Taky jsem měla v tomto semestru povinnou psychologii náboženství. To rozhodně samo o sobě nepatří mezi discipliny, ve kterých bych se cítila doma. Náš pan profesor, skvěle sečtělý a zajímavě vypravující o nejrůznější literatuře, byl nicméně ukázkou toho, jak se nemá osobní přesvědčení míchat do vyučovaného předmětu. Jeho křesťanství sálalo z každé jeho věty, moji kolegové ho potom něžně mezi sebou nazvali vírologem místo psychologem. Měli jsme sesmolit referát o libovolně vybrané knize z hlediska jeho oboru. Vybrala jsem si zištně Komenského Labyrint, protože ten jsem už studovala v jiném kurzu, jak víte. Snad jsem pana profesora potěšila...

Jan Ámos Komenský (1592 – 1670) byl posledním biskupem Jednoty bratrské.
Jednota vznikla v roce 1457 jako reakce na zvnějšnění náboženskosti v tehdy uznané a většinové utrakvistické církvi. Byla od svého začátku pokusem o prakticky žité křesťanství, ve kterém nehrají roli rituály a doktríny, ale kde se má hlavně podle Ježíšova evangelia křesťansky žít, prostě, poctivě, bez násilí. Od svých počátků do Komenského života se ovšem i Jednota vnitřně proměnila, její původní až sektářská výlučnost a odloučenost od světa a pohrdání jakoukoliv učeností byla v průběhu 16.století oslabena. Její přínos pro národní kulturu značně přesahuje její procentuální nevýznamnost, hlavním počinem, který dodnes používáme, je překlad bible z původních jazyků, Bible kralická. Jednota přispěla také ke vzdělanosti současníků vybudováním sítě bratrských škol. V roce 1575 spojila své síly s utrakvisty, vytvořili společnou Českou konfesi, aby mohli lépe společně vzdorovat sílícím rekatolickým tlakům. Působení Jednoty nebylo nikdy zcela legální, bylo spíš víceméně tolerované a rozvíjelo se pod ochranou sympatizující šlechty. Přesto i v 16.století zažila Jednota pronásledování a první vlny emigrace.
 
Jan Ámos Komenský navštěvoval bratrskou školu v Přerově, později studoval  v Herbornu a Heidelbergu, po návratu domů se stal nejprve správcem přerovské školy, později knězem ve Fulneku. Rok 1620 způsobil, že se musel skrývat, nejprve na panstvích Karla staršího ze Žerotína, později odešel do emigrace v polském Lešně, zbytek života prožil na různých místech v cizině. Víme, že Komenský měl porozumění pro různé proudy soudobého křesťanství a toužil po jejich mírové spolupráci, dokonce po spolupráci všech monoteistických náboženství své doby. Toužil také po celkové obnově světa na základě propracovaného systému vzdělávání. Jeho pansofie obsahovala všechny tehdy známé vědní disciplíny, i takové, které bychom dnes za vědu nepovažovali. V tom byl ještě plně renesančním intelektuálem. Jeho osobní zbožnost i literární výrazové prostředky jsou už ovšem barokní.

Labyrint světa a lusthauz srdce napsal v roce 1623, vydaný byl tiskem v roce 1631. V knize, která používá dobově obvyklého obrazu poutníka světem-městem, v prvé části prohlíží různé stavy, povolání a lidské činnosti. Jeho pohled je sžíravě ironický, trefně kritický, ale je to pohled zevnitř, sám se do dění také zapojuje. Líčí i svět učených, mezi nimi alchymisty i astrology, v jedné kapitole líčí poprask, který vyvolaly rozenkruciánské manifesty. Prohlédá stav nábožníků, tedy z dnešního pohledu starověká náboženství, Židy i muslimy, ale ještě ostřeji se opře do křesťanského náboženství a jeho představitelů. Drsně pravdivým pohledem na různé lidské klamy a sebeklamy odhaluje nešvary při správě věcí soukromých, profesních i veřejných. Je předvedena šalba Fortuny i pravá tvář královny Moudrosti, svedení krále Šalomouna a některých moudrých z jeho družiny, a likvidace jiných, kteří se nechtějí poddat. První část knihy končí přímo existenciálním výkřikem, když poutník prohlédne až k údělu umírajících a mrtvých.

V té chvíli dochází ve vyprávění k obratu. Poutníka se ujímá sám Bůh a posílá ho domů, zpět do vlastního srdce. Tam je neútulno a neuklizeno, ale Kristus, který přichází na návštěvu, pomůže uklidit a uspořádat. Následující kapitoly odkazují poutníka do neviditelné církve, k společenství vnitřních křesťanů. Obsahují převyprávěné poselství evangelia, hlavně Kázání na hoře, v kapitole o řádu vnitřních křesťanů je přeformulováno desatero a Kristovo dvojí přikázání lásky. Popis víry a způsobu života vnitřních křesťanů nejspíš odpovídá ideálu života příslušníků Jednoty. Je zdůrazněna nutnost se pro Krista všeho vzdát, i své vlastní osoby, starostí a tužeb, za to je v souladu s blahoslavenstvími Kázání na hoře slíbena Boží pomoc a ochrana, odevzdanost Bohu poskytuje vnitřním křesťanům dokonalou svobodu od vnějších závislostí.  V souladu se soudobým myšlením jsou ochránci i učiteli  a pomocníky andělé, používají i prostředků, které bychom nazvali magickými.

Způsob života vnitřních křesťanů je ve všech okolnostech  v přímém protikladu k dříve popsanému truchlivému obrazu světa. I jejich smrt je kreslena nadmíru skvěle, v této souvislosti zažívá poutník vidění, opřené o kapitoly 4,5 Zjevení Janova. V této pasáži se jeví Komenský přímo jako mystik, pokud bereme jako mystickou přímou zkušenost s Boží přítomností. Kniha končí nádhernou modlitbou opřenou o žalmy.

Rozhodně se dá povědět, že toto dílo ukazuje Komenského jako předchůdce pietismu, vykazuje ve své druhé části všechny znaky, kterými je pietismus charakterizován, důraz na osobní zbožnost, nedůležitost obřadů a věroučných rozdílů, ale obrácení člověka k účinné službě ostatním, k jinému životnímu stylu, skromnosti a ukázněnosti.

Na závěr snad jen malou osobní vzpomínku. Před velikonočními svátky v rámci velikonočního festivalu duchovní hudby byl v kostele svatého Augustina varhanní koncert skladby Petra Ebena Labyrint světa a ráj srdce. Skladba je koncipována jako střídání varhanní hudby a přednesu odpovídajících úryvků z knihy. Úryvky velmi sugestivně přednesl Marek Eben. Hudba Petra Ebena, kterou mám velice ráda, byla skvělá, zaujal mne i fakt, že podkreslujícími motivy jednotlivých částí jsou nápěvy Komenského písní. Byl to nezapomenutelný zážitek a přiměl mne k tomu, že jsem si Labyrint znovu přečetla.