Beduínské "oko za oko"

Systém lex talionis.

Navážu (a možná se budu opakovat) na předchozí příspěvky o islámu od jeho historických počátků.

Společnost v předislámské Arábii se skládala ze dvou složek, kočovných beduínů a usedlých zemědělců, obchodníků a řemeslníků v oázách. Neměli kodifikované a závazné právní normy, které by zajišťovaly ochranu jednotlivce ani skupiny. Určitý řád byl vlastně zvykovým právem, založeným na rodové nebo kmenové solidaritě s vyvinutým principem odplaty. Zásada odplaty vytvářela kolektivní odpovědnost za násilný čin. Kočovné společenství nemělo nikdy snahu zjistit konkretního pachatele násilného činu, odplata ve stejné výši se vztahovala na kteréhokoli příslušníka uskupení, ke kterému provinilec patřil. Ani po podstatě a detailech násilného činu se nepátralo. Morální povinností kmene a rodu bylo násilí oplatit. Tak působila tato zásada svým odstrašujícím účinkem. Zároveň ale tento mravní kodex vytvářel předpoklady pro ochranu slabšího nebo pronásledovaného. V praxi se to projevovalo sjednocováním slabších rodů a kmenů, ale také tím, že si slabší rody nebo pokrevní příbuzní poškozeného mohly smluvně zajistit ochranu silnějšími nebo si přímo objednat jednorázový akt odplaty. Přesto se stávalo, že zásada kolektivní odpovědnosti vedla k stále se rozšiřujícímu násilí, letité rivalitě, vleklým válkám a raziím ghazwa. Proto už v předislámské Arábii se běžně uplatňovaly tři základní typy ochrany: Osoby mohly být pod ochranou skupiny jako klienti mawálí. Klientem se mohl stát propuštěný otrok nebo ten, kdo si podobnou ochranu zajistil smlouvou. V době sucha nebo válek vznikaly složitější celky, které poskytovaly smluvně podloženou ochranu pro celé kmeny nebo oázy na kratší dobu s pevně určenými podmínkami, taková ochrana se jmenovala "ochrana sousedství" džiwár. Největším útvarem byl kmenový svaz hilf, taháluf mezi několika rody.  

Toto uspořádání společenských poměrů je potřeba mít na paměti, protože raně islámská obec neměla čas vytvářet nové formy, ale využila osvědčenou praxi podepřenou jiným teoretickým východiskem. Jak už jsem psala v předchozích příspěvcích, zpočátku využívala obec i legitimity násilného přivlastňování (živili se přepadáváním nepřátelských obchodních karavan a válkami proti pohanům, nevěřícím, které přinášely materiální výhodu v podobě získané kořisti). S postupujícím rozšiřováním islámské obce byla solidarita založená původně na kmenové příslušnosti převedena na solidaritu spoluvěřících bez ohledu na příslušnost ke kmeni nebo rodu. Od samého začátku je tak v islámu skryta i jeho "politická" dimenze.

(Tady snad moji poznámku. I ve Starém zákoně se setkáváme s nomádským mravním kodexem, pastevectví je vždycky glorifikováno a je mu dávána přednost před zemědělstvím i v době, kdy už Izrael byl zemědělskou pospolitostí. I v něm byla příslušnost ke kmeni hlavní a určující charakteristikou jedince, jednotlivec v podstatě neznamenal nic a taky by sám bez ochrany své pospolitosti nemohl přežít. Vůbec se zdá, že je mnohem snadnější srovnávat islám se starým izraelským společenstvím, rozhodně víc, než s křesťanstvím, které vznikalo za zcela jiných výchozích podmínek.)

Mendel M: Islámská výzva, Brno 1994

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře