Nesmyslnost typologií

28. prosince 2006, 13:16

Přidávám svou seminární práci.

Úvod

Vycházím z předpokladu, že historie není věda v pravém slova smyslu, nesplňuje totiž podmínku falsifikovatelnosti[1], kterou vědecké teorie mají mít. Pracuje ovšem vědeckými metodami[2]. Mám historii přesto v oblibě, ale toto její omezení si stále uvědomuji.

Problémy historicko-genealogické hypotézy

Pokusím se svoje námitky ukázat stručně na té větvi náboženství, kterou se zabývám, náboženstvím Izraele v předexilní době, jeho změny v exilu a poexilním období pod perskou nadvládou.  To by se zdálo na první pohled jako ideální případ pro zkoumání historicko-genealogickou metodou. Jsou zachované texty, které jsou dostupné každému. Kdo chce, může si je přečíst v původních jazycích, navíc o této historicky-genealogické linii všichni něco víme. To je ovšem mylné zdání. Z textů máme k dispozici jen to, co se zachovalo. Při četbě biblických textů, a týká se to i textů Starého zákona, musíme mít na paměti, že se nejedná o žádné zachycení historie, i v případě takových textů, které jako historické vypadají, vždycky jde o teologické zpracování, záměr prosadit určitou teologickou linii. V případě starozákonních textů je navíc v dnešní době už známé, že doba jejich zapsání, poslední redakce, je hodně odlišná od látek, o kterých píše. Tóra, 5 knih Mojžíšových, prošla poslední redakcí staršího materiálu podle většinového mínění badatelů až v poexilním období, někteří dokonce datují poslední redakci až do období helénistického. Jinými prameny jsou nám zachované písemnosti okolních národů, postupně přibývá archeologických nálezů. I přes vzrůstající podíl nezávislých nebiblických pramenů, zůstává kritické zkoumání starozákonních textů stále hlavním zdrojem informací. Je proto značně obtížné rekonstruovat náboženství předcházejících etap, navíc zcela zřetelně nebylo jen jedno[3]

Historie a náboženství předexilního Izraele

Vyvedení Izraele z Egypta a jeho vítězné dobývání zaslíbené země je zakladatelským mýtem. Osídlování Palestiny nemělo triumfální charakter, většina zmiňovaných dobývaných měst v té době procházela obdobím úpadku nebo byla přímo v troskách. Příchozí semitské polokočovné kmeny přišly do země v několika vlnách a kulturně stály hluboko pod úrovní obyvatel měst pozdní doby bronzové[4]. Izraelité se na území Palestiny v době kolem roku 1200 př.n.l. už vyskytovali, jsou totiž jako porobený národ uvedeni na Merenptahově stéle z roku 1220 př.n.l[5]. Pravděpodobně to byla jen část pozdějšího kmenového svazu, další jeho součást z Egypta došla, jižní kmeny si přinesly s sebou kult boha Jahve, jehož původ[6] a původní kompetence nejsou známé, může se jednat o midjanské atmosférické božstvo[7], kompetenčně podobné s kanaánským bohem Baalem. Severní kmeny, usedlé v Palestině už dřív, vyznávaly kanaánský panteon s nejvyšším bohem Elem. V nejstarší vrstvě biblického materiálu zahrnutého později do knihy Genesis se dá vysledovat také kult božských předků, který byl přepracován na připomínku praotců, zakladatelských postav národní pospolitosti, praotců, kteří vždycky věrně sloužili jedinému Bohu Jahve[8]. Historie praotců ukazuje postupné začleňování lokálních božských reprezentací do jednotného kultu boha Ela, jednotlivá jména se stávají jeho atributy, bůh El v plurální podobě Elohim byl později s bohem Jahve ztotožněn[9], v původní podobě byl mezi nimi pravděpodobně stejný vztah jako mezi Elem a Baalem, tedy vztah otce a syna. Náboženství předexilního Izraele se od náboženství příbuzných kmenů v okolí tedy příliš nelišilo. Bůh Jahve měl sice nejvyšší postavení, ale lze vystopovat i jeho božskou partnerku[10]. Nejstarší jahvistická vrstva textu spadá do období krále Šalomouna, z posledních desetiletí 10.století př.n.l.. Z té doby se našly i předměty s nápisy ve starohebrejském písmu[11]. Archeologické vykopávky v oblasti jeruzalémského chrámu nemohou být pro svatost místa dodnes prováděny, můžeme se o Šalomounovu chrámu dovědět jen z textu bible 1Kr5, nebyly ale odkryty ani jiné v bibli zmiňované svatyně ze stejného období kromě pohraniční svatyně v Aradu[12]. Mimobiblické zprávy o izraelském a judském království nejsou k dispozici. Vyvolává to přinejmenším dojem, že první králové Izraele mohou být také jen mýtickými postavami[13]. První mimobiblická zpráva je Šešonkův seznam na reliéfu v Amonově chrámu v Karnaku, kde jsou zobrazeni zajatci, vždy se jménem svého domovského místa. Odpovídá vládě judského krále Rechabeáma (926-910 př.n.l.) Izraelské a judské království po celou dobu své historie spolu neměly zrovna nejpřátelštější vztahy, často bojovaly mezi sebou, připojovaly se do vzájemně antagonistických koalic. Obě království byla stále vystavena nebezpečí ze strany mocnějších bezprostředních sousedů i velkých říší, pro které bylo panství nad Palestinou strategicky důležité. Severní izraelské království doplatilo na vzrůstající roli Aššuru v Palestině, bylo postupně dobýváno, až dobytí hlavního města Samaří 722/721 př.n.l.  způsobilo jeho úplný zánik  V kulturní oblasti jsou zřetelné kromě domácích syropalestinských vlivů vlivy asyrské, i egyptské, objevují se mytologické látky a představa světa rozšířená na celém Středním Východě. Historie obou království je v Tenaku zcela přepracovaná v duchu monoteismu Jahve. Mimobiblické prameny ukazují většinou zmiňované panovníky v docela jiném světle. Je potřeba zmínit úlohu proroků, jsou hlavně vizionáři, političtí odpůrci králů, se svými kolegy v královských službách usilovně a „vítězně“ bojují. Tato malá disidentská elita je odpovědná za vznik myšlenky exkluzivního monoteismu boha Jahve[14], kterou se snaží politicky prosadit: V rámci problémů, které historicko-genealogické klasifikace mají, mohu uvést také to, že nevíme, jestli a jak se mohla na vzniku izraelské myšlenky monoteismu podílet nezdařená Achnatonova (1373-1357 př.n.l.) reforma v Egyptě, i když ji dělí od zkoumané doby několik století. V současnosti víme pravděpodobně o Achnatonovi mnohem víc než tehdy lidé v Syropalestině, máme k dispozici jeho archiv. Žalm 104 se považuje za inspirovaný Achnatonovým chvalozpěvem na Atona, ale genealogická příbuznost je těžko představitelná, jestli se jedná jen o analogii, také nemůžeme rozhodnout. Snaha o monoteismus v Izraeli a Judsku jistě narážela u obyvatel na neporozumění, žité náboženství i oficiální chrámové kulty v té době vypadaly jinak. To je další problém takových zkoumání. Jak vypadalo žité náboženství se můžeme dovědět z nepočetných archeologických zdrojů[15], ze zapsaného horlení proroků proti věcem, které se tehdy zřejmě běžně dělaly, případně ze záměrného potlačování takových kultických praktik, které byly sice v okolním světě běžné, ale do nového obrazu se nehodily, příkladem může být společná hostina společenství s Bohem v Ex24. Snaha o prosazení kultu jediného boha Jahve a očištění kultu od všech vlivů „pohanského“ okolí nebyla v oblasti obvyklého praktikovaného náboženství příliš úspěšná. Prvním pokusem shora byla vláda krále Chizkijáše (715-687 př.n.l.), který reformoval chrámový kult a očistil ho od „model“[16], dalším, významnějším pokusem byla Jóšijášova reforma 622/621 př.n.l. po nalezení knihy Zákona při opravě jeruzalémského chrámu. Knihou byla pravděpodobně nějaká raná podoba knihy Deuteronomium, nejpravděpodobněji podvrh stoupenců monoteismu, kniha se tvářila starší, než byla. Její monoteistické vyznění bylo v rozporu s obvyklou praxí a dalo tak podnět k rozsáhlým reformám kultu. Politickým záměrem byla centralizace kultu do jeruzalémského chrámu, aby bylo vymýceno „modlářství“ jiných svatyní. Mnohé svatyně, hlavně severoizraelské, na centralizaci nereagovaly a náboženský kult v nich pokračoval podle dřívějších pravidel. Je ovšem otázkou, jestli sama reforma není také pozdějším mýtem a pokud není, co z této reformy po smrti krále Jóšijáše zůstalo v platnosti. Teprve dobytí Jeruzaléma a deportace části jeho obyvatel do Babylóna uskutečněná ve dvou vlnách, první v roce 597/598 př.n.l, druhá 587 př.n.l, znamenala zásadní přelom v náboženství těch, kteří prohráli. Podle dobového chápání prohrál totiž i jejich bůh. Exil a poexilní období pod perskou nadvládou

Do zajetí nebyli odvedeni všichni, jen menší, ale elitní část obyvatelstva.  Vnímání porážky se odrazilo i na náboženském přesvědčení. Ti, kteří zůstali, se rozdělili do několika náboženských skupin, jedni přestali v Jahveho věřit vůbec a přiklonili se k bohům babylonské okupační mocnosti, jiní zůstali věrni místnímu kultu, ten byl už v té době přinejmenším dvojí, jeden bližší kanaánskému okolí a původnímu předreformnímu náboženství, tito ctitelé Jahveho se postupně sblížili se severoizraelským náboženstvím a kultem v Samaří, a druhý víc v intencích deuteronomistické reformy, jahvisté. Skupina jahvistů zůstala poměrně omezena, konala bohoslužby na místě chrámu Pl. V Babylónu se většinou přesídlenci docela dobře zabydleli, pro některé to znamenalo změnu náboženství, příklon k místní tradici, pro jiné výzvu k větší rozdílnosti a oddělenosti. Doba exilu netrvala dlouho, od deportace po povolení návratu uběhlo jen 49 let. Přesto byla pro celé další dějiny Izraele nejdůležitější dobou.  Vznikl typ synagogální bohoslužby, tedy bohoslužba s desakramentalizovaným kultem, bez oběti, se čtením slova a modlitbami, které zastupují oběti v chrámu. Zde byly transformovány svátky ze zemědělských na připomínku dnů Hospodinových, zde vznikla diasporní identita. Náhradou chrámu se stala náboženská škola, modlitební shromaždiště, kde se stali vedoucí silou náboženští vzdělanci, zákoníci, laici, jejichž autorita byla dána studiem Písma a náboženských tradic. Jejich vlivem došlo k celkovému umocnění monojahvismu. Rozpojením jednoty kultu a místa se stává z Jahveho nelokální, univerzální bůh. Nové pojetí spásy je spjaté s etizací, důležitý není kult, ale věrnost Zákonu, vnitřní obrat. Identifikace členů diasporní pospolitosti je dána pomocí znaků, které ji viditelně odlišovaly od okolí. Dějiny Izraele byly v tomto období teologicky přepracovány, pojetí historie, které líčí cestu Izraele jako svědectví o Božím vedení. Literárně byla v té době dokončena redakce Dt, Lv11-26, Jo, Sd, Kr, skončila doba velkých proroků Ez, DtIz. V době po deportaci vyrostl novobabylonské říši velký konkurent v rozmáhající se perské říši. Od roku 555 př.n.l. byl babylonským králem Nabonid, ctitel měsíčního boha Sína, který se pokusil o náboženskou reformu, snažil se omezit uctívání boha Marduka a učinit boha Sína jediným bohem říše[17]. V té době, od nastoupení na trůn v roce 559 př.n.l., posiloval perský král Kýros[18] svou říši úspěšnými výboji proti sousedům, zničil říši Médů, zmocnil se Lýdie, na východě se dostal až k řece Indu. Nejsilnějšího souseda, novobabylónskou říši, opanoval v roce 539 př.n.l., Mardukovi kněží mu totiž vydali hlavní město bez odporu. Král Kýros pak vystupoval jako legitimní král Babylonu z vůle hlavního boha Marduka. Perská říše postupovala vůči svým poddaným jiného náboženství naprosto jiným způsobem než její předchůdci. Nesnažila se podrobené národy podřídit svým bohům, ale naopak poskytla jim značnou náboženskou samosprávu a místní kulty ve své říši ochraňovala a podporovala.  Také deportovaní Židé dostali povolení k návratu do Jeruzaléma. Doba návratu a obnova židovské pospolitosti v Palestině je popsána v knize Ez a Neh. Pro Izraelce měl návrat mesiášské konotace, měl být obnoven chrám. Došlo k deziluzi, Jeruzalém ani chrám se nedařilo vystavět. Chrám se začal stavět teprve roku 520 př.n.l., vysvěcen byl roku 515 př.n.l., vše za pomoci Peršanů a jejich finančního příspěvku. Peněžní prostředky na provoz chrámu dávala  perská říše, nebýt jejího  peněžního krytí, chrám by nemohl fungovat. Tím začalo tzv. období druhého chrámu. V tomto období jsou na území Judska minimálně tři náboženské proudy, ortodoxní, nábožensky nesnášenliví, spojeni s národním hnutím a mesianismem, který v té době vzniká, kněžsky teokratický směr – umírněnější, se záměrem obnovení a rozšíření pospolitosti, kteří jsou ochotni jednat se Samařany, a starousedlíci, kteří setrvávají  v předexilním jahvismu, který kromě Jahveho ctí i kenaánská božstva. O ortodoxním proudu máme nejvíc zpráv. Datování činnosti kněze Ezdráše a královského dvořana Nehemjáše je poněkud sporné, hlavně posloupnost jejich činnosti. Působení Nehemjášovo začalo roku 445 př.n.l.[19], působení kněze Ezdráše může být datováno buď rokem 458 př.n.l., nebo až rokem 398 př.n.l. Působení kněze Ezdráše posiluje krajně ortodoxní linii, žádá především striktní platnost Tóry, klade důraz na výlučnost, staví se proti smíšeným sňatkům,  smíšená manželství byla i v kněžských rodinách obvyklá a mnozí se zákazu takových manželství odmítli podrobit.  Nehemjášova práce byla spíš organizační, dostal od svého panovníka povolení obnovit jeruzalémské hradby[20]. Ke konfliktům mezi ortodoxními navrátilci a starousedlíky nevyhnutelně došlo. Obě skupiny si na sebe vzájemně stěžovaly u vyšších správních instancí. Je těžké posoudit, proč perský král dal přednost té variantě náboženství, která se ustálila v exilu, před domácí, zachovanou na místě.  Nehemjášovými zápisy končí biblické zprávy kanonických knih. Judsko mělo v této době značnou míru samosprávy, kontrola Peršanů byla benevolentní, vnitřní správu nechávali jednotlivým vládcům. Pro Judsko je důležité, že správcem země byl velekněz, je spojena sakrální správa s politickou správou země. Velekněz byl zodpovědný i za výběr daní. Proces exkluzivního vydělování pokračoval. V této době se oddělili židé od Samařanů, někteří badatelé to však kladou do pozdější doby. Byly to dvě kultovní komunity, obě uctívali stejného Boha, ale míra sdílení náboženských úkonů postupně klesala. Nejdiskutovanějším dílem tohoto období je Kněžský kodex. P podává většinu tradičních kultovních praktik, není to ale jen manuál pro chrámovou obsluhu. Tvůrci Kněžského kodexu provedli konečnou redakci Tóry.[21] Poexilní judaismus byl značně ovlivněn perským náboženstvím, některé koncepce byly pod vlivem zoroastrismu pozměněny. Původní očekávání Hospodinova dne se týkala očekávání konkrétního Božího zásahu v historické přítomnosti nebo nejbližší budoucnosti, později dostávají eschatologický a apokalyptický ráz. Mesiáš byl původně jen osobou vyvolenou Bohem k určitému dějinnému úkolu (proroci, králové i velekněz, ale také perský král Kýros). V této době se ale stává očekávaný Mesiáš budoucím spasitelem světa[22]. Původně se biblické pojetí nezabývá posmrtným životem, ale v této době se objevuje i osobní eschatologie, myšlenka vzkříšení v den posledního soudu. Náznak perského dualismu dobra a zla se projevuje v postavě Satana. V knize Jób ho vidíme jako anděla, který má přístup do nebeského kolegia. Síla zla je sice personifikovaná, ale nemá sama rozhodovací pravomoc.

Diaspora v Elefantině

Na jižní hranici Egypta v Elefantině byla židovská vojenská kolonie na ochranu proti Núbii, od 6.století tam žili žoldnéři a jejich rodiny. Podle dochovaných záznamů se jejich náboženství významně lišilo od toho náboženství, které máme zachyceno v starozákonních textech, i když jejich bohem byl Jahve. Možná se přestěhovali do Elefantiny před Jóšijášovou reformou z oblasti Bételu. Nalezené aramejské papyry z konce 5.stol. dokládají židovský chrám v Elefantině. V roce 525 př.n.l. při perském tažení do Egypta byl zbořen egyptský chrám boha Chnuma, židovský zůstal zachován. V roce 419/418 př.n.l.  Dareios II upravil slavení pesachu, v roce 410 př.n.l. vypukl pogrom[23] a  chrám byl zničen. Kolonie se obrátila do Jeruzaléma i Samaří ve věci obnovení chrámu, později však celá kolonie zanikla, jen její korespondence se částečně zachovala.

 

Závěr

Z přehledu náboženských směrů na poměrně malém území a na relativně historicky krátkém časovém úseku je zřetelně patrné, že genealogická klasifikace náboženství je jen akademickou iluzí, zobecněním na způsob matematického kyvadla. Takové zobecnění sice může pomoci k částečnému utřídění získaného materiálu, ale je třeba si pořád uvědomovat, že je to reálně neexistující fikce. V tomto malém vzorku byla zastoupena různá náboženství podle běžné typologie, existující ve stejné oblasti a čase vedle sebe a bez zřetelné vývojové linie. Uspořádáním do jednoduchých vývojových schémat se ztrácí to, co je na historickém zkoumání to nejzajímavější, totiž barvitost a plasticita dávného „obyčejného“ života lidí.

Prameny:

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad

Výklady ke Starému zákonu I, Praha, 1991

Výklady ke Starému zákonu II, Praha, 1995

Biblia hebraica edidit R. Kittel, 1925, Stuttgart

Septuaginta, Stuttgart

 

Slovníky:

Newman, J. – Sivan, G. (1998): Judaismus od A do Z, Praha, Sefer

Novotný, A. (1956): Biblický slovník, Praha, Kalich

Pavlincová, H. a kol. (2003): Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc, Nakladatelství Olomouc

 

Literatura:

Antalík, D. (1996): Jahve a jeho paredros v náboženství předexilního Izraele, Religio 4/2,  s. 127 – 138

Antalík, D. (1999): Proměny kultu předků v náboženství Izraele in Bělka,L.-Kováč,M. (eds.): Normativní a žité náboženství, MU Brno, Chronos Bratislava

Boyce, M. (2001): Zoroastrians, Routledge, London, New York

Fohrer, G. (1992): Geschichte der israelitischen Religion, Herder Freiburg

Grabbe, L.L. (1992):  Judaic Religion in the Second Temple Period, Routledge,London, New York

Horyna, B. (2003): studie Monoteismus in Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc

Jepsen, A. (1997): Královská tažení ve starém Orientu, Vyšehrad, Praha

Segert, S. (1995): Starověké dějiny Židů, Svoboda, Praha

Schubert, K. (1994): Židovské náboženství v proměnách věků, Vyšehrad Praha

Störig, H.J. (1995): Malé dějiny filozofie, Zvon, Praha

 

Použité zkratky:

 

Ex            = Exodus, 2.Mojžíšova

Dt.           = Deuteronomium, 5.Mojžíšova

1Kr.         = 1.Královská

2Kr.         = 2.Královská

1Pa          = 1.Paralipomenon

2Pa          = 2.Paralipomenon

Ezd.         = Ezdráš

Neh.        = Nehemjáš

Jb            = Jób

Iz.            = Izaiáš

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: Starý zákon  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.

Komentáře

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: