Partnerky

Uveřejňuji výtah ze studie Dalibora Antalíka: Jahve a jeho paredros v náboženství předexilního Izraele, uveřejněné v Religiu 2/96.

Slovem paredros je míněn ženský protějšek maskulinního boha, v tomto případě Jahveho. Slovem předexilní je vymezena vývojová fáze izraelského náboženství od historického počátku v průběhu 13.století př.n.l. do dobytí Jeruzaléma roku 587/6 a deportace části hebrejské populace do babylonského zajetí. Toto datum bylo nejen výrazným zlomem v politickém životě Izraele, protože znamenalo ztrátu politické samostatnosti, ale bylo i výrazným mezníkem ve vývoji náboženské kultury. Dělení dějin izraelského náboženství na předexilní a poexilní je v poslední době významější, protože většina odborníků zastává hypotézu, že se monoteismus izraelského náboženství prosadil právě v období babylonského zajetí. V dobách předexilních byla teologie i kult boha Jahveho jednou z mnoha teologií a kultů, které byly v Izraeli živé. Přes výzvy prorockých škol k monolatrii byla izraelská náboženská kultura polyteistická.

Proto je legitimní ptát se, jestli bůh Jahve nebyl spojován s nějakým svým ženským protějškem. Kromě určitých indicií ve vlastním textu Tenachu se lze dovolávat i mimobiblického materiálu, aramejsky psaných papyrů a ostrak z konce 5.století př.n.l. z hornoegyptského Jébu (řecky Elefantiné). Tam existovala judejská komunita, z jejího písemnictví jsou doložena jména několika božstev, kromě jhwh ve zkráceném tvaru jhw, jsou uváděna jména Bet-el, Haram-bet-el, Ašim-bét-el, Anat-bet-el, Anat-Jáhú. Všechny složky těchto jmen jsou známé jako jména božstev severozápadních Semitů. Vzhledem k pátrání po ženském protějšku je nejzajímavější spojení Anat-Jáhú, které je použito v přísežné formuli, kde přísahající se zaklíná Jáhúem, chrámem a Anat-Jáhú.  Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že se myslí Jáhúova Anat. Bohyně Anat je známá především z ugaritského písemnictví, kde vystupuje po boku nejvýznamějšího, ale ne nejvyššího boha bouře Baala. Její kult byl ve 2.tisíciletí rozšířen i v jiných oblastech, doklady máme z Márí i z Egypta v období Nové říše. V době královské o Anat v oblasti Syropalestiny nejsou přímé informace, její jméno se objevuje v osobních jménech – soudce Samgar je označen jako syn Anatin Sd 5,6 a označení míst – judská lokalita Dům Anatin Joz 15,59. Neřítomnost zmínek o uctívání Anat v palestinské oblasti od počátku 1.tisíciletí př.n.l. vedla dříve badatele k domněnce, že výskyt složeniny s Anatiným jménem byl dílem elefantinských Judejců. To z hlediska současného bádání není přesvědčivé. Elefantinská diaspora vznikla již na přelomu 7. a 6.století ze žoldnéřů za saiské dynastie, tedy ještě v době před pádem Jeruzaléma. Proto jejich náboženské představy mohou odrážet situaci v Palestině na sklonku předexilního období. Z jejich korespondence víme o jejich zájmu na uchování vlastních tradic, protože po zničení elefantinského chrámu při pogromu roku 410 př.n.l. si dopisovali s jeruzalémskými i samařskými kněžími o jeho obnově. Dalším argumentem je složenina Anat-bet-el, která je kromě elefantinských textů doložena i ve dvou novoasyrských textech a znamená ženský protějšek boha Bét-ela. Proto se zdá pravděpodobné, že ani v případě Anat-Jáhú to nebylo jinak. Navíc se zdá, že elefantinské náboženské struktury jsou svázány se severním izraelským královstvím. Samotné tvary božských jmen ukazují na severoizraelský původ.

Dalším mimobiblickým dokladem je epigrafický materiál z Kuntillet Adžrúd a Chirbet el_Qóm. Obojí bylo objeveno koncem 60.let 20.století. Nápisy z obou nalezišť potvrzují Jahveho kult v jižní Palestině v období rozděleného království, ale zároveň s Jahvem jmenují bohyni Ašeru. Vznik nápisu vytesaného na stěnu hrobky je datován na konec 8.století př.n.l. a jeho předpokládané čtení zní "požehnaný Urijáhú skrze Jahveho a jeho Ašeru". Druhý nález pochází z budovy, pravděpodobně svatyně, je z přelomu 9. a 8.století př.n.l. Na obrovské hliněné nádobě je žehnací formule "Požehnáni buďte skrze Jahveho samařského a jeho Ašeru". Na další nádobě byla rozluštěna slova "skrze Jahveho témaského a jeho Ašeru". Bohyně Ašera je také známá z Ugaritu, kde je ženským protějškem nejvyššího boha ugaritského panteonu boha Ela. Její kult je doložen i v jiných semitských lokalitách, vždycky stojí po boku nejvyššího boha. Postava Ašery je doložitelná i v textu Starého zákona. Sice je pravda, že se často jedná jen o kultický symbol této bohyně, druh posvátného dřevěného kůlu. Starozákonní tradice její kult dokládají v hojné míře, důrazně proti němu vystupuje hlavně teologický proud spojený s knihou Deuteronomium. Z výroků "deuteronomistické školy" je jasné, že se snažili Ašeřin kult spojit s baalovským kultem. Podnětem, který způsobil odsudky tohoto typu mohlo ovšem být, že právě v Jahveho kultu mělo uctívání Ašery jako jeho ženského protějšku své pevné místo. Ašeřin posvátný symbol byl ušetřen přes všechny čistky nejen v severním Jahveho samařském chrámu 2Kr 13,6, ale i v judském království až do radikální Jóšijášovy reformy 2Kr 23,6. Nejzajímavějším důkazem je ovšem sám text Dt16,21, kde je zakázáno stavět symbol Ašery vedle Jahveho oltáře.

Zdá se tedy, že v původní archaické struktuře izraelského náboženství měl bůh Jahve svoji partnerku, v severopalestinské oblasti byl snad spíš spojován s bohyní Anat, v jižním Judsku s bohyní Ašerou. Plnost božství v tehdejší době byla vyjádřena spojením muřského i ženského aspektu.

(Proč by vlastně chudák nejvyšší bůh měl být sám, rodina patřila přece k největšímu požehnání všech.)

Antalík D.: Jahve a jeho paredros v náboženství předexilního Izraele, Religio 2/96, 127-137

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře