Náboženství jezídů

Přidávám práci Štěpána Kováře, kolegy z Plzně.

1. Problematika názvosloví

Toto náboženství a jeho vyznavači jsou obestřeni tajemnem, legendami, pomluvami, problémy a hlavně nedostatkem informací. Již samotný nadpis tohoto článku předesílá jeden  z problémů. Tím je pojmenování: na západě je již zaběhnuté označení jezidismus pro náboženství a jezídé pro jeho vyznavače. Faktem je, že naprostá většina jezídů hovoří kurdsky, jejich náboženské texty jsou v kurdštině a také Kurdy jsou (až na některé výjimky, které se od Kurdů distancují). V kurdštině pak existují názvy ezdijátí pro náboženství a ezdí či ezídí[1] pro vyznavače. Dosti běžné je i arabské označení al-jazídíja[2] , které znamená obojí výše zmíněné. Etymologicky by tyto výrazy byly asi nejblíže středoperskému slovu jazd či jazad[3], které označuje božstvo nebo boha, ale také slovu jazata pocházejícím z Avesty   a znamenajícím jakýsi božský aspekt.[4] Další vysvětlení jména jezídé tvrdí, že slovo je odvozeno ze jména druhého umajjovského chalífy Jazíd I. ibn Muawija, který nechal zlikvidovat syna Muhammadova bratrance Alího Al- Husajna i s jeho rodinou a doprovodem nedaleko irácké Karbalá. Tato domněnka je většinou propagována Ši´ity, kteří v jezídech spatřují potomky a uctívače Jazída právě kvůli masakru v Karbalá. Ačkoli to jezídé jakkoli popírají, je možné setkat se s názory, že chalífa Jazíd I. je doopravdy uctíván, dokonce je i zařazen mezi jezídské boží „sedmero". Těžko lze tvrdit, že jde či nejde o tutéž historickou osobu. Jedinou spojitostí by mohl být „zakladatel" jezidismu ´Adi ibn Musafir (mezi Jezídy Šejk ´Adi),  jenž pocházel z umajjovského rodu. Pokud jde o samotné jezídy, přiklánějí se ke kurdskému ezdí s tím, že je odvozeno do az dá ,což je předpokládaný boží výrok „Já jsem stvořil."[5]

2. Lokalizace

                Vzhledem k tomu, že naprostá většina jezídů jsou Kurdy, sdílí s nimi i problematiku územního vymezení. Vyznavači jsou rozptýleni zejména v severním Iráku, Sýrii, Turecku, Iránu, v některých zemích bývalého Sovětského svazu a také v Německu, kam byli nuceni emigrovat z politických důvodů zejména z Iráku a Turecka. Největší koncentrace zůstává nadále v místě vzniku náboženství nedaleko Mosulu v pohoří Šingál (Jabal Sindžár), kde je i nevětší svatyně v Láliši. Tam se ve 12.století usadila ´Adiova skupina v nestoriánském klášteře. Ten se stal pod názvem Tekké nejsvatějším místem jezídů. Odhady týkající se počtu jezídů se velmi různí. Nejpravděpodobnější odhad tvrdí, že v Iráku žije 150 000, 15 000 v Sýrii, 60 000 v Zakavkazku a 40 000 v Německu[6]. Dohromady tedy ani ne půl milionu. Bohužel vzhledem k přísným endogamním zvyklostem a nemožnosti konvertovat k jezidismu bude jejich počet ubývat. To platí zejména pro jezídy v emigraci, ale i na východě k němu dochází. V současnosti tvoří největší komunitu jezídé žijící v Šingálu.

3. Náboženství mezi Kurdy

                Mezi Kurdy můžeme najít velkou variabilitu v náboženských vyznáních. Ať jsou to hlavní náboženské proudy jako křesťanství a islám,tak i stále živá „menší" náboženství, k jejichž vyznavačům patří např. kizilbaši, jezídé, ahle Hakk, ale i muslimské „sekty"[7]jako třeba alevité. I mezi Kurdskými křesťany je různorodost náboženského myšlení patrná, najdeme mezi nimi Jakobity, Nestoriány i příslušníky Arménské církve. Pokud jede o „menší" náboženství, kam řadím i jezidismus, mají hodně společného. Zejména kořeny v hluboké minulosti (resp. předislámské) a tedy i prvky předislámské tradice stejně tak jako prvky klasického islámu. Například tradici uctívání slunce, jež náležela starodávné sektě Šamsí[8],která je ovšem doložena ještě v 19.století v dnešním Turecku,[9]můžeme v živé podobě vidět právě u jezídů. Ti se klanějí slunci a líbají zem tam, kde se jí poprvé dotknou paprsky. Pokud jde o jezídské kořeny, můžeme spojitosti nalézt i v zoroastrismu. Jezídé stejně jako zoroastrovci chápou existenci zla a dobra a tedy i principy dualismu. Tolik pro ilustraci. Pochopitelně i další náboženství, se kterými se jezídé setkali, zanechala v jezidismu stopy, ale o tom později.

4. Původ

                Původním územím obývaným jezídy byl severní Irák přibližně od 12.století a je jím dodnes. Samotní jezídé nemají ucelený názor na svůj původ (viz.1.). Nejpravděpodobnější je tvrzení týkající se Šejka 'Adiho, původně  'Adi ibn Musafir (?1075-1160/62)[10], který byl muslimským sufistou, vedl asketický život, pravděpodobně konal zázraky  a patřil do rodu Umajjovců. S jezidismem však neměl nic společného, ten vnikl až po jeho smrti a byl založen jeho žáky a stoupenci. Nejednalo se o jezidismus jak ho známe dnes, ale o jeho prvotní verzi, která byla silně islamizovaná a jejímiž vyznavači byli 'Adiho stoupenci, pro něž se ustálil výraz Adawíja (adíjovci).[11]Až později se obohatili o předislámské zkušenosti a náboženské praktiky, se kterými se setkali právě v pohoří Šingál a ty posléze převládly nad islámskými prvky. Proto na ně muslimové nahlížejí jako na odpadlíky od islámu a navíc Ši'ité jim přisuzují podíl na Husajnově smrti.

Nábožensky svůj původ vykládají asi takto: Považují se za potomky samotného Adama, resp. jeho syna Sahida[12] (nikoli jako muslimové, křesťané a Židé, kteří vzešli ze spojení Adama s Evou). O tomto původu existuje několik verzí. Uvádím zde jen tyto dvě: Jednou si Adam odplivl a z té sliny se stal chlapec.[13] Druhá a častěji zmiňovaná říká, že Adam s Evou vedli při, komu náleží jejich potomci. Rozhodli se „soutěžit", kdo je lepší. Každý položil své „sémě" do džbánu. Z Evina se vylíhli červi a hmyz, zatímco z Adamova chlapec. K tomuto příběhu se váže ještě jedna malá obměna[14], kde spor rozřešil anděl Gabriel, který vzal každému kapku krve z čela a umístil je do džbánů, dále je to stejné. I příběh o potopě světa sdílejí jezídé s ostatními „velkými" náboženstvími, jen je trošku modifikován, a potopy byly podle nich dvě. Rozdílem je již samotný vznik potopy, kdy se zvedla spodní voda, příčinou tedy nebyl déšť. Archa však narazila na vrchol hory Sinnilkúb. Tam se had nabídl, že díru zacpe pod podmínkou, že mu Noe dá krev člověka. Cestou ještě jednou narazili na vrcholek hory Maklúb kvůli opadávajícím vodám, až konečně přistáli na hoře Džudí (tak jako v Koránu). Nicméně Noe slib nedodržel a pro jistotu vhodil hada do ohně. Jenže z popele se vylíhly štěnice, aby nakonec mohly pít krev člověka (tato tradice je běžná i mezi muslimskými Kurdy[15]). Pak přišla ještě druhá potopa, kterou přežil pouze muž jménem Na´mi, přezdívaný Malik Mirán[16], ale také Malik Salem[17] a ten se stal druhým zakladatelem jezídské „rasy".

5. Kosmogonie    

Mýtus o stvoření světa[18] vypadá následovně. Nejprve stvořil Bůh Perlu, která obsahovala Vše, pak stvořil sedm andělů a uzavřel smlouvu s jejich vůdcem, který se pak stal vládcem tohoto světa. Pak byl obětován býk (zjevně vliv předislámské íránské tradice) a Perla se roztříštila, z ní vzešlo světlo a svět. Tuto tradici jezídé sdílejí se sektou ahle Hakk žijící v okolí Mosulu (tak jako jezídé). Ahle Hakk se řadí ke zvláštnímu proudu ši´itského islámu, ale přesto vykazuje předislámské tradice. V kultu je pak snadno rozpoznatelný vliv staroíránské (indoevropské) tradice.

Po stvoření sedmi andělů a světa Bůh stvořil Adama a podrobil anděly zkoušce. Toto je bod, ve kterém se nejvíce různí a protiřečí si výklady jezídů a muslimů. Andělé se měli po jednom poklonit Člověku. Jediný Malak Taúsí (mezi jezídy stojí v centru kultu) se nepoklonil. Respektive učinil totéž co satan v Koránu, kde byl pak Alláhem potrestán a proklet za svou neposlušnost. Podle jezídů správně rozpoznal, že poklona náleží pouze Bohu, naopak muslimové přirovnávají Malaka Taúse k satanovi. Odtud pochází hanlivé označení „uctívači ďábla". Navíc jezídé mají zapovězeno vyslovit slovo satan a jemu podobné či slova týkající se zla. Zde cituji stručný výčet zapovězených slov, které uvádí G. R. Driver[19]: „Při vyhýbání se zapovězeným slovům jsou jezídé velice důslední a přísní. Je například zakázáno vyslovovat nejen slovo shaitan (Satan), ale i iblis (Ďábel), Ahriman (princip zla) a dokonce ani slovo la´an (prokletý) a od něj odvozené la´nah (prokletí), ma´ĺun (proklatý) a rashim (označení Satana v Koránu). Nesmí se vyslovit ani slova podobně znějící jako například: shatt (proud) a jemu podobné shejtan a na´l (opánek). Na druhou stranu ale mají slova, která zastupují slova zakázaná, například: ďábel se opisuje jako  malik-ul-qauwád „ král noci" a třeba slovo shatt (proud) je nahrazen slovem nahr (řeka) nebo jinými synonymy.". Zde stojí za povšimnutí slovo Ahriman jež bezesporu náleží zoroastrovské tradici. Tento zákaz je však zakořeněn v jiné tradici. Vznikl v momentu, kdy Malak Taúsí měl „vyhnat", spíše poslat Adama do světa, ten se však vzepřel a anděla nazval šajtánem.[20]

6. Vztah k ostatním náboženstvím

                Ačkoli jezidismus mezi ostatními kurdskými věroukami zastupuje jen menšinu, je velice často respektován a mnoho Kurdů (ač jiného vyznání) jej považují za své prapůvodní náboženství. Z vysokého nadhledu se jezidismus jeví jako jakási synkreze okolních náboženství s prvky předislámské tradice a klasického islámu. Pokud jde o křesťanství, islám a judaismus, jezídé chovají v úctě jak Starý tak i Nový Zákon a také Korán. Například Ježíše považují za jednoho z andělů, který na sebe vzal lidskou podobu. Na druhou stranu popírají, že zemřel na kříži a tvrdí, že byl na nebe vzat ještě za živa.[21] Muhammada, Abraháma a další patriarchy chápou jako proroky. Zajímavý je jejich vztah k islámu, od kterého odpadli již ve 12.století. Sami jezídé popírají jakoukoli souvislost jezidismu s islámem. Nicméně se o sobě někdy vyjadřují jako Sinnat( tedy „sunna")[22], což ale může být jen výpůjčka, které jsou u nich velmi časté (např. sultán, hadždž, most Sirát...). Navíc si nechávají tesat vybrané texty z Koránu na stěny svých hrobek. Dalo by se dokonce mluvit o jakémsi geografickém schizmatu, neboť islámská svatá místa jako pramen Zamzam či most Sirát se podle jezídů nacházejí v okolí Láliše[23]. Jezídé bývají často nařčeni z odpadlictví od islámu a pochopitelně nejsou řazeni mezi „lid knihy". Sami jezídé často tvrdí, že svaté knihy někde mají, ale vzhledem k tomu, že jejich známé texty (Hymnus o Šejku ´Adiim, Al Jalwah a Usáf- ul- Rash, tzv. „černá kniha") jsou psané v kurdštině a k tomu, že veškerá tradice se u jezídů předává ústně ( jsou tedy sepsané poměrně v pozdní době), je otázka o „lidu knihy" irelevantní. Navíc druhé dvě zmíněné knihy jsou pravděpodobně podvrhy, i když vykazují určité prvky jezídské tradice[24].               

7. Náboženské představy a praktiky

                Jezídský panteon vypadá následovně. Na prvním místě stojí Bůh Stvořitel (pravděpodobně Jazíd. Zde se opět nabízí spojitost s chalífou Jazídem I., zejména pro to,že Boha Jazída často titulují sultán. Nicméně jde spíše o zabstraktizovanou osobnost než o historickou postavu)[25]. Na druhém místě je sedm andělů či božstev, která mají dohlížet na tento svět. Zároveň jsou někdy chápána jako aspekty, vlastnosti Stvořitele. Je ale možné setkat se i s pojetím dualistickým, kde vedle dobrého Stvořitele, který vládne v nebi, stojí Bůh zlý (někdy se uvádí, že stojí o něco níže), kterému náleží vláda nad zemí. Pravděpodobně jde o trest, neboť k této myšlence náleží víra v to, že po 7 000 letech nastane mezi dobrem a zlem mír a Bůh zla bude opět povznesen na nebesa a usedne vedle Boha dobra (nápadně podobná tradice se zurvanismem, kvetoucím za vlády Sásánovců, kdy vládu přebírá po 9000 letech dobrý Óhrmazd nad zlým Ahrimanem). Z textu je jasně vidět, jakým magickým číslem je pro jezídy sedmička. Také se traduje, že Bůh daroval lidem sedm symbolů božství (sanjak) v podobě jakýchsi standard. Ty měly náležet nejspíše sedmi kmenům či oblastem (Shejkhan-pro Mosulu a okolí, Sinjar- pro Šingál, Aleppo, Khatta-pro okolí Mardinu, Zozan- na soutoku Tigridu a Batwanu, Haweri- pro Jezireh-ibn-omar na Tigridu a Moskov)[26].Ty jsou pak nošeny v čele náboženských průvodů a věřící se jim klaní, když jsou kolem nich pronášeny. Také je jim přisuzována zázračná moc. Věří se, že voda, do které byly ponořeny, léčí. V současnosti se však ví pouze o dvou, které jsou uloženy v hlavní svatyni v Láliši a o třetím ve vesnici Al. Hasaniyah[27]. Ostatní byly pravděpodobně zabaveny tureckou vládou. Nejsvatější je pochopitelně sanjak Malaka Táúse, který vypadá následovně: Na bronzovém podstavci (svícnu) jsou dvě nad sebou umístěné lampy se sedmi kahany a na nich pak bronzový „páv", vypadající spíše jako odulý kohout s široce roztaženým ocasem.To vše se dá rozebrat na části, které se ukládají do truhly[28]. Malak Táúsí je také přezdíván „Anděl Páv". Odtud přezdívka jezidismu „vyznavači Anděla Páva".

                Jezídská eschatologie je poměrně podrobně rozpracovaná. V poslední den se Slunce přiblíží zemi a když anděl Israfel zatroubí na troubu, všechno pohltí oheň. Pak anděl Michael sešle na zemi déšť a ten vše rozmočí. Ze vzniklé hmoty se zformují lidé (jsou ale bezpohlavní, jedná se spíše o duše), ti pak předstoupí k místu soudu, kde budou souzeni[29].

6. Společenství

                Jezídské společenství je silně hierarchizováno. Společnost je v zásadě rozdělena do tří skupin či kast[30]. Dvě kněžské nazývané šéch a pír a jednu laickou zvanou mríd. Sňatky mezi kastami jsou vyloučené stejně jako konverze k jezidismu. Mezi jednotlivými kastami však existují určité formální svazky. Každý laik musí být vázán k nějakému příslušníku z kněžské kasty, kterému pak říká „bratr/sestra posmrtného života"[31]. Na prvním místě v náboženské hierarchii stojí mír (resp. amír) čili „princ", který má být přímým potomkem Šejka ´Adiho. Jeho sídlo se nachází v Ba´Idri přibližně osm hodin na severovýchod od Mosulu. Na druhém místě jsou šejkové, náboženští předáci. Členové této skupiny pochází z pěti jezídských rodin. Jejich úkolem je memorovat náboženské texty a poučovat ostatní lidi. Každý šejk má na starosti určitý okruh rodin, který nábožensky, ale i právně, vzdělává. Za tuto činnost od nich obdržuje almužnu, což je prakticky jediný zdroj příjmu (i samotný amír žije jen z almužen věřících)[32]. Pír je pak zástupcem a asistentem šejka. Ti mají za úkol dohlížet na průběh svátků, na určité ceremonie týkající se například svátků, poutí, svateb atd. Další skupinou jsou fakírové („chudí") často přezdívaní karabaši („černé havy")[33] pro jejich černé kápě. Ti také žijí z almužen, vedou asketický život (musí se postit 80 dní v roce). Také jim náleží některé rituální akty v Láliši. Fakírství je dědičné a připadá jen na několik rodin. Existuje i mezi ženami, kterým se pak říká fuqaraiyah. Jinou náboženskou skupinou jsou kauválové („recitátoři, pěvci"). Jsou zvláštní třídou, která pochází z irácké dvojobce Bášika a Bahzáné a rekrutují se ze dvou tamních pírských rodin. Jim jediným náleží nosit sanjáky (standardy) a to je i jejich úkolem. Při takovýchto procesích pějí náboženské hymny a žalmy za doprovodu fléten a tamburín. Čtyřem z nich vyvoleným pak náleží dohled nad hrobkou Šejka ´Adiho. Nesmějí se ženit. Naopak mnohem početnější je třída Kóčaků („léčitel, vizionář") neboť mohou být rekrutování z jakékoli kasty, ať kněžské tak i laické. Jim náleží ministrantská činnost, přípravy svátků, poutí, atd. Také jim náleží posmrtné obřady, kdy se modlí za duši zemřelého. Mulláhové[34] učí náboženství, a uchovávají historii, tradice a poezii jezídů. Označení kabanach přísluší neprovdaným ženám či vdovám, jejichž povinností je údržba hrobky Šejka ´Adího. Posledním v náboženské hierarchii je farraš („metař),který zametá okolo svatyně Šejka ´Adiho a každý večer zapaluje svítilny v posvátné okrsku.

7. Některé svátky a obřady

                Na závěr uvádím pro přehled několik jezídských obřadů a svátků. Na průběhu svátků, poutí a obřadů jako je svatba, rozvod, pohřeb je velice dobře vidět, jakým způsobem výše zmíněné náboženské funkce fungují.

                Největším svátkem jezídů je Sarisal, slaví se na začátku dubna, je ekvivalentní s Novým Rokem. Svátek začíná ve středu před dnem svátku, kdy se obětují zvířata, hlavně ovce a dobytek, chudí obětují drůbež. Kněží pronášejí modlitby a vyvolávají ozvěnu v okolních kopcích hrou na činely a vybírají jídlo a almužnu pro chudé a pro svatyni (během roku je výběrem almužen pověřen kóčak, který je sbírá každý pátek). Obyčejní lidé, převážně ženy, sbírají po okolí květiny, hlavně rudé, aby je pak přehazovaly přes dveře svých domů na znamení svátku. Pak navštěvují hroby svých blízkých a přinášejí jim jídlo. S nimi kolem hrobů prochází Kauvál recitující modlitby za doprovodu hry na flétnu.

                Svatba[35] je zakázána v dubnu, protože je posvátný. Při svatbě je přinesen chléb z domu kněze a je rozdělen mezi ženicha a nevěstu. Pokud kněz není v dosahu, snědí budoucí manželé místo chleba sousto hlíny z nejbližší svatyně ( ostatně kousek posvátné hlíny má každý jezíd doma pro ochranu).

                Pohřeb[36]. Když jezíd umírá, je k němu povolán kóčak, který se modlí za jeho duši a sleduje sny a vize, aby mohl odhalit budoucnost umírajícího na onom světě či v jaké podobě se objeví v tomto světě. Představa o posmrtné proměně vypadá zřejmě tak, že dobrá duše přebývá v nebi, zatímco ta zlá musí projít mnoha těly různých zvířat než se opět dostane do lidské podoby.

Bibliografie:

KUBÁLEK, Mezi jezídy v Iráku. Čím žije kolébka „uctívačů ďábla", http://www.kurdove.ecn.cz/

           KUBÁLEK, Otázky původu a proměn jezídského náboženství

KUBÁLEK, Internal Structure of the Yezidi community (nepublikovaný interní materiál), 2004

DRIVER,  The religion of the Kurds,Boulletin of the School of Oriental Studies, University of London, Vol. 2, No.2, 1922, s.197-213

FUCCARO, Ethnicity, State formation, and Constription in Postcolonial Iraq: The Case of the Yazidi Kurds of Jabal Sinjar, International Journal of Middle East Studies, Vol. 29, No. 4, 1997, s.559-580

HEARD,  Notes on the Yezidis, The Journal of the Royal Antropological Institute of Great Britain and Ireland, Vol. 41, 1911, s.200-219              

            KREYENBROEK, On study of Some Heterodox Sects in Kurdistan

[1] KUBÁLEK, Otázky původu a proměn jezídského náboženství, s.66

[2] tamtéž

[3] tamtéž

[4] tamtéž

[5] tamtéž

[6] KUBÁLEK, Mezi jezídy v Iráku. Čím žije kolébka „uctívačů ďábla", www.kurdove.ecn.cz

[7] spíše odnože,větve nikoli sekta v pravém smyslu slova. Tento termín se často užívá v hanlivém znění jako označení odpadlíku od hlavního náb. proudu. Já termín užívám bez negativního zabarvení pro odlišení od hl. náb. proudu jen pro srozumitelnost.

[8] DRIVER,  The religion of the Kurds,s.200

[9] KUBÁLEK, Otázky původu a proměn jezídského náboženství, s.70

[10] FUCCARO, Ethnicity, State formation, and Constription in Postcolonial Iraq: The Case of the Yazidi Kurds of Jabal Sinjar. s. 564

[11]KUBÁLEK, Otázky původu a proměn jezídského náboženství, s.68

[12] DRIVER,  The religion of the Kurds, s.201

[13] HEARD,  Notes on the Yezidis, s.202

[14] HEARD,  Notes on the Yezidis, s.203

[15] HEARD,  Notes on the Yezidis, s.206

[16] DRIVER,  The religion of the Kurds, s.201

[17] HEARD,  Notes on the Yezidis, s.206

[18] KREYENBROEK, On study of Some Heterodox Sects in Kurdistan

[19] DRIVER,  The religion of the Kurds, s.201

[20] KUBÁLEK, Otázky původu a proměn jezídského náboženství, s.77

[21] DRIVER,  The religion of the Kurds, s.202

[22] KUBÁLEK, Otázky původu a proměn jezídského náboženství, s.67

[23] tamtéž

[24] tamtéž

[25] tamtéž

[26] HEARD,  Notes on the Yezidis, s.207

[27] DRIVER,  The religion of the Kurds, s.203

[28] tamtéž

[29] HEARD,  Notes on the Yezidis, s.204

[30] vzhledem k endogamní povaze společnosti, která se vztahuje na jednotlivé skupiny hovořím nadále o kastách

[31] KREYENBROEK, On study of Some Heterodox Sects in Kurdistan

[32] DRIVER,  The religion of the Kurds, s.206

[33] DRIVER,  The religion of the Kurds, s.207

[34] HEARD,  Notes on the Yezidis, s.207

[35] DRIVER,  The religion of the Kurds, s.205

[36] DRIVER,  The religion of the Kurds, s.205

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře