Svátek svatého Jakuba

Dnes je svátek svatého Jakuba. Když jsem poslouchala v rozhlase upoutávky na nejrůznější svatojakubské atrakce, vzpomněla jsem si na zajímavost, kterou jsem četla v Náboženství Mezoameriky. Takže stručně shrnu kapitolu Fiesta de Santiago u mayských Tzutujilů.

Svátek je ukázkou míšení starých zvyklostí s nově přijatým náboženstvím. Mayové ho pořádají na svátek svatého Jakuba a nazývají nim q'ij Santiag čili Velké slunce Jakub, oslavy se konají po sklizni první kukuřice. Jakub není pro věřící jen katolickým světcem, ale znázorňuje také božstvo bokunab, které může znásobit vše, čeho se dotkne. To symbolizuje i Jakubův meč, který nezabíjí, ale dotknutím násobí. Lidé musí ovšem k takové nabídce hojnosti přispět provedením příslušných rituálů. Aby mohly posvátné síly obnovovat vesmír, je třeba, aby si jich lidé hleděli.

V knize je popis dvanáctihodinového rituálního procesí čtyřmi částmi vesmíru, jak ho popsal kulturní antropolog Robert Carlsen.

Oslava začíná časně zrána. V katedrále se sejdou členové všech deseti cofradías, tradičních náboženských spolků, oblečení do slavnostních tkaných oděvů. Několik z nich má nosítka se sochami světců. Sochy jsou živoucími obrazy božstev, které v sobě kombinují prvky křesťanské a mayské. Ve středu kostela je pupek světa, z něho vzešlo všechno, co na světě existuje. Pak vynesou světce na schody před kostelem. Kolem sedmé ráno se zpěvem a za stálého popíjení se zhruba 500členné procesí vydá ze schodů na cestu přes náměstí. V tu chvíli se spustí ohňostroj bombas. Procesí postupuje velice pomalu, přecházejí náměstí po linii, která půlí rituální prostor. Tato linie představuje také polovinu obřadního času. Symbolickou funkcí cofradías je pomoci přenést slunce přes oblohu. Za půl hodiny ujde procesí se sochou zhruba 150 metrů, vede je buben a píšťala. Když procesí dosáhne za zpěvu, popíjení a přátelského hovoru konec náměstí, dají se vlevo k prvnímu nároží. Zde je svatyně oslavovaného světce, nyní krytá jehličím. Procesí se zastaví, pokládá nosítka, lidé pokleknou, modlí se a obětují světci posvátný přípitek aguardiente. Jejich oběť živí světce, ten zase sytí svatyni a tu část světa, kterou představuje. Vůdce skupiny cabecera předříkává modlitby v jazyce tzutujil, vyvolává jména božstev a posvátných míst. Pak asi tři čtvtě hodiny následují zpívané modlitby. Za další salvy ohňostrojů se celé procesí zvedá k pochodu k dalšímu nároží, k druhé části světa. Účastníci jsou stále opilejší. Po dalších 45 minutách ujdou asi 90 metrů, dojdou k dalšímu nároží, zase se zastaví, pokleknou, modlí se, zpívají a pijí. Zdrží se zhruba hodinu. Kolují poháry, obvykle po okraj naplněné jedním ze dvou alkoholických nápojů, pálenkou de la ley, nazývanou také aguardiente, která je silná a po několika doušcích ji cítí člověk v hlavě. Druhá je nelegální pálenka contra ley, nazývaná také ptzihuan ya "voda z kaňonu". Pije se velmi těžce, ale nelze ji odmítnout. V této chvíli se procesí už podobá dionýsovské bandě zpitých opilců, lidé si navzájem křičí do uší. Pak se skupina zase zvedne a odchází ke třetímu nároží, třetí části světa. V polovině cesty přes náměstí se lidé zastaví a sundají světce z ramen. Cofradías si předávají náboženskou a materiální odpovědnost, ta skupina, která se starala o svatého Jakuba uplynulý rok, předává svá privilegia a povinnosti další skupině. Ti, kteří světce předávají, cítí smutek, pláčou a sdělují ostatním, jaké požehnání do jejich životů a domovů přinesla roční péče o světce. Pak členové loňské cofradía opouštějí procesí. Nosítek se ujímá skupina, která bude o světce pečovat následující rok, a spolu se stále narůstajícím davem jde ke třetímu nároží. Celý ceremoniál se znovu opakuje. Pak následuje cesta ke čtvrtému nároží, ale tam, kde by měla stát čtvrtá svatyně, je kostel největší protestantské církve, členové jeho sboru sedí na schodech a nesouhlasně se dívají na tu bandu "pohanů". Procesí proto přejde ulici do hostince a oslavuje tam, zpitý dav zpívá, pokřikuje, nahlas se modlí, v davu panuje pocit posvátna a oběti. Obřad už trvá přes devět hodin a procesí symbolicky obešlo celý vesmír, teď se vrací na náměstí před katedrálou. Opakují se modlitby, přípitky, oběti světcům, zpívají se náboženské nápěvy, ale i písně v rytmu marimby, slaví se na nádvoří radnice nebo na schodech před kostelem, podle příchylnosti starosty. Když se pak vyčerpaný, jakoby blouznící dav vrátí na náměstí, vypukne série explozí a lidé rychlým útěkem vynášejí sochy světců k hlavnímu oltáři, zpět do středu světa. Členové cofradías drží stráž kolem soch. Pak členové nové cofradía odcházejí do vlastního obřadního centra, kde budou slavit ještě tři další dni. Po pěti dnech celá komunita opakuje pouť vesmírem ještě jednou.

Svatojakubský rituál stojí opravdu nesmírnou oběť, protože členové cofradía, která drží nad svcětcem patronát, hradí většinu výdajů na oslavu. Stav totální opilosti, která samozřejmě také není bez následků po několik následujících dní, ba týdnů, je "rituální nemocí", je průchodem do změněné reality, cestou do posvátných svatojakubských časů, obohacuje vědomí každého jednotlivce o sobě, o sounáležitosti s komunitou. V průběhu oslav svátku svatého Jakuba Tzutujilové vyčerpají své finanční i emoční zdroje a začíná se opravdu znovu od začátku, podle mayského pojetí vesmíru: život je posvátný dar božstev a lidé mají povinnost takový dar oplácet. Pokud neoplácí, svět se zastaví. Mayové jsou přesvědčeni, že pokud nebudou projevovat bohům svou náklonnost, svět zemře.

Carrasco D.: Náboženství Mezoameriky. Kosmovize a obřadní centra, Praha 1999.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře