Mluvení a naslouchání

K zamyšlení...

Gettan říkával svým druhům: "Máte-li mluvící ústa, nemáte naslouchající uši. Máte-li naslouchající uši, nemáte mluvící ústa. Přemýšlejte o tom pečlivě."

Cleary T.: Zenová hůl, 1995

Pašije

Blíží se Velikonoce.

Tentokrát jsem Vám ani nenabízela, že je budu religionisticky zkoumat. Rozhodla jsem se po zralé úvaze, že by to nebylo vhodné. Ne proto, že by nebylo co zkoumat, dokonce se dá zodpovědně říct, že zkoumání Velikonoc je ještě mnohem zajímavější a také samozřejmě mnohem důležitější než zkoumání Vánoc. V současné době se zabývám evangelii docela hodně, ale nebudu provokovat, nechám si to na jindy. Jednak proto, že se mi opravdu nedostává čas, ale také se chci ještě mnohem důkladněji poučit. Hlavně nechci tuto látku prezentovat v citlivé postní době.

Ale vzhledem k reklamě Gibsonova filmu bych Vás přece jen poprosila o laskavost. Přemýšlejte, prosím. Vezměte v úvahu, že evangelisté nepsali, ani nechtěli psát, nestranný historický životopis, jejich díla jsou samozřejmě tendenční, jsou teologickou výpovědí různých křesťanských skupin. Jsou psaná všechna v době značně vzdálené od popisovaných událostí, nejstarší zhruba po 40 letech, ostatní ještě později. A v tom mezidobí se změnila velmi důkladně politická, sociální i náboženská situace všech skupin lidí, kteří jsou v příběhu popisováni, mezitím totiž došlo k válce židovské a zničení jeruzalémského chrámu. Pašijní příběh tím nemohl zůstat neovlivněn, dokonce se zdá, že právě reakce na tuto událost ho v podstatné míře formovala. I proto (nehledě na další nepřesnosti, které jsem postřehla už z těch několika málo ukázek) film natočený podle evangelií nemůže být v žádném případě realistický.

Chrámová brána

Slíbila jsem dodat ukázku z knížky Thomase Clearyho Zenová hůl. Anekdoty a příběhy mistrů zenu, kterou vydala Votobia v roce 1995. Tak třeba hned první příběh:

Kdysi žil bohatý muž jménem Heizaemon, jenž se za svého života snažil ze všech sil naplnit ctnosti přikázané starými mudrci. A jelikož to byl ryzí a vnímavý člověk, štědře rozdával ze svého majetku na dobročinné účely a péči o potřebné. Zachránil tak mnoho dětí ze zchudlých rodin a dal ve své provincii ku všeobecnému prospěchu postavit četné mosty a silnice. A než zemřel, v poslední vůli stanovil, že jeho majetek má být využit na podporu potřebných v dalších pokoleních, čehož si vážili jeho děti i vnukové.

Vypráví se, že jednoho dne se u dveří Heizaemonova domu objevil jistý mnich. Zřejmě kdesi slyšel o pánově nezištné štědrosti, mezi boháči té doby velmi neobvyklé, a přišel ho požádat o peníze na stavbu chrámové brány. Dobroninec se mu však vysmál do očí a pravil: "Já pomáhám lidem, protože nemohu snést jejich utrpení. Co je však špatného na chrámu bez brány?"

Přání do Nového roku

Podle baha'i víry dnešním večerem začíná Nový rok, rok 161. Přeji všem jistotu stálé Boží přítomnosti a ochrany.

Pracovní Mahábhárata

Velký bratrovražedný boj

Zase vás budu otravovat s něčím osobním, ale prostě si musím aspoň takhle virtuálně popovídat. Dnes mám narozeniny a nadělila jsem si k nim výpověď.

Většina vás asi ví, že jsem profesí programátorka, taková ta správná vykopávka, která začala programovat na sálových počítačích, uměla svého času opravovat i děrné pásky (mladší už ani neví, co to bylo), přímo přístrojkem zvaným děrovátko. Jsem vystudovaná fyzička a vždycky jsem pracovala ve výpočetních odděleních výzkumných ústavů nebo ve vývojových odborech a páchala něco na pomezí správy naměřených dat a z nich prováděných vědeckotechnických výpočtů . V roce 1990 jsem se sice osamostatnila neb jsem se potřebovala starat o děti, které byly malé, a rodiče, kteří už tehdy byli dost staří, ale jako jednoosobová firma jsem vlastně dál dělala podobné věci jako externí spolupracovnice. Nejen pro své původní pracoviště, ale postupem času i pro jiné firmy, které potřebovaly programovat podobné věci.

Tak jsem taky před deseti lety začala pracovat pro jednu velkou, ba mamutí, firmu s celostátní působností. Pro jednu část, lépe jeden kolektiv, jejího vývojového oddělení jsem celou tu dobu dělala zpracování dat do semigrafické podoby podle jejich interních předpisů. Nebudu vás zahlcovat detaily. Navržené, naprogramované a zkoušené aplikace dostává jiné pracoviště stejné firmy k testování a připomínkám a pak uživatelé na několika desítkách pracovišť do rutinního provozu.

Až potud by to bylo celkem normální. Ale před několika lety jedna naše spolupracovnice, která odpovídala za metodickou stránku problému a byla vlastně takovým milým nárazníkem mezi oběma skupinami, vážně onemocněla a odešla do invalidního důchodu, (brzy pak zemřela, moc na ni vzpomínám). Spolupráce obou těchto pracovišť se začala velice kazit, lidé z nich začali dělat na sebe navzájem nejrůznější podrazy a vyčítat si nejenom pracovní nedostatky, ty jsou při takové práci dost obvyklé, ale nakonec snad i to, kdo se na koho křivě podíval, co kdo řekl, napsal a co tím vlastně myslel. S oběma skupinami jsem se v té době už dobře znala a všechny lidi v obou jsem vždycky měla ráda, snažila jsem se působit mírotvorně, jak jsem jenom mohla. Naší společné práci takové napětí zrovna moc neprospívalo a nejhůř byli nakonec vždycky biti chudáci koncoví uživatelé, kteří za nic nemohli a kterých je mi upřímně líto. Můj díl práce byl vlastně jednou z koncových aplikací, takže krutě závisel i na předchozích stupních, přitom právě jeho podoba ovšem pomáhala odhalit chyby při prvotním zpracování ukládaných dat.

Nebudu to protahovat. Nakonec mne jejich velký bratrovražedný boj přece semlel. A dnes jsem si tedy nadělila oznámení šéfům, že v letošním roce končím, obrázky předám do péče někoho jiného. Fantastické, to je vám taková úleva, nečekala jsem to. Práce to sice ještě bude jako na kostele, protože bych to chtěla předat tip top schopné rutinního provozu, určitě ještě přijdou horké chvíle, ale rozhodnutí už padlo.

Brblog

Poznej sám sebe.

Byla jsem v sobotu na Brblogu. Předně chci poděkovat organizátorům, hlavně Arsinoe, která nesla jeho hlavní tíhu. Byla to akce veliká a starostí s ní bylo víc než dost.

Pro mne to bylo prvé vykročení z ulity Didactylího sudu. Musím přiznat, že jsem se nehorázně těšila, že se konečně poznám s lidmi, které jsem znala jen z jejich blogů, případně z komentářů na mém blogu. To se i stalo, dovedu teď k těm blogům, které čtu a jejichž autoři na Brblog přišli, přiřadit tváře i hlasy, vzhledem k počtu účastníků bylo těžké si víc popovídat. I tak si myslím, že jsem v průběhu setkání získala nové přátele a doufám, že jsem se s nimi v reálu neviděla naposledy.

Ale kupodivu nejcennější poznatek jsem asi získala o sobě samé. Těžko to dovedu popsat, ale měla jsem celou dobu, co jsem tam byla, pocit, že tam vlastně vůbec nepatřím. Zřejmě měla Márinka pravdu, když tvrdila, že blog musí být osobní. Můj blog není osobní, totiž jen ve skrovné míře, je to spíš studijní zápisník. A já jsem si naplno uvědomila, že opravdu nejsem blogerka. Nemohu říct, že bych se nebavila nebo dokonce nudila, nejsem taky ani jako Arthur misantrop, ale přesto jsem si připadla jako ryba vytažená z vody. Takové poznání má svou cenu a já už zůstanu ve svém sudu. Pokud se mnou budete chtít mluvit, jste kdykoli vítáni.

Moje nejhorší vlastnost

Soudím, že mou nejhorší vlastností je to, že se do každého dne snažím nacpat náplň zhruba pro tři hektické dny. Za celý svůj život jsem se nenaučila správně odhadnout čas, který je potřebný k vykonání nějaké činnosti, vždycky je můj prvotní odhad neuvěřitelně optimistický. Už se za ta léta sice trochu znám a tak si pro jistotu odhadovaný čas raději hned násobím dvěma, ale stejně to nestačí. Už jsem se s touto svou poruchou docela naučila žít, ale pro mé okolí to občas bývají muka.

A teď navíc pro mne skončila doba hájení. Musím konstatovat, že moji spolupracovníci i členové rodiny se v době mého ošetřování rodičů chovali vzorně a nijak striktně nevyžadovali, aby všechno bylo provedené ve správném čase a obvyklé kvalitě. Také dalších několik týdnů po smrti maminky mne všichni nechali celkem na pokoji. (Když nad tím teď přemýšlím, bylo to těch 49 dní, kdy podle tibetské knihy mrtvých přebývá mrtvý v bardó před dalším zrozením, to je docela zajímavé). Ale teď se na mne sesypaly na všech stranách a ve všech mých aktivitách všechny nedodělky a nedostatky posledních nejméně dvou let.

Do konce března se budu snažit (a taky budu muset, protože termíny jsou neúprosné), dokončit několik rozdělaných prací.

Proto i Vás, moje milé čtenáře, teď prosím o nějakou tu shovívavost. V příštím týdnu, hned, jak budu mít alespoň trochu času, dokončím povídání o Mahábháratě, abych chudáky Pánduovce nenechala bojovat věčně. A pak bych dodávala jen to, co mne někde zaujme, případně svoje dřívější nepublikované školní práce nebo aktuální přípravu. Nebude to tedy pravidelné, vrátím se k pravidelnému rytmu hned, jak to jen trochu půjde.

Mahábhárata 5

První část velkého boje

Celý článek

Šúnjatá

dostala jsem od JMH moc pěkný buddhistický vtip
Dalajláma měl narozeniny a dostal velkou zabalenou krabici. Rozbalí ji, otevře, kouká dovnitř – a tam: NIC. Po chvíli povídá: "Úžasné, právě tohle jsem si vždycky nejvíc přál!"

Mahábhárata 4

Příběhy z vyhnanství

Celý článek

Mahábhárata 3

škodlivá závislost a síla modlitby, taky vyhnanství

Celý článek

Palestina v rané a střední době bronzové

Doba bronzová se v Palestině datuje zhruba od 3100 př.n.l. – 1200 př.n.l. a dělí se na tři úseky, raná doba bronzová 3100 – 2100 př.n.l., střední 2100 – 1550 př.n.l. a pozdní 1550 – 1200 př.n.l. Archeologové dál dělí na podobdobí značená římskými číslicemi a uvnitř nich ještě na další úseky značené velkými písmeny.

Na začátku rané doby bronzové se objevují velké říše starověku, v Egyptě Stará říše, v Mezopotámii sumerské městské státy, v Sýrii Ebla. Ze všech těchto oblastí jsou známy písemné záznamy a kalendář. Palestina zůstává v té době trochu kulturně pozadu a dostává se tak, také vzhledem ke své strategické poloze, často do závislosti na těchto územích.

V rané době bronzové je kultura Palestiny spjata s příchodem  a usazením nových skupin obyvatelstva, předky Kanaánců. Jsou to Semité, kteří přišli do Palestiny pravděpodobně pokojně ze syrských oblastí. Jejich vlivem bylo dosaženo pokroku ve stavbě měst a v keramice. Vznikají městská sídliště, nejdříve v severní a střední Palestině, už v období raná doba bronzová I, později i na jihu, od období II až IV. Města byla opevněna hradbami z hliněných cihel o tloušťce až 8m ze tří vrstev, prostřední vrstva byla podpírána šikmo skloněnými doplňkovými hradbami. Většinou měly hradby jen jednu úzkou bránu. Ale i tak byla města často dobyta a hradby musely být znovu obnovovány, například hradby Jericha v době bronzové byly obnovovány šestnáctkrát. Svědčí to hlavně o tom, že v té době byly v Palestině samostatné městské státy, které spolu často bojovaly. Města bylo také třeba chránit před kočovnými skupinami. V městských hradbách jsou kromě čtvercových domů s jednou místností i větší obdélníkové domy s dvěma místnostmi. Objeveny  jsou i kultovní stavby, v Tirse s oltářem a obětním stolem. V průběhu rané doby bronzové byl vynalezen hrnčířský kruh, vzniká skvělá keramika s velkým bohatstvím forem a mnohostranností v ornamentální výzdobě.

Začátkem střední doby bronzové se v Palestině objevují další skupiny nově příchozích obyvatel, jejichž působení na kulturní úroveň je vyloženě negativní. Města jsou ničena a výroba krásné keramiky zcela ustává. Následující dvě až tři století jsou archeologicky charakterizována jen hrobovými nálezy a zcela odlišnou nedokonalou keramikou. Nově příchozí byli evidentně kočovníky a žili ve stanech. Teprve postupně splývali s původním obyvatelstvem a začali znovu budovat opuštěná města. Dá se odhadnout, že tito příchozí patří do vlny semitského stěhování, která v té době zničila Starou říši a pronikla až do egyptské delty, Starý zákon je označuji jako Amorejce. Ale z té doby už máme písemnou zprávu, která o Palestině vypráví, je to známý Sinuhetův příběh, odehrávající se kolem roku 1962 př.n.l. a zapsaný zřejmě za Střední říše. Je zřejmé, že popisuje život spíše nomádských kmenů, v té době na Egyptu nezávislých, ale které jsou s Egyptem v čilém kontaktu.
Dalším pramenem o poměrech v Palestině přibližně ve stejné době, od konce 11. egyptské dynastie do 1820 př.n.l, tedy skoro dvě stě let, jsou texty o vyhlášení klatby, ostraka. Jsou to jména nepřátelských kmenů nebo měst, která jsou spolu s prokletím, které je má stihnout, zapsána na hliněné nádoby nebo sošky a ty jsou pak roztříštěny na posvátných místech, aby se prokletí naplnilo. Mezi těmito prokletými jmény se objevuje poprvé i jméno Jeruzaléma. Zajímavé je, že v nejstarší vrstvě prokletí převažují kmenová jména, v mladší vrstvě se jejich výskyt snižuje a vzrůstá počet jmen měst. Města jsou označována za střediska vzpoury. Je z toho zřejmé, že kočovné kmeny postupně přecházejí znovu k městskému způsobu života a že se Egypt po upevnění státní moci za Střední říše pokouší získat zpět svůj starý vliv na Palestinu. Dokladem této snahy je i text stély egyptského důstojníka o tažení faraóna Senvosreta III kolem roku 1850 př.n.l. do Palestiny, kdy dobyl město Šekem. Nedlouho potom, kolem 1785 př.n.l. došlo v Egyptě po zániku 12.dynastie k období zmatků a rozkladu, kterého využily semitské skupiny k průniku do Egypta, v Egyptě vládnou od poloviny 17.století do roku 1550 př.n.l. Hyksósové "vládcové cizích zemí". Na migraci předoasijských skupin v té době mají svůj podíl také Churrité, od 16.století jsou v Palestině knížata s churritskými jmény. Panství Hyksósů zmnamená pro Palestinu dobu velkého rozkvětu, rychle vzrůstá počet osad a měst, hroby jsou obzvlášť honosně vybaveny, keramika tvořená na hrnčířském kruhu má půvabné tvary a je umělecky zdobená, nacházejí se kovové spony, intarzie ze slonoviny a reliéfy na stélách, ale také egyptští skarabové. Za časů Hyksósů se rozšířilo používání válečných vozů tažených koňmi, novinkou byly i srpovité meče. Nová válečná technika si vynutila novinky ve stavbě městských opevnění. Předchozí opevnění měla jen úzkou bránu a přístupová brána byla zakřivena, teď bylo třeba mít brány tak široké, aby jimi mohl projet vůz a příjezdová rampa musela být vedena přímo nebo jen s mírnou zatáčkou. Větší ohrožení takové brány bylo  vyrovnáno hradebními výběžky po obou vnitřních stranách brány, rozčleněné do několika po sobě následujících bran. Tuto klešťovou bránu bylo pak možné lépe hájit komoru po komoře. Ze stejné doby pocházejí i mohutné náspy z udusané zeminy. Společenskou strukturu měst odrážejí i rozměry domů, většina je jich malých, jeden nebo několi málo domů má mnohem větší rozměry, působí jako "paláce". Charakteristickým rysem domů střední doby bronzové je spojení jednotlivých místností s dvorem. Palácové stavby jsou zpravidla situovány na západním okraji města, pod ulicemi města jsou stoky, které odváděly splašky na okraj města. Mnohé domy měly již vlastní cisterny k uchovávání vody, řemeslníci měli své dílny a krámky v malých, do ulice obrácených místnostech. Ale města byla často ničena, nad sebou se nachází několik vrstev, je to dokladem nejistých poměrů v zemi. Obvzlášť mocné zničení měst z druhé poloviny 16.století př.n.l. se dá jednoznačně připsat útoku egyptských vojsk proti hyksóským vládcům v Palestině.

Jepsen Alfred: Královská tažení ve starém Orientu. Od Sinuheta k Nabukadnezarovi, Praha 1997

Palestina do chalkolitu včetně

V Palestině je doba kamenná datována po obou březích Jordánu zhruba do roku 4500 př.n.l., po ní následuje přechodné období před nástupem bronzu, nazývané chalkolit, asi do roku 3100 př.n.l.

Už ve starší době kamenné jsou doloženy v Palestině pozůstatky člověka, ale první nesmělé osídlovací a pěstitelské pokusy pocházejí ze střední doby kamenné, zhruba 10000 – 8000 př.n.l., kdy se objevují kamenné srpy a motyky upevňované v kostěných násadách. Také se objevují první domy oválného půdorysu s jednou místností a jámou na uchování potravy. Doloženy jsou i počátky domestikace zvířat. Opevněná sídliště jsou známá od mladší doby kamenné, asi 8000 – 4500 př.n.l. Pro jejich rozvoj byl podstatný vodní zdroj. Vzhled takového města lze ukázat na Jerichu, obvykle označovaném za nejstarší známé město světa. Je to stejně pozoruhodné, protože Jericho 8.tisíciletí př.n.l. mělo 3000 obyvatel a rozkládalo se na ploše 2,5ha. Bylo obehnané masivní, 7m vysokou hradbou z velkých neotesaných kamenů, která byla zpevněna kamennými věžemi. Na vnější straně byly hradby kolmé a před nimi byl příkop široký 9m a hluboký 3m. Uvnitř hradeb stály domy, nejdřív s kruhovým půdorysem s jednou místností uprostřed s ohništěm, stavěné z cihel. Po roce 7000 př.n.l. po dobytí města používali noví obyvatelé jinou stavební metodu, domy byly pravoúhlé a s více místnostmi, ohniště bylo venku na dvorku. Bylo nalezeno hodně nádob různého druhu, třecí mlýnky, moždíře, misky, hrnce, džbány, většinou z částečně leštěného vápence. Je zřejmé, že lidé té doby měli také nějaké náboženské představy, protože některé domy jsou jednoznačně svatyněmi s ženským idolem nebo jiným zpodobněním božstva ve tvaru masseby. V základech domů byly objeveny lidské lebky, které byly obmodelovány hlínou a s očima z lastur, zřejmě lebky vysoce vážených předků.

Okolo roku 5000 př.n.l. dokázali obyvatelé Palestiny hlínu vypalovat v ohni. První výskyt keramiky je spojen s novou skupinou obyvatelstva. Je totiž spojen se zlomem v osídlování a v budování sídlišť. Nositelé této nové technologie byli pravděpodobně ještě kočovníci, kteří se usazovali jen zvolna, jejich zásluhou byla rozsáhlejší domestikace dalších druhů hospodářských zvířat. Toto keramické období mladší doby kamenné trvá více než 500 let, pak se kolem roku 4500 př.n.l. začíná objevovat měď, ale je přece jen velmi vzácným materiálem, kamenné zbraně a keramické nádoby převažují. Keramika období chalkolitu prodělává velký rozmach. V Palestině období chalkolitu jsou známé mnohé osady a rozlišujeme tři různé typy kultury, kulturu beer-šebskou, kulturu ghassúlsou a kulturu jizreelskou. Lidé nejstarší beer-šebské kultury bydleli nedřív v jamách v zemi a teprve pozvolna nad nimi budovali hliněné domy na kamenném základě. Ale skvěle zpracovávali kamenné nádoby, tvořili řezby v kosti a slonovině a zpracovávali měď. Ghassúlská kultura, 3600 – 3300 př.n.l., je zajímavá nástěnnými barevnými malbami na vnitřních stěnách domů, kde jsou zachyceni i lidé a zvířata, dá se říct, že lidé z období chalkolitu prokazují vyšší úroveň uměleckých schopností než bylo běžné o dvě a půl tisíciletí později. Obě kultury postrádají na svých sídlištích jakékoli obranné systémy. Jeruzalém patří do kultury jizreelské, pro ni je úloha keramiky dominantní, oba typy keramiky, červená i šedě leštěná, mají svoje paralely v Anatolii a na egejských ostrovech. Podobnou příbuznost vykazují i ossuáře, hliněné schránky na tělesné pozůstatky ve tvaru domů se sedlovou střechou a na nožkách, zdobené barevným dekorem. Ossuária ovšem nebyla jediným způsobem pohřbívání, nejrozšířenější formou byly dolmeny, několik masivních kamenných desek tvořících obdélníkové nebo čtvercové komory, nahoře s krycím balvanem a malým otvorem pro ukládání mrtvých.

Jepsen Alfred: Královská tažení ve starém Orientu. Od Sinuheta k Nabukadnezarovi. Praha, 1997

milovníkům hrdinů Mahábháraty

Někdy člověk neovlivní svůj čas. Musím nechat hrdiny Mahábháraty neplánovaně odpočívat zrovna, když se jim dobře daří, a rány osudu na ně dopadnou až v pátek na konci mého pracovního týdne.

Zítra se tu možná objeví krátký referát o předizraelském Jeruzalému, ve čtvrtek snad něco o náboženstvích subsaharské Afriky, pokud se něco zajímavého dovím.

Mahábhárata 2

Posledně jsme opustili bratrance Kuruovce a Pánduovce na královském dvoře v Hastinápuře.

Celý článek