Popol Vuh a Genese

Minulý týden jsem také ukončila studium Mayů kolokviem. K němu jsme měli připravit malou úvahu o tom, jestli a jak bylo stvoření v Popol Vuh ovlivněno biblickými mýty o stvoření, Popol Vuh totiž byl zapsán latinkou na základě starých vyprávění, ale v době, kdy ovlivnění španělskými dobyvateli je už možné. Přikládám svou úvahu, ale před ni i link o mezoamerické literatuře pro ty, kdo se s ní zatím nesetkali. Ale rozhodně je dobré si Popol Vuh přečíst.

Celý článek

Řád a oběť

Podle autora knižního Didactyla žijí a umírají bohové podle víry svých vyznavačů. Také si myslím, že každá civilizace, kultura v nejširším smyslu, žije a umírá tím, jak přesvědčeně jednotliví členové dané kultury vyznávají hodnoty, na kterých je postavena.

Celý článek

Svátek svatého Jakuba

Dnes je svátek svatého Jakuba. Když jsem poslouchala v rozhlase upoutávky na nejrůznější svatojakubské atrakce, vzpomněla jsem si na zajímavost, kterou jsem četla v Náboženství Mezoameriky. Takže stručně shrnu kapitolu Fiesta de Santiago u mayských Tzutujilů.

Svátek je ukázkou míšení starých zvyklostí s nově přijatým náboženstvím. Mayové ho pořádají na svátek svatého Jakuba a nazývají nim q'ij Santiag čili Velké slunce Jakub, oslavy se konají po sklizni první kukuřice. Jakub není pro věřící jen katolickým světcem, ale znázorňuje také božstvo bokunab, které může znásobit vše, čeho se dotkne. To symbolizuje i Jakubův meč, který nezabíjí, ale dotknutím násobí. Lidé musí ovšem k takové nabídce hojnosti přispět provedením příslušných rituálů. Aby mohly posvátné síly obnovovat vesmír, je třeba, aby si jich lidé hleděli.

V knize je popis dvanáctihodinového rituálního procesí čtyřmi částmi vesmíru, jak ho popsal kulturní antropolog Robert Carlsen.

Oslava začíná časně zrána. V katedrále se sejdou členové všech deseti cofradías, tradičních náboženských spolků, oblečení do slavnostních tkaných oděvů. Několik z nich má nosítka se sochami světců. Sochy jsou živoucími obrazy božstev, které v sobě kombinují prvky křesťanské a mayské. Ve středu kostela je pupek světa, z něho vzešlo všechno, co na světě existuje. Pak vynesou světce na schody před kostelem. Kolem sedmé ráno se zpěvem a za stálého popíjení se zhruba 500členné procesí vydá ze schodů na cestu přes náměstí. V tu chvíli se spustí ohňostroj bombas. Procesí postupuje velice pomalu, přecházejí náměstí po linii, která půlí rituální prostor. Tato linie představuje také polovinu obřadního času. Symbolickou funkcí cofradías je pomoci přenést slunce přes oblohu. Za půl hodiny ujde procesí se sochou zhruba 150 metrů, vede je buben a píšťala. Když procesí dosáhne za zpěvu, popíjení a přátelského hovoru konec náměstí, dají se vlevo k prvnímu nároží. Zde je svatyně oslavovaného světce, nyní krytá jehličím. Procesí se zastaví, pokládá nosítka, lidé pokleknou, modlí se a obětují světci posvátný přípitek aguardiente. Jejich oběť živí světce, ten zase sytí svatyni a tu část světa, kterou představuje. Vůdce skupiny cabecera předříkává modlitby v jazyce tzutujil, vyvolává jména božstev a posvátných míst. Pak asi tři čtvtě hodiny následují zpívané modlitby. Za další salvy ohňostrojů se celé procesí zvedá k pochodu k dalšímu nároží, k druhé části světa. Účastníci jsou stále opilejší. Po dalších 45 minutách ujdou asi 90 metrů, dojdou k dalšímu nároží, zase se zastaví, pokleknou, modlí se, zpívají a pijí. Zdrží se zhruba hodinu. Kolují poháry, obvykle po okraj naplněné jedním ze dvou alkoholických nápojů, pálenkou de la ley, nazývanou také aguardiente, která je silná a po několika doušcích ji cítí člověk v hlavě. Druhá je nelegální pálenka contra ley, nazývaná také ptzihuan ya "voda z kaňonu". Pije se velmi těžce, ale nelze ji odmítnout. V této chvíli se procesí už podobá dionýsovské bandě zpitých opilců, lidé si navzájem křičí do uší. Pak se skupina zase zvedne a odchází ke třetímu nároží, třetí části světa. V polovině cesty přes náměstí se lidé zastaví a sundají světce z ramen. Cofradías si předávají náboženskou a materiální odpovědnost, ta skupina, která se starala o svatého Jakuba uplynulý rok, předává svá privilegia a povinnosti další skupině. Ti, kteří světce předávají, cítí smutek, pláčou a sdělují ostatním, jaké požehnání do jejich životů a domovů přinesla roční péče o světce. Pak členové loňské cofradía opouštějí procesí. Nosítek se ujímá skupina, která bude o světce pečovat následující rok, a spolu se stále narůstajícím davem jde ke třetímu nároží. Celý ceremoniál se znovu opakuje. Pak následuje cesta ke čtvrtému nároží, ale tam, kde by měla stát čtvrtá svatyně, je kostel největší protestantské církve, členové jeho sboru sedí na schodech a nesouhlasně se dívají na tu bandu "pohanů". Procesí proto přejde ulici do hostince a oslavuje tam, zpitý dav zpívá, pokřikuje, nahlas se modlí, v davu panuje pocit posvátna a oběti. Obřad už trvá přes devět hodin a procesí symbolicky obešlo celý vesmír, teď se vrací na náměstí před katedrálou. Opakují se modlitby, přípitky, oběti světcům, zpívají se náboženské nápěvy, ale i písně v rytmu marimby, slaví se na nádvoří radnice nebo na schodech před kostelem, podle příchylnosti starosty. Když se pak vyčerpaný, jakoby blouznící dav vrátí na náměstí, vypukne série explozí a lidé rychlým útěkem vynášejí sochy světců k hlavnímu oltáři, zpět do středu světa. Členové cofradías drží stráž kolem soch. Pak členové nové cofradía odcházejí do vlastního obřadního centra, kde budou slavit ještě tři další dni. Po pěti dnech celá komunita opakuje pouť vesmírem ještě jednou.

Svatojakubský rituál stojí opravdu nesmírnou oběť, protože členové cofradía, která drží nad svcětcem patronát, hradí většinu výdajů na oslavu. Stav totální opilosti, která samozřejmě také není bez následků po několik následujících dní, ba týdnů, je "rituální nemocí", je průchodem do změněné reality, cestou do posvátných svatojakubských časů, obohacuje vědomí každého jednotlivce o sobě, o sounáležitosti s komunitou. V průběhu oslav svátku svatého Jakuba Tzutujilové vyčerpají své finanční i emoční zdroje a začíná se opravdu znovu od začátku, podle mayského pojetí vesmíru: život je posvátný dar božstev a lidé mají povinnost takový dar oplácet. Pokud neoplácí, svět se zastaví. Mayové jsou přesvědčeni, že pokud nebudou projevovat bohům svou náklonnost, svět zemře.

Carrasco D.: Náboženství Mezoameriky. Kosmovize a obřadní centra, Praha 1999.

Todos Santos

Pravděpodobně jste se v tomto týdnu vydali na hřbitov, abyste dali květiny na hroby svých blízkých, případně zapálili svíčky.

Jak se slaví Todos Santos a Día de los Muertos v Latinské Americe?

Je to jeden z nejoslavovanějších svátků, je příkladem kombinace předkolumbovských rituálů a katolických obřadů. Trvá skoro týden a prostřednictvím veřejných i rodinných obřadů se mohou setkat zemřelí členové rodiny s pozůstalými a obnovit tak rodinné společenství. Každá domácnost věří, že duše zemřelých odešly na cestu do podsvětí. Cesta duší dobrých lidí bývá přímým a úzkým přechodem do jiného světa, cesta duší nedobrých lidí vede po širokých, ale složitých stezkách. Všichni nakonec dorazí k hluboké řece, kterou mohou duše přejít jen s pomocí psa, který je přenese na druhý břeh. Všichni živí sdílejí přesvědčení, že kvalita jejich života závisí také na tom, jak se chovají ke svým mrtvým, je třeba jim věnovat náležitou úctu, oběti a vzpomínku. Proto jsou připravy i průběh Dušiček komplikovanou záležitostí. V dekoraci rodinných i hřbitovních oltářů nesmí chybět květy měsíčku, které si ve většině domácností pěstují sami výsevem uprostřed srpna, aby koncem října byly v plném květu. Počátkem října je třeba rozhodnout o nezbytných financích a nákupu na bohatou dekoraci rodinného oltáře, hrobů a na uspořádání obřadní hostiny. Největší důraz se klade na přípravu speciálních pokrmů pro zesnulé. Peče se chléb, zavařuje se ovoce, z cukru se vyrábějí malé lebky a ze semínek dýní, zavařených jablek, hrušek nebo kdoulí se modelují lidské figurky, ty jsou pak dekorací oltářů a hrobů. Na oltáři jsou kromě potravin také destiláty a jiné nápoje, květiny, oblečení i šperky, obrázky a sošky. Je prostřeno k nádherné slavnosti a hostině duší zemřelých. Pro duše je třeba vyznačit cestu domů, cesta je tvořena okvětními lístky měsíčků pokropených svěcenou vodou. Předpokládá se, že zemřelí přicházejí od 31.10 kolem třetí odpoledne až do 1.11 do devíti večer, podle toho, jakou smrtí zemřeli. Až jsou všichni zemřelí zpátky ve svých původních domovech, bývá místnost s domácím oltářem a hostinou pro zemřelé až do rána uzavřena, aby si mohli nerušeně užívat. Pak se zemřelí vydávají zpět na hřbitov a společně se svými živými příbuznými slaví. Zhruba osm hodin na hřbitově hraje kapela. Nakonec se rozsvěcují svíce a rozezvučí kostelní zvon, který doprovází duše mrtvých na zpáteční cestě do hrobů.

Carrasco D. (1999): Náboženství Mezoameriky. Kosmovize a obřadní centra, Praha

Slavnost nového ohně

Už jsem tu psala o posvátném čase v mayské civilizaci.

I Aztékové považovali čas za posvátný, dokonce se u nich dá hovořit o chronokracii, cyklickému času bylo podřízeno všechno lidské konání. Den se dělil na 13 světlých a 9 tmavých částí, každá byla reprezentována božstvem, božstva denních časových úseků tak byla rozdělena do dvou skupin, světlá Tonateuctin, božstva nebes, reprezentující 13 úrovní nebes, a tmavá, Yoalteuctin, božstva podsvětí, reprezentující 9 úrovní podsvětí. Jsou vlastně poutí Slunce, které prochází denní oblohou a v temných hodinách prochází podsvětím, aby se s ranním úsvitem zase ukázalo na nebesích. Přitom je zajímavé, že v obou skupinách se vyskytuje 6 stejných božstev, to není projev nedůslednosti, ale zásadně podvojného chápání skutečnosti. I tato civilizace, stejně jako všechny ostatní v mezoamerickém prostoru, používala hlavně dva kalendářní cykly, sluneční rok s 365 dny a posvátný rok o 260 dnech. Datací podle obou vznikl 52 letý cyklus, xiuhmolpilli. S každým koncem takového cyklu očekávali Aztékové konec světa a nový začátek rozhodně nepovažovali za samozřejmost. Před koncem období nechali vyhasnout všechny ohně a zničili všechno zařízení svých domů, všichni se postili a naříkali, očekávali katastrofu. Na Hvězdném vrchu Huixachtecatl v chrámu na vrcholu pozorovali kněží souhvězdí Plejád a až po jejich průchodu poledníkem si byli jisti, že jejich svět bude dál trvat. Kněží obětovali lidskou oběť, většinou vybraného válečného zajatce, tak, že ho položili zády na obětní kámen, čtyři pomocníci ho drželi napnutého za ruce a nohy, a hlavní obětník mu rychle provedl řez pod posledním žebrem a vytrhl z rány srdce a ještě tlukoucím potřel sochu božstva (srdce později spálili, aby se tak jistě dostalo k Slunci). Kněží pak v hrudi obětovaného zažehli nový oheň a ten byl následně pochodněmi roznesen do všech příbytků, nové 52leté období života mohlo začít. Tady si to musíme trochu vysvětlit. Podle Aztéků byl svět cyklicky tvořen vlastním obětováním se bohů, svět byl prostě stvořen obětí a obětmi je také udržován v chodu. Aztékové sami svůj svět považovali za pátý v pořadí. V aztéckých rituálech krev a srdce představovaly zdroj vesmírné energie tony. Aby se vesmírná energie, která působí svit Slunce, vláhu deště, růst plodin a vůbec život na zemi, všechna nespotřebovala, musela se tím nejvzácnějším, tedy krví a srdci, zase doplňovat.

P.S. Měla jsem dotaz, na který jsem ale nedostala odpověď, protože je to možná příliš malá podrobnost, o které se už neví. Totiž pokud nešvindlovali a oheň si nezálohovali, jak mohli zažehnout nový v hrudi oběti? To je přece jen dost vlhké prostředí. Nic mi nenapadlo, tak se přikláním spíš k tomu zálohování.

Kováč M. (2002): Slnko jaguára.Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava

Posvátný čas

Pro mayskou civilizaci byl čas posvátný, byl dokonale cyklický ve velkých celcích. Dovedli ho počítat a sledovat s velkou přesností v několika na sobě navzájem nezávislých cyklech.

Výchozím datem dlouhého mayského kalendáře byl rok 3113 př.n.l. Na počítání času používali dvacítkovou poziční soustavu a znali nulu. Jako příklad uvedu právě zmiňované datum zapsané jako13.0.0.0.0 4 Ahau 8 Kumk'u. Kin byl den, uinal = 20 kinů je měsíc, tun = 18 uinalů je rok. Dál jsou katuny, baktuny atd. Základní časová jednotka tun měl tedy 360 dnů, ke kterým se připojoval na konci roku ještě jeden měsíc o 5 dnech uayeb, který byl považován za nešťastný. Tento sluneční kalendář se jmenoval Haab a sloužil hlavně pro zemědělské práce. Mimo něj měli ještě posvátný kalendář Tzolkin o 260 dnech. Každý den byl pak určen pozicí v obou kalendářích, tak vzniklo 18980 dvojdatumů, což odpovídalo 52letému mayskému kalendářovému cyklu. Obě části dvojdatumu byly chápány jako bůh, který nese svůj náklad v nekonečném časovém procesí, složeném z bohů, příslušných určitému sledovanému cyklu. Na konci odpovídající časové jednotky si bůh sedl a odpočíval, a jeho místo zaujal bůh následující časové jednotky daného cyklu. Ovšem procesí se pohybovalo v kruhu, takže se daný bůh se svým nákladem zase po dané době do procesí zapojil. Protože náklad byl pro určitého boha charakteristický, dal se tak vlastně ze znalosti minulých událostí vypočítat předpokládaný průběh budoucích dějů.  Toto chápání času vedlo k velkému rozvoji astronomie, která byla pro vytváření takových osobních i státních "kondiciogramů" potřebná. Mayští astronomové určili přesně délku tropického roku, oběh Měsíce, synodický oběh Venuše, délku hvězdného roku, dokázali předpovědět zatmění Slunce. Kromě slunečního roku znali Mayové také Venušin rok, stanovili její synodický oběh na průměrných 584 dní v pětiletém cyklu. K doplňkovým výpočtům a astronomickým zpřesněním počítali i měsíční kalendář a 819tidenní cyklus a některé další odvozeniny astronomických cyklů. Pomocí korekcí doplňkových řad se jim podařilo zpřesnit sluneční rak na 365,242, což je lepší hodnota než nnše současná kalendářní s přestupnými roky. Ukončení pětiletého cyklu Venuše, který se navíc přesně shoduje s osmi roky slunečního cyklu, bylo slaveno náboženskými slavnostmi. Největší význam mělo ale období 104 roků, kdy se sešly všechny tři vzpomínané cykly, Venušin, sluneční i posvátný. Tento okamžik byl vždy očekáván s velkým napětím, protože se rozhodovalo o bytí nebo nebytí celého světa.

Kováč M. (2002): Slnko jaguára. Náboženský svět Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava

Panna Marie Guadalupská

nové se starým dohromady

Staré kulty hned tak neumírají.

Podle legendy se v prosinci roku 1531, necelých deset let po dobytí Mexika, Juanu Diegovi, pokřtěnému indiánovi, zjevila u hory Tepeyac světice tmavé pleti, Panna Marie Guadalupská. Když zjevení ohlásil církevním představitelům, nechtěli mu věřit. Vrátil se proto k Tepeyacu a požádal světici o pomoc. Ta mu nařídila, aby sebral květy z růžového keře, který opodál zázračně v suché zemi bez ohledu na nepatřičnou dobu kvetl, a uložil je do kabátu. Když to udělal a pak kabát rozevřel, objevila se podoba Panny Marie Guadalupské v zářivých barvách a se svatozáří.Takový důkaz přesvědčil i církevní představitele a zjevení bylo uznáno. Na místě byl v roce 1559 postaven chrám, kde tisíce poutníků mohou kabát s podobou světice obdivovat. To by samo o sobě nebylo nic až tak zvláštního, kult Panny Marie přivezli Španělé, a byl vždy velmi silný na všech územích pod jejich kontrolou. Ovšem místo, kde se Panna Marie Guadalupská Juanu Diegovi zjevila, nebylo jen tak náhodné a bezvýznamné, ale byla to hora dříve zasvěcená aztécké bohyni matce Tonantzin. Hora Tepeyac byla součástí trasy rituálních aztéckých poutí, které měly zajistit dostatek životodárného deště. Sám zachovaný obraz je nesporně pozdější než udává legenda, podoba Panny Marie Guadalupské nemá ale rysy předkolumbovské bohyně, ale spíš připomíná originální obraz Panny Marie z Guadalup, který je svým původem byzantský. Má podobu  tmavé světice se solární svatozáří stojící na vzrůstajícím srpku měsíce.

Od šestnáctého století dodneška se kult Panny Marie Guadalupské stále rozvíjel. První velký veřejný zázrak byl zaznamenán v roce 1629, kdy byl obraz nesen v procesí z Tepeyacu do Mexiko city, aby uchránil metropoli před hrozícími záplavami. Oficiální patronkou Mexika byla vyhlášena v roce 1739. V roce 1810 vedl její obraz hnutí za nezávislost. Teď není jen patronkou Mexika, ale celé Ameriky, a počet jejích příznivců neustále vzrůstá. Koncem minulého století byl postaven nový moderní velký chrám, kde mohou zázračný kabát obdivovat miliony poutníků, kteří jsou vezeni kolem něho na pohyblivém schodišti, aby dlouho před obrazem nestáli a nebránili tak ostatním. Poutníci při poutích skládají své sliby, činí pokání, někteří cestu ke světici konají dlouhé míle po kolenou. Dvanáctého prosince je slaven svátek na oslavu zázračného zjevení. Začíná serenádami, zpívanými slavnými umělci. Celý den se na chrámovém dvoře střídají skupiny tanečníků náboženských tanců. Tanečníci jsou živým, připomenutím synkretických tendencí, zvlášť skupina  Concheros, která tančí v předhispánských kostýmech, muži v bederních zástěrkách přes kalhoty a s nádhernými čelenkami z peří, ženy v dlouhých šatech pošitých flitry. Hlavně pro mladší generaci je stále populárnější hledat  kořeny a mexickou identitu. Kult Panny Marie Guadalupské je také velice populární v kruzích Chicanos v USA, kterým pomáhá udržet mexické povědomí a je pro ně symbolem pouta s rodnou zemí.

Gonzálesová Torresová Y.: Our Lady of Guadalupe and Other Catholic Saints in Mesoamerican Cosmovision in Doležalová I.(eds.): Religions in Contact, Brno, 1996
Carrasco D.: Náboženství Mezoameriky, kosmovize a obřadní centra, Praha, 1998, str.178-182

Xochiyaoyotl

květinové války

Otázka v testu: Vysvětlete pojem xochiyaoyotl. Musím se přiznat, nevěděla jsem, taky jsem nevěděla, jak popsat calmécac a navíc jsem rituál lidské oběti bohu ohně Huehueteotlovi připsala jinému bohu. Ale naštěstí i tak jsem se s bodovým ohodnocením do limitu vešla a Náboženství Mayů, Aztéků a Inků mám.

Nevěděla jsem to slovo, ale "květinové války" – xochiyaoyotl jsou rozhodně zajímavé. Je to něco, co se v jiných kulturách nenachází. Aztékové totiž vedli tyto války bez jakékoliv záminky, nešlo o dobytí území. Bojovaly jen vybrané oddíly rytířů na předem rituálně vybraném místě a cílem bylo na obou stranách získat zajatce pro obětování. Vybranými oddíly byly řády Orlů a Jaguárů, které samy měly náboženskou symboliku. Jejich příslušníci byli oblečení ve zvířecích maskách a pláštích, které znázorňovaly příslušnost k řádu. Do těchto řádů se mohl dostat jen tequihuah, tedy veterán, bojovník s množstvím zkušeností a zásluh. Přitom potenciálním bojovníkem se každý aztécký chlapec už rodil, válka byla u Aztéků tak důležitá a posvátná, že každý narozený chlapec dostal prvně do ruky miniaturní luk a šípy a byl tak zasvěcený válce. V deseti letech chlapce ostříhali a nechali mu jen jednu kadeř v zátylku, kterou mu ustřihli až v bitvě zajal svého prvního zajatce. S počtem zajatců se zvyšovala i vojenská hodnost a tím i možnost přijetí do několika vojenských řádů. Z nich Orlové a Jaguáři byli nejprestižnější a tvořili jádro aztécké armády. Orlové symbolizovali sluneční božstvo a Jaguáři svět země a podsvětí, v jejich útoku tak bojoval celý svět ve své dualitě. Obětování zajatců sloužilo potom jako výživa těm božským silám vesmíru, které na zemi udržovaly život. Zajatci museli být chyceni živí, jejich zabití v bitvě bylo neprosto neodpustitelné mrhání vesmírnou energií.Takový způsob vedení války byl ovšem nevýhodou při boji se Španěly.

Kováč M. (2002): Slnko jaguára. Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava

Elitní školy s tvrdou kázní

Tak jsem si řekla, že přispěju do debaty o školách...

...ale nemějte strach, řeč bude o školách aztéckých

Aztécká společnost byla před dobytím Mexika Španěly složena vlastně jen ze dvou základních společenských vrstev, šlechty pipiltin, která zastávala kněžské i správní úřady a neurozených obyvatel, většinou rolníků, ale také řemeslníků macehualtin. Úřady nebyly v rodech šlechty dědičné, pro zastávání úřadů se vybíralo podle zásluh a schopností. Pipiltin tvořili 5-10% obyvatel. Do své společenské vrstvy se každý narodil, prostupnost mezi nimi byla malá, v zásadě mohl příslušník macehualtin získat statut pipiltin jen obvzlášť velkým hrdinstvím v boji, měřeno hlavně počtem zajatých nepřátel, určených pro obětování. Válka byla zaměstnáním všech obyvatel bez rozdílu. Každá vrstva měla svoje vnější znaky, lišily se způsobem oblékání, zdobení i bydlení. Některé nápoje a jídla byly určeny jen pro pipiltin, také poschoďové domy si směli stavět jen pipiltin, ani bohatým macehualtin to nebylo pod trestem smrti dovoleno. Přesto mezi oběma skupinami nedocházelo k žádným sociálním třenicím, obě skupiny byly komplementární a odpovídaly tak na společenské úrovni zásadně podvojnému aztéckému vidění světa.

Tato podvojnost se uplatňovala i ve školství. Každá skupina měla svůj typ povinné školy pro svoji mládež. Škola byla povinná pro všechny děti mezi 10-15 rokem, a to pro chlapce i děvčata, ale odděleně. Děti Macehualtin  měly školu telpochcalli (dům mládeže), kde se učily zpívat, tancovat, hrát na hudební nástroje pro svátky a rituály. Nejdůležitělší ve výchově chlapců byl ovšem vojenský výcvik a příprava na válku. Školy pro pipiltin, calmécac byly exkluzivnější záležitostí. Byly vždy přímo spojené s chrámem. Děti pipiltin se v nich učily rétoriku, strategii, náboženství a vedení války, ale také se vzdělávaly v astronomii, astrologii, ve čtení a počítání pomocí piktogramových kodexů. Dominantní byly kněžské a vojenské vědomosti. Disciplína v calmécac byla velice přísná, žáci se cíleně učili snášet utrpení a bolest, aby dosáhli mistrovství ve fyzickém i psychickém sebeovládání. Učitelé na obou typech škol byli absolventy calmécac,patřili do skupiny obyvatel, kterým se říkalo tlamatinime, volně přeložené myslitelé, páni myšlení. Kromě výuky náboženství v obou typech škol se také zabývali tvořením náboženských norem a teologickými spekulacemi, leckdy velice jemnými a propracovanými. O tom jindy.

Kováč M.(1999): Tlamantinime a ľudová zbožnosť u starých Aztékov in Bělka L. – Kováč M.eds.(1999): Normativní a žité náboženství, Masarykova univerzita Brno – Chronos Bratislava

Oblíbená míčová hra

Překvapil mne zájem o religionistická témata, nepředpokládala jsem ho. Ale abyste neupadli v domnění, že studujeme jen starověká náboženství Předního východu, rozhodla jsem, v pondělí vhodně, pojednat o míčové hře.

Posvátná míčová hra pitz byla známá a provozovala se v prostředí ovlivněném mayskou kulturou, ale její areál přesahovala. Měla obrovský rituální význam. Hřiště jsou zpravidla ústředním prvkem každého mayského města. Hřiště mělo tvar oboustranného T nebo možná názorněji jako velké patkové písmeno I s protaženou horní i spodní patkou. Hrálo se s velkým, plným kaučukovým míčem, což bylo jistě pro hráče i dost nebezpečné. Byli proto vybaveni chrániči různých částí těla. Podstata hry byla v odrážení pružného, ale velmi tvrdého míče tělem, hlavou a boky předepsaným způsobem, (který se ale regionálně lišil) tak, aby míč prošel jedním z "košů", které byly postavené na  užších stranách hřiště. "Koše" byly obruče, umístěné vertikálně (ne horizontálně jako v košíkové). Jejich průměr byl jen o něco málo větší než průměr používaného míče. Hrálo se na body za průchod míče obručí a zvítězilo to mužstvo, které získalo za určený čas víc bodů. Počet hráčů se lišil podle významu hry a velikosti hřiště, nejčastěji tvořili mužstvo čtyři nebo dva hráči, ale mohla být i hra jednoho proti jednomu. Ve výbavě hráčů kromě chráničů těla byly i předměty, jejichž funkce není úplně spolehlivě objasněna, sloužily pravděpodobně na rozehrávky, odrážení nebo dorážení míče. Jejich tvar je známý z archeologických nálezů, kde se v hojném počtu vyskytují v kamenném provedení. Kamenné předměty se ovšem při hře nepoužívaly, (sama jejich váha to vylučuje), ale sloužily s největší pravděpodobností jako matrice při výrobě kožených předmětů používaných při hře. Jsou ovšem i zastánci teorie, že tyto kamnenné artefakty sloužily jen rituálním účelům. Všechny předměty, které se hry týkaly, byly považovány za posvátné, zobrazení hry v sochách, reliéfech i malbách je velice časté. Hru popisuje i Popol Vuh, mayská mytologická kniha. Líčení zkrátím, zájemce odkazuji na literaturu. Stručně: Hlavní hrdinové, dvojčata Hunahpú a Ixbalanké jsou vyzváni ke hře proti pánům Xibalby (to je mayské podsvětí), a nakonec po spoustě různých zkoušek zvítězí. Protože dvojčata jsou reprezentací Slunce a Měsíce, domnívají se badatelé, že hra byla rituálem, který měl vždy znovu aktualizovat vítězství nebeských sil nad temnotou a smrtí. Neví se jistě, zda mužstvo, které prohrálo, bylo nakonec rituálně obětováno, či byl-li obětován jen nějaký zástupce, ba dokonce snad i jen někdo z diváků. Oběť se v tomto případě prováděla stětím hlavy. K problematice lidských obětí, jejich významu, se určitě ještě vrátím, je to závažné a dalo by se říct, všudypřítomné religionistické téma.

Dnes bych jenom potřebovala poradit. Myslíte, že by bylo vhodné podobnou praxi s obětováním poraženého mužstva zavést i v našem fotbale? Obávám se, že jsou fotbaloví hráči příliš drahé zboží a za chvíli by jich byl nedostatek. Možná by stačilo, kdyby byli obětováni hráči, kteří dostali červenou kartu. Nebo za dopink? Případně bychom mohli obětovat nepoctivé rozhodčí. A úplně nakonec si nechávám návrh, že vhodnou obětí by byli násilničtí fanoušci, z těch by měli v Xibalbě jistě radost.

Kováč.M (2002): Slnko jaguára. Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava
Coe M., Snow D., Benson E. (1998): Svět předkolumbovské Ameriky, kulturní atlas, Knižní klub, Balios, Praha