Noèní úvahy
None

Monoteismus I

16. ledna 2004, 0:18


Pokusím se tedy shrnout zmíněnou studii prof.Horyny Monoteismus z nového vydání slovníku Judaismus, křesťanství, islám. V předchozím příspěvku jsem uvedla dva odstavce první kapitoly. Příspěvek budu muset kvůli délce rozdělit do několika částí.

Pro Evropany se jeví monoteistické myšlení jako samozřejmé, protože už dlouhou dobu je s ním naše kulturní tradice svázaná, ale přesto je velice specifickým úkazem, je v dějinách náboženství velice mladým jevem, navíc velice neobvyklým. Tak, jak ho známe, se jedná o monoteismus exkluzivní, je náboženskou vírou v jednoho Boha, který nestrpí konkurenci. S představou jediného Boha se do dějin naší kultury dostala i idea vyvolenosti a výlučnosti, nárok na světovládu a myšlenka méněcennosti jinak věřících a jinak smýšlejících lidí. Ve třech monoteistických náboženstvích se rozkošatil do mnoha forem a množstvím významů, souvislostí a důsledků se stal badatelským problémem. 

Sám pojem monoteismus pochází až ze 17.století. V 19.století se rozvíjející religionistika pokusila zařadit monoteismus do vývojové řady náboženské myšlenky podle tehdy všepanujícího evolucionismu na konec vývojové řady, vyskytly se ovšem také koncepce, které pracují s pojmem počátečního monoteismu, který zdegeneroval v polyteismus a vývojem po spirále se k monoteismu znovu dopracoval. To jsou dnes už snad jen takové akademické debaty, vhodné do dějin religionistiky.

Zajímavější jsou změny a vývoj v samotném pojmu jedinobožství. Zcela jistě před exkluzivním monoteismem byla dlouhá doba uctívání jednoho boha, kdy se nevylučuje existence různých dalších bohů a božstev. Náboženství Izraele se příliš nelišilo od ostatních okolních kultur, všechna polyteistická náboženství jeho sousedů znala postavu hlavního boha panteonu. Váha tohoto hlavního boha mohla být ovšem rozdílná, pokud vztah k němu byl trvale mimořádný, jedná se o monolatrii, uctívání jednoho boha. Takové je podle textů Starého zákona i staroizraelské náboženství, (Připomínám, že o biblických mýtech i jejich shodách s okolními kulturami už tady byla řeč v rubrice Starý zákon). Kdy došlo z takového praktického monoteismu k přerodu k exkluzivnímu monoteismu, se nedá přesně historicky stanovit. Určitě se jednalo o delší období a nositelem myšlenky jediného Jahva nebyl zprvu stát, ale zpočátku zřejmě nepříliš početná skupina jeho zastánců "hnutí jediného Jahva". Myšlenka se plně prosadila vlivem dějinných událostí až po zkušenosti zkázy a vyhnanství v poexilním období.

Podle teorie historika náboženství Jana Assmanna je třeba rozlišovat mezi politickým monoteismem a kosmologickým monoteismem. Kosmologický monoteismus vychází z intelektuální rozvahy o původu světa a bytí, ve kterém hledá jednotu. I když takový princip nachází v nejvyšší bytosti, v bohu, automaticky tím nevylučuje existenci jiných bohů, ale může je chápat jako jeho aspekty, takový druh monoteismu se vyvinul v teologických spekulacích hned několika s Izraelem sousedících náboženství.

Ale exkluzivní politický monoteimus Izraele je jeho vlastní objev. Politický monoteismus má od svého počátku politické důvody, argumentuje tím, že všechny národy mohou mít své bohy, ale "my" máme jediného Boha. Ústřední význam má myšlenka nábožensko-politického odloučení, kdy náboženství působí jako ochranná zeď vymezující společenství, které svou identitu zachraňuje svou výlučností. Prosazení takové myšlenky mělo několik svých dějinných uzlových bodů: katastrofu severního království 722/721 př.n.l., prorocké hnutí a sílení náboženské opozice proti formálnímu státnímu náboženství té doby, reforma za krále Jošijáše 622/621 př.n.l. způsobená "objevem knihy Zákona", zřejmě dnešní knihy Deuteronomium, zcela pravděpodobně podvrh, který měl společnost přimět ke změně stávajícího kultu, zkáza judského království a deportace do Babylonu roku 586 př.n.l., návrat některých deportovaných ze zajetí po dobytí Babylonu Peršany v roce 539 př.n.l.

Historicita Jóšijášovy reformy sice není jistá, výroky proroků současníků ji nepotvrzují, a  po jeho smrti se Judsko zjevně vrátilo k dřívějšímu polyteismu, ale vzpomínka na ni se stala zakládající legendou politického monoteismu, na kterou mohla později generace vracející se z babylonského zajetí navázat. V 6-5.století se kniha Deuteronomium stala základem judaismu, v něm se obnovilo starší prorocké poselství, myšlenky stoupenců hnutí jediného Jahva. Proroci bojovali s vlastní nábožensko-politickou kulturou, aby myšlenku jediného Boha prosadili. Bojovali leckdy drsně, používali metody psychologické války, vytvářeli atmosféru viny, nevyhnutelnosti blízkého trestu. Nejednali tak však samoúčelně, ale snažili se zabezpečit novou náboženskou, politickou a národní identitu. (Z pohledu dalšího dějinného vývoje se to jeví jako úspěšné, okolní národy zanikly leckdy zcela beze stopy, ale malý židovský národ přetrval).

Biblický výlučný monoteismus se prosadil v boji, a přesto, že byl ochranou proti ohrožujícímu okolí, nejtěžší boje se odehrály uvnitř vlastní kultury.

Toto podivné dědictví si s sebou monoteismus ponese nadále a nebude příliš rozdíl, zda v křesťanském nebo islámském ztvárnění, Podstatou monoteismu jako typu náboženského myšlení je uchování, v jehož zájmu je nejen možné, ale i nezbytné popřít změny a novoty ve své kultuře, její proměny, k nimž dochází pod vlivem jiných kultur, jiných tradic, jiných obrazů světa, ale třeba jen pod vlivem jiných diskursů a racionalit (vědy, umění, politiky apod.) rozvíjených domácí kulturou. Proti všem takovým prvkům budou exkluzivně monoteistická, zpolitizovaná náboženství vystupovat veškerou svou silou a budou ji nasazovat v referenčním rámci vzpomínky: musí za každou cenu zachovat přístup k tomu, co není současné, mají-li zachovat sama sebe. Ohrožení je nutně soustavné a nepřetržité, protože celý vztahový rámec monoteismu je paměťový, tedy komunikativní. Nepřítel je proto v každé jiné interpretaci vzpomínky, v každém jiném výkladu slova, protože mimo slovo není na světě nic, oč by se vzpomínka mohla opřít. Za této situace se nelze divit tomu, že se monoteismus rozvíjí jako velmi drsný náboženský program, který si vyžádal nejtěžší oběti, jaké v dějinách náboženství nalezneme; nikoli snad pouze oběti na životech, ale především oběti charakteru, které jsou nesmírné.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: Průvodce  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.


Komentáře


Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text:


   
None
None
Didactylos bude ráda, pokud cokoliv z jejich úvah použijete nebo využijete. Didactylos je totiž fikce, literární postava, takže žádná autorská práva nemá a ani nemůže mít. Noční úvahy opatřil kabátkem naopak nefiktivní Jirka Kouba.