Noèní úvahy
None

Poslední léta judského království

29. prosince 2008, 9:30

Takže po prázdninách další pokračování....

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Jóšijáš

16. prosince 2008, 10:29

Dostala jsem doporučení psát místo JHWH obvyklejší Jahve, takže to tak činím, jen mějte na mysli, že ty samohlásky tam nepatří, jsou součástí slova adonaj, protože Boží jméno se nesmělo vyslovovat. Neví se tedy, jak se vlastně bůh Izraele jmenoval.

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (3)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Jeruzalémský vodovod

12. prosince 2008, 9:50

Přidávám kousek, který se do mé práce už nevešel...

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Chizkijáš

10. prosince 2008, 8:32

Ted postupně něco o vytváření judské královské ideologie

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

diplomatický polyteismus

9. prosince 2008, 9:15

další kousek mých úvah

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Národní bůh

8. prosince 2008, 8:41

Stejně jako sousedé

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

původně jinak

6. prosince 2008, 13:11

přidávám další kousek

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Partnerka JHWH

5. prosince 2008, 16:00

JHWH a Ašera

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

El a JHWH

27. listopadu 2008, 15:48

Další kousek práce

Náboženství starověkého Izraele, stejný původ, podoba i vývoj jako sousedé

(V tomto kousku se mi pro změnu poznámky pod čarou netransformovaly vůbec, musela jsem si aspoň tu nejdůležitější doplnit dodatečně)



Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (2)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Archeologie proti teologii

26. listopadu 2008, 10:25

Úvodní část mé diplomové práce.

kapitola Archeologické popření teologické historie Izraele



Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Jeremjášův list

21. listopadu 2008, 10:35

Autor, který psal pod jménem známého proroka, byl zřejmě babylonský Žid. List byl původně napsán hebrejsky a asi v 2.století př.n.l. přeložen do řečtiny. V Septuagintě je jako samostatný spis, ve Vulgatě jako 6 kapitola Bárukovy knihy.. Pro Vulgátu ho Jeroným nepřeložil, takže byl do ní převzat ze starého latinského překladu Vetus Latina.
Opis listu, který poslal Jeremjáš těm, kdo měli být babylónským králem odvlečeni jako zajatci do Babylónu, aby jim oznámil, co mu Bůh přikázal.



Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (3)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Objevování Bible

17. ledna 2008, 10:15


Minulý semestr jsem měla přerušené studium kvůli každodennímu ozařování. Nechala jsem si i zrušit všechny navštěvované kurzy. Jedním z nich bylo "Náboženství starověkého Izraele ve světle archeologie". V něm kromě jiných materiálů byla jako studijní literatura i kniha, na kterou chci upozornit.
Israel Finkelstein, Neil Asher Silberman: Objevování Bible. Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie, Vyšehrad, Praha 2007. Originál anglicky v roce 2001.
Je to velice zajímavý pohled, v mnohém radikálně mění ustálené představy.

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (5)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Nesmyslnost typologií

28. prosince 2006, 13:16

Přidávám svou seminární práci.

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Desatero

8. března 2005, 17:03

Dekalog má všechny formální znaky chetitské vazalské smlouvy (14.stol.př.Kr.)

Smlouva Hospodina s Izraelem, jak ji předkládá Deuteronomium, se podobá dokumentům, které jsou známé z někdejší chetitské říše, podobnou smlouvu vydával král velké říše svým vazalům. V úvodu uvádí svá jména a tituly, pak uvádí, co pro své poddané vykonal, vyslovuje požadavek oddanosti a zachování věrnosti. Následují jednotlivá ustanovení, paragrafy smlouvy, závěr tvoří požehnání dodržovatelům a prokletí přestupníkům smluvy.

Desatero má všechny znaky takové smlouvy, Hospodin právě tak uzavírá smlouvu s lidem, ale ne jako rovný s rovným, lid má jen možnost ji přijmout nebo odmítnout, ale nemůže na ní nic měnit (a možnost odmítnutí je přinejmenším diskutabilní). Mluví se o smlouvě Hospodinově, partnerem, respektive vazalem, je celý Izrael. Ze strany Boží je smlouva zaslíbením, pro lid je zákonem, příkazem, něčím, co musí člověk střežit a plnit, nač nesmí zapomínat, co nesmí opustit nebo zrušit, má-li zůstat naživu. Dt5

Výklady ke Starému zákonu I, Praha 1991


 

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (13)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Zlatý věk a potravinové řetězce

28. února 2005, 8:01

Různé příkazy o vhodné potravě

Nevím, jestli jste pečlivými čtenáři bible a proto taky nevím, jestli jste si toho všimli. Ale bible ve své zprávě o stvoření světa hned v první kapitole první knihy propaguje rostlinnou stravu. S tím souvisí i jedna půvabná historka z našich školních škamen. Když jsme probírali vědecký kreacianismus, byly nám předloženy i nějaké jejich propagační texty. Na jednom byla Noemova archa jako živá, nakreslená přesně podle údajů v bibli, ale obrázek se zabýval i vnitřkem a kromě oddělení pro zvířata měl taky oddělení pro jejich potravu a tam byla i skladiště pro potravu pro masožravce, už si nepamatuji, co to bylo, každopádně to byli sušení nějací další živočichové. Hned jsme s kolegyní judaistkou začaly protestovat s poukazem na Gn1. Když brát bibli doslova, tak to musí platit i o veganství před potopou. Ale žerty stranou. Gn1 je obrazem původního biblického ráje a taky předzvěstí budoucího mesiáškého zlatého věku, jak je popsán v proroctví Izajášově Iz11. Možnost (a nutnost) živit se smrtí jiných bytostí vyvstala až po potopě Gn9. I tak platí zákazy o krvi, o kterých jsem minule psala, známá noachidská přikázání.


 

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (5)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Šalomounův chrám

20. června 2004, 15:35


Konečně se dostávám k Šalomounově chrámu. V bibli je jeho popis v 1Kr 6-8 a 2Par 3-7.

V diskuzi u Kanaánu 1a měl Dhal pravdu. Už David po dobytí Jeruzaléma (k tomu se ještě v některém z dalších příspěvků vrátím) koupil pozemek pro stavbu chrámu, humno na hoře Moria, to bylo zřejmě už dříve posvěcené místo, protože tento výraz je v bibli používán pro přírodní kultovní místa. Šalomoun vládl v letech 970-930 př.n.l. a ke stavbě chrámu si pozval stavitele z Týru. Ti postavili první jeruzalémský chrám podle jedné z obvyklých palestinských chrámových dispozic, jak byla popsána v tom příspěvku. Dokonce i orientace chrámu byla jako obvykle západovýchodní, takže o rovnodennosti při východu slunce jeho paprsky padaly až do velesvatyně. To by mohlo nasvědčovat původnímu spojení božstva, kterému byl chrám zasvěcen, se slunečním kultem. Ale o tom, jaký byl vlastně charakter boha JHVH a jeho kultu v předexilním Izraeli se můžeme jen dohadovat. Knihy Starého zákona prošly redakcí v poexilní době, kdy Izrael už přešel, alespoň normativně, k exkluzivnímu monoteismu. Původní předexilní náboženství izraelského kmenového svazu bylo nepochybně mnohem bližší náboženským zvyklostem okolních národů. Svědčí o tom mimo jiné i samo jméno hlavního města, Jeruzaléma, města boha Salima, kenaánského boha, zosobnění Venuše v aspektu Večernice. Podobně se ve jménech dvou synů krále Davida, Abšalóna i Šalomouna dá najít složka se jménem tohoto boha.

Dispozice chrámu byla třídílná, nejvnitřnější svatyně, ve které byla uchovávána truhla úmluvy s deskami Zákona na víku zdobená dvěma cheruby. Před tímto tmavým prostorem byla svatyně, kde byl0 10 zlatých svícnů s věčným ohněm a stůl s 12 předkladnými chleby. Kromě kotlíků, kadidelnic a zlatého oltáře tu byl asi i měděný had, který byl později za krále Ezechiáše odstraněn. Před svatyní byla sloupová předsíň, po schodech se sestupovalo do chrámového nádvoří, které bylo děleno na horní pro kněze a nižší pro lid. V kněžské části nádvoří byl měděný oltář pro zápalné oběti. Také tu bylo bronzové moře, umístěné na hřbetě 12 býků, symbol praoceánu, z něhož vzešel život. K umývání obětí sloužilo 10 pojízdných umyvadel.

Před chrámovým průčelím stály už zmiňované bronzové sloupy. Co se týká těch sloupů, jejich funkce není jasná, mohly to být obří kadidlové oltáře, mohlo ale jít o rodová orákula davidovské dynastie, tomu by nasvědčovalo i to, že v druhém chrámu po návratu z exilu, kdy už Izrael neměl politickou samostatnost, nebyly postaveny. Jejich jména, levý Boaz "V síle Hospodinově se bude král radovat", a pravý Jakín "Hospodin utvrdí tvůj trůn na věky".

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (23)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Chanuka

22. prosince 2003, 19:22

V probíhajícím předvánočním šílenství jste možná ani nezaznamenali, že právě probíhá i židovský svátek světel chanuka.

Osmidenní chanuka začíná 25.kislevu a trvá do 2.tevetu. Letos začala minulý pátek, 19.prosince našeho počítání času.

Chanuka připomíná znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu po vítězném povstání Judy Makabejského proti Antiochovi IV, který chrám znesvětil tím, že do něho nechal postavit modlu a v chrámovém okrsku nechal pobíhat prasata. Válku Makabejských proti Antiochovi v 2.století př.n.l. popisuje první a druhá kniha Makabejská, která je součástí starozákonních apokryfů.

Zvyky chanuky jsou odvozeny ze zázraku, který se při znovuzasvěcování chrámu stal. Pro vysvěcení byl potřeba košer olej, kterého bylo málo. Zázračně však vydržel celých osm dní. Používá se proto zvláštní chanukový svícen s osmi svícemi a jednou svící, které se říká šamaš "pomocník". Tou se každý den svátku zapaluje zprava doleva další svíce. Zapalování světel vždy doprovází recitace požehnání. Celou dobu, kdy světla planou, všechna práce odpočívá a lidé se mají vyhýbat sporům. Osm dnů chanuky je spojených s radostnou náladou a velkou družností. Domácí oslavu provázejí písně a hry, lidé si dávají dárky, nejvíc jich ovšem dostávají děti. Také se podává speciální pečivo.

Kirste R., Schultze H., Tworuschka U.: Svátky světových náboženství, Praha, 2002

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (10)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Proměna kultu předků v poexilním Izraeli

4. listopadu 2003, 23:45


Ještě jsem měla nachystané pokračování kultu předků v náboženství Izraele.

Doufám, že dušičková nálada už trochu odezněla, abyste se necítili příspěvkem dotčeni.

Bude totiž o tom, jak se kněžská koncepce exkluzivního monoteismu vypořádala s vžitým kultem předků jako bytostí božské podstaty jak byl praktikován v době před exilem.
V nové teologické koncepci už vedle jediného boha nebylo místo pro žádné blahodárné ochránce lidí v jakékoliv podobě, ani v podobě zbožštěných zemřelých předků. Všechny idoly měly zmizet ze všech úrovní praktikovaného náboženství, z chrámového kultu i z privátního, žitého náboženství. Božská pocta a oběti patří jen Jahvemu, první dvě přikázání Dekalogu Ex20 jsou naprosto striktní, je zakázáno zpodobování a ctění čehokoliv, co by mohlo být Jahvemu konkurencí, ale ani on sám nesmí být zpodobován a jeho jméno je tabuizováno. V exilním období také vzniká víra ve vzkříšení z mrtvých, které na konci věku, v eschatologickém čase, způsobí sám Jahve svým duchem Ez37,1-14. Není už tedy třeba starat se o potřeby mrtvých, naděje pro ně je definována novým způsobem. Vžité způsoby ctění zemřelých předků se tak dostaly do rozporu s oficiální linií poexilního náboženství. Doklady o tom, že se vžité způsoby nedařilo eliminovat, jsou patrné z polemik v knize Dt14,1 a některých prorockých pasáží (Iz8,19; Jr16,5-8; Ez43,7), pocházejí tedy zhruba ze 6.století př.n.l., ale doklady o životnosti kultu předků pocházejí dokonce ještě z pseudoepigrafické literatury, zhruba ze 2.století př.n.l. (Sir30,18 Tob4,17). Protože se kult předků nedařilo vymýtit a kontrolovat, jak se lidé doma chovají, bylo i tehdy těžko možné, bylo potřeba na věc vyzrát jinak, změnit taktiku a kult předků znovu zabudovat do oficiálního náboženství, ale teologicky ho přepracovat tak, aby novému monoteistickému pojetí vyhovoval. Tuto reinterpretaci kultu předků můžete poobdivovat v Gn12-50. Jsou to známé příběhy patriarchů, praotců Izraele, Abrahama, Izáka, Jákoba a Josefa. Tyto postavy jsou typickými mytickými předky. Mytické předky mají snad všechny staré náboženské kultury. Řada starozákoníků se shoduje na tom, že Gn12-50 představují pozdní převyprávění nejstarších příběhů Izraele, paradoxně jsou nejmladší redakční vrstvou Tóry a byly k legislativním látkám v 2-5 knize Mojžíšově připojeny teprve dodatečně v poexilním období. Je to zpracování látek starých, o jejich podobě před redakcí ovšem nevíme skoro nic, jen z ohlasů a narážek v jiných starozákonních knihách. Vyprávění o praotcích se žánrově zcela odlišuje od zbytku Tóry, spíš by se dalo přirovnat k ságám, patří spíš k tomu, co bychom mohli nazvat lidovým náboženstvím. S největší pravděpodobností jeho původní podoba byla spjata právě s kultem předků. Předkové získávají hodnotu jako postavy hodné následování tím, že právě tito mýtičtí předkové jsou převyprávěni jako dokonalí ctitelé jediného boha Jahveho, lidé jím ve svém životě vedeni a chráněni, ti, s kterými sám Jahve uzavřel smlouvu. Přitom se má za to, že právě zmínka o smlouvě s praotci je pozdní a je dodatečnou projekcí podle sínajské smlouvy s Mojžíšem Ex24. Některé prvky kultu předků bylo ovšem třeba zcela nemilosrdně zesměšnit. Svědčí o tom už uvedený oddíl Gn31,19-35, kde Ráchel otci ukradne idoly předků a znesvětí je naprosto nepopsatelným způsobem, sedne si na ně, navíc v době svého krvácení, kdy je kulticky nečistá, prostě hrůza, nic horšího se idolům snad ani nemůže přihodit. Tak jsou terapim, sošky předků, ve vyprávění zbaveny jakékoliv posvátnosti. 

Poexilním redaktorům Tóry se jejich pokus o reinterpretaci kultu předků dokonce nadobyčej vydařil, nejenom, že se tak zbavili nebezpečného modlářství, ale z praotců se na další tisíciletí staly vzory víry v jediného boha. Jsou svorně uctíváni ve všech třech monoteistických náboženstvích, tedy ve velké části dnešního světa.

Nezbývá než staré teology kněžské redakce Tóry upřímně obdivovat.

Antalík Dalibor: Proměny kultu předků v náboženství Izraele in Bělka Luboš – Kováč Milan (eds) Normativní a žité náboženství, 1999, Brno – Bratislava

 

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Kult předků v náboženství předexilního Izraele

30. října 2003, 19:08


Oba následující příspěvky budou pokusem o stručné shrnutí studie Dalibora Antalíka Proměny kultu předků v náboženství Izraele.

Nejdřív se ale chci omluvit za jednodenní zpoždění, po nemoci mne postihly komplikace, které se naštěstí ukázaly být sice nepříjemné, ale běžné, nikoliv závažné.

Začnu kultem předků v předexilním Izraeli.

Nemůžeme brát za bernou minci tvrzení Starého zákona o víře v jediného boha Jahveho od samého počátku lidských dějin. Už v příspěvku dva stvořitelské mýty v Gn byla řeč o různých a různě starých pramenech jednotlivých starozákonních látek. Zrovna tak je jisté, že nejstarší podoba izraelského náboženství nebyla monoteistická, ale polyteistická. Ovšem stále zůstává poněkud otevřenou otázkou, kdy došlo v náboženství Izraele k monoteistické reformě. Nemůžeme ji spojovat s Mojžíšem, protože jeho postava  je spíš legendární, nikoliv historická, a také období, do kterého je tradičně situována, zhruba 13.století př.n.l., tomu neodpovídá, protože díky archeologii a epigrafickému materiálu je známé, že ještě po celou první polovinu 1.tisíciletí př.n.l. byla v Izraeli uctívána kromě Jahveho i celá řada jiných bohů a bohyň. Proto se spíš soudí, že přelomem bylo dobytí Jeruzaléma 587/586 př.n.l. novobabylonskou říší a následující exil, který skončil po roce 539 př.n.l., kdy byl Babylon dobyt Peršany a zajatci se mohli později vrátit zpět. Zajímavé je, jak krátký časový úsek vlastně babylonské zajetí představuje, ale jaký přitom znamená přelom ve formování izraelského náboženství.

Původně byl kult předků asi nedílnou částí oficiálního náboženství. Všechny prameny, které máme k dispozici, jsou až z exilního a poexilního období a prošly tedy monoteistickým teologickým přepracováním, takže kult předků v jeho původní podobě se můžeme pokusit jen rekonstruovat na podkladě pasáží, které s ním polemizují, a také na základě komparativních studií s jinými starosemitskými náboženstvími.

Starozákonní hebrejština užívala pro zemřelé předky slova, která jsou etymologicky příbuzná slovům "otec" a "zachránit, uzdravit, vyléčit". Z toho je patrné, že Izraelci připisovali svým zemřelým ochranitelskou úlohu. Byli považováni za ty, kteří mohou živým při nekromantii zprostředkovat věštbu – omen a tím jim pomáhat při rozhodování 1S28. Také mohli blahodárně působit v rámci léčitelství, terapeutické magii.

Až dodneška představuje vyvrcholení pohřebních rituálů  odhalení náhrobního kamene v den prvního výročí úmrtí. Jde o to, zachovat památku jména toho, kdo zemřel, což v rámci starých semitských představ znamenalo, udržovat při životě to, co bylo nositelem jeho identity, jeho podstatu. Po vztyčení masseby bylo periodicky prováděno přinášení obětin pro mrtvé, jak o tom svědčí např Jr 16,5-8, který s touto praxí polemizuje. Obětinou byly pokrmy i nápoje, hodokvas za zemřelé se neprováděl jen jako součást pohřebního ritu jednorázově, ale opakovaně, periodicita ale není známá. Zemřelí byli i plasticky zpodobováni, podle nálezů se zdá, že se jednalo o schematická zpodobení sedících lidských postav zhruba 20-25 cm velkých, ale mohly být i v životní velikosti 1S19,11-17. Každá rodina měla svoje podobizny předků- terapim  a ty se s rodinou stěhovaly. Gn31,19-35
Na základě uvedených znaků kultu předků můžeme tedy uzavřít, že se jim prokazovala stejná úcta jako božstvům, že byli do jisté míry považováni za osoby božské povahy.  

Antalík Dalibor: Proměny kultu předků v náboženství Izraele in Bělka Luboš – Kováč Milan (eds) Normativní a žité náboženství, 1999, Brno – Bratislava 

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Bábelská věž

27. října 2003, 15:16


Dnes se chci věnovat oddílu Gn11,1-9. Tento oddíl je samostatným vyprávěním. Lidé se rozhodnou vybudovat věž, která by jim umožnila bezprostředně komunikovat s Bohem, byla spojnicí mezi lidskou a nebeskou sférou. Z hlediska kněžské poexilové redakce jde o zavrženíhodnou snahu magicky působit na Boha, snaha zajistit si budoucnost vlastními silami.

Je zřejmé, že předobrazem bábelské věže v tomto oddílu byly zikkuraty, hlavně Mardukův zikkurat Etemenanki "Dům, základ nebe a země"  v Babylonu -  Bab-ili "Brána boží".

Krácené heslo zikkurat (zpracoval B.Hruška) z knihy Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu:
Zikkuraty se v Mezopotámii od konce 4.tisíciletí př.Kr. postupně vyvíjely z chrámů stojících na terasách, ve 3.tisíciletí měly zpravidla 3 stupně (Ur, Eridu), později 5-7 stupňů (Aššur, Ninive, Babylon) a mohly dosahovat výšky 40-60 metrů, podle statických výzkumů mohl být dnes téměř zaniklý Mardukův zikkurat v Babylonu vysoký dokonce až 90 metrů. Z religionistického hlediska představovaly zikkuraty umělé posvátné pahorky, jejich základy sahaly do praoceánu Abzu a vrcholky k samotnému nebi. Měly většinou čtvercový nebo vzácněji obdélníkový půdorys základů se svislými zdmi a vyzděnými nosnými pilíři i jádrem, jednotlivé stupně byly přístupné po vnějších schodištích (Ur, Aššur), někdy i spirálovitou rampou (Dúr-šarru-kén). Podle zpráv antických autorů byly jednotlivé stupně barevně odlišené, ale archeologicky se to nepodařilo potvrdit. Vrchní svatyně byla nevelká a byla využívána jen o význačných svátcích kultovního roku, zvláště ke kultovnímu dramatu a rituálu posvátné svatby o novoročních svátcích. Jinak byla zcela nepřístupná.

Prosecký J., Hruška B., Součková J., Břeňová K. (2003): Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu, Praha
Rendtorff R. (2000): Hebrejská bible a dějiny. Úvod do starozákonní literatury, Praha
Výklady ke Starému zákonu I (1991), Praha 

 

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

O přísaze

3. října 2003, 23:14


Heslo přísaha podle biblického slovníku

Omlouvám se Arthurovi i Sue, na domluvu s dr. Rahmanem jsem nemohla jít, pokusím se zeptat mailem, jinak zase až za 14 dní, protože do Brna dojíždí a učí v pátek ve čtyřhodinovém bloku. Ale vzpomínám si, proč jsem si tu poznámku o přísaze zapsala. Nevím sice přesně, jak to bylo v Mezopotámii zrovna v té sbírce zaklínání, to slibuji, že se pokusím ještě dodatečně zjistit, ale právě k přísahám má bible velice rezervovaný postoj. A o tom bych dnes napsala pár slov.

Krácená citace z biblického slovníku: Přísaha v celém starověku byla původně slavnostním aktem, jímž přísahající svolával na sebe prokletí pro případ, že by jeho výrok nebyl pravdivý nebo slib nebyl dodržen. Aby dotvrdil přísahající závaznost svého slova, dovolával se svědectví nějaké vyšší bytosti, obyčejně božstva nebo božného panovníka anebo předmětů, jež božstvo zastupovaly anebo s nimiž božstvo nějak souviselo. Při tom byly jmenovány věci nebo osoby, přísahajícímu drahé, jež stejně s ním propadly kletbě, nebyla-li přísaha dodržena.

Podle SZ směl Izraelec přísahat jen "ve jméno Hospodinovo" Dt6,13. Přísaha je tedy vyznáním Boha a porušení přísahy urážkou Boha a jeho jména Ex20,7, Lv19,12. O závaznosti přísahy svědčí Sd11,31-35. Dovolávat se při přísaze jiných božstev bylo zakázáno Joz23,7. Nejběžnější přísežná formule byla "Živť jest Hospodin!" nebo "Bůh je svědek mezi mnou a tebou" nebo "Toto ať mi učiní Bůh a toto přidá". Izraelec však nikdy nepřísahal při svém životě (naše "na mou duši") protože člověk není pánem svého života. Přísežným gestem byla ruka, pozdvižená k nebi jako sídlu Božímu, jindy stačilo podání ruky. O jiném obřadu přísahy máme zmínku v Gn24,9 a Gn47,29. Přísahající vkládal ruku "pod bedra", t.j. k pohlavnímu údu toho, jemuž přísahal. Snad tu šlo o stvrzení přísahy i potomstvu. Jindy bylo k zesílení přísahy obětně zabito zvíře a rozpůleno. Přísahající chodil mezi oběma půlkami, snad to bylo také symbolické svolávání osudu, který stihl zvíře, na toho, kdo porušil přísahu.I u Izraelců se přísahalo před oltářem, jenž patřil Bohu. SZ ani Talmud neznají přísahy svědků před soudem. Zato však zná SZ tzv. očišťovací přísahu obžalovaného v případě, že svědkové nejsou. Dálo se to patrně tak, že žalobce vyřkl kletbu nad domnělým pachatelem, obžalovaný na posvátném místě tuto kletbu opakoval nebo k ní řekl Amen. Věřilo se, že Bůh tuto přísežnou kletbu slyší a provede, jestliže obžalovaný vypovídal křivě. Potud slovník.
Jako ilustrace text z Talmudu. Prostě přísahat se raději nemá, je to příliš vážná věc.

Novotný A. (1956): Biblický slovník, Kalich, Praha




Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (3)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Tanec kolem zlatého telete

28. září 2003, 19:45


Dnes dojde ke změně plánovaného programu. Usoudila jsem totiž, že je potřeba dodat příklad. Budu se tedy věnovat tanci kolem zlatého telete Ex32,1-6.

Tanec kolem zlatého telete je, myslím, docela okřídlené úsloví, pod kterým si většina představuje zbožnění zlata, úspěchu, slávy a podobných věcí. Ale to naprosto neodpovídá uvedenému textu, je to spíš naopak. Lidé, trochu bible znalí, vědí, že v době, kdy Mojžíš vystoupil na horu Sínaj pro desky zákona, lid dole v táboře si udělal zlatou modlu býka a na její počest slavil slavnost. To je polopravda, která mění vyznění textu. Podívejme se tedy na celou událost podrobněji. Mojžíš, který byl pro izraelské kmeny na poušti jakousi zárukou přítomnosti Hospodina (boha JHVH), který je vyvedl z Egypta, je dlouho pryč a lidé se začínají bát, že jsou Hospodinem opuštěni. Jdou tedy za svým knězem Áronem, aby jim Hospodinovu přítomnost pomocí symbolu, sochy, magicky zajistil. Potřebují něco viditelného, hmatatelného. Áron se je pokouší odradit velice těžkou podmínkou, chce, aby mu na zhotovení Hospodinova symbolu dali své zlaté náušnice, tady nejde jen o to, že to byly drahocenné ozdoby, byly to zároveň také ochranné amulety s magickou ochrannou silou, a těch se všichni vzdají jen proto, aby získali obraz Hospodinův. Ten vytvořili tak, jak si ho představovali a jak to bylo velice časté v jejich náboženském okolí, v Syropalestině i v Egyptě, býk byl častým symbolem bohů právě podobného typu jako JHVH. Socha, kterou vytvořili, dostala Hospodinovo jméno a na její počest se konala slavnost, jedna ze slavností, o kterých jsem tady psala včera, tedy se společným jídlem a pitím a s orgiastickými prvky. Oslavovali svého boha tak, jak to nejlépe uměli, a zřejmě ho neuměli oslavovat jinak než jejich okolí. Nemůžeme to také brát přísně logicky, že lid nemohl dodržovat ustanovení smlouvy, kterou ještě neznal, protože na její ustanovení právě čekal. Text příběhu už je vyprávěn jiné cílové skupině, která ustanovení smlouvy mezi Izraelem a Hospodinem dobře znala. Mnozí badatelé navíc pokládají tento příběh za druhotnou vsuvku pod vlivem 1Kr12,28. Je tedy patrné, že proviněním byla snaha Hospodinovu přítomnost si vynutit, se svým bohem disponovat (tady vsuvka: snažím se důsledně používat slovo bůh pro obecný pojem, slovo Bůh jako vlastní jméno nejvyššího boha, slova Hospodin, které v staročeštině odpovídá pojmu Pán, pro nevyslovované jméno JHVH, které v Izraeli bylo opisováno Adonaj, tedy také Pán). A jsou pro tento účel schopni přinést velké oběti. Aktualizováno do dnešní podoby by to spíš znamenalo, že jejich hříchem bylo zbožštění zástupného symbolu, kterým může být dnes kterákoliv církev, její představitelé, její významné postavy, ale také třeba sama bible. Od víry ke snaze Bohem manipulovat nemusí být daleko.    

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (1)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Zákazy SZ ohledně sexu

27. září 2003, 23:30


Chápeme správně ta smilstva ve Starém zákonu?

Jistě jste si už všimli, že ve Starém zákonu je mnoho temných příběhů plných násilí, často násilí sexuálního. Nedivím se, že v církevních dějinách byla dlouho bible zakázanou knihou, rozhodně to není žádná lehká četba. (Vzpomínám si, jak jsem před testem ze znalosti Starého zákona četla souvisle, říkala jsem doma "necenzurovaně", a přesto, že jsem si myslela, že bibli docela dobře znám, často jsem byla hodně překvapená). Myslím, že mezi vámi nejsou žádní fundamentalisté, ti by už dávno přestali můj blog číst. Kdybych si totiž, jako oni, myslela, že bible je slovo od slova zaznamenaná Boží řeč, musela bych ječet hrůzou. Pokud ji ovšem beru jako starý text, který se víc než tisíc let vyvíjel do dnešní podoby, který zachycuje myšlenkové zápasy svých autorů, jejich podléhání i vzdorování vlivům okolí, pak je zkoumání tohoto textu, biblistika, jedním z nejzajímavějších oborů.

Starému zákonu je naprosto cizí askeze. Tělo a duše je nedělitelný celek, nefeš – duše živá. A ta má sexualitu jako jeden ze svých podstatných rysů. Hodně o tom vypovídá i fakt, že kněží v chrámu nesměli být žádným způsobem zmrzačeni ani v tomto ohledu, eunuši, kteří byli v okolí Izraele často v chrámových službách, v Izraeli v chrámu sloužit nemohli, ani nikdo, kdo měl nějakou vadu Lv21,16-24 a Dt23,1. I nazírejští, lidé, kteří se Bohu přímo zaslíbili a skládali nazírejské sliby, se sexuality nezříkali, nazírejské sliby se týkaly kultické čistoty. Náš pohled z velkého časového odstupu je zkreslený také proto, že se sice zachoval text Starého zákona, ale nedochovaly se, nebo se teprve postupně v archeologických vykopávkách nacházejí, náboženské texty okolních národů. Když se s nimi trochu seznámíme, můžeme příkazy a zákazy Starého zákona, týkající se sexu, rozčlenit do několika kategorií. Nejdůležitější je právě ta, která reaguje na okolní kulty a staví je do protikladu ke kultu Hospodinovu. Převážnou většinou to byly kulty plodnosti, kde rituály a slavnosti, bohoslužebné úkony, nejčastěji orgiastického charakteru, měly přimět svou napodovací magií božstva k zajištění větší úrodnosti polí, větší plodnosti stád. Takové počínání bylo tedy nejen běžné, ale také nanejvýš zbožné. A to je právě ten moment, ve kterém se Izrael jako menšina výrazně odlišoval, lépe řečeno, podle svých teologů, měl odlišovat, (ale zřejmě v denní praxi to s tím dodržováním příkazů Hospodinova zákona nebylo tak horké, jak dokládají stálé nářky proroků i nejnověji nalezené předměty kultické povahy v archeologických vykopávkách na území obývaném izraelskými kmeny). Takové činy, Kraličtí píšou smilstva, jsou přestoupením proti prvnímu a druhému přikázání desatera Dt5,7-9. Provinilci byli trestáni za modloslužbu, ne za sexuální delikt. Druhou skupinou jsou sexuální delikty "majetkové povahy". Přikázání desatera "nesesmilníš" je vlastně původně zapsáno jako "nezcizoložíš" Dt5,18, tedy vlastně nepokradeš někomu manželku, protože v té době byla manželka manželovým vlastnictvím. I zákazy a tresty uvedené v Dt22,13-29 jsou jasným příkladem této majetkové povahy sexuálních deliktů. Činy, tresty a pokuty jsou odstupňované podle toho, jak velkou škodu provinilec napáchal.

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (17)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Příběh Támar, dcery krále Davida

26. září 2003, 21:26


Příběh druhé Támar, dcery krále Davida

V příspěvku o jménu Támar ve Starém zákonu jsem před vámi zatajila, že je ještě jeden příběh nositelky stejného jména. Jedná se o dceru krále Davida, kterou měl s gešúrskou princeznou Maakou. Celý příběh je 2S13 a rozhodně stojí za přečtení. (Vsuvka: odkaz dávám na Kralickou, máte možnost se přepnout na Novou bibli kralickou, což není nový překlad, ale uzpůsobení kralické češtiny dnešnímu stavu kvůli srozumitelnosti textu. Máte k dispozici i nový ekumenický překlad, ale tam si musíte příslušnou pasáž sami vyhledat). Do Támary se zamiloval její nevlastní bratr Amnón, syn jizreelské Achínoamy, Davidův prvorozený a tedy následník trůnu. Byl zamilovaný přímo šíleně  a zoufal si nad její nedosažitelností. Vlastně neměl moc proč, protože sňatky s blízkými příbuznými byly ve starověku hlavně v panovnických rodinách docela běžné a ani v Izraeli se v té době ustanovení Lv 18,9  důsledně neprosazovala. Amnón předstírá nemoc a žádá, aby mu Támar připravila pokrm označený jako srdíčka. Můžeme se podle textu jen domnívat, že to byly koláče ve tvaru srdce, kterým byl pro jejich tvar přikládán magický účinek. Když zůstanou sourozenci o samotě, Amnón svou žádost o soulož sestře řekne. Ta se správně brání, označí takový čin za hanebnost, bezbožnost, podle Dt 22,21, prosí ho, aby požádal o její ruku a nezpůsobil její celoživotní osamělost. Ale Amnón si nedá říct a svou sestru znásilní a pak ji začne nenávidět a vyžene ji. Támar reaguje tehdy běžným projevováním žalu, posypáním hlavy popelem, roztržením svrchních šatů, hlasitým pláčem.  Její vlastní bratr Abšalóm poznává, co se vlastně stalo a Támar poskytne ochranu ve svém domě. Ale po dvou letech, když se už na událost trochu pozapomene, nastrojí léčku a bratra Amnóna na slavnosti nechá zabít. Dělá to kvůli potupě Támar, ale také možná proto, že se tak jemu otvírá možná cesta k nástupnictví, ale o tom jsou až následující kapitoly.

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Co je podstatou prvního (a stálého) člověčího pokušení

25. září 2003, 20:27


Gn 3

Dnes budu možná vyprávět trochu méně souvisle než jindy, protože hodně z toho bude spíš moje úvaha nad pramenem a jeho  pro mne dostupnými výklady. Začnu tím zchytralým hadem. Z popisu je zřejmé, že má některé rysy chtonických božstev, spojených s kultem plodnosti a zemí, ale také s podsvětím, v církevní tradici je odjakživa považován za vtělení ďábla. V Izraeli byl svět oživen spoustou nadpřirozených bytostí. Ale už v této době je zřejmý důraz na monolatrii, uctívání právě jen nejvyššího boha nad všemi ostatními. Už z prvního přikázání desatera Dt 5,7 je jasné, že existence jiných bohů je nade všechnu pochybnost, jinak by příkaz "Nebudeš mít jiné bohy přede mnou", ztrácel smysl.  Ovšem Starý zákon v sobě nemá skoro žádné dualistické představy, rozhodně ne v nejstarších vrstvách, není to boj dobrého a zlého boha o nadvládu nad světem jako to bylo v perském náboženství, náboženství Izraele bylo povýtce optimistické, Bůh stvořil svět a svou práci si každý den pochválil, (v úterý dokonce dvakrát, proto je v Izraeli úterý oblíbeným svatebním dnem). Proto je také v jahvistově líčení had charakterizován jako bytost stvořená, je součástí zvěře polní. A teď k podstatě jeho pokoušení a následné člověčí neposlušnosti. Myslím si, že to pokušení byla moc. Had nabízí lidem, že budou jako bohové, budou sami měřítkem dobrého a zlého, budou mít pravomoci, které předtím patřily jen Bohu stvořiteli. Pravděpodobně se dalo předpokládat. že takové moci dosáhnou pomocí magie a ve spojitosti s démonskými silami. Tady zopakuji znova to, že rabínská tradice považovala strom poznání dobrého a zlého za fíkovník, který byl ve starověku v Izraeli považován za strom zasvěcený démonům, za strom smrti, ale také v orientální tradici strom zasvěcený kultům plodnosti. V magické působení v té době všichni věřili, jen praktiky byly v různých národech a kulturách různé. Ani Izrael nebyl výjimka, leccos ve Starém zákoně se dá vysvětlit jen jako magický rituál. Je ovšem také pravda, že Starý zákon proti mnohým magickým praktikám svého okolí dost horlivě brojil, to mu ovšem nebránilo, aby neměl svoje vlastní. Z tohoto povídání by mělo být patrné, že "snězení jablka" nebyl dědičný hřích, jak je pojímán v církvevní tradici, mimochodem teorie dědičného hříchu se mohla rozvinout až na základě teologické koncepce Pavla z Tarsu, uveřejněné v epištole k Římanům, to znamená minimálně o tisíc let později, než je příběh, který se právě snažím nějak komentovat.

Ovšem musím uznat, že na pokušení moci, na snaze s okolím manipulovat ve svůj prospěch, něco dědičného je. Vypadá to, že tato vlastnost je opravdu lidem vrozená.

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (6)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Boží zahrada s dvěma podivuhodnými stromy

19. září 2003, 18:19


Máme tedy zahradu, kterou vytvořil Bůh, a která má ve svém středu dva podivuhodné stromy, strom života a strom poznání dobrého a zlého.

Teď budu muset hodně zjednodušovat, jinak by z krátkého příspěvku byla neúnosně dlouhá práce, nezlobte se na mě. Představa starověkého světa byla vlastně taková trojpodlažní, navrchu nebesa, uprostřed země a pod zemí podsvětí, všechny končiny oživené svými božstvy i jinými nadpřirozenými bytostmi. Přirozenou spojnicí a místem, kde se dalo prostupovat do jiné úrovně, byla osa takto pojímaného světa a tou byl nejčastěji právě strom života, jeho plody zaručovaly nesmrtelnost, kořeny měl v podsvětí a větve v nebesích. Různá jeho starověká vyobrazení nám nedávají možnost poznat, jaký strom by to měl být, protože je vždycky velice stylizovaný, ale často tak byla chápána právě palma. Stromy všeobecně se těšily velké úctě, častým kultickým prostorem byly posvátné háje, a symbolické posvátné stromy, ašery, vlastně osekané kmeny s pozůstatky větví, byly součástí chrámových okrsků. Ve Starém zákoně je uctívání ašer přísně zakázáno, Izraelci jsou nabádáni, aby posvátné háje vykáceli. Praxe ovšem určitě vypadala jinak než by se podle písemně zachycených nařízení mohlo zdát. Přesto právě palma neztratila ani v Izraeli úctu, je ve starozákonních knihách často zmiňována a její ctění se přeneslo až do Nového zákona. A myslím, že pokud si na velikonoce nesete domů nějaké kočičky nebo nějaké jiné rašící větvičky, už vám tato souvislost vůbec nenapadá.

Druhým podivuhodným stromem byl strom poznání. V tomto případě nejde o poznání ve smyslu vševědoucnosti, tu stejně člověk nezískal, ani nejde o mravní rozlišování, tu schopnost měl od samého začátku, nejpravděpodobnější výklad je magické poznání s možností stanovovat, co je dobré a co zlé, tedy přivlastnění si řídících pravomocí. I takové stromy se v mýtech okolí Izraele vyskytují. Ani v tomto případě není identifikace druhu jasná. Rozhodně ale nejde o jabloň, ta se dostala do křesťanského povědomí kvůli latinské slovní hříčce, jabloň – malus a zlo – malum. V rabínské tradici je za strom poznání považován fíkovník, který byl ve starověkém světě považován za strom smrti a strom zasvěcený démonským silám. Tady sluší připomenout, že se Adam s Evou oděli do fíkových listů, ne proto, že by zrovna fíkové listí bylo svou velikostí vhodné, ale protože po porušení Hospodinova zákazu potřebovali jinou ochranu a hledali ji u démonů.

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Támar je palma

17. září 2003, 20:18


Chci vám dát malou ukázku toho, jak jsem si představovala překlad biblického jména a zveřejnění biblického příběhu jeho nositele. Nedomnívám se sice, že by mezi čtenáři byla zastoupena i nějaká Tamara, ale toto jméno se velice dobře hodí jako ukázka. Odpovídá probíranému tématu posvátných stromů, o palmách jako častém stromu života, o posvátných stromech ve starověkém Předním východě vůbec a v Izraeli zvlášť bude ještě určitě řeč. Ale hlavní důvod je ten, že příběh Támar a Judy je starý, akční a ohraničený, vejde se do jednoho příspěvku. To by se u jiných jmen jako například Jakub, Josef, Marie, Anna, Hana, Jan, David, Daniel nebo Matouš nemuselo podařit, buď proto, že biblických postav s tím jménem je víc, nebo proto, že jejich příběh sám je příliš dlouhý, zasahuje do jedné nebo dokonce víc biblických knih.


Stručně převyprávím Gn 38 (ale Kralická je půvabnější). Juda, jeden z Jákobových synů,  měl snachu jménem Támar. Její muž Er umřel a tak si ji podle ustavení levirátního svazku vzal jeho bratr Onan. Ten ale nechtěl dostát svému závazku postarat se mrtvému o potomka, používal jako metodu antikoncepce přerušovanou soulož. To se Hospodinu nelíbilo a usmrtil i jeho. Juda poslal svou snachu do otcovského domu, ale slíbil jí, že bude ženou jeho nejmladšího syna, až ten doroste do vhodného věku. Ale neměl se ke splnění slibu, protože měl o svého syna strach. Támar se přestrojila za prostitutku a vyčíhla si tchána, když šel stříhat svoje ovce. Domluvila si s ním cenu za svoje sexuální služby, kůzle, a vzala si od něho zástavu, pečetidlo a hůl. Se zástavou pak po provedení aktu zmizela a Judův přítel, který jí měl odevzdat kůzle, už ji nenašel. Po čase se k Judovi donesla zvěst, že je jeho snacha Támar těhotná. Chtěl ji odsoudit, trestem mělo být upálení, ale ona se prokázala schovanou zástavou. A musel uznat, že se chovala spravedlivěji než on. Jeden z jejích synů je pak uveden v rodokmenu Davidově.
Tady bude na místě několik vysvětlivek. Levirátní manželství, povinnost jiného blízkého příbuzného vzít si za manželku vdovu, bylo institucí, která měla několik cílů. Bylo sociálním zajištěním bezdětné vdovy, jejíž postavení bylo jinak hodně špatné. První dítě z tohoto svazku se bralo jako dítě narozené mrtvému manželovi a mělo tedy jeho dědická práva. Proto bylo Onanovo počínání odsouzeno, protože to bylo typické "okrádání vdov a sirotků", které je často ve Starém zákoně zmiňováno jako jeden z největších hříchů, nešlo tedy v žádném případě o sexuální, ale o majetkový delikt. Juda poslal snachu do otcovského domu, ale zároveň si nechal nad ní pravomoc, protože jí slíbil svého nejmladšího syna. Támar předstírá kultickou prostituci, v Kennánu obvyklou, jako kněžka zasvěcená bohyni lásky. To je nejvíc poznat z toho, že jako dar chce právě kůzle, které bývalo bohyni lásky obětováno. Celé Judovo jednání je v rozporu se zákony Izraele. Navíc jí dal v zástavu předměty, které přímo identifikovaly jeho osobu, jakousi obdobu našich legitimací. Dokonce se ani neodhodlal zaplatit sám, poslal jako prostředníka svého přítele. Jako soudce se Juda ukázal zbytečně přísný. Upálení za smilstvo bylo jen tehdy, když šlo o kněžskou dceru, na kterou platil přísnější metr, Lv 21,9, Támar by patřilo spíš ukamenování. Ale Juda ji musí po ukázání důkazů uznat za spravedlivou, nejenom, že je v právu, ale zároveň to znamená, že jedná v souladu s Hospodinem, i když z celého příběhu vyplývá, že byla pravděpodobně nežidovka.

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (0)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Lilith

13. září 2003, 19:18


Eva nebyla Adamova první žena...

Nesrovnalosti ve stvořitelských mýtech v knize Genesis vedly už ve starověku k tvorbě židovského mýtu o Lilith, Adamově první ženě. Podle Gn 2,18-20 defilovala před Adamem všechna zvířata, vždy v páru, samec a samice. Adam byl ale sám a tak zkoušel souložit s předváděnými samičkami, ale takový akt ho neuspokojoval. Stěžoval si proto Hospodinu, že je sám a nemá partnerku. Hospodin mu udělal partnerku stejně jako jeho z prachu, byli si tedy oba rovni. Jejich soužití ovšem neprobíhalo vůbec ideálně, Lilith se odmítala podrobit a zaujímat při souloži pozici vespod s odůvodněním své rovnosti při stvoření. Když ji chtěl Adam přinutit k poslušnosti násilím, použila Lilith magické jméno Boží, vznesla se do vzduchu a zmizela. Adam si Hospodinu stěžoval a ten poslal pro uprchlici své anděly, ovšem ti ji našli až u Rudého moře ve společnosti necudných démonů. Když po Lilith chtěli, aby se k Adamovi vrátila, namítla, že se po pobytu u démonů už nemůže chovat jako počestná manželka. Stala se z ní nesmrtelná démonka, která  ohrožuje právě narozené děti.

http://www.webcom.com/~gnosis/lillith.html

P.S. Byla jsem upozorněna na to, že se moje poslední příspěvky stávají nezajímavé, a že bych se měla vrátit spíš k religionisticky podloženým drbům. Uznala jsem, že je to pravda, a snažím se vrátit k lehčímu, ne tak odbornému tónu (ale odborně podloženému).

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (7)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Koncepce stvoření světa podle kněžského kodexu

12. září 2003, 20:44

Gn 1,1-2,4a

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (3)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Stvoření Adama a Evy

11. září 2003, 19:35

Genesis 2,4a a následující

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (3)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None

Dva stvořitelské mýty v Genesis

10. září 2003, 20:33

bude potřeba trochu teorie, nenechte se odradit

Celý článek

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos  |  Komentáře (5)
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
None
None
Didactylos bude ráda, pokud cokoliv z jejich úvah použijete nebo využijete. Didactylos je totiž fikce, literární postava, takže žádná autorská práva nemá a ani nemůže mít. Noční úvahy opatřil kabátkem naopak nefiktivní Jirka Kouba.