Změna na pracovišti (i když domácím)

Dnešním dnem u nás dochází ke změně na pracovišti, která pro mne znamená menší dostupnost internetu, ale větší volnost pracovat i mimo dům. Je to svým způsobem dobře, protože jsem začínala být na netu závislá. Ctěným čtenářům tedy sděluji, že teď budou mé úvahy opravdu noční a také vaše skvělé blogy, milí spolublogeři, budu moci číst až v pozdních hodinách. I moje reakce na vaše komentáře budou takto opožděné. A ve středu nebudu sice ne netu vůbec, ale díky systému bloguje vám předprogramuji středeční příspěvek i s rozvrhem na další týden už v úterý v noci. Reakce ovšem budou až ve čtvrtek večer. Zachovejte mi přízeň a držte palce, práce je hrozně moc (což je samozřejmě jen dobře).

Stručná historie Sumeru

Nevím jak vy, ale já jsem v hodinách dějepisu nabyla dojem, že historie začíná homérovským Řeckem a týká se jenom Evropy. Jakoby žádná jiná ani neexistovala.

Ale teď při svém poněkud nesouvislém psaní jsem zjistila, že prostě budu muset zařadit některé příspěvky, týkající se historie oblastí, o jejichž náboženství píšu, protože jinak by leckdy nebyly zřejmé souvislosti. Nezačnu paleoantropologií, doufám, že to udělá Mediblog, ale začnu až obdobím obeidské kultury, pocházející z jižního Iráku. Je doložena v Uruku kolem roku 4325 př.n.l., ale rozšířila se po celé Mezopotámii. Byly nalezeny měděné sekery a různé zlaté předměty, mramorové hlavy zvířat i muže, hliněné figurky býků, pečeti, na kterých jsou kultovní scény, ale v té době také vznikají monumentální chrámy zikkuraty. Obeidská kultura ještě nebyla sumerská. Sumerové, jejichž jazyk se zatím nedá zařadit do žádné známé jazykové skupiny, přišli pravděpodobně ze severních oblastí a usadili se v Dolní Mezopotámii asi kolem 3500 př.n.l. Jsou ještě jiné domněnky, některé zcela fantastické, ale tuto teorii se zdají dokládat názvy věcí, které se v Dolní Mezopotámii nevyskytují, ale v severních oblastech ano. Sumerové si pravděpodobně podrobili původní obyvatelstvo náležející obeidské kultuře, o jehož etnicitě není nic známé, ale hodně z jejich kultury převzali. Sumerové většinou netvořili říši, každé město bylo vlastně samostatným chrámovým státem, chrámy jsou zároveň střediskem kulturního, hospodářského i správního života. Do doby kolem roku 2600 př.n.l. spadají nálezy zavodňovacích kanálů v Šurrupaku. V té době vládl také první bezpečně doložený vladař Mesilim z Kiše, který ovládl i města Lagaš, Ummu a Adab. Známé jsou královské hroby v Ur, kde byli králové pohřbeni i s bohatým doprovodem svých služebníků, kteří se po skončení smutečních obřadů otrávili, aby mohli svému pánovi sloužit i v podsvětí. Lagašská dynastie vládla v období 2520-2355 př.n.l., ve vedoucím postavení v Sumeru byla vystřídána vládcem z Ummy Lugalzagisim, kterému se podařilo vytvořit na čtvrt století poměrně rozsáhlou říši. Byl ale přemožen prvním velkým semitským vládcem Sargonem Akkadským 2340 př.n.l. Za jeho panování se akkadština rozšířila a postavila se po bok sumerštině, ale Akkadové přejali sumerské kulturní dědictví. Po zhruba dvou stoletích panování Akkadu se podařilo sumerským městům osamostatnit, ze severu však přišla další vlna nájezdníků, tentokrát Gutejců a způsobila roku 2159 př.n.l. pád akkadské říše. Vláda Gutejců spadá zhruba do rozmezí 2133-2040 př.n.l. Ze Sumeru té doby jsou zprávy jen z města Lagaše, kde svazu několika měst vládne druhá lagašská dynastie 2164-2110 př.n.l. S odchodem Gutejců začíná nové období, tzv. sumerská renesance, 2110-1817 př.n.l., začíná třetí urskou dynastií. V této době vrcholí obnova sumerské kultury v řadě osamostatněných městských států. Zakladatelem třetí urské dynastie je Urnammu, přemožitel Gutejců a vládce, který vydal nejstarší známý mezopotamský zákoník. Poslední člen této dynastie byl přemožen svým generálem Išbierrou, který pak založil vlastní říši se sídlem v Isinu, dynastie jím založená je proto nazývána isinská. Ale další osudy Mezopotámie už formují semitské vrstvy obyvatelstva, sumerština se stává v té době už jen obřadním jazykem, jazykem vzdělanců, ale živě se mluví semitskými jazyky.   

Heller J. (1978): Starověká náboženství, Kalich, Praha
Eliade M. (1995): Dějiny náboženského myšlení I, Oikúmené, Praha

Tanec kolem zlatého telete

Dnes dojde ke změně plánovaného programu. Usoudila jsem totiž, že je potřeba dodat příklad. Budu se tedy věnovat tanci kolem zlatého telete Ex32,1-6.

Tanec kolem zlatého telete je, myslím, docela okřídlené úsloví, pod kterým si většina představuje zbožnění zlata, úspěchu, slávy a podobných věcí. Ale to naprosto neodpovídá uvedenému textu, je to spíš naopak. Lidé, trochu bible znalí, vědí, že v době, kdy Mojžíš vystoupil na horu Sínaj pro desky zákona, lid dole v táboře si udělal zlatou modlu býka a na její počest slavil slavnost. To je polopravda, která mění vyznění textu. Podívejme se tedy na celou událost podrobněji. Mojžíš, který byl pro izraelské kmeny na poušti jakousi zárukou přítomnosti Hospodina (boha JHVH), který je vyvedl z Egypta, je dlouho pryč a lidé se začínají bát, že jsou Hospodinem opuštěni. Jdou tedy za svým knězem Áronem, aby jim Hospodinovu přítomnost pomocí symbolu, sochy, magicky zajistil. Potřebují něco viditelného, hmatatelného. Áron se je pokouší odradit velice těžkou podmínkou, chce, aby mu na zhotovení Hospodinova symbolu dali své zlaté náušnice, tady nejde jen o to, že to byly drahocenné ozdoby, byly to zároveň také ochranné amulety s magickou ochrannou silou, a těch se všichni vzdají jen proto, aby získali obraz Hospodinův. Ten vytvořili tak, jak si ho představovali a jak to bylo velice časté v jejich náboženském okolí, v Syropalestině i v Egyptě, býk byl častým symbolem bohů právě podobného typu jako JHVH. Socha, kterou vytvořili, dostala Hospodinovo jméno a na její počest se konala slavnost, jedna ze slavností, o kterých jsem tady psala včera, tedy se společným jídlem a pitím a s orgiastickými prvky. Oslavovali svého boha tak, jak to nejlépe uměli, a zřejmě ho neuměli oslavovat jinak než jejich okolí. Nemůžeme to také brát přísně logicky, že lid nemohl dodržovat ustanovení smlouvy, kterou ještě neznal, protože na její ustanovení právě čekal. Text příběhu už je vyprávěn jiné cílové skupině, která ustanovení smlouvy mezi Izraelem a Hospodinem dobře znala. Mnozí badatelé navíc pokládají tento příběh za druhotnou vsuvku pod vlivem 1Kr12,28. Je tedy patrné, že proviněním byla snaha Hospodinovu přítomnost si vynutit, se svým bohem disponovat (tady vsuvka: snažím se důsledně používat slovo bůh pro obecný pojem, slovo Bůh jako vlastní jméno nejvyššího boha, slova Hospodin, které v staročeštině odpovídá pojmu Pán, pro nevyslovované jméno JHVH, které v Izraeli bylo opisováno Adonaj, tedy také Pán). A jsou pro tento účel schopni přinést velké oběti. Aktualizováno do dnešní podoby by to spíš znamenalo, že jejich hříchem bylo zbožštění zástupného symbolu, kterým může být dnes kterákoliv církev, její představitelé, její významné postavy, ale také třeba sama bible. Od víry ke snaze Bohem manipulovat nemusí být daleko.    

Zákazy SZ ohledně sexu

Chápeme správně ta smilstva ve Starém zákonu?

Jistě jste si už všimli, že ve Starém zákonu je mnoho temných příběhů plných násilí, často násilí sexuálního. Nedivím se, že v církevních dějinách byla dlouho bible zakázanou knihou, rozhodně to není žádná lehká četba. (Vzpomínám si, jak jsem před testem ze znalosti Starého zákona četla souvisle, říkala jsem doma "necenzurovaně", a přesto, že jsem si myslela, že bibli docela dobře znám, často jsem byla hodně překvapená). Myslím, že mezi vámi nejsou žádní fundamentalisté, ti by už dávno přestali můj blog číst. Kdybych si totiž, jako oni, myslela, že bible je slovo od slova zaznamenaná Boží řeč, musela bych ječet hrůzou. Pokud ji ovšem beru jako starý text, který se víc než tisíc let vyvíjel do dnešní podoby, který zachycuje myšlenkové zápasy svých autorů, jejich podléhání i vzdorování vlivům okolí, pak je zkoumání tohoto textu, biblistika, jedním z nejzajímavějších oborů.

Starému zákonu je naprosto cizí askeze. Tělo a duše je nedělitelný celek, nefeš – duše živá. A ta má sexualitu jako jeden ze svých podstatných rysů. Hodně o tom vypovídá i fakt, že kněží v chrámu nesměli být žádným způsobem zmrzačeni ani v tomto ohledu, eunuši, kteří byli v okolí Izraele často v chrámových službách, v Izraeli v chrámu sloužit nemohli, ani nikdo, kdo měl nějakou vadu Lv21,16-24 a Dt23,1. I nazírejští, lidé, kteří se Bohu přímo zaslíbili a skládali nazírejské sliby, se sexuality nezříkali, nazírejské sliby se týkaly kultické čistoty. Náš pohled z velkého časového odstupu je zkreslený také proto, že se sice zachoval text Starého zákona, ale nedochovaly se, nebo se teprve postupně v archeologických vykopávkách nacházejí, náboženské texty okolních národů. Když se s nimi trochu seznámíme, můžeme příkazy a zákazy Starého zákona, týkající se sexu, rozčlenit do několika kategorií. Nejdůležitější je právě ta, která reaguje na okolní kulty a staví je do protikladu ke kultu Hospodinovu. Převážnou většinou to byly kulty plodnosti, kde rituály a slavnosti, bohoslužebné úkony, nejčastěji orgiastického charakteru, měly přimět svou napodovací magií božstva k zajištění větší úrodnosti polí, větší plodnosti stád. Takové počínání bylo tedy nejen běžné, ale také nanejvýš zbožné. A to je právě ten moment, ve kterém se Izrael jako menšina výrazně odlišoval, lépe řečeno, podle svých teologů, měl odlišovat, (ale zřejmě v denní praxi to s tím dodržováním příkazů Hospodinova zákona nebylo tak horké, jak dokládají stálé nářky proroků i nejnověji nalezené předměty kultické povahy v archeologických vykopávkách na území obývaném izraelskými kmeny). Takové činy, Kraličtí píšou smilstva, jsou přestoupením proti prvnímu a druhému přikázání desatera Dt5,7-9. Provinilci byli trestáni za modloslužbu, ne za sexuální delikt. Druhou skupinou jsou sexuální delikty "majetkové povahy". Přikázání desatera "nesesmilníš" je vlastně původně zapsáno jako "nezcizoložíš" Dt5,18, tedy vlastně nepokradeš někomu manželku, protože v té době byla manželka manželovým vlastnictvím. I zákazy a tresty uvedené v Dt22,13-29 jsou jasným příkladem této majetkové povahy sexuálních deliktů. Činy, tresty a pokuty jsou odstupňované podle toho, jak velkou škodu provinilec napáchal.

Příběh Támar, dcery krále Davida

Příběh druhé Támar, dcery krále Davida

V příspěvku o jménu Támar ve Starém zákonu jsem před vámi zatajila, že je ještě jeden příběh nositelky stejného jména. Jedná se o dceru krále Davida, kterou měl s gešúrskou princeznou Maakou. Celý příběh je 2S13 a rozhodně stojí za přečtení. (Vsuvka: odkaz dávám na Kralickou, máte možnost se přepnout na Novou bibli kralickou, což není nový překlad, ale uzpůsobení kralické češtiny dnešnímu stavu kvůli srozumitelnosti textu. Máte k dispozici i nový ekumenický překlad, ale tam si musíte příslušnou pasáž sami vyhledat). Do Támary se zamiloval její nevlastní bratr Amnón, syn jizreelské Achínoamy, Davidův prvorozený a tedy následník trůnu. Byl zamilovaný přímo šíleně  a zoufal si nad její nedosažitelností. Vlastně neměl moc proč, protože sňatky s blízkými příbuznými byly ve starověku hlavně v panovnických rodinách docela běžné a ani v Izraeli se v té době ustanovení Lv 18,9  důsledně neprosazovala. Amnón předstírá nemoc a žádá, aby mu Támar připravila pokrm označený jako srdíčka. Můžeme se podle textu jen domnívat, že to byly koláče ve tvaru srdce, kterým byl pro jejich tvar přikládán magický účinek. Když zůstanou sourozenci o samotě, Amnón svou žádost o soulož sestře řekne. Ta se správně brání, označí takový čin za hanebnost, bezbožnost, podle Dt 22,21, prosí ho, aby požádal o její ruku a nezpůsobil její celoživotní osamělost. Ale Amnón si nedá říct a svou sestru znásilní a pak ji začne nenávidět a vyžene ji. Támar reaguje tehdy běžným projevováním žalu, posypáním hlavy popelem, roztržením svrchních šatů, hlasitým pláčem.  Její vlastní bratr Abšalóm poznává, co se vlastně stalo a Támar poskytne ochranu ve svém domě. Ale po dvou letech, když se už na událost trochu pozapomene, nastrojí léčku a bratra Amnóna na slavnosti nechá zabít. Dělá to kvůli potupě Támar, ale také možná proto, že se tak jemu otvírá možná cesta k nástupnictví, ale o tom jsou až následující kapitoly.

Palma jinak

V 7 hodin v ozvěnách dne na radiožurnálu jsem zaslechla zajímavou informaci. V pražské botanické zahradě v Tróji klíčí největší plod, 20kg vážící semeno seychelské palmy, (latinský název jsem sice slyšela, ale nezaznamenala, a pak už jsem se ho nedopátrala), klíček tohoto drobečka má 1,5m a navíc ho chtějí zítra ukázat veřejnosti.

Co je podstatou prvního (a stálého) člověčího pokušení

Gn 3

Dnes budu možná vyprávět trochu méně souvisle než jindy, protože hodně z toho bude spíš moje úvaha nad pramenem a jeho  pro mne dostupnými výklady. Začnu tím zchytralým hadem. Z popisu je zřejmé, že má některé rysy chtonických božstev, spojených s kultem plodnosti a zemí, ale také s podsvětím, v církevní tradici je odjakživa považován za vtělení ďábla. V Izraeli byl svět oživen spoustou nadpřirozených bytostí. Ale už v této době je zřejmý důraz na monolatrii, uctívání právě jen nejvyššího boha nad všemi ostatními. Už z prvního přikázání desatera Dt 5,7 je jasné, že existence jiných bohů je nade všechnu pochybnost, jinak by příkaz "Nebudeš mít jiné bohy přede mnou", ztrácel smysl.  Ovšem Starý zákon v sobě nemá skoro žádné dualistické představy, rozhodně ne v nejstarších vrstvách, není to boj dobrého a zlého boha o nadvládu nad světem jako to bylo v perském náboženství, náboženství Izraele bylo povýtce optimistické, Bůh stvořil svět a svou práci si každý den pochválil, (v úterý dokonce dvakrát, proto je v Izraeli úterý oblíbeným svatebním dnem). Proto je také v jahvistově líčení had charakterizován jako bytost stvořená, je součástí zvěře polní. A teď k podstatě jeho pokoušení a následné člověčí neposlušnosti. Myslím si, že to pokušení byla moc. Had nabízí lidem, že budou jako bohové, budou sami měřítkem dobrého a zlého, budou mít pravomoci, které předtím patřily jen Bohu stvořiteli. Pravděpodobně se dalo předpokládat. že takové moci dosáhnou pomocí magie a ve spojitosti s démonskými silami. Tady zopakuji znova to, že rabínská tradice považovala strom poznání dobrého a zlého za fíkovník, který byl ve starověku v Izraeli považován za strom zasvěcený démonům, za strom smrti, ale také v orientální tradici strom zasvěcený kultům plodnosti. V magické působení v té době všichni věřili, jen praktiky byly v různých národech a kulturách různé. Ani Izrael nebyl výjimka, leccos ve Starém zákoně se dá vysvětlit jen jako magický rituál. Je ovšem také pravda, že Starý zákon proti mnohým magickým praktikám svého okolí dost horlivě brojil, to mu ovšem nebránilo, aby neměl svoje vlastní. Z tohoto povídání by mělo být patrné, že "snězení jablka" nebyl dědičný hřích, jak je pojímán v církvevní tradici, mimochodem teorie dědičného hříchu se mohla rozvinout až na základě teologické koncepce Pavla z Tarsu, uveřejněné v epištole k Římanům, to znamená minimálně o tisíc let později, než je příběh, který se právě snažím nějak komentovat.

Ovšem musím uznat, že na pokušení moci, na snaze s okolím manipulovat ve svůj prospěch, něco dědičného je. Vypadá to, že tato vlastnost je opravdu lidem vrozená.

Slavnost nového ohně

Už jsem tu psala o posvátném čase v mayské civilizaci.

I Aztékové považovali čas za posvátný, dokonce se u nich dá hovořit o chronokracii, cyklickému času bylo podřízeno všechno lidské konání. Den se dělil na 13 světlých a 9 tmavých částí, každá byla reprezentována božstvem, božstva denních časových úseků tak byla rozdělena do dvou skupin, světlá Tonateuctin, božstva nebes, reprezentující 13 úrovní nebes, a tmavá, Yoalteuctin, božstva podsvětí, reprezentující 9 úrovní podsvětí. Jsou vlastně poutí Slunce, které prochází denní oblohou a v temných hodinách prochází podsvětím, aby se s ranním úsvitem zase ukázalo na nebesích. Přitom je zajímavé, že v obou skupinách se vyskytuje 6 stejných božstev, to není projev nedůslednosti, ale zásadně podvojného chápání skutečnosti. I tato civilizace, stejně jako všechny ostatní v mezoamerickém prostoru, používala hlavně dva kalendářní cykly, sluneční rok s 365 dny a posvátný rok o 260 dnech. Datací podle obou vznikl 52 letý cyklus, xiuhmolpilli. S každým koncem takového cyklu očekávali Aztékové konec světa a nový začátek rozhodně nepovažovali za samozřejmost. Před koncem období nechali vyhasnout všechny ohně a zničili všechno zařízení svých domů, všichni se postili a naříkali, očekávali katastrofu. Na Hvězdném vrchu Huixachtecatl v chrámu na vrcholu pozorovali kněží souhvězdí Plejád a až po jejich průchodu poledníkem si byli jisti, že jejich svět bude dál trvat. Kněží obětovali lidskou oběť, většinou vybraného válečného zajatce, tak, že ho položili zády na obětní kámen, čtyři pomocníci ho drželi napnutého za ruce a nohy, a hlavní obětník mu rychle provedl řez pod posledním žebrem a vytrhl z rány srdce a ještě tlukoucím potřel sochu božstva (srdce později spálili, aby se tak jistě dostalo k Slunci). Kněží pak v hrudi obětovaného zažehli nový oheň a ten byl následně pochodněmi roznesen do všech příbytků, nové 52leté období života mohlo začít. Tady si to musíme trochu vysvětlit. Podle Aztéků byl svět cyklicky tvořen vlastním obětováním se bohů, svět byl prostě stvořen obětí a obětmi je také udržován v chodu. Aztékové sami svůj svět považovali za pátý v pořadí. V aztéckých rituálech krev a srdce představovaly zdroj vesmírné energie tony. Aby se vesmírná energie, která působí svit Slunce, vláhu deště, růst plodin a vůbec život na zemi, všechna nespotřebovala, musela se tím nejvzácnějším, tedy krví a srdci, zase doplňovat.

P.S. Měla jsem dotaz, na který jsem ale nedostala odpověď, protože je to možná příliš malá podrobnost, o které se už neví. Totiž pokud nešvindlovali a oheň si nezálohovali, jak mohli zažehnout nový v hrudi oběti? To je přece jen dost vlhké prostředí. Nic mi nenapadlo, tak se přikláním spíš k tomu zálohování.

Kováč M. (2002): Slnko jaguára.Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava

Rozvrh

Několik organizačních poznámek...

Adam Javůrek píše diplomovou práci na téma Weblogy jako alternativní zdroj informací. Doufám, že jsem mluvila za nás všechny, když jsem mu slíbila naši spolupráci, pokud ji ovšem bude chtít a potřebovat.

S novým semestrem mi, zdá se, přibylo čtenářů. Musím konstatovat, že mne to opravdu těší, jenom si myslím, že třeba nezajímá všechno všechny, používejte tedy řazení do rubrik, snad se mi podařilo příspěvky roztřídit tematicky správně. A protože teď se stovkou nějakou chvíli debatujeme v komentářích k příspěvku z 21.8., chci naši debatu přenést raději sem, abychom nemuseli pořád lozit do archivu. Chci vycházet pravidelně, tedy pokud nedostanu mor, choleru nebo mne nepřejede tramvaj, a vždycky ve středu, kdy mám trochu volněji od domácích povinností, vám zhruba řeknu, co můžete tak asi očekávat v následujícím týdnu, změna programu ovšem vyhrazena. Takže asi takto: Slavnost nového ohně (předkolumbovská Amerika), co je podstatou prvního člověčího provinění (Starý zákon), příběh druhé Támar (Starý zákon), jak chápat sexuální zákazy a příkazy ve Starém zákoně (Starý zákon), stručná historie Sumerů
(starověký Přední východ), sumerština (starověký Přední východ), písařské školy (starověký Přední východ). Pokud budete mít nějaké téma, které by vás zajímalo, napište mi je do komentářů, pokud budu schopna příslušnou věc zjistit, nastudovat, určitě ji zařadím. Jakékoliv dotazy a připomínky vřele vítám.

Největší přání

K uveřejnění úvahy o wu-wej mne přiměla diskuse na blogu světlo. Přiznám se bez mučení, že jsem použila první část své práce z roku 1999, další části věnované pochopení, respektive nepochopení, pojmu wu-wej na Západě jsem vynechala. Ale ráda bych přispěla ještě závěrem té úvahy, jsem nenapravitelný optimista, a to i po 11.9.2001.

Ve dvacátém století se mnohé i uvnitř euroamerické kultury změnilo. Nové poznatky moderní vědy, která je sama plodem západního způsobu myšlení, vyšly za hranice zdravého selského rozumu, ukázaly jasně pluralitu různých způsobů popisu skutečnosti. Jako vždycky začala s proměnou uvažování matematika, tento "jazyk" přírodních věd, pokračovala fyzika, pak chemie a nakonec zvětšením našich znalostí i biologie a její aplikace, uveďme alespoň nejvíc viditelnou medicínu. Proto se náš pohled na skutečnosti kolem nás velice rozšířil a v nejlepším smyslu pozměnil. Někdy se mi zdá, jako by se z druhé strany přibližoval k intuitivnímu pochopení, které nabízí buddhistická praxe meditace. Jako ilustrace kousek z eseje o mitochondriích z knihy L.Thomase. "Tady jsou, lezou mi v cytoplazmě, dýchají pro mé tělo, a přece jsou cizí a jiní. Jsou se mnou spřízněni mnohem méně než se sebou navzájem a s jinými volně žijícími bakteriemi venku za humny. Cítí se cizinci; ale tu mi připadá, že stejná, naprosto stejná stvoření jsou také venku v buňkách racků a velryb a trávy na písečných přesypech a mořských chaluh a krabů poustevnických a dál ve vnitrozemí v listech buku v mé zahradě a v rodině skunků, co hrabe pod zadním plotem, ba dokonce i v této mouše na okně. Skrze ona stvoření jsem s tím vším spojen; mám blízké příbuzné všude kolem, kdybych jednou zmizel." 
Množství našich nových vědomostí nás zároveň naučilo úžasu nad tím, jak málo toho vlastně víme, a to nejen o skutečnostech kolem nás, ale i o nás samotných. Se zmenšením světa se stala naprosto zjevná jeho multikulturnost. Není dál možné žít v domýšlivé myšlenkové izolaci, je třeba najít vůli a ochotu k dialogu a porozumění jiným tradicím. Zvětšila se nejen naše znalost jiných náboženských tradic a jejich kulturních přínosů. Bylo by jistě skvělé, kdyby si lidé dokázali lépe porozumět na základě dobré a prohlubované, nepředpojaté znalosti myšlenkových tradic vlastních i "cizích", bez násilí a ulpívání, přirozeně, prostě wu-wej.

Kdokoli se chce zmocnit světa a zacházet s ním,
ten – jak já jsem viděl – ztroskotá.
Neboť svět je posvátná nádoba,
s kterou nelze zacházet.
Kdokoli s ní chce zacházet, zničí ji.
Kdokoli si ji chce přisvojit, ztratí ji.

Lao-C': Tao-te-ťing, DharmaGaia, Praha 1997, kapitola 29

L.Thomas: Buňka, medúza a já, Mladá fronta, Praha 1981

Připojuji se k přání Andulce, Gaie i Tokugawovi. Ať jsou vám Moiry příznivě nakloněny!

Rozvíjet podstatné

81.kapitola

Pravdivá slova nebývají líbivá,
líbivá slova nebývají pravdivá.
Co je dobré, nepotřebuje obhajoby,
co potřebuje obhajoby, není dobré.
Kdo ví, nepotřebuje vědomosti,
kdo potřebuje vědomosti, neví.
Moudrý nehromadí.
Tím, že vše činí pro druhé,
sám stále více získává;
tím, že vše dává druhým,
sám stále více dostává.
Takové je tao nebes:
prospívá – a nikdy neškodí.
Takové je tao moudrého:
jedná – a nikdy nesoupeří.

Lao-c': Tao te ťing, DharmaGaia, Praha, 1997, překlad Berty Krebsové 1971

úvaha o nečinění, wu-wej

Wu-wej v taoistické filosofii (tao-ťia)

Začnu definicí pojmu wu-wej, jak ji podává Lexikon východní moudrosti.
Wu-wej, dosl. "nečinění"; neúmyslné jednání, pojem Tao-te-ťingu, který označuje postoj nezasahování do přirozeného běhu věcí, spontánní jednání, které se plně  neuvědoměle a prosto od záměrů přizpůsobuje příslušné situaci.
Tao je věčné a zůstává bez konání,
a přece není nic, co by nebylo vykonáno. Tao-te-ťing kap. 37
Proto moudrý jedná, aniž zasahuje, poučuje, aniž mluví. Tao-te-ťing kap.2
Taoistický adept se snaží napodobit tao, které je nepojmenovatelným základem všeho bytí, jeho trvalá prapodstata, proto nezasahuje násilně do přirozeného běhu věcí, snaží se jednat bez žádostivosti.
I Konfucius zná stejný pojem a ukazuje ho na počínání správného vladaře. Rozpravy kap.15.4
Pravil Mistr: K těm, kteří "vládli nečinností", jistě náležel Šun. Neboť co dělal? Jen se posadil slavnostně tváří přímo k jihu, a to bylo vše.
Ilustrace ne-konání na počínání vladaře, který prostě jen je, je pro nás už poněkud vzdálená. Ale dobře ji můžeme pochopit na našem rodičovském činění. Pokud se chceme dobrými rodiči stát studiem nebo občasným rodičovským zasahováním, většinou to nedopadá zrovna nejlépe. Pěkné a humorně podané příklady popsané jakoby ze strany potomka jsou uvedeny v Prevítem snadno a rychle. Pokud jednáme přirozeně, spontánně jako rodiče se vztahem k dětem, pak jednáme, i když zrovna rodiěovsky nekážeme, působíme už tím, že jsme.
Každá  dobře provedená práce vyžaduje niterné soustředění. Pěkně tuto zásadu ilustruje příběh o řezbáři Kingovi:
Řezbář King vyřezával stojan na zvony. Když bylo dílo hotovo, zdálo se všem zázračným. Kníže z Lu se ptal mistra: Jaké je tajemství tvého umění?
Řezbář pravil: Jsem jen řemeslník a žádného tajemství nemám. Přece však něco. Když jsem se rozhodl dělat podstavec, nerozptyloval jsem ničím svoji životní sílu. Postil jsem se, abych uklidnil svého ducha. Po třech dnech jsem přestal myslit na odměnu, již by  mi mohla práce přinést. Po pěti dnech jsem zapomněl na slávu i neúspěch. Po sedmi dnech jsem již nevnímal ani své údy ani své tělo. V ten čas jsem ani nevzpomenul na tvůj dvůr, pro nějž jsem pracoval. Vše, co by mne zvnějška mohlo rušit, zmizelo a myslil jsem jen na své umění. Pak jsem šel do vysokého lesa. Prohlédl jsem si tvary stromů. Konečně jsem spatřil v jednom svůj podstavec na zvony. Pak jsem se dal do práce. Kdybych nebyl našel takový strom, byl bych musel práce nechat. Lidem se to zdá zázračnou prací, protože tu spolupůsobila podstata stromu v podstatu moji.

Wu-wej v čchanovém (zen) buddhismu

Pojem wu-wej se dostal z taoismu do pojmosloví čínských škol buddhismu. Buddhismus si při pronikání do Činy vypůjčil pojmy taoistické filosofie pro překlad některých svých abstraktních termínů a zároveň jim dodal další významové odstíny. Školy, které se v Číně uplatnily, byly mahájánové, učily tedy zásadní stejnost samsáry a nirvány, prázdnotu, chápanou spíš pozitivně, jako základ všeho, a buddhovskou podstatu všeho živého, potřebu odstranit meditační praxí dualitu subjekt-objekt jako předpoklad osvícení. Největší důraz na meditační praxi pro dosažení osvícení má škola Čchan, která se později v Japonsku vyvinula do různých směrů zenu. Základním postojem čchanového buddhismu je orientace na dosažení buddhovství okamžitě, dosažení cíle života zde a v tomto životě. Podle taoistů je naplněním života poznání Tao, tedy přirozenosti, pomocí wu-wej. Čchanoví buddhisté ztotožnili přirozenost všech věcí s prázdnotou. Neusilování, tedy neulpívání je jejich základním životním postojem, cílem je okamžikové osvícení, které je pokládáno za možné i pro laiky  v každodenní činnosti.  (Čchanoví mniši se věnují povinně manuální práci.)
Wu-wej znamená také pět stupňů osvícení, klasifikace stupňů osvícení podle dosažené hloubky.
1.  V zážitku převládá jevový svět, který je zažíván jako projev podstaty, pravého bytí.
2.  Do popředí vystupuje nerozlišitelnost a různost ustupuje do pozadí.
3.  Zážitek prázdnoty, kdy již není vědomí vlastního subjektu.
4.  Vědomí jevů v jejich nejvyšší jedinečnosti, prázdnota zaniká v jevech.
5.  Prázdnota a subjekt se plně pronikají, v tomto stavu vědomí vzniká samozřejmé, neuvědomělé jednání .

Sati a samádhi a potřeba wu-wej v každodenní praxi

Domnívám se, že tyto stupně k osvícení mají svůj základ v popisu čtyř vnorů, jak je zažil Buddha Šakjamuní před svým probuzením. Tehdy, když si vzpomněl na spontánní záblesk osvícení, který prožil jako malý chlapec v zahradě svého otce. Čtyři stupně meditace procházejí stavem odloučení, kdy se mysl upne na rozmysl, na uvažování, na radost a na blaho,  přes stav zklidnění, do stavu potlačení prudkých hnutí mysli a do stavu zničení, které je stavem čistého sebeuvědomění a bedlivosti (sati).
Sati (bedlivost) je prvkem osmidílné vznešené cesty. Znamená uvědomovat si stále a přesně všechnu svou činnost a bytí.  Nazvala bych to trochu neortodoxně nebýt rozostřený v čase a prostoru, což mimochodem skoro každý z nás po většinu času svého krátkého života je. Sati se dá uvědoměle trénovat a je to navíc sám o sobě svým osvobozujícím vlivem velice potěšující úhel pohledu na skutečnost. Působí jako "vypínač tlumiče reality". Pomocí postoje sati je možné dosáhnout soustředění samádhi. Hloubkové soustředění zná alespoň z krátkých okamžiků asi každý z nás. Je pravděpodobně častější u tvůrčích profesí uměleckého charakteru, kde se na konečném výsledku podílí i intuitivní pochopení, ale je vlastní i tvůrčí činnosti vědecké, která také není bez intuitivního vhledu. Trénováním správného postoje je samádhi  snadnější a přirozenější a je možné ji pěstovat i v činnostech spíše mechanických, při každodenní práci. Pomocí obou výše jmenovaných částí osmidílné vznešené stezky se může  realizovat i její pátá složka – správné živobytí. Protože je důležité spíš to, jak pracujeme, než to, co děláme. Opravdu není snadné dělat cokoliv, pokud člověk žije rozostřen v prostoru a v čase. Pak se nedokáže soustředit na to, co dělá, ani částečně, natož až k identifikaci s konanou činností a jejím výsledkem. S rozšířením bdělé pozornosti a v hlubším soustředění se jakákoliv práce dělá podstatně snadněji, dalo by se snad uvažovat tak, jako by se dělala automaticky, jako sama od sebe, prostě ze své vlastní přirozenosti, tedy wu-wej. A právě nenásilným a soustavným posilováním takového životního postoje je pak možné "nacházet zázračné působení nadpřirozených sil v čerpání vody a v dřevařských sekerách".

Zenové učení Bódhidharmy, Zásady praxe, Votobia, Olomouc 1997
Lexikon východní moudrosti, Votobia, Olomouc 1996
Lao-C': Tao-te-ťing, DharmaGaia, Praha 1997
Konfucius: Rozpravy, Mladá fronta, Praha 1995
S.Brett: Prevítem snadno a rychle, I.Železný, Praha 1997
P.R.Hartzová: Taoismus, Světová náboženství, NLN, Praha 1996
E.Bondy: Poznámky k dějinám filosofie /2/ Čínská filosofie, Vokno, Praha 1993
Nárada Mahá Théra: Buddha a jeho učení, Votobia, Olomouc 1998
V.Miltner: Malá encyklopedie buddhismu, Práce, Praha 1997
R.Baker: Správné živobytí, Zen 4, CAD Press, Bratislava 1991

Odkaz na Původ ctnosti

V blogu ...mrtvý muž v Yossarianově stanu je pěkná upoutávka na knihu Matta Ridleye Původ ctnosti i s odkazem na ukázky.

Posvátný čas

Pro mayskou civilizaci byl čas posvátný, byl dokonale cyklický ve velkých celcích. Dovedli ho počítat a sledovat s velkou přesností v několika na sobě navzájem nezávislých cyklech.

Výchozím datem dlouhého mayského kalendáře byl rok 3113 př.n.l. Na počítání času používali dvacítkovou poziční soustavu a znali nulu. Jako příklad uvedu právě zmiňované datum zapsané jako13.0.0.0.0 4 Ahau 8 Kumk'u. Kin byl den, uinal = 20 kinů je měsíc, tun = 18 uinalů je rok. Dál jsou katuny, baktuny atd. Základní časová jednotka tun měl tedy 360 dnů, ke kterým se připojoval na konci roku ještě jeden měsíc o 5 dnech uayeb, který byl považován za nešťastný. Tento sluneční kalendář se jmenoval Haab a sloužil hlavně pro zemědělské práce. Mimo něj měli ještě posvátný kalendář Tzolkin o 260 dnech. Každý den byl pak určen pozicí v obou kalendářích, tak vzniklo 18980 dvojdatumů, což odpovídalo 52letému mayskému kalendářovému cyklu. Obě části dvojdatumu byly chápány jako bůh, který nese svůj náklad v nekonečném časovém procesí, složeném z bohů, příslušných určitému sledovanému cyklu. Na konci odpovídající časové jednotky si bůh sedl a odpočíval, a jeho místo zaujal bůh následující časové jednotky daného cyklu. Ovšem procesí se pohybovalo v kruhu, takže se daný bůh se svým nákladem zase po dané době do procesí zapojil. Protože náklad byl pro určitého boha charakteristický, dal se tak vlastně ze znalosti minulých událostí vypočítat předpokládaný průběh budoucích dějů.  Toto chápání času vedlo k velkému rozvoji astronomie, která byla pro vytváření takových osobních i státních "kondiciogramů" potřebná. Mayští astronomové určili přesně délku tropického roku, oběh Měsíce, synodický oběh Venuše, délku hvězdného roku, dokázali předpovědět zatmění Slunce. Kromě slunečního roku znali Mayové také Venušin rok, stanovili její synodický oběh na průměrných 584 dní v pětiletém cyklu. K doplňkovým výpočtům a astronomickým zpřesněním počítali i měsíční kalendář a 819tidenní cyklus a některé další odvozeniny astronomických cyklů. Pomocí korekcí doplňkových řad se jim podařilo zpřesnit sluneční rak na 365,242, což je lepší hodnota než nnše současná kalendářní s přestupnými roky. Ukončení pětiletého cyklu Venuše, který se navíc přesně shoduje s osmi roky slunečního cyklu, bylo slaveno náboženskými slavnostmi. Největší význam mělo ale období 104 roků, kdy se sešly všechny tři vzpomínané cykly, Venušin, sluneční i posvátný. Tento okamžik byl vždy očekáván s velkým napětím, protože se rozhodovalo o bytí nebo nebytí celého světa.

Kováč M. (2002): Slnko jaguára. Náboženský svět Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava

Na okraj

Poněkud jsem příspěvky popřemisťovala do nových rubrik. Religionistické postřehy nechávám jako podtitulek celých nočních úvah a všechno jsem roztřídila zhruba podle kursů u nás na fakultě. Začali se totiž objevovat lidé, kteří si odkaz na mne našli v Google pod jménem nějakého boha nebo eposu. Netušila jsem, že jsem tak snadno nahledatelná.

Další poznámka se týká vyjasnění vlastních pozic. Všimli jste si jistě, že se zabývám spíš starověkem nebo západní tradicí. Omlouvám se milovníkům východních náboženství, kterých je i u nás docela dost, že se sice také budu věnovat jejich tradicím, ale bude to zcela jistě pohled zvenku. Pro ty, kteří se zajímají o stejnou oblast jako já, musím zase podotknout, že nejspíš přes všechnu religionistickou snahu o nezaujatou odbornost nejsem někdy dost objektivní. Jsem totiž dcera evangelického faráře a přesto, že je moje osobní víra krajně neortodoxní, jsem společenství, ve kterém jsem vyrůstala, nikdy neopustila. Správně  by to nemělo být znát, pokud se tak stane, tak mě, prosím, jemně nakopněte, nedělám to úmyslně. A myslím, že je lepší od začátku přiznat barvu.

Dhammačakkappavattana - pálí (Dharmačakrapravartana - sanskrt)

První Buddhova sútra o roztočení kola dharmy

Celý článek

Boží zahrada s dvěma podivuhodnými stromy

Máme tedy zahradu, kterou vytvořil Bůh, a která má ve svém středu dva podivuhodné stromy, strom života a strom poznání dobrého a zlého.

Teď budu muset hodně zjednodušovat, jinak by z krátkého příspěvku byla neúnosně dlouhá práce, nezlobte se na mě. Představa starověkého světa byla vlastně taková trojpodlažní, navrchu nebesa, uprostřed země a pod zemí podsvětí, všechny končiny oživené svými božstvy i jinými nadpřirozenými bytostmi. Přirozenou spojnicí a místem, kde se dalo prostupovat do jiné úrovně, byla osa takto pojímaného světa a tou byl nejčastěji právě strom života, jeho plody zaručovaly nesmrtelnost, kořeny měl v podsvětí a větve v nebesích. Různá jeho starověká vyobrazení nám nedávají možnost poznat, jaký strom by to měl být, protože je vždycky velice stylizovaný, ale často tak byla chápána právě palma. Stromy všeobecně se těšily velké úctě, častým kultickým prostorem byly posvátné háje, a symbolické posvátné stromy, ašery, vlastně osekané kmeny s pozůstatky větví, byly součástí chrámových okrsků. Ve Starém zákoně je uctívání ašer přísně zakázáno, Izraelci jsou nabádáni, aby posvátné háje vykáceli. Praxe ovšem určitě vypadala jinak než by se podle písemně zachycených nařízení mohlo zdát. Přesto právě palma neztratila ani v Izraeli úctu, je ve starozákonních knihách často zmiňována a její ctění se přeneslo až do Nového zákona. A myslím, že pokud si na velikonoce nesete domů nějaké kočičky nebo nějaké jiné rašící větvičky, už vám tato souvislost vůbec nenapadá.

Druhým podivuhodným stromem byl strom poznání. V tomto případě nejde o poznání ve smyslu vševědoucnosti, tu stejně člověk nezískal, ani nejde o mravní rozlišování, tu schopnost měl od samého začátku, nejpravděpodobnější výklad je magické poznání s možností stanovovat, co je dobré a co zlé, tedy přivlastnění si řídících pravomocí. I takové stromy se v mýtech okolí Izraele vyskytují. Ani v tomto případě není identifikace druhu jasná. Rozhodně ale nejde o jabloň, ta se dostala do křesťanského povědomí kvůli latinské slovní hříčce, jabloň – malus a zlo – malum. V rabínské tradici je za strom poznání považován fíkovník, který byl ve starověkém světě považován za strom smrti a strom zasvěcený démonským silám. Tady sluší připomenout, že se Adam s Evou oděli do fíkových listů, ne proto, že by zrovna fíkové listí bylo svou velikostí vhodné, ale protože po porušení Hospodinova zákazu potřebovali jinou ochranu a hledali ji u démonů.

opičí cit pro spravedlnost

V dnešní MF Dnes jsem si všimla zajímavého článku o tom, že cit pro sprvedlivé zacházení je vlastní už i opicím malpa, které reagovaly pobouřeně na nestejné odměňování za stejnou protihodnotu. Možná i proto, že je tento cit pro spravedlnost tak starý a přímo zarostlý v genech, reagují všichni lidé na podobenství o práci dělníků na vinici Mt 20, 1-16 tak naštvaně.

Vaříme směsku s převládající příchutí

Takže skóre je nakonec 5 (Všehochuť) : 3 (Starý zákon). Mám to chápat tak, že budu psát, co mi zrovna napadne, co se mi kde bude zdát zajímavé, ale s převažujícím zaměřením k látkám Starého zákona a jeho okolí? To by myslím mohlo docela dobře fungovat. Taky vás bylo víc než pět, tak podle regulí naší fakulty nemusí být kurs rušen. Budeme tkát látku pestrobarevnou. Doufám, že neskončím tak neslavně jako Arachné.

Arachné byla vynikající tkadlenou uměleckých obrazů, její obrazy se všem líbíly. Ale sláva jí stoupla do hlavy a proto vyzvala k souboji v uměleckém tkaní samotnou bohyni Athénu. Zlí jazykové tvrdí, že ji v souboji jednoznačně předčila, ale Athéna její výtvor roztrhala a ze soutěže ji diskvalifikovala s nejapným odůvodněním, že si jako témata svých výtvorů vybrala příliš četná a pestrá milostná dobrodružství bohů, o kterých se nesluší ani šeptat, natož pak je výtvarně zpracovávat, (a asi tak, že byli všem divákům spíš k smíchu než ke zbožnému obdivu). Arachné takovýto čin bohyně považovala za nefér a na protest spáchala demonstrativně sebevraždu, pověsila se. Ale takové jednoduché řešení sporu se Athéně nelíbilo, Arachné proměnila na pavouka, který musí věčně viset a věčně tkát.

Támar je palma

Chci vám dát malou ukázku toho, jak jsem si představovala překlad biblického jména a zveřejnění biblického příběhu jeho nositele. Nedomnívám se sice, že by mezi čtenáři byla zastoupena i nějaká Tamara, ale toto jméno se velice dobře hodí jako ukázka. Odpovídá probíranému tématu posvátných stromů, o palmách jako častém stromu života, o posvátných stromech ve starověkém Předním východě vůbec a v Izraeli zvlášť bude ještě určitě řeč. Ale hlavní důvod je ten, že příběh Támar a Judy je starý, akční a ohraničený, vejde se do jednoho příspěvku. To by se u jiných jmen jako například Jakub, Josef, Marie, Anna, Hana, Jan, David, Daniel nebo Matouš nemuselo podařit, buď proto, že biblických postav s tím jménem je víc, nebo proto, že jejich příběh sám je příliš dlouhý, zasahuje do jedné nebo dokonce víc biblických knih.

Stručně převyprávím Gn 38 (ale Kralická je půvabnější). Juda, jeden z Jákobových synů,  měl snachu jménem Támar. Její muž Er umřel a tak si ji podle ustavení levirátního svazku vzal jeho bratr Onan. Ten ale nechtěl dostát svému závazku postarat se mrtvému o potomka, používal jako metodu antikoncepce přerušovanou soulož. To se Hospodinu nelíbilo a usmrtil i jeho. Juda poslal svou snachu do otcovského domu, ale slíbil jí, že bude ženou jeho nejmladšího syna, až ten doroste do vhodného věku. Ale neměl se ke splnění slibu, protože měl o svého syna strach. Támar se přestrojila za prostitutku a vyčíhla si tchána, když šel stříhat svoje ovce. Domluvila si s ním cenu za svoje sexuální služby, kůzle, a vzala si od něho zástavu, pečetidlo a hůl. Se zástavou pak po provedení aktu zmizela a Judův přítel, který jí měl odevzdat kůzle, už ji nenašel. Po čase se k Judovi donesla zvěst, že je jeho snacha Támar těhotná. Chtěl ji odsoudit, trestem mělo být upálení, ale ona se prokázala schovanou zástavou. A musel uznat, že se chovala spravedlivěji než on. Jeden z jejích synů je pak uveden v rodokmenu Davidově.
Tady bude na místě několik vysvětlivek. Levirátní manželství, povinnost jiného blízkého příbuzného vzít si za manželku vdovu, bylo institucí, která měla několik cílů. Bylo sociálním zajištěním bezdětné vdovy, jejíž postavení bylo jinak hodně špatné. První dítě z tohoto svazku se bralo jako dítě narozené mrtvému manželovi a mělo tedy jeho dědická práva. Proto bylo Onanovo počínání odsouzeno, protože to bylo typické "okrádání vdov a sirotků", které je často ve Starém zákoně zmiňováno jako jeden z největších hříchů, nešlo tedy v žádném případě o sexuální, ale o majetkový delikt. Juda poslal snachu do otcovského domu, ale zároveň si nechal nad ní pravomoc, protože jí slíbil svého nejmladšího syna. Támar předstírá kultickou prostituci, v Kennánu obvyklou, jako kněžka zasvěcená bohyni lásky. To je nejvíc poznat z toho, že jako dar chce právě kůzle, které bývalo bohyni lásky obětováno. Celé Judovo jednání je v rozporu se zákony Izraele. Navíc jí dal v zástavu předměty, které přímo identifikovaly jeho osobu, jakousi obdobu našich legitimací. Dokonce se ani neodhodlal zaplatit sám, poslal jako prostředníka svého přítele. Jako soudce se Juda ukázal zbytečně přísný. Upálení za smilstvo bylo jen tehdy, když šlo o kněžskou dceru, na kterou platil přísnější metr, Lv 21,9, Támar by patřilo spíš ukamenování. Ale Juda ji musí po ukázání důkazů uznat za spravedlivou, nejenom, že je v právu, ale zároveň to znamená, že jedná v souladu s Hospodinem, i když z celého příběhu vyplývá, že byla pravděpodobně nežidovka.

I bůh může mít v lásce smůlu

Vidím, že o anketu není velký zájem a jednoznačně vyhrává "piš, co ti napadne".

Proto teď přidám něco o trochu jiném stromu, Apollónovu vavřínu, kterým se věnčí vítězové. Ten je živoucím důkazem toho, že ani krásný a úspěšný mladý bůh nemusí mít vždycky štěstí v lásce. Apollón se totiž zamiloval do nymfy Dafné, dcery říčního boha Péneia. Zamiloval se proto, že si tropil žerty ze svého bratrance Érota a ten se rozhodl mu dokázat účinek svých střel z posmívaného zlatého luku. Apollóna k lásce vybídl svou střelou vzbuzující lásku a Dafné zranil naopak šípem, který lásku zabíjel. Dafné pak nechtěla o Apollónově lásce ani slyšet a přála si raději umřít než se stát jeho milenkou. Když viděla, že Apollónovi neuteče, poprosila svého tatínka, aby jí změnil podobu, to totiž vodní božstva uměla udělat. Její přání bylo splněno a stal se z ní Laurus nobilis, vavřín. Apollón pak na paměť své nešťastné první lásky přijal vavřín za svůj strom. Báj je krásně vylíčená v Ovidiových Proměnách.

Zbývá jen podotknout, že vavřín si necení jen vítězové soutěží v nejrůznějších oborech. Kousek vavřínu máme asi všichni doma. Jedná se totiž i o kuchyňské koření, známý bobkový list.
Až budete vařit, vzpomeňte na nešťastnou Dafné.

Strom chuluppu

sumerský mýtus

Celý článek

Hostina

Něco o průběhu židovské hostiny v 1.století.

Pořádání hostin bylo pro židovskou komunitu charakteristické a měli na jejich pořádání dokonce státem uznávané privilegium. Při velkých hostinách bylo zvykem pozvat hosty už několik dní předem a sdělit jména ostatních pozvaných (to bylo nutně potřeba, protože farizeové nemohli stolovat hned tak s každým). V den hostiny bylo zasláno druhé, definitivní pozvání. Hostina sama se skládala zpravidla ze tří částí: předkrmu, vlastního jídla a zákusku. Předkrm se podával v předsálí, kde se sedělo na stoličkách, případně polštářích. Před předkrmem byli účastníci obslouženi vodou na umytí rukou. Pak od sloužících každý účastník dostal kalich vína. Před jeho vypitím každý sám za sebe pronesl berakah (díkůvzdání, požehnání) nad vínem. V předsálí se totiž hosté teprve shromažďovali a ještě netvořili společenství stolujících. Pokud chyběl někdo opravdu významný, mohl být pro něho poslán ještě v té době posel s naléhavým pozváním. viz Mt 22,4. Víno se připravovalo míšením s vodou, čisté, nemíchané si berakah nezasloužilo. Poměr byl většinou jeden díl vína, dva díly vody. Po víně následovaly dva až tři chody předkrmu, saláty, ryby. Nad každým chodem bylo proneseno požehnání. Po ukončeném předrmu byl zatažen závěs, což znamenalo zahájení vlastní hostiny, kdy další hosté už nebyli žádoucí, kdo nepřišel do té doby, měl prostě smůlu. Přítomní hosté byli hostitelem uvedeni do jídelního sálu, kde se u stolu leželo na polštářích na levém boku. Levá ruka sloužila jako opora, pravou se jedlo. Začátek vlastní hostiny bylo další umývání rukou, začínalo se od nejčestnějšího hosta. Pak se hostitel vztyčil do sedu, vzal do ruky chleba a pronesl nad ním požehnání. Hosté odpověděli Amen, tím stvrzovali, že příslušná berakah byla pronesena i jejich jménem. Po tomto potvrzení hostitel chleba lámal a rozdával všem zúčastněným, rozdílení probíhalo mlčky, chleba se podával z ruky do ruky, nakonec si hostitel ulomil kousek i pro sebe a začal jíst, tím dal pokyn ostatním k začátku jídla. Nad kalichem vína, nalitým k jídlu, mohl hostitel pronést berakah jménem všech. Během jídla se mnoho vína nepilo a berakah pronášel každý soukromě. Ostatní pokrmy nemusely být žehnány, protože berakah nad chlebem zahrnovala všechno jídlo jako přílohu k tomu chlebu. Po ukončení jídla byl uklizen stůl i celá místnost, podávala se také voda k umývání. Pak následovala modlitba po jídle, která se pronášela nad kalichem požehnání. Pak se teprve začalo pořádně pít, k tomu nějaké malé zákusky, tyto už zase každé se svým požehnáním, které ale pronášeli hosté každý za sebe, ne dohromady. Nejdůležitější modlitbou byla berakah nad kalichem, který uzavíral vlastní hostinu, ale před následujícím pitím.

P.S. Pokud vám to něco připomíná, pak podobnost je rozhodně nenáhodná.

Kunetka F.(1994): Židovské kořeny křesťanské anafory.

Když jsem hledala Lamaštu - update

narazila jsem na několik adres věnovaných hermetismu a západní esoterice  Nemohu posoudit, jak dalece jsou kvalitní, protože v této oblasti se opravdu nevyznám, ale mohlo by to někoho zajímat. Zdají se být, ty stránky, docela hodně propracované.

Dva meče: http://www.volny.cz/janakf/index.html

http://web.quick.cz/Michal_Hnatek/Web/001.htm

Také jsem našla text, týkající se magie: 

Veselý plamen, tančící voda, chřestící kosti: http://kpz.wz.cz/shoots/magic/

Byla jsem v komentáři Jana Vaňka jr. upozorněna, že  autorkou textu je Františka Vrbenská a původní adresa textu s jejím svolením je

http://www.veselyplamen.asatru.cz

Lamaštu

Předobrazem Lilith podle pracovních kompetencí je velice zlá akkadská démonka Lamaštu, která ohrožovala především těhotné ženy, rodičky a kojence, působila potrat a různá těžká, většinou smrtelná onemocnění. Podle mýtu o Atrachasísovi měla zřejmě dbát na to, aby se lidé jako druh nepřemnožili, aktivita přemnožených lidí totiž Enlilovi vadila.

Obrázek Lamaštu není zrovna vábný. Žena s lví hlavou, oslími zuby, oslíma ušima a orlíma nohama, kojící psa a vepře a držící v rukou hady. Klečí na oslu, který stojí v lodi plující po řece. Do lidských příbytků pronikala škvírou ve dveřích, oknem nebo kanálem. Tady pak čekala na okamžik porodu, aby se mohla zmocnit novorozence jako nepravá kojná a zabít ho svým jedem. Bylo nalezeno hodně jejích vyobrazení, která měla zřejmě sloužit jako ochrana. Totiž, aby se Lamaštu, když uvidí sama sebe už v místnosti, do ní nenasoukala. Proti ní působil také ochranný protidémon Pazúzu, který měl při své nejednoznačné povaze schopnost ji zahnat zpět do podsvětí. Proti Lamaštu byla vytvořena i řada zaklínání, je známa sbírka 13 zaklínání a 9 rituálních předpisů. Texty jsou sice magické povahy, jako ostatně všechny léčebné úkony v té době, ale obsahují i racionální opatření starověkého lékařství.

Když si dáte v Googlu vyhledávat Lamaštu, jako první vám vyjede přepis akkadského textu do latinky a můžete se kochat zněním originálu.

Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu (2003)
P.S. Je tam i pěkný obrázek amuletu proti Lamaštu

Lilítu

Mohlo by se zdát, že Lilith je pozdním židovským odrazem akkadské démonky Lilítu.

Ale to zrovna dobře nesouhlasí. Trojice akkadských démonů Lilú, Lilítu a Ardat-lilí jsou duchové, přízraky, zjevení. Často bývá překládáno jako větrný muž, žena a dívka. Přebývají ve stepi, bloudí sem a tam, nemají stálé sídlo a na člověka útočí hlavně v noci. Bývají srovnáváni s nočními démony typu středověkého inkuba a sukuba. Ardat-lilí, větrná dívka, je v sumersko-akkadských zaklínáních líčena jako duch zemřelé neprovdané ženy, která nemohla naplnit své poslání manželky a proto teď hledá někoho, kdo by se stal jejím mužem. Je tedy třeba se mít na pozoru a nezapomínat na své strážné démony.

Obrázek Lilítu ze starobabylonského období ukazuje okřídlenou nahou ženu s rohy na hlavě a panovnickými symboly, kruhem a holí v ruce. Místo chodidel má ptačí drápy, stojí na dvou ležících lvech, vpravo a vlevo sedí velká sova. Podle sumerské verze se démonka spolu s hadem zabydlela  v kmeni stromu chuluppu, který si zasadila bohyně Innana ve své zahradě. Hrdina Gilgameš, který na žádost bohyně Innany strom chuluppu porazil, hada zabil a démonku zahnal zpět do pustiny.

Prosecký J., Hruška B., Součková J., Břeňová K. (2003): Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu,Libri, Praha

Lilith

Eva nebyla Adamova první žena...

Nesrovnalosti ve stvořitelských mýtech v knize Genesis vedly už ve starověku k tvorbě židovského mýtu o Lilith, Adamově první ženě. Podle Gn 2,18-20 defilovala před Adamem všechna zvířata, vždy v páru, samec a samice. Adam byl ale sám a tak zkoušel souložit s předváděnými samičkami, ale takový akt ho neuspokojoval. Stěžoval si proto Hospodinu, že je sám a nemá partnerku. Hospodin mu udělal partnerku stejně jako jeho z prachu, byli si tedy oba rovni. Jejich soužití ovšem neprobíhalo vůbec ideálně, Lilith se odmítala podrobit a zaujímat při souloži pozici vespod s odůvodněním své rovnosti při stvoření. Když ji chtěl Adam přinutit k poslušnosti násilím, použila Lilith magické jméno Boží, vznesla se do vzduchu a zmizela. Adam si Hospodinu stěžoval a ten poslal pro uprchlici své anděly, ovšem ti ji našli až u Rudého moře ve společnosti necudných démonů. Když po Lilith chtěli, aby se k Adamovi vrátila, namítla, že se po pobytu u démonů už nemůže chovat jako počestná manželka. Stala se z ní nesmrtelná démonka, která  ohrožuje právě narozené děti.

http://www.webcom.com/~gnosis/lillith.html

P.S. Byla jsem upozorněna na to, že se moje poslední příspěvky stávají nezajímavé, a že bych se měla vrátit spíš k religionisticky podloženým drbům. Uznala jsem, že je to pravda, a snažím se vrátit k lehčímu, ne tak odbornému tónu (ale odborně podloženému).

Koncepce stvoření světa podle kněžského kodexu

Gn 1,1-2,4a

Celý článek

anketa Jak dál?

Vracím se ještě k včerejšímu příspěvku. Totiž nezdůraznila jsem, že adam není osobní jméno, ale obecný pojem, navíc užitý ve slovní hříčce. adam je člověk obecně, dokonce spíš kolektivně člověčenstvo, protože se používá slovesných tvarů v plurálu, (např.Gn 1,26 Učiňme člověka... ať panují, Gn 1,27 Stvořil Bůh člověka...muže a ženu stvořil je). adama je země, rozumí se obdělávaná země, (role, to je už takové zastaralé slovo). Podobná hříčka je možná v latině, tam je homo a humus, v jiných jazycích si takhle pohrát neumíme. A zajímal by mne Váš názor právě na tuto spjatost stvoření člověka a země, jak chápete jahvistovo vyprávění, co vlastně chtěl svým čtenářům, kteří samozřejmě dobře znali různé okolní mýty, naznačit. 

Jiná zajímavá věc jsou hebrejská osobní jména. Vždycky jsou to totiž jména mluvící, většinou je to dokonce celá věta. Navrhuji Vám, pokud máte křestní jméno hebrejského původu a chcete se o něm něco dovědět, napište mi je do komentářů, a já přidám překlad a odkaz na biblického nositele stejného jména, případně pár vět o něm, nebo o nich. Ať nám poslouží biblický slovník i k něčemu zábavnému.

A taky chci trochu předělat rubriky. Zjistila jsem, že je Vás tak 10-15, kteří moje příspěvky čtete. Beru to tedy tak, teď na začátku semestru, že vypisuji výběrové kurzy a Vy máte možnost si vybrat z nabízených možností.
1) Starý zákon. Rozumí se, že bych se věnovala i souvisejícím textům z okolních náboženství, i starším, archeologickým nebo rukopisným svědectvím o stejné době z jiného než biblického pohledu.
2) Mezidobí. Období mezi nejmladšími knihami Starého zákona do druhého židovského povstání v roce 135 n.l., jeho literatura, sem patří i vznik křesťanství v rámci judaismu, i vznik hlavních knih Nového zákona.
3) Oboje postupně. Nejdřív 1) a pak 2)
4) Jiné. Souvisle, ale nějaká jiná oblast. Pak by bylo potřeba, abyste napsali, o kterou oblast máte zájem. Už jsem absolvovala skoro všechny povinné kurzy a nemálo výběrových, takže možnosti jsou: Náboženství starověkého Předního východu, začíná se Egyptem, pak Mezopotámie, Chetité, Syropalestina, nakonec perská říše. Náboženství antiky, začínalo se krétskomykénskou kulturou, končilo až helénistickým obdobím. Judaismus, tam by spadal navrhovaný Starý zákon, ale pokračovali jsme až do současnosti. Křesťanství, to byl kurs od začátku, hlavně ve smyslu církevních dějin až po teologii 20.století, ke křesťanství jsem absolvovala ještě kurs o počátcích a tvorbě křesťanského kultu, kurs o herezích a samostatně kurs o české reformaci. Pak už zmiňované náboženství Mayů, Aztéků a Inků, náboženství přírodních národů, antropologii náboženství, geografii náboženství. Z východních tradic kurs o náboženstvích Indie, od protoindické kultury až po moderní proudy, v něm byl zmiňován také džinismus a sikhismus, buddhismus, hínajánové i mahajánové směry, specielní kurs o tibetském buddhismu, náboženství Číny a Japonska, tam kromě buddhistických škol patřil také taoismus, konfucianismus a šintoismus. Tento akademický rok mne ještě čekají pravěká náboženství Evropy, dějiny religionistiky, sociologie náboženství a hlavně islám, kterému jsem se zatím jaksi vyhnula. Můžete si také stanovit pořadí a hloubku probírání.
5) Všehochuť. Nesouvislé příspěvky, prostě tak, jak mi co přijde pod ruku.

Ovšem podotýkám, že i kdybyste se rozhodli pro některou souvislou variantu, vyhrazuji si právo občas do nočních úvah napsat něco s tématem nesouvisejícího, pokud by mne to specielně zaujalo.
Zatím budu pokračovat, dnes ještě stvoření světa Božím slovem podle kněžského kodexu, zítra první Adamova žena Lilith, v neděli démonka Lamaštu, začátkem příštího týdne bych se věnovala podivuhodným stromům a ještě podivuhodnějším hadům. A tak někdy ve čtvrtek bychom tu anketu vyhodnotili a budu postupovat dál podle Vašeho přání.

Stvoření Adama a Evy

Genesis 2,4a a následující

Celý článek

Dva stvořitelské mýty v Genesis

bude potřeba trochu teorie, nenechte se odradit

Celý článek

Zítra tedy začneme od Adama

Zkouška dopadla dobře, (já jsem totiž "šprt" a postrach svých vyučujících), předběžně jsem domluvena na tématu své práce. A mohu tedy začít plnit to, co jsem před časem slíbila, šťourání do vlastní tradice. Začneme zítra (musím si to přece jen trochu rozvrhnout) od Adama, ale už dnes jsem vám poskytla v textu Bůh, který tvoří slovem trochu látky na přemýšlení v intencích srovnávací religionistiky, doporučuji při čtení nezanedbat data.

Bůh, který tvoří slovem

text Šabakovy desky o stvoření světa pouhým božím slovem – s komentářem

Celý článek

Něco o mně pro zvědavé čtenáře

Nepotřebuji být anonymní, ale moje jméno by Vám stejně nic neřeklo, protože až na jednu výjimku, která mne sem přivedla, mne určitě nikdo osobně nezná. Ale abyste měli nějakou představu, kdo píše. Jsem programátorka, toho času dálkově studující religionistiku a pečující o nemocnou maminku. Jsem důstojná šedovlasá paní důchodového věku tvaru barokní skříně. Občas mám záchvaty nezvládnutelného smíchu, hlavně v naprosto nevhodných situacích.

Všechny srdečně zdraví Váš didactylos

Ukaž se takový, jaký skutečně jsi

Vyplnění takového přání může být i nebezpečné.

Víme o tom z příběhu krásné thébské princezny Semelé, dcery krále Kadma a jeho manželky Harmonie. Do Semelé se totiž zamiloval sám Zeus, stala se jeho milenkou a čekala s ním syna. To se ovšem nelíbilo Héře, která byla děsně žárlivá, většinou oprávněně. Vzala na sebe podobu staré chůvy a Semelé navedla, aby si přála vidět milence takového, jaký je doma na Olympu. Semelé byla zvědavá, nejdřív Dia zavázala nezrušitelnou přísahou, že jí splní přání. A pak svoje přání vyslovila. Zeus se sice zděsil, protože věděl, že to může špatně dopadnout, ale nepovedlo se mu ji přesvědčit, aby od svého hloupého přání upustila. Objevil se tedy se všemi atributy své vlády, blesky a hromy, takže zapálil Kadmův palác, Semelé uhořela, ale před smrtí ještě porodila nedonošeného syna, pozdějšího boha vína Dionýsa. Zeus milence sice už nepomohl, ale synovi ano, nedonošený plod si nechal implantovat do stehenního svalu a tak ho donosil. Po druhém porodu ho dal na vychování Semelině sestře Íně, manželce orchomenského krále Athamanta. Héra se ovšem dozvěděla, že se Dionýsos narodil, a pěstounskou rodinu potrestala záchvatem šílenství, během něhož Athamantos zabil všechny svoje děti i manželku. Dionýsos vyvázl, protože ho Hermés odnesl do hluboké jeskyně k nýsským nymfám. Ty Dionýza vychovaly a také mu darovaly vinnou révu. Bůh ji pak daroval za dobré přijetí athénskému pastýři Ikariovi a naučil ho z révy vyrábět víno. Ale Dionýsův kult nebyl přijímán jednoznačně, kromě zuřivých příznivců měl i zapřisáhlé odpůrce. (Stejně je to ostatně dodnes)

Ach, ta krasavice

Když Prométheus naučil první lidi různým dovednostem, začalo se jim dařit tak dobře, že se přestali bát bohů.

A to už bylo i pro bohy dost na pováženou, Zeus se proto rozhodl, že lidi potrestá tím, že na ně sešle zlo. Nakázal Héfaistovi, aby utvořil ve své dílně krásnou dívku, pak do ní vdechl život a přikázal bohům, aby ji obdarovali. Bohové byli velkorysí a kromě vzácných darů jí nadělili i spoustu takových věcí, kterých se chtěli zbavit, všechno uzavřeli do pevné skřínky. Dívku pojmenovali Pandóra "vším obdařená" a Hermés ji odvedl na svět jako dar Epimétheovi, bratru Prométhea. Ten se do ní zamiloval a přes Prométheovo varování se s ní oženil.

Osudná skřínka ale dlouho zavřená nezůstala, Pandóra ji ze zvědavosti otevřela a na svět se rozletěly nemoci, trápení, bědy, zla. Když Pandóra viděla, co se děje, rychle truhlici zase zavřela, takže naděje, která byla dole, už zůstala zamčená.

Vzpoura proti šéfovi

Se stvořitelskými mýty je to těžké. V každé kultuře se jich vyskytuje několik, většinou jsou navíc značně protichůdné, jinak to není ani v řeckých mýtech.

Jedna verze vyprávění o Prométheovi mu přisuzuje i rukodělnou tvorbu prvních lidí z hlíny. Ale v každém případě, ve všech verzích je tento Titán druhé generace, syn Titána Iapeta, Kronova bratra, a tedy Diův bratranec, považován za největšího dobrodince prvních lidí, protože pro ně ukradl bohům oheň. I v případě této krádeže se rozcházejí názory, kdo byl majitelem toho ukradeného ohně, Zeus, Héfaistot nebo dokonce samo Slunce? Každopádně ukradeným ohněm byli obdarováni lidé, Prométheus je naučil s ohněm zacházet, naučil je zpracovávat kovy, vyrábět nástroje, naučil je řemeslům, domestikoval pro lidi divokého býka a naučil lidi s jeho pomocí obdělávat pole, seznámil lidi s léčivými bylinami.

To se ale nelíbilo Diovi, který Prométhea exemplárně potrestal. Nechal ho spoutat a přikovat ke skále na Kavkaze, kde mu každý den Diem poslaný orel ukloval kus jater, která ovšem do druhého dne znovu narostla. Ale Prométheus se nepokořil, neprosil o milost. Navíc věděl něco, co by sám Zeus hrozně rád věděl. Prométheus měl totiž po matce věštecký dar a jako jediný věděl, kdo může Dia přemoci. Hrdě však mlčel a žádné tresty ani sliby na něho nezabíraly. Vysvobodil ho nakonec smrtelník Héraklés, který orla zastřelil a Prométheova pouta rozbil. Prométheus se sám přesvědčil, že jeho vládnoucí bratranec se už změnil k lepšímu, že jsou s ním bohové i lidé v zásadě docela spokojeni, poradil proto Diovi, aby se měl na pozoru před románkem s mořskou bohyní Thétidou, po které toužil, protože Thétis měla porodit syna, který by převýšil otce. Zeus poslechl, Thétidu dokonce násilím provdal za smrtelného člověka, fthíjského krále Pélea, narodil se rek Achilleus. Ale o něm až někdy jindy, v příbězích trojské války. Prométheus  byl nakonec přijat mezi olympské bohy. Zeus ovšem přísahal, že Prométheus zůstane přikovaný ke skále, proto mu dal kousek té skály zabudovat do prstenu. (Inu, přísaha se dá plnit různě a nějaká obezlička se vždycky najde)

Postící se kojot

Vytváření odborného didactyla bude jistě trvat, tak dnes se svolením autora přidávám referát o největším aztéckém básníkovi

Celý článek

Co s příliš chytrou manželkou?

Diovou první manželkou byla Métis, rozvážnost, dcera Ókeána a Téthye. Byla to bohyně, která znala nejvíc ze všech bohů. Diovi pomáhala už tehdy, když osvobozoval své sourozence z Kronova břicha, to ona mu dala rostlinu, která působila na Krona jako dávidlo. Ale Diovi se tak chytrá manželka za nějakou dobu znelíbila a potřeboval se jí zbavit, potřeboval se jí zbavit dřív než mu porodí syna, protože podle věštby to měl být syn, který předčí svého otce. A Métis už byla těhotná a mnoho času nezbývalo. Zeus využil jejího daru měnit podobu. Škádlil ji, hecoval, nejdřív chtěl, aby se stala lvicí s ohnivým dechem, provedla to bezvadně. A pak: "Můžeš se stát kapkou vody?". "Samozřejmě", byla odpověď. Ale kapku vody nejvyšší vládce bohů slízl a bohyně Métis, rozvážnost, už v něm zůstala uvězněná. Ale Dia začala ukrutně bolet hlava, to se na svět dral plod bohyně Métis. Nakonec musel pomoci bůh Héfaistos, udeřil otce do hlavy dvousečnou sekerou a z hlavy vyskočila bohyně Athéna v plné zbroji.

Poděkování bloguje.cz - update

Sledovala jsem diskusi o deníku Impuls na Bloguje.cz. (Nakonec byla uzavřena smírem.) A uvědomila jsem si, že jsem už zase propadla programátorskému pocitu, že to, co bez problémů užívám, je samozřejmost. Dobře vím, že není, sama programuji už desítky let, takže ted chci poděkovat Arthurovi za jeho programátorské dílo, za systém na bloguje. Úplně chápu, že má k němu osobní vztah, myslím, že je to "dítě" velice úspěšné. Ale moje díky směřují hlavně k 41200 jako skvělému, nevtíravému, ale pečujícímu hostiteli tohoto velkého setkávání. Děkuji za to, že jsem se během těchto 14 dní mohla seznámit se spoustou prima lidí, které bych jinak nikdy neměla možnost potkat.

Úplatky zabírají vždycky

I pro účast ve válce je dobré motivovat případné mocné spojence zvlášť lákavou odměnou...

Po krátké indiánské odbočce se chci znovu vrátit k antice.

Opustili jsme mladé olympské bohy v době, kdy začali bojovat o vládu nad světem se starší generací bohů, Titány. Boj byl neúprosný, dlouhotrvající a bylo to stále nerozhodně. Titáni se opevnili v pohoří Othrys, Zeus a jeho sourozenci útočili z hory Olympus. Výsledkem byla pořád plichta. Až už se na to Gaia nemohla dívat a poradila nejmladší generaci, aby zkusili získat na svou stranu její děti, Kyklopy a Hekatoncheiry, bytosti ještě starší než byli Titáni, ale vlastně jejich starší sourozence, děti Gaii a Úrana. Kyklopové, Steropés, Brontés a Argés, byli bytosti s jediným kulatým okem uprostřed čela a vládli hromům a bleskům. Hekatoncheirové, Kottos, Briareós a Gyés, byli storucí obrové s padesáti hlavami. Úranovi se ošklivili a tak je uvrhl do podzemního vězení. Když se vlády po Úranovi ujal Kronos, měl z Hekatoncheirů také strach a tak je ve vězení nechal. Zeus je na radu Gaie osvobodil a nabídl jim to nejcennější, co bohové měli, nektar a ambrosii, nápoj a jídlo nesmrtelných bohů, to, co jim zaručovalo nesmrtelnost. (To je aspoň úplateček, tomu se už nic jiného nevyrovná.) Kyklopové dali Diovi blesk, je nazýván Hromovládný, a Hekatoncheirové se pustili do Titánů sprškou pořádného kamení, až se jim podařilo je úplně zasypat. Přemožení Titáni byli uvrženi do podsvětního Tartaru a Poseidón je tam uzavřel trojitou bronzovou hradbou, kterou od té doby Hekatoncheirové střeží. Ale musím dodat, že při Kronovi nestáli všichni sourozenci. Někteří se snažili zachovat v nastalé bojové vřavě neutralitu, to se týká Titána Okeána, který pak byl za tento postoj odměněn tím, že mu byl ponechán jeho obor působnosti i s příslušnými výsadami. Jeho dcera Styx se i se svými čtyřmi dětmi zúčastnila boje na straně Olympanů. Celou další historii se při jejích vodách přísahalo, ta přísaha byla nezrušitelná a neodvolatelná, za porušení této posvátné přísahy by i bůh přišel o svou nesmrtelnost. Děti Stygy, Kratos, Bios, Zélos a Níké, zosobňující moc, sílu, ctižádost a vítězství, vzal Zeus k sobě na Olymp jako své stálé průvodce. Nejvíc ovšem Diovi pomáhal Titán Prométheus. Rozešel se s Diem ve zlém až později, když Zeus upevňoval svou moc příliš despoticky a usmyslel si vyhladit lidi potopou.

Panna Marie Guadalupská

nové se starým dohromady

Staré kulty hned tak neumírají.

Podle legendy se v prosinci roku 1531, necelých deset let po dobytí Mexika, Juanu Diegovi, pokřtěnému indiánovi, zjevila u hory Tepeyac světice tmavé pleti, Panna Marie Guadalupská. Když zjevení ohlásil církevním představitelům, nechtěli mu věřit. Vrátil se proto k Tepeyacu a požádal světici o pomoc. Ta mu nařídila, aby sebral květy z růžového keře, který opodál zázračně v suché zemi bez ohledu na nepatřičnou dobu kvetl, a uložil je do kabátu. Když to udělal a pak kabát rozevřel, objevila se podoba Panny Marie Guadalupské v zářivých barvách a se svatozáří.Takový důkaz přesvědčil i církevní představitele a zjevení bylo uznáno. Na místě byl v roce 1559 postaven chrám, kde tisíce poutníků mohou kabát s podobou světice obdivovat. To by samo o sobě nebylo nic až tak zvláštního, kult Panny Marie přivezli Španělé, a byl vždy velmi silný na všech územích pod jejich kontrolou. Ovšem místo, kde se Panna Marie Guadalupská Juanu Diegovi zjevila, nebylo jen tak náhodné a bezvýznamné, ale byla to hora dříve zasvěcená aztécké bohyni matce Tonantzin. Hora Tepeyac byla součástí trasy rituálních aztéckých poutí, které měly zajistit dostatek životodárného deště. Sám zachovaný obraz je nesporně pozdější než udává legenda, podoba Panny Marie Guadalupské nemá ale rysy předkolumbovské bohyně, ale spíš připomíná originální obraz Panny Marie z Guadalup, který je svým původem byzantský. Má podobu  tmavé světice se solární svatozáří stojící na vzrůstajícím srpku měsíce.

Od šestnáctého století dodneška se kult Panny Marie Guadalupské stále rozvíjel. První velký veřejný zázrak byl zaznamenán v roce 1629, kdy byl obraz nesen v procesí z Tepeyacu do Mexiko city, aby uchránil metropoli před hrozícími záplavami. Oficiální patronkou Mexika byla vyhlášena v roce 1739. V roce 1810 vedl její obraz hnutí za nezávislost. Teď není jen patronkou Mexika, ale celé Ameriky, a počet jejích příznivců neustále vzrůstá. Koncem minulého století byl postaven nový moderní velký chrám, kde mohou zázračný kabát obdivovat miliony poutníků, kteří jsou vezeni kolem něho na pohyblivém schodišti, aby dlouho před obrazem nestáli a nebránili tak ostatním. Poutníci při poutích skládají své sliby, činí pokání, někteří cestu ke světici konají dlouhé míle po kolenou. Dvanáctého prosince je slaven svátek na oslavu zázračného zjevení. Začíná serenádami, zpívanými slavnými umělci. Celý den se na chrámovém dvoře střídají skupiny tanečníků náboženských tanců. Tanečníci jsou živým, připomenutím synkretických tendencí, zvlášť skupina  Concheros, která tančí v předhispánských kostýmech, muži v bederních zástěrkách přes kalhoty a s nádhernými čelenkami z peří, ženy v dlouhých šatech pošitých flitry. Hlavně pro mladší generaci je stále populárnější hledat  kořeny a mexickou identitu. Kult Panny Marie Guadalupské je také velice populární v kruzích Chicanos v USA, kterým pomáhá udržet mexické povědomí a je pro ně symbolem pouta s rodnou zemí.

Gonzálesová Torresová Y.: Our Lady of Guadalupe and Other Catholic Saints in Mesoamerican Cosmovision in Doležalová I.(eds.): Religions in Contact, Brno, 1996
Carrasco D.: Náboženství Mezoameriky, kosmovize a obřadní centra, Praha, 1998, str.178-182

Xochiyaoyotl

květinové války

Otázka v testu: Vysvětlete pojem xochiyaoyotl. Musím se přiznat, nevěděla jsem, taky jsem nevěděla, jak popsat calmécac a navíc jsem rituál lidské oběti bohu ohně Huehueteotlovi připsala jinému bohu. Ale naštěstí i tak jsem se s bodovým ohodnocením do limitu vešla a Náboženství Mayů, Aztéků a Inků mám.

Nevěděla jsem to slovo, ale "květinové války" – xochiyaoyotl jsou rozhodně zajímavé. Je to něco, co se v jiných kulturách nenachází. Aztékové totiž vedli tyto války bez jakékoliv záminky, nešlo o dobytí území. Bojovaly jen vybrané oddíly rytířů na předem rituálně vybraném místě a cílem bylo na obou stranách získat zajatce pro obětování. Vybranými oddíly byly řády Orlů a Jaguárů, které samy měly náboženskou symboliku. Jejich příslušníci byli oblečení ve zvířecích maskách a pláštích, které znázorňovaly příslušnost k řádu. Do těchto řádů se mohl dostat jen tequihuah, tedy veterán, bojovník s množstvím zkušeností a zásluh. Přitom potenciálním bojovníkem se každý aztécký chlapec už rodil, válka byla u Aztéků tak důležitá a posvátná, že každý narozený chlapec dostal prvně do ruky miniaturní luk a šípy a byl tak zasvěcený válce. V deseti letech chlapce ostříhali a nechali mu jen jednu kadeř v zátylku, kterou mu ustřihli až v bitvě zajal svého prvního zajatce. S počtem zajatců se zvyšovala i vojenská hodnost a tím i možnost přijetí do několika vojenských řádů. Z nich Orlové a Jaguáři byli nejprestižnější a tvořili jádro aztécké armády. Orlové symbolizovali sluneční božstvo a Jaguáři svět země a podsvětí, v jejich útoku tak bojoval celý svět ve své dualitě. Obětování zajatců sloužilo potom jako výživa těm božským silám vesmíru, které na zemi udržovaly život. Zajatci museli být chyceni živí, jejich zabití v bitvě bylo neprosto neodpustitelné mrhání vesmírnou energií.Takový způsob vedení války byl ovšem nevýhodou při boji se Španěly.

Kováč M. (2002): Slnko jaguára. Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava

Elitní školy s tvrdou kázní

Tak jsem si řekla, že přispěju do debaty o školách...

...ale nemějte strach, řeč bude o školách aztéckých

Aztécká společnost byla před dobytím Mexika Španěly složena vlastně jen ze dvou základních společenských vrstev, šlechty pipiltin, která zastávala kněžské i správní úřady a neurozených obyvatel, většinou rolníků, ale také řemeslníků macehualtin. Úřady nebyly v rodech šlechty dědičné, pro zastávání úřadů se vybíralo podle zásluh a schopností. Pipiltin tvořili 5-10% obyvatel. Do své společenské vrstvy se každý narodil, prostupnost mezi nimi byla malá, v zásadě mohl příslušník macehualtin získat statut pipiltin jen obvzlášť velkým hrdinstvím v boji, měřeno hlavně počtem zajatých nepřátel, určených pro obětování. Válka byla zaměstnáním všech obyvatel bez rozdílu. Každá vrstva měla svoje vnější znaky, lišily se způsobem oblékání, zdobení i bydlení. Některé nápoje a jídla byly určeny jen pro pipiltin, také poschoďové domy si směli stavět jen pipiltin, ani bohatým macehualtin to nebylo pod trestem smrti dovoleno. Přesto mezi oběma skupinami nedocházelo k žádným sociálním třenicím, obě skupiny byly komplementární a odpovídaly tak na společenské úrovni zásadně podvojnému aztéckému vidění světa.

Tato podvojnost se uplatňovala i ve školství. Každá skupina měla svůj typ povinné školy pro svoji mládež. Škola byla povinná pro všechny děti mezi 10-15 rokem, a to pro chlapce i děvčata, ale odděleně. Děti Macehualtin  měly školu telpochcalli (dům mládeže), kde se učily zpívat, tancovat, hrát na hudební nástroje pro svátky a rituály. Nejdůležitělší ve výchově chlapců byl ovšem vojenský výcvik a příprava na válku. Školy pro pipiltin, calmécac byly exkluzivnější záležitostí. Byly vždy přímo spojené s chrámem. Děti pipiltin se v nich učily rétoriku, strategii, náboženství a vedení války, ale také se vzdělávaly v astronomii, astrologii, ve čtení a počítání pomocí piktogramových kodexů. Dominantní byly kněžské a vojenské vědomosti. Disciplína v calmécac byla velice přísná, žáci se cíleně učili snášet utrpení a bolest, aby dosáhli mistrovství ve fyzickém i psychickém sebeovládání. Učitelé na obou typech škol byli absolventy calmécac,patřili do skupiny obyvatel, kterým se říkalo tlamatinime, volně přeložené myslitelé, páni myšlení. Kromě výuky náboženství v obou typech škol se také zabývali tvořením náboženských norem a teologickými spekulacemi, leckdy velice jemnými a propracovanými. O tom jindy.

Kováč M.(1999): Tlamantinime a ľudová zbožnosť u starých Aztékov in Bělka L. – Kováč M.eds.(1999): Normativní a žité náboženství, Masarykova univerzita Brno – Chronos Bratislava

Dar Ameriky Evropě

Hádejte, které dary Ameriky Evropě byly v celé historii nejvýznamnější.

Ti, kteří odpověděli kukuřice a brambory, mají pravdu.
V našich zeměpisných šířkách jsou brambory důležitější než kukuřice, proto v dalším zahrnu svou chválou je, kukuřice by si ovšem chválení také zasluhovala.

Nevím, jak jste na tom s vařením, ale pokuste se představit si, že brambory nemáte k dispozici. Brambory vnímáme jako naprostou samozřejmost. A přitom jsou to právě ony, které zbavily Evropu pravidelně se opakujících hladomorů. (Zcela mimochodem: Víte, proč vznikla pověra, že nevěsta, která má svatbu v květnu, do roka umře? Protože případný porod hned po svatbě počatého dítěte připadl na nejhorší období v roce, konec zimy, kdy už docházely zásoby a nebezpečí pro rodičku i dítě bylo největší.)

Ale počítejte chvíli se mnou. Chtěla jsem zjistit, jak velkou plochu bych potřebovala na základní uživení se a srovnala jsem si údaje o bramborách a pšenici. Počítala jsem se základní denní dávkou 6000kJ, to je opravdu hodně málo, spíš taková redukční dieta. Brambory mají ve 100g 330kJ, potřebujete tedy na tuto denní kalorickou dávku 1,8kg, mají výnos asi 22-36t/ha, tedy potřebná plocha je 0,5-0,75 m2. Navíc můžete si brambory vypěstovat i na zahrádce, odpadají další technologické postupy při zpracování, jsou vlastně zeleninou, a tak vám dodají sice malé, ale nezanedbatelné množství vitaminu C. A teď pšenice, žito by dalo výsledky ještě horší. Chleba má, podle druhu asi 1000kJ v 100g. Potřebujete tedy 0,6kg. Na 1kg chleba spotřebujete 70dkg mouky. Výnos pšenice je 4,2-6t/ha, výtěžnost zpracování obilí na mouku je zhruba 65%, vychází tedy 1,1-1,55 m2. Výnosy žita jsou menší, tak by to bylo s žitným chlebem samozřejmě víc. Je absurdní myslet si, že by se dalo živit samotnými bramborami, stejně jako by bylo asi dlouhodobě neúnosné živit se jenom chlebem, ale i tento malý počtářský pokus přispívá k chvále brambor.

Navrhuji, abychom při příští konzumaci nějakého bramborového pokrmu s povděkem vzpomněli na ty, kteří i pro nás brambory domestikovali.

I to jsou důsledky objevení Ameriky

V roce 1500 odhadem žilo na Zemi řádově 400 milionů lidí, z toho 80 milionů v obou Amerikách. V polovině 16.století z těch 80 zbylo 10 milionů. Před dobytím mělo Mexiko asi 25 milionů, v roce 1600 jich zůstal milion. Později v dějinách už se taková genocida nikdy nezopakovala, ani v několika válkách minulého století se nedosáhlo takové ani absolutní, ani relativní výše úmrtnosti. Příčiny byly v zásadě tři. Přímé vyvražďování, následky špatného zacházení a hlavně první, i když neúmyslná bakteriologická válka, "mikrobní šok".

Volně citováno z knihy Todorov T. (1996): Dobytí Ameriky. Problém druhého, Mladá fronta, Praha
Knihu velice doporučuji ke čtení, i když to není zrovna lehké, ani veselé čtení, ale opravdu hodně nutí k zamyšlení.

Těhotný bůh Kumarbi

tentokrát jako ukázku společné indoevropské náboženské tradice uvádím znění chetitského mýtu (text i s poznámkami překladatelky)

Celý článek