Souvislosti eucharistie

16. prosince 2006, 14:40

Přidávám svou práci do kurzu "Křesťanský kult". Omlouvám se stálým čtenářům, některé části na blogu už byly dřív.

Starozákonní souvislosti předpavlovského textu v 1K11,23-25 

Ježíš Kristus jako obětník i oběť.

 

Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává, to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku“

Pavel cituje v roce 54 [1] už ustálenou formuli, dobu jejího vzniku se už nepodaří určit. Sama forma večeře je blízká jakékoli židovské hostině té doby. Popis židovské hostiny uvádím podle knihy F. Kunetky[2]. Hostitel vzal do ruky chleba a pronesl nad ním požehnání (berakah). Ostatní odpověděli Amen, tím stvrzovali, že příslušné požehnání bylo proneseno i jejich jménem. Po tomto potvrzení hostitel chleba lámal a rozdával všem zúčastněným, rozdílení probíhalo mlčky, chleba se podával z ruky do ruky, nakonec si hostitel ulomil kousek i pro sebe a začal jíst, tím dal pokyn ostatním k začátku jídla. Nad kalichem vína, nalitým k jídlu, mohl hostitel pronést požehnání jménem všech. Během jídla se mnoho vína nepilo. Ostatní pokrmy nemusely být žehnány, protože požehnání nad chlebem zahrnovalo všechno jídlo. Nejdůležitější modlitbou byla berakah nad kalichem požehnání, který uzavíral vlastní hostinu.

Rozdíl v ustavení eucharistie je právě v tom, že Ježíš jako hostitel po požehnání promluvil, (také kolování poháru není obvyklé a z židovské tradice se nedá odvodit). Jeho slova jsou už liturgií kristovských obcí.

Text upomíná na ustanovení smlouvy Izraele s Hospodinem

Potom Mojžíšovi řekl: „Vystup k Hospodinu, ty i Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších. Budete se zdálky klanět. K Hospodinu přistoupí jen Mojžíš. Ostatní se přibližovat nebudou. Lid nesmí vystoupit vzhůru spolu s ním. Když Mojžíš přišel nazpět, vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a předložil mu všechna právní ustanovení. Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ Nato Mojžíš zapsal všechna Hospodinova slova. Za časného jitra postavil pod horou oltář a dvanáct posvátných sloupů podle dvanácti izraelských kmenů. Pak pověřil izraelské mládence, aby přinesli oběti zápalné a obětovali Hospodinu býčky k hodům oběti pokojné. Mojžíš vzal polovinu krve a vlil ji do mís a druhou polovinou pokropil oltář. Potom vzal Knihu smlouvy a předčítal lidu. Prohlásili: „Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil“ Mojžíš vzal krev, pokropil lid a řekl: „Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin na základě těchto slov.“  Pak Mojžíš a Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších vystoupili vzhůru. Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe. Ale nevztáhl ruku na nejpřednější z Izraelců, ačkoli uzřeli Boha; i jedli a pili. (Ex24,1-11)

Smlouva obecně v celé bibli není úmluvou dvou rovnoprávných stran, ale řádem, který Bůh nabízí a ukládá svému lidu, lid na sebe závazek smlouvy bere aktem závazného rozhodnutí.  Smlouva Hospodina s Izraelem se podobá dokumentům, které jsou známé z někdejší chetitské říše, podobnou smlouvu vydával král velké říše svým vazalům. V úvodu uvádí svá jména a tituly, pak uvádí, co pro své poddané vykonal, vyslovuje požadavek oddanosti a zachování věrnosti. Následují jednotlivá ustanovení, paragrafy smlouvy, vyjádřené apodikticky, závěr tvoří požehnání dodržovatelům a prokletí přestupníkům smlouvy. Desatero má všechny znaky takové smlouvy, Hospodin právě tak uzavírá smlouvu s lidem, ale ne jako rovný s rovným, lid má jen možnost ji přijmout nebo odmítnout, ale nemůže na ní nic měnit (a možnost odmítnutí je přinejmenším diskutabilní). Mluví se o smlouvě Hospodinově, partnerem, respektive vazalem, je celý Izrael. Ze strany Boží je smlouva zaslíbením, pro lid je zákonem, příkazem, něčím, co musí člověk střežit a plnit, nač nesmí zapomínat, co nesmí opustit nebo zrušit, má-li zůstat naživu. (Dt5)[3]. Smlouva byla ztvrzována obětí.

Krev je podle izraelských představ sídlo života, a protože život se chápe jako dar od Boha, je krev zásadně jen jeho. Izraelcům je velice důsledně zakazováno každé požívání krve, dokonce je zakázáno i požívání masa, které obsahuje krev. Při zabití každé oběti byla krev vracena Bohu tím, že byla vylita na oltář nebo při oltáři na zem. Krev jako nejvzácnější, přímo posvátná tekutina se také používala pro "smiřování krví". Kropením a tím i "očišťováním“ krví se pečetila smlouva. Při uzavírání smlouvy Izraele s Hospodinem Mojžíš částí krve z oběti pokropil, tedy očistil a zasvětil oltář a druhou částí pokropil lid. "Očišťování" krví je třeba chápat tak, že krev je život a životem se platí. Ti, za které bylo zaplaceno, vykoupení, jsou poznamenáni či očišťováni krví. Bez této funkce krve se těžko dá rozumět smyslu oběti a smlouvě s Bohem[4]. V rámci Starého zákona jde na tomto místě o obřad výjimečný, po prohlášení smlouvy vstupují Mojžíš se zástupci Izraele na zvláštní Boží místo, vidí Boha, (navíc toto vidění není jen tělesné, ale i prorocké, extatické)[5] a přesto zůstanou naživu, (přes pravidlo Ex33,20) a účastní se obětní hostiny. Právě uzavření smlouvy zřejmě umožňuje obětní hostinu s plným zjevením Božím. V tomto prastarém textu je ještě vidět stará praxe obvyklá v ostatních okolních národech i v jejich dávné historii[6], kterou můžeme důvodně předpokládat i v předexilním Izraeli, totiž, že každá oběť božstvu byla spojena s obětní hostinou společenství, hostiny se účastnilo i božstvo, kterému byla část oběti věnována spálením na oltáři. V poexilní redakci Starého zákona jsou doklady takových obětních hostin většinou potlačeny. Zákonná ustanovení k obětem jsou v Lv1-7, oběť společenství je hod oběti pokojné (zebach š^elamím) Lv3, Hospodinu se dává krev, tuk a vnitřnosti, které se spálí, maso je zpětně darováno společenství obětujících, podle původních představ se společenství tak hodováním s bohem podílí na božském životě a božské síle[7]. Opakování bohoslužebných řádů s částečnou obměnou je v Dt12,6-7.

Tam budete přinášet své zápalné oběti a oběti svých hodů i desátky a oběť pozdvihování svých rukou, záslibné a dobrovolné dary i prvorozené kusy ze svého skotu a bravu. Budete tam jíst před Hospodinem, svým Bohem, a vy i váš dům se budete radovat ze všeho, k čemu jste přiložili ruku, v čem ti požehnal Hospodin, tvůj Bůh.

Myslím si ovšem, že je potřeba vzít v úvahu také ozvuk následujících oddílů, za oddílem Ex24 je totiž oddíl o nevěře lidu, jeho porušení právě uzavřené smlouvy rituálním tancem kolem zlaté podoby Hospodina v podobě býka, vlastně uctívání správného Boha špatným způsobem. Mojžíš proto rozbije desky Zákona, ale pak se vydává prosit Hospodina za své soukmenovce, nabízí jako oběť svůj vlastní život a podaří se mu docílit obnovení smlouvy.

Nazítří pak Mojžíš řekl lidu: „Dopustili jste se velikého hříchu, avšak nyní vystoupím k Hospodinu, snad jej za váš hřích usmířím.“ Mojžíš se tedy vrátil k Hospodinu a řekl: „Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si zlatého boha. Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ (Ex32,30-32)

Považuji nabídnutí Mojžíšovy zástupné oběti při obnově smlouvy s Hospodinem v této souvislosti a srovnávání za významné. Smlouvu uzavřenou na Sínaji si Izrael připomínal při podzimní novoroční slavnosti.[8]

Oběť s hodem společenství byla obětí provozovanou původně v rámci rodiny[9]. Takovým hodem oběti pokojné byla i oběť beránka při slavnosti Pesach. V nové smlouvě není Ježíš Kristus jen prostředníkem smlouvy nového Izraele s Bohem, ale je také obětí, pesachovým beránkem. Pašijní příběh je rozvinutím formule víry dramatizací starozákonních odkazů.

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Poté se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. (1K15,3-7)

 Text ustavení eucharistie je starší než pašijní vyprávění, ale možná stejně starý jako formule víry, vzájemná časová souvztažnost a skupiny, ke kterým uvedené texty patří, se nejspíš už nepodaří zjistit. Do sledu událostí křesťanského mýtu je ustavení eucharistie zařazeno poněkud násilně, eucharistie totiž není sederovou večeří.  Ovšem Krista jako Beránka zmiňuje Pavel v 1K5,7. Ustanovení slavení Pesachu 

Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi:“Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží domů, v nichž jej budou jíst. Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. Nebudete z něho jíst nic syrového ani vařeného ve vodě, nýbrž jen upečené na ohni s hlavou i s nohama a vnitřnostmi. Nic z něho nenecháte do rána. Co z něho zůstane do rána, spálíte ohněm. Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej v chvatu. To bude Hospodinův hod beránka. Tu noc projdu egyptskou zemí a všechno prvorozené pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi. Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení.(Ex12,1-14).

Všechny detaily předpisu mají význam: čas je připomínkou spásně dějinné události, kdy Hospodin ukončil dobu otroctví, ve slově měsíc (chódeš) je obsažena obnova (chádáš), obnova všech vztahů a celého života. Vybraný beránek má být roční, ozývá se tu paralela s obřady dne smíření (Lv16), kdy kněz obětoval za hříchy uplynulého roku. Beránek se měl mezi desátým a čtrnáctým dnem stát opatrovaným členem rodiny, potom měl být veřejně za přítomnosti celé pospolitosti zabit v podvečer. Pomazáním veřejí se dům vlastně stává svatyní přichystanou ke svátostnému hodu, který se koná v noci. Jedení masa obětovaného zvířete znamená ve staré symbolice ztotožnění s ním. Ztotožnění s beránkem znamená tedy, že zemřel zástupce prvorozeného syna, jeho zástupná oběť zachránila dům pomazaný jeho krví při Hospodinově soudu.

K památce: Hebrejské slovo (zikkárón) je spíš než památka zpřítomnění, v řečtině (anamnésis) znamená doslova znovupřipomenutí. Při hebrejském rozpomínání sám Bůh se svými skutky vstupuje do přítomnosti a ti, kdo hodují, se stávají současníky těch, kdo vycházejí z Egypta, osvobození je současnost a všech zúčastněných se týká. Vlastní "památkou" v daném verši (Ex12,14) ale není beránek ani svátek, ale "ten den", ve kterém Hospodin přichází. Ten den je obsahem slavnosti, která se má slavit Hospodinu (tady je dativ lajhvj) "právem věčným". Přitom právo (chuqqat) znamená to, co je vytesané do kamene, aby přetrvalo, "věčný", věk neznamená věčnost podle našich představ, neměnnou trvalost v čase, ale souvisí se slovesem tajit, oblast, za kterou nevidíme, její hranice jsou nám utajeny[10].

O hodu, který připraví sám Hospodin, se také mluví v prorockých viděních o posledních dnech, působivé obrazy hodu uvádím ve dvou ukázkách. První z  prvního  Izajáše z 8.století př.n.l.

Hospodin zástupů připraví

Na této hoře všem národům

Hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem,

Jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné.

Na této hoře odstraní závoj,

Který zahaluje všechny národy,

Přikrývku, která přikrývá všechny pronárody.

Panovník Hospodin provždy odstraní smrt

A setře slzu z každé tváře,

Sejme potupu svého lidu z celé země.

Tak promluvil Hospodin. (Iz25,6-8)

Jiná ukázka je z proroctví Ezechielova, z doby vyhnanství v Babylónu po první deportaci 597 př.n.l.

Ty, lidský synu, slyš. Toto praví Panovník Hospodin: „Řekni ptactvu, každému okřídlenci a veškeré polní zvěři: Shromážděte se a přijďte, seberte se ze všech stran k mému obětnímu hodu, který vám připravuji, k velikému obětnímu hodu na izraelských horách. Budete jíst maso a pít krev. Budete jíst maso bohatýrů a pít krev knížat země. Ti všichni budou místo beranů, jehňat, kozlů býčků a vykrmeného bášanského dobytka. Dosyta se najíte tuku a až do opojení se napijete krve z mého obětního hodu, který jsem vám připravil. Nasytíte se u mého stolu koni a jezdci, bohatýry a všemi bojovníky, je výrok Panovníka Hospodina. Dám poznat svou slávu mezi pronárody. Všechny pronárody spatří můj soud, který vykonám, a mou ruku,kterou na ně vložím. (Ez39,17-21).

 K lepšímu pochopení  slov nová smlouva  je potřebné podívat se i na zaslíbení nové smlouvy v  Jr31,31-34, kde je zmíněn nový vztah mezi Hospodinem a Izraelem, který bude založen novým spasitelným Božím skutkem, nová smlouva bude založena pouhou Boží milostí, dá všem  plné Boží poznání a odpuštění hříchů.

„Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Poznávejte Hospodina!“ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“

I různé skupiny raných křesťanství považovaly Hospodina za svého Boha, k odloučení od synagogy došlo historicky a bolestně[11].

 

Prameny:

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad s výkladem

Výklady ke Starému zákonu I, Praha, 1991

Biblia hebraica edidit R. Kittel, 1925, Stuttgart

Novum testamentum Graece et Latinae, 1926, Stuttgart

 

Slovníky:

Newman, J. – Sivan, G. (1998): Judaismus od A do Z, Praha, Sefer

Novotný, A. (1956): Biblický slovník, Praha, Kalich

Pavlincová, H. a kol. (2003): Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc, Nakladatelství Olomouc

 

Literatura:

Heller, J. (1995): Tři svědkové, Praha, Oikúmené

Heller, J. (1988): Starověká náboženství, Praha, Kalich

Kunetka, F. (1994): Židovské kořeny křesťanské anafory, Olomouc, Univerzita Palackého

Pokorný, P. (1993): Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, Vyšehrad

Prudký, M. (2000): Zvláštní lid Páně, křesťané a židé, Brno, CDK

Stehlík, O. (2003): Ugaritské náboženské texty, Praha, Vyšehrad

 

Použité zkratky:

 

Ex.           = Exodus, 2.Mojžíšova

Lv            = Leviticus, 3.Mojžíšova

Dt.           = Deuteronomium, 5.Mojžíšova

 

Iz.            = Izaiáš

Ez.           = Ezechiel

Jr.            = Jeremiáš

 

1K.          = 1. Korintským

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: křesťanství  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.

Komentáře

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: