Mahábhárata 1

Tak dobře, nechť mi sám Ganéša pomáhá. Dnes první díl až po narození všech budoucích protivníků...

Celý článek

Vyprávět Mahábháratu?

Tentokrát jsem tu s dotazem. Mám na blogu převyprávět hlavní dějovou linii indického eposu Mahábhárata? Pamatuji si, že v době, kdy jsem ji měla jako referát v kurzu hinduismu, tak mi to povídání trvalo víc než hodinu. Je prostě poněkud rozsáhlejší. A byla by tedy na pokračování. Napište.

Čandra

Jedním z ochránců světa je měsíční bůh Čandra. Měsíční fáze jsou námětem příběhu, který je zachován v eposu Mahábhárata.

Čandra se oženil se sedmadvaceti dcerami boha Dakši, ale nejvíc miloval jen jednu z nich, Róhiní. Ostatní zanedbával, proto se nebohé nemilované manželky sebraly a odešly za tatínkem si postěžovat. Dakša je sice poslal zpět za manželem, ale zetě si zavolal a za jeho nevšímavost mu vyčinil, chtěl, aby svou lásku dělil rovným dílem mezi všechny svoje ženy. Domluvy ale nepomohly, Čandra dál spal jen s Róhiní. Dakša ho proklel, aby byl za trest stižen úbytěmi. Tak se také stalo, ale mělo to svoje neblahé následky i pro lidi a ostatní bohy, Čandra je totiž patronem a ochráncem léčivých bylin, kterým dodává sílu právě měsiční světlo. Proto se bohové vydali za Dakšou, aby s tím prokletím něco udělal. Ten sice nemohl vzít svoje slova zpět, ale mohl je alespoň zmodifikovat. Pokud se Čandra bude v budoucnu věnovat rovnoměrně všem svým manželkám, bude v první polovině měsíce sice chřadnout, ale v druhé, po koupeli ve svatých vodách řeky Sarasvatí, bude zase růst. I to se vyplnilo a je to tak dodnes.

Bohové s lotosovýma očima, Praha 1997

Ganéša

Taky byste potřebovali trochu štěstí, odstranění překážek při své práci? Nejlepším
pomocníkem je Ganéša.

Ganéša je syn boha Šivy, je to tlouštík s červeným trupem s bílou sloní hlavou s jedním klem a třetím okem na čele a mívá čtyři paže. Ganéša je laskavým bohem, má smysl pro humor, pomáhá lidem k takovému úsilí, kterého jsou schopni a má pochopení pro lidské slabosti. Ganéša jezdí na kryse, jednou se krysa lekla hada, splašila se a Ganéšu shodila. Tomu při dopadu na zem puklo břicho a z něho se vysypaly medové koláčky, které jsou jeho nejoblíbenějším jídlem, Ganéša je posbíral, vložil zpět do břicha a břicho vyspravil tím, že se opásal hadem, který nehodu způsobil. Koláčky jsou nejčastější obětinou pro tohoto oblíbeného boha. S jeho soškou se můžete setkat i u nás, v Indii bývá všude, v kabinách a na přístrojových deskách automobilů, v obchodech a krámcích, jemu se předkládají nové obchodní knihy a jeho vzýváním začínají literární díla. On může zajistit úspěch v jakémkoli podnikání, je odstraňovatelem všech překážek a nebezpečí, proto je třeba se mu před začátkem práce poklonit.

O tom, jak se Ganéša narodil i o tom, jak přišel ke své sloní hlavě existují různé mýty, uvádím podle knihy Bohové s lotosovýma očima z Brdhaddharmapurány.

Párvatí, manželka boha Šivy, chtěla mít syna, ale Šivovi se moc nechtělo mít děti. Když ale viděl, že se Párvatí rmoutí, vyrobil syna z cípu jejího šatu, který se v jejím náručí opravdu v syna proměnil. Párvatí ho Šivovi podala, ale ten po prozkoumání tohoto zázraku zjistil, že je synovi souzen jen krátký život. Také právě v té chvíli synkovi odpadla hlava. Párvatí naříkala, ale Šiva poslal svého služebníka Nandina, ten usekl hlavu Indrova slona Airávata a Šiva synovi sloní hlavu nasadil. Se sloní hlavou Ganéša ožil a všichni bohové se shromáždili a dali mu užitečné dary a prorokovali skvělou budoucnost.

Zbavitel D., Merhautová E., Filipský J., Knížková H.: Bohové s lotosovýma očima. Hinduistické mýty v indické literatuře tří tisíciletí, Praha 1997

náboženství předislámské Arábie

Povídání o islámu začneme tedy  náboženstvím předislámské Arábie.

Nebudu nic vymýšlet, ale dám odkaz na práci kolegy Davida Zbírala.
http://mujweb.cz/www/david.zbiral/Predislam.htm

Začátek dalšího semestru

Tak nám skončilo zkouškové období a od zítřka začíná další semestr. Máte se mnou docela trpělivost, jak tak koukám na vaše reakce, takže toho budu i nadále využívat, ba zneužívat.

Při zpětném pohledu na dlouhodobou předpověď, kterou jsem hlásala na blogu 5.10.2003, musím konstatovat, že všechno se na blogu zatím neobjevilo, hlavně dlužím velký kus starověkého Předního východu, z toho nejvíc chybí Syropalestina, a velký kus látky Starého zákona. Ale zase jsou na blogu věci, s kterými jsem původně nepočítala. Doufám, že nevadí, že nejsou příspěvky tak historicky poskládané, jak měly být. Budu se snažit mezery zaplnit, ale nebudu na to nijak spěchat.

V tomto semestru mám totiž zapsané některé moc zajímavé kurzy a chtěla bych to, co se dozvím, na blogu uveřejňovat průběžně. Tak hlavně mám tentokrát islám. Vzhledem k tomu, že Evropané obecně trpí předsudky, vychovanými už od školních lavic z hodin dějepisu, a aktuální politické dění situaci jen zhoršuje, nebude asi vůbec na škodu, budeme-li se islámu trochu víc věnovat. S tím souvisí i další kurz, nazvaný Jeruzalém v náboženské konfrontaci. A pak mám ještě dva další o Kanaánu a o náboženstvích subsaharské Afriky. Tentokrát je toho trochu míň než jindy, protože bych měla psát svou práci o Matoušově evangeliu a připravovat se na státnice. S obojím vás taky míním průběžně otravovat.

stránky českých hermetiků

V poslední době jsem se tak trochu potýkala s novodobým českým hermetismem

Přidávám odkaz na jejich stránky. http://univerzalia.mysteria.cz/

Počtěte si, je tam rozcestník a za ním opravdu hodně zajímavého čtení.

Čtyři artikuly pražské

Tentokrát něco z české historie. Znáte znění čtyř artikulů pražských?

Všem vuobec a každému křesťanu zvláště buď to svědomo i oznámeno, že obec Česká a v naději Boží věrní křesťané stojie a s Boží pomocí státi mienie vším svým statkem i životem i smrtí, jakož najdéle budú moci, proti každému živému jim v tom odpornému, nic o jiné se neposazujíc a vydávajíc, než o tyto kusy čtyři křesťanské a v Novém Zákoně přikázané od Pána Jezu Krista:

(svoboda slova)
Najprvé: aby slovo Božie po království českém svobodně a bez překážky od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno

(rovnost v přijímání)
Druhé: aby velebná svátost těla a krve Božie pod oběma zpósobama chleba a vína všem věrným křesťanuom, jimž hřiech smrtedlný nepřekážie, svobodně byla dávána, podle ustavenie a přikázanie Spasitele

(odnětí světského panování kněžím)
Třetí, že mnozí kněžie a mnišie světským právem panují nad velikým zbožím tělesným, proti přikázání Kristovu a na přiekazu svému úřadu kněžskému a k veliké škodě pánóm stavu světského: aby takovým kněžím to neřádné panovánie odjato a staveno bylo, a aby podlé Čtenie nám příkladně živi byli a navedeni byli k stavu Kristovu a apoštolskému.

(stejné trestání všech světským soudem)
Čtvrté, aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu mají, v každém stavu byli stavováni a kaženi, a zlá a křivá pověst o tejto zemi aby vyčištěna byla, a tak aby se obecné dobré dálo království a jazyku Českému.

z knihy Čtyři vyznání, Praha 1951

Historie Číny ve starověku

trochu opakování historie z učebnice pro primu

Podle čínské historické tradice panovali v Číně už v 3.tisíciletí př.n.l. legendární císařové, kterým jsou připisovány vynálezy různých kulturních vymožeností jako je pluh, stavba lodí, obydlí a jiné. Řada čínských dynastií ale začíná pololegendární dynastií Sia, podle některých pramenů 2100-1600 př.n.l., jinde 1900 př.n.l. do 1450 př.n.l. Částečně se překrývá s historicky doloženou dynastií Šang (1600-1027 př.n.l., podle jiných pramenů 1766-1027 př.n.l.). Nejvíc informací máme o její pozdější fázi Jin, asi od 14.století. O bohatství vládců dynastie Jin svědčí zbytky chrámů a paláců i bohaté hroby v okolí hlavního města An-jang. Vláda Jinů byla ale natolik despotická, že nakonec vyvolala odpor sousedních Čouů, kteří ji svrhli a nastoupili po ní. Vláda dynastie Čou (1027-221 př.n.l.) trvala až do roku 221 př.n.l., ale její panování bylo pevné jen asi 250 let. Centrální moc oslabovaly útoky kočovníků i odstředivé snahy aristokratických správců jednotlivých oblastí. V období Jar a podzimů (722-481 př.n.l.) a v období válčících států (480-221 př.n.l.) byla centrální moc v úpadku, císařové byli uznáváni formálně jako prostředníci při komunikaci s Nebesy, ale jejich území se rozpadlo na řadu samostatných států, které spolu často válčily. Postupně se tak vytvořilo sedm mocných říší, které sjednotil Jing Čeng, vládce státu Čchin, který vládl od roku 221 jako Čchin Š'-chuang-ti. Ten k zabezpečení říše dal postavit Velkou čínskou zeď. V době jeho vlády vznikla pevná centrálně organizovaná správa, zajišťovaná úředníky, bylo sjednoceno zákonodárství, měna, písmo, míry a váhy. Na nákladné stavební projekty i válečnou expanzi bylo potřeba hodně peněz a proto není divu, že po smrti císaře vypuklo roku 210 velké povstání, které nakonec panování dynastie Čchin roku 207 př.n.l. ukončilo. K moci se dostala dynastie Chan (206 př.n.l.-221 n.l.). Po počátečních ústupcích mocným aristokratickým rodům se vládcům této dynastie podařilo navázat na čchinskou koncepci jednotné státní správy, od roku 165 př.n.l. byl stanoven systém jednotných státních zkoušek pro výběr úředníků. Vrcholný rozkvět chanské říše spadá do panování Chan-wu-tiho (140-87 př.n.l.). Za vlády Chanů se říše rozšířila na sever i do střední Asie. Vojenské expanze i soustřeďování půdy v držení aristokratických rodů vedlo v prvních desetiletích 1.století n.l. k mohutným povstáním a  postupnému oslabování centrální císařské moci. Ta se po krátkém obnovení v 2.století nakonec zhroutila a území Číny bylo od 3.století do konce 6.století rozděleno na několik států. Jedinou výjimku tvořil stát dynastie Západní Ťin, kdy byla Čína v krátkém období 265-317 znovu sjednocena.

Historik S'- ma Čchien ve svém díle Zápisky historika

oslavné nápisy na císaře Čchien Š'-chuang-tiho
Když Svrchovaný císař usedl na trůn, zavedl pevný řád a jasné zákony, takže se jeho poddaní zdokonalovali a zlepšili. V dvacátém šestém roce své vlády (tj.221 př.n.l.) poprvé sjednotil říši a nebyl nikdo, kdo by nebyl poslušný a oddaný. Osobně provedl inspekční cestu mezi lidem ve vzdálených krajích...Jakmile se uplatnily zásady jeho vlády, všechno živé dostalo najednou své náležité postavení. Pro každého byl jednou provždy dán zákon a vzor chování.

výzva vůdce povstání proti Čchinům roku 209 př.n.l.
Od doby, kdy Čchinové způsobili chaos svými nelidskými zákony, aby opanovali říši, uplynulo několik desítek let. Na severu se otročilo na Dlouhé zdi, na jihu se robotovalo na stavbě vojenských zařízení...Daně se vybíraly podle hlav jako hustým sítem, aby se pokryly vojenské výdaje. Lid ztratil všechno, jeho síly jsou vyčerpány a nemá z čeho žít. Všeobecnou bídu ještě prohlubují kruté zákony a tresty. Vedou k tomu, že v zemi již nemohou žít ve vzájemné shodě ani otec se synem...Využijme síly celé říše k útoku na hanebného vládce...

Pramenem mi byla učebnice pro střední školy
Jan Souček: Dějiny pravěku a starověku, kapitola 6, str. 59-66

Nejstarší čínské náboženské představy

Teď od pěkných ukázek trochu k nastínění historických představ.

V Číně zůstalo původní obyvatelstvo celou dobu její historie a i proto je její kultura jedinečná svou zachovanou kontinuitou. Z archeologických vykopávek víme, že v Číně žil homo erectus pekinensis už ve starší době kamenné a nálezy druhu homo sapiens jsou od střední doby kamenné kolem roku 10000 př.n.l. Vyspělou společenskou organizaci zachycují vykopávky z mladší doby kamenné kolem 6000 př.n.l., kdy je na základě složitých pohřebních zvyklostí už zřejmá víra v posmrtný život. Z konce 4.tisíciletí jsou známé věštební pomůcky, které předpokládají profesionální vrstvu rituálně školených osob. Do téže doby se dá také datovat výrazné, až teokratické postavení panovníka v čele hierarchicky uspořádané společnosti.

Nejstarší náboženské představy se ale dají jen těžko rekonstruovat, protože jsou překryty celým následujícím vývojem, který je vždy pro svoje potřeby upravoval. Některé základní pojmy se ovšem vyskytují stále. Je to Šang-ti "Nejvyšší Pán", který sídlí v purpurovém paláci v nehybné části kosmu, jeho projevem je Polárka, odtud spravuje běh světa a života. Tchien "Nebe" je božským základem všeho bytí a původcem bytostí, existenci všeho živého zajišťuje oplodňováním země. Tao "cesta" je kosmické dění ve všech projevech a realizuje se souhrou i protikladem mezi dvěma základními silami jang a jin.

Šang-Ti byl ztotožněn s legendárními císaři minulosti, kteří byli pokládáni za syny nebes. V historických dobách se představitelem stával panující císař, který plnil funkci prostředníka mezi nebem a zemí. Císař tak měl sice nejvyšší sakrální funkci v řísi, ale zároveň za stav říše odpovídal svou duchovní silou te. Pokud byla císařova te narušena, projevovalo se to výskytem přírodních katastrof, neúrodou nebo neúměrným množstvím zlořádů v lidské společnosti a císař mohl být svého mandátu nebes zbaven. To bývalo ospravedlněním povstání a provedení dynastické změny. Z legendární minulosti se dá soudit, že v nejstarších dobách se v podobných případech císař sám nabídl jako smírčí oběť duchovním mocnostem. Císař také byl původně jediným obětníkem v rámci státního kultu, vyšší společenské vrstvy se mohly obětí pouze pasivně zúčastňovat a jejich přítomnost a modlitby při různých obřadech byly složitě odstupňovány. Ke změně došlo až v důsledku Konfuciova působení.

Odjakživa bylo důležitou složkou kultovních procedur věštění, které se používalo jak na úrovni státní, tak na úrovni osobní. Mnohé otázky a odpovědi se zachovaly na plochých kostech a na želvích krunýřích.

V rodinné tradici hrál největší roli kult předků, kteří byli chápáni jako aktivní členové rodu, kteří z hlediska svého posmrtného postavení mohli jednat jako prostředníci mezi žijícími členy rodu a duchovními mocnostmi. Proto také rodina nebyla skoupá na informace, předkům se v obětním rituálu svěřovalo všechno o důležitých rodinných událostech a byli žádáni o radu i pomoc.

Kromě státního a rodinného kultu v lidové zbožnosti žily dál šamanistické tradice, spojené s magií, které se obracely ke světu duchů a nižších přírodních božstev. Šaman byl za výsledek své práce osobně zodpovědný, neúspěch mohl znamenat i jeho smrt. V obcích se udrželo také uctívání nižších bohů, hlavně kult boha půdy v podobě stromu ve středu obce nebo posvátného háje.

Werner K: Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko, Brno, 2002

Mistr Čuang - vnitřní kapitoly

maličký kousek z krásné knížky...

Nestaň se umrlým nositelem slávy, nestaň se domovem všelijakých plánů, nestaň se sluhou činorodosti, nestaň se majitelem vědomostí. A cele se ztotožni s tím, co je nevyčerpatelné, a putuj tam, kde není po ničem ani stopy. Naplno užij vše, co ti dává nebe, a nerozhlížej se, co bys mohl ještě dosíci,- buď prázdný a nic víc! Neboť dokonalý člověk zachází se svým srdcem jako se zrcadlem, jež také za ničím nejde a ničemu nevychází vstříc, všechno v sobě odráží, nic v sobě nenechá. Neboť jen tak se dají překonávat věci, aniž se o ně zraňujeme!

Mistr Čuang: Vnitřní kapitoly.
Přeložil Oldřich Král. Vydal Odeon, Praha, 1992

Uskutečňování tao

Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a neměnné jméno.

Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.
Pojmenované je matkou všeho stvoření.

Proto ten,
kdo zůstává bez žádosti,
proniká k jádru této tajemnosti;
kdo je naplněn žádostmi,
postihuje jen vnější tvářnost věcí.

To obojí – ač má rozličná jména -
vyvěrá ze stejného prapůvodu.
Stejnost – toť hlubina záhadnosti.
Záhada všech záhad,
brána veškeré tajemnosti.

Lao-C' : Tao te ťing, 1.kapitola.
Překlad Berty Krebsové. Vydala DharmaGaia, Praha, 1997

starověká gnóze

Teď jsem se chvíli odmlčela. Je poslední týden zkouškového období a ještě docela dost práce zbývá odevzdat.

Ale přitom jsem našla moc pěkný odkaz na základní přehled starověké gnóze, zpracovaný kolegou Davidem Zbíralem, tak vám ho tady předhodím, abyste si taky mohli počíst.

krásná ukázka "politického náboženství" - aktualizováno

Musím vás, přátelé, upozornit na fantastickou předvánoční řeč Antonína Zápotockého, kterou uveřejnil depony na svém blogu.

P.S. A pak, že ateisté nejsou věřící!

Aktualizace: Omlouvám se, ve všech názorových odstínech se najdou samozřejmě stejně nesmyslné projevy :o)

K tomuto projevu doporučuju přečíst knížku Hanse Maiera: Politická náboženství, Brno, 1995

Ukázka z Knihy proměn

Nebesa jsou vysoká, země je nízká.
Tím je stanoven i trigram čchien
odpovídající nebesům
a trigram kchun
odpovídající zemi.
Tím je upraven i vztah mezi vysokým a nízkým.
Tak vznešené a prosté má své místo.
Pohyb a klid mají svůj věčný řád.
Podle toho se rozlišuje slabé a silné.
Cesty se setkávají podle druhů,
věci se dělí do kategorií.
Z toho se rodí štěstí a neštěstí.
Na nebesích vznikají jevy, na zemi se utvářejí tvary.
Jejich prostřednictvím dochází k proměnám.
To způsobuje souhru a prolínání silných a slabých čar,
i to, že osm trigramů se vzájemně ovlivňuje.
Věci se probouzejí hromem a bleskem.
Zúrodňují se větrem a deštěm.
Slunce a měsíc se ubírají po své dráze,
chlad se střídá s žárem.
Trigram čchien je výrazem mužství,
trigram kchun je výrazem ženství.
Trigram čchien zná Velký počátek,
trigram kchun činí věci úplnými.
Čchien je známo snadností,
kchun projevuje svou schopnost jednoduchostí.
Co je snadné, se snadno poznává,
co je jednoduché, se jednoduše následuje.
Snadnost a vědění jsou spřízněny.
Z následování snadnosti plyne úspěch.
Je-li spříznění, je možné trvání.
Je-li uspění, je možná velikost.
Z možnosti trvání vyplývá mravní síla mudrců,
z možnosti velikosti vyplývá mravní poslání mudrců.
Snadností a jednoduchostí se dosahuje v zemi řádu.
Dosáhne-li se v zemi řádu,
zaujmi místo ve středu.
Mudrci uspořádali trigramy Knihy proměn,
studovali jejich vysvětlení
a poznávali štěstí a neštěstí.

z knihy Duchovní prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích, Praha, 1997

Pesimismus antiky

Jak vypadala představa světa v antice, vytvořená Aristotelem a helénistickými astronomy?

Země byla koule v prostoru uprostřed systému soustředných pohyblivých sfér. Prvním obalem byla zemská atmosféra sahající k měsíci. Za měsícem byly sféry slunce a pěti planet a za nimi osmá sféra složená z ohnivého éteru, nejčistšího z hmotných prvků. Ta se denně otáčela kolem země a nesla stálice. Celá tato struktura byla chápána jako výraz božského řádu, krásná a hodná uctívání, živá nebo alespoň utvořená žijícím duchem.

Všechny části byly sice vzájemně propojené, ale s různou vnitřní hodnotou. Za měsícem neproměnlivá nebesa s pohybujícími se hvězdami, pod měsícem, na zemi, panství náhody, proměnlivosti a smrti. Země jako shluk chladné, těžké, nečisté hmoty. V průběhu času se rozpor mezi oběma částmi stále prohluboval, rostlo pohrdání ke všemu pozemskému.

Lidé si uvědomili zanedbatelné rozměry země vzhledem k rozlehlosti vesmíru a  moralisté všech odstínů toho začali využívat jako podklad pro kázání o marnosti lidských tužeb. Jak napsal právě Marcus Aurelius, tak jako země je bodem v nekonečném prostoru, tak i lidský život je bodem v nekonečném čase:
Jak skrovný dílek bezmezného a bezedného času je každému z nás přidělen! Okamžik, a zmizí ve věčnosti. A jak skrovný díl vesmírné pralátky! Jak skrovný zlomek vesmírné duše! Na jakém kousíčku zemského celku se to plazíš! 12,32.
Lidské činy jsou nejenom nedůležité, ale také v jistém smyslu neskutečné, časté je přirovnání světa k jevišti a lidí k hercům nebo loutkám. Jinde popisuje celý náš vjemový život jako sen a blouznění. Podobné tóny se ozývají v Plotínovi a jeho prostřednictvím přešel tento pesimismus do novoplatonismu, křesťanského i pohanského. Všichni věděli spolu s Platonem, že sublunárním světem obchází zlo, ale zpočátku nikdo z nich neodsoudil kosmos jako celek.

Celek kosmu mohl být nazván zlem jen v kontrastu s něčím neviditelným Dobrým vně a mimo kosmos, z radikálního dualismu vyplývá transcendence. Stoicismus nic takového nezná, v platonismu je vztah mezi viditelným kosmem a světem idejí vztah závislosti, ne protikladu. Tam, kde se kosmos staví do protikladu s Bohem, jsou následující tři možnosti jeho chápání:

1) jako hmota, látka nestvořená Bohem a odporující jeho vůli
Pojem látky-hmoty jako nezávislého principu a pramene zla přisuzují už Pythágorovi, pak Platonovi a později nejvýrazněji v novopythagorejství.

2) jako Osud, který vykonávají planetární démoni, strážci Sedmi bran, které oddělují svět od Boha
Tato představa pochází zjevně z Orientu. Strážci bran jsou potomci babylonského kultu planetárních bohů, kteří se proměnili ve zlovolné démony. Od prvního století jim autoři přiznávají schopnost škodit, u gnostiků jsou to archontes, v listu Efezským kosmokratores, v hermetických spisech Sedm vládců, jejichž vláda se nazývá Osud, obávali se jich pohané i křesťané, jak dosvědčuje Órigenés i Augustinus.

3) jako osobní princip zla, pán tohoto světa a v některých verzích jeho stvořitel
Tento třetí názor je ozvěnou perského dualismu se svárem mezi Ormuzdem a Ahrimanem. Zatímco podle perské a manichejské víry je svět divadlem souboje dobrého a zlého boha, křesťanská, gnostická a hermetická podoba nauky svět obvykle představuje jako naprosto propadlý Zlému. Pro většinu gnostiků je nemyslitelné, že by takový svět mohl stvořit svrchovaný Bůh, je tedy sestrojen podřadným demiurgem, buď nevědomým démonem nebo hrubým a nemyslícím Bohem Starého zákona nebo ho vytvořili andělé při vzpouře proti Bohu.

Řecké tradici je skutečný hypostazovaný Ďábel zcela cizí. Přišel na Západ přes judaismus, který proměnil Satana z Božího vykonavatele v Božího protivníka. Vlna kosmického pesimismu je patrná již v gnostické tendenci v díle Pavlově, pak stále výrazněji od druhého století.

Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě, Praha, 1969
Dodds Eric Robertson: Pohané a křesťané ve věku úzkosti, Praha, 1997

kousíček z Marca Aurelia

Daří se mi dnes nějak nanicovatě a ani nevím proč, jaksi mne vůbec nic nebaví a zlobím se proto na sebe. Takže se pokusím sama sebe přesvědčit Marcem Aureliem Hovory k sobě 8,40 (a třeba se Vám to bude taky někdy hodit):

Zhostíš-li se své domněnky, že tě to nebo ono trápí, sám se octneš v dokonalém bezpečí. "Ale kdo je to 'sám'?" – Rozum! "Ale já nejsem rozum." – Budiž! Nuže ať tedy rozum netrápí sám sebe! A vede-li se špatně některé jiné tvé části, jen ať sama o sobě vysloví své mínění!

Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě, Praha, 1969

Čínské mýty

Jak vznikl svět

Kdysi dávno, když byly Nebe a Země ještě spojeny, vypadal vesmír jako velké temné vejce. V tom vejci se zrodil Pchan-ku, obr, praotec lidstva. Spal tam 18 tisíc let, pak se probudil, rozzlobil, popadl svou sekeru a vejce rozťal na dvě poloviny. Lehké prvky jang se vznesly a stalo se z nich Nebe, těžké jing klesly a staly se Zemí. Ale Pchan-ku se bál, aby se znovu nespojily, zůstal mezi nimi stát. Nebe a Země se od sebe vzdalovaly, ale on mezi nimi stál jako sloup pořád a zvětšoval se zase 18 tisíc let a dorostl výšky 90 tisíc li. Když Nebe a Země na svých místech zpevněly, upokojil se, konečně si mohl odpočinout. Rozprostřel své dlouhatánské tělo po Zemi a nakonec usnul a zemřel. S jeho tělem se staly velké změny, pravé oko se stalo Sluncem, levé Měsícem, z hlavy se udělala posvátná skála, z vlasů velehory všech světových stran. Z čela se stal vrch Pu-čou, který brání Nebi a Zemi ve vzájemném spojení. Pchan-kuovo tělo a krev se proměnilo v řeky a moře, jeho chlupy ve stromy a trávu. Z jeho slz pramenila Chuang-che – Žlutá řeka a Jang-c – Velká řeka. Z obrova hlasu vznikl hrom, jeho dech se stal větrem a pohled bleskem. Pchan-ku je počátkem světa a života. Je předkem 18 tisíc vodních, pozemských a vzdušných bytostí, je jednotou protikladů jang a jing.

Jak Nü-wa stvořila lidi

Svět už byl, ale nebyl na něm jediný člověk. Tehdy se na světě zjevila všemohoucí bohyně Nü-wa, ale i na ni dolehla osamocenost. Sedla si pod velký vrch a přemýšlela. Pak šla, nabrala si trochu hlíny, přidala vodu, uhnětla malou figurku a položila ji na zem. A postavička, když se dotkla země, ožila. Bohyně utvořila člověka podle sebe, jen tělo měl malé. Nü-wa byla se svým výtvorem spokojená a proto ve svém díle pokračovala, pracovala celé dny, ale pořád bylo lidí málo, zaplnit celou zemi se jí nedařilo. Přemýšlela, jak by svou práci zrychlila. Nakonec vstala, vzala suchou liánu, namočila ji v řece a začala se s ní rozhánět. A odevšad, kam dopadla kapka vody, vyskočil malý človíček. Bohyně si tak nesmírně ulehčila práci. Ale vyskytl se další problém. Nü-wa musela myslet na to, že lidé umírají. Bude potřeba mrtvé zase nahradit, a to je pro ni nekonečná práce. Pořád jen přemýšlela, jak by mohl lidský život pokračovat jako řeka, která sice na jednom konci umírá, ale na druhém se zase znovu rodí. A při pohledu na řeku ji napadlo, že plodivou činnost protikladů jin-jang mohou uskutečňovat sami lidé. A tak určila, že muž a žena budou žít spolu, sami budou počínat, rodit a vychovávat svoje potomky. Od té doby život na Zemi pokračuje z pokolení na pokolení jako řeka.

Jak Nü-wa opravila Nebesa.

Jednoho dne se mezi bohem vod Kung-kungem a bohem ohně Ču-žungem strhla rvačka. V urputném zápase narazili na horu Pu-čou, která podpírala Nebe. Hora se rozlomila, nastalo zemětřesení a polovina Nebes se rozpadla, v obloze byla velká temná díra. Na Zemi se udělaly pukliny, propasti a prolákliny, nastala povodeň, vlny zaplavily souš až po nebesa a sama Země se proměnila v oceán. Nastal hlad a chlad, jako by přicházel konec světa. Nü-wa byla zarmoucená neštěstím, které ohrožovalo její dílo. Pustila se do opravy, z řek vybrala kameny, vykřesala oheň, kameny roztavila na lepivou maltu a hroznou díru v Nebi začala zazdívat. Když byla hotova, měla přece strach, aby se něco podobného neopakovalo. Rozhodla se, že Nebe podepře důkladněji. Zabila velkou želvu, její nohy změnila na čtyři nebeské sloupy, které Nebe podpírají. Na Zemi udělala pořádek, vyhnala divou zvěř a dravé ptáky, zabila i černého draka, který ubližoval lidem. Zůstalo nebezpečí povodní. Nü-wa si i s tímto nebezpečím poradila. Nanosila hromady třtiny, spálila ji, popel shrabala na hromadu a vystavěla obrovskou hráz, kterou přívaly vod zastavila.

Nü-wina smrt

Když Nü-wa viděla, že na světě zase vládne pořádek, byla i ona šťastná. Proto pro potěchu všech vyrobila hudební nástroj ze třinácti bambusových prutů, šeng-chuang. Ale už byla po vší té dřině moc unavená, cítila, že si musí odpočinout. Ale únava se pozvolna začala měnit ve smrt. I ona po smrti získala různé podoby, ale nakonec na voze boha hromu, který táhl vodní drak, odcestovala nad oblaka, až do nejvyšších, Devátých nebes. V tichu a klidu, jako stará poutnice, žije Nü-wa na Nebesích a nikdy se nevychloubá svými zásluhami.

Příběhy dračích císařů. Mýty staré Číny. Sesbírali Čou Mej-žu, Ču Wej-chua, Bratislava, 1993

Šamanismus a techniky extáze

Člověk může ovládat nadpřirozené síly i přímým stykem se světem duchů, způsobem, který označujeme jako šamanismus. Šamanismus není vlastně náboženství, ale soubor extatických a terapeutických metod. Je to jedna z nejrozšířenějších náboženských praktik na světě, je doma na všech kontinentech, ale i původem slova vyrůstá z prostředí střední a severní Asie. Šaman je člověk, který má kontakt s duchy a dovede je přimět, aby s lidmi spolupracovali. Šamanovým polem působnosti je hlavně léčení nemocí, ale také hledání ztracených lidí a předmětů, předpovídání budoucnosti, zaklínání a zbavování kletby. Na rozdíl od institucionalizovaného postavení kněží je šaman spíš individualistou, jeho kontakt s nadpřirozenem je osobní a bezprostřední. Šamani jsou nepočetná mystická elita, která bdí nad "duší" svého společenství. Tam, kde nejde o osud duše, kde se nejedná o nemoc, o smrt, neštěstí nebo velkou oběť, a není tedy potřeba člověka schopného extatické zkušenosti, mystické cesty do nebe nebo do podsvětí, tam není nepostradatelný, a velká část běžného náboženského života se bez něho obejde. 

Šamanem se většinou stává muž, ale jsou známy i společnosti, kde šamanem je žena a také společnosti, ve které jsou šamany transvestité. Rozdílný bývá i výběr kandidátů na šamanství. V sibiřských oblastech dost často bývají k této dráze předurčeni lidé se zřetelně nestandardním chováním, dalo by se z našeho západního pohledu říci, lidé chovající se jako psychoticky nemocní, hlavně se schizofrenními projevy. Po ustavení šamany se kupodivu jejich nenormální chování podle etnografických průzkumů ztrácí. Je možné, že lidé, v jiných kulturách odsouzení na okraj společnosti, zároveň s vážností, kterou toto povolání přináší a evidentním pocitem užitečnosti pro ostatní, získávají i pro ně samotné potřebné sebevědomí, které jim pomáhá jejich vlastní chorobu zvládnout nebo alespoň udržet ve snesitelné podobě. Často se však šamanské povolání buď dědí nebo si ho člověk dobrovolně zvolí. Každý budoucí šaman musí  projít individuálním zasvěcením, některé prvky jsou tradiční, předávání znalostí, ale také nadpřirozené, adept si musí získat pomocníky mezi duchy. Ze začátku, než se své návštěvníky z nadpřirozené oblasti naučí ovládat, je vydán na pospas duševní chorobě. Musí individuálně projít smrtí a návratem k životu, aby později mohl svým extatickým putováním do světa duchů zprostředkovat nadpřirozené znalosti, hlavně léčebného charakteru. Ke své práci používá některé předměty, které symbolizují jeho zvláštní schopnosti a pomáhají mu na cestě do země duchů: Buben ze dřeva stromu, který symbolizuje kosmický strom, čepici, oděv, který připomíná kostru, symbol smrti a iniciačního zmrtvýchvstání.

Šamanské schopnosti se získávají  různými způsoby, nejběžnější je samota a utrpení, také halucinogenní drogy. Aplikace drog jako součást šamanské techniky extáze sahá pravděpodobně do pravěku, do období mladého paleolitu zhruba před 40000 lety. Škála používaných drog je široká. Opiový mák (Papaver somniferum) byl pěstován v západním Středomoří už v 6.tisíciletí př.n.l., v době bronzové byl významným obchodním artiklem. Od neolitických osad po halštatskou kulturu doby železné jsou nalézána semena konopí (Cannabis sativa). Z alkoholů je zastoupeno pivo, vařené z ječmene, které je už předsumerským vynálezem, a víno z vinné révy, rostoucí původně divoce na jižním pobřeží Černého moře, později zdomácnělé a pěstované v celé středomořské oblasti, bylo rozšířeno od Indie až po Británii. K rituálním výpravám do zásvětí používali šamani sibiřských kmenů muchomůrku (Amanita muscaria). Je sporné, ale ne nemožné, že muchomůrka byla také perskou haomou a védskou somou, dokonce se někdy soudí, že muchomůrka je nápojem bohů, pověstným řeckým nektarem. Další hojně používanou halucinogenní houbou byla podle Gravese Panaeolus papilionaceus, kterou se domníval identifikovat na attické váze. Teorií je ovšem mnohem víc a objevují se i jiné názvy, například haoma jako routa Peganum harmala. Badatelé také soudí, že podobnosti v náboženstvích kultur místně i časově od sebe vzdálených, by se daly snad vysvětlit podobnými psychedelickými stavy po požití analogických prostředků. Z americké oblasti je známé nejen užívání halucinogenních hub, například Stropharia cubensis a jiných, ale také peyotlu, látky z kaktusů Lophophora williamsii a Lophophora diffusa. V obřadech indiánských kultur Severní Ameriky bylo zaznamenáno celkem přes 100 druhů psychoaktivní flóry.

Šaman, který vystupuje jako prostředník mezi všednodenním světem a světem posvátným, většinou také ovládá tajný jazyk, který se často ztotožňuje s jazykem zvířat, během rituálu napodobuje zvuky zvířat, často se přímo do příslušného zvířete převtěluje, a tak znovuobnovuje původní neporušené společenství lidí a zvířat.

Murphy R. F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie, Praha, 1999
Eliade M., Culianu I.P.: Slovník náboženství, Praha, 1990
Budil I.T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha, 1995
Eliade M.: Šamanismus a nejstarší techniky extáze, Praha, 1997

Bronislaw Malinowski

Uznejte sami, že religionistika může být zajímavá i svými drby, tentokrát o význačném antropologovi.

Přepíšu doslova poněkud zkrácené kousky z knihy Václava Soukupa: Přehled antropologických teorií kultury, Praha, 2000

Bronislaw Kasper Malinowski (1884-1942)

Narodil se v Polsku v prostředí krakovské inteligence. Jeho otec, zakladatel polské dialektologie a proslulý folklorista, působil na Jagellonské univerzitě v Krakově. Zde také Malinowski zahájil svá vysokoškolská studia. Svoji pozornost zpočátku soustředil na matematiku a fyziku, postupně však rozšířil spektrum svých zájmů o filozofii a literaturu. Zájem o antropologii probudila u Malinowského Frazerova kniha Zlatá ratolest. Koncem roku 1909 zahájil své studijní cesty po Evropě. V roce 1914 byl již autorem rozsáhlejší studie o australských domorodcích věnované problematice rodiny. V témže roce odcestoval na výzkum do Tichomoří, zde v průběhu 1915-1918 strávil 26 měsíců intenzivní prací přímo mezi domorodci. Svůj stan si postavil uprostřed malé domorodé vesničky. Po šesti měsících zvládl základy zdejšího jazyka do té míry, že mohl propustit svého tlumočníka. Aktivně se zúčastňoval každodenního života, zaznamenával zdejší zvyky a pozorně naslouchal vyprávěním mýtů, anekdot i místních klepů. Výsledky publikoval ve třech zásadních pracích Argonauti západního Pacifiku (1922), Pohlavní život divochů v jihozápadní Melanésii (1929) a Korálové zahrady a jejich magie (1934). Úspěch Argonautů doslova otevřel Malinowskému bránu akademické kariéry, přednášel v Londýně, Ženevě, Vídni, Římě a Oslu. Od roku 1927 stál jako vůdčí osobnost britské antropologie v čele katedry sociální antropologie na univerzitě v Londýně. Léta 1923-1938 je možné označit za nejplodnější období jeho života. Kromě terénních monografií publikoval práce Magie, věda a náboženství (1925), Zločin a zvyk v divošské společnosti (1926), Mýtus v primitivní psychologii (1926), Pohlaví a represe v divošské společnosti (1927) a Základy  víry a morálky (1936). V této době se také objevují jeho studie věnované teorii kultury Kultura (1931) a Kultura jako determinanta chování (1937). Zanedbatelná není ani jeho pedagogická práce. Mezi účastníky jeho přednášek a seminářů patřili později velice proslulí antropologové.

Osobnost Malinowského je možné přirovnat k asociálnímu dítěti. Byl plný tvůrčí síly, kterou uplatňoval zcela bezohledně. Uměl být něžný i drsný, jak se mu právě zachtělo. Často se velice bojovně zastával někdy nepohodlného názoru. Jeho studenti ho líčili jako gladiátora, který hrdinsky a vítězně zápasí za nové nebo nepopulární metody. O studijní plán se vůbec nestaral. Zabýval se zásadně věcmi a tématy, které ho právě zajímaly. V boji za "novou antropologii" byla jeho horlivost nevyčerpatelná. Postupoval kdykoli a bez rozpaků kupředu a provokoval. Jeho přednášek se společně se studenty účastnili koloniální úředníci a univerzitní docenti. Malinowski s nimi byl ochoten hovořit v pěti jazycích na jakékoli téma, neboť pro něj neexistovaly žádné osobní ani jazykové bariéry. Jeho dům byl přeplněn studenty, přáteli, kolegy i cizími lidmi do té míry, že si jeho žena najala ještě druhý dům mimo Londýn, kam se mohla ze zmatků čas od času uchýlit. Pro Malinowského však byla tato atmosféra ideální. Přeplněný dům, velké publikum nebo živý seminář vytvářely vhodné podmínky pro jeho tvořivé myšlení a práci.

V roce 1938 odjel na studijní dovolenou do USA, po vypuknutí druhé světové války na doporučení přátel v Americe zůstal, přednášel na Yale University a realizoval terénní výzkumy mezi indiány v Arizoně a mexické Oaxace. Také dokončil knihu Svoboda a civilizace (1944). V roce 1942 náhle zemřel. Další rozvoj sociální antropologie ovlivnil zejména svojí funkcionalistickou teorií kultury, která byla prezentována v jeho posmrtně vydaných teoretických dílech Vědecká teorie kultury (1944) a Dynamika kulturní změny (1945).

Zvěstování a chvalozpěv Panny Marie

Zkuste si latinský text

Celý článek

Slované

poslední kapitola knihy, uff :o)

Celý článek

Germáni

souhrn o Germánech, jejich bozích i náboženské praxi

Celý článek

Keltové - archeologicky

Další kousek o Keltech, tentokrát spíš archeologicky

Keltové nestavěli žádné honosné svatyně, teprve pod římským vlivem vznikaly skutečné chrámy. Své bohy uctívali v přírodě na posvátných místech, v hájích (nemeton), jeskyních, na horách, vřesovištích, u vody. Některá umělá posvátná místa měli obehnané plotem nebo ohrazené příkopem nebo náspem. Zvlášť ctili posvátné stromy, hlavně duby, pokud na dubu rostlo jmelí, byl považován za strom boží. Jmelí sbírali kyždý 6.den po novoluní a obětovali přitom 2 bílé býky. Dubový kmen byl "Jupiterovou sochou". Před velkou expanzí znali i starobylé kruhové areály, rondely. Na britských ostrovech užívali k sakrálním účelům staré megalitické stavby. Častější však byla čtyřúhelníková svatyně nemeton, také ohrazená příkopem s náspem nebo plotem. Z Čech starokeltské kultiště z doby pozdně halštatské z Libenic na Kolínsku, obdélník se zaoblenými rohy, v apsidě kamenná stéla a základ obětního stolu, uprostřed hrob kněžky s bohatými milodary, v příkopu dětské a zvířecí kosti, doklady krvavých obětí. Svatyně byla astronomicky orientovaná, delší osa směřovala k místu východu slunce na počátku listopadu, v době keltského svátku samainu, nového roku. Jiným dokladem je akropole hradiště Závist u Zbraslavi, ve starém středisku byla v době historických Keltů provedena velkolepá přestavba, uměle zvýšená plocha 70x55m opevněná masivním příkopem a kamennou hradbou, uvnitř dřevěné objekty na kamenných podezdívkách, u východního rohu obětní šachta. Jinde často čtvercové svatyně 100x100 nebo 50x50, výjimečně obdélník 150x50m, většinou se stopami dřevěných sloupových konstrukcí, v rohu bývá obětní šachta, někdy až 35m hluboká, v prostoru svatyní se vzácně najde i kostrový pohřeb. Ve svatyni z Mšeckých Žehrovic se našla hlava keltského heroa s naznačeným posvátným nákrčníkem torquesem.

Svatyně stály také na hlavních keltských oppidech ve zvláštním posvátném okrsku, uvnitř svatyně v sále hlav stály čtyřhranné vápencové sloupy s vytesanými lidskými hlavami, ve zvláštních výklencích sloupů byly umísťovány uťaté lidské hlavy, Entremont (dobyt 123 př.n.l. Římany) a Roquepertuse (tam se dokonce některé lidské lebky ve výklencích dochovaly). Kult lidských hlav, lov hlav, mladý muž v Irsku se musel při iniciačních obřadech prokázat useknutou hlavou nepřítele. Lidské oběti bohům už jsem popisovala v předchozím příspěvku. Obětování prováděli vždycky druidové, bez nich se oběti neobešly.

Mezi potřebným obětním nádobím je významný bronzový kotlík s pohyblivými držadly, krásný je kotlík z Gundestrup v Jutsku, plášť má z vnitřní i vnější strany stříbrné, pozlacené desky s reliéfy, je na nich jelení bůh Cernunnos, Taranis, trojhlavý bůh, skupina bojovníků s kancem i scéna oběti utopením.

Votivní dary jsou prokázány nalezenými poklady, často sestavenými ze zbraní a šperků, votivní depot ve vřídle v Duchcově, 1200 kusů v bronzovém kotlíku, spony, náramky, prsteny a jiné šperky.

Keltský rok byl lunární, čas počítali pomocí pozorování měsíce. Rok se dělil na dvě základní období, teplé a studené. Teplé začínalo svátkem beltine kolem 1.května, kdy se dobytek vyháněl na pastviny, byl to svátek ohně, ohněm se také proháněl dobytek, aby byl chráněn před chorobami. Studené období začínalo o svátku samain na začátku listopadu, kdy začínala zima a dobytek se vrátil do chlévů. Svátkem samain začínal nový rok, byl to svátek duchů, doba, kdy se do světa živých vrátili mrtví a byli živými obdarováváni, ještě v pozdní době prý prvním mládětem z každého vrhu a nejstarším potomkem. V mezidobí mezi hlavními svátky byly ještě dva další významné dny, imbolc, asi 1.února, souvisel asi s laktací ovcí a znovuzrozením rostlinstva, a lugnasad, asi 1.srpna, zřejmě svátek k zajištění sklizně.

Keltové věřili v posmrtný život, podle pozdějšího podání na ostrově, kam se připlouvalo skleněnou lodí. Na ostrově byla věž, za ní úrodné roviny se stromy se stříbrnými větvemi a zlatými jablky, v potocích teklo víno a medovina. Na rovinách se pásla velká stáda prasat, takže se mohly pořádat stále nové hostiny, mrtví v tomto světě zůstávali stále krásní a šťastní. Původně Keltové své mrtvé pohřbívali nespálené pod velkými mohylami. V době stěhování jsou známá plochá keltská pohřebiště. K vybavením hrobů patřily dřevěné rakve, osobní věci podle společenského postavení mrtvého, zbraně mužů a šperky žen, ale také nádoby s nápojem a potravou, typické je přikládání částí prasete. Z území Boiohaema je dnes známo asi 350 keltských hřbitovů. S přibývajícím časem se stále víc prosazuje kremace mrtvých, která je koncem období všeobecná v celé Evropě. Jen zmínka, maloasijští Galatové prý přenechávali mrtvé supům, to je spíš důsledek jiných místních věr.

Keltové - náboženství

Přehled náboženských představ Keltů

Celý článek

Doba halštatská

V době halštatské (začátek železné doby, 750 – 400 př.n.l) je střední Evropa na okraji antického světa. Ale prameny našeho poznání duchovního života lidí té doby se od předchozích období příliš neliší. Přibyly scény, zachycené na stěnách mladohalštatských situl, z nichž je možno rekonstruovat části společenských i náboženských obřadů, přinášení obětí, pohřební průvody, rituální tance. Scény ze situl nás zároveň informují, že velmoži halštatské doby napodobovali životní styl antické šlechty.

Mezi koncem doby bronzové a halštatským obdobím není žádný ostrý předěl ani etnický, ani ekonomický nebo sociální. Jen v surovinové základně se prosazuje železo. Proto neznáme jiná kultovní místa než ta, která byla obvyklá už dřív.Teprve na hradech pozdní halštatské doby vyrůstají na vyvýšených místech výstavné sakrální areály, ohrazené na mírně obdélníkovém nebo čtvercovém půdorysu, stavby jsou často budovány na kamenných podezdívkách.

Neobjevují se ani podstatně nové kultovní předměty. V hrobkách halštatských knížat, kteří byli ve smrti doprovázeni i svými ženami a služebnictvem, je ve skvostné posmrtné výbavě i luxusní sakrální keramika, malované nádoby s aplikací býčích hlav nebo adoračně vztažených lidských paží, pseudokernosy, pomalované zoomorfní nádobky, měsícovité idoly. Ve zvlášť bohatých hrobech jsou i soupravy bronzových nádob, často s aplikací býčích figur. Býk, symbol božstva plodnosti, hrál mimořádně významnou roli. Dál se nacházejí kultovní vozíky, tentokrát ale s atributy místních božstev. Z raně keltského světa pochází bronzový čtyřkolák s postavou boha pronásledujícího kance. Z východohalštatské štýrské lokality Strettweg je vozík, na jehož plošině stojí uprostřed jelenů postava bohyně s obětní mísou nad hlavou, snad to má být ilyrská Noreia, místní obdoba velké bohyně plodnosti.

Ale je i řada méně nápadných předmětů, hvězdicovité keramické závěsky, závěsné terče s měsícovitým výkrojem. modely štítů, listů, štěrchátka, plastické svastiky, rohy na pití, drobné zvířecí figurky. I ornamenty na nádobách mají pravděpodobně nějakou symboliku, sluneční terče, obrvené kotouče, svastiky, motiv beraních rohů, piniové větvičky.

Pohřební ritus se hodně změnil. V halštatské době se lidé vrátili k pohřbům do země, spalování mrtvých se udrželo jen menšinově. Hlavně západohlaštatská knížata se dávala pohřbít i s pohřebními vozy v prostorných domech mrtvých pod mohutnými mohylami. Ve středočeské bylanské kultuře známe takových hrobek asi 20, v jihomoravské horákovské kultuře se setkáváme i ve velmožských hrobkách s kremací, ale i s pohřbíváním do země, vysloveně východohalštatská knížata jsou důsledně spalována.

Panství východohalštatské šlechty ukončily koncem 6.stol př.n.l. vojenské nájezdy Skytů. Skýtové jsou etnikem, o kterém se, stejně jako o Thrácích, dochovaly již i písemné informace (Hérodotos). Ve střední Evropě se však stopy thráckého ani skýtského náboženství výrazněji neprojevily.

Ještě něco o jeskyni Býčí skála na Blanensku. Přístup do jeskyně je podle geologů možný jen komínem ve stropu. J.Wankel v roce 1872 v ní objevil bronzovou figurku býčka s železným trojúhelníkem na čele a unikátní bronzovou hlavici posvátného "žezla", ale také pozůstatky asi 40 dívek. Interpretace nálezu je dosud nejasná, ale nejpravděpodobnější je kultovní výklad místa. Lidé sem přinášeli oběti a vhazovali je komínem do tajuplného podzemí...

Doba bronzová

Doba bronzová se v našich končinách klade do rozmezí 2000 – 750 př.n.l. (Dovolím si upozornit na to, že z oblasti Předního východu známe jako nástup doby železné období kolem 1200 př.n.l., jak jsme se s tím už setkali při vyvrácení chetitské říše)

Znalost kovů změnila hospodářství, kulturu i myšlení. Technologie spojené s těžbou a zpracováním rud, i výroba kovových předmětů vedla ke složitější dělbě práce, k vzniku obchodu pomocí předmincovních platidel. A vedla i k dokonalejší společenské organizaci, která sice vycházela ještě ze starých rodových vazeb, ale postupně nabírala rysy kmenového zřízení. V této době se také z rozpadu původní indoevropské etnické a jazykové jednoty rodí nejstarší historické národnosti. Nové obory činnosti způsobily také zvětšení empirických znalostí, dokonce se dá mluvit o počátcích vědeckých poznatků v přírodních naukách, zavedení jednotek měr a vah, pokroků v léčitelství pomocí přírodních léčiv i znalost složitějších chirurgických zákroků, známé jsou i pokroky v oblasti astronomie a s ní spojené astrologie, i růst významu zvykového práva. Náboženské představy doprovází jistě i vokální a muzické projevy a ústně tradovaná mytologie. V té době se v Evropě rozvíjejí polyteistická náboženství.

Nejvíc ovšem víme zase jen o kultovní složce náboženství, doložené množstvím archeologických pramenů. Známe přírodní kultovní místa i jednotlivé sakrální objekty, kultovní předměty i pohřební ritus.

Nejmenší kultovní jednotkou byla rodina. Jednoduché obřady se konaly u domácího krbu nebo "oltáře". S nimi patrně souvisí stavební, dveřní nebo krbové oběti (pes). Významná byla obecná kultovní místa. I když se ojediněle objevují i rituální objekty "kaple", většinou byla kultovní místa přírodními svatyněmi, šlo o vyvýšená místa ohrazená příkopy nebo opevněná hradbou, která plnila svou sakrální funkci pro celý kmen nebo větší region. Uvnitř se nacházejí sakrální zařízení, četné obětní jámy, doklady rituální tavby kovů a odlévání předmětů, votivní poklady i se šperky z drahých kovů a také zvířecí, dokonce i lidské oběti. K náboženským obřadům sloužily také tajemné jeskyně a skalní rozsedliny (Šipka u štramberka, bronzové předměty jako oběť božstvu slunce nebo podsvětí). Místem náboženské úcty se staly také vodní toky (bronzové meče ve Váhu, bronzové spony v Labi), prameny a studny (studna v Gánovcích na Spiši, lid otomanské kultury 16.stol.př.n.l., šachta 8-9m hluboká se zbytky výdřevy, na jejím dně předměty z březové kůry, textilie i železná! rukojeť dýky a lidská lebka!) Dá se předpokládat i uctívání posvátných stromů, často dubů. K nejdokonalejším stavbám sakrálního charakteru patří i v této době rondely. Arcgeologové věnovali svou pozornost také kulturním jamám na běžných sídlištích i na možných sakrálních místech. Skutečné studňovité obětní jámy, většinou soustava tří jam kolem obětní mísy umístěné pod "oltářem" s plasticky zdobenou "oltářní deskou". Obětní obřad se odehrál na oltáři, pak následovala sakrální hostina, zbytky včetně použitého nádobí byly shrnuty do připravených jam. Kult se opakoval a v jamách narůstaly vrstvy zbytků. Po zániku kultovního místa se do nich dostaly i hliněné omítky a zbytky zničené oltářní desky.

Pravidelně jsou nalézány zemní objekty s lidskými skelety nebo jejich částmi, se stopami násilných zásahů před smrtí i po ní. Zjišťovány jsou  i doklady rituálního kanibalismu. Na sakrálním hradišti Cezavy u Blučiny se krvavé oběti přinášely od samého začátku doby bronzové. Svědčí o tom jmenovitě jáma datovaná do mladší fáze únětické kultury, která obsahovala kolem 700 zlomků lidských kostí z 12 jedinců, z toho 11 nedospělých, kteří prokazatelně zahynuli násilnou smrtí. Dokonce podle jejich anemických příznaků se dá usuzovat, že byli jako budouvcí oběti vybraní případně vychovaní, a v slavnosti spojené s jejich náilnou smrtí docházelo i k rituální antropofagii. Podobných jam s lidkými pozůstatky je zejména z mladší doby bronzové známo velmi mnoho. Všechny ovšem nemusí souviset s náboženským kultem. Některé jsou nouzovým pohřbem na sídlištích, zejména osob, kterým nepříslušela čest být pochován na hřbitově.

V přehledu kultovních objektů jsou i sakrální deposita, zvláště luxusní předměty na zvláštních místech nebo předměty běžně nepoužitelné (misky vyrobené z velmi jemného plechu s vysokým obsahem zlata). Se závěrečnými hostinami náboženských obřadů souvisí zcela určitě řada keramických depotů, takových, ve kterých převládají nádoby na pití, rituální pití mléka nebo "piva", nádoby pak byly po obřadu hozeny do obětní jámy. Po útlumu sakrální keramiky z konce eneolitu dochází k novému rozkvětu, je známá široká škála keramických i kovových předmětů, kernosy, zvířecí i lidské figurky, hliněné přenosné pícky, zoomorfní nádobky, štěrchátka, závěsné nádoby "kadidelnice", pohárky ve formě rohu hojnosti nebo lidské boty, amforky, nádobky s výlevkou, modely chlebců, seker, sekeromlatů, amulety. Zvláštní zmínku zasluhují modely vozíků, zejména vozíků apollonského typu tažené labutěmi spojené se slunečním kultem. Jinou variantou jsou vozíky s kotlíkem nebo nádobou, ty jsou spojovány s magií deště. Doznívající ženské idoly jsou obyčejně bohatě ozdobeny výzdobou, která znázorňuje šat i šperky, snad jsou to ženy-kněžky.

Pohřební ritus ukazuje, že se rozvinula víra v posmrtný život, nejdřív zřejmě jako poračování pozemského života. Od doby bronzové jsou milodary dávané mrtvým podle náboženských předpisů a podle společenského postavení zemřelého. Ve střední době bronzové se ujímá ukládání zemřelých pod mohyly, později spolu s kremací. V době popelnicových polí (1300-750) jsou milodary spolu s tělem zemřelého spáleny, příslušníci společenské špičky se dávají pochovat mimo pohřebiště v nákladné soliterní hrobce. Pro pohřebiště bývá vybírán areál na vyvýšeném místě nad sídlištěm na dohled od něho. Ale už v té době se objevuje vykrádání bohatých hrobů.

Dá se předpokládat panteon bohů, kteří již mají lidskou podobu, i magické kulty přírodních sil, hlavně plodnosti a úrody. Konaly se velké, opakující se slavnosti s orgiastickými rysy a lidskými obětmi. Identifikovat jednotlivá božstva nelze, zastoupeno bylo sluneční božstvo, mateřské božstvo úrody a plodnosti, božstva měsíce i některých jiných astrálních jevů, božstva vody a ohně, řemesel a božstva podsvětí.