Papežka Jana

17. prosince 2006, 21:50

Přidávám další svůj referát, tentokrát do "Ženy v křesťanství"

O ženě, která se stala papežem, existují zmínky v mnoha středověkých kronikách, uvádí se asi 500 kronikářů, kteří o ní psali od raného středověku až do konce 17.století[1]. Většina se odvolává na kroniku Martina Polona z roku 1265. Martin Polonus se narodil v Opavě, studoval v Praze, vstoupil do řádu dominikánů, byl poslán do Říma a za Klementa IV (1265-1268) byl papežským kaplanem Byl milovníkem historie a napsal kroniku Chronicon Pontificum et Imperatum, kterou dokončil roku 1265, později doplnil výčet papežů a císařů do roku 1277. Ve zralém věku byl jmenován arcibiskupem v Hnězdně, ale na cestě do nového působiště zemřel v Bologni.

Legenda podle Martina Polona (podle berlínského opisu rukopisu ze 14.století)

Po vylíčení smrti papeže Lva IV v roce 855 vypráví:

Po svrchu řečeném Lvovi nastoupil Jan, původem Angličan, který přišel z Mohuče a držel stolec dva roky, pět měsíců a čtyři dny, pontifikát byl prázdný jeden měsíc. Zemřel v Římě. Tvrdí se, že to byla žena. A když ji jako mladou v mužském převleku vzal její milenec do Athén, činila takové pokroky v různých vědách, že se jí nikdo nevyrovnal. Tak po přednáškách o triviu v Římě se jejími žáky a posluchači stali slavní mistři. A protože ji ve městě chovali v tak velké úctě, jak kvůli jejímu životu, tak i její učenosti, byla jednomyslně zvolena papežem. Jako papež však otěhotněla s člověkem, se kterým se důvěrně stýkala. Protože neznala čas porodu, začala rodit na cestě ze Svatého Petra do Lateránu, a mezi Koloseem a kostelem svatého Klementa porodila dítě. Potom zemřela a byla prý na tom místě pochována. A protože se papež vždy této cestě vyhýbá, jsou tací, kdo jsou naprosto přesvědčeni, že to dělá z ošklivosti nad tou událostí. Není uvedena ani v soupise papežů, jak kvůli svému ženskému pohlaví, tak kvůli ohavnosti takového jednání.[2]

Legenda má dvě roviny, antifeministickou a antipapežskou. Nejdřív se budu zabývat rovinou antipapežskou, protože měla vliv na boj zastánců a odpůrců historicity příběhu.

První zmínka o papežce nebyla z pera Martina Polona. Nejstarší by byla zmínka v oficiální církevní kronice Liber Pontificalis, kterou napsal papežský knihovník Anastasius v 9.století, ale její nejstarší dochovaná verze pochází až z roku 1602 a byla vydaná v Mohuči po reformaci. V té době už byla legenda dobře známá, takže zachovaná zmínka je záměrnou vsuvkou do originálního textu. Dalším autorem je Marianus Scotus, irský mnich (1028-1082), který žil v Německu jako misionář, nejdřív ve Fuldě, později v Mohuči, zmínka o papežce je v jeho kronice Historiographi, ale je mnohem stručnější, zařazuje Janu do stejné papežské posloupnosti, smrt papeže Lva IV uvádí k roku 854, uvádí stejnou délku Janina pontifikátu a nezmiňuje se o jejím těhotenství. Ani v tomto případě není ale Jana uvedena ve starších vydáních, nejstarší, které tuto zmínku obsahuje, je z roku 1559. První zmínka o jejím dítěti je v kronice Chronographia benediktinského mnicha Sigeberta, Sigebert byl současníkem Mariana Scota, ale v raných exemplářích jeho kroniky se tento zápis buď nevyskytuje vůbec, nebo je často na okraji, není proto dost důvěryhodný. S několika dalšími kronikáři, kteří se o papežce zmínili, je stejná potíž, originály jejich děl se nedochovaly a opisy, které takovou zmínku obsahují, jsou poměrně pozdní. Ve 13.století o ní psalo několik dominikánských mnichů ve svých kronikách ještě před Martinem Polonem, příběh ale podávají jinak, kladou ho až do začátku 11.století. Navíc je Jana posedlá ďáblem, který jí umožňuje získat papežský stolec. Antipapežský důraz legendy o papežce se ovšem projevil v plné míře později, kdy posloužila reformátorům, včetně Jana Husa na koncilu v roce 1415, k námitkám, že se papežství nemůže odvolávat na apoštolskou sukcesi, danou Duchem Svatým, pokud může dojít k tak fatálnímu omylu při volbě papeže. V období reformace se také ukázala pestrá paleta protipapežsky napsaných pamfletů s touto legendou. Četla jsem moc pěkný pamflet ve staré polštině z roku 1560, přepracování latinského originálu, pravděpodobně Vergeria.[3] Přesto nelze legendu brát jako reformační konstrukci kvůli prostému faktu, že nepochybně existují předreformační opisy kroniky Martina Polona, které obsahují příběh v hlavním textu, kde rozhodně nemůže být dodatečně vložen.[4]

