Eneolit

Na závěr doby kamenné, v eneolitu, dokladů kultu ve srovnání s neolitem podstatně ubývá, je to doba sociálních a ekonomických změn, vstupem prvních kovů do ekonomiky, vyšších forem dělby práce a zvýrazněné společenské stratifikace. Můžeme i v oblasti náboženské předpokládat značné posuny, obecně se považuje eneolit za epochu krystalizujícího polyteismu. Je to ovšem také doba velkých etnických pohybů, druhým velkým "stěhováním" lidstva. Musíme tedy sledovat zvlášť linii místních obyvatel – potomků domácích zemědělců, zvlášť invazorů z různých končin Evropy.

Nejstarší eneolitické kultury střední Evropy ukazují doznívání lengyelských skupin se znaky destrukce vnějších jevů duchovního života a transformací do nových poměrů. Pozorujeme dožívání starého kultu Matky země, téměř vymizela lidská i zoomorfní plastika, objevuje se jen výjimečně.

Částečné oživení kultovního života lze pozorovat ve středním neolitu u lidu badenské kultury s kanelovanou keramikou, který je geneticky vázán na staré lengyelské tradice. V inventáři jsou bezhlavé ženské idoly, schematizované zvířecí figurky samičího pohlaví sw zvýrazněnými mléčnými žlázami. Opakuje se motiv býčí hlavy a navozuje myšlenku o kultu býka jako mužského protipólu původního ženského božstva plodnosti. Jsou nalezeny i keramické tvary s vyrytými posvátnými znaky, modely trůnů, křesílek, stolečků i domků. Objevují se i nové prvky v keramické tvorbě, keramické servisy, nádoby typu kernoi, obličejové urny, mísy s přepážkou, kornoutovité čerpáčky s vysokým uchem i stylizace vozu se zvířecím zápřahem. U lidu badenské kultury došlo k přechodnému oživení starých zemědělských kultů úrody a plodnosti. V pohřebních zvycích navazují také na své předchůdce. V následujících skupinách domácích zemědělců se ukazují abstraktnější formy projevu a sortiment sakrálního mobiliáře se zúží, časté jsou "slavonské" misky na nízké nožce, zdobené slunečním ornamentem, džbánky v podobě býčích rohů nebo měsíčního srpku.

Jsou doloženy kruhové příkopové areály zachovávající původní neolitické dispozice a funkci. Právě v té době, eneolitu, vznikají v západní Evropě známé megalitické stavby. Vedle kruhových svatyní jsou také čtyřúhelníkové astronomicky orientované areály. Z Čech pochází takový útvar ze sídliště lidu s nálevkovitými poháry z Makotřas u Kladna, jeho plocha (přes 9ha) byla ohrazena mělkým příkopem se dvěma protilehlými vstupy, jejichž spojnice směřovala k poloze hvězdy Sirius.

O náboženském životě imigrantů mnoho nevíme. Obě etnika, indoevropský lid se šňůrovou keramikou i neindoevropský lid se zvocovitými poháry, měla vyvinutou úctu k mrtvým, projevující se existencí zvláštních pohřebišť a stabilizovaným kostrovým pohřebním ritem. Nedostatek nálezů jakýchkoliv terénních svatyní ani kultovního mobiliáře se dá vysvětlit částečně jejich nomádským způsobem života, ale je také možné, že předpokládaný nastupující polyteismus příliš složitým rituálům nepřál. Svrchovaná úcta k mocným bohům možná nedovolovala jejich zpodobování. Stejná situace doznívá ještě ve starší době bronzové.

Neolitičtí zemědělci

Zapomněla jsem v předchozím příspěvku udat pramen svých vědomostí. Je jím knížka profesora Podborského Náboženství našich prapředků, vydaná FF MU v roce 1994. Je strašně špatně k mání, byla mi zapůjčena Deponym. Děkuji.

Evropská neolitická civilizace je výsledkem migrace potomků předovýchodního zemědělského komplexu. Migrace postupovala v několika vlnách všemi směry, také do středního Podunají. Neolitičtí zemědělci měli nový produktivní způsob života a brzy asimilovali zbytky starých Evropanů. Hmotná i duchovní kultura nově příchozích je srovnatelná s předoasijským vývojem, duchovní život byl překvapivě rozvětvený. Například představa nehmotné lidské duše, která se může odpoutat od tělesné schránky, může být dokázána prvními žárovými pohřby. Ale také víme, že uctívali řadu duchů, nadpřirozených bytostí nižšího řádu, ale hlavně měli představu univerzálního ženského božstva – Matky Země nebo Velké matky (Magna mater). Neolit je také počátkem samostatného vývoje Indoevropanů, v této době se vytváří společné kořeny indoevropské víry v bohy a mytologie. Protipólem Země je pak Nebe ještě jako neatropomorfní božstvo.

V celém areálu jsou doloženy početné ženské sošky. Ženská postava je stejně jako v paleolitu symbolem plodnosti a úrody, sošky jsou většinou dokladem kreativní magie, později se však mění v zobrazení přírodní bohyně. Proces přerodu ženy-matky v bohyni je prokázán na Předním východě už v starosumerském období a druhotně v Egeidě, časově poněkud posunutý. Ještě víc posunutý v čase je obdobný vývoj v nitru Evropy. Personifikace hlavní přírodní síly má formu ženského božstva, kterému se obětuje v kultu plodnosti a úrody, ale jsou doklady i o slunečním kultu, připadně o uctívání dalších astrálních těles. Uctívání se děje formou přinášení obětí, materiálních (obilí, chlebové placky), i krvavých (zvířata i lidé), i zástupných (lidské a zvířecí figurky). V neolitu narůstá i úcta k mrtvým, ale ani tehdy ještě není všeobecná.

Náboženské obřady se už neodehrávají v jeskyních, ale na povrchu, nejčastěji v určitých místech v domech, většinou u ohnišť nebo hliněných pecí. Ale vznikají i kultovní areály, kromě toho se dají předpokládat i přírodní svatyně, uctívání stromů, hor, tůní, vodních toků, které mají své duchy a démony.

Objevem posledního čtvrtstoletí byl odkryv rondelů, kruhových, příkopem ohrazených areálů na mladoneolitických sídlištích. (Těšetice-Kyjovice). Dnes je jich ve střední Evropě známo asi 80, pomohla letecká archeologie. Jsou ve větších osadách, na místech s dobrým výhledem, různé velikosti, malé s jedním příkopem (průměr 40-60m), střední s dvojitým hrazením, velké areály i s trojnásobným příkopem (průměr přes 200m), všechny však mají stejné stavební prvky, příkop, vnitřní palisády a zpravidla 4 vstupy ve směru hlavních světových stran. Uvnitř bývají obětní jámy, někdy i nadzemní stavba nebo kůlová konstrukce, zbytky hliněných pecí, vzácně i skelety lidí nebo zvířat. Je nepochybné, že se uvnitř kruhů konaly obřady a přinášely obětiny. Pravděpodobně plnily rondely i funkci přírodního kalendáře, vchody jsou umístěny tak, aby jimi procházely sluneční paprsky vycházejícího slunce v době rovnodennosti . Možná se používaly i k sledování jiných nebeských těles, případně počty kůlů v palisádách mohly sloužit k počítání dnů lunárního roku. Kruhová sakrální architektura totiž ani později neupadla v zapomenutí, ale je známá až do doby raně historické. Srovnejme s megalitickými stavbami z britských ostrovů.

Známe z neolitu i jiné svatyně, na sídlišti tripylské kultury v Sabatinovce na Ukrajině našli pozůstatky velké hliněné budovy, označené jako "chrám Demétry". Stavba má obdélníkový půdorys, plochu asi 70m2, má tři části, první je prázdná, ve druhé je hliněná pec, u ní lidská soška a nádoby, opodál 5 zrnotěrek a ženská soška. V třetí, nejvýznamější části na velkém hliněném obětišti (275x600cm, výška 40-50cm) sedělo v hliněných křesílkách s opěradly s býčími rohy 16 ženských idolů, naproti nim stály obřadní nádoby a za oltářem bylo skutečné hliněné křelo stejného tvaru jako měla křesílka pro sošky. Možná se dá usuzovat, že ve svatyni se konaly velké novoroční obřady spojené s rituálním mletím zrna, přípravou těsta a pečením chleba. Podobná, i když skromnější sakrální místa jsou doložena z dalších tripylských osad. Zajímavá výbava neolitické svatyně pochází z tellu Ovčarovo z Bulharska, z oblasti gumelnické kultury, kde ženské sošky s rukama zvednutýma nad hlavu v adorujícím gestu jsou obklopeny předměty s malbami znaků slunce a měsíce.

Na našem území se podobné kultovní scény zatím neobjevily, lidských sošek je zato opravdu mnoho, dost často ve fragmentárním stavu. Sošky jsou silně typizované, ženská postava bez oděvu se zdůrazněnými hýžděmi, ve strnulé stojící póze nebo adorující pozici, některé sedí na trůnech. Výjimečně se objeví párová plastika, symbolizující koitus nebo sedící pár. Také výjimečně se objevuje gravidní žena a zatím se ve středním Podunají nevyskytla figurka matky s dítětem, takové figurky jsou známé z neolitických center v Přední Asii, v Egeidě, dokonce i na Balkáně.

Sošky v průběhu doby prodělaly i výtvarný vývoj, také se liší svou velikostí, od velmi drobných přes nejčastější středně velký typ (asi 15cm) až po velké, také dokonaleji provedené (kolem 40cm). Větší sošky bývají uvnitř duté. Příčné otvory v nadkolení mohou být dokladem připoutávání idolů k určitému místu. Stopy násilí na některých soškách mohou být následkem trestání idolu za nesplnění prosebné oběti nebo dokladem zástupné oběti sošky za člověka. Silná zlomkovitost sošek zvlášť v areálech rondelů je asi způsobena záměrným rozbíjením přinášených obětin.

Při domácích i veřejných obřadech sloužily i jiné keramické výtvory, antropomorfní i zoomorfní nádoby, nádoby s rytinami posvátných obrazců, poháry na lidské noze, nádoby s otvorem ve dně spojované s dešťovým kouzlem, kahany, svícny, keramické modely domů, sýpek nebo svatyní, kultovních stolů, nábytku, lodí, i velmi pestrá škála hliněných amuletů.

V rámci neolitických kultů úrody bývalo zvykem obětovat první klas, prvé zrno, první mouku, prvorozené mládě. Skutečných dokladů zvířecích i lidských obětí není mnoho, ale některé nálezy takovou domněnku připouštějí. Jsou známy i stavební oběti, v základech domu v Postoloprtech v Čechách kamenná skříňka  s kostmi domácích zvířat, v maďarském Veszprému dokonce skelet dítěte.

Pohřby jsou v neolitu daleko častější než dříve, dokonce se objevují prvé větší souvislé hřbitovy, ale úcta k mrtvým ještě nezevšeobecněla, pohřebiště jsou zjišťována spíš výjimečně a je jich vzhledem k množství neolitických osad málo. Také se často nacházejí skelety nerituálně uložené přímo v sídlištích nebo v sídlištních jámách. Pohřební ritus se vyvíjel od polohy skrčence v oválných hrobových jamách i s předměty denní potřeby, od středního neolitu se ujímá kremace a ukládání spálených zbytků ve zvláštní nádobě do země.

Doba kamenná, PALEOLIT

Učím se na zkoušku z pravěkých náboženství Evropy. Takže promiňte, udělám si na pár dní z blogu poznámkový blok.

Takže nejdřív něco o tom, co víme nebo se alespoň na základě archeologických nálezů domníváme vědět o náboženských představách lidí v Evropě v době kamenné.

I když jsem to samozřejmě ze školy věděla, zase znovu mne překvapila délka jednotlivých období. Přidávám tabulku:

Paleolit   starý    1 000 000 – 300 000
            střední     300 000 -  40 000   prvé stopy sebereflexe, prvé rituální pohřby

            mladý        40 000 -  10 000   dynamismus, kult předků,
            pozdní       10 000 -   8 000    počátky animismu
            konečný      8 000 -   6 000
 
Neolit                     6 000 -   4 000   animismus, animatismus
                                                    démonismus, prototeismus

Eneolit                   4 000 -   2 000    počátky polyteismu

To je opravdu fantastické a člověk si uvědomí nepatrnost vlastních zaznamenaných dějin.

Ve středním paleolitu vlastně nejde o náboženství lidí, jak je známe dnes, protože archeologické vykopávky se týkají druhu člověka Homo sapiens neandrtalensis. V posledních dnech jsem v denním tisku zaznamenala informaci, že po důkladném bádání, včetně srovnávání DNA, bylo vyloučeno, že neandrtálci jsou přímými předchůdci dnešního člověka. Ale rozhodně byli lidmi v tom ohledu, že byli schopni sebereflexe a měli počátky náboženských představ, které se projevily v úctě k mrtvým, loveckém kultu a kultu ohně. Byli pochováváni jen někteří zemřelí, pravděpodobně něčím pro svoje společenství důležití, nejsou známa pohřebiště. Ze střední Evropy nejsou hroby z té doby známé, nejbližší v Itálii Monte Circeo a jihoslovanská Krapina. Z Uzbekistánu Tešik-Taš hrob, který připouší možnost obětování chlapce, pohřben v mělké jámě, obklopený kozími rohy. K loveckému kultu se vážou alpské skříňky s medvědími lebkami. Jeskynní nálezy ve Švýcarsku a Rakousku. Také u nás, jeskyně Šipka u Štramberka, v Moravském krasu Kůlna, Pekárna, Švédův stůl.

V mladším paleolitu se na Zemi rozšířili lidé druhu Homo sapiens sapiens. Z té doby známe mnoho památek výtvarného umění, jeskynní malby, rytiny, reliefy v kameni, figurky a řezby, ornamenty a šperky. Dokládají víru v přírodní síly, magii lovu a plodnosti. Nejznámější jeskynní komplex je Altamira v Pyrenejích. Ve střední Evropě se jeskynní malby nenašly, ale jiných dokladů tehdejšího umění je mnoho, tábořiště lovců mamutů u Dolních Věstonic. Na magii plodnosti ukazují ženské figurky nebo jen modely ženských reprodukčních orgánů. Ženské figurky jsou značně obézní, se zdůrazněnými pohlavními znaky. Ale i zobrazení ženy v tom období prodělalo změnu, od zcela naturalistického až po "kubistické zobrazení" nalezené v Předmostí u Přerova. Muži jsou zobrazováni zřídka, pokud ano, tak se vztyčeným údem nebo spolu s ženou v koitální pozici. Nejen lidé jsou takto zobrazováni, ze sanktuária v Tuc d´Audoubert je obrázek pářících se bizonů, nad nimi je obrázek malého bizončete, žádaný výsledek aktu. Předpokládá se, že jeskyně sloužila k iniciačním obřadům, v půdě jeskyně se našly otisky chodidel mladých lidí, snad skupinové obřady s "šamanem". O existenci "šamanů" mohou svědčit i základy přístřešku "šamana" s ohništěm a keramickým nezpracovaným nebo částečně zpracovaným materiálem z Dolních Věstonic, tam byl také nalezen kostrový hrob ženy s výraznou obličejovou asymetrií vedle níž byl portrét stejně postižené osoby. Zdá se, že za šamany byli vybíráni lidé nějakým způsobem zvláštní. Z Dolních Věstonic je znám také trojhrob, kde uprostřed je pochována mladá žena, po obou stranách mladíci, kteří byli nepochybně zabiti, dá se soudit, že byli zabiti po nepovedeném léčitelském zákroku, kterým způsobili mladé ženě smrt. Z Francie jsou známa zobrazení čarodějů ve zvířecích maskách. Zajímavý byl nález pohřbu kouzelníka z Brna, v jeho hrobě byla nalezena velice bohatá hrobová výbava, přes 600 ks ulit, 14 provrtaných terčíků, některé zdobané radiálními rýhami v podobě slunečního symbolu a loutka muže z mamutoviny.

Možná rekonstrukce obřadů lovecké magie: V jeskyni s bohatou výzdobou z lovených zvířat se celé společenství shromáždí pod vedením kouzelníka, který se hudbou a tancem uvede do transu, tančí až vyčerpáním padne na zem. Muži v loveckém tanci zasahují zobrazená zvířata svými šípy a oštěpy. Pak kouzelník se svými pomocníky rozdělá oheň, ženy připraví maso a celá společnost se sesedne k hostině.

Po vysoké úrovni mladopaleolitických nálezů nastává v neolitu zvrat. Nastala výrazná změna přírodních podmínek, arktická zvířena se stahovala na sever za ustupujícím ledovcem. Za ní odcházely i skupiny lovců a jejich populace se rozptýlila. Ve střední Evropě jsou na příhodných místech na březích řek sídliště lovců drobné zvěře a rybářů, ale jejich materiální kultura je nízká a o jejich duchovním životě nevíme nic. Jen z východošpanělského území jsou dochovány skalní obrazy, které, zdá se, vypovídají o doznívání dřívějších kultů. Je to ovšem období, ve kterém dochází v oblasti "úrodného půlměsíce" na Blízkém východě k zemědělské revoluci a v průběhu 6.tisíciletí dospěje zemědělská populace také do střední Evropy.

Čhandógjópanišad

V tomto světě je velký ten, kdo má dobytek a koně, slony a zlato, služebníky a ženy, půdu a domy. Leč tomu já neříkám velikost, neboť zde na zemi závisí jedno na druhém.

Nekonečno je nahoře i dole, na severu i na jihu, na východě i na západě. Nekonečno je všude. Nekonečno je celý vesmír.

Jsem sever i jih, východ i západ. Jsem celý nekonečný vesmír.

Átman je nahoře i dole, átman je sever i jih a východ a západ. Átman je celý vesmír.

Kdo toto poznává, kdo nalézá v átmanu, v duchu, lásku a radost, jednotu a blaho, stává se pánem sebe. Jeho svoboda je pak nekonečná.

Ale ti, kteří toto nechápou, stávají se služebníky jiných pánů, aniž docházejí vysvobození v jiných světech.

VII, 22-25

Světlo upanišad. Útěcha a poezie svatých písem indických. Přeložil Rudolf Janíček. Santal, Liberec, 1998

Indická filosofie a Bhagavadgíta

Při prohlížení toho, co jsem si pro vás nachystala o náboženství Indie, jsem znovuobjevila odkaz na stránky zabývající se indickou filosofií od nejstarších dob až po současnost. Velice doporučuji k přečtení a hlavně k zapamatování si stránek, budou se jistě ještě víckrát hodit. Jejich součástí je také kompletní znění Bhagavadgíty.

A pro ty, které to opravdu zaujalo, mám odkaz na stránky indologického ústavu FF UK. Dokonce máte ještě do konce února možnost se přihlásit ke studiu.

Jak potrestat křesťany?

Z knížky Rané křesťanství očima pohanů jsem vybrala ještě zajímavou korespondenci (z roku 112 n.l.) mezi Pliniem Mladším a císařem Trajánem o tom, jak se mají trestat křesťané.

Celý článek

Hinduismus z knihy Světová náboženství

Jedna z knížek, kterou mám půjčenou, je knížka německého katolického teologa Hanse Waldenfelse Světová náboženství jako odpovědi na otázku po smyslu života a světa.

Přehledné  povídání o jiných než křesťanských náboženstvích, ovšem spolu s krátkou úvahou o křesťanské reakci na ně.  

Našla jsem její části na netu. Přidávám odkaz na hinduismus:

http://www.vira.cz/knihovna/index3.php?sel_kap=712&sel_kniha=141

Testimonium Flavianum

Vzhledem k tomu, že jsem chorobou upoutaná doma, pustila jsem se do dělání pořádku ve vlastní knihovně i ve vypůjčených knihách. A taky, protože máme to zkouškové období, jsem se podívala, kdy se budu muset dostavit ke zkouškám a něco vědět. Teď tedy budu psát tak různě, bez ladu a skladu, podle toho, co mi zrovna přijde při uklízení nebo studiu do ruky.

Dnes tedy o zmínce o Ježíšovi v díle Josepha Flavia, které se říká testimonium Flavianum a která vzbuzuje docela slušné pochybnosti o své pravosti.

V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme nazývat člověkem. Dělal totiž zázraky, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu, a získal si mnoho Židů i Helénů. Tento byl Mesiáš (=Christos). A když ho na základě udání našich předáků Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kdo si ho prve oblíbili, ho nepřestali milovat. Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm prorokovali boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného. A ještě dodnes nezanikla "rodina" křesťanů (christianoi), kteří se jmenují podle něho.  Iudaiké archaiologia XVIII,3,3

Flaviova 18.kniha Dějin Židů začíná příchodem prvého římského správce Koponia roku 6.n.l. Pak jsou vylíčeny hlavní duchovní směry judaismu v té době, obsahuje výklad o esejcích, saducejích a farizejích. V druhé kapitole popisuje Flavius změny v obsazení nejvyšších státních a kněžských funkcí až do začátku vladařství Pontia Piláta. V třetí kapitole jsou popsány bouře související s jeho necitlivým přístupem k jeruzalémskému chrámu, nejdřív chtěl totiž vnést do Jeruzaléma obrazy císaře a pak chtěl použít chrámové peníze na stavbu vodovodu. Pak následuje právě citované TF. Za ním pak nesouvisející popis událostí v Římě.

TF se zachovalo i ve Válce židovské, která je asi o dvacet let starší. Je tam ale obsaženo jen v jednom zachovaném rukopise. (Codex Vossianus Fol. Gr. 72) a je také obsažen ve staroruském překladu Války židovské z 11.století. Kontext výpovědi je podobný jako v Dějinách Židů, následuje po popisu nepokojů v Jeruzalémě. Pravděpodobně podobnost obou textů v této části vedla k doplnění TF do starší Války židovské, kde původně TF nebylo. Poprvé je TF citován Eusebiem (asi 263-339) v díle Církevní dějiny (I,11,7-8). Ale Origénes (asi 185-253/4) říká o Flaviovi výslovně, že nevěřil, že Ježíš je Mesiáš.

Většina badatelů považuje TF za křesťanský falsifikát. Dají se rozlišit tři základní badatelská stanoviska: TF bylo celé interpolováno, částečně interpolováno nebo je celé autentické. Třetí možnost se jeví jako vyloučená, protože je krajně nepravděpodobné, že by věřící Žid Flavius uznal Ježíše za Mesiáše.

Z toho, že Origenés TF nezná, lze usoudit, že v době mezi Origenem a Eusebiem nějaký křesťan buď vložil do Flaviova textu v Dějinách Židů TF jako celek nebo původní informaci o Ježíšovi přepracoval v křesťanském pojetí. V současné době převažuje druhá možnost a jsou snahy přiblížit se pravděpodobnému původnímu textu TF. Semitolog S.Pines roku 1971 uveřejnil znění Flaviova textu tak, jak se zachovalo u arabského křesťanského historika Agapia z 10.století.

V té době žil moudrý muž jménem Ježíš. Jeho způsob života byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnoho lidí z Židů i z jiných národů se stalo jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k ukřižování a ke smrti. Říkali, že se jim zjevil třetí den po ukřižování a že byl živ; podle toho byl pokládán za Mesiáše, o němž proroci předpovídali zázraky.

Uznání této verze, i když se jeví nejpravděpodobnější, není ani mezi badateli všeobecné.

V kapitole 20 Dějin Židů je ovšem krátká zmínka, nepochybně autentická, o tom, že Ježíšův bratr Jakub a jiní byli obviněni z nedodržování židovského zákona, byli odsouzeni a popraveni.

A.Frolíková : Rané křesťanství očima pohanů, (svědectví řecky a latinsky píšících autorů 1.-2.století) edice Historica, Praha 1992

Král z Pyšné princezny - aktualizováno

Připadám si teď jako král z Pyšné princezny. Odvolávám, co jsem odvolala a slibuji, co jsem slíbila. Tak nějak.

Když jsem se podívala na to, co jsem napsala minule, tak mi přišlo líto našich rozvinutých diskusí. Ona odbornost je sice prima věc, ale druhou stranou mince může být taky suchopárná nuda, a to bych tedy docela nerada.

Proto se s vámi podělím o fantastický vědecký rozbor, vyplývající z diskuse o víře a nevíře, aplikovaný na konkrétní příklad, který mi poslala jako léčivo Sue mailem:
* Věřím že dárky nosí ježíšek ( věřící)
* To je blbost, že dárky nosí ježíšek, každý ví, že dárky nosí santa klaus. aneb všichni jste blázni jen já letadlo (věřící bigot)
* Nevěřím, že dárky nosí ježíšek, já VIM, že je kupují rodiče – tzv vědecký přístup, snadno vyvratitelný argumentem, že ježíšek chodí jen tam, kde na něho věří či dokonce, že nechodí tam, kde dotyčný zlobí (nemá šanci proti sektám)
* Nevěřím, že dárky nosí ježíšek, kdyby byl, tak by věděl, že jsem chtěl pod stromeček tank a ne fusekle analytický vědecký přístup, (téměř marxistický :-)
* K čemu mi je nějaký ježíšek, když ten mobil, co jsem dostal pod stromeček mi na štěpána ukradli, svět je hnusnej (asi budoucí demonstrant proti globalizaci)

Pobavilo, zlepšilo chorobu a taky hned hodilo další asociace, přidávám svoje:
věřím, že o dárcích rozhoduje ježíšek, ale na práci má fůru pomocníků (věřící polyteista)
věřím, že dárky nosí ježíšek, ale to je přece náš pradědeček (kult předků)
věřím, že dárky nosí ježíšek, ale to jsem přece já sám; a je to pěkná fuška (věřící v božské v člověku a lidské zdokonalování k božské podobě)
já vlastně nevím, jestli ježíšek existuje, ale něco asi existuje, ten mobil se docela hodil (agnostik, spíš věřící)
ježíšek mi může být ukradenej, ať je nebo není, mám svých starostí dost (praktický ateista)

Věřím, že jsem ježíšek někomu jinému, ale jestli dostane fusekle nebo mobil, to nedovedu říct, až jak se zadaří (věřící v karmu a reinkarnaci)
ježíšek je z mimozemské civilizace (UFO kulty)
ježíšek je, ale na nás úplně s**e (přesvědčený deista)
no, oni jsou vlastně dva, jeden hodnej a jeden škodolibej (dualistická náboženství)

No zatím tak. Další výroky by se určitě daly ještě najít, přidejte prosím.
A uznejte, nebylo by škoda, o takové diskuze přijít?

Proto předkládám ještě jednu otázečku, se kterou si v současné době nevím sama rady. Jak by vlastně blog měl být psaný? Nevypsala jsem anketu, protože jsem nedovedla zformulovat dobře otázku ani nabídku možných odpovědí, nechávám to tedy docela na vás. Pište své představy do komentářů, i dávejte vědět jakkoliv jinak, budu vám opravdu hodně vděčná.

Doplněno v pondělí 26.1.2004 v 18 hodin:

Tak jsem musela vyhledat lékařskou pomoc, mám antibiotika a týdenní neschopenku. Takže se mohu i sama před sebou vymlouvat, že vlastně nemohu pracovat. A budu si číst. Nachystala jsem si na vás hned několik dalších knih.

A spojení skvěle funguje, takže přidávám ty ohlasy, které mne čekaly na ICQ

od JMH další trefní ježíškové:

Ježíšek dárky možná někde nosí, ale je to jen poslíček od skutečného Boha. (muslim)
Je to podvodný kult, už od dětství dětem podsouváte zlatá telátka a odvádíte je od Jahveho k materialismu a konzumu. (ortodoxní žid)
ÓM... (Něco jako "Hm", ale něco úplně jiného) (buddhista)
A ten váš malý bůh za váma chodí jen jednou za rok? (Indián)

a od Mudda odkaz na velblouda procházejícího uchem jehly:

http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/21F45ADD94651B53C1256CCD00681332

Metodická poznámka

Tak nevím, jestli to bylo tou horečkou, ale poslední diskuse u bráhman se mi vymkla z ruky. Možná byla i zajímavá, ale posunula blog do příliš osobní roviny. Tak bych ho nechtěla mít, jeho hlavní náplň by měla být odborná, religionistická.

Je sice pravda, že jednu rubriku ...jen tak mimochodem, jsem vždycky využívala k článkům spíš osobním a tak to i zůstane, ale budu se snažit, aby odborné převažovaly :o)

Protože východní náboženské směry dost svádějí k uvádění vlastních netradičních zážitků, chtěla bych se s vámi domluvit na určité metodice zpracovávání témat. Články se pokusím formulovat s odborným nadhledem. Pokud budete mít odkazy na literaturu, kontakt na skupinu, které se článek týká, případně jiné zajímavé odkazy k tématu, uveďte je prosím v komentářích. Diskuse bude vítaná, ale prosila bych, aby byla k věci. Pokud se sami něčím podobným zabýváte, máte s danou problematikou osobní zkušenost, použijte trackback, a všichni budou mít možnost se o vašich zkušenostech a názorech dovědět víc.

Pokud byste chtěli mluvit přímo se mnou, abychom blog ani diskuse příliš nezatěžovali osobními "zpověďmi", máte hned několik možností. Můžete mi napsat vzkaz, vzkazy čtu vždycky, když přidávám další článek, a reaguji hned mailem. Moje reakce tak může být trochu zpožděná. Nebo mi můžete napsat mail na didactylos at volny.cz. Nebo mne můžete odchytit na ICQ 272688229, pracuji doma a ICQ mám většinou zapnuté. Případně za mnou můžete přijít, Didactylův sud je návštěvám otevřen, ale je třeba se nejdřív domluvit, abych byla doma.

Vzpomínka na začátky s bloguje

Odpověď na Ronyho otázky:

Začala jsem používat bloguje 19.8.2003, jsem tedy už obstarožní pamětník. Nevzpomínám si, že bych měla potíže pochopit, jak s ním publikovat. Jen jednu věc, kterou teď používám opravdu často, jsem nevěděla, a až asi po měsíci nebo ještě delším čase mi ji prozradil Saybye. Totiž, že mohu sledovat komentáře nejen u sebe, ale u všech spolublogů na bloguje pomocí adresy http:/www.bloguje.cz/blogy/jméno_blogu/comments.xml. Je sice pravda, že ukazuje jen posledních 10 komentářů a to u každého jen tu část do prvního odřádkování, ale i tak to bylo pro mne vítaná informace.

Taky to, že jde příspěvky předprogramovat, jsem celkem rychle pochytila. Ale až za čas mi došlo, že je taky možné napsat mnohem starší čas přidání příspěvku, systém nekontroluje, jestli datum má smysl, a pak se na stránce neobjeví. Tak mám teď zveřejňované obsahy jednotlivých měsíců.

Nepoužívám přidávání pomocí SMS, vzhledem k charakteru článků by to ani nebylo možné.

Bloguje je príma!!!

Bráhmany

Diskuse byla neobyčejně zajímavá a prosila bych vás, abyste v ní pokračovali, třeba se nějakého výsledku dobereme.

Ale vrátím se znovu do Indie a budu pokračovat. Po védském období vznikly bráhmany. Jsou to knihy sepsané prózou a patří k jednotlivým védským samhitám, Aitaréjabráhmana k Rgvédu, Džaiminíjabráhmana k Samavédu a Šatapathabráhmana k Jadžurvédu. Jazykově jsou bližší sanskrtu než védskému dialektu, obsahově se skládají ze dvou složek. První z nich je způsob provádění oběti, druhá se zabývá výkladem textů védských samhit a obřadů a jejich zdůvodněním. Právě tato složka obsahuje často mnoho mýtů a legend, které se později staly částí hinduistické mytologie.

Společnost, kterou bráhmany popisují, se už značně liší od společnosti, kterou ukazují védy. Došlo k úplnému rozdělení na čtyři varny a vzrůstá odstup mezi nimi. Vrstva kšatrijů – válečníků získává na významu se vznikem  a růstem prvních království. Ale hlavně nesmírně vzrostl význam bráhmanů, kteří se svým obětnickým monopolem povznesli na úroveň bohů, případně ještě nad ni, protože jsou to oni, kteří dodávají bohům nezbytnou potravu v podobě obětí. Kousek z Šatapathabráhmany, kniha II, 2, 2, 6
Jsou věru dva druhy bohů, totiž bohové jsou bohy a bráhmani, kteří slyšeli a (slyšené) opakují, jsou lidskými bohy. Mezi tyto obojí se dělí oběť – obětiny jsou pro bohy a obětní dary (dakšiná) pro lidské bohy,bráhmany, kteří slyšeli a (slyšené) opakují. Prostřednictvím obětních darů uspokojuje člověk bohy, prostřednictvím darů uspokojuje lidské bohy – bráhmany, kteří slyšeli a (slyšené) opakují. Bohové wobou těchto druhů, jsou-li uspokojeni, ho přenášejí do požehnání nebe.

Bráhmani mají sice zákaz výdělečné činnosti a za svou činnost, obětování bohům a vyučování ostatních, nedostávají žádný plat, ale jen dary dakšiná, ale jejich postavení ve společnosti je naprosto výjimečné, všichni je musí ctít, nikdo je nesmí znevažovat nebo dokonce zabít, ani je připravit o majetek. Bráhmani jsou jedinou intelektuálskou vrstvou, plně se věnují studiu, jsou v duchovní činnosti naprostými profesionály. To vysvětluje rozvoj nesmírného kulturního bohatství, kterým Indie disponuje, ale také vědecké výsledky v matematice, astronomii i lékařství, vědách, které v Indii byly založeny spíš na přemýšlení než na experimentu.

Ale už v bráhmanách se ukazuje mnoho různých názorových proudů, disputace a diskuse, vedené s příslovečnou indickou tolerancí k jinému názoru. Ve filozofujících pasážích, vedených hlavně ve formě dialogu mezi učitelem a žákem, se objevují první náznaky víry v reikarnaci, která je pro pozdější vývoj indického myšlení tak typická.

Zbavitel D. Vacek J.: Průvodce dějinami staroindické literatury, Třebíč, 1996

Sakja-pandita: O lidech hloupých

Sakja-pandita: O lidech hloupých

Kdo žije tak, že starost o ty druhé mine ho,
začal se jako nevědomé zvíře chovat.
To čvernožci, ti nedělávají nic jiného,
než že jen jedí a pijí – po zvyku hovad!

Kdo nepozná, kde dobro a kde zlo je ukryto,
netouží poučit se zas a zase
a vždycky dbá jen o své koryto,
i kdyby neměl štětiny, je prase.

Kdo mezi hlupáky vést zábavu má vlohy,
před moudrým pak být nesvůj, dělat cavyky,
je – ani k tomu nemusí snad mít rohy -
vůl. který má už všechny zuby, tedy veliký.

Kdo prchá, jen co úkol v dohledu je snad,
zato se hrne ke každému hodokvasu,
třebaže umí mluvit, dovede se smát,
je pouze uválené psisko bez ocasu.

Šlápotu naplnit vodou, to těžké není;
i malá pokladna je po okraj hned plná jmění,
i malé políčko je oseto v okamžení,
i hlupák má brzo dost, baží-li po vědění.

Trochu jsem odbočila do 13.století.

Úryvek z knihy Sakja-pandity: Pokladnice moudrých rčení.
Sakja-pandita je jméno čelného představitele školy Sakjapa tibetského buddhismu, vlastním jménem Künka Gjalcchän Palzango, který byl významným teologem  a diplomatem. Ale jeho nejznámějším dílem se stala sbírka veršovaných aforismů, kterou  přeložili z tibetštiny Josef Kolmaš a Jana Štroblová a vydalo nakladatelství Odeon v roce 1984.

Ještě k monoteismu - pár vlastních poznámek

Milí čtenáři, rozhodla jsem se přidat k právě publikovaným článkům o monoteismu pár vlastních poznámek. Pokud budu hlásat vám notoricky známé věci, nehněvejte se. Pokud budete mít jakékoliv náměty a připomínky, napište.

Předně je třeba podotknout, že není rovnítko mezi náboženstvím a monoteismem. Nějaký typ náboženské myšlenky se dá předpokládat už u nejstarších archeologicky známých lidských společenství, ba dokonce se zdá, že náboženství je opravdu antropologickou konstantou. Týká se to samozřejmě i neliterárních kultur, ale tím víc kultur, které už po sobě literární památky zanechaly. Nejstarší doklady písemných záznamů, které jsou teď známé, sahají asi 6000 let dozadu v časové ose.

Osová doba, která změnila náboženskou mapu světa, je od nás vzdálena zhruba 2500 let. V té době nevznikla jen myšlenka exkluzivního monoteismu v hnutí izraelských proroků, ale víceméně současně vystoupil také Mahavíra, Buddha, La´oc a Konfucius. Monoteismus je tedy jen jedním typem náboženského myšlení, který vznikl v této důležité, a poměrně nedávné době.

Monoteismus jako typ náboženského myšlení se také neprosadil hned jako konstitutivní prvek kultury v nejširším slova smyslu. (Budu raději používat slova kultura než civilizace, protože to má přece jen poněkud jiný, posunutý význam). Musíme tedy rozlišovat i mezi monoteismem jako typem náboženského myšlení a kulturou, která z něho vychází.

Naše společná euroamerická kultura vyrostla až po zániku antického světa, takže nadvláda křesťanského myšlení v euroamerické oblasti je stará teprve něco přes tisíc let.

Další poznámka se týká toho, že právě tato kultura je naše vlastní, je naším společným kulturním "podhoubím", z kterého nemůžeme vyskočit zrovna tak, jako nemůžeme vyskočit ze své individuální kůže. Je společná těm, kteří monoteisticky věří i těm, kteří jsou přesvědčení ateisté, i těm, kteří hledají jiné, nové cesty, i těm, kteří osobně vyznávají agnostické postoje, dokonce i těm, kteří se vědomě rozhodnou pro jiný typ náboženského myšlení. V každém z nás je kus Františka z Assisi i Cortéze, když to zjednoduším. Všech se nás týkají společné prohry i vítězství, to, na co jsme hrdí i co bychom nejraději zapomněli, kdyby to ovšem šlo. Historie kultury, to, co už vnímáme jako samozřejmost, je společné nejen těm, kdo se o takové věci zajímají, ale i těm, kterým je to dokonale jedno, a to ať už proto, že si myslí, že jen oni mají patent na zjevenou pravdu, nebo proto, že je zajímá jen jejich osobní všední život.

Rozbor a kritika monoteismu je tedy opravdu vzpourou zevnitř. Ještě jednou ocituji:
Dějiny jedinosti monoteistického Boha začaly kdysi vzpourou proroků proti vlastní kultuře – podobnou vzpourou proti vlastní kultuře, jež se stala kulturou nesnášenlivé výlučnosti monoteistického monomýtu, také končí.

Myslím, že to je dostatečně jasné. Ale chci se věnovat také tomu slovu končí. Všechny kultury se stejně jako jednotlivé lidské bytosti rodí, rostou, vyvíjejí, stárnou a umírají. Jen časový rozsah je jiný. Čím víc se věnuji helenistické době a počátkům křesťanství na sklonku antické kultury, tím mi připadá ta doba podobnější době dnešní. Nevím, jestli z toho mohu vyvozovat názor, že i naše vlastní kultura je už kulturou umírající, která bude vystřídána něčím jiným, jen dnes si nedovedeme představit čím asi, ale zdá se mi to pravděpodobné. Tedy pokud se jako lidstvo úplně nezničíme, protože až dnes na to máme dostatečné prostředky.

Vyjádřeno fyzikální alegorií, možná jsme se dostali "zakázaným přechodem" do metastabilního stavu. A teď je jen otázka, co bude následovat.

Monoteismus III

A dnes přidávám závěrečnou část shrnutí studie prof.Horyny Monoteismus ze slovníku Judaismus, křesťanství, islám. V příspěvku Monoteismus I jsem psala o monoteismu v judaismu, v Monoteismu II o monoteismu křesťanství a islámu. V dnešním bude řeč o monoteismu jako problému tolerance. Bude v ní víc citací textu (kurzívou).

P.S. Doufám, že se na mne nebude profesor Horyna příliš zlobit, že jsem použila tolik přímých citací, ale jeho slova mi připadla tak výstižná, že jsem je nechtěla převyprávět. Ztratila by se síla formulací.

Německý katolický teolog Hans Küng je hlasatelem světového étosu a autorem výroku "není světový mír bez míru mezi náboženstvími". Ale po 12 letech se nezdá, že by někdo znal odpověď, jak takový mír trvale zabezpečit. Je třeba důkladně prozkoumat důvody náboženského konfliktu, zjistit, co vede náboženství ke střetům, jaké motivy má náboženství k tomu, aby využívalo násilí. Musíme zjistit, co staví náboženství, hlavně monoteistická náboženství, proti sobě, a jestli právě to není pro ně tak důležité, že se toho nemohou vzdát, aniž by se vzdala své podstaty.

Osová doba, o níž píše Karl Jaspers, i doba etického zlomu, kterou charakterizoval Jan Heller, je symptomatická ještě z jednoho, málokdy zmiňovaného úhlu: je to doba, kdy se vznikající monoteizované kultury začínají učit nábožensky nenávidět. Vřelá, upřímná a nefalšovaná náboženská nenávist přišla na svět spolu s exkluzivním politickým monoteismem; mezi velice závažné vynálezy monoteistických kultur v éře po etickém zlomu patří fanatismus, totalitní nesnášenlivost, nesvár. Ve starověkých Athénách stál oltář zasvěcený neznámému bohu. Naši antičtí předkové tušili, že jejich víra může být limitovaná, že absolutno nikdy nebude natolik jejich vlastnictvím, aby ho mohli využívat jako zbraň proti jiným lidem. V monoteistických kulturách působí něco, co eliminuje myšlenku neznáma, zcela ruší respekt před cizím a neznámým a co nabádá k sebeprosazení. Tímto něčím je, zdá se, přesvědčení o znalosti jediné pravdy.

Monoteistický Bůh je sice antropomorfní, neodzrcadluje však lidskou situaci, ale to, co je nelidské: absolutní područí, bezvýhradnou poslušnost, ztotožnění s celkem, pravdou, jediností. Nelidské nároky vyvolávají nelidské jednání: urputnost při ničení víry odpadlíků a deviantů, nesmiřitelnost při setkání s jinakostí a cizostí, zuřivost proti heretikům, desakralizaci přírody a naprosté znevážení kultů a rituálů jiných národů a kultur, úsilí o proměnu všech lidí k vlastnímu obrazu, při němž se účel neštítí jakýchkoli prostředků, spojení náboženství a jeho institucí s mocí, zvláště s politickou mocí, a její podřízení vlastním cílům, a především nesnášenlivost k ostatním monoteistickým systémům s přibližně týmiž nároky.

Z toho můžeme vyvodit jen závěr, že mír mezi náboženstvími bude možný až tehdy, změní-li se koncepce monoteistického Boha. Tato myšlenka vypadá naprosto absurdně. Všechna tři monoteistická náboženství jsou navzájem spojena svými ideovými nároky a jejich zdůvodněním a jejich vztah nutně musí být konkurenční a konfrontační. Střetávají se totiž tři totožné nároky na jedinost, výlučnost a pravost. V dnešní době často zmiňovaná mezináboženská tolerance znamená jen větší disciplinovanost a kultivovanost ve vzájemných vztazích, ale nedotýká se základů intolerance.

Tři hlavní monoteistická náboženství jsou svým zaměřením a celým svým úsilím monistická, avšak svou reálnou historickou existencí zásadně dualistická. Monismus je touha monoteismu, dualismus jeho skutečnost. Nelze mít jeden jediný nedílný celek světa, Boha, člověka, přírody, a současně Boha, jehož království není z tohoto světa, jenž je tedy od světa odlišný ve své bytnosti.

K překonání dualismu se monoteismus pokusil zaujmout stanovisko nadřazené dualistické bipolární struktuře. Tím stanoviskem je monomýtus. V jeho rámci se formuluje univerzalistický a vše rozhodující princip, mimo něj nelze akceptovat nic jiného. Historicky se utvářel jako eschatologicky orientované dějiny spásy, jedny jediné dějiny světa.

Monomýtus tak nakonec ovládne celé pole přítomnosti – a žít na tomto poli smí jen to, co se mu přizpůsobí, podřídí, co nevyvolá protipohyb, neotevírá jiné perspektivy, podléhá jeho výsostnosti.

Monoteismus vede nutně k nesnášenlivosti nejen vůči jiným náboženstvím, i monoteistickým, ale rovněž vůči intrakulturním "nepřátelům" – vědě, sekulárnímu poznání, technickému rozvoji, filosofii, užívání zdravého rozumu, individualizaci, dělbě moci s jinými kulturními příběhy. Intolerance, která se takto objevuje jako neodmyslitelná charakteristika monomytického monoteismu, je proto také důvodem, proč muselo být vybojováno a vynalezeno individuum se svými právy proti monoteismu. Individuum, lidská práva, svoboda, demokracie, dělba moci, autonomie, to vše jsou historická vítězství, na jejichž počátku stála vzpoura proti monomytickému monoteismu.

Možná by skutečně bylo lépe hovořit namísto o monoteismu o "myšlení jednoho". "Myšlení jednoho" totiž neobsahuje implicitní zákaz "myšlení druhého, jiného, odlišného".

S "myšlením jednoho", jež si nemůže nárokovat výlučnost ani universální pravdivost, by snad i náboženství jednoho Boha mohla dosáhnout vzájemného respektu.

Monoteismus II

V tomto příspěvku budu pokračovat ve shrnutí úvodní studie prof.Horyny Monoteismus ze slovníku Judaismus, křesťanství, islám. V předcházející části Monoteismus I jsme se věnovali hlavně vzniku náboženské myšlenky exkluzivního politického monoteismu v starozákonním izraelském náboženství.

Když se z jahvistické monolatrie působením proroků stala ochranná zeď politického exkluzivního monoteismu, vyvolalo to další problém. Koncepce jediného Boha totiž předpokládá univerzalismus a Jahve vždy byl Bohem Izraele, byl osou izraelské národní identity a tak těžko mohl být zároveň Bohem všech národů.

Tento rozpor zřejmě poprvé a nejhlouběji pochopil Pavel z Tarsu, který ho dokonale využil ve své zakladatelské misii. Pavel razil zásadu, že jeden Bůh je Bohem pro všechny bez rozdílu. Praktickým sepětím monoteismu s univerzalismem uvedl do praxe misii a obracení na víru. To Izraelci v dřívějších dobách neznali.

V Izraeli byl celkem otevřený postoj k cizincům a menšinám, vztahy mezi příslušníky cizích národů žijících v Izraeli a Izraelem, který se chápe jako vyvolený národ, upravovala řada právních norem. I války, které Izrael vedl, byly sice Jahvovými válkami, ale jejich cílem nebylo šíření víry a náboženství, ale obrana vlastní existence ve směšně malé vlastní zemi. Obranná zeď politického monoteismu bránila Izrael proti útoku zvenčí, ale také zamezovala jeho expanzi navenek.

Pavlovská misie, která se neomezovala jen na příslušníky z řad židovského helenistického židovstva, tento vztah změnila. Křesťanský objev pohanství jako nejvýznamějšího zdroje získávání nových stoupenců i přizpůsobování antické řecké filosofie teologickým účelům bylo začátkem konce svobodné volby jinonáboženského smýšlení. Pro misii mezi pohany bylo ovšem potřeba Ježíšův příběh převyprávět, protože jeho život byl uzavřen ve světě židovského Zákona. Transformace židovského monoteismu do nové podoby proto používá pojem "nový Izrael" – nový lid Nové smlouvy, který si sice přivlastnil zaslíbení lidu staré smlouvy, ale nově potvrzuje svou věrnost Bohu obnovenou skrze Ježíše označeného jako Kristus. Tato představa "nového Izraele" ruší vazbu na Izrael jako politický útvar a mění tak postavení konvertitů. Nové náboženství se osamostatnilo a začalo vytvářet vlastní obce a pospolitosti, zárodky budoucí církve. Po kanonizaci textů Nového zákona a po reformě křesťanství ve státní náboženství se ukázalo, že nebyla stanovena pravidla chování k židovským obcím. Po celou dobu křesťanské historie se Židům nepodařilo dosáhnout právní jistoty a svévole, které byli Židé ze strany křesťanské kultury vystaveni, vyústila nakonec ve 20.století v pokus židovství zcela zlikvidovat.

Křesťanství ztratilo židovskou dějinnost, ale nikdy plně nepřijalo humanisticko-antropologickou řeckou vzdělanost. Tato dvojznačnost není charakteristická jen pro první dvě století našeho letopočtu, ale trvá dodnes.

Islám je třetí a historicky nejmladší monoteistické náboženství. V řadě určujících rysů má relativně blízko k judaismu. Dřívější religionistická zkoumání předpokládala, že prorok Muhammad přejal podstatné součásti svého učení z judaismu, novější bádání prokázala, že takový pohled je příliš zjednodušený, protože se Muhammadova nauka během jeho 22 let působení prokazatelně vyvíjela a navazovala i na existující předislámské arabské tendence k monoteismu. Shodným znakem mezi judaismem a islámem je důraz na ortopraxi, v islámu má roli zákona víry a řízení obce šarí´a.

Islámský monoteismus lze charakterizovat jako prorocký, zcela striktní typ, vyznačující se pozoruhodnou liturgickou a právní jednotou. Působí tak jako vnitřně vyrovnané, "klidné" náboženství. Toto označení nemůžeme chápat tak, jako by neznal víc než jen jednu neměnnou doktrínu, jeden způsob víry a nepřipouštěl názorovou různost, specifická seskupení, změnu, vývoj, diskusi, teologii, filosofii nebo vědu.  Západní interpretace islámu jako nekomunikativního fundamentalismu neodpovídají jeho dějinám. Islám nezná věroučnou paniku spojenou s pronásledováním, umlčováním, štvanicemi, mučením a drastickými popravami. Byl zpravidla schopen najít jiná řešení.

Prorok Muhammad nezvěstoval monoteismus jako objevnou novinku, ale přišel s požadavkem na obrodu víry patriarchy Abrahama, který byl podle islámské nauky muslim. Islámský nárok na restauraci původní abrahamovské víry je založen na tom, že s Božím poselstvím už byli seznámeni Židé i křesťané, kteří ovšem proroctví interpretovali chybně. Pochopení koránu se z komparativního hlediska podobá pochopení Krista mezi křesťany. Obojí náboženství poselství Boží chápe jako "Slovo", které sestoupilo k věřícím, jednou v podobě Ježíše, podruhé v podobě knihy a její recitace.

Zásadní rozdíl je v koncepci Boha. Islám neformuluje dogmata a netvoří katechismy, ale vymezuje závazný obsah víry ímán. V pojetí Boha je zásadně proti křesťanské trojiční teologii, kterou chápe jako triteismus. Rozdíly se týkají i pojetí misie. Pro islám podobně jako pro judaismus není misie prvotním smyslem, ústředním motivem je politické a hospodářské sjednocení, ne náboženská unifikace. Mýtus džihádu jako dobyvačné války za účelem šíření islámu je spíš součástí západní dezinformační kampaně. Sice se mezi způsoby šíření islámu v jeho dějinách násilí nesporně objevuje, ale i na nově dobývaných územích zpravidla respektoval jinověrce, především Židy a křesťany, ale i jiná náboženství se svatými Písmy. Jako "lid knihy" měli stoupenci těchto náboženství statut "chráněnců", kteří sice platili daň z hlavy, ale nebyli nuceni ke konverzi. Do věrouky a praktického života jim islám nezasahoval, o islamizaci nelze hovořit, spíš je potřeba uvést vyšší míru islámské náboženské snášenlivosti. Je to dáno i tím, že islám byl vždy dobře obeznámen s autentickými náboženskými texty a principy takových jinověrců.

Naproti tomu křesťanská Evropa vždycky viděla v islámu svého úhlavního nepřítele, aniž se o něm poučila a dokázala rozlišovat. První vymezování Evropy a evropanství spadá do doby vytlačování Arabů z pyrenejské oblasti, Frankové bojující v bitvě u Poitiers roku 732 jsou označeni jako Evropané. V historii je vždy znovu vytvářen obraz nevěřících mohamedánů, jejichž myšlení sice Evropa nezná, ale tím víc v nich vidí svého protivníka. To platí dodnes. Vědomí evropské identity bylo spoluutvářeno xenofobií. Křesťanská misie v islámském světě neuspěla. Dvě století koloniální nadvlády západní křesťanské civilizace jsou stoletími hospodářského, politického a kulturního terorismu.

Dnešní mediální a zčásti i politický obraz islámu jako násilí, fanatismu, terorismu a tmářství je odvozeninou staletého nenávistného a současně bojácného poměru křesťanského Západu k islámské kultuře, kterou nikdy (vyjma odborných arabistických a islamistických kruhů) nepochopil, protože ji nechtěl pochopit, ale porobit.

Monoteismus I

Pokusím se tedy shrnout zmíněnou studii prof.Horyny Monoteismus z nového vydání slovníku Judaismus, křesťanství, islám. V předchozím příspěvku jsem uvedla dva odstavce první kapitoly. Příspěvek budu muset kvůli délce rozdělit do několika částí.

Pro Evropany se jeví monoteistické myšlení jako samozřejmé, protože už dlouhou dobu je s ním naše kulturní tradice svázaná, ale přesto je velice specifickým úkazem, je v dějinách náboženství velice mladým jevem, navíc velice neobvyklým. Tak, jak ho známe, se jedná o monoteismus exkluzivní, je náboženskou vírou v jednoho Boha, který nestrpí konkurenci. S představou jediného Boha se do dějin naší kultury dostala i idea vyvolenosti a výlučnosti, nárok na světovládu a myšlenka méněcennosti jinak věřících a jinak smýšlejících lidí. Ve třech monoteistických náboženstvích se rozkošatil do mnoha forem a množstvím významů, souvislostí a důsledků se stal badatelským problémem. 

Sám pojem monoteismus pochází až ze 17.století. V 19.století se rozvíjející religionistika pokusila zařadit monoteismus do vývojové řady náboženské myšlenky podle tehdy všepanujícího evolucionismu na konec vývojové řady, vyskytly se ovšem také koncepce, které pracují s pojmem počátečního monoteismu, který zdegeneroval v polyteismus a vývojem po spirále se k monoteismu znovu dopracoval. To jsou dnes už snad jen takové akademické debaty, vhodné do dějin religionistiky.

Zajímavější jsou změny a vývoj v samotném pojmu jedinobožství. Zcela jistě před exkluzivním monoteismem byla dlouhá doba uctívání jednoho boha, kdy se nevylučuje existence různých dalších bohů a božstev. Náboženství Izraele se příliš nelišilo od ostatních okolních kultur, všechna polyteistická náboženství jeho sousedů znala postavu hlavního boha panteonu. Váha tohoto hlavního boha mohla být ovšem rozdílná, pokud vztah k němu byl trvale mimořádný, jedná se o monolatrii, uctívání jednoho boha. Takové je podle textů Starého zákona i staroizraelské náboženství, (Připomínám, že o biblických mýtech i jejich shodách s okolními kulturami už tady byla řeč v rubrice Starý zákon). Kdy došlo z takového praktického monoteismu k přerodu k exkluzivnímu monoteismu, se nedá přesně historicky stanovit. Určitě se jednalo o delší období a nositelem myšlenky jediného Jahva nebyl zprvu stát, ale zpočátku zřejmě nepříliš početná skupina jeho zastánců "hnutí jediného Jahva". Myšlenka se plně prosadila vlivem dějinných událostí až po zkušenosti zkázy a vyhnanství v poexilním období.

Podle teorie historika náboženství Jana Assmanna je třeba rozlišovat mezi politickým monoteismem a kosmologickým monoteismem. Kosmologický monoteismus vychází z intelektuální rozvahy o původu světa a bytí, ve kterém hledá jednotu. I když takový princip nachází v nejvyšší bytosti, v bohu, automaticky tím nevylučuje existenci jiných bohů, ale může je chápat jako jeho aspekty, takový druh monoteismu se vyvinul v teologických spekulacích hned několika s Izraelem sousedících náboženství.

Ale exkluzivní politický monoteimus Izraele je jeho vlastní objev. Politický monoteismus má od svého počátku politické důvody, argumentuje tím, že všechny národy mohou mít své bohy, ale "my" máme jediného Boha. Ústřední význam má myšlenka nábožensko-politického odloučení, kdy náboženství působí jako ochranná zeď vymezující společenství, které svou identitu zachraňuje svou výlučností. Prosazení takové myšlenky mělo několik svých dějinných uzlových bodů: katastrofu severního království 722/721 př.n.l., prorocké hnutí a sílení náboženské opozice proti formálnímu státnímu náboženství té doby, reforma za krále Jošijáše 622/621 př.n.l. způsobená "objevem knihy Zákona", zřejmě dnešní knihy Deuteronomium, zcela pravděpodobně podvrh, který měl společnost přimět ke změně stávajícího kultu, zkáza judského království a deportace do Babylonu roku 586 př.n.l., návrat některých deportovaných ze zajetí po dobytí Babylonu Peršany v roce 539 př.n.l.

Historicita Jóšijášovy reformy sice není jistá, výroky proroků současníků ji nepotvrzují, a  po jeho smrti se Judsko zjevně vrátilo k dřívějšímu polyteismu, ale vzpomínka na ni se stala zakládající legendou politického monoteismu, na kterou mohla později generace vracející se z babylonského zajetí navázat. V 6-5.století se kniha Deuteronomium stala základem judaismu, v něm se obnovilo starší prorocké poselství, myšlenky stoupenců hnutí jediného Jahva. Proroci bojovali s vlastní nábožensko-politickou kulturou, aby myšlenku jediného Boha prosadili. Bojovali leckdy drsně, používali metody psychologické války, vytvářeli atmosféru viny, nevyhnutelnosti blízkého trestu. Nejednali tak však samoúčelně, ale snažili se zabezpečit novou náboženskou, politickou a národní identitu. (Z pohledu dalšího dějinného vývoje se to jeví jako úspěšné, okolní národy zanikly leckdy zcela beze stopy, ale malý židovský národ přetrval).

Biblický výlučný monoteismus se prosadil v boji, a přesto, že byl ochranou proti ohrožujícímu okolí, nejtěžší boje se odehrály uvnitř vlastní kultury.

Toto podivné dědictví si s sebou monoteismus ponese nadále a nebude příliš rozdíl, zda v křesťanském nebo islámském ztvárnění, Podstatou monoteismu jako typu náboženského myšlení je uchování, v jehož zájmu je nejen možné, ale i nezbytné popřít změny a novoty ve své kultuře, její proměny, k nimž dochází pod vlivem jiných kultur, jiných tradic, jiných obrazů světa, ale třeba jen pod vlivem jiných diskursů a racionalit (vědy, umění, politiky apod.) rozvíjených domácí kulturou. Proti všem takovým prvkům budou exkluzivně monoteistická, zpolitizovaná náboženství vystupovat veškerou svou silou a budou ji nasazovat v referenčním rámci vzpomínky: musí za každou cenu zachovat přístup k tomu, co není současné, mají-li zachovat sama sebe. Ohrožení je nutně soustavné a nepřetržité, protože celý vztahový rámec monoteismu je paměťový, tedy komunikativní. Nepřítel je proto v každé jiné interpretaci vzpomínky, v každém jiném výkladu slova, protože mimo slovo není na světě nic, oč by se vzpomínka mohla opřít. Za této situace se nelze divit tomu, že se monoteismus rozvíjí jako velmi drsný náboženský program, který si vyžádal nejtěžší oběti, jaké v dějinách náboženství nalezneme; nikoli snad pouze oběti na životech, ale především oběti charakteru, které jsou nesmírné.

Atharvavédasamhitá

Znovu krok do Indie.

Omlouvám se, že shrnutí studie prof.Horyny o monoteismu není tak hned, jak bych sama chtěla. Mám ji sice prostudovanou, ale chvíli mi potrvá než ji shrnu tak, aby se nic podstatného neztratilo. I tak bude asi delší než příspěvky bývají. Od začátku roku zase pracuji na plný úvazek, sice na volné noze, takže mám volnou pracovní dobu, ale to je někdy spíš nevýhoda. A taky mám co dohánět, ono na mne vlastně všechno počkalo, a teď, když už můžu pracovat naplno, to najednou hrozně spěchá.

Ale abyste měli nad čím přemýšlet, něco málo o čtvrté védské sbírce Atharvavédu, která nebyla původně součástí svaté védské trojice. Ve sbírce převažují skladby, které doprovázely obřady k zažehnání a odvrácení, případně ovládnutí nadpřirozených sil. Uvádí deset druhů obřadů a obětí: usmiřující a odvracející zlo, přinášející blaho, pomáhající ovládnout druhé, obřady zabraňující a ochromující, omamující a obluzující, vyvolávající nenávist, hubící, zabíjející, svádějící a přivolávající, zahánějící. Většina má tedy kouzelnický a magický charakter. Zaříkávání, magické průpovědi a zaklínadla mohou být zaměřena k různým cílům, veřejná – zajistit vladaři narození syna, pomoci mu zvítězit v bitvě, zničit jeho nepřátele, nebo soukromá, proti sokyni v lásce, získání náklonnosti milované ženy. Pro čtenáře uvádím teď jedno takové zaklínadlo pro získání náklonnosti, při jeho pronášení je třeba probodávat figurku symbolizující milovanou ženu (Musím ale podotknout, že úspěch nezaručuji):

Zneklidňovatel nechť všechen klid ti vezme,
nedá pokoj v loži!
Probodnu tě šípem, strašným šípem Kámy
probodnu tvé srdce.

Šíp má křídla z touhy, ostrý hrot má z lásky,
jeho dřík je záměr;
kéž jím mocný Káma přesně namířeným
probodně tvé srdce!

Kámovým tím šípem přesně namířeným,
jenž slezinu suší,
jehož pera planou, když kupředu letí,
probodnu tvé srdce.

Zasažena ohněm a s vyschlými ústy
musíš přijít ke mně -
bez hněvu a něžná, stále jenom moje,
oddaná a vlídná.

Ostrý tento bodec nechť tě odežene
od matky i otce,
abys stále byla jen mně podrobena,
poslušná mé mysli.

Vyžeňte jí z nitra pomyšlení jiná,
Varuno a Mitro,
a zbavenou vůle učiňte ji, bozi,
poslušnou mých přání!

Atharvavédasamhitá, kniha III, báseň č.25
Zbavitel D.,Vacek J.: Průvodce dějinami staroindické literatury, Třebíč, 1996

Monoteismus

Tento týden jsem si domů donesla novou knihu, zcela přepracovaný slovník
Judaismus, křesťanství, islám. A dnes jsem ho začala číst od jeho úvodní studie prof.B.Horyny Monoteismus.

Slibuji, že po pozorném přečtení ji zpracuji do kratší podoby, má totiž víc než 20 stránek, a ten výcuc uveřejním. Abyste věděli, o co asi půjde, přepíšu teď její první odstavec.
Když se pastýři ovcí Mojžíšovi ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře Ex3,2, stihl si sotva zakrýt tvář z děsivého a nesrozumitelného úkazu. Netušil, že v tomto okamžiku začínají dějiny něčeho mnohem nesrozumitelnějšího a ve svých důsledcích často ještě děsivějšího, dějiny jedinosti Boha, které započaly vypleněním Egypta Ex3,22 a pokračují až do dnešních dnů ustavičnými spory a souboji o výlučnost, jedinost, pravost a pravdivost. Z pastýřů ovcí se dávno stali pastýři lidí, jen stříž se příliš nezměnila; i lidé zůstali spíše ovcemi, které hledají svého pastýře a jeho hůl. A také osamělý monoteistický Bůh si zjednává přízeň způsoby, které jen některé nenechávají odejít s prázdnou, ostatním ale přinášejí smrt prvorozených synů.

Jeden z dalších odstavců na druhé straně:
Monoteismus ale v sobě nese trvalou náklonnost ke schizmatu, štěpení, odpadlictví, herezi a vzpouře. Vzpoura proti monoteistické netoleranci přinesla do evropské kultury znovu ideu náboženské tolerance, jež je nemonoteistickým náboženstvím zpravidla vlastní. Vzpoura proti nábožensky zdůvodněnému násilí a nelidskosti se spolupodílela na zrodu myšlenky humanismu a ceny individua. Vzpoura proti náboženskému pokrytectví, institucionalizovanému v ambicích nejmocnější křesťanské církve, se stala ůvodním faktorem rozkolu, který ústí až v modernisticky rozšířeném postoji privátní, církevně neorganizované náboženskosti. A konečně, vzpoura proti monoteistickému, nikdy nenaplněnému snu o společenském, politickém, kulturním a náboženském monismu, o postavení člověka, světa a kosmu na jeden jediný v sobě jednotný základ, jenž má ve správě církev a její nauka, která proto sama smí určovat, kým a čím je a bude člověk, svět a vesmír, zplodila sekularizaci.

Tak a teď jdu studovat.

Noční směna

Předem se chci omluvit, že v poslední době píšu skoro nejvíc jen osobní věci. Ale tohle možná trochu souvisí s tradicemi, které teď probíráme.

Ve čtvrtek ráno jsem se nechala přemluvit, že se pokusím do dnešního rána dodělat jednu aplikaci tak, aby se toho mohl v následné fázi ujmout můj kolega a pak to na začátku příštího týdne mohlo být předvedeno našim zadavatelům. Pustila jsem se nejdřív s vervou do práce, byla to spousta i mechanického dloubání a úprav. Ale ráno, když už mělo být víceméně všechno hotové, fungovala z toho všeho sotva čtvrtina a já přitom naprosto nevěděla proč.

Nevím, jestli to bylo způsobeno únavou, ale prostě najednou se vypnula vědomá kontrola myšlenek a začaly pracovat nějaké hlubší roviny myšlení, něco jako práce na pozadí. Nevím, jak to přesně popsat, ale ten pocit docela dobře znám ze dřívějška, je podobný pocitu z relaxačních nebo meditačních technik, jaksi se ztrácejí hranice individuality a nastolí se takové všeobjímající prázdno, ve kterém se individuální člověčí entita stává jakousi organickou součástí mnohem většího, ale nepopsatelného celku. Myslím, že to asi zná každý, kdo se věnuje nějaké tvůrčí činnosti, možná, že k takovému vnímání mají blíž umělecké profese, zvlášť vhodná mi vždycky připadala hudba, protože je zakořeněná hlouběji než slovní projev.

No, nebudu vás napínat, ono to asi opravdu funguje, protože po chvíli do vědomí vyplynula myšlenka, byla to správná příčina. A stačilo už jenom vyzkoušet, doladit, zabalit a poslat, což byly zhruba další tři hodiny obyčejné práce.

A proč o tom píšu? Už jednou jsem tady na blogu uveřejnila něco o pojmu wu-wej "nečinění". Je to původně taoistický termín, který později přijala za svůj i čchanová tradice buddhismu. Takové to, kdy činíte, jako kdybyste nečinili, protože se to činí jaksi samo, bez vašeho vědomého ovlivňování.

Tak si myslím, že jsem ho zase znovu zažila ve své vlastní evropské kůži.

Nová náboženská hnutí

Psala jsem před časem o tom, že se v houštině nových náboženských hnutí příliš nevyznám a přitom by bylo potřeba mít alespoň základní orientaci. Ale našla jsem opravdu velice dobré stránky, které se věnují právě tomuto tématu. Jsou psány z odborné pozice, zároveň spíš z pozice příznivce nových směrů, takže je tam dobrá informace a přitom z nich nečiší antikultovní přístup. Takže předkládám odkaz v rubrice Průvodce a můžete si vybrat, co vás nejvíc zaujme. Budu moc ráda, když se o svoje dojmy a poznatky ke konkrétním hnutím, která vás zajímají, podělíte s ostatními v komentářích.
 
Nová náboženská hnutí na internetu

Pomalá práce

Když jsem dnes začala bědovat nad množstvím práce, které mám dohánět v práci, nad zkouškovým obdobím, na které nejsem vůbec připravena, a nad svou pomalostí, se kterou své úkoly zvládám, vzpomněla si moje dcera na krásnou vitnamskou pohádku a dala mi ji přečíst. To mne opravdu rozesmálo a tak vám ji taky předhodím, třeba se vám bude hodit. Koho ale poprosíme na jaře o návrat zimy my?

Ban

Jednou z četných dcer Nebeského císaře byla i Ban. Byla ze všech dcer nejpomalejší. Přesto ji rodiče nesmírně milovali a ještě ji navíc rozmazlovali.

Ban se brzy provdala a svého manžela velmi milovala. Přišla zima, a proto se Ban rozhodla, že manželovi ušije teplé šaty. Nic si předem nepřipravila, a kromě toho nebyla ani dobrá švadlena. Chtěla prostě udělat radost svému milovanému muži. Od prvního zimního dne vysedávala nad šitím, ale práce jí nešla od ruky. Jaro se nezadržitelně blížilo a Ban měla hotové jenom rukávy. Ale šila a šila, a když byla konečně s prací hotova, zima byla pryč.

Vydala se tedy Ban za svým otcem a prosila jej, aby vrátil na chvíli zimu, jan co by manželovi zkusila nové šaty, které mu sama ušila. Nebeský císař se nad dcerou slitoval a na několik dní zimu vrátil. Ban tak mohla zkusit manželovi šaty a velice se radovala, jak mu pěkně padnou.

Od těch dob se v březnu, kdy už bývá teplo, vždycky ještě na několik dní ochladí. Tomuto chladnu se říká "Baniny chladné dny".

Vietnamské pohádky, Praha, 1974

Věštba

Úryvky z básně Čchü Jüana Věštba

Propuštěn ze služeb Čchü Jüan
tři roky nesměl navštívit krále.
Ač vědění vyčerpal do dna
i bezvýhradnou oddanost,
byl potupen zlovolnou pomluvou.
Se srdcem zkrušeným, zmatený,
nevěděl kudy a kam,
tak vydal se za slavným věštcem Čengem:
"Mám pochybnost o něčem,
co bych si přál mít od vás rozřešeno."
Věštec rozložil věštebná stébla,
očistil krunýř a řekl:
"V čem tedy žádáš poučení?"
Čchü Jüan pravil:
"Mám zůstat věrný
s nesmlouvavou přímostí,
nebo mám napořád
vyprovázet a vítat sem a tam?
Mám pole obdělávat vlastní rukou,
okopávat, býlí vytrhávat,
nebo si hledět zajistit jméno
tak, že se budu kol mocných točit?
Mám riskovat
poctivou bez falše řeč,
nebo si příjemnit život
tím, že se přizpůsobím?"......

Věštec Čeng po těch slovech odložil stébla
a tak se omluvil:.....
 
"Ani věštění nestačí na vše,
nepronikne všude ani božský duch.
Obrať se jedině na své srdce
a podle svého rozumu jednej.
Neboť jsou toto věci,
jež neví krunýř ani stébla trav."

Král Oldřich: Kniha mlčení. Texty staré číny, Praha, 1994

Sanátana dharma

Měla jsem pravděpodobně začít své povídání o náboženstvích Indie definováním pojmu hinduismus. Ale v tom je právě potíž, protože to je termín cizí. Termín hindú pochází z perštiny a je označením řeky, velké vody a byl pro Peršany označením lidí za řekou Indus. Do Indie tento termín přinesli až islámští dobyvatelé a použili ho pro označení příslušníků většinového náboženství. Slovo hinduismus je evropskou variantou, Indové s evropským vzděláním ho také používají, ale řadovým hindům nic neříká.

Přesto však má indická duchovní tradice vlastní souhrnné označení sanátana dharma. Tento výraz má univerzální charakter a je možné ho podle kontextu chápat třemi základními způsoby.

Věčný zákon. Neosobní síla, která působí ve všem bytí a způsobuje, že skutečnost má řád a není chaotická.

Věčný běh věcí. Skutečnost je bez počátku a bez konce, stále se obnovuje, má cyklický charakter. Vesmír se zákonitě a periodicky rodí, má období růstu a období rozkvětu, po kterém následuje pokles, úpadek a rozpad. Pak je období prodlevy, ve které se obnovuje před novým zrodem. Stejně probíhají i životy jednotlivých bytostí v něm.

Věčná pravda. Dharma znamená také nadčasovost a absolutnost nejvyšší skutečnosti, nejvyšší pravdu, která je nezávislá na proměnlivých fázích světa jevů a je věčná, nezávisí na čase, který patří také do oblasti jevů a je výrazem jejich proměnlivosti. Pojem pravdy má ovšem smysl jen tehdy, když existuje někdo, kdo si ji uvědomuje. Z toho vychází indické přesvědčení, že se právě člověk přes omezenost svého vědění může postupně dopracovat k poznání této věčné pravdy, tak se vymanit ze světa jevů a dosáhnout trvalého vysvobození mókša, vystoupení do oblasti nadčasové absolutní pravdy.

Pokud použijeme takto vymezené pojmy pro popsání hinduismu, je to vlastně způsob života jednotlivců, skupin, dokonce národů na celém indickém subkontinentu. Všichni jsou spojeni přes rozdíly v náboženské praxi vědomím společné všeobsáhlé náboženské tradice.

Donedávna bylo předpokladem pro hinduistu narození se na půdě Indie, ale v posledních desetiletích podmínky života v moderní době a vystěhovalectví, i misie guruů mezi lidmi s euroamerickou kulturou už znamená ustoupení od tohoto striktního požadavku.

Sanátana dharma je pojem natolik univerzální, že dovoluje začlenit do systému s maximální tolerancí i celé jiné náboženské útvary s kultem, mytologií a teologií, aniž by to celkové stavbě jakkoliv vadilo. Nikdy se nevyvinula žádná ústřední autorita, která by dohlížela na přípustnost článků víry nebo formy kultu a měla možnost zakázat odchylky. Přesto existuje jakási autorita vnitřní daná vírou v boží zjevení nebo alespoň inspirované předání véd. Proto třeba buddhismus a džinismus do soustavy hinduismu nepatří a jsou od svého začátku chápány jako odlišné náboženské směry.

Werner Karel: Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko, Brno, 2002

Kosmogonické mýty podle védských sbírek

Už jsme se s tím setkali v jiných kulturních okruzích, že představy o vzniku světa jsou zpracovávány několika různými mýty, které si mohou dokonce odporovat. I ve védských sbírkách jsou přítomny různé mýty. Je to částečně způsobeno i tím, že v indickém náboženství nikdy nebyla ústřední autorita, která by měla pravomoc rozhodovat.

První variantou je stvoření bohyní Aditi, její jméno znamená vlastně nekonečno, bez omezení, bez ohraničení. Je považována za matku všech bohů, králů, ale také za ochránkyni duchovních slibů. Není popsaný její vzhled, nemá žádné antropomorfní rysy, zmíněna je jen její děloha – pupek světa, místo, kde se setkává svět s transcendentnem.

Druhou variantou vzniku světa, který védští Indové chápali jako trojitý, skládající se ze země, nebes a vzduchu, je rozdělení původně spojeného Nebe a Země. Nebe – Djaus a Země – Prthiví rozdělil jejich syn Indra, který se v důsledu pití sómové šťávy zvětšil a roztrhl rodiče od sebe. Jejich opětovnému spojení zabránil tím, že mezi nimi vztyčil svoje kopí – osu světa, axis mundi.

Třetí variantou bylo obětování prvotního Puruši, jméno znamená muž. Tento prvotní vesmírný muž byl obětován a jeho obětí vznikl svět a všechno, co svět zaplňuje. V této variantě se setkáváme se čtyřmi skupinami společnosti. Z Purušovy Hlavy totiž vznikli bráhmani (kněžský stav), z paží kšatrijové (vojenská aristokracie), z beder a břicha vajšíjové (rolníci, řemselníci a později i obchodníci) a z nohou šúdrové (nevolný lid).

I ve čtvrté variantě se vyskytuje všeobsažný bůh, který je pokládán za příčinu světa. Je jím Pradžápatí – Pán tvorstva, také Jedno, Nezrorený. Vznikl v prvotních vodách jako "zlatý zárodek". Nejsoucno se stává jsoucnem v podobě vesmírného vejce, které se rozpadlo na stříbrnou a zlatou polovinu a tak vznikl pozemský i nadzemský svět.

Pátá varianta pokládá za prapříčinu celého světa i jeho odvěkého řádu kosmickou energii, žár, teplo tapas. Silou prvotního vznícení vznikla nejprve pravda s přírodními zákony a pak neprojevené jsoucno, z kterého vyplynul prostor, čas a pak všechno ostatní stvoření. Tato představa dala vznik víře, že asketa pomocí svého asketického zápalu, taky tapas, může dosáhnout všeho, co si přeje, i vlády nad samotnými bohy.

Bohové s lotosovýma očima, Praha, 1997

Védy

Nejstarší etapou indického náboženství je období védské.

U staroindických literárních památek lze určit stáři jen přibližně a spíš relativně než absolutně. První indoevropsší dobyvatelé severozápadní Indie písmo neznali. I když ho později vytvořili, používali zápisy spíš k hospodářským účelům, náboženská díla byla tradována zásadně ústně a výuka posvátných textů nazpaměť byla podstatnou částí výuky brahmanské, nejvyšší vrstvy společnosti. Ani z dalšího období, kdy se už ujalo zapisování literárních děl, nejsou rukopisy k dispozici vzhledem k povaze materiálu, na který se psalo, většinou na palmové listy, a povaze indického podnebí, které uchovávání nepřeje. Díla musela být vždy znovu přepisována a tak dochované rukopisy neřeknou nic o stáří původní předlohy. Navíc Indové za celou dobu svých dějin nevytvořili žádnou historiografii, prostě je zapisování událostí v časovém sledu nikdy nezajímalo.

Ale přesto panuje široká shoda v tom, že nejstarším literárním útvarem jsou čtyři sbírky náboženských písní, souhrnně označované jako védy, a to Rgvéd, Sámavéd, Jadžurvéd a Atharvavéd. Doba jejich dotvoření do dochované podoby je odhadována zhruba na 12.-9.století př.n.l. Nejstarší je Rgvéd, sbírka 1028 hymnů, modliteb, oslav různých bohů a jejich vzývání. Ve svých nejstarších částech obsahuje náboženské představy, které se příliš nelišily od společných představ celku indoevropského společenství, jehož jednou složkou Árjové byli.

Okolnosti jejich příchodu do severozápadní Indie nejsou ještě zcela objasněny a zůstávají otázkou. Je jen zřejmé, že k migraci kočovných nomádů docházelo v postupných migračních vlnách v průběhu 2.tisíciletí př.n.l. Z jazykového srovnání starého védského jazyka a avesty, nejstaršího jazyka íranské větve indoevropské skupiny je zajímavá a dosud nevyjasněná příbuznost náboženských termínů s obráceným významem. Příklad: ve starém Iránu je hlavní bůh, představitel světla a dobra, nazýván Ahura, ve védách je termín asura použit pro skupinu démonů, nepřátel bohů a ztělesnění temnoty a zla. Indické slovo pro bohy déva odpovídá avestskému daeva, kde je označením démona. Zřejmě došlo mezi příbuznými kmeny k náboženské roztržce možná způsobené přechodem k jinému způsobu života, staří Íránci se stali usedlými zemědělci dřív.

Védy znamenají vědění, v tomto případě vědění jak správně uctívat bohy, aby vyslyšeli prosby obětníků. Význam oběti byl ve védském období opravdu značný. Zápalná oběť musela být provedena přesně předepsaným obřadem, doprovázená správným textem, kdy účinnost oběti a její správné působení bylo závislé na bezchybné reprodukci, až po délky samohlásek a přízvuky slabik. Proto také obřady obětí vykonávali hned čtyři profesionálové, první hótar recitoval verše z Rgvédu, druhý udgátar zpíval písně ze Sámavédu. třetí adhvarju prováděl vlastní obětní úkony a pronášel při nich obětnické formule z Jadžurvédu. Posledním byl bráhman, který sledoval průběh obřadu a pomocí posvátných slov zažehnával neštěstí, které mohlo hrozit ze sebenepatrnější chybičky ostatních. Kromě jiných i odjinud známých obětin je ve védách často zmiňována opojná šťáva sóma, která měla dokonce svého vlastního boha Sómu, ale z čeho ji lisovali dodnes nikdo přesvědčivě nedokázal. Jednou z diskutovaných možností je muchomůrka červená Amanita muscaria. Ale to už se asi nikdy nedovíme.

K výuce jednotlivých sbírek v bráhmanských rodech byly postupně používány výkladové sbírky – bráhmany a byly pro účinnější zapamatování textu vytvořeny pomocné vědy, zejména fonetika, gramatika a etymologie. Védy mají totiž velký rozsah, jen Rgvéd je rozsahem větší než oba Homérovy eposy dohromady. Také je mylná představa, že jsou napsány v sanskrtu. Ani dobrý znalec sanskrtu není schopen bez speciálního studia védského dialektu rozumět více než asi čtvrtině textu. Dialekt véd je jazyk mnohem archaičtější.

Werner Karel: Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko, Brno, 2002
Zbavitel Dušan: Otazníky starověké Indie, Praha, 1997
Zbavitel Dušan, Vacek Jaroslav: Průvodce dějinami staroindické literatury, Třebíč, 1996
Zbavitel Dušan, Merhautová Eliška, Filipský Jan, Knížková Hana: Bohové s lotosovýma očima. Hindustické mýty v indické literatuře tří tisíciletí, Praha, 1997