Monoteismus II
17. ledna 2004, 17:16
V tomto příspěvku budu pokračovat ve shrnutí úvodní studie prof.Horyny Monoteismus ze slovníku Judaismus, křesťanství, islám. V předcházející části Monoteismus I jsme se věnovali hlavně vzniku náboženské myšlenky exkluzivního politického monoteismu v starozákonním izraelském náboženství.
Když se z jahvistické monolatrie působením proroků stala ochranná zeď politického exkluzivního monoteismu, vyvolalo to další problém. Koncepce jediného Boha totiž předpokládá univerzalismus a Jahve vždy byl Bohem Izraele, byl osou izraelské národní identity a tak těžko mohl být zároveň Bohem všech národů.
Tento rozpor zřejmě poprvé a nejhlouběji pochopil Pavel z Tarsu, který ho dokonale využil ve své zakladatelské misii. Pavel razil zásadu, že jeden Bůh je Bohem pro všechny bez rozdílu. Praktickým sepětím monoteismu s univerzalismem uvedl do praxe misii a obracení na víru. To Izraelci v dřívějších dobách neznali.
V Izraeli byl celkem otevřený postoj k cizincům a menšinám, vztahy mezi příslušníky cizích národů žijících v Izraeli a Izraelem, který se chápe jako vyvolený národ, upravovala řada právních norem. I války, které Izrael vedl, byly sice Jahvovými válkami, ale jejich cílem nebylo šíření víry a náboženství, ale obrana vlastní existence ve směšně malé vlastní zemi. Obranná zeď politického monoteismu bránila Izrael proti útoku zvenčí, ale také zamezovala jeho expanzi navenek.
Pavlovská misie, která se neomezovala jen na příslušníky z řad židovského helenistického židovstva, tento vztah změnila. Křesťanský objev pohanství jako nejvýznamějšího zdroje získávání nových stoupenců i přizpůsobování antické řecké filosofie teologickým účelům bylo začátkem konce svobodné volby jinonáboženského smýšlení. Pro misii mezi pohany bylo ovšem potřeba Ježíšův příběh převyprávět, protože jeho život byl uzavřen ve světě židovského Zákona. Transformace židovského monoteismu do nové podoby proto používá pojem "nový Izrael" – nový lid Nové smlouvy, který si sice přivlastnil zaslíbení lidu staré smlouvy, ale nově potvrzuje svou věrnost Bohu obnovenou skrze Ježíše označeného jako Kristus. Tato představa "nového Izraele" ruší vazbu na Izrael jako politický útvar a mění tak postavení konvertitů. Nové náboženství se osamostatnilo a začalo vytvářet vlastní obce a pospolitosti, zárodky budoucí církve. Po kanonizaci textů Nového zákona a po reformě křesťanství ve státní náboženství se ukázalo, že nebyla stanovena pravidla chování k židovským obcím. Po celou dobu křesťanské historie se Židům nepodařilo dosáhnout právní jistoty a svévole, které byli Židé ze strany křesťanské kultury vystaveni, vyústila nakonec ve 20.století v pokus židovství zcela zlikvidovat.
Křesťanství ztratilo židovskou dějinnost, ale nikdy plně nepřijalo humanisticko-antropologickou řeckou vzdělanost. Tato dvojznačnost není charakteristická jen pro první dvě století našeho letopočtu, ale trvá dodnes.
Islám je třetí a historicky nejmladší monoteistické náboženství. V řadě určujících rysů má relativně blízko k judaismu. Dřívější religionistická zkoumání předpokládala, že prorok Muhammad přejal podstatné součásti svého učení z judaismu, novější bádání prokázala, že takový pohled je příliš zjednodušený, protože se Muhammadova nauka během jeho 22 let působení prokazatelně vyvíjela a navazovala i na existující předislámské arabské tendence k monoteismu. Shodným znakem mezi judaismem a islámem je důraz na ortopraxi, v islámu má roli zákona víry a řízení obce šarí´a.
Islámský monoteismus lze charakterizovat jako prorocký, zcela striktní typ, vyznačující se pozoruhodnou liturgickou a právní jednotou. Působí tak jako vnitřně vyrovnané, "klidné" náboženství. Toto označení nemůžeme chápat tak, jako by neznal víc než jen jednu neměnnou doktrínu, jeden způsob víry a nepřipouštěl názorovou různost, specifická seskupení, změnu, vývoj, diskusi, teologii, filosofii nebo vědu. Západní interpretace islámu jako nekomunikativního fundamentalismu neodpovídají jeho dějinám. Islám nezná věroučnou paniku spojenou s pronásledováním, umlčováním, štvanicemi, mučením a drastickými popravami. Byl zpravidla schopen najít jiná řešení.
Prorok Muhammad nezvěstoval monoteismus jako objevnou novinku, ale přišel s požadavkem na obrodu víry patriarchy Abrahama, který byl podle islámské nauky muslim. Islámský nárok na restauraci původní abrahamovské víry je založen na tom, že s Božím poselstvím už byli seznámeni Židé i křesťané, kteří ovšem proroctví interpretovali chybně. Pochopení koránu se z komparativního hlediska podobá pochopení Krista mezi křesťany. Obojí náboženství poselství Boží chápe jako "Slovo", které sestoupilo k věřícím, jednou v podobě Ježíše, podruhé v podobě knihy a její recitace.
Zásadní rozdíl je v koncepci Boha. Islám neformuluje dogmata a netvoří katechismy, ale vymezuje závazný obsah víry ímán. V pojetí Boha je zásadně proti křesťanské trojiční teologii, kterou chápe jako triteismus. Rozdíly se týkají i pojetí misie. Pro islám podobně jako pro judaismus není misie prvotním smyslem, ústředním motivem je politické a hospodářské sjednocení, ne náboženská unifikace. Mýtus džihádu jako dobyvačné války za účelem šíření islámu je spíš součástí západní dezinformační kampaně. Sice se mezi způsoby šíření islámu v jeho dějinách násilí nesporně objevuje, ale i na nově dobývaných územích zpravidla respektoval jinověrce, především Židy a křesťany, ale i jiná náboženství se svatými Písmy. Jako "lid knihy" měli stoupenci těchto náboženství statut "chráněnců", kteří sice platili daň z hlavy, ale nebyli nuceni ke konverzi. Do věrouky a praktického života jim islám nezasahoval, o islamizaci nelze hovořit, spíš je potřeba uvést vyšší míru islámské náboženské snášenlivosti. Je to dáno i tím, že islám byl vždy dobře obeznámen s autentickými náboženskými texty a principy takových jinověrců.
Naproti tomu křesťanská Evropa vždycky viděla v islámu svého úhlavního nepřítele, aniž se o něm poučila a dokázala rozlišovat. První vymezování Evropy a evropanství spadá do doby vytlačování Arabů z pyrenejské oblasti, Frankové bojující v bitvě u Poitiers roku 732 jsou označeni jako Evropané. V historii je vždy znovu vytvářen obraz nevěřících mohamedánů, jejichž myšlení sice Evropa nezná, ale tím víc v nich vidí svého protivníka. To platí dodnes. Vědomí evropské identity bylo spoluutvářeno xenofobií. Křesťanská misie v islámském světě neuspěla. Dvě století koloniální nadvlády západní křesťanské civilizace jsou stoletími hospodářského, politického a kulturního terorismu.
Dnešní mediální a zčásti i politický obraz islámu jako násilí, fanatismu, terorismu a tmářství je odvozeninou staletého nenávistného a současně bojácného poměru křesťanského Západu k islámské kultuře, kterou nikdy (vyjma odborných arabistických a islamistických kruhů) nepochopil, protože ji nechtěl pochopit, ale porobit.
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
koff (21.08.2007, 23:57:54 - Mail): poitresnepochybě se v této době začala vyvíjet myšlenka evropské identity, ale rád bych připomenul častý mýtus týkající se této bitvy. U poitres došlo ve skutečnosti k pouhé šarvátce s arabsko-berberským odílem , neschopným prorazit hlouběji do Evropy. Uspěch Karla Martela byl později přehnaně glorifikován (muslimové ovládali prakticky celou Provence-Lyon, Arles, Avignon).Nakonec je však Karel dokázal vyhnat za hranice franceké říše, ale svému úspěchu by měl vděčit za velikou rivalitu mezi arabskými a berberskými kmeny, které sami sobě ubírali na bojeschopnosti
Přidání komentáře...
