Umma

Ideální společenské uspořádání je teokracie.

Muhammadovým životem jsem se zabývala poměrně podrobně v článcích Mekka a prvotní obec, Muhammad v Medíně 1, Muhammad v Medíně 2 a Kapitulace Mekky a sjednocení Arábie. Teď  k tomu dodám jen některé souvislosti, které mají význam i pro dnešní dobu.

Muhammad zpočátku svého veřejného prorockého vystupování prezentoval nejvíc svoje eschatologické vize a dostávalo se mu podpory jen u příslušníků jeho širší rodiny. Ale jeho zvěst se "politizovala" a svými poukazy na sociální nerovnosti a amorální praxi vládnoucí mekkánské oligarchie se stal nepohodlným a pronásledovaným. Když začal hledat podporu mimo Mekku, kde se jeho působení stalo nemožné, když ztratil podporu svého rodu, uzavřel po dvouletém vyjednávání smlouvu s jathribskými předáky. Byla to politická smlouva podobná tehdy běžným smlouvám o ochraně. Prorok se měl stát politickou hlavou nového společenství a měl ukončit boje mezi znepřátelenými medínskými kmeny a zajistit stabilitu života v oáze. Smluvní strany se přitom dohodly na přijetí nové víry, nové ideologie.

Nově vzniklé společenství umma, je obecně chápané jako obec věřících. I tento pojem v rámci Koránu ovšem prodělal svůj vývoj, nejdřív byl synonymem jakékoli pospolitosti a víceméně synonymem pojmu kaum lid, rod. Muhammadovi stoupenci se v první fázi jeho medínského působení cítili vázáni jako smluvně spjatá komunita s dočasným trváním. Také Muhammadovo působení bylo ryze pragmatické a v zájmu upevnění pozice muslimů vytvářel aliance i s polyteisty Korán 4:92-94, zcela v duchu dosavadní praxe ochrany a solidarity. V Koránu se používá také pojem džamá'a skupina, kolektiv, který se objevuje kolem roku 625 ve smluvních dokumentech, označuje skupinu lidí shromážděných za jedním účelem, tedy spíš hnutí nebo stranu než náboženskou obec, objevuje se dokonce i termín hizb Alláh strana Boží.

Rozrůstající se společenství muslimů si však postupně vynutilo vytvoření nového souboru závazných pravidel soužití muslimů navzájem i vztahů s okolím. Súry z medínského období mají většinou podobu zákoníku. Spojenecké kmeny sice nebyly nuceny k přijetí islámu, ale stále častější bylo dobrovolné připojení k obci, kdy noví konvertité se zavazovali k placení zakátu. Vnitřní zákoník pro všechny rody a kmeny sdružené v ummě nepotlačil sice úplně odplatu za násilné činy, i dál působila kolektivní odpovědnost, ale byla přijata zásada stanoveného materiálního odstupného poškozené straně nebo jednorázového aktu odplaty, po kterém už další akty msty nesmí následovat. Nutnost a povinnost ochrany zůstala, ale soudržnost ummy byla nadřazena nad pokrevní vztahy. Nejpřevratnější tedy byla zásada, že provinilec v rámci ummy už nemá ochranu svého rodu nebo kmene.

Muhammad svoje zvěstování Božího slova spojil se snahou svou zvěst rozšířit na co nejširší okruh lidí, na všechny arabské kmeny, a při šíření své zvěsti postupoval ve své době běžnou politickou a právní praxí, které dal vytvořením ummy jiný rozměr, ale předislámské mechanismy zůstaly i v rámci širšího společenství částečně zachované. V islámu tak odjakživa působí jednota  náboženství a politické praxe.

Pro pochopení vývoj další historie islámu je potřeba mít pořád na paměti, že všechna důležitá Prorokova rozhodnutí, ať už se týkala čím dál složitějších vnitropolitických poměrů, mezilidských vztahů, pojetí vlastnictví, sociální politiky nebo vojenských operací, vždycky měla charakter zjevení Božího slova. Pro všechny muslimy, i pro současná reformistická hnutí v islámu, zůstává Muhammad zvěstovatelem a uskutečňovatelem Boží vůle, je představitelem čisté teokracie, která zůstává ideálním uspořádáním. Ideální je řízení pozemských záležitostí přímou Boží vůlí slovem Posla Božího, kterého si Bůh vybral a se kterým jako jediným byl ochoten rozmlouvat. Žádný jiný člověk už tuto schopnost nemá, Muhammad je "Pečeť proroků", a proto všechny výklady už mohou být jen kažením autentické Boží zvěsti. Povinností je se k této idální čistotě vracet a přibližovat. Korán je nestvořené Boží slovo, ale i činy Prorokovy, když zrovna nepředával Boží zjevení, jsou chápány jako činy s Boží pomocí a inspirací a jsou tak částí sunny, islámské tradice. Umma jako společnost věřících je chápána jako produkt Boží zvěsti, jako ideální stav společenského uspořádání. 

Mendel M.: Islámská výzva, Brno 1994

Beduínské "oko za oko"

Systém lex talionis.

Navážu (a možná se budu opakovat) na předchozí příspěvky o islámu od jeho historických počátků.

Společnost v předislámské Arábii se skládala ze dvou složek, kočovných beduínů a usedlých zemědělců, obchodníků a řemeslníků v oázách. Neměli kodifikované a závazné právní normy, které by zajišťovaly ochranu jednotlivce ani skupiny. Určitý řád byl vlastně zvykovým právem, založeným na rodové nebo kmenové solidaritě s vyvinutým principem odplaty. Zásada odplaty vytvářela kolektivní odpovědnost za násilný čin. Kočovné společenství nemělo nikdy snahu zjistit konkretního pachatele násilného činu, odplata ve stejné výši se vztahovala na kteréhokoli příslušníka uskupení, ke kterému provinilec patřil. Ani po podstatě a detailech násilného činu se nepátralo. Morální povinností kmene a rodu bylo násilí oplatit. Tak působila tato zásada svým odstrašujícím účinkem. Zároveň ale tento mravní kodex vytvářel předpoklady pro ochranu slabšího nebo pronásledovaného. V praxi se to projevovalo sjednocováním slabších rodů a kmenů, ale také tím, že si slabší rody nebo pokrevní příbuzní poškozeného mohly smluvně zajistit ochranu silnějšími nebo si přímo objednat jednorázový akt odplaty. Přesto se stávalo, že zásada kolektivní odpovědnosti vedla k stále se rozšiřujícímu násilí, letité rivalitě, vleklým válkám a raziím ghazwa. Proto už v předislámské Arábii se běžně uplatňovaly tři základní typy ochrany: Osoby mohly být pod ochranou skupiny jako klienti mawálí. Klientem se mohl stát propuštěný otrok nebo ten, kdo si podobnou ochranu zajistil smlouvou. V době sucha nebo válek vznikaly složitější celky, které poskytovaly smluvně podloženou ochranu pro celé kmeny nebo oázy na kratší dobu s pevně určenými podmínkami, taková ochrana se jmenovala "ochrana sousedství" džiwár. Největším útvarem byl kmenový svaz hilf, taháluf mezi několika rody.  

Toto uspořádání společenských poměrů je potřeba mít na paměti, protože raně islámská obec neměla čas vytvářet nové formy, ale využila osvědčenou praxi podepřenou jiným teoretickým východiskem. Jak už jsem psala v předchozích příspěvcích, zpočátku využívala obec i legitimity násilného přivlastňování (živili se přepadáváním nepřátelských obchodních karavan a válkami proti pohanům, nevěřícím, které přinášely materiální výhodu v podobě získané kořisti). S postupujícím rozšiřováním islámské obce byla solidarita založená původně na kmenové příslušnosti převedena na solidaritu spoluvěřících bez ohledu na příslušnost ke kmeni nebo rodu. Od samého začátku je tak v islámu skryta i jeho "politická" dimenze.

(Tady snad moji poznámku. I ve Starém zákoně se setkáváme s nomádským mravním kodexem, pastevectví je vždycky glorifikováno a je mu dávána přednost před zemědělstvím i v době, kdy už Izrael byl zemědělskou pospolitostí. I v něm byla příslušnost ke kmeni hlavní a určující charakteristikou jedince, jednotlivec v podstatě neznamenal nic a taky by sám bez ochrany své pospolitosti nemohl přežít. Vůbec se zdá, že je mnohem snadnější srovnávat islám se starým izraelským společenstvím, rozhodně víc, než s křesťanstvím, které vznikalo za zcela jiných výchozích podmínek.)

Mendel M: Islámská výzva, Brno 1994

Ugaritská věda

Referát o studii Dennis Pardee Ugaritic Science in The World of the Aramaeans III

Celý článek

Islámská výzva

Zajímavá kniha ke studiu.

Při svém hledání literatury k islámu jsem našla knihu Islámská výzva od Miloše Mendela, vydanou v roce 1994 v Brně nakladatelstvím Atlantis. Pojednává o islámu přece jen dost jinak než knihy, které jsem zatím studovala, není to totiž ani v prvé řadě historický nástin  dějin islámského světa, ani popis islámu jako náboženského systému, jeho věrouky, rituálů, ani popis islámu, jak je žitý dnes v různých částech světa. Je to totiž v prvé řadě pokus o vysvětlení, jak islám jako náboženský systém v historii i dnes působí jako podklad politických procesů. To je myslím zrovna v naší době a našem kulturním kontextu, který je nutně jiný a nedovoluje nám islám nezaujatě hodnotit, neuvěřitelně chvályhodná snaha.

Chci aspoň ve stručnosti vytáhnout hlavní poznatky, které jsem si ze studia této knihy odnesla, a na blogu je postupně uveřejnit. Přiznám, že pro mne to byla kniha rozhodně nejpřínosnější. Ale je pravda, že je potřeba alespoň nějaká předběžná znalost ostatních aspektů islámu, proto budu muset ještě předřadit několik zkrácených historických pasáží a některé pojmy budou možná vyžadovat širší vysvětlení. Nevím, jak se mi můj záměr podaří, proto vás už dopředu prosím o spolupráci, ptejte se a diskutujte, bude to užitečné pro všechny.

Hadždž

Posledním, pátým pilířem islámu je pout do Mekky.

Povinnost uskutečnit aspoň jednou v životě pouť do Mekky je pro všechny muslimy daná přímo koránským příkazem Korán 3:97. Protože v příkazu je dáno omezení, že pouť je povinná pro ty, kteří mohou cestu vykonat, právní věda tuto podmínku podrobně rozebrala. Neplatí tedy příkaz pro ty, kteří nemají dostatečné prostředky k vykonání cesty, neplatí pro otroky a ženy bez manžela nebo mužského příbuzného, který by je doprovodil a neplatí také tehdy, když cesta není bezpečná. Bohatý nemocný za sebe může vyslat zástupce, kterému hradí výlohy cesty, dokonce může takovou cestu nařídit i ve své závěti a dědic je povinen hadždž vykonat za něho.

Je rozlišováno mezi hadždžem a malou poutí 'umrou. 'Umru je možné konat jako záslužný čin individuální zbožnosti kdykoli, Hadždž ovšem představuje  hromadnou pouť v určených dnech měsíce dhú-l-hidždža.

Kdo se vypravuje na pouť je povinen doma zaplatit svoje případné dluhy a zabezpečit svoji rodinu na dobu své nepřítomnosti. Je povinen zadostučinit za svá minulá provinění a učinit předsevzetí do budoucna žít ctnostněji nejen vůči Bohu ale i lidem.

Mekka spolu s Medínou jsou posvátné okrsky, přístup do nich je nemuslimům zakázán. Poutníci si ještě před vstupem oblečou poutní šat, skládající se ze dvou nesešitých pruhů bílé látky, jeden kolem boků jako suknici, druhý si přehodí přes levé rameno a zprava uvážou na uzel. Hlava je bez pokrývky a jako boty slouží sandály chránící jen chodidla. Šaty i příslušný stav zasvěcení se jmenují ihrám. Po celou dobu ihrámu, do kterého se vstupuje očistou a vnitřním předsevzetím níjou, se věřící nesmí holit, česat, stříhat si vlasy a vousy i nehty,  používat voňavky, nesmí prolévat krev, ale ani trhat květiny, nesmí pohlavně obcovat. Poutník se má zdržovat rozmařilosti i hádek. Ženy poutnice se oblékají do dlouhých šatů, které kryjí i hlavu.

Charakteristickým znakem je volání Labbajka, Alláhumma, labbajka! "Tobě k službám, Bože, tobě k službám!" Obřady jsou složité, proto jsou poutníci organizovaní podle své příslušnosti do národnostních skupin a řídí se pokyny odborného průvodce zvaného šejch, dalíl nebo mutawwif, kteří poutníkům pomáhají při zařizování potřebných věcí.

Po příchodu do Mekky poutník nejdřív vykoná tawáf, to znamená, že sedmkrát obejde Ka'bu, přitom se snaží políbit nebo se aspoň dotknout černého kamene. Pak sedmkrát běhá mezi pahorky Safá a Marwa, tento běh sa'aj připomíná, jak Ibrahím hledal vodu pro syna Ismá'ila. Tehdy anděl Džibríl nechal vytrysknout pramen Zamzam, jeho voda se dodnes považuje za zázračně uzdravující. Tyto obřady jsou náplní 'umry, a pokud poutník nekoná v návaznosti na ni ještě hadždž, může po jejich vykonání odložit ihrám a dát se ostříhat. Při hadždži zůstává dál v ihrámu. Vlastní hadždž začíná 7.dhú-l-hidždža kázáním v chrámu Ka'by al-masdžíd al-harám, kde se podává výklad obřadů. Poutníci společně odcházejí mimo Mekku do údolí Miná, kde konají modlitbu a přenocují. Další ráno vystoupají na pahorek 'Arafát, kde po sdružené polední a odpolední modlitbě a dvou chutbách vykonávají obřad stání wuqúf až do západu slunce. Po setmění běží k mešitě Muzdalifa. Hlavním dnem pouti je 10.dhú-l-hidždža. Je to den krvavé oběti jawm an-nahr, který se po celém světě slaví jako Velký nebo obětní svátek al-'íd al-kabír. Po ranní pobožnosti v Muzdalifě jde procesí znovu do údolí Miná, tam každý z poutníků hodí sedm kaménků na západní ze tří velkých hromad džamra, má to být kamenování satana, kterého tu Ibrahím právě kameny kdysi zahnal. Ďábel se proto také nazývá kamenovaný aš-šajtán ar-radžím. Pak poutníci, a ve stejném čase i miliony muslimů po celém světě, obětují ovci nebo kozu. Maso je záslužné rozdat chudým. Podle zvyku se poutníci zdrží ještě tři dny, před odjezdem z Mekky je zvykem vykonat 'umru na rozloučenou.

Pouť do Mekky zřetelně navazuje na staré předislámské zvyky, které byly do islámu zařazeny od druhého roku hidžry. Odůvodněním je víra, že Ka'bu vystavěl prorok Ibrahím se synem Ismá'ílem jako místo návštěv a útočiště pro lidi Korán 2:124-129.

Hadždž byl vždycky v dějinách prvkem vzájemného sjednocení celosvětové muslimské obce. Po staletí směřovaly do Mekky karavany poutníků. Před druhou světovou válkou se počet účastníků poutí pohyboval kolem 70000, od padesátých let minulého století působí hlavně letecká doprava do Džiddy, kde je jedno z největších a nejmodernějších letišť světa. Roční počet poutníků je v současnoti kolem 2 milionů osob. nejvíc je jich v tom roce, kdy 10.dhú-l-hidždža připadá na pátek, velký hadždž, jednou za sedm let. Na bezpečnost poutníků dohlíží saúdské zvláštní ministerstvo hadždže. Kdo vykonal pouť do Mekky, se těší doma zvláštní úctě. Na vykonání hadždže je možné dostat jednorázově zvláštní dovolenou.

Kropáček L.: Duchovní cesta islámu, Praha 2003

Zítra bude konec světa

Šašlik.

Mušfikí měl jednou velmi pěkného, tučného berana. Několik chytráků ve vsi se rozhodlo, že přimějí Mušfikího, aby jim z něj připravil velkolepou hostinu. "Víš o tom, Mušfikí, že zítra bude konec světa? Radíme ti zaříznout ještě dnes toho tvého berana a připravit naposled dobrý šašlik!" Mušfikí jim to nemohl odmítnout a tak šli všichni společně k řece, kde se mělo maso opékat. Po dobu, co řezník připravoval maso, se vesničtí šibalové rozhodli, že se ještě vykoupou v řece. Mušfikí jako hospodář a hostitel pomáhal řezníkovi a rozdělával oheň. Když byli všichni uprostřed řeky, vzal Mušfikí jejich šaty a hodil je do ohně. "Mušfikí," dali se účastníci hostiny do křiku. "Zbláznil ses, to tu budeme běhat nahatí? Co teď budeme dělat?" Mušfikí jim na to odpověděl: "Zítra je přece konec světa, k čemu vám potom budou šaty?"

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Půst

Čtvrtý pilíř islámu.

Třicetidenní půst sawm, sijám v měsíci ramadánu zavedl sám Muhammad v Medíně v roce 624 místo jednodenního postu podle staršího židovského vzoru. Korán 2:183-187. Půstem se rozumí zdržování se jídla, pití, kouření a pohlavního styku, půst se drží jen ve dne.

Islámští právníci koránské pokyny podrobně rozpracovali, povinnost půstu platí pro každého dospělého báligh, duševně 'áqil a tělesně qádir zdravého. Děti se postí zhruba od deseti let. Postit se nemusí lidé staří, nemocní, těhotné a kojící ženy, ti, kdo konají těžkou fyzickou práci a lidé na cestách. Staří a nevyléčitelně nemocní, kteří půst nemohou nahradit později, dávají náhradou stravu chudým. Ostatní zanedbané postní dny nahradí později qadá'. Kdo půst zanedbal bez platného důvodu ho nejen musí nahradit, ale také vykonat kajícný skutek dostiučinění kaffára.

Půst začíná novoluním po ukončení měsíce ša'bánu. Ohlašuje se podle místních zvyklostí ranou z děla, světly na minaretu, ale také rozhlasem, televizí a jinými sdělovacími prostředky. I v jednotlivých dnech se připomínají časy západu a východu slunce, které jsou směrodatné pro začátek jídla iftár a ráno pro zahájení dalšího dne půstu. Před každým postním dnem má věřící vyslovit zbožné předsevzetí níja. V době půstu se má pak vyvarovat svárů, pomluv a neslušných řečí a má raději konat dobré skutky.

Pracovní doba a veřejný život se v tomto postním měsíci přizpůsobuje rytmu, aby se věřící mohli ve dne prospat, v noci ovšem září města světly, hudbou, rušným životem a obchody, restaurace a kavárny zůstávají otevřeny celou noc. K přerušení půstu dochází hned po západu slunce. Vcelku v islámských zemích v měsíci ramadánu vzrůstá spotřeba potravin, všichni s tím počítají a starají se o zvýšené zásobování. Ramadán je měsícem sebezapření ve dne, ale radostí v noci, radost pak vrcholí v posledních dnech a o svátcích, kterými muslimové oslavují ukončení ramadánu. 'id al-fitr svátek ukončení půstu nebo také al-'íd as-saghír malý svátek.

Kdo se najedl nebo napil opomenutím nebo omylem, nemusí půst nahrazovat ani vykonat kaffáru. Pokud se spletl v určení správného času, nemusí vykonat kaffáru, ale půst musí nahradit. Problém působí také rozšíření muslimských obcí v severních částech Evropy nebo Ameriky, kde se v létě den neúměrně prodlužuje. (Připomínám, že muslimský kalendář je přísně lunární, takže se ramadán ve slunečním, občanském roce stěhuje.) Pro takto postižené muslimy provedly právní autority úpravu počítání časů podle poměrů v jižnějších krajích, zhruba v úrovni Bělehradu.

Mimo ramadán je předepsán půst jako kaffára při některých proviněních. Bohulibé jsou také dobrovolné posty, je ale zakázáno se postit o obou hlavních svátcích a nedoporučuje se postit v pátek.

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003

Zakát

Povinná almužna, náboženská daň.

Třetím pilířem islámu je náboženská daň zakát. Instituce povinné almužny určené na obecně prospěšné a dobročinné účely  se vyvíjela postupně. (Stejný důraz na dobročinnost je ostatně i ve Starém zákoně i v Matoušově evangeliu) V Koránu je dobrovolná almužna označena slovem sadaqa, ale už koránské verše napovídají, že využívání prostředků se neobešlo bez pomlouvání Korán 9:58-60, také získávání prostředků se setkávalo s obtížemi. Proto se postupně dobrovolné almužny změnily v pravidelnou daň, nejprve zřejmě ve smlouvách, které Muhammad uzavíral s beduínskými kmeny, které přijaly islám. Zároveň vznikla i funkce výběrčích. Propracování odpovídajících právních norem je pozdějšího data, duchu Koránu odpovídá spíš představa, že věřící mají dávat jako almužnu všechno, co jim přebývá. Almužna se však plně přeměnila v daň brzo po Muhammadově smrti s rozvinutím centralizované státní moci chalífátu.

Podle klasického práva se zakát odvádí každoročně z určených druhů majetku, pokud přesahují stanovenou minimální hranici nisáb. Za nisáb se pokládá 5 velbloudů, 20 kusů hovězího dobytka nebo 40 ovcí či koz, u zlata tvoří nisáb 20 mitqálů (asi 84-96 gramů), u stříbra zhruba sedminásobek. (tak se mi zdá, že podle islámských norem patřím mezi nemajetné :o)) Zdaňovaný majetek jsou vypěstované plodiny, zvláš't obilí, hrozny a datle, zakát se platí hned po sklizni a činí 10% výnosu, 5% pokud byly plodiny vypěstovány pomocí umělé závlahy. Zakát se platí také z chovaného dobytka, pokud se volně pase a není využíván k práci, předpisy pro výši zakátu jsou složité, závisí na počtu a druhu zvířat, ale zhruba činí zakát 2,5%. Stejná sazba odpovídá také zakátu z drahých kovů a zboží, se kterým se obchoduje. Zakát se dá dávat přímo těm, komu má připadnout, ale správnější je odevzdat ho k rozdělování úřadům. Pokyny pro rozdělování těchto daní jsou také podrobně rozpracovány, jsou různé skupiny oprávněných příjemců. Například otroci, aby se mohli vykoupit, bojovníci účastnící se džihádu, dlužníci, kteří se zadlužili bohulibým činem, poutníci, kteří potřebují pomoc na cestě, ale také se přispívá na budování obecně prospěšných staveb a zařízení, třeba odjakživa na veřejné study a kašny.

To by byla praxe podle koránského ideálu, vlastní výběr daní se v jednotlivých zemích a obdobích od těchto představ dost lišil, daně přesahovaly zákonný zakát a použití také neodpovídalo vždycky ideálu.

Zvláštní místo zaujímá čistě dobročinný zakát poskytovaný formou almužny chudým na závěr ramadánu, zakát al-fitr, ten dotváří radostnou atmosféru konce postního měsíce a těší se úctě jako záslužný projev ryzí zbožnosti.

Tady trochu předběhnu jiné povídání. Jinověrci nebyli nuceni ke konverzi na islám, dokonce to nebylo alespoň ze začátku vůbec žádoucí. Křesťané i židé měli jako lid knihy ochranu a volnost praktikovat svoje náboženství, jen daně museli platit jiné, platili daň z hlavy, která byla obecně vyšší než zakát, který platili muslimové. I to bylo jedna z příčin, proč se obyvatelstvo dobytých území postupně islamizovalo (a jednu chvíli to způsobilo propad státního rozpočtu :o), ale o tom později podrobně)

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003

Fátiha

Súra 1
Otvíratelka knihy

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,
milosrdnému, slitovnému,
vládci dne soudného!
Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,
veď nás stezkou přímou,
stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,
ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou!

Připomínám znovu, že celý text Koránu najdete na adrese Muslimské unie:  http://www.muslim-inform.cz/koran_text/index.php

Místo u rakve

Ptali se jednou Mušfikího, jak se má řádný muslim chovat při pohřbu a na které straně rakve má stát na hřbitově.

Mušfikí jim dal odpověď: "Je zcela lhostejné, na které straně rakve budete stát, to záleží plně na vašem uvážení. Důležité je, abyste nebyli v ní!"

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Salát al-džanáza

Pohřební modlitba.

Zvláštní místo má pohřební modlitba salát al-džanáza, která je vlastně prosbou za zesnulého. Celá se koná venku. Tělo zemřelého je v truhle umístěno tak, aby pravou rukou směřovalo ke qible. U rakve stojí imám, účastníci pohřbu v řadách za ním. Imám pronese níju (pamatujeme, že je to předsevzetí vykonat modtlitbu) a po ní čtyřikrát takbír (zvolání Alláhu akbar!) s pozdviženýma rukama s dlaněmi obrácenými vzhůru. Při prvním takbíru recituje Fátihu (první súru Koránu), při druhém chvály Proroka, pak du'á (přímluvnou modlitbu) za zemřelého, a du'á za účastníky obřadu. Na závěr se všichni zdraví pozdravením pokoje.

Bože, promiň našim živým a našim zesnulým, těm, kdo jsou přítomni, i kdo jsou nepřítomni, mladým z nás i starým, mužům i ženám. Bože, těm z nás, jimž dopřáváš života, dopřej žít v islámu, a těm, jimž dáváš umřít, dej umřít v islámu. Bože, nezbavuj nás jeho odměny a nestíhej nás. Odpusť mu, Bože, a buď mu milostivý, uchovej jej a promiň mu, vyzdvihni jeho hrob a rozšiř mu vstupní cestu, omyj jej vodou a sněhem a vyleč a očisť jej od chyb, tak jako se bílá látka očišťuje od nedokonalostí.
z lidových modlitebních příruček

Obecně je projevem úcty k zemřelým recitace Fátihy s rukama mírně pozvednutýma s dlaněmi obrácenými vzhůru. (Tak se modlí například i státníci islámských zemí i u hrobu neznámého vojína.)

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003

Salát

Modlitba.

Je každodenní kultovní povinností muslima a také vlastně jedinou závaznou podobou islámské bohoslužby. Neznamená modlitbu, kterou známe z křesťanského pojetí, podobná čistě soukromá prosebná modlitba se v islámu označuje du'á a není vázaná žádnými předpisy. Ale závaznou povinností vůči Bohu je jen modlitba salát, kterou je třeba vykonávat podle tradice a bez ohledu na místo a národnost modlících se jen v arabštině. Její podoba se ustálila tradicí podle zvyklostí Muhammadovy obce, je přísně závazná pro každého muslima, který je dospělý báligh a duševně zdravý 'áqil. Nemocní mají buď snažší variantu nebo jsou dočasně povinnosti zbaveni s povinností po uzdravení chybějící modlitby nahradit.

Modlitba je platná jen při splnění podmínek – čistota těla, čistota místa a šatů, náležité odění, zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních časů a zbožné předsevzetí. Modlitbu není třeba konat v mešitě, je možné se modlit kdekoliv, pokud je zabezpečena podmínka čistoty místa. Továrny, kanceláře, letiště i veřejná místa bývají vybavena modlitebnami se zvýšeným prahem, kam věřící vstupuje vždy vyzutý. Může ke stejnému účelu použít také modlitební kobereček sadždžáda ve velikosti klečící postavy, na kterém je zobrazen modlitební výklenek mihráb. Lze ovšem použít i rohož nebo čistou látku. Náležité odění představuje u mužů zakrytí postavy mezi pupkem a koleny, ženy musí mít zakryté celé tělo kromě obličeje a rukou od zápěstí. Stejně je daná norma, jak má být žena zahalena před cizími muži, vždycky je třeba mít zakryté vlasy, závoj přes obličej klasické právní normy nevyžadují.

O stanovení směru směrem k Mekce jsem už psala, ke změně směru došlo v druhém roce pobytu Muhammada v Medíně podle tradice v duchu Ibrahímovy praxe, původní směr byl k Jeruzalému jako v židovství.

Přesný počet denních modliteb a jejich časové určení bylo zřejmě stanoveno za vlády prvních čtyřech  pravověrných chalífů. Věřící je povinen modlit se pětkrát denně, poprvé za úsvitu salát al-fadžr, salát as-subh, podruhé v poledne salát az-zuhr, potřetí odpoledne salát al-'asr, počtvrté při západu slunce salát al-maghrib a popáté s příchodem noci salát al-'išá. Počátek modlitebního času oznamuje muessin voláním adhánu, v současnosti je adhán vysílán také rozhlasem a televizí. Modlitební časy jsou podle astronomických propočtů sestaveny do kalendářních tabulek, které jsou k dostání v mešitách i na trhu. V novinách jsou pokyny o modlitebních časech pro daný den.

Adhán má toto znění: Bůh je převeliký. Vyznávám, že není božstva kromě Boha. Vyznávám, že Muhammad je posel Boží. Vzhůru k modlitbě! Vzhůru k blahodárnému činu! Bůh je převeliký. Není božstva kromě Boha.

Adhán vyvolaný z minaretu se opakuje ještě uvnitř mešity bezprostředně před začátkem modlitby. Věřící se seřadí do řad směrem k Mekce, muži vpředu, ženy buď ve zvláštní části nebo vzadu, před mihrábem stojí imám, který kolektivní modlitbu řídí. Vlastní modlitba se skládá ze dvou částí, povinného fardu a zvyklostní sunny, obě části zní stejně, fard se modlí všichni společně, sunnu každý sám pro sebe. Modlitba se skládá z duchovního obsahu a tělesných pohybů, přitom se v podrobnostech jednotlivé právní školy trochu liší. Pohybově se modlitba skládá ze stání, sklonění s dlaněmi u kolen, napřímení, padnutí na tvář sudžúd a posezu klečmo na patách s rukama na stehnech džulús, po něm následuje další sudžúd, celek těchto postojů se nazývá rak'a. Modlitbě předchází zbožné předsevzetí, při kterém věřící vyslovuje v duchu svůj záměr modlitbu vykonat a určuje si počet rak'. Celou dobu modlitby, která začíná takbírem Alláhu akbar je věřící ve stavu zasvěcení ihrám a smí se věnovat jen modlitbě, pokud provede něco jiného, například se otočí, promluví, ztratí modlitba svoji platnost. Modlitby se liší počtem prováděných rak', nejkratší je ranní modlitba, jen dvě, tři má večerní modlitba, ostatní po čtyřech. Zcela na závěr modlitby se věřící obrací ke spoluvěřícím napravo, pak nalevo s pozdravením pokoje As-salámu 'alajkum wa-rahmatu 'lláh Mír s vámi a milosrdenství Boží. Tím končí stav ihrámu a celá modlitba.

Právní předpisy počítají i se zkrácenými variantami na cestách salát al-musáfir, skládající se jen ze dvou rak' nebo spojující dvě denní modlitby v jednu a ve válce salát al-chawf, kdy se vojáci mohou modlit střídavě.

Kromě pěti závazných denních modliteb je oblíbeným projevem zbožnosti přidávat další dobrovolné modlitby, buď v noci nebo ráno. Právní literatura rozlišuje několik typů takových modliteb podle toho, jestli je počet rak' v nich sudý nebo lichý.

Zvláštní význam má páteční polední modlitba salát al-džum'a. Věřící se ji modlí společně v džámi'u, účast je pro všechny dospělé zdravé muže povinná. Po dvou rak'ách sunny, vystoupí na kazatelnu minbar kazatel chatíb a pronese kázání chutba o dvou částech, první obsahuje úvahy a ponaučení proložené citacemi z Koránu, druhá chvalořečí Bohu. V závěru bývá prosba za hlavu státu a celou obec. Po chutbě je zopakován adhán a pak se věřící, seřazení za imámem pomodlí dvě rak'y fardu. V muslimských zemích se dnes chutba a modlitba každý pátek přenášejí televizí. Podobné jsou modlitby o obou svátcích.

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003

Šaháda a tahára

Nejdřív o vyznání víry a rituální čistotě.

Pět pilířů
Islám znamená odevzdání se, myslí se odevzdání Bohu. Je to tedy náboženství, zdůrazňující mnohem víc správný způsob života, ortopraxi, než správnou víru v Boha, ortodoxii. Představa Božího řádu zahrnuje všechny oblasti života a lidských vztahů, vztah člověka k Bohu i vzájemné vztahy mezi lidmi. Vztah k Bohu 'ibádát je vyjádřen pěti pilíři náboženství arkán ad-dín, ty jsou pokládány za nejpodstatnější znaky příslušnosti k islámu. Patří k nim vyznání víry šaháda, modlitba salát, náboženská daň zakát, půst v měsíci ramadánu sawm a pouť do Mekky hadždž.

Šaháda
doslova znamená svědectví nebo dosvědčení, dokonce v moderní arabštině také vysvědčení nebo certifikát. Islámská šaháda zní: Ašhadu an lá iláha illá 'lláh wa Muhammadam rasúlu 'lláh. Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží. Pokud se někdo něvěřící chce stát muslimem, stačí pronést šahádu před dvěma svědky a pořídit úřední zápis. (V knize islám a muslimská obec je pěkný zápis o tom, jak jeden student pocítil nutkání pronést šahádu přímo při přednáškách autora a jakou to vyvolalo radost ve skupince muslimských spolužáků přistupujícího). Šaháda je je součástí každodenních modliteb. V širším slova smyslu je třeba víru vyznávat také celým svým životem i odhodláním položit za ni případně i svůj život. Pokud se stane, že je vyznavač pro svou víru zabit, je s úctou připomínán jako šahíd, doslova svědek (dá se srovnávat se slovem martyr se stejnou etymologií). Vnitřním obsahem víry imán se zabývá dogmatická teologie. Pro každodenní praxi je ovšem mnohem potřebnější znát požadavky na rituální čistotu tahára.

Tahára
Stejně jako v judaismu je rituální čistotě přikládán velký význam, je předpokladem platnosti modlitby a hadždže. Předpisy, které ji upravují, jsou velmi detailně rozpracované. Poskvrnění, tedy opak čistoty,  se dělí na hmotné a mentální, z pohledu práva na věcné a náboženské, ale také na těžké džanába a lehké hadath. Lehké znečištění způsobí dotyk nečisté věci nadžis, takovou nečistou věcí jsou víno a lihoviny, nečistá zvířata jako vepři a psi, zdechliny, což jsou všechna zvířata, která nebyla náležitě, tedy rituálně správně, usmrcena, kromě ryb a hmyzu, dál krev, hnis, zvratky a výkaly, ale ne slzy, pot a hlen. Nečisté je také mléko nejedlých zvířat. Ve výčtu nečistých věcí nadžís se jednotlivé právní školy trochu liší. Obecně platí, že se člověk znečišťuje také konáním potřeby, spánkem, omdlením, dotykem osoby opačného pohlaví a dotykem pohlavních orgánů. Ve stavu lehkého znečištění není věřícím dovoleno se modlit a dotýkat se Koránu. K těžkému znečištění dochází jakýmkoliv pohlavním stykem a vůbec vyměšováním spermatu, u žen těžké znečištění působí menstruace a šestinedělí. Ve stavu těžkého znečištění není přípustné se zdržovat v mešitě nebo přednášet Korán. Stav znečištění se odstraňuje očistným mytím, očišťování se opírá přímo o autoritu koránského textu a je podle druhu znečištění také dvojí. Lehké se odstraní částečným omytím wudú, tawaddu, omytí rukou až k loktům, nohou ke kotníkům a otřením hlavy, velké jen pomocí ghusl, úplným vykoupáním nebo omytím celého těla i s vypláchnutím úst a nozder. Pokud není po ruce voda, je přípustné čištění pískem Korán 5:6. Mešity jsou vybaveny umývárnami, aby si mohli věřící podle předpisu umýt tvář, hlavu, ruce a nohy. Voda se považuje za očišťující, pokud je tekoucí nebo alespoň taková, že se nezkazila. Předpisy o tom, jak může voda ještě vypadat, aby plnila svou očišťující funkci, jsou hodně detailní. Co se týče toho písku, stačí jen krátce přetřít obličej a ruce po loket. K očistě patří také zbožné předsevzetí níja a má být doprovázena myšlenkami na Boha, kromě těla má jít i očistu srdce a ducha.

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003
Denny F.M.: Islám a muslimská obec, Praha 2003

Který názor je správný?

Je kyselé mléko škodlivé nebo zdravé?

Jednou za velkého žáru přišel Mušfikí domů a požádal ženu: "Přines mi misku kyselého mléka. Nic není užitečnějšího a příjemnějšího pro žaludek v takovém horku!" Žena mu však řekla: "Misku? Copak v naší domácnosti je třebas jen jediná lžíce kyselého mléka? Kde by se vzalo?" Mušfikí se nechal slyšet: "No dobrá, však je to lepší, že žádné nemáme. Kyselé mléko v takovém horku člověku jen škodí..." "Co ty jsi ale za člověka," řekla žena, "jednou je u tebe kyselé mléko prospěšné, tu zase škodlivé. Který z těch názorů je vlastně správný?" Mušfikí odpověděl: "Když je kyselé mléko doma, správný je ten první, a není-li, pak je správný ten druhý!"

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Bilance

Slavím první narozeniny.

Je to skoro neuvěřitelné, ale noční úvahy mají jeden celý rok za sebou, vznikly 19.8.2003. Původně spíš jako osobní psychoterapie v době, kdy jsem se starala o nemocnou maminku a nemohla z domu, dokonce ani na fakultu na přednášky. Ukládala jsem na blog to, co jsem zrovna studovala, i svoje referáty a seminární práce. Ale také jsem si někdy z blogu udělala vrbu a zapsala svoje osobní strachy a starosti. Zcela kupodivu se našlo dost lidí, kteří blog pravidelně čtou, asi polovina návštěvníků je pravidelných, druhá polovina přichází na základě vyhledávačů a jsou to s největší pravděpodobností moji kolegové stejného zaměření z různých univerzit.

Tak jsem v rámci roční bilance udělala také inventarizaci svých nesplněných slibů. V dlouhodobé předpovědi jsem nastínila ambiciózní plán, který se mi podařilo splnit jen částečně. Ve starověku jsme utkvěli někde na přelomu 1.tisíciletí př.n.l. a zbývá ještě hodně oblastí, o kterých by bylo třeba psát. I v jednotlivých rubrikách je to trochu jako noty na buben, takové poskakování bez ladu a skladu (nejhůř asi dopadla Mahábhárata, kterou jsem nakonec na jaře nedovyprávěla, i to se chystám napravit, úplně jsem na ni zapomněla).

Omlouvám se, ale je to způsobeno nedostatkem času a potřebou zapisovat aktuálně studované věci. Pokud si chcete udělat lepší obraz o některé z oblastí, použijte odkazy v obsazích na horní liště.

Bakalářské studium jsem si kvůli nemoci o rok prodloužila. Opravdu mne mrzí, že mé nejmilejší oblasti, kterou jsou starověká náboženství, není v tématech pro bakalářskou zkoušku věnovaná větší pozornost. Ale stejně, podívejte se na ta témata, možná vás něco zaujme a budete chtít vědět něco bližšího, tak jako tak se jim v tomto akademickém roce budu muset věnovat. Přiznám se, že středověk a novověk nejsou zrovna moji oblíbenci, jiné, mnohem zajímavější, je to v současnosti. Pro ni jsme společně vytvořili rubriku Průvodce, měla velmi slušný ohlas a rozvinutou diskuzi, i vás zřejmě její témata zaujala, ale pak jsem absentovala a rubrika usnula. K této rubrice se určitě vrátím, mám několik nových zajímavých knih současných teologů, jejich myšlenky bych na blogu chtěla mít.

V nejbližší době se studovaná tematika nezmění, bude to tedy i nadále převážně islám, prostřídaný křesťanskými herezemi, ale taky ugaritské věštění a náboženství subsaharské Afriky. Brzy začne nový semestr, v něm mám zapsané zajímavé věci. Nebudu teď prozrazovat, nechám taky něco jako překvapení.

Budu ráda, když budete komunikovat a řeknete svá přání ohledně obsahu blogu. Pokusím se v rámci svých možností vyhovět.

Všechny čtenáře zdraví už roční didactylos!

Jak uvažují daňoví úředníci

Výběrčí daní nic nedá, jen bere

Jeden emírův výběrčí daní spadl do vody a topil se. Lidé pobíhali kolem a křičeli: "Dej ruku, podej ruku, vytáhneme tě!" Výběrčí se ale plácal ve vodě a ruku nevystrčil. Šel kolem Mušfikí a poradil jim: "Musíte křičet: Tumáš ruku, vem si ruku!" Když se muž ještě jednou vynořil z vody, tak na něj zavolali podle Mušfikího rady, on se hned chytil a vylezl pak na břeh. Mušfikí se obrátil k lidem a prohlásil: "Nikdy neříkejte výběrčímu daní dej, podej, ale na, ber. Ti si přece nikdy nezvykli něco dávat, ti umějí jen brát!"

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Voda v poušti

arabské přísloví

Smích je jako měch s vodou na poušti. Přijdeš-li o něj, zemřeš.

Z obálky knihy Tucet tváří Nasreddinových, M.Mendel, Praha 1990 

Důvěra v dané slovo

Oslovi věříš a mně nikoli?

Soused přišel k Mušfikímu a poprosil ho o půjčení osla. Mušfikí mu však odpověděl: "Osla tu nemám, odjeli s ním na dalekou cestu." Vtom z Mušfikího dvorku zaznělo oslí zahýkání. Soused vyčítavě poznamenal: "Pročpak mi lžete, osel je přeci v domě." "Ty jsi ale podivný člověk," rozzlobeně mu odpověděl Mušfikí, "řeči toho nečistého zvířete věříš a mému slovu, slovu pravověrného muslima, nevěříš!"

z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

P.S. Omlouvám se, ale v poslední době mám hrozně moc práce do práce (ona ta práce totiž na mne počkala a teď to spěchá). Proto sem nějaký čas nebudu dávat žádné studijní texty, ale texty z knih, anekdotické příběhy i básně.

Zákon platí pro každého

Jak Mušfikí vyzrál na správce státní pokladny.

Bylo všobecně známo, že správce státní pokladny nemůže přijít Mušfikímu na jméno. Jednou se stalo, že jakýsi muž, z něhož si Mušfikí utahoval, mu za jeho šprýmy uštědřil políček. Když předvedli onoho muže před soudní stolici, zasadil se správce pokladny o to, aby Mušfikí dostal pouhý dinár bolestného. "Takový je u nás zákon?" podivil se Mušfikí. "Ano, za jeden políček je pokuta jeden dinár," odpověděl se škodolibým úsměvem správce pokladny. "To ale není špatný zákon," usmál se Mušfikí a vrazil správci ránu, až to mlasklo. Pak vytáhl z měšce dinár a řekl: "Zde je má pokuta, pane."

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Jděte rovnou do pekla

Dobrá rada.

Panovník, který nemilosrdně utiskoval své poddané, se jednou zeptal Mušfikího: "Jaký je tvůj názor, půjdu po smrti do ráje nebo do pekla?" Mušfikí mu odpověděl: "Dáte-li si ode mě poradit, půjdete rovnou do pekla. Za své vlády jste připravil o život mnoho nevinných lidí a ti všichni přišli do ráje. Kdybyste, nedej Bůh, přišel do nebe, tak vás tam rozsápou, takže byste se pak připravil i o to peklo!"

Z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

Chvála sekulárního státu

Přímluvná modlitba.

Přátelé, pokud někde objevíte knihu Židé a Arabové od dr. Mendela, doporučuji vám ji bedlivě přečíst. Je to souhrn rozhovorů představitelů různých názorových proudů na obou stranách fronty, izraelských i palestinských hnutí. Kniha vyšla sice už roku 1992 a nezachycuje tak další bouřlivý vývoj konfliktu, ideové pozadí ale pravděpodobně nedoznalo příliš mnoho změn. A to mne přimělo k volbě titulku.

Od dob Konstantinových, vlastně ještě předtím, se církev modlí za představitele státní moci, a zůstalo to, pokud vím, dodnes. Můžeme se tedy připojit a pomodlit se za to, aby správa věcí veřejných a právo už nikdy nesměřovaly k teokracii. K tomu nám dopomáhejte všichni bohové všech lidských společenství a kultur!

Světlo pro můry

Žák a súfí.

Žák putoval do vzdálené vesnice, hledaje jistého súfího, který byl znám svou moudrostí. Ve vesnici se dozvěděl, že súfí žije na svahu přilehlé hory. Ačkoli se už stmívalo, vyrazil na horu, směrem k jasnému světlu, přesvědčen, že tam nalezne súfího. Když došel ke zdroji toho světla, byl překvapen, že nachází jen olejovou lampu, kolem níž se třepetají můry. Když jeho oči přivykly tmě, žák zpozoroval o kousek dál mdlý plamínek. Šel k němu a našel súfího, jak si čte při světle svíčky. "Proč tady sedíš málem po tmě, vždyť támhle je mnohem jasnější světlo?" zeptal se žák. "Jak vidíš," odvětil súfí, "jasné světlo je promůry, aby mne zde nechaly v klidu studovat při světle mé svíčky."

Z Malé knihy súfijské moudrosti

Zajímavosti úvodu Dějin Blízkého východu

Věděli jste, že:

Fez, který  zavedl sultán Mahmud II, který vládl v letech 1808-1839, byl zprvu chápán jako novinka jinověrců a narazil na velký odpor, ale postupně zdomácněl a stal se přímo symbolickou pokrývkou hlavy muslimů. Když se Kemal Atatürk rozhodl v roce 1925 fezy zrušit, narazil jako reformátor znovu na stejně silný odpor jako kdysi sultán Mahmud při jeho zavádění.

V istanbulském paláci Topkapi visí dva jezdecké portréty sultána Mahmuda II, jeden pochází z doby před reformou osmanských vojenských uniforem a druhý po ní. Oba obrazy jsou dílem stejného malíře i postoj koně a jezdce jsou stejné. Na druhém obraze má sultán na sobě kalhoty západního střihu a vojenský kabát s ozdobnými prýmky a změny jsou patrné i na koňském postroji.

Na miniaturách z počátku 18.století, které zachycují slavnosti na osmanském dvoře, je snadné poznat evropské hosty nejenom podle oblečení, ale i podle toho, že jako jediní sedí na židlích, které pro ně osmanští pozorní hostitelé měli přichystané i když je sami nepoužívali.

Tabák na Blízký východ přivezli angličtí kupci na počátku 17.století, káva se objevila už v 16.století. Káva se stala oblíbeným módním nápojem, ale kavárny a hlavně společnost, která se v nich scházela, začaly znepokojovat politické kruhy i náboženské autority. V roce 1633 sultán Murad IV pití kávy a kouření zakázal a nechal několik milovníků kávy a kuřáků popravit. Po dlouhých sporech bylo nakonec kouření povoleno fetvou, kterou vydal muftí Mehmed Bahai Efendi, který byl v roce 1634 jako náruživý kuřák zbaven své funkce a poslán do vyhnanství.

Zásadní význam pro šíření psaného slova mělo v 8.století zavedení výroby papíru z Číny. Jiný vynález z Číny – knihtisk – se na Blízkém východě neujal. Tiskařská technika byla známá, ve středověku se tisklo z vyřezávaných dřevěných desek. Koncem 13.století se mongolští vladaři v Persii dokonce pokusili tisknout papírové bankovky, ale pokus se neujal pro nedůvěru uživatelů. Knihtisk se nakonec dostal na Blízký východ ze západní Evropy. V Turecku se sice o jeho existenci vědělo, o vynálezu knihtisku se ve svých kronikách zmiňují osmanští dějepisci, dokonce o Gutenbergovi a jeho tiskařském lisu. Ale na Blízký východ se dostal knihtisk prostřednictvím židovkých uprchlíků ze španělska v roce 1492 a většinou ho používaly nemuslimské obce. Když byla na počátku 18.století konečně zřízena první tiskárna v Istanbulu, zaměstnávala zkušené židovské a křesťanské sazeče.

Noviny se na Blízkém východě objevily až později, ale je jasné, že si muslimští vzdělanci už od počátku uvědomovali jejich možnosti, ale zároveň i nebezpečí, které v sobě skrývají. Z roku 1690 pochází zpráva marockého vyslance ve Španělsku, který píše o "dílnách, které vydávají zprávy a předstírají, že přinášejí nejčerstvější novinky, ale šíří pouze lži, jež budí senzaci." Bezprostřední zásluhu na rozšíření novin na Blízkém východě má francouzská revoluce, v roce 1795 vydalo francouzské velvyslanectví v této oblasti první noviny. Napoleon dal v Egyptě tisknout francouzské noviny  a úřední věstník. V domácím jazyce začali vydávat noviny dva soupeřící proreformní vladaři, turecký sultám Mahmud II a egyptský Muhammad Alí paša. Noviny byly velice dlouho výlučně vládní, v některých zemích Blízkého východu je to tak ostatně dodnes. První neoficiální noviny v turečtině začaly vycházet v Istanbulu roku 1840 a jejich majitelem a editorem byl Angličan William Churchill, kterému se k jejich vydávání podařilo získat povolení. V době krymské války se v oblasti k šíření zpráv začal používat telegraf a panu Curchillovi se podařilo uzavřít s jedním válečným zpravodajem dohodu o exkluzivním podávání zpráv z bojiště. Jeho noviny pak začaly vycházet pětkrát do týdne. V roce 1860 začal v Istanbulu vycházet s finanční podporou osmanské vlády arabský deník, který už nebyl jen listem prosazujícím vládní politiku. Ve stejnou dobu začali vydávat v Bejrútu jezuité noviny, které mohou být označeny jako první skutečný deník v arabských zemích. Postupem času si denní tisk získal mezi obyvateli Blízkého východu velkou oblibu. Jeho dalekosáhlé rozšíření na konci 19.století a ve 20.století mělo vliv na změny v blízkovýchodních jazycích, turečtina, arabština a později perština prošly během několika desetiletí rychlou vývojovou proměnou. Moderní formy jazyků vznikly z potřeby srozumitelně přiblížit čtenářům dobové události. Novináři začali hrát ve společnosti zemí Blízkého východu mimořádně důležitou roli svým vlivem na veřejné mínění.

Rozhlasové vysílání bylo zahájeno v Turecku roku 1925, jen o 3 roky později než v Londýně. V Egyptě se začalo vysílat 1934. Turecko také mělo první rozhlasovou stanici, která nespadala pod přímý státní dohled a to v roce 1964. Svoboda slova v médiích obecně závisí na charakteru vládnoucího režimu. I k politickým cílům byly moderní komunikační prostředky hojně využívany. Například  iránskou revoluci v roce 1979 řídil Ajatolláh Chomejní rozkazy po telefonu, jeho projevy se šířily na audiokazetách.

Přes zákaz zobrazování v islámu portrétní umění nebylo islámským umělcům zcela cizí. Italský malíř Bellini portrétoval sultána Mehmeda II Dobyvatele, v istanbulském paláci Topkapi je bohatá sbírka portrétůsultánů a jiných význačných osobností. Dokonce se několik portrétů objevilo i na islámských mincích. Jedna z abbásovských mincí s údajným portrétem chalífy vznikla zřejmě jako vědomá provokace, panovník je na ní zobrazen, jak pije z poháru.

Velký úspěch zaznamenal film. Do Egypta se dovážely němé filmy z Itálie už v roce 1897 a točit se začaly už v roce 1917 a o deset let později vznikl první celovečerní film.

Z předmětů každodenní potřeby, které na Blízký východ doputovaly ze Západu a natolik zdomácněly, že už o jejich původu nikdo nepřemýšlí, se dají jmenovat brýle, vynález, který se dostal na Blízký východ v 15.století.

Lewis B: Dějiny Blízkého východu, Praha 1996

Výklad emírova snu

Z příhod Mušfikího.

Emírovi se jedné noci zdálo, že mu vypadly všechny zuby. Zavolal si vykladače snů. "Nemohu vám skrývat pravdu", vyjádřil se zdráhavě vykladač, "vaše děti a všichni vaši příbuzní zemřou dříve než vy!". Za tak zlověstný výklad snu dal emír vykladače snů popravit. Pak se sešel emír s Mušfikím. "Nemůžeš mi vysvětlit skutečný význam mého podivuhodného snu?" "To je velmi pěkný a šťastný sen," odpověděl Mušfikí. "Budete žít na tomto světě ještě déle než vaše děti a vaši příbuzní." Spokojený emír Mušfikího bohatě odměnil a chválil jeho moudrost.

z knihy Šibal Mušfikí, podle tadžických motivů napsal Jiří Bečka

dvorní básník umajjovců

zajímavá postava křesťanského básníka na chalífově dvoře

Al-Achtal (640-710) se narodil v jihoirácké Híře a pocházel z mohutného severoarabského kmene Taghlib, který ještě před vznikem islámu přijal křesťanství monofyzitského směru. Přesto se al-Achtal stal dvorním básníkem umajjovského dvora. Za soupeření Mu'awiji s Alím o chalifát podporovali ansárové z Medíny Alího stranu, a jak bylo v té době zvykem, souboj se vedl také na básnické frontě. Umajjovci se k ansarům sice chovali shovívavě, protože jejich zásluhy o islám nikdo nemohl popřít, ale když ansárský básník složil posměšné verše na Mu'awijovu dceru Ramlu, požádal její bratr, budoucí chalífa Jazíd, taghlibovského básníka Ka'ba ibn Džu'ajl, aby náležitě odpověděl. Ten se zřejmě bál zaútočit na islámskou aristokracii a proto poslal Jazídovi mladého al-Achtala. Tomu se podařilo složit na ansáry tak jízlivou satiru, že si u Mu'awiji stěžovali a básníkovi hrozil přísný trest, ale Jazíd se za něho přimluvil. Al-Achtal pak žil v Damašku na Mu'awijově, Jazídově a Abdalmalikově dvoře a skládal na ně oslavné kasídy.

Byl velkým obdivovatelem předislámských básníků a vědomě na jejich tradici navazoval. Kromě kasíd patřily do jeho kompetence jako dvorního básníka také satiry proti nepřátelům, kdy se snaží je zasáhnout na nejcitlivějším místě, totiž když jim předhazuje chování neslučitelné s tradičním beduínským kodexem cti, obviňuje je z lakoty vůči hostům, neschopnosti k boji, ze zbabělosti, nedostatku hrdosti, nízkého původu.

Skládal také pijácké verše, víno bylo zdrojem jeho životních radostí. Vrcholem jeho smělosti jsou verše, které před chalífou řekl jako odpověď na návrh, aby přijal islám:

Není mým zvykem
držet půst v měsíci ramadánu,
jíst maso obětované Pánu,
stát, bučet bú
v modlitbách stáda muslimů -
jen chladné čisté víno je můj Pán,
za slunce východu ho douškem uctívám.
(Básníci pouště)

Oliverius J: Svět klasické arabské literatury, Brno 1995

Zná zloděje

Z příhod šibala Mušfikího

Nějaký zloděj vysadil v noci dveře Mušfikího domu a odnesl je. Když Mušfikí ráno vstal a viděl, co se stalo, bez velkého otálení se sebral, vysadil dveře místní mešity a odnesl si je domů. Lidé se divili: "Jak to, že jsi sebral dveře mešity, která je Božím příbytkem?" Mušfikí jim odpověděl: "Dveře mi odnesl zloděj, jehož obydlí zná jen Bůh. Ať mu tedy ty dveře sebere, přinese je a pak si může vzít ty své!"

z knihy Šibal Mušfikí, podle tádžických motivů napsal Jiří Bečka

Súfí 3

Asketismus nespočívá v tom, že bys neměl nic vlastnit,
ale že by nic nemělo vlastnit tebe.

Pracuj pro tento život, jako bys měl žít věčně.
Pracuj pro příští život, jako bys měl zemřít zítra.

'Alí Ibn Abú Tálib (600-661)

Ve smrti spočívá život srdce.

Imám Ja'far al-Sádiq (8.století)

Kdosi se zeptal svatého Proroka: "Co mi řekneš o věcech tohoto světa?"
Prorok odpověděl: "Co ti o nich mohu povědět, jsou to věci, které získáváme těžkou prací, opatrujeme s úzkostí a ztrácíme s lítostí."