Změny v hodnocení sebevraždy

10. června 2005, 11:58

Seminární práce do lidové religiozity

Pohřební obřady
Ze všech pohřebních rituálů jsou ve většině kultur nejvíc propracované a nejsložitější rituály, kterými se mrtvý přijímá do světa zemřelých, přikládá se jim největší význam. Smutek pozůstalých je stav pomezí pro pozůstalé, vstupují do něho odlučovacími rituály a po předepsané době, závisející na míře příbuznosti k zemřelému a jeho společenském postavení, z něho vystupují rituály znovuzačlenění do obecného společenství. Cesta zemřelého na onen svět je spojena s rituály, kdy je zemřelý vybavován potřebami na cestu, jak materiálními, tak magicko-náboženskými. Osoby, za které nebyly provedeny pohřební rituály, jsou odsouzeny, nemohou se tedy připojit ani ke světu mrtvých. Z tohoto důvodu jsou to také nejnebezpečnějšími mrtvými, protože se nemohou zapojit rovnoprávně do světa zemřelých. Chtěli by se znovu zapojit do světa živých, to ovšem nemohou, proto se ke světu živých chovají nepřátelsky. Pohřební rituály tedy mají i profylaktickou funkci, mají zabránit mrtvým vracet se a škodit živým. Do této kategorie nebezpečných mrtvých sebevrazi většinou patří. Hodnocení sebevrahů má ale značné kulturní rozdíly. V knize o přechodových rituálech jsou uvedeny čtyři kategorie pohledu na sebevraždu. 1. Sebevražda se považuje za normální čin, v některých případech, v případě těžké nemoci, zmrzačení, se považuje za dobrý prostředek záchrany duše. S takovými mrtvými se zachází stejně jako s ostatními mrtvými. 2. Sebevražda je chvályhodná a je na onom světě odměněna – např. sebevražda bojovníka nebo vdovy spolu s mrtvým manželem. 3. Sebevrah musí bloudit mezi světem živých a mrtvých. 4. Sebevražda je na onom světě potrestána. Pohřební rituály jsou podle těchto kategorií různé.

Sebevražda a náboženství
Staří Slované věřili tomu, že sebevrazi jsou poutáni k místu, kde zemřeli. Mohli se z nich stát lidští démoni, upíři a vlkodlaci. I v pohřbu přirozeně zemřelých jsou obsaženy praktiky, které mají zabránit duši zemřelého, aby nemohla najít cestu zpátky a neškodila pozůstalým. K pohřebnímu rituálu významných mrtvých patřily i sebevraždy a pohřby vdov a souložnic, jejich smrt byla sice dobrovolná, ale okolím očekávaná a zřejmě vyžadovaná, dobrovolně povinná. Dobrovolná lidská oběť patřila jen členům vládnoucí vrstvy, doložené jsou takové pohřby z arabských pramenů z 10. a 11.století, archeologicky nejsou podobné pohřby doloženy na pohřebištích prostého lidu. Podobná praxe je známa i u jiných etnik z naší oblasti.

Germánské kmeny si cenily své cti tolik, že její ztráta byla důvodem k sebevraždě. Bojovníci poražení v boji museli spáchat sebevraždu, přežít porážku znamenalo nesmazatelnou hanbu.
Keltové, kde otec byl vůdčím duchem rodiny a odpovídal za její prospěch, často páchali sebevraždu na prahu stáří, aby duch rodiny nebyl slabostí svého hostitele oslaben. Někdy mohla být situace pro takové rozhodnutí nepříznivá, bylo třeba ještě dokončit životní úkoly, pro tento případ mohl být slavnostně najat náhradní sebevrah.

Smrt stářím byla považována za nečestnou. Představa o smrti jako středu dlouhé cesty vedla dokonce k tomu, že se sebevrahům, kteří svůj úmysl slavnostně deklarovali, dávaly dopisy a vzkazy pro zesnulé přátele a příslušníky rodiny.

Filozofické školy řecké i římské většinou schvalovaly sebevraždu z chvályhodných pohnutek jako je zachování cti, záchrana vlasti. O povolení sebevraždy bylo třeba žádat senát, uvést důvody. Jeden druh sebevraždy i v tomto prostředí sebevrahům příznivém zůstával trestný. Jednalo se o případ vojáka, který se chtěl sebevraždou vyhnout vojenské službě. Situaci v Římě ilustruje nejlépe Senecův výrok „Zemřít znamená uniknout nebezpečí špatně žít.“

Křesťanství ve svých počátcích se svým kultem mučedníků a sklonem k přehnané askezi napomáhalo vlastně pasivní sebevraždě jednáním, které k sebedestrukci vedlo. Od doby Augustinovy se ale pohled na sebevraždu změnil, postupně koncily začaly trestat sebevrahy odepřením práva na církevní pohřeb. Koncil v Orléans 533 takto trestal nábožensky motivované sebevrahy, v roce 562 bylo nařízení rozšířeno na všechny sebevrahy. V roce 578 koncil v Troyes vyhlásil, že sebevrahové jsou ponoukáni ďáblem.
Sebevražda a lidové tradice
V lidové tradici se všechny složky náboženských představ smísily. V zacházení se sebevrahy a způsobech jejich pohřbívání lze zpětně identifikovat staré představy o přeměně násilně zemřelých v démony, kteří mohou škodit. Proto byly používány způsoby, jak jim zamezit v návratu. Pohřeb v noci, vynášení mrtvoly pod prahem domu, případně probouranou zdí, která je následně znovu postavena. Svazování mrtvoly, dokonce ublížení mrtvole probodáním srdce kůlem. Pohřbívání na křižovatkách, přihazování kamenů nebo hlíny na jejich hrob. Sebevražda se pokládala za příčinu přírodních pohrom, proto s pohřbíváním sebevrahů nechtěl mít nikdo nic společného. Také strach ze spojení sebevrahů s ďáblem vedl k tomu, že se s jejich mrtvolami zacházelo dost drsně. Zároveň ale platila pověra, že provaz oběšence přináší štěstí, pověra vedla k čilému obchodu s tímto artiklem.
Sebevražda a legislativa
Legislativa různých evropských zemí považovala sebevraždu za trestný čin a se sebevrahem byl veden soudní proces jako s vrahem, trestem byla vždycky konfiskace majetku, neplatnost závěti. S mrtvolou se v různých zemích zacházelo různě, všechny způsoby jsou ovšem děsivé. Ve Francii pověšení za nohy na šibenici, vláčení mrtvoly tváří k zemi v košatině, ve Švýcarsku rozsekání mrtvoly oběšence a hození psům, v Anglii ještě v roce 1823 vláčení mrtvoly po ulici, zahrabání na křižovatce s ostrým předmětem v srdci. Legislativa se měnila postupně, ve Francii s Deklarací lidských práv v roce 1789, v Rakousku přestala být sebevražda trestná v roce 1860, v Německu od roku 1799, v Anglii od roku 1961. Ve všech zemích je ale trestné napomáhání k sebevraždě. V zásadě se dá konstatovat, že Seveřané byli vždycky ve svém postoji k sebevrahům mírnější. Z tohoto hlediska se otevírá jiný pohled na Masarykovo konstatování korelace mezi náboženským přesvědčením obyvatel a četností sebevražd v jednotlivých oblastech. Statisticky dokazuje, že pravoslavné oblasti vykazují nejmenší sebevražednost, katolické o něco větší a nejčetnější jsou sebevraždy v protestantských zemích. Přičítá to působení náboženské víry. Nemusí jít ovšem jen o víru a zbožnost, na podobném výsledku se může podílet také větší tolerance daného prostředí k sebevrahům a jejich menší rigidita náboženských i společenských představ. V zemích, které sebevrahy trestaly, značně trpěly i jejich širší rodiny, strach z takového pronásledování mohl být pro potenciální sebevrahy odstrašujícím momentem.

Dnešní situace
I katolická církev postupně zmírnila svoje stanovisko. Katolická církev, která chápala sebevraždu jako rouhání se Bohu, kterému přece patří každý lidský život, trestala sebevrahy odepřením církevního pohřbu, tak ještě v katechismu Pia X z roku 1906. První změna byla v roce 1917, kdy církev připustila, že člověk za svůj čin někdy nemusí zcela odpovídat, vyžadovala ovšem o tom lékařské potvrzení. Toto potvrzení není třeba až od roku 1965 na základě závěrů 2.vatikánského koncilu. Podle svodu kanonického práva se už sebevražda nechápe jako rouhačství, ale jako signál zoufalství, ke kterému má být církev milosrdná. Sebevrahu tedy náleží pohřeb stejný jako každému jinému mrtvému, záleží jen na tradicích jeho rodiny, případně na jeho vlastním projeveném přání, zda chce mít církevní pohřeb se všemi pohřebními rituály v místě obvyklými. Když se zamyslím nad současným stavem a srovnám ho s tím, co jsem si nastudovala o způsobech zacházení se sebevrahy v době nepříliš dávné, vidím zřejmou změnu k lepšímu. Dovolím si nesouhlasit se závěry knihy Narození a smrt v české lidové kultuře o „Odumírání lidskosti“. Je sice pravda, že těsné vazby, které lidé dřív ve svém malém společenství měli, jsou ve velké míře narušeny. Nic ovšem nikomu nebrání navazovat vztahy v daleko větším, přímo globalizovaném měřítku. Život v těsném kulturním vzorci také nebyl zdaleka ideální, všechny popisované rituály měly ve své podstatě magické jádro a musely se striktně dodržovat, omezovaly rozhodným způsobem osobní svobodu.

Literatura:
Ariés, Ph: Dějiny smrti 1,2, Praha 2000
Van Gennep, A.: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů, Praha 1977
Hillman, J: Duše a sebevražda, Praha 1997
Kirste, R. – Schultze, H. – Tworuschka, U.: Svátky světových náboženství, Praha 1995
Lorenz, K.: Odumírání lidskosti, Praha 1977
Masaryk, T.G.: Sebevražda, Praha 2002
Ma’sumiáová, F.: Život po smrti v učení světových náboženství, Brno 1996
Monestier, M.: Dějiny sebevražd: dějiny, techniky a zvláštnosti dobrovolné smrti, Praha 2003
Navrátilová, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004
Navrátilová, A.: „Nečistí zemřelí“ v posmrtných a pohřebních obřadech českého lidu in Český lid, roč.83, č.1, 1996, str 21-30
Váňa Z.: Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: ***nezarazeno***  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.

Komentáře

Johanka (10.06.2005, 23:04:02):
Toto téma mi okamžitě připomnělo moc pěknou knížku mojí oblíbené historičky Daniely Tinkové, <em>Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa</em> (Argo, Praha 2004). Obsahuje část o sebevraždách (nejen) v souvislosti s Francouzskou revolucí.

didactylos (11.06.2005, 07:12:31): Johance
Dík za tip. Tuhle knížku neznám, musím se po ní poohlédnout...


Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: