Mahábhárata 4

Příběhy z vyhnanství

Kuruovci Pánduovce po celou dobu jejich pobytu ve vyhnanství bedlivě sledovali a hlavně se škodolibě těšili z jejich prostého, ba nuzného života. Ale jednou se na ně chtěli opravdu osobně podívat a před nimi se vytahovat v celé své královské nádheře. Tehdy Pánduovci sídlili v lese u jezírka v Dhaitávaně. Aby dosáhli svolení krále Dhrtaráštry, nechal Karna do těch končin zahnat královský dobytek a pak se s královým svolením všichni Kuruovci vydali dobytek hledat a zahánět zase zpět. Vypravili se ve velkolepém průvodu, protože jejich hlavním cílem bylo ponížit bratrance. Ale narazili na stráž gandharvů a pustili se s nimi do boje. Proti Kuruovcům bojoval sám náčelník nebeských gandharvů Čitraséna, Karnovi rozbili na padrť jeho válečný vůz, Durjódhana sice bojoval chrabře, ale nakonec ho Čitraséna zajal. Vřava boje dolehla až k Pánduovcům. Bhíma byl sice potěšen, že Kuruovci prohrávají, ale Judhištira přiměl ostatní, aby šli svým bratrancům na pomoc. Gandharvové se pustili do boje i s Pánduovci, ale těm se po krátkém a vítězném boji podařilo Čitrasénu přesvědčit, aby Durjódhanu i ostatní propustil. Judhištira je pak poslal i s tím nalezeným dobytkem zpět do Hastinápury. Durjódhana svou potupu velice nelibě nesl, chtěl se utrápit hlady, ale toho se báli démonové a začarovali ho, takže ho sebevražedné myšlenky přešly a zůstala jen touha po bojové odplatě. Také Durjódhana uspořádal královskou oběť radžasúju a pozval na ni mnoho hostů, mezi nimi i své bratrance, ale ti odmítli, protože přijetím pozvání by porušili svoje vyhnanství.

Jednou se Pánduovci vydali na lov, hostili totiž štědře světce a kajícníky, kteří je často v lese navštěvovali a vedli s nimi moudré rozpravy. Doma v chýši zůstala jen Draupadí se svou služebnou. Kolem projížděl sindhský král Džajadratha, manžel Duhšaly, Durjódhanovy sestry. Když zahlédl Draupadí, zamiloval se do ní a chtěl, aby s ním odjela a své manžely opustila. Když odmítla, unesl ji násilím. Vracející se bratry o celém incidentu informovala služebná a bratři se vydali za únoscem a jeho družinou, bojovali s ním a porazili ho. Ušetřili sice jeho život, protože byl manželem jejich sestřenice, ale Bhíma ho zbil a ustřihl mu vlasy. Poníženého ho propustili. Domů se nevrátil, ale na břehu Gangy konal tak přísné pokání až přiměl boha Šivu, že mu slíbil, že bude moci porazit jedinkrát v boji všechny Pánduovce, jen Ardžunu ne. S tímto božským slibem se teprve král Džajadratha vrátil do svého království.

Jiná příhoda se bratrům stala, když pronásledovali jelena, který světci odnesl obětní kolík. Jelen se jim ztratil a oni unaveni a hladovi začali pátrat po vodě. Nakula se rozhlédl ze stromu a uviděl nedaleko jezírko. Ale jezírko patřilo bohu Dharmovi, otci Judhištiry, který se rozhodl svého syna vyzkoušet. Nedovolil nikomu z jezírka se napít, pokud neodpověděl na jeho otázky, postupně všichni bratři od nejmladšího Nakuly až po druhého Bhímu varování nedbali, napili se a zůstali ležet vedle jezírka jako mrtví. Poslední k jezírku došel Judhištira a jakšovi, který otázky dával, všechny moudře zodpověděl (Jsou krásné, ty otázky i odpovědi, ale je jich trochu víc, takže je neuvádím). Za odměnu si mohl vybrat, který z jeho bratrů ožije. Rozhodl, že chce, aby ožil jeho nevlastní bratr Nakula. Tím potěšil spravedlivého Dharmu, který vrátil život všem bratrům a zjevil se svému synovi ve své božské podobě. Slíbil mu splnit ještě jedno přání, Judhištira si moudře přál otcovu pomoc v třináctém roce vyhnanství, kdy neměli být Pánduovci poznáni a dostal jeho ujištění, že se budou moci na ten rok proměnit tak, jak sami budou chtít a nikdo je nepozná.

Čas plyne, i dvanáct let vyhnanství se skončilo, Bylo potřeba se rozhodnout, jak prožijí ten třináctý rok. Domluvili se, že budou sloužit starému králi Virátovi v království matsjovském, Judhištira jako bráhman Kanka, který se vyzná ve hře, Bhíma jako kuchař, Ardžuna jako kleštěnec, který bude vyučovat tanec, zpěv a dvorné chování, Nakula jako vrchní štolba, Sahadéva jako pastevec krav. Draupadí se rozhodla sloužit jako královnina kadeřnice. Před vstupem do města schovali své zbraně u hřbitova v koruně stromu maskované mrtvolou. Pak se v královském paláci ucházeli o službu. Všichni dostali takovou službu, kterou si vybrali. U Draupadí královna poněkud váhala, měla totiž strach, že je její nová komorná a kadeřnice příliš krásná a poblázní všechny muže v okolí, včetně manžela, přestože byl král Viráta už stařec. Draupadí tvrdila, že je provdaná za pět gandharvů, a zemře každý cizí muž, který se jí dotkne. Po takovém vysvětlení svou službu dostala. (Znovu podotýkám, že časové údaje nemůžete brát moc vážně, jen pro legraci jsem zkusmo počítala a zjistila, že v té době by musela mít Draupadí minimálně 40 let, její manželé museli být alespoň o 15 let starší, král Dhrtaráštra by pak musel mít už přes 70 a nejstarší generace jednajících postav, Bhíšma a Vjása, rozhodně přes 100. Ale opakující se dvanáctka let má nejspíš symbolický význam, stejně jako jsou symbolické číselné údaje ve Starém zákonu). Od Ardžuny si nechal král Viráta předvést jeho taneční umění a dokonce nechal dvě dvorní dívky zkoumat, jestli je kleštěnec, ale to v té době díky kletbě Urvaší opravdu byl.

Všichni poctivě konali svou službu a rok pomalu utíkal. Nejhorší to měla ovšem Draupadí, protože se zalíbila Virátovu vojevůdci a královninu bratru Kíčakovi. Spolu se svou sestrou sestrojil na Draupadí léčku, královna o svátcích poslala Draupadí do Kíčakova domu pro výslužku. Kíčaka se na ni vrhl, ale podařilo se jí uprchnout zpět do královského paláce, kde ji Kíčaka sice dostihl, ale jeho pronásledování viděli i král Viráta, Judhištira a Bhíma. Draupadí se cítila moc ponížená a věděla, že na svou velitelku nemůže spoléhat, proto se domluvila tajně s Bhímou, vylákala Kíčaku na dostaveníčko a Bhíma ho tam zabil. Draupadí pak říkala, že ho zabili její manželé gandharvové, když si na ni dovoloval. Jeho příbuzní ji ale chtěli s jeho mrtvolou upálit, dokonce se svolením krále Viráty, tehdy se Bhíma dostavil s vyrvaným stromem v ruce a mlátil všechny pozůstalé tak, že neměli ani možnost zjistit, kdo tak urputně bojuje, navíc si mysleli, že je to jeden z manželů gandharvů a v hrůze utíkali. Král a královna pak chtěli Draupadí propustit ze služby, protože se jí báli. Draupadí souhlasila, ale jen s podmínkou výpovědní doby třinácti dní, tolik dní totiž ještě zbývalo do konce posledního roku vyhnanství. Celou tu dobu po Pánduovcích pátrali zvědové Kuruovců, protože by se jich v případě prozrazení zbavili na dalších dvanáct let.

Zvědové přinášeli také jiné aktuality a proto Durjódhanu informovali, že na matsjovském královském dvoře gandharvové zabili vrchního velitele vojska a sto pět jeho příbuzných. To byla zajímavá zpráva, protože království teď bylo bez velitele. Kuruovci se vydali na výpravu proti Virátovu království, chtěli se zmocnit stád dobytka. Sám král Viráta byl v boji s nájezdníky zajat, ale Bhíma a Judhištira mu přišli na pomoc a osvobodili ho. Přesto se Durjódhanovi podařilo ukrást a odehnat dobytek, Virátův syn Uttara se chtěl pustit za zloději, ale neměl vozataje ke svému válečnému vozu, všichni byli zabiti nebo zraněni. Tehdy Draupadí prozradila, že kleštěnec, který učí princezny tanci, býval dobrým vozatajem a mohl by mu pomoci. Ardžunu o to požádala sama princezna Uttara, ale všichni se mu i tak smáli. e Ardžuna nejdřív zajel pod strom, kde měli Pánduovci schované zbraně, princ Uttara je sundal, Ardžuna mu řekl svou pravou totožnost i totožnost svých bratrů a manželky, mohl to udělat, protože lhůta právě uplynula. A pustil se do boje, podařilo se mu zvítězit a ukradený dobytek vrátit zpět. Když se ukázalo, že všichni sloužící byli vlastně vznešeného rodu, byl král Viráta sice zahanben, ale za vítězství nabídl svou dceru Uttaru Ardžunovi za manželku, ten ji ale přijal za svou snachu, za manželku pro syna Abhimanjua.

Po velkolepé svatbě se konala porada všech zúčastněných králů. Pánduovci totiž čestně dodrželi slovo, ale nikdo nevěděl, co hodlají udělat Kuruovci. Poslali k nim tedy vyjednavače, aby vrátili Pánduovcům sídelní město Indraprasthu a celé jejich království v původních hranicích. Vojsko Kuruovců bylo mnohem početnější a cítili se být jistými vítězi, proto nechtěli ani slyšet o vrácení území, i když Pánduovci podmínky ujednání dokonale splnili. Ani moudrá slova rádců úmysl Kuruovců nezměnila. Vyjednavači tedy  nebyli úspěšní a obě strany se začaly chystat k boji. Kršnu si chtěli jako spojence získat oba tábory a proto se jednoho rána u jeho lůžka sešli Durjódhana s Ardžunou. Kršna jim dal na vybranou, jednomu nabídl svoje vojsko, druhému sama sebe bez vojska a beze zbraně. První měl volit Ardžuna a vybral si Kršnu. Durjódhana se radoval a požádal o Kršnovo vojsko. Tak se stal Kršna Ardžunovým vozatajem.

Ještě naposledy před hrozícím bratrovražedným bojem se pokusil o vyjednávání sám Kršna. Vydal se ke králi Dhrtaráštrovi do Hastinápury, byl jako vyslanec velkolepě přivítán, ale přes jeho moudrá slova ,všechno přemlouvání ostatních příbuzných, dokonce otce i matky se Durjódhana nechtěl podrobit a Pánduovcům jejich království vrátit. Dokonce se pokusil Kršnu zajmout a uvěznit, ale jeho záměr byl prozrazen a Kršna rozzlobeně Hastinápuru opustil. Ještě předtím se rozloučil se svou tetou, královnou Kuntí a Karnovi prozradil jeho pravý původ a chtěl ho k Pánduovcům vzít jako jejich nejstaršího bratra. Ale Karna, kterého Kuntí odvrhla a který celou dobu byl na straně Kuruovců, se rozhodl na jejich straně zůstat. I když ho pak prosila sama Kuntí, dokonce sám jeho otec, bůh slunce Súrja se přidal, Karnovo rozhodnutí bylo pevné. Ale matce slíbil, že v nadcházejícím boji bude šetřit všechny  Pánduovce, jen Ardžunu ne, protože s ním jako s rovnocenným soupeřem bude muset bojovat na život a na smrt.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře