Mahábhárata 5
7. března 2004, 21:49
První část velkého boje
Obě vojska se šikovala na Kurukšétře, Kuruovském poli, rozlehlé planině mezi řekami Sarasvatí a Dršadvatí. Na příhodném místě byly vykopány vodní příkopy, za nimi postaveny stany pro vojáky, pro zásoby a náhradní zbraně. Z jedné strany tábora byli ustájeni koně a seřazeny bojové vozy, z druhé stáli váleční sloni. V týlu tábora se brzy objevily krámky obchodníků a stany lékařů, chirurgů a mastičkářů i řemeslníků různých oborů, kovářů, zbrojířů, sedlářů a ševců.
O velení kuruovskému vojsku požádal Durjódhana moudrého Bhíšmu. Bhíšma měl sice Pánduovce i Kuruovce stejně rád, ale protože už dřív dal své slovo, musel teď slovu dostát a velení se ujmout. Vojsku Pánduovců velel Draupadin bratr Dhrštadjumna.
V předvečer začátku velkého boje nabídl světec Vjása svému synovi králi Dhrtaráštrovi dar kouzelného vidění, aby mohl sledovat bitvu. Ale Dhrtaráštra nechtěl vidět, jak se navzájem příbuzní zabíjejí, přesto by ovšem rád věděl, jak boj probíhá a co se dějě na bojišti. Tehdy Vjása dal dar kouzelného vidění jeho vozataji Saňdžajovi a ten pak slepému králi boj věrně líčil.
Před bojem bylo mnoho zlověstných znamení. Také Ardžuna s těžkým srdcem poslední chvíli před bitvou zavelel svému vozataji Kršnovi, aby ho zavezl mezi obě vojska, aby se podíval na všechny, kteří jsou hotovi se bít. Kršna mu vyhověl a Ardžuna viděl na obou stranách otce, dědy, strýce, bratry, syny, vnuky, švagry, tchány, učitele a přátele. A všichni byli ozbrojeni a dychtili po krvi a smrti těch druhých. Tehdy Ardžuna zapochyboval a nechtěl bojovat. Následuje slavná Bhagavadgíta, v jejíchž zpěvech se Kršna dává poznat jako bůh a vysvětluje Ardžunovi jeho lidský úděl. (Rozhodně doporučuji, abyste si ji přečetli, pokud jste tak už dřív neučinili. Je to vlastně taková bible hinduismu).
Ještě musím něco povědět o dobových pravidlech boje. Vojáci směli napadnout jen obdobně vyzbrojeného protivníka a bojovat čestně a nezáludně za všech okolností. Kdo se ze strachu nebo po úvaze vzdal, anebo ze zbabělosti uprchl, měl být ušetřen. Žádný z bojovníků nesměl zneužít nepřipravenosti nebo nepozornosti nepřátelského vojáka nebo toho, že upustil nebo ztratil zbraň. Nikdo také nesměl napadnout ty, kdo prosili o milost nebo ustupovali, napadeni nesměli být vozatajové, zásobovači, kuchaři, lékaři a ošetřovatelé, bubeníci ani trubači.
Těsně před začátkem bitvy, kdy už byla obě vojska na dostřel, Judhištira složil zbraň, sestoupil ze svého bojového vozu a tiše odešel ke Kuruovcům k prastrýci Bhíšmovi. Hluboce se mu poklonil, sňal prach z jeho nohou (to jest poklonil se až k zemi) a řekl: "Zdravím tě a klaním se ti, neboť ty jsi můj guru. Svol k tomu, abychom proti vám nyní bojovali a dej nám k tomu své požehnání." Bhíšma řekl: "Kdybys byl nepřišel, proklel bych tě. Teď však jsi mne potěšil. Máš mé požehnání – bojujte a buďte šťastni. Vyslov své přání a já ti splním všechno vyjma vítězství v tomto velkém boji." Judhištira si přál vědět, jak by se Bhíšma dal porazit v boji, ale ten řekl, že je v boji neporazitelný. Také Dróna, učitel Pánduovců. Judhištirovi popřál štěstí, i když bojoval na straně Kuruovců, i on nemohl být přemožen v boji, ale mohl být zabit jen tehdy, kdyby v boji ustal a ponořil se do rozjímání.
Velký boj se rozpoutal, Kuruovci byli v početní převaze, Bhíšma bojoval jako jasně planoucí oheň bez dýmu, a první den bitvy byl jeho jasným vítězstvím. Když nazítří vzplála nová bitva, postavil se proti Bhíšmovi Ardžuna, stříleli po sobě šípy, tisíce šípů létalo sem a tam a žádný nezasáhl protivníka, protože se navzájem srážely v půli letu. Oba protivníci se radovali z dovednosti druhého. Bitva skončila se západem slunce, všichni bojovníci toužili po koupeli, občerstvení a spánku. Třetí den byla bitva velice nemilosrná a vyžádala si mnoho obětí na obou stranách, ale pánduovští vojáci začali být zmateni a jejich bojové nadšení upadalo. Ardžuna se znovu postavil Bhíšmovi, který svými šípy neomylně zasahoval cíl a dobře mířenými ranami mu několikrát vyrazil luk z ruky. Přesto byli i Ardžuna i Kršna některými Bhíšmovými šípy už zraněni. Tehdy se Kršna neudržel a chtěl se do boje zapojit sám se svým božským diskem, ale Ardžuna seskočil z vozu, Kršnu doběhl, chytil a připomenul mu tak jeho slib, že sám osobně nebude proti Kuruovcům bojovat. Čtvrtý den Bhíma napadl válečné slony Kuruovců, sloni, zdivočelí a poděšení útokem, se rozprchli na všechny strany. Durjódhana zavelel k protiútoku, ale Bhíma odrážel nepřátele svým kyjem, pobití nepřátelé leželi kolem něho jako bouří vyvrácené stromy. Durjódhana Bhímovi třemi šípy vyrazil kyj z ruky a čtvrtým ho zasáhl do hrudi. Ostatní pánduovští rekové mu přispěchali na pomoc, proti Kuruovcům se vrhl Ghatótkača a Kuruovci museli z boje odtáhnout. Boj pokračoval den co den se stejnou krutostí a odhodláním, ale bylo to vlastně stále nerozhodné. Jeden den se víc dařilo Kuruovcům, další Pánduovcům. Bylo to strašné. Bitevním polem tekly potoky krve, ti, kteří se zachránili, vymývali své rány léčivými odvary nebo čekali před stany lékařů, aby se nechali ošetřit. Jiní se shlukli u stánků s vínem a další šli k tanečnicím a prostitutkám. Básníci přednášeli oslavné zpěvy, hudebníci hráli a kněží prováděli oběti a úlitby věčným bohům. Nikdo nemluvil o válce, boji, bitvě. V noci, když zvířata i lidé ulehli a spali, byl nad bitevním polem dočasný mír. Osmý den se střetl Ghatótkača s Durjódhanou, který musel ustoupit. Dalšího útoku se ujal znovu Bhíšma a Kuruovci začali mít zřetelnou převahu. Večer se Pánduovci rozhodli zajít za Bhíšmou, který byl hlavním činitelem jejich dosavadní porážky, zeptat se ho, jak by ho mohli zneškodnit. Bhíšma jim řekl rovnou, že nemohou vyhrát, dokud je naživu, dokud bude bojovat, neporazí ho nikdo. Jediná možnost je, že odloží zbraň, a dobře se ví, že nebude bojovat proti ženě. Sám jim poradil, že nebude bojovat proti jejich spolubojovníkovi Šikhandinovi, který byl ve svém předchozím vtělení ženou, Ambou, nejstarší dcerou kášíského krále. (Možná si vzpomínáte, že Bhíšma kdysi dávno unesl při svajamvaře tři princezny pro svého nevlastního bratra a nejstarší Ambu vrátil, protože byla už domluvená se svým nápadníkem. Ono to vrácení moc k ničemu nebylo, protože její snoubenec se jí po tom únosu zřekl, Amba pak konala strašnou askezi a vysloužila si v dalším vtělení mužskou podobu a příslib, že to bude ona, lépe řečeno on, kdo bude příčinou Bhíšmovy smrti). Pánduovci Bhíšmovi za dobrou radu poděkovali, vzdali mu patřičnou úctu a odešli do svých stanů. Ardžuna nechtěl Bhíšmu zabít, měl ho rád, vážil si ho, ale Kršna mu připomenul jeho kšatrijskou povinnost. Ani Bhíšmu už boj vůbec netěšil, i když kolem něho zuřil s neutuchající silou, desátý den bitvy už nechtěl bojovat. Ardžuna se Šikhandinem s ním bojovali, ale on jim to neoplácel, tehdy ho Šikhandin zasáhl svými šípy. A pak už těch šípů byl bezpočet, zprobodaný Bhíšma ležel nad zemí na lůžku ze samých šípů. Ale i v tomto okamžiku si ještě nepřál zemřít, chtěl zůstat naživu až do jarní rovnodennosti. Obě vojska se shromáždila, aby mu vzdala úctu a čest.
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
kryska (12.03.2004, 23:23:01):Díky Ti, že to pro nás takhle připravuješ! :o))
Je to skvělé!!!!
Přidání komentáře...
