeli. 
Redaktor
V době Ezdrášově, nejpozději asi kolem r. 400 př.n.l., sestavil nějaký redaktor nebo nějaká kněžská škola všechny dosavadní koncepty dějin spásy a sbírky zákonů do dnešního Pentateuchu, při čemž bylo Dtn odděleno od ostatních deuteronomistických dějin a přičleněno jako 5. kniha Pentateuchu. Dnešní Pentateuch není ovšem jen kompilací zmíněných 4 pramenů, nýbrž se do něj v průběhu tradování dostaly i další krátké či rozsáhlejší texty, které nelze přiřadit k žádnému z těchto pramenů. Některé z nich mohly být dokonce přidány až po redakci z doby Ezdrášovy. Nicméně kolem r. 330, kdy se Samaritáni definitivně odloučili od židovské komunity a dobudovali si samostatný chrám na hoře Garizim (založený pravděpodobně r. 409 samařským místodržícím Sanballatem), musel být Pentateuch už uzavřený, neboť samaritánská náboženská komunita přijala Pentateuch v té podobě, jak se dochoval i nám, za své posvátné knihy.
Dnes tvoří Tóra základ židovského kánonu, a tedy i předčítání z Tóry i základ židovských sobotních bohoslužeb. Babylonští Židé dělili Tóru na 54 úseků (peraším) a přečetli ji za 1 rok, palestinští Židé ji čtou v tříletém cyklu ve 160 perikopách (sedarím — Seder).

Silně krácený text prvních kapitol ze skript M.Ryškové Úvod do Starého zákona

Doufám, že by se na mne autorka nezlobila, ale o její souhlas jsem nežádala. Skripta jsou napsaná přehledně, ale při čtení mějte trochu na paměti, že je to psáno pro teology, ne pro religionisty

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email nebo ICQ.
Trackback URL (?): http://www.bloguje.cz/blox/tb.php/7476


Komentáře

achab (11.06.2004, 17:54:52 - Mail): dva prameny ?
Nečtěte už stará nedostatečně erudovaná skripta. Jahvistický a aelokimistický "pramenů je pablud z časů rudé textové kritiky, tak to samopzřejmě nebylo. Hebrejské b-žstvo má více jmen.. fakt jo :-))

didactylos (13.06.2004, 08:56:40):
Klasická metoda starozákoníka Julia Wellhausena (1844 - 1918) byla předložena na začátku 20.století, nevím, že by měla něco společného s rudou textovou kritikou. Také nepočítá se dvěma prameny, ale se základními čtyřmi, nejde hlavně o boží jména, ale o časové zařazení látek. Doplněna o studium textových forem se používá dodnes.
Co se týče náboženských představ předexilního izraelského kmenového svazu, jsme odkázáni na rekonstrukce z mnohem mladší, poexilní redakce textu a nověji na stále četnější archeologické nálezy. Zdá se, že předexilní náboženství bylo mnohem podobnější náboženství kanaánských sousedů, polytesitické s postupným přechodem k monolatrii. Množství božích jmen ve Starém zákonu je snad důkazem kultu místních božstev podobného typu, jejich jména se postupně stala atributy boha Izraele....:o)


Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text:


   
None
None
Didactylos bude ráda, pokud cokoliv z jejich úvah použijete nebo využijete. Didactylos je totiž fikce, literární postava, takže žádná autorská práva nemá a ani nemůže mít. Noční úvahy opatřil kabátkem naopak nefiktivní Jirka Kouba.