Slované
2. února 2004, 15:08
poslední kapitola knihy, uff :o)
Poslední kapitolou jsou Slované. Přišli do našich zemí v průběhu 5. a 6.století n.l. Původní území je od Povislí po Podněpří, jižní hranici tvořily Karpaty. Chaos doby stěhování národů otevřel cestu k jejich expanzi k západu a jihu. V 5. a 6.století tvořili Slované ještě jednotné etnikum se společnou materiální a duchovní kulturou a s jednotným praslovanským jazykem. Teprve od 9.-10.století se jednotná slovanština začala rozpadat do základních dílčích jazyků tří hlavních větví. V době expanze zaujali Slované velmi rozsáhlé území od Polabí a Pobaltí až po východoalpská údolí a po Černomoří, přes Balkán až po Egejské moře a maloasijské pobřeží. Všechna tato území si ale neudrželi.
V době před expanzí měli patriarchální rodové zřízení jednoduché, sociálně nepříliš rozvrstvené společnosti. Rody tvořily kmeny. Až do vzniku prvních státních útvarů si udrželi poměrně jednotnou kulturu s polyteistickým náboženstvím obecného indoevropského typu s některými specifickými rysy. Náboženství nemělo propracovanou doktrinu ani literárně podchycenou etiku a eschatologii. O duchovním životě Slovanů máme ovšem jen značně tendenční zprávy křesťanských autorů, kněží nebo misionářů. Snad jen byzantský historik Prokopios podává informace nezaujatě, podobně později byzanští, arabští nebo židovští autoři. Cenné údaje o náboženství pobaltských Slovanů poskytuje Slovanská kronika křesťanského kněze Helmolda z 2.pol.12.století, i když je přirozeně laděna tendenčně. O Češích před christianizací nás informuje Kosmova kronika. Dalším, a cenným, informačním materiálem jsou poznatky etnografie, protože mnoho ze zkoumaného materiálu má pohanský původ.
Nejstarší náboženství je velmi jednoduché. V bájích o stvoření světa je součinnost boha a satana, satan musel na pokyn boha vyzvednout zemi z oceánu, snad starý íránský vliv. Geogonické konstrukce jsou také prosté, pojetí Matky země a jejího protipólu, nebe. Nebeská tělesa jsou chápána jako božské bytosti, slunce jako okřídlená světelná postava se symbolem hořícího kola, měsíc je pojímán spíš jako ženské božstvo, sestrou slunce a měsíce je Zora, krásná dívka se zlatou mísou, schopná pomáhat v milostných problémech i nemocech, ostatní hvězdy jsou děti slunce nebo měsíce. Člověk má i v praslovanském pojetí nesmrtelnou duši, kterou si představovali jako stínovou postavu, která může mluvit a jednat jako člověk, často však má podobu ptáka, nejčastěji holubice nebo havrana. Sídlem duše je srdce. Ve spánku může duše tělo opustit, sny mají věštebný význam. Po smrti duše tělo definitivně opouští oknem a spojuje se s přírodou nebo se dostává do ráje, který je sídlem blažených. I u Slovanů se ujala představa převážení mrtvých přes řeku do podsvětí, ale je to až novější obraz pod vlivem antiky, Cháronovy mince jsou doloženy od 9.století. Původním pohřebním ritem byla kremace, kremací se duše dostávala rychle do ráje, proto byl pohřeb spíš veselým obřadem. Od 8.-9. století přešli Slované ke kostovým pohřbům.
Víru v bohy prokazují i dřevěné antropomorfní idoly od 2.pol. 6.století. Slovanský panteon byl ovšem poměrně skromný, tvořili ho 3-4 hlavní bohové, je ale možné, že o všech nevíme, protože v roce 980 vztyčil kníže Vladimír idoly šesti bohů a také podle počtu sloupů pro modly na pohanských obětištích se zdá, že kromě hlavního božstva tvořil systém dalších bohů osmici. Původně byl asi hlavním bohem Svarog, zosobnění nebes nebo nebeského ohně, případně jeho nástupce Svarožic – Dažbog, bůh slunce a pozemského ohně. Svarožic- Dažbog je bohem mladší generace, asi až z doby konce pohanství. Uctívali ho zejména polabští a pobaltští Slované, v zemi Ratarů v Retře stála jeho nejznámější svatyně. Východní Slované ho uctívali jako Dažboga, jižní Slované jako Daboga nebo Dajboga, dárce všeho dobra. Polabský Svarožic se později změnil v Radegasta podle místa původní svatyně. Radegasta znaly v různých podobách i jiné západoslovanské kmeny. V době expanze se hlavním bohem stal hromovládný Perun, jeho posvátným stromem byl dub (lípa je výmysl obrozenců). Měl i svou válečnickou stránku, kníže Vladimír se dokonce pokusil z jeho kultu vytvořit státní ideologii, postavil mu v Kyjevě velkou modlu se stříbrnou hlavou a zlatým vousem. V lidové víře přežíval Perunův kult dlouho do středověku. Perunovým atributem byla sekera. Byl mu zasvěcen čtvrtek. Jeho zobrazení není známo, dochované idoly mu nejde jednoznačně přiřadit. Velmi starobylým božstvem je Veles – Volos, patron a ochránce stád dobytka, obilí i majetku a bohatství vůbec, s působností i v oblasti plodivých sil a úrody. V počátcích, ještě v době baltskoslovanské jednoty mohl být i vládcem mrtvých, litevský výraz veles – duše zemřelých. Jeho symbolem byl roh hojnosti nebo dobytčí rohy, s Velesovým kultem se spojují falické idoly. Křesťanství z Velese udělalo čerta. Známe kromě uvedených hlavních a všeslovanských bohů i větší počet lokálních božstev, většinou mladší generace. Nejvíc zpráv máme o bozích polabsko-pobaltského okruhu, kde se pohanství udrželo nejdéle a vyvinulo se ve státní náboženství. Rozvinuli kult Svarožice – Radegasta na nejvyšší možnou míru. Vybudovali mu zatím archeologicky neidentifikovatelný chrám v Retře, popis z počátku 11.století ho popisuje takto: na hradě s devíti branami, který obklopuje hluboké jezero, překlenuté dřevěným mostem, je dřevěný chrám. Jeho vnější stěny zdobí vyřezávané obrazy bohů, uvnitř jsou dřevěné sochy bohů ve válečné zbroji s odznaky a proporci. Nejvýznamějším bohem je Radegast, kněží bohům přinášejí oběti včetně lidských a věští s pomocí posvátného Svarožicova koně, kterého vedou přes položená zkřížená kopí, překročí-li kůň kopí pravou nohou, je věštba příznivá. V bahně jezera je obrovský kanec, který svým řevem oznamuje blížící se nebezpečí nebo válku. Retru dobyl roku 1068 biskup Burchard z Halberstattu a zničil ji, na posvátném koni se triumfálně vrátil do svého sídelního města. Severně odtud, na ostrově Rujana, v zemi slovanských Rujanů bylo centrum kultu boha Svantovíta, který měl kompetence válečné i hospodářské, patřil mu meč, sedlo, udidlo a posvátný bělouš, i tady se s ním věštilo. Jeho atributem byl i roh hojnosti, z takového rohu, naplněného vínem, věštil kněz úrodu. K věštění úrody se používal také medový koláč, za kterým se kněz schovával. Místo tohoto chrámu už zapadlo do moře, zůstal popis chrámu od dánského kronikáře Saxo Grammatica Dějiny Dánů ze 12.století. Podle ní byla socha Svantovíta čtyřhlavá. Z ostrova jsou známy 2 kamenné reliéfy, zobrazující mužskou postavu s rohem hojnosti, jsou zazděny ve zdech křesťanských kostelů. Svantovítův chrám zničil dánský král Valdemar roku 1168. Vícehlavých božstev známe z Rujany víc, Rugievita se sedmi tvářemi, pětihlavého Porevita, Porenuntia se 4 obličeji a pátou tváří na prsou. Při ústí Odry uctívaly tamní pomořanské kmeny boha Triglava, ve Wolinu stála snad jeho zlatá socha, kterou jeho kněží stačili před vpádem bamberského biskupa Otty v 1.pol. 12.století ukrýt. Štětínského Triglava biskup rozsekal a jeho tři stříbrné hlavy poslal darem papeži Kalixtovi II. Polabané uctívali také bohyni Živu (Sivu), vládkyni životních sil a růstu. Velmi rozšířené byly kulty bohů Bělboha a Černoboha jako protikladů dobra a zla. Za zmínku stojí i kult Gerovita (Jarovita), mistního boha války, ale také jarních přírodních sil. O bozích lužických Srbů, o českých, moravských, polských a slovenských Slovanů nevíme téměř nic. Ani o bozích jižních Slovanů nemáme informace, nejstarší kroniky sice mluví o pohanské modloslužbě, ale jména bohů neuvádějí. Trochu líp známe místní bohy východních Slovanů. Stribog je bohem větru, bohyně Mokoš je zosobnění matky země-živiteklky, ochránkyně ovcí a přádla, pečovatelka o úrodu, dobytek a porody. Bohyní zná staroslovanský panteon málo.
Zato velmi rozvětvený byl svět staroslovanských duchů a démonů, kteří oživovali přírodu a obklopovali člověka na každém kroku. Známe duchy základních elementů, země, vody, vzduchu a ohně, vegetační démony, duchy času, démony osudu a ochránce domů a hospodářství: horské víly, permoníky, rusalky, vodníka, větrnice, babu Jagu, ohnivé dráčky, rarachy, plivníky, ohnivé muže, bludičky, polní víly, vládce lesa, divé muže, divoženky, hejkaly, polednici, půlnočnici, klekánici a sudičky, smrtku, duše předků-dědky, skřítky, šotky, hospodáříčky, kikimoru, korguši. Zvláštním druhem démonů byly můry a upíři, duše násilně usmrcených, vrahů, sebevrahů, čarodějů a čarodějnic. Doklady zneškodňování upírů jsou na staroslovanských pohřebištích archeologicky doložené. Velmi stará je také víra ve vlkodlaky.
Kult pěstovali pohanští kněží – žreci, původně sami stařešinové rodu, teprve později se vyvinula organizovaná kněžská vrstva. Pomocí věšteb mohli ovlivňovat politická rozhodnutí, navíc vystupovali i jako vyjednavači svého kmene, velekněz mohl svou faktickou mocí zastínit i knížete. S duchy se přátelili hlavně čarodějové, vědmy a hadačky, ti pomáhali hlavně při soukromých událostech, kdežto kněží měli na starosti velké veřejné obřady. Všichni čarodějové a příslušníci jim podobných kategorií využívali při své práci extatických stavů, leckdy navozených i pomocí drog, z našeho prostředí muchomůrky červené a lysohlávky.
Podstatnou součástí všech náboženských obřadů bylo věštění, Slované znali mimořádný počet věštebních praktik.
Bohatému světu pohanských bohů, démonů a duchů odpovídalo i množství obětišť, kultovních míst a chrámů. Posvátné háje byly rozšířeny v celém areálu, jejich prostor sloužil jako azyl a věřilo se také na jejich léčivé účinky. Háj, nejčastěji dubový, byl ohrazen plotem se dvěma vchody, vstoupit směl jenom kněz nebo žadatel o azyl. Oběti se ovšem v přírodě přinášely i u studánek, pramenů, samostatně stojících dubů, velkých kamenů. Velmi rozšířená byla obětiště pod širým nebem, ze 6.-7.století jsou místa s čtyřúhelníkovýnm půdorysem se stopami kůlů, ohniště a kamenných sestav, případně i s jámou po idolu uprostřed, často ohrazena kruhovým příkopem s náspem. Taková obětiště mohla sloužit i několika kmenům, ale podobná, i když menší stávala přímo v osadách. V Pohansku u Břeclavi jsou dvě podobné svatyně, z nichž jedna je mladší než křesťanský kostel a hřbitov ve stejné lokalitě, je tak dokladem regenerace pohanských kultů po zániku Velké Moravy. Skutečné pohanské chrámy známe jen od polabských Slovanů, jejich popis už byl podán.
Idoly bohů byly vesměs dřevěné, případně jen kůly s náznakem antropomorfní hlavice. Také někdy kamenné, například zbručský idol, čtyřboký hranol, který je téměř 3m vysoký, na všech stranách s reliéfním vyobrazením postav a zakončený nahoře čtyřmi obličeji pod společnou čapkou.
Bohům se obětovala zvířata i lidé, dokonce jsou lidské oběti doloženy ještě z poměrně pozdní doby, ale také pokrmy a nápoje, je známa i oběť z prvotin. Drobné obětiny byly přinášeny i duchům a démonům. Speciální obětí byla oběť základová, často dítě. Kromě náboženských obřadů se konaly také velké slavnosti spojené se zemědělským ročním cyklem, Slované měli solární kalendář, jarní slavnosti v době jarní rovnodennosti, spojené s vynášením smrtky, slavnosti letního slunovratu s pálením ohňů, očistnými koupelemi a erotickými hrami, slavnosti dožínek a obřady kolem zimního slunovratu spojené s oslavami nového roku s průvody maškar.
Končím, už toho mám docela dost, vracím knihu. Omluvte prosím naprosto nehorázný styl psaní, ale měla jsem na to hrozně málo času, hlavním účelem tentokrát nebyla krása, ale přísun informací. Do středy se odmlčím, mám ještě zápočet z latiny.
Rubrika: ***nezarazeno*** | Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
SuE (05.02.2004, 14:50:18):tak držím palce na zitřek :-)
didactylos (05.02.2004, 17:49:00): 2 Sue
bude to asi potřeba, kolegové to už dělali a nakonec to nebylo nic moc, je 12 otázek, polovina musí být správně, nejsou klasicky testovací, ale musíš o nich vždycky něco napsat, jsou tam i přímo archeologické otázky a taky z obecného přehledu, který jsem sem ani nezpracovávala. Tak uvidíme...
didactylos (07.02.2004, 10:46:56): tak to by bylo :o)
nakonec se to docela povedlo, ale moc spokojená s tím taky nejsem. Ale hlavně, že to mám za sebou. Tak jsem koukala do studijního řádu, budu muset v tomto semestru hooodně zapracovat!
Přidání komentáře...
