Tvorba životního itineráře a Boží navigování
22. května 2004, 13:05
Promiňte, přátelé, dnes si z blogu udělám vrbu.
Už týden jsem doma. Obří, skvěle zašitý šev se tak fantasticky zhojil, že si operatér včera při vytahování stehů povzdechl nad tím, že ho bude muset znovu otevřít. Ano, je to tak, pouštěli mne z nemocnice s tím, že se k nim na začátku června vrátím a úklid bude pokračovat, protože histologie byla pozitivní. Snad je útěcha v tom, že vzhledem k poměrně dramatickému průběhu se na onemocnění přišlo včas a prognóza je tedy příznivá.
Ale k tomu nadpisu. Jsem z rodiny, která je ve všech svých větvích až do sledovatelné minulosti protestantská, s největší pravděpodobností s kořeny v ilegální Jednotě bratrské. Když se blížila moje konfirmace (na vysvětlenou, je to přihlášení se dospívajícího k vlastnímu křtu, křestní sliby totiž skládali rodiče a kmotři a nemluvně nemohlo rozhodovat o ničem) bylo mi čtrnáct a usilovně jsem zápasila s rodinnou tradicí i hodnotami. Přesto jsem konfirmována byla a tatínek farář mi vybral jako konfirmační verš Př16,9. "Srdce člověka přemýšlí o cestě své, ale Hospodin spravuje kroky jeho." Ve svém vzdoru jsem tento výběr chápala jako otcovskou výčitku, teprvě později jsem pochopila, že to bylo pokorné vyznání o tom, že ani milující otec a farář k tomu, nemůže svému dítěti předat to, co považuje za nejvzácnější, totiž svoji víru. Čas šel dál, životní uzliny mne později přivedly zpět k víře mých předků a já jsem se mnohokrát přesvědčila o pravdivosti hesla, které mi tatínek na cestu životem vybral.
Sami jste si jistě všimli, že jsem věřící krajně neortodoxně, k poslušnosti Karafiátových broučků mám hodně daleko (taky mě jejich postoj vždycky hrozně štval), spíš se se svým Bohem neustále hádám, ale na tom, myslím, zrovna nezáleží. Jednu zásadní nectnost ale přiznávám. Mám sklony plánovat si život, organizovat, aby se dalo co nejvíc stihnout, mám tendenci spoléhat na svoje síly a schopnosti. Často zapomínám, že nejenom nejsou moje, dokonce mi ani nejsou darované, ale jsou mi jenom svěřené, půjčené jako ty hřivny v podobenství, abych s nimi zacházela, jak dovedu nejlíp.
Mám pěkný život a děkuji za něj Bohu i všem lidem kolem sebe. Jsem nenapravitelný optimista a tak doufám, že i tentokrát všechno dopadne dobře. Protože opravdu ráda žiju, napnu svěřené síly; ale tentokrát si netvořím sama dopředu životní itinerář, ale nechávám výsledek na Božím navigování.
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
Patrick Zandl (22.05.2004, 16:44:20):tak hezké uzdravení přeji...
Ancoram (23.05.2004, 02:41:24 - WWW):
Jsem s Tebou. Doufám, že Tvůj bůh povede Tvé kroky tak, aby jsi to byla Ty, kdo zvítězí.
Irenka (23.05.2004, 19:43:17):
ja vim...presto je mi z toho strasne smutno :(
mami...
JMH (23.05.2004, 19:51:25): Ale houby
Takovejch je, co si nechají cestu ukazovat od Boha. To Mu chceš přidělávat práci ještě s navigací sebe?
Jen si pěkně plánuj sama a spoléhej na sebe;-)
JMH (23.05.2004, 22:44:02):
My lidé sice plánujeme, ale jestli nám dané plány vyjdou, nemůžeme 100% vědět. Člověk míní a svět/bůh mění.
Ancoram (23.05.2004, 22:45:43):
Pardon, použil jsem Tvůj Nick. Možná je to nevědomé uklouznutí. Měl jsem rovnou napsat: Člověk jsem já.
kombajn (24.05.2004, 10:26:32 - WWW):
Verim, ze to dopadne dobře. Myslim ze dlouhovekost mate docela v rodine...
A prave ten zivotni optimismus je to, co dokaze lamat nemozne a jsem si jisty, ze ten tu taky nechybi :)
didactylos (24.05.2004, 10:39:51): děkuji všem
a JMH k jeho povzbuzení (chápu to správně, že ano), tentokrát je to také tím, že ke kvalitnímu plánování mi chybí dostatečné informace. Ale máš pravdu s vnitřním mírem, nemám sice doma žádný otevřený nedopitý alkohol, ale je dost věcí, které bych ještě v tom týdnu mohla dokončit, i na blogu...
didactylos (24.05.2004, 12:28:19):
zjistila jsem, že můj poslední komentář nedává moc smysl bez uveřejnění skvělého odlehčujícího mailu, který mi poslal JMH. Tady je tedy v plném znění mail nazvaný "vnitřní mír":
"Tohle mi přišlo poštou, taky trochu k tématu Tvých stránek...
---
Uposlechla jsem jednoduché rady, kterou jsem našla v jednom článku a konečně
jsem nalezla klid duše.
Stálo v něm: Způsob, jak dosáhnout vnitřního míru spočívá v tom, že
dokončíte vše, co jste započali. Tak jsem se doma rozhlédla kolem sebe po
tom, co jsem začala a v polovině opustila. Než jsem vyrazila do práce,
dopila jsem lahvičku červeného, pak jsem dorazila Baileys, Martini,
broskvovou vodku a krabici čokoládových bonbónků. Nedovedete si představit,
jak je mi teď fajn...
Předejte toto poselství všem, kdo touží po míru v duši :o)"
SuE (24.05.2004, 19:28:27):
Tak jsem přemýšlela, co moudrého a povzbudivého bych ti napsala ale nic mě nenapadá. Snad jen, nenechávej to na Bohu, ono to s tím světem, když to lidi nechali na bozích, moc dobře nevypadalo, takže dál plánuj - je to tvůj život a On ti třeba pomůže :-)
kryska (29.05.2004, 14:30:52): Didaktyle,
chvilku jsem sem nezašla a koukám, že jsem toho spoustu prošvihla. Doufám, že Tě neurazím jednou věcí, kterou si vždycky říkám. Taky si totiž všechno plánuju bez ohledu na vyšší moc. (Tento Tvůj článek mě opravdu oslovil.) Kdysi jsem někde slyšela toto:
"Chceš rozesmát Boha? Pověz mu o svých plánech..." (Rozesmívám ho často)
Přidání komentáře...
