Náboženské proudy židovství v 1.století

21. srpna 2005, 21:23

k II.1.8. Helénistická diaspora a II.1.9 Saduceové, esejci a farizeové první kapitolka mé bakalářské práce

Doba mezi vznikem nejmladších knih Starého Zákona a dobou kodifikace starozákonního kánonu byla ovlivněna střetem judaismu s helénistickou kulturou okolního světa. Různé přístupy k ní vedly k utváření skupin s velice rozdílnými názory. Podle zpráv Josepha Flavia byly v Palestině tři hlavní náboženské směry[1]. První z nich, saduceové, uznávali jen platnost Tóry a její rozvíjení v ústní tradici neuznávali. Dbali především na správné provádění kultu v jeruzalémském chrámu, byli nejkonzervativnějším směrem, pokračovateli dávné, souvislé tradice. Většinou pocházeli z aristokratických nebo kněžských vrstev. Jejich literatura, pokud ovšem nějakou měli, se nedochovala. Po zničení chrámu tento názorový směr zanikl. Farizejský směr vznikl zhruba v polovině 2.století př.n.l.oddělením od chasídů, zbožných Židů podporujících Makabejce v jejich povstání. Farizeové byli od počátku v napjatém poměru k vládnoucím Hasmoneovcům i saducejským velekněžím. Rozvíjeli ústní tradici vykladačů Zákona a výkladem přizpůsobovali předpisy Zákona změněné sociální situaci. Byli nejpočetnějším a nejvýznamnějším směrem, rozrůzněným názorově do více škol. Svou znalostí Zákona a postojem k němu si získávali vliv a úctu mezi lidmi. Třetím náboženským směrem byli esejci, kteří svůj nesouhlas s oficiálními náboženskými strukturami demonstrovali tím, že odešli do Kumránu, jižně od Jericha a vytvořili tam oddělené, uzavřené společenství s výrazně dualistickou teologií, přísnými, asketickými předpisy každodenního života, který trávili společně v komunitě připomínající pozdější kláštery. Kromě jednoty žijící v úplném odloučení od světa, v celibátu, byli jejich příslušníky i sympatizanti, kteří žili se svými rodinami v osadách na okrajích měst. Jejich literatura se zachovala a byla nalezena v letech 1947-1960 v kumránských jeskyních. Kumránská komunita existovala až do roku 68, kdy byla zničena Římany. O vlivu esejství na křesťanství se již dlouho diskutuje, ale názory se dost liší[2]. Spolu se zhoršující se politickou situací v Palestině rostla a sílila jednak mesiášská očekávání, jednak se odštěpila skupina, která se rozhodla proti cizí nadvládě bojovat, zélóti. Očekávání Mesiáše mělo v Izraeli dlouhou tradici již z předexilních dob, ale v době mezi nejmladšími knihami Starého Zákona a Ježíšovým vystoupením značně sílilo[3]. Díky zájmu prvních generací křesťanů se zachoval celý proud mimobiblické židovské literatury, která tyto eschatologické výhledy obsahuje, např. Žalmy Šalomounovy 17 a 18, kniha Henochova, 4.Ezdrášova, Závěti patriarchů, Jubilea[4]. Tak se dá popsat situace v Palestině, zdá se ovšem, že i tento obraz, poplatný popisu Flaviově, je jen schematický a skutečnost byla ještě pestřejší. Už od dob exilu však rostl význam židovské diaspory. Židé byli v tehdejších velkých říších přítomni ve všech soudobých velkoměstech. Jejich život se soustřeďoval kolem synagogy a Zákona, i když své spojení s jeruzalémským chrámem vždy cítili jako živé, alespoň jedenkrát za život se snažili navštívit o svátcích jeruzalémský chrám a někteří se na konec života do Jeruzaléma stěhovali, aby tam mohli být pochováni. Židé v diaspoře používali jako prostředek dorozumívání i v soukromém životě obecnou řečtinu, hebrejština byla v té době už mrtvým, jen bohoslužebným jazykem. Přestože se hebrejština vyučovala ve školách při synagogách (Židé byli od starověku gramotným národem), bylo potřeba přeložit bohoslužebné texty do řečtiny. Překlad byl pořízen pro alexandrijskou knihovnu z podnětu jejího ředitele Démétria z Faléra. O vzniku překladu se zachovala legenda, Aristeův dopis, podle níž na překladu pracovalo 72 učenců 72 dní. Odtud název překladu Septuaginta[5]. Překlad byl velkolepým dílem, ale přinesl i nutnost přizpůsobení helénistickému světovému názoru. Přizpůsobení se helénistickým pojmům můžeme sledovat už na židovských spekulacích o moudrosti, která postupně dostává preexistentní charakter, je používána jako nástroj Bohem při stvoření, (Př8,22-30), (Jb28,27). Moudrost je později ztotožněna s Tórou a personifikována, jak dokládají deuterokanonické knihy Sírachovec a Kniha Moudrosti. Helénistické vzdělání Židů z diaspory vedlo ke zdůrazňování starozákonních tendencí k universalismu, danému už prorockou zvěstí, a k potlačování doslovného chápání předpisů Tóry. Tendence k universalismu vedla k misii helénistického židovstva, vytváření kolem synagog kruhu proselytů, “bohabojných”, lidí, kteří se nenarodili Židy, ale k židovskému náboženství se hlásili a jeho požadavky v menší nebo větší míře akceptovali. Na druhou stranu už v helénistickém pohanském světě se objevuje antisemitismus, leckterá pověra působící i v dnešní době, má své kořeny už v antice[6]. I proto se většina helénistické židovské literatury jeví jako literatura apologetická, která chce prostředky helénistické vzdělanosti ukázat a dokázat přednost židovského náboženství s exkluzivním jedním Bohem. Nejznámějšími autory jsou Josephus Flavius a Filón Alexandrijský[7]. Už před vznikem křesťanských obcí, lépe řečeno před vznikem skupin Židů a lidem židovství blízkým, kteří chápali Ježíše jako očekávaného Mesiáše, v dalším je budu nazývat kristovci[8], byl rozpor mezi palestinským židovstvím farizejského směru věrným Zákonu a mnohem otevřenějším, a také rychle se šířícím židovstvím helénistickým.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: bakalářka  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.

Komentáře

levaquin effects (15.12.2006, 20:07:58 - Mail - WWW): levaquin effects



Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: