Galilea v Ježíšově době

V minulém semestru jsme měli kurz "Interkulturní komunikace v prvotním křesťanství". Se svolením autorky Elišky Valtrové uveřejňuji její seminární práci.

 Galilea je územím ležícím v severní Palestině, překlad hebrejského slova ha-Galil znamená prstenec, kruh nebo oblast. V evangeliích je v souvislosti s Galileou nebo s některým z jejich měst uvedeno na šedesát odkazů. Ježíš a jeho následovníci jsou popisováni jako galilejci (Mt 26:69, Mk 14:70) a rovněž Ježíšova činnost je spojována mimo jiné i s tímto územím. Přesto tyto pasáže neposkytují popisné informace a některé z nich jsou podle nejnovějších archeologických výzkumů dokonce zavádějící. Například Mt 4:13-16 o Galileji hovoří jako o oblasti, kterou kdysi obývaly izraelské kmeny Zebulónovy a Neftalího, zemi ležící mezi mořem a Jordánem, kde se usídlili pohané, lid pohroužený do temnoty, který uvidí veliké světlo (součást citace Izajáše 9:1-2). Reed varuje, že pasáž na téma Ježíšovy misie mezi pohany[1] nemůže být brána za jednoznačné vyjádření toho, že Galilea byla v prvním století hustě osídlena právě nežidovským obyvatelstvem, jak se v minulosti někteří badatelé domnívali. Ačkoli evangelia jistě obsahují materiál, který byl poprvé vyřčen v Galileji, a některé pasáže tam mohly být dokonce sepsány, uceleny byly až autory, kteří v Galileji s největší pravděpodobností nežili a znalosti a informace měli zprostředkované. Byli motivováni spíše teologicky a o sociální historii hnutí se příliš nezajímali.[2]

Tato práce (vycházející hlavně z knihy již zmíněného Jonathana L. Reeda) by měla, na základě archeologických materiálů, naopak ukázat, že Galilea měla v podstatě židovský charakter, který sdílela spolu s Judeou. Reed si podobnost materiální kultury Galileje a Judeje vysvětluje tím, že až do doby makabejské expanze, na konci 2. století př.n.l., byla Galilea velmi řídce osídlena. Na základě archeologických dokladů bylo zjištěno, že expanze vycházela ze severní Judeji v dobách, kdy Galilea začínala být znovu osidlována. Počáteční obsazování většinou románsko-byzantských míst v pozdně helénském a raně římském období[3] se krylo právě s rozšířením Hasmoneovské moci na zmíněné oblasti. O tom, že tito noví obyvatelé a jejich potomci byli židovští osadníci, svědčí jejich materiální kultura z daného období, jmenovitě kamenné nádoby, mikve nebo rituální lázně, pohřby do země v osuářích a absence vepřového masa ve stravě.[4] Tyto znaky se objevují v místech úzce spojených s působením Ježíše a jsou v tomto ohledu velmi podobné materiální kultuře v Judeji.

V roce 63 př.n.l. se Hasmoneovské království stalo kořistí Římanů a rokem 39 př.n.l. začíná v Palestině, s římským souhlasem, vláda hérodovské dynastie. Po smrti Héróda Velikého bylo království rozděleno na části a vláda přešla na jeho syny. Území Galileje a Pereje získal Héródés Antipás (asi 22 př.n.l.-39 n.l.), který je znám z evangelií zejména díky sporu s Janem Křtitelem a údajné přítomnosti při procesu s Ježíšem.

Nejprve se zaměřím na obecnější pojetí dopadu Héródovy vlády a činnosti na oblast Galileje. Podle židovského historka Josepha Flavia byl Héródův mocenský aparát v Ježíšových dobách soustředěn do městských center. Nejdříve do Sepfory, kterou přestavěl po roce 4 př.n.l. a následně do města Tiberias, založeného roku 18 n.l.[5] Výstavba těchto center měla politické i ekonomické dopady pro celou oblast Galileje. V nich soustředil mocenskou sílu a ekonomickou kontrolu. Jak zdůrazňuje Josephus, ekonomickou kontrolu nad Galileou, měla v rukou právě elita žijící ve těchto městech, přičemž primát ve starověké ekonomii drželo zemědělství.

Kvůli velkým nákladům na dovoz se města pokoušela dosáhnout samostatnosti prostřednictvím vybírání nejrůznějších daní, což poznamenávalo zejména drobné rolníky. Antipás stanovil výši daní, z jejichž výnosů byly hrazeny platy římských úředníků a Héródovy aktivity a velká část samozřejmě putovala prostřednictvím výběrčích a elity dále do Říma. Někteří rolníci, majitelé drobných pozemků, přicházeli vysokými daněmi o většinu přebytků, které jim zajišťovali přežití v dobách hladu a zásluhou toho začaly stoupat jejich dluhy. Přechod od tradiční ke komercializované společnosti část z nich donutil své pozemky prodat. Někdy zůstávali na prodaném pozemku jako nájemníci nebo sezónní pomocníci, někteří odcházeli do měst a nechávali se najímat na jednodenní práce řemeslníků, dělníků apod.

Vzrůst galilejské populace doprovázený stavbou měst Sepforis a Tiberias vyžadoval zintenzivnění zemědělské práce, více obdělávané půdy a méně pozemků nechávaných ladem. Průměrný vlastník půdy potřeboval k nasycení typické galilejské 4-9ti členné domácnosti čtyři až šest hektarů půdy s tím, že není připočítána nutnost vydělat na daně. Badatelé odhadují, že daně činily 1/3 až ½ veškeré produkce a příjmů.[6]

Tato změna ekonomiky souvisela s počty obyvatel ve městech. Čísla uvedena ve starověké literatuře většinou tyto hodnoty značně „nafukují". Josephus například uvádí, že nejmenší vesnice mají více než 15 000 obyvatel, což by při vynásobení počtem vesnic (který sám udává) ve výsledku dalo absurdní 3 miliony obyvatel Galileje.[7] Pro Galileu žádné záznamy o počtu obyvatel neexistují a chybí také epigrafické literatura, z níž se dají většinou vyčíst alespoň částečně spolehlivé informace.[8] Možností, jak zjistit velikost populace, je zjišťování kapacity (početu míst k sezení) veřejných budov, včetně divadel a synagog. V tomto případě ovšem vyvstává otázka, zda kapacita veřejných budov v Galileji skutečně odpovídala reálu. Divadlo v Sepforis, o kterém bude řeč později, má k dispozici 4000 míst a je tak pouze o něco menší než divadla ve Skytopoli a Cesarea Maritima, tedy městech o poznání větších. Rovněž palestinské synagogy příliš neodpovídají svou velikostí rozloze města. Synagoga v Kafarnaum z pátého století je jednou z největších, která byla doposud odkryta. Hlavní hala má 450 m² a její rozloha je vysvětlována tím, že se Kafarnaum stalo poutním místem. Pravděpodobně nejspolehlivější metodou při určování počtu obyvatel, která je uplatnitelná i na území Galileje, je měření rozlohy ruin a odhadování hustoty obyvatel v jednotlivých čtvrtích. Pro hustotu obyvatel neexistuje žádný jednotný koeficient, ale v závislosti na typu místa ho lze stanovit. Je odvoditelný na základě podobnosti architektonického stylu, na tom, zda je město centrem moci nebo alespoň chráněno zdí.

Dvě centra Antipásovy moci, Sepforis a Tiberias, jsou, podle výsledku vykopávek, v tomto ohledu podobné Ostii a Pompejím v Itálii, proto byl stanoven koeficient nejméně 150, nejvíce 250 obyvatel na hektar. Sepforis, které v prvním století zabíralo 40-60 ha by po zprůměrování obou extrémů mohlo mít 8000-12000 obyvatel. Pro Tiberias je stanovení obývané plochy v prvním století obtížnější, protože je dnes prosperujícím městem a vykopávky byly povoleny jen na omezeném prostoru. Přesto badatelé došli, s použitím stejného koeficientu jako u Sepfory, k rozměrům 30-60 ha, tedy průměrně 6000-12000 osob.[9] Tak rychlý nárůst počtu obyvatel u nově založeného města Tiberias je podle Flavia dáno Antipásovým lákání a nucením rolníků z okolních vesnic ke kolonizaci nového městského centra.[10]

Evangelia a pramen Q tento stav samozřejmě reflektovaly. Neobjevuje se v nich pouze téma chudoby, ale také sociálních struktur v Galileji. Záležitosti dluhů, dělení pozemků a nájmu jsou nedílnou součástí Ježíšova učení. Objevují se slovní spojení typu: Ježíš přinesl „radostnou zprávu chudým", „uvolní svázané" nebo „osvobodí utlačované" (Lk 4:16-19). Evangelia se zmiňují o zodpovědnosti nájemníků k majiteli (Mk 12:1), podobenství o dělnících pracujících na vinici se věnuje nezaměstnaným sezónním dělníkům, čekajícím na tržišti na nabídku práce (Mt 20:1-15). Také peníze nejsou v evangeliích a prameni Q neobvyklým jevem. Zlato a stříbro jsou často spojovány s chamtivostí, stříbro a bronz také se splácením dluhů a daní (Mk 12:15). Do opozice staví ideál reciprocity. Je zajímavé, že se evangelia v této souvislosti nepřátelsky nevyhrazují vůči velkým městům jako byla Sepfora nebo Tiberias a zároveň obsahují informace o sociální situaci v těchto centrech (např. čekání dělníků na tržnici na práci). Proto vyvstává otázka, jestli Ježíš působil výlučně ve vesnickém prostředí nebo zda navštěvoval i galilejské městské oblasti.

Nyní bych se chtěla blíže věnovat archeologickým nálezům pocházejícím z těchto dvou  městských center a zároveň z vesnic spojených s působením Ježíše, o nichž jsou zprávy v evangeliích. Sepfora byla v pozdně helénistickém období Hasmoneovskou vojenskou a administrativní usedlostí s populací nižší než 1000 obyvatel, kterou pravděpodobně tvořili vojáci, úředníci a jejich rodiny. Na akropoli byl objeven vojenský komplex obehnán dvěma zdmi, mohlo jít o pevnost nebo kasárny. Pevnost obklopovaly rezidenční čtvrtě, které zabíraly jen 2 až 3 ha. Během raně římské doby město rychle expandovalo. Antipás zvolil Sepforu hlavním městem pro její defensivní polohu (je z ní výhled na největší galilejské údolí Beth Netofah) a také proto, že ležela na cestě vedoucí z východu na západ Galileje. Budování Sepfory bylo centrálně plánováno v prvním století, kdy byl v Galileji nově představen římský styl architektury. Konkrétním příkladem mohou být dvě hlavní kolmé ulice, typické pro římské plánování města, severo-jižní kardo a východo-západní dekumanus[11]. Tvořily základ jakési mřížky, v jejichž rámci se později budovaly další ulice. Kardo v Sepfoře byla široká 13.5 metru a tvrdé vápencové kostky na ulici zakrývaly kanalizační systém. Řady vápencových a žulových sloupů podpíraly zastřešené chodníky dlážděné jednoduchou bílou mozaikou a lemované obchody.

Keramické a numismatické nálezy pokrývaly území akropole, západních domácích čtvrtí a oblast dolního tržiště směrem k akvaduktu. Antipásovy mince nezobrazovaly jeho portrét a spíše nesly symboly, které Židé považovali za vhodné, zároveň ovšem nebyly cizí širokému řecko-římskému světu (třtina, palmy a palmové ratolesti). Nalezeny byly dokonce mince s dvěma zkříženými rohy hojnosti. Na dolním tržišti byla objevena bazilika s mnoha elementy ukazujícími na první století. Vnitřek baziliky pokrýval plochu 35 na 45 metrů a její krytý vchod dalších 25 na 40 metrů. Budova měla hlavní loď a dvě chrámové lodi oddělené sloupovím, mozaikovou podlahu, zdi pokryté freskami a nádrže (bazény) lemované mramorem. Sloužila jako administrativní budova, možná také jako tržiště nebo dokonce soudní dvůr.

V oblasti severní strany města, odkud je vidět na údolí Beth Netofah, archeologové odkryli divadlo z první poloviny 1. století. Přestože pro římský styl bylo typické stavění divadel odzdola směrem nahoru, u divadla v Sepforis se zdá, že stavitelé využili reliéfu krajiny a spodní sedadla hlediště vydlabávali do přírodních prohlubní na severní straně akropole podobně, jako tomu bylo u divadel v Řecku. Na druhé straně nese i rysy příbuzné s římskými divadly – klenby a oblouky podpírající vrchní řady hlediště nebo vstup do divadla zvenku kolem sedadel uprostřed hlediště (myšleno uprostřed na výšku). Patří k nejprostším divadlům ve Středomoří, jeho poloměr je jen něco málo přes 70 metrů a kapacita 4000 návštěvníků. Mnoho spár bylo zarovnáno kamením z polí a ucpáno hlínou, takže divadlo pouze působilo jako postavené z dobře opracovaných vápencových kvádrů. Fakt, že spodní část hlediště byla postavena doslova v kopci, rovněž ukazuje snahu stavebníků o snížení výdajů. Také proto v rámci celé stavby nenajdeme mramor. Nedostatky zakrýval štuk, omítka a fresky.[12]

K nahlédnutí do soukromé sféry obyvatel Sepfory archeologům pomáhají zejména nálezy dvou domů, které označili jako Jednotka II (Unit II.) a Dionýsovská vila. Jednotka II leží v západní čtvrti na akropoli a reprezentuje zámožnější rezidenční čtvrť. Byla vybudována na začátku rané doby římské jako součást Héródových projektů přestavby a obývána až do pozdní doby římské. Jedná se atriový dům bez sloupů, běžný mezi bohatšími rodinami žijícími v městském prostředí. Jako u většiny domů v Galileji, byl dvůr skrytý před zraky kolemjdoucích. Venkovní zdi byly široké 70 centimetrů a mohly tak snadno nést i druhé patro. Nádrž na vodu směřující do dvora a několik dalších, umístěných po celém domě, nasvědčuje tomu, že obyvatelé byli schopni zásobovat se vodou a tu poté skladovat.

Některé místnosti v domě zdobily fresky jednoduchého květinového nebo geometrického vzoru a také zelené a červené obdélníky imitující mramorové obložení. Místnosti s freskami měly jemně omítnuté podlahy, stejně jako dvůr, a objevily se i části mozaiky. Ostatní místnosti v domě, včetně kuchyně, měly podlahy z udusané hlíny. Fragmenty zdobených misek, závěsných lamp a mís na kadidlo, stejně jako kostěných spon dokazují, že obyvatelé byly poměrně zámožní. Na druhou stranu však nebyli závratně bohatí, protože kosmetické předměty byly „pouze" kostěné a ne ze slonoviny a keramika byla běžným zbožím dováženým z galilejských vesnic.

Nálezy uvnitř domů jednoznačně ukazují na majitele židovského etnika a náboženství. Dokazují to čtyři stupňovité bazény, identifikované jako mikve, přičemž dva z nich mohly být přistavěny ve střední době římské, když se předchozí dva přestaly ke konci rané doby římské používat. Všechny byly vytesány do skály, na jejímž podloží byl dům vystavěn, a omítnuty. Velikostí stačily pro ponoření celého člověka a každý měl poblíž cisternu různé velikosti, z nichž jedna, propojená s bazénem kanálem, zůstala neporušena.

Potvrzení židovských majitelů napomáhá také nález 450ti fragmentů zvířecích kostí (a to pouze v kuchyni), z nichž jen čtyři by případně mohly být z vepřového, a více než deset fragmentů vápencových nádob a pokliček. Ty mohou souviset s židovskými rituály čistoty, protože Mišna popisuje kamení jako materiál odolný vůči nečistotě. Kamenné nádoby patří, na územích obydlených židy (Judea, Goland a Galilea), k častým nálezům a naopak úplně chybí v Samařsku a podél pobřeží. V další statigrafické vrstvě domu byla objevena menora.[13] Nálezy tohoto typu ukazují, že domácí čtvrtě byly obývány výlučně židy. Dokládá to objevení celkem více než 20ti stupňovitých bazénů, většina z nich sloužila pravděpodobně jako mikve, více než 120ti fragmentů nádob z vápence a vepřové kosti chybějící v celé oblasti během rané doby římské (začínají se objevovat až v byzantském období). Celkově v Sepfoře chybí mnoho rysů řecko-římské kultury: chrám, gymnasium, hipodrom, odeon nebo euergistické nápisy.   

Druhý dům, objevený v Sepfoře, nese označení Dionýsovská vila. Stála jižně od divadla a její výstavbu kladou archeologové na konec druhého nebo začátek třetího století, proto se o ní zmíním jen krátce. Dům o ploše 920 m² měl centrální dvůr obklopený sloupořadím otevřeným na jih spolu s okázalou hodovní síní. Po obvodu byly menší ložnice, pokoje pro sloužící, skladovací místnosti a koupelny. Uvnitř domu byly objeveny fresky a černobílá mozaika s geometrickými vzory. Podlahu hodovní síně pokrývala mozaika, svou kvalitou v celé Galileji výjimečná. Tvořilo ji několik motivů a centrální obdélníková plocha představovala sérii výjevů oslavujících Dionýsův život a slavnosti vína. Římský motiv a oslava boha Dionýsa naznačuje, že vila patřila římskému úředníkovi. Avšak židovský majitel nemůže být s jistotou vyloučen, protože ve třetím a čtvrtém století přijímaly podobné motivy a zjevně pohanské témata dokonce i synagogy.[14]

Dalším významným městem je Tiberias. Jak už bylo řečeno výše, toto dříve Héródovo centrum je dnes prosperujícím městem a proto byly archeologické vykopávky povoleny pouze na jeho části. Typickým znakem Tiberia byla již v Ježíšových dobách brána na jihu města, postavená z jemně opracovaných čedičových kvádrů. Kruhové věže, mající 7 metrů v průměru, vyčnívaly z bránového komplexu, s dvěma výklenky a piedestaly pro sloupy. Brána otevírala město a začínala jí i kardo, ulice vedoucí celým městem od severu k jihu. Zbytky zdí, které opevňovaly město, jsou viditelné dodnes.[15]

Ani o jednom z těchto měst se v evangeliích nedočteme. Přinejmenším podivné je to v případě Sepfory. Badatelé si tuto skutečnost vysvětlují různě. Část z nich se domnívá, že šlo o náhodné opomenutí Ježíšových návštěv v Sepfoře, záměrné vyškrtnutí určitých událostí nebo je to výsledek Ježíšova odporu k hlavnímu městu (Seán Freyne). Ti, kteří kladou důraz na Ježíšův vesnický původ a prezentují ho jako zbožného žida dodržujícího Tóru, vidí příčinu v jeho odporu k helenizovanému a pohanskému městskému prostředí (John Meier, E. P. Sanders). Badatelé zdůrazňující kosmopolitní a helénistické rysy Ježíšova učení mají tendenci rozpoznávat Sepforu jako zdroj těchto myšlenek a věří, že její nepřítomnost v evangeliích je čistě náhodná. Ježíš měl Sepforu navštívit během svého mládí a nebyl tedy důvod, proč by ji zatracoval v době pozdějšího působení (Burton Mack).[16]

O Ježíšově mládí totiž víme z Nového zákona pouze to, že vyrůstal v Nazaretu a byl synem tesaře. Přesto nejsou návštěvy vesničanů v Sepfoře nepravděpodobné. Evangelia mají povědomí o městských rysech, bráně, trzích a ulicích opatřených sloupovím. Marek píše o velkých pohanských městech (Tyr, Dekapolis...), které Ježíš neměl příliš v lásce. Ovšem zda má toto nepřátelství něco společného s židovskou Sepforou je diskutabilní. Když Héródés Antipás položil v prvním století v Sepfoře základy řecko-římského stylu architektury a struktur, držel se standardů vyhovujících židům. V té době se v Sepfoře neprosadily ani pohanské sochy, spisy nebo mince, dokonce ani některé architektonické rysy římského města. Veškeré nálezy pohanského charakteru jsou tvořeny několika drobnými věcmi, z nichž většina se navíc nacházela mimo domy. Krom toho, evangelisté zaznamenávají mnoho setkání Ježíše s pohany: s gerasendským mužem posedlým démony (Mk 5:1), syroféničankou jíž uzdravil nemocnou dceru (Mk 7:24-30), některé příběhy dokonce nabádají židy, aby se zamysleli nad silou své víry, která byla mnohdy slabší než víra pohanů (Lk 7:1-10). Dalším vysvětlením pro nepřítomnost Sepfory v evangeliích, by mohla být politická síla soustředěná v tomto centru. Důvodem by mohlo být Ježíšovo nepřátelství k Héródóvi. Ježíš věděl o uvěznění Jana Křtitele a snad s ním po dobu jeho věznění i komunikoval (Mt 11:2). Po Janově smrti měl dost důvodů proč se neukazovat v sídlech Héródóvy moci.[17]

Dalším předmětem archeologických vykopávek byl Nazaret. Ten leží pouhých 5 km jižně od Sepfory a směrem k ní je také orientován. Vesnice byla v prvním století velice prostá a jednoduchá, rozkládala se zhruba na 4 ha a populace pravděpodobně nepřesahovala čtyři stovky lidí, kteří se zaměřovali především na zemědělství. Z raného římského období nejsou dochovány žádné veřejné stavby, soukromou sféru prakticky vyhladily pozdější křesťanské budovy, snad až na podzemní cisterny, skladovací koše a kdysi obývané jeskyně. Archeologové se domnívají, že doklady staveb nejsou patrné také proto, že se pro stavbu domů používalo kamení z polí a bláto a střechy byly doškové.[18] Nazaret se začal rozvíjet až s počátkem křesťanských poutí v době po konstantinovském obratu. Podle evangelií byl sice Nazaret vesnicí Ježíšova dětství, přesto v ní pro své učení nacházel nejméně pochopení a byl dokonce odmítnut, jak se dočteme v Lukášovi. Lidé shromáždění v synagoze se dožadovali stejných zázraků, jako činil v Kafarnaum. Ježíš nato prohlásil: každý prorok nachází nejméně víry u vás doma (Lk 4:23). Tím přítomné definitivně rozzuřil.

Posledním městem, o němž se zmíním je Kafarnaum, které se v evangeliích objevuje velmi často. Marek o něm dokonce hovoří jako o středu Ježíšovy služby, je s ním spojen první zázrak, uzdravení muže posedlého zlým duchem, dokonce bylo údajně pro Ježíše domovem (Mk 1:21, 2:1). Matouš Kafarnaum označuje jako „jeho město" (Mt 9:1). Přesto se o městě jako takovém dozvíme málo: žijí tam rybáři, je tam celnice a vojenská posádka. Archeologům se podařilo objevit, že Kafarnaum leží v Tel Hum na severním pobřeží Galilejského (Genezaretského) jezera. Nachází se zhruba 4 km od řeky Jordán, která v době Héróda tvořila hranici mezi jeho územím a teritoriem jeho bratra Filipa. V prvním století se rozprostíralo na ploše 6-10 ha a celkový počet obyvatel mohl být 600-1500. Pohlíží se na ni jako na jednu z větších galilejských vesnic. Obyvatelé se živili zemědělstvím a rybolovem.

Většina domů byla seskupena po třech až čtyřech kolem společného dvora. Ulice byly široké 2-3 metry, tedy o mnoho užší než v městských centrech. Žádný dům neměl přívod vody nebo kanalizaci. Nenašly se žádné zbytky veřejných budov, ani bazilika. Nicméně, pokud zdi z rané doby římské, objevené pod synagogou z pátého století, představují základy mladší synagogy, mohla sloužit jak k městským tak k náboženským účelům. Archeologické výzkumy do dnešních dnů nenašly zjevně pohanský výrobek spojený se svatyní nebo chrámem v Kafarnaum. Podle evangelií měla být v Kafarnaum v době Ježíšovy přítomnosti také vojenská posádka. Doklady pro pobyt římských legionářů ve městě sice existuje, ale až z doby, kdy se vojáci podíleli na stavbě Hadrianovy cesty, tedy mnohem pozdější. V Ježíšově době mohlo Kafarnaum obývat několik málo římských úředníků, rozhodně však nebyla sídlem stovky římských legionářů.

Soukromé domy odpovídaly typické židovské vesnici v římské Palestině. Budovy se stavěly z místního tmavého čediče a polního kamení (nutno dodat, že ne příliš kvalitně) a byly kruhově rozmístěny okolo společného dvora. Domy, skladiště a ohradní zdi dvůr chránily a pravděpodobně do něj vedl jen jeden vstup. V domech v Kafarnaum se neobjevily žádné mikve, což ale nemusí nutně překvapit, pokud si uvědomíme, že mohla být veřejná v synagoze, poblíž olivových hájů nebo stejnému účelu posloužilo Genezaretské jezero. Absence mikve uvnitř soukromých domů poukazuje na slabší majetkové poměry v Kafarnaum, a proto také u vybavení domácností nelze očekával zboží z dovozu. Vesničané používaly běžné hrnčířské výrobky, lampy byly nezdobené, jednoduchého typu a opět se našly vápencové nádoby, které ukazují na židovské etnikum.[19]

Podle evangelií se v této židovské vesnici a v jejím okolí odehrálo nejvíce Ježíšových zázraků. Kafarnaum svou polohou, jak vypráví evangelia, nabízelo mnoho příležitostí pro setkání s pohany. Od Dekapole ji dělilo pouze jezero, proto Ježíšovo „překračování na druhou stranu" jasně naznačuje přechod do jinověreckého prostředí. Ježíš si tedy paradoxně vybral z celé oblasti židovské Galileje pro svůj pobyt oblast, kde byl ne-Židy doslova obklopen. Stačilo jen překročit Jordán nebo se dostat přes Genezaretské jezero. Vesnice v příhraničí mu zároveň poskytovala do určité míry „úkryt" před Héródem. Z Kafarnaum pocházeli také dva z Ježíšových učedníků, Jakub a Jan Zebedeovy (Mk 1:20).

Badatelé na základě zmíněných vykopávek stanovili několik archeologických indikátorů židovské identity. Prvním ukazatelem židovské příslušnosti jsou vápencové nádoby sloužící zejména na kapaliny, používané pro rituální čistotu, které začaly mizet až počátkem 2. stol. Druhým indikátorem je stupňovitý omítnutý bazén, identifikovaný jako mikve. Dodnes jich bylo nalezeno 300, nejčastěji v oblastech Galileje, Judeje a Goland. Menší z nich byly součástí soukromých domů, větší se podařilo odkrýt v olivových hájích a v synagogách. Třetí znak židovské identity souvisí se smrtí. Archeologové objevili těla, která byla pohřbena v osuářích. Osuáře se ukládaly v horizontální poloze do podzemních rodinných hrobů zvaných loculi nebo kokhim. Posledním ukazatelem je kostěný profil, v němž chybí vepřové. Zákaz pojídání vepřového masa byl jednoznačně vykládán jako znak židovských hranic. Ačkoli třetí a čtvrtý ukazatel vydává nejméně konzistentní vykopávky, přesto tyto nálezy vykazují základní paralely s židovskou Judeou. Celkově nejsou v Galileji žádné důkazy pro smíšené vesnice a také města byla pravděpodobně převážně židovská. Větší města mimo Galileu, například poblíž Dakapole, měla naopak populaci městských center smíšenou a židovské obyvatelstvo tvořilo menšinu.[20]

Práci bych ukončila prohlášením o nedostatku archeologických důkazů pro domněnku, že by v Galileji, přestože byla pod nadvládou Říma a částečně helenizovaná, žil v prvním století význačnější počet pohanů. Existuje jen několik málo dokladů pro dlouhodobou přítomnost jiného než židovského obyvatelstvo a to zvláště ve srovnání s okolními regiony v daném období.

Použitá literatura:

Jonathan L. Reed, Archeology and the Galilean Jesus: A Re-examination of the Evidence, Harrisburg-Pensylvania: Trinity Press International 2002.

Richard A. Horsley, Archeology, History and Society in Galilee: The Social Context of Jesus and the Rabbis, Harrisburg-Peansylvania: Trinity Press Inernational 1996.

Helena Pavlincová – Břetislav Horyna (ed.), Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003.

International Bible Society (vyd.), Slovo na cestu: Moderní překlad Nového zákona pro 3. tisíciletí, Praha: Luxpress 2000.

[1] Ačkoli jsem si vědoma nevhodnosti slova pohan ve „vědecké práci", budu ho v tomto textu používat jako vyjádření pro jiné než židovské obyvatelstvo na území Galileje.

[2] Jonathan L. Reed, Archeology and the Galilean Jesus: A Re-examination of the Evidence, Harrisburg-Pensylvania: Trinity Press International 2002, 10-11.

[3] Používaná datace (Reed): raně helénské období (332-167 př.n.l.); pozdně helénské (167-63 př.n.l.); raně římské (63 př.n.l.-135 n.l.); střední římské (135-250); pozdně římské (250-363).

[4] Jonathan L. Reed, Archeology and the Galilean Jesus: A Re-examination of the Evidence, Harrisburg-Pensylvania: Trinity Press International 2002, 216-217.

[5] Ibid., 66.

[6] Ibid., 85-86.

[7] Ibid., 70.

[8] Pokud někdo věnuje finanční dar, v nápise, který tuto událost zaznamenává může být uvedeno, jaká suma připadá na hlavu. To znamená na, že lze vyčíst, kolik svobodných občanů nad 18 let město v tu dobu obývalo. Celkový počet dostaneme vynásobením tohoto počtu hodnotou 3,5 (přibližně tak vychází demografické složení obyvatel).

[9] Ibid., 77-82.

[10] Ibid., 84.

[11] Ibid., 90.

[12] Ibid., 116-120.

[13] Ibid., 118-128.

[14] Ibid., 128-131.

[15] Ibid., 91.

[16] Ibid., 101-103.

[17] Ibid., 132-138.

[18] Ibid., 131-132.

[19] Ibid., 139-160.

[20] Ibid.., 43-56, 216-220.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře