Židokřesťané
8. dubna 2004, 8:06
Přidávám svou práci do kurzu Křesťanství a hereze. Je to poněkud delší...
Úvod
V současné době sílí snaha o mezináboženský dialog mezi křesťanstvím a judaismem, která vede mimo jiné i k většímu zájmu o názorovou pestrost počátků vlastní křesťanské tradice. Jednou z odnoží, jejíž historii byla věnována menší pozornost, je židokřesťanství.
Ve své práci se chci proto věnovat židokřesťanských skupinám působícím v době od druhého do čtvrtého století našeho letopočtu, kdy už byly vnímány jako heretické. Musím se ovšem vrátit k jejich kořenům, tedy o několik století zpět. Je totiž potřeba brát v úvahu nejen velkou rozmanitost proudů prvotních křesťanství, ale také, dokonce především, pluralitu názorových proudů uvnitř judaismu v Ježíšově době.
Judaismus v Ježíšově době
Doba mezi vznikem nejmladších knih Starého Zákona a dobou kodifikace starozákonního kánonu na sněmu v Jabne byla ovlivněna střetem judaismu s helénistickou kulturou okolního světa. Různé přístupy k ní vedly k utváření skupin s velice rozdílnými názory. Podle zpráv Josepha Flavia byly v Palestině tři hlavní náboženské směry. První z nich, saduceové, uznávali jen platnost Tóry a její rozvíjení v ústní tradici neuznávali. Dbali především na správné provádění kultu v jeruzalémském chrámu, byli nejkonzervativnějším směrem, pokračovateli dávné, souvislé tradice. Většinou pocházeli z aristokratických nebo kněžských vrstev. Jejich literatura, pokud ovšem nějakou měli, se nedochovala. Po zničení chrámu tento názorový směr zanikl. Farizejský směr vznikl zhruba v polovině 2.století př.n.l.oddělením od chasídů, zbožných Židů podporujících Makabejce v jejich povstání. Farizeové byli od počátku v napjatém poměru k vládnoucím Hasmoneovcům i saducejským velekněžím. Rozvíjeli ústní tradici vykladačů Zákona a výkladem přizpůsobovali předpisy Zákona změněné sociální situaci. Byli nejpočetnějším a nejvýznamnějším směrem, rozrůzněným názorově do více škol. Svou znalostí Zákona a postojem k němu si získávali vliv a úctu mezi lidmi. Třetím náboženským směrem byli esejci, kteří svůj nesouhlas s oficiálními náboženskými strukturami demonstrovali tím, že odešli do Kumránu, jižně od Jericha a vytvořili tam oddělené, uzavřené společenství s výrazně dualistickou teologií, přísnými, asketickými předpisy každodenního života, který trávili společně v komunitě připomínající pozdější kláštery. Kromě jednoty žijící v úplném odloučení od světa, v celibátu, byli jejich příslušníky i sympatizanti, kteří žili se svými rodinami v osadách na okrajích měst. Jejich literatura se zachovala a byla nalezena v letech 1947-1960 v kumránských jeskyních. Kumránská komunita existovala až do roku 68, kdy byla zničena Římany. O vlivu esejství na křesťanství se již dlouho diskutuje, ale názory se dost liší. Spolu se zhoršující se politickou situací v Palestině rostla a sílila jednak mesiášská očekávání, jednak se odštěpila skupina, která se rozhodla proti cizí nadvládě bojovat, zélóti. Očekávání Mesiáše mělo v Izraeli dlouhou tradici již z předexilních dob, ale v době mezi nejmladšími knihami Starého Zákona a Ježíšovým vystoupením značně sílilo. V podstatě díky zájmu prvních generací křesťanů se zachoval celý proud mimobiblické židovské literatury, která tyto eschatologické výhledy obsahuje, např. Žalmy Šalomounovy 17 a 18, kniha Henochova, 4.Ezdrášova, Závěti patriarchů, Jubilea. Tak se dá popsat situace v Palestině. Už od dob exilu však rostl význam židovské diaspory. Židé byli v tehdejších velkých říších přítomni ve všech soudobých velkoměstech. Jejich život se soustřeďoval kolem synagogy a Zákona, i když své spojení s jeruzalémským chrámem vždy cítili jako živé, alespoň jedenkrát za život se snažili navštívit o svátcích jeruzalémský chrám a někteří se na konec života do Jeruzaléma stěhovali, aby tam mohli být pochováni. Židé v diaspoře používali jako prostředek dorozumívání i v soukromém životě obecnou řečtinu, hebrejština byla v té době už mrtvým, jen bohoslužebným jazykem. Přestože se hebrejština vyučovala ve školách při synagogách (Židé byli od starověku gramotným národem), bylo potřeba přeložit bohoslužebné texty do řečtiny. Překlad byl pořízen pro alexandrijskou knihovnu z podnětu jejího ředitele Démétria z Faléra. O vzniku překladu se zachovala legenda, Aristeův dopis, podle níž na překladu pracovalo 72 učenců 72 dní. Odtud název překladu Septuaginta. Překlad byl velkolepým dílem, ale přinesl i nutnost přizpůsobení helénistickému světovému názoru. Některé lexikální změny proti originálnímu hebrejskému znění měly později i značný vliv na rozvoj ortodoxního křesťanského myšlení, které jako Starý Zákon používalo Septuagintu, ne hebrejský text, např. v Iz 7,1 “alma” – mladá žena byla nahrazena slovem “parthenos” – panna.
Přizpůsobení se helénistickým pojmům můžeme sledovat už na židovských spekulacích o moudrosti, která postupně dostává preexistentní charakter, je používána jako nástroj Bohem při stvoření, Př 8,22-30, Jb 28,27. Moudrost je později ztotožněna s Tórou a personifikována, jak dokládají deuterokanonické knihy Sírachovec a Kniha Moudrosti. Helénistické vzdělání Židů z diaspory vedlo ke zdůrazňování starozákonních tendencí k universalismu, danému už prorockou zvěstí, a k potlačování doslovného chápání předpisů Tóry. Tendence k universalismu vedla k misii helénistického židovstva, vytváření kolem synagog kruhu proselytů, “bohabojných”, lidí, kteří se nenarodili Židy, ale k židovskému náboženství se hlásili a jeho požadavky v menší nebo větší míře akceptovali. Na druhou stranu už v helénistickém pohanském světě se objevuje antisemitismus, leckterá pověra působící i v dnešní době, má své kořeny už v antice. I proto se většina helénistické židovské literatury jeví jako literatura apologetická, která chce prostředky helénistické vzdělanosti ukázat a dokázat přednost židovského náboženství s exkluzivním jedním Bohem. Nejznámějšími autory jsou Josephus Flavius a Filón Alexandrijský. Už před křesťanstvím byl rozpor mezi palestinským židovstvím farizejského směru věrným Zákonu a mnohem otevřenějším, a také rychle se šířícím židovstvím helénistickým.
Prvotní křesťanství jako názorové proudy uvnitř judaismu
Je asi nemožné určit, ke kterému myšlenkovému okruhu patřil sám Ježíš. Podle toho, co máme zachováno v evangeliích a co bylo biblisty rekonstruováno jako pramen Q, obsahující snad i autentické výroky Ježíšovy, se zdá, že byl blízký farizeům, ale s větší morální radikalitou a menší vahou na dodržování formálních příkazů Zákona. Byl hlasatelem brzkého příchodu Božího království a tím pravděpodobně myšlenkově blízko eschatologicky apokalyptickému okruhu. Je zřejmé, že byl věřící Žid, který se snažil svým životem naplňovat Boží vůli, jak ji sám pochopil a snažil se naučit chápat i okruh svých příznivců a posluchačů. Ve scénách evangelií je hodně podrobností z tehdejšího synagogálního života, které my s odstupem času a po roztržce mezi judaismem a křesťanstvím už ani nedovedeme dostatečně vnímat. Také odkazy k výrokům knih Zákona, ale i knih později do kánonu nezařazených, jsou velmi četné; je zřejmé, že Ježíš byl dobrým znalcem Zákona, i když nepocházel z Judeje, ale celý život strávil v Galileji, tedy mimo centrum tehdejšího židovského pravověří. Byl potulným kazatelem, jedním z mnoha, také doba jeho veřejného působení byla velice krátká, zcela pravděpodobně jeden až dva roky, navíc na okraji židovské společnosti místně i sociálně. Posluchači si tehdy mohli vybrat, ostatně podobně jako dnes, z pestré škály náboženských proudů, a podobných putujících kazatelů, s různě radikální zvěstí, bylo velmi mnoho. Podobně jako kyničtí filosofové té doby, používali příslušníci farizejských škol tohoto způsobu života k šíření svých nových myšlenek. Sám Ježíš byl s největší pravděpodobností žákem a stoupencem Jana Křtitele, který byl ve své době mnohem známější postavou, ale jeho výchozí zvěst modifikoval. Příslušnost k myšlenkovému proudu esejských společenství je ale myslím obtížně dokazatelná i u Jana Křtitele. Soudím, že Ježíš ani za svého života velký úspěch neměl. A jeho poprava byla naprostým ztroskotáním. Situace se změnila až po jeho smrti. Pašije, popsané v evangeliích, zcela jistě neodpovídají skutečnému průběhu událostí, ale zdá se přece jen nesporné, že byl popraven, nejpravděpodobněji opravdu ukřižován, protože právě tento typ popravy působil jeho stoupencům dlouho potíže. Skupiny jeho žáků lze rozdělit na dva hlavní proudy, oba s mnoha modifikacemi, proud ježíšovský a kristovský. Pro další vývoj křesťanství měl větší váhu proud kristovský, který nestaví primárně na Ježíšovu učení, ale na jeho mesiášství. Mesiášská očekávání byla v té době velice silná, ostatně jako vždy v dobách politického útlaku, podoba přicházejícího Mesiáše, případně Mesiášů, se ale skupinu od skupiny značně lišila. Ježíš byl ztotožněn s trpícím otrokem Božím z Iz 52-53( podobně Ž 22) který přináší zástupnou oběť za hříchy svého lidu. (Zajímalo by mne, jestli se dá v literatuře najít anebo vůbec prokázat, jestli nebyl popis procesu v pašijovém příběhu záměrně stylizován v souladu s prorokem a nakolik odpovídá novoročnímu královskému rituálu z královských žalmů.) V souladu s prorockými slovy jeho následovníci očekávali jeho druhý příchod ve slávě Božího vyvýšeného. Podle svědectví Pavlových listů si mysleli, že se tak stane na konci věků, konec věků však čekali již za života první generace stoupenců.
Podle Skutků je možné rozlišit i mezi kristovci prvotní konzervativní jeruzalémskou obec “sloupů jeruzalémských” vedenou Ježíšovým bratrem Jakubem, jeruzalémskou obec helénistických židokřesťanů, ke které patřil Štěpán, galilejskou obec dvanácti, vedenou Petrem a obce vznikající misií mezi helénistickými židy z diaspory, kteří přijeli na svátky letnic do Jeruzaléma.
I když byla prvotní křesťanství rozdílná, až do Pavlovy misie mezi pohany byly všechny skupiny “židokřesťanské”. Pavlovské obce byly jistě zpočátku spíš výjimkou a jejich početní zastoupení do války židovské bylo pravděpodobně nepříliš podstatné. Židokřesťané, dokonce snad lépe formulováno příslušníci židovských sekt uznávajících Ježíše za Mesiáše, byli naprosto převažujícím elementem vznikajícího křesťanského povědomí.
Pavel, jeho misie mezi pohany, postoj jeho obcí k Zákonu a lukášovské schéma Pavlovy misie
Pavel byl podle svědectví svých vlastních listů řecky vzdělaný helénistický Žid, který byl zároveň horlivým příslušníkem farizejství. Před svou konverzí ke kristovství se snažil příslušníky nebezpečné sekty pronásledovat. Po konverzi pochopil jako svůj úkol misii mezi pohany. V rámci svých misijních cest procestoval větší část tehdejší Římské říše a ve všech hlavních střediscích zakládal kristovské obce z pohanů. Ve svých listech cituje starší kristovská vyznání, formuli víry, 1K15,3-5, formuli Syna, Ř1,3-4, ustanovení večeře Páně, 1K11,23-25. Slova, která Pavel výslovně označuje za výroky Pána, mají většinou svou analogii v pramenu Q. Zdá se tedy, že alespoň některé výroky z Q Pavel znal, i když se jinak pozemským Ježíšem nezabýval. Pro Pavla je ovšem důležitější, že Ježíš je eschatologickým Mesiášem, vyvýšeným soudcem, aktem vzkříšení ustanoveným Božím Synem, který svou obětí zrušil závaznost ustanovení Zákona. Jeho stoupenci jsou tak svobodni od zachovávání formálních předpisů, protože jsou ospravedlněni pouhou Boží milostí, jsou v Kristu syny Abrahamovými. S touto teologickou koncepcí se Pavel dostal do ostrého sporu s představiteli jiných směrů prvotního křesťanství, jak o tom sám podává svědectví v listu Galatským. Podle Skutků apoštolských vedl spor k apoštolskému sněmu v Jeruzalémě, kde bylo rozhodnuto o minimálních noachitských požadavcích na stoupence z řad pohanů, byla uznána apoštolská misie Pavlova a rozdělení teritorií pro misii mezi oba proudy. Nikde u Pavla není ale zmínka, že by dojednané požadavky opravdu prosazoval, takže se celá zpráva o sněmu jeví být jen části Lukášovy harmonizační tendence. Schéma, které používá “historik” Lukáš k objasnění vzniku křesťanské církve, je teologickou konstrukcí, která má daleko k historickému popisu. Dokonce i ty pasáže Skutků apoštolských, které se zabývají událostmi, které můžeme rekonstruovat z vlastních Pavlových listů, ukazují na Lukášův záměr harmonizovat počáteční rozpory, např. popis apoštolského sněmu a dělby práce v misii mezi apoštoly. Popis Pavlovy misie podle schématu, že nejdřív navštíví místní synagogu a káže tam, po neúspěchu se obrátí na pohanské posluchače a těmi je přijat, neodpovídá Pavlovu vlastnímu líčení misijní práce. Ovšem fakt, že se Pavel celou dobu svého misijního působení mezi pohany nepřestal považovat za Žida, svědčí o tom, že použil synagogu a solidaritu diasporního židovského společenství jako základny pro svoje působení mezi pohany (synagogy ve prospěch svých církví využíval). To ostatně dělali i jeho názoroví protivníci, misionáři z řad židokřesťanů i helénistů, kteří se navíc nechali finančně podporovat, což Pavel většinou nedělal, ale jako farizej se živil svým řemeslem. Pavlova teologie se pravděpodobně prosadila později až po jeho smrti. Po válce židovské a zničení chrámu se ukázala jeho teologie nosnější než přílišná připoutanost k židovské tradici.
Roztržka mezi synagogou a církvemi
Jedním faktorem působícím napětí mezi prvními křesťanskými obcemi a diasporními synagogami byl zápas prvních obcí o platnost ustanovení Zákona po Kristově smrti a zmrtvýchvstání. Druhou důležitou, zlomovou událostí byla židovská válka a zničení jeruzalémského chrámu. Spolu se zánikem chrámu zanikl i chrámový kult a centrální jeruzalémské instituce, zanikly i ty náboženské proudy, které byly s chrámem přímo spojeny. Židovství dál rozvíjí svou identitu na základě umírněného farizejství Hillelova, postupně se vytváří rabinismus. Judaismus přechází z fáze raného judaismu do judaismu tanaitského. Náboženskou autoritou a místem pěstování náboženské tradice se stávají rabínské akademie. Snahou akademií je soustředit celou židovskou komunitu kolem jednoznačné autority Zákona a v zájmu zachování identity a vnitřní integrity v nových těžkých podmínkách ji postupně zbavit heterodoxních skupin. Zajímavé, a působící proti oddělení, je to, že ani po prohrané válce nebyla Židům odebrána jejich privilegia, která v Římské říši jako svébytná náboženská skupina měli. Byli osvobozeni od povinného císařského kultu, od vojenské služby, bylo jim tolerováno svěcení šabatu a umožněno vybírat zvláštní chrámovou daň. Dokud byli prvotní křesťané chápáni jako součást židovství, vztahovala se uvedená privilegia i na ně, doklady, že se na ně odvolávali, máme zachyceny i ve Skutcích apoštolských, Sk 24,14-21 a Sk 26,19-32. Spory a vylučování ze synagog neprobíhalo ovšem na všech místech ve stejnou dobu. V Římě k nim muselo dojít už před Neronovým pronásledováním křesťanů, protože už tehdy jsou chápáni jako samostatná skupina, kdežto stesky evangelia Janova o vylučování ze synagog pro Kristovo jméno ukazují, že v době jeho sepsání asi kolem roku 100, je tato problematika pro pisatele ještě živá. Trvalé vyloučení ze synagógy pro odpadlíky (myšleni jsou židovští odpadlíci, ti, kteří praktikují jiný ritus než rabínsky formované židovství, vztahuje se tedy i na židokřesťany), bylo na podnět rabbiho Gamaliela II. v době mezi léty 85 a 90 pojato do základní židovské modlitby Osmnácti proseb. Zásadním předělem byla ovšem druhá válka židovská, povstání Bar Kochbovo v letech 132-135. Bar Kochba byl povstalými Židy považován za Mesiáše, křesťanské (i židokřesťanské) církve se od něho distancovaly.
Matoušovo evangelium a nekanonická židokřesťanská evangelia
Matoušovo evangelium
Matouš spojil ve svém evangeliu látku z evangelia Markova a zapracoval látku z pramene Q. Navíc jsou v evangeliu vlastní prvky, přidaná úvodní část o Ježíšově narození, rozšířené kázání na hoře, jiná podoba Otčenáše. Vcelku je zařazeno víc Ježíšových výroků, které převažují nad vyprávěním. Jazyk má hodně semitismů, výrazy ovlivněné židovskou tradicí, nepoužívá slova Bůh, ale jeho opisy. Podle zpráv církevních Otců se zdá pravděpodobné, že původní podoba byla napsaná v aramejštině, ale zmínky v jejich zprávách se mohou vztahovat na další evangelia doložená jen ve zlomcích s některými jinými variantami textu. V Matoušově obci převažovali bývalí židé a proudy, které na židovství přímo navazovaly, které nechtěly relativizovat platnost Zákona v křesťanské církvi. Je oceňována hlavně tradice Petrova a polemicky se staví proti teologii pavlovských obcí o spasení pouhou milostí, rozpracovává Ježíšovu výzvu k následování tak, že se musí projevit skutky účinné lásky. Vzniklo pravděpodobně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, po válce židovské a po vyčlenění židokřesťanů ze synagog. Protože vzniklo velice brzy po vyhnání křesťanů (i židokřesťanů) ze synagog, obsahuje také nejvíc problematických míst s protižidovským zaměřením. Pro tyto skupiny byla existence židovství po mesiášském působení Kristově problémem, se kterým se těžko vyrovnávaly a již v této fázi vývoje křesťanství se objevuje substituční model “Božího vyvoleného lidu”. Místem vzniku Matoušova evangelia byla židokřesťanská obec pravděpodobně v oblasti Sýrie.
Židokřesťanská nekanonická evangelia
V počátcích křesťanství byla židokřesťanská evangelia zřejmě značně rozšířena, ale žádné se nedochovalo. Zachovaly se jen zmínky o nich ve spisech křesťanských autorů nežidovského původu, dokonce v některých případech přímé citace. Všeobecně bylo rozšířené přesvědčení, že Matoušovo evangelium bylo původně sepsáno hebrejsky nebo aramejsky, i proto byl zájem o evangelia v těchto řečech.. Hieronymus cituje evangelium Nazorejců, psané aramejsky, stejné evangelium používal podle Eusebia Hegésippos a sám Eusebios z něho cituje. Evangelium vzniklo v židokřesťanské sektě Nazorejců, můžeme je datovat mezi roky 100-150. Dochované zlomky upřesňují text Matoušova evangelia a nejsou doloženy zvláštní christologické tendence. Evangelium Hebrejců vzniklo v Egyptě, název uvádí Klémens Alexandrijský, Origenes a Didymos. I jeho vznik se předpokládá do roku 150. Zachované citace ukazují na převahu mudroslovné tradice. Moudrost představuje Duch svatý, zvaný “matka”. Významnou roli hraje Jakub, bratr Ježíšův. Evangelium Ebionitů cituje Epifanios s cílem ukázat jeho nesmyslnost a heretičnost, proto je výběr pasáží účelový. Během křtu byl Ježíš vyvolen za Božího syna. Apoštolé mají být svědky pro Izrael. Jan Křtitel i Ježíš jsou vegetariány a jsou zrušeny oběti. O Ježíšově smrti a vzkříšení se evangelium nezmiňuje. Zdá se, že k sepsání tohoto evangelia byla použita všechna synoptická evangelia, ale ne evangelium Janovo, to by dávalo dataci mezi léty 100-150.
Židokřesťanské obce ve spisech církevních otců
Popis jednotlivých sekt a jejich učení
Nazorejci
Nazorejci byli podle svědectví křesťanských autorů z prvních staletí křesťanská obec, která uprchla z Jeruzaléma před jeho zničením do Pelly. Byli to zároveň křesťané i židé, uznávali jednoho Boha a Ježíše Krista jako jeho Syna, uznávali stvoření světa Bohem, ale zároveň dodržovali všechna ustanovení Zákona. Tato obec je zřejmě pokračovatelkou jeruzalémské prvotní církve, vedené bratrem Ježíšovým Jakubem, a je z popsaných židokřesťanských směrů nejstarší. Ovšem v pozdějších spisech někdy bývá těžko rozeznat Nazorejské od Ebionitů, protože obě označení mohou být zaměněna.
Epifanios, panarion, 29,7
Jeroným, epist. 112,13
Jeroným, de viri III,3
Ebionité
Ebionité byli židokřesťanská sekta v prvním až čtvrtém století, původně mesiánská farizejská sekta. Ebionité nebyli Nazorejští, i když později ve spisech křesťanských autorů byla obě uskupení zaměňována nebo označována souhrnně jako židokřesťané. Uznávali Ježíšův mesiášský nárok, ale neuznávali jeho božství. Jedna část Ebionitů neuznávala jeho nadpřirozené početí, ale domnívali se, že se narodil přirozeně svým rodičům a byl Bohem vyvolen jako Mesiáš při svém křtu, jiní Ebionité přijímali doktrínu o nadpřirozeném Kristově narození z Marie Panny a Ducha svatého, ale neuznávali jeho preexistenci, vytvořili si svou vlastní christologii, christologii ortodoxní církve neuznávali. Domnívali se, že Kristova smrt nezrušila povinnost dodržovat příkazy Zákona, trvali na jejich dodržování včetně slavení soboty a rituální obřízky chlapců, a všech zákonných ustanovení o zachovávání rituální čistoty (pro Epifania každodenní křest), zdá se, že nejedli maso. Dovolovali rozvod manželství. Podle Epifania uznávali ze Starého Zákona jen Tóru, ale ne Proroky ani Spisy. Nesouhlasili s misií mezi pohany, po zájemcích o křesťanství ze strany pohanů požadovali nejdřív plné zapojení do židovské komunity, teprve pak mohl být bývalý pohan přijat do církve. Při bohoslužbách používali Matoušovo evangelium psané hebrejsky nebo aramejsky. Ale společně s ostatními křesťany slavili neděli jako připomínku Kristova zmrtvýchvstání. Neuznávali Pavlovy spisy ani jeho teologii, Pavla považovali za odpadlíka od Zákona Mojžíšova a pokusili se ho zdiskreditovat. Pravděpodobně o nich se píše v epištole Galatským jako o falešných bratřích. Později sekta svůj původ zahalila legendou o mýtickém zakladateli jménem Ebion. Ten údajně podobně jako jeho učitel Cerint žil mezi Nazorejci v Kokabe, městě oblasti Basan na východním břehu Jordánu a poté co rozšířil svou herezi mezi křesťany, kteří do těch končin utekli po zničení chrámu, se přestěhoval do Asie a do Říma. Prvotní křesťané je nazývali Ebionim, to znamená “chudí”. “Chudoba” v biblickém pojetí je zdůrazňována i v kázání na hoře, a podle blahoslavenství chudých, jejichž je království nebeské, žili v komunitách se společným vlastnictvím. Neměli chrám, ale synogogu se staršími a považovali Jeruzalém za příbytek Boží.
Ignatius, adv. haer. 1,26,2
Origenes, contra Celsum 5,61
Eusebius, HE 3,27
Epifanios, panarion,30,2
Epifanios, panarion 30,15-16
Epifanios, panarion,30,26,1-2
Elkesaité
Elkesaité jsou židokřesťanská sekta s gnostickou tendencí působící v druhém až čtvrtém století. Jméno je zapisováno ve spisech křesťanských autorů různě, Elkesai u Eusebia. Původ jména je vykládán z aramejštiny jako “skrytá síla”, označuje své nositele jako učitele skryté síly nebo skrytého Boha. Své učení měli zapsáno v knize, která buď spadla z nebe nebo jim byla předána andělem. Fragmenty knihy jsou citovány ve spisech církevních otců. Datování je obtížné, jedna skupina badatelů předpokládá vznik knihy okolo roku 100, ale jiná ho klade do druhé poloviny druhého století. Učení je směsí prvků židovských, křesťanských a pohanských. Židovský je hlavně důraz na plnění příkazů Zákona, se svěcením sabatu, modlitbou tváří k Jeruzalému, obřízkou. Spasení není spojováno jen s patriarchy, ale je určeno všem. Mesiáš je představován na jedné straně jako anděl ohromných rozměrů, na druhé straně se předpokládá řada spojitých inkarnací Mesiáše od Adama po Ježíše, podobně jako u pythagorejců. Naturalisticky pohanské se jeví jejich pojetí křtu. Elkesaité neučili jen odpuštění všech hříchů křtem (voda je svatá), ale používali ho také proti kousnutí psem, proti šílenství nebo posedlosti i jiným nemocím jako zaříkávací rituál. Při křtu vzývali, kromě Boha a jeho Syna, velkého krále, také nebe, zemi, vodu, olej a sůl, reprezentanty pěti základních prvků podle starověké semitské koncepce (v popisu u Hippolyta je sil sedm, ještě svatí duchové a andělé modlitby). V náboženství se uplatňovala astrologie a magie i magie čísel jako v pythagorejství. Síla hvězd byla určující, největší o sabatu. Z astrologických důvodů (kvůli nepřízni hvězd) se nesměla začínat práce třetí den po sabatu, tj. v pondělí. Členové sekty se vyznačovali asketismem, nejedli maso, ale podporovali svátost manželství.
Hippolytus, ref.omn.haer. 9,13-17
Eusebius, HE 6,38 (citace Origena, comm.ad.Ps.82)
Cerintiáni
Cerintiáni, následovníci Cerinta, učitele gnóze z Egypta, byli gnostickou sektou v druhé polovině prvního století. Ireneus i Jeroným soudili, že Janovo evangelium bylo napsáno právě proto, aby bránilo této herezi. Cerint totiž učil, že svět nebyl stvořen Nejvyšším Bohem, ale Silou (andělem) daleko od něho vzdálenou. Jejím darem je i Zákon a Proroci. Kristus byl od Nejvyššího Boha seslán na svět, aby ho zachránil. Moudrý člověk Ježíš byl normálně zrozen svým pozemským rodičům, Josefovi a Marii. Seslaný Kristus do něho vstoupil při křtu v podobě holubice. Pak mohl Ježíš dělat mocné skutky. Ježíš trpěl a byl ukřižován, ale dřív než zemřel, se Kristus od něho zase oddělil a nechal člověka Ježíše jeho vlastnímu osudu. Ježíš tedy není Kristus.
Irenaeus, adv.haer. 1,26,1
Eusebius, HE 3,28
Epifanios, panarion 28,1
Epifanios, panarion 28,5,1-2
Židokřesťané se ztrácejí z hlavního proudu katolického křesťanství
Ve čtvrtém století, kdy křesťanství po Ediktu milánském nad pohanstvím v Římské říši zvítězilo, začalo se programově zbavovat těch částí, které svým židovským původem byly většině obyvatel nesrozumitelné nebo nepřijatelné. Na koncilu v Nikaji v roce 325, kam nebyli biskupové židokřesťanských obcí přizváni, bylo židokřesťanství prohlášeno za heretické a byla přijata antižidovská opatření. Ve čtvrtém století se také rozšířilo putování do Svaté země, putování spojené s nalézáním míst spojených se životem Ježíše Krista a s hledáním různých ostatků, budováním chrámů a monumentů. Synagoga na Sionu, hlavní středisko židokřesťanské obce, byla přeměněna v byzantský chrám. V druhé polovině 4.století židokřesťané přestávají být z hlediska ortodoxní církve považováni za křesťany a ortodoxní církev používá státní moci Římské říše na kriminalizování slavení soboty a 14.nisanu jako paschy.
Chronologická tabulka
|
311 |
Edikt milánský |
|
325 |
Nikajský koncil |
|
326 |
Císařovna Helena navštěvuje Jeruzalém |
|
335 |
Jeruzalémský koncil, začátky budování na Golgotě |
|
mezi 343-381 |
Koncil v Laodicei, zákaz slavení soboty |
|
361-363 |
Vláda Juliána Apostaty |
|
362 |
Císař dává Židům právo návratu do Jeruzaléma a dovoluje znovu vystavět chrám |
|
363-364 |
Jovian restauruje křesťanství |
|
364-378 |
Valentinian a Valen – ariánští císaři pronásledují ty, kteří drží nikajské vyznání |
|
376 |
Epifanius v Panarion objasňuje, že židokřesťané nejsou křesťané |
|
381 |
První konstantinopolský koncil a souhlas císaře Theodosia I. s předáním staré synagogy na Sionu v Jeruzalémě byzantským křesťanům |
Po čtvrtém století se židokřesťanství ztrácí z naší perspektivy. V článku L.Kropáčka, v němž popisuje několik teologických přístupů křesťanství k islámu, je uvedeno, že zbytky židokřesťanských obcí (Ebionité), které odešly z Palestiny na území Arábie, ovlivnily proroka Muhammada při formulaci základů jeho učení.
Závěr
Židokřesťanské obce, které byly v začátcích křesťanství, kdy křesťanství uvnitř judaismu vznikalo, jeho prvním a nejdůležitějším konstitutivním prvkem, se v průběhu času svou teologií ani praxí příliš od svého počátku nevzdálily, i když musíme i u nich brát v úvahu jejich rozrůzněnost. Názorový pohyb křesťanství i judaismu v prvním století a hlavně po válce židovské vedl k roztržce mezi oběma náboženstvími a jejich vzájemnému oddalování. Židokřesťanské obce tak zůstaly osamoceny, nepřijatelné pro obě strany.
Celá naše křesťanská historie, staletí pěstované kulturní povědomí nám zkreslují perspektivu. I slova Nového zákona už vnímáme zcela jinak než byla zamýšlena a psána. Necítíme rozdílnost názorů jednotlivých autorů, nedovedeme si ani představit způsob života čtenářů a posluchačů, nevnímáme jejich vzájemné spory.
Doba, kdy křesťanství bylo organickou součástí mnohovrstevného judaismu, je dávno pryč, a v dobách následujících se křesťané na svých “starších bratrech” dopustili neuvěřitelných bezpráví. Myslím, že židokřesťané byli první obětí.
Literatura:
Di Sante C. (1995): Židovská modlitba, Praha, Oikúmené
Doležalová I.(1999): “Raně křesťanská misie a problém konverze” in Bělka L.- Kováč. M (eds.) Normativní a žité náboženství, Brno – Bratislava, Masarykova Univerzita, Chronos, str. 80-89
Flusser D. (1999): Esejské dobrodružství, Praha, Oikúmené
Flusser D. (2002): Ježíš, Praha, Oikúmené
Kovář F. (1996): Filosofické myšlení hellenistického židovstva, Praha, 2.vyd. (1.vyd. Kladno, 1922)
Kropáček L. (1998): Islám očima křesťanské teologie in Souvislosti 3-4 Islám/Světy
Martin L. H. (1997): Helénistická náboženství, Brno, Masarykova univerzita
Papoušek D. (1999): “Židovský nomismus v prvotním křesťanství prizmatem Pavlova díla” in Bělka L.- Kováč M. (eds.) Normativní a žité náboženství, Brno – Bratislava, Masarykova univerzita, Chronos, str. 70-79
Pokorný P. (1993): Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, Vyšehrad
Pokorný P. (1988): Vznik christologie. Předpoklady teologie Nového zákona, Praha, Kalich
Prudký M. (2000): Zvláštní lid Páně, křesťané a židé, Brno, CDK
Schubert K. (1995): Židovské náboženství v proměnách věků, Praha,Vyšehrad
Segert S. (1995): Starověké dějiny Židů, Praha, Svoboda
Souček J.B. (1982): Teologie apoštola Pavla, Praha, Kalich
Vouga F. (1997): Dějiny raného křesťanství, Praha – Brno, Vyšehrad – CDK
Triling W. (1994): Apoštol Pavel, misionář a teolog, Praha, Vyšehrad
Trilling W. (1993): Hledání historického Ježíše, Praha, Vyšehrad
http://www.jewishencyclopedia.com
http://www.bibarch.com
Prameny:
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad s výkladem
Knihy tajemství a moudrosti I, 1995, Praha, Vyšehrad
Knihy tajemství a moudrosti II, 1998, Praha, Vyšehrad
Knihy tajemství a moudrosti III, 1999, Praha, Vyšehrad
Neznámá evangelia: Novozákonní apokryfy I, 2001, Praha, Vyšehrad
Eusebius Pamphili: Církevní dějiny, 1988, Praha
http://www.newadvent.org/fathers/
Obsah
Úvod
Judaismus v Ježíšově době
Prvotní křesťanství jako proudy uvnitř judaismu
Pavel, jeho misie mezi pohany, postoj jeho obcí k Zákonu a lukášovské schéma Pavlovy misie
Roztržka mezi synagogou a církvemi
Matoušovo evangelium a nekanonická židokřesťanská evangelia
Židokřesťanské obce ve spisech církevních otců
Popis jednotlivých sekt a jejich učení
Židokřesťané se ztrácejí z hlavního proudu katolického křesťanství
Závěr
Rubrika: křesťanství | Autor: didactylosOsobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
Tokugawa (08.04.2004, 09:06:53 - WWW): Doporučuji......ještě jednu knihu: Knight, Lomas: Klíč k Chíramovi. nabízí spoustu velmi zajímavých náhledů právě na tuto otázku. Zabývá se Q-evangeliem, Kumrámem atd. a poukazuje na ukřižovaného Ježíše ve zcela netradičním směru. Stejně tak na Pavla (Saula) který naprosto přetvořil Kristovu nauku tak, aby vyhovovala jednak Římu (byl římským občanem) a jednak helénistické filozofii. Ve svitcích vystupuje osoba nazvaná Chrlič lží. To je podle Knighta a Lomase právě Pavel... Sákryš, takhle dlouhý komentář. Jestli já raději nenapíšu článek :-D
(19.04.2004, 13:03:29): Dhal
Sekta Nazorejských je podľa všetkého staršia. Dokonca podľa niektorých špekulácií by Ježišov prídomok Nazaretský mohol byť odvodený od nej, keďže Nazaret sa začiatkom letopočtu nevyskytoval na rímskych mapách ani v zozname obcí a jeho vznik datujú viacerí autori až do 4.st.n.l.
Jej symbolom vraj bol aj pútec uprostred vlasov a s týmto účesom je Ježiš bežne zobrazovaný (aj keď ide v prevažnej miere o diela stredoveké, predpokladám, že určitú výpovednú hodnotu majú).
Standa (25.04.2004, 00:46:27 - Mail): Dotaz
Dobrý den, mám prosím takový dotaz: existuje v dnešní době u nás(nebo i jinde) nějaká církev či náboženská skupina která vychází(navazuje) na Nazorejce? Předem děkuji za odpověď. Standa
didactylos (25.04.2004, 08:38:56): Standovi
Exisuje skupina, která se jmenuje Mesiánští Židé. Jak dalece navazuje na starověké židokřesťany nevím, sama se o nich chci trochu víc dovědět. Taky nevím, jestli jsou zastoupeni i u nás. Pokusím se něco víc dovědět, jedna kolegyně o nich psala práci, a pak bych mohla podat zevrubnější informaci.
františek (02.06.2004, 15:15:31 - Mail): pěkné shrnutí
píšu diplomovou práci na téma
soudobého mesiánského judaismu.
-u nás se s nimi nesetkáme,
až na naprosté vyjímky.
Je také velmi těžké, pro
mne -religionistu, neustále
hledat za vrstvou propagandy
skutečné historické, statistické
a teologické údaje.
Pavel Sťahel (07.06.2005, 22:51:43 - Mail): Prosba o radu
Poraďte mně, prosím zda je možné někde vypůjčit nebo koupit v češtině židovské modlitby /včetně kadiše/. Rád bych si je s úctou přečetl. Pokud existují na www, budu vděčen za adresu. Děkuji.
didactylos (08.06.2005, 19:45:35):
To je trochu problém. Poslední dvoujazyčné vydání siduru, židovské modlitební knihy, je z třicátých let minulého století. Připravuje se nové vydání, překlad rabína Karola Sidona, v plánu nakladatelství Sefer je Sidur už dlouho a zatím se ještě na trhu neobjevil, čekám ho netrpělivě, měl by být snad už brzy. Některé modlitby jsou ale uveřejněny v knize katolického teologa z olomoucké teologické fakulty F.Kunetky o židovských svátcích. Tahle celkem útlá knížka vyšla už v několika vydáních, ale také pod různými názvy. Měla jsem ji půjčenou z univerzitní knihovny, to moje vydání se jmenovalo Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem. Novější se, myslím, jmenuje Židovský rok a jeho svátky. O netových adresách nevím. Tak snad zatím toto.
messianic (05.07.2005, 21:59:45 - Mail):
gratuluji k prispeni k velice ozehavemu tematu. Zajimalo by me, jak byste si v praxi predstavovali jak krestanstvi naroubovane v judaismu muze efektivne fungovat. Zastavam nazor, ze krestanske odpadnuti a zavrhnuti Judaismu byla osudna chyba, ktera v historii vyplodila jen herezi v cirkvi a holocaust. No jo jenze, jak ted vodsad? Jestlize Jezis byl Zid, neztracime neco v tom nasem "zpohanstelem" a casto preduchovnelem krestanstvi?
didactylos (09.07.2005, 13:51:26): díky za komentář
Ježíš byl zcela jistě věřící Žid. Věnuji se této problematice i dál, je vlastně náplní mé bakalářské práce. Ale nedokážu dát nějaký obecný návod. Asi se s tím musí každý vypořádat po svém :o)
(10.07.2006, 22:23:52 - Mail):
Tex kaddiše viz http://www.ou.org/yerushalayim/kadish.htm#English
Mirek (19.12.2006, 18:33:22 - Mail): židovské modlitby
podívejte se na stránky www.olam.cz tam najdete co hledáte.
Přidání komentáře...