Rovinou, kterou se v tomto kurzu zabýváme, je spíš antifeministické vyznění legendy. Postavení žen v církvi se měnilo i v období mezi devátým stoletím, kam je příběh umístěn a třináctým stoletím, z něhož máme jeho první záznamy. V devátém století ještě přetrvává vzpomínka na významnější společenské postavení hlavně šlechtických žen, které mohly disponovat sebou i svým majetkem. Relativní nezávislost měly i abatyše dvojklášterů ve Franci i v anglosaské Anglii. Z Anglie se šířila misie do Německa, v legendě zmiňovaný anglický původ papežky narozené v Mohuči může odkazovat na její původ z rodiny anglických misionářů působících v Německu[5]. Možné je ovšem i prozaičtější vysvětlení[6], z pověstí kolem Karla Velikého je zřejmý odpor vůči Mohuči jako sídlu zrady, namířené proti Karlovi a jeho rodu. I kdyby misionářská stopa a ozvuk nezávislejšího postavení žen v irskobritské církvi byly správnou stopou, v následujících stoletích se postavení žen pozvolna zhoršilo. Jejich nezávislost byla oslabena v klášterech i mimo ně, ženská opatství zmizela pod tlakem nesouhlasu církve i postavení žen manželek dospělo do stavu naprosté podřízenosti. Duchovní zdůrazňovali mravní a intelektuální slabost žen. V obrodných směrech clunyjské reformy desátého a jedenáctého století ženy hrály jen podružnou úlohu, ženské kláštery v té době poskytovaly hlavně útočiště urozeným ženám, které nemohly být vhodně provdány nebo jejichž manželé se rozhodli pro řeholní život. I tam však ženy podléhaly vedení mužů a nemohly se rozhodovat samostatně. Podobná situace byla na konci dvanáctého století a ve století třináctém, kdy ženy i muži reagovali na ideál apoštolského života, na výzvu k dobrovolné chudobě a misijní činnosti ve zkaženém světě. Pro ženy se ovšem shledávalo jako nemyslitelné, aby zaujaly aktivní roli, církevní tradice je prohlásila za nezpůsobilé ke kázání. Přes ústrky vzrůstal počet cisterciáckých ženských klášterů s poměrně svobodnější klášterní praxí a přibyl fenomén bekyní, skupin laických žen, které se spojily v nové formě skoro řeholního života. Bekyně našly své místo působení mezi patricijským měšťanstvem ve městech. Bekyně neskládaly nezrušitelné sliby, jen po dobu života v komunitě slíbily zachovávat celibát, zříkaly se osobního majetku, vedly skromný a střídmý život, živily se vlastní prací, převážně tkaním, šitím a vyšíváním, a staraly se o potřeby chudých a nemocných. Ve třináctém století se hnutí bekyní rychle šířilo.[7] Kromě nadšené podpory se ale nové ženské hnutí setkávalo s nepřátelskou kritikou, typ jejich zbožnosti, ale také jejich nezávislost a samostatnost vzbuzovala u církevních autorit obavy. Konflikt probíhal v druhé polovině třináctého století, nakonec koncilem roku 1312 ve Vienne byl jejich způsob života zakázán. Ty, které omezily svou svobodu a podřídily se církevnímu dohledu, většinou jako terciářky františkánského nebo dominikánského řádu, mohly pokračovat. Jejich neformální sdružení poskytovala neprovdaným ženám větší míru svobody než tradiční ženský klášter nebo rodina. Domnívám se, že právě snaha o emancipaci, která se v tomto hnutí projevila, mohla být tím rozhodujícím podnětem pro vytvoření legendy o papežce Janě, legendy, která měla ukázat, že žena, přes všechnu svoji nespornou učenost a zbožnost nedokáže přemoci trvale svou tělesnost.

Mezi údajným Janiným pontifikátem v 9.století a zprávách o ní je odstup čtyř století. Podle zpráv, které máme o posloupnosti papežů v 9.století, se nedá pontifikát Jany mezi papeže Lva IV (847-855) a Benedikta III (855-858) vměstnat, protože časový odstup, kdy byl papežský stolec uprázdněn, je jen dva měsíce[8]. Přesto se legenda brala jako historický fakt. Množství vedlejších detailů mělo dosvědčovat její historicitu. Údajně po odhalení ženy papežky byl každý zvolený nástupce svatého Petra podroben proceduře, při které se zkoumalo jeho mužství a to na stolci sedia stercoraria, který má v sedadle otvor. Stolec je dodnes ve Vatikánském muzeu. Dochovaly se zmínky o tomto nástupnickém rituálu, i obrázky z něho[9]. Ovšem i tento stolec poskytuje několik dalších vysvětlení. V období korunovace papežů v Lateránu byly podobné stolce dva, jsou to vlastně porodní lehátka, (podobná porodním lehátkům královen užívaných při korunovaci, královna jako matka svého lidu) a mají symbolizovat ten fakt, že nově nastolený papež nově rodí matku církev[10]. Nebo mnohem prostší vysvětlení, jsou to lehátka z římských parních lázní a otvory slouží k odvádění přebytečné vody[11]. Křesla dal odstranit papež Lev X. (1513-1521). Na počátku 15.století byly umístěny v katedrále v Sieně busty všech papežů, byla mezi nimi i busta papežky Jany s nápisem „Johannes VIII, femina ex Anglia“, bustu dal odstranit až Klement VIII (1592-1605). Příběh papežky Jany všichni považovali za historický do 17.století, i později vyvolával spory, které vlastně nikdy neutichly úplně. V 19.století se touto legendou velice podrobně zabýval katolický teolog a církevní historik Ignaz von Döllinger (1799-1890) a prokázal její nehistoričnost[12]. Do dnešní doby tento námět zpracovávalo mnoho autorů v různých formách, existují beletristické knihy, filmy, muzikály a stále přibývají další varianty a interpretace.

Literatura:

Dawson, Ch. (1998): Rozdělení nebo reforma západního křesťanstva?, Vyšehrad, edice Historica, Praha

Duby, G. (2003): Rytíř, žena a kněz, Vyšehrad, Praha

Küng, H. (2005): Malé dějiny katolické církve, Barrister & Principal, Brno, Vyšehrad, Praha

Lawrence, H. (2004): Dějiny středověkého mnišství, CDK, Brno, Vyšehrad, Praha

Matthew, D. (1996): Svět středověké Evropy - kulturní atlas, KK, Praha

Maxwell-Stuart, P.G. (1998): Papežové, Svoboda, Praha

Obermeier, S. (2005): Mezitouhou po moci a zbožností, Brána, Praha

De Rosa, P. (1997): Temné papežství, ETC Publishing, Praha

Sokolski, J. (ed.) (1994): Historia o papieżu Janie tego imienia VIII, który był Gilberta biała głowa z Angliej i o inszych wielu papieżoch, którzy przed nią i po niej byli, Wydawnictwo uniwerzitetu Wroclaw

Stanford, P. (1998): Papežka Jana – Fantastická legenda nebo historická skutečnost, Svoboda, Praha

Zwettler, O. (1995): Obecné dějiny středověku I, MU Pedagogická fakulta, Brno

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: křesťanství  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.

Komentáře

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: