Pokora
16. prosince 2004, 17:43Řehole Benediktova, kapitola 7
Bratři, Písmo svaté k nám volá:
Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Těmi slovy nám chce ukázat,
že jakékoliv sebevynášení je jen výrazem pýchy.
Pýše se vyhýbá, jak sám prohlašuje, i prorok:
Hospodine, mé srdce se nevypíná,
nevyvyšují se mé oči,
neženu se za velikými věcmi,
pro mne nedostižnými.
Co však, jestliže jsem nesmýšlel pokorně
a vyvyšoval jsem se v duši?
Jako dítěti odstavenému od matky,
tak odplácíš mé duši.
Chceme-li tedy, bratři, dosáhnout vrcholu pokory
a co nejrychleji dospět k svému povýšení v nebi,
k němuž se stoupá pokorou v tomto životě,
musíme si k výstupu postavit ze svých skutků takový žebřík,
jaký se ve snu zjevil Jakubovi:
viděl, jak po tom žebříku sestupují a vystupují andělé.
Toto sestupování a vystupování
nepochybně neznamená nic jiného,
než že sebevynášením se sestupuje a pokorou vystupuje.
Ten postavený žebřík je náš pozemský život
a Pán jej vztyčuje až k nebi,
je-li naše srdce ponížené.
Jeho postranními tyčemi rozumíme své tělo a duši:
do nich nám Boží povolání
zapustilo jednotlivé příčky pokory a dokonalosti,
abychom mohli vystupovat.
První stupeň pokory tedy spočívá v tom,
že si mnich stále staví před oči Boží bázeň,
že si dá pozor, aby na Boha nikdy nezapomněl
a stále má na paměti Boží přikázání.
Ve svém srdci stále přemítá o tom,
že v pekle budou za hříchy hořet všichni,
kdo Bohem pohrdají,
a že pro ty, kdo se Boha bojí,
je připraven věčný život.
V každé chvíli se střeží hříchů
a špatností myšlenek, jazyka, rukou, nohou nebo svévole,
ale i žádostí těla.
Je si vědom, že Bůh se z nebe na člověka stále dívá,
božský zrak na každém místě vidí jeho skutky
a andělé je stále Bohu oznamují.
Říká nám to i prorok,
když ukazuje, jak je Bůh stále přítomen našim myšlenkám:
Bože, který zkoumáš srdce i ledví.
A také: Hospodin zná myšlenky lidí.
A také říká: Poznáváš mé myšlenky již z dálky
a smýšlení člověka je ti zjevné.
Aby svědomitý bratr zůstával bdělý
před špatnými myšlenkami,
ať si v srdci stále říká:
Tehdy budu před ním bez úhony,
uchovám-li se bez viny.
Vlastní vůli nám Písmo zakazuje konat, když říká:
Drž na uzdě své choutky.
Podobně prosíme Boha v modlitbě Páně,
aby se v nás naplnila jeho vůle.
Právem se tedy učíme vlastní vůli nepovolovat,
protože jen tak se vyhneme tomu, o čem Písmo říká:
Lidem se zdá, že jejich cesty jdou rovně,
ale nakonec vyústí ve smrt.
Rovněž se obáváme toho, co je psáno o nedbalých:
Jsou ve svých rozkoších zkažení a zvrácení.
A stejně musíme být přesvědčeni,
že Bůh je přítomen i našim tělesným žádostem.
Vždyť prorok říká Pánu:
Ty víš o každé mé touze.
Chraňme se tedy zlé žádostivosti,
protože na prahu rozkoše stojí smrt.
Proto Písmo napomíná:
Nedej se strhnout svými touhami.
Jestliže Hospodinovy oči pozorují zlé i dobré
a jestliže Hospodin shlíží z nebe na lidské syny,
aby viděl, zda je někdo rozumný a vyhledává Boha,
a je-li od andělů, které nám přidělil,
ve dne v noci zpravován
o našich skutcích i chování,
mějme se, bratři, vždy na pozoru,
aby Bůh, jak říká prorok v žalmu, neshledal,
že jsme pobloudili ke zlému a zkazili se.
A když nás v tomto čase šetří, protože je laskavý a čeká,
že se obrátíme k lepšímu,
kéž nám jednou neřekne:
Takto jsi jednal, a já jsem mlčel.
Druhý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich nemiluje svou vlastní vůli
a nelibuje si v uspokojování vlastních žádostí,
ale skutky následuje hlas Páně:
Přišel jsem, ne abych konal svou vůli,
ale vůli toho, který mne poslal.
Také je psáno:
Zvůle vede k trestu, ale nutnost poslouchat získává korunu.
Třetí stupeň pokory spočívá v tom,
že se mnich z lásky k Bohu ve vší poslušnosti
podřídí představenému
a napodobí tak Pána, o němž apoštol říká:
Byl poslušný až k smrti.
Čtvrtý stupeň pokory spočívá v tom,
že je mnich poslušný i v těžkých a protivných věcech,
ba tiše obejme svědomím trpělivost
i v jakémkoliv nezaslouženém bezpráví.
Všechno snáší, aniž ochabne nebo uteče, podle slov Písma:
Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
A také: Ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Na důkaz toho,
že věřící má pro Boha snášet všechno, i protivenství,
říká Písmo ústy trpících:
Stále jsme pro tebe vydáváni na smrt,
jsme pokládáni za ovce určené na porážku.
Jisti si Boží odměnou však trpící radostně dodávají:
Ale v tom všem vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.
Na jiném místě Písmo také říká:
Zkoušel jsi nás, Bože, tříbil jsi nás ohněm, jako se tříbí stříbro.
Zavedl jsi nás do léčky, těžké břímě jsi vložil na naše bedra.
A aby se ukázalo, že musíme být pod představenými,
pokračuje Písmo:
Postavils lidi nad naše hlavy.
Ale bratři i v protivenství a bezpráví trpělivě plní příkaz Páně,
a když je někdo udeří do tváře, nastaví mu i druhou,
bere-li jim někdo šaty, nechají mu i plášť,
přinuceni doprovázet jednu míli, jdou dvě,
s apoštolem Pavlem snášejí falešné bratry
a dobrořečí těm, kdo jim zlořečí.
Pátý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich netají před svým opatem žádné zlé myšlenky,
které se mu objevují v srdci,
ani co v skrytu vykonal špatného,
ale pokorně se mu z toho vyzná.
Vybízí nás k tomu Písmo:
Hospodinu svěř svůj osud, v něho důvěřuj.
A také říká:
Vyznávejte se Hospodinu, neboť je dobrý,
neboť jeho milosrdenství je věčné.
A rovněž prorok:
Vyznal jsem se ti ze svého hříchu,
svou nepravost jsem nezatajil.
Řekl jsem: Vyznávám se Hospodinu ze své nepravosti.
A tys mi odpustil bezbožnost mého srdce.
Šestý stupeň pokory spočívá v tom,
že se mnich spokojuje se vším nízkým a podřadným,
pro vše, co se mu ukládá,
se považuje za nehodného
a s prorokem si říká:
Byl jsem nerozumný a nechápal jsem,
byl jsem před tebou podobný němé tváři,
chci však být stále u tebe.
Sedmý stupeň pokory spočívá v tom,
že se mnich nejen ústy prohlašuje
za posledního a nejubožejšího ze všech,
ale je o tom přesvědčen i v hloubi svého srdce.
Pokořuje se a s prorokem říká:
Já však jsem červ, a ne člověk,
na pohanu lidem, na potupu chátře.
Byl jsem povýšen, ale pak ponížen a zahanben.
A také: Dobře mi, že jsem byl pokořen,
abych se naučil tvým předpisům.
Osmý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich nedělá nic jiného,
než k čemu ho pobízí společná Řehole kláštera
a příklady Otců.
Devátý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich brání svému jazyku v řečnění, zachovává mlčenlivost
a nemluví, pokud není tázán,
jak ukazuje Písmo: Velké žvanění se neobejde bez hříchu
a mluvka neobstojí na zemi.
Desátý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich není náchylný a připravený k smíchu, neboť je psáno:
Blázen se při smíchu hlasitě chechtá.
Jedenáctý stupeň pokory spočívá v tom,
že když mnich mluví,
dělá to klidně, beze smíchu a s pokornou vážností,
nemluví mnoho, ale rozumně,
a nezvedá při tom hlas,
jak je psáno: Moudrý se pozná podle mála slov.
Dvanáctý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich ukazuje svou pokoru těm, kdo ho vidí,
nejen srdcem, ale i držením těla.
Při bohoslužbách, v oratoři, v klášteře,
na zahradě, na cestě, na poli
a všude jinde, kde sedí, kudy chodí nebo kde stojí,
má totiž vždycky hlavu skloněnou a oči sklopené:
je si v každém okamžiku vědom svých hříchů
a představuje si, že už stojí na hrozném soudu.
V duchu si stále opakuje,
co řekl se zrakem sklopeným k zemi celník v evangeliu:
Pane, já hříšník nejsem hoden
pozdvihnout své oči k nebi.
A také s prorokem:
Jsem úplně shrbený a zkrušený.
Když tedy mnich vystoupí po všech těchto stupních pokory
záhy dospěje k té lásce k Bohu,
která svou dokonalostí vyhání strach.
Všechno, co dřív dodržoval ne beze strachu,
začne proto plnit bez jakékoliv námahy,
takřka přirozeně, z návyku,
ne už z hrůzy před peklem, ale z lásky ke Kristu,
z dobrého návyku a ze záliby v ctnostech.
Tak se na svém služebníku,
který je už čistý od svých špatností a hříchů,
milostivě projeví Duchem svatým Pán.
Regula Benedicti Řehole Benediktova, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv.Markéty, Praha 1998, http://www.brevnov.cz/
text latinsky a česky
Překladatelé: Alžběta Franecová OSB, Vojtěch Engelhart OSB, Ondřej Koupil
Rubrika: křesťanství | Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email nebo ICQ.
Trackback URL (?): http://www.bloguje.cz/blox/tb.php/93347
Komentáře
didactylos (16.12.2004, 17:59:19): komentář k textuJe legrační,psát komentář k textu, který jsem sama vybrala, navíc k textu tak starobylému jako je Řehole. Ale nedá mi to, abych nevyjádřila svůj osobní názor, že taková poslušnost a pokora, která byla mnichům přikazována, mi nepřipadají zrovna být ty správné křesťanské ctnosti. Nic na tomto mém přesvědčení nemění množství biblických citátů. Jednotlivými biblickými větami, vytrženými z kontextu a bez pochopení dobového pozadí, lze totiž podepřít skoro cokoliv.
Frederik (16.12.2004, 22:54:32 - WWW):
Je to test, zkouška pravosti dobrého srdce. Bible je psaná kniha, je to objekt světa. A tak jako v něm, je v ní všechno promíchané, pravda se lží, fakt se smyšlenkou, Bůh se Satanem. Je to test, je to lakmus. Kdo by chtěl žít podle Bible doslova, musel by se přetrhnout vejpůl na tři poloviny, věřit, že černá je zároveň bílá, a dělat stojku na nohách. Ne že by se o to někteří lidi nepokoušeli... ale prokazují Ježíšovi medvědí službu.
carpenter (18.12.2004, 22:20:21 - Mail - WWW):
hm, tohle je téma, o kterém poslední dobou často přemýšlím. A že je o čem přemýšlet...
molo (03.01.2005, 18:48:33): Zmateny
Přidání komentáře...
