Kult předků v náboženství předexilního Izraele

Oba následující příspěvky budou pokusem o stručné shrnutí studie Dalibora Antalíka Proměny kultu předků v náboženství Izraele.

Nejdřív se ale chci omluvit za jednodenní zpoždění, po nemoci mne postihly komplikace, které se naštěstí ukázaly být sice nepříjemné, ale běžné, nikoliv závažné.

Začnu kultem předků v předexilním Izraeli.

Nemůžeme brát za bernou minci tvrzení Starého zákona o víře v jediného boha Jahveho od samého počátku lidských dějin. Už v příspěvku dva stvořitelské mýty v Gn byla řeč o různých a různě starých pramenech jednotlivých starozákonních látek. Zrovna tak je jisté, že nejstarší podoba izraelského náboženství nebyla monoteistická, ale polyteistická. Ovšem stále zůstává poněkud otevřenou otázkou, kdy došlo v náboženství Izraele k monoteistické reformě. Nemůžeme ji spojovat s Mojžíšem, protože jeho postava  je spíš legendární, nikoliv historická, a také období, do kterého je tradičně situována, zhruba 13.století př.n.l., tomu neodpovídá, protože díky archeologii a epigrafickému materiálu je známé, že ještě po celou první polovinu 1.tisíciletí př.n.l. byla v Izraeli uctívána kromě Jahveho i celá řada jiných bohů a bohyň. Proto se spíš soudí, že přelomem bylo dobytí Jeruzaléma 587/586 př.n.l. novobabylonskou říší a následující exil, který skončil po roce 539 př.n.l., kdy byl Babylon dobyt Peršany a zajatci se mohli později vrátit zpět. Zajímavé je, jak krátký časový úsek vlastně babylonské zajetí představuje, ale jaký přitom znamená přelom ve formování izraelského náboženství.

Původně byl kult předků asi nedílnou částí oficiálního náboženství. Všechny prameny, které máme k dispozici, jsou až z exilního a poexilního období a prošly tedy monoteistickým teologickým přepracováním, takže kult předků v jeho původní podobě se můžeme pokusit jen rekonstruovat na podkladě pasáží, které s ním polemizují, a také na základě komparativních studií s jinými starosemitskými náboženstvími.

Starozákonní hebrejština užívala pro zemřelé předky slova, která jsou etymologicky příbuzná slovům "otec" a "zachránit, uzdravit, vyléčit". Z toho je patrné, že Izraelci připisovali svým zemřelým ochranitelskou úlohu. Byli považováni za ty, kteří mohou živým při nekromantii zprostředkovat věštbu – omen a tím jim pomáhat při rozhodování 1S28. Také mohli blahodárně působit v rámci léčitelství, terapeutické magii.

Až dodneška představuje vyvrcholení pohřebních rituálů  odhalení náhrobního kamene v den prvního výročí úmrtí. Jde o to, zachovat památku jména toho, kdo zemřel, což v rámci starých semitských představ znamenalo, udržovat při životě to, co bylo nositelem jeho identity, jeho podstatu. Po vztyčení masseby bylo periodicky prováděno přinášení obětin pro mrtvé, jak o tom svědčí např Jr 16,5-8, který s touto praxí polemizuje. Obětinou byly pokrmy i nápoje, hodokvas za zemřelé se neprováděl jen jako součást pohřebního ritu jednorázově, ale opakovaně, periodicita ale není známá. Zemřelí byli i plasticky zpodobováni, podle nálezů se zdá, že se jednalo o schematická zpodobení sedících lidských postav zhruba 20-25 cm velkých, ale mohly být i v životní velikosti 1S19,11-17. Každá rodina měla svoje podobizny předků- terapim  a ty se s rodinou stěhovaly. Gn31,19-35
Na základě uvedených znaků kultu předků můžeme tedy uzavřít, že se jim prokazovala stejná úcta jako božstvům, že byli do jisté míry považováni za osoby božské povahy.  

Antalík Dalibor: Proměny kultu předků v náboženství Izraele in Bělka Luboš – Kováč Milan (eds) Normativní a žité náboženství, 1999, Brno – Bratislava 

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře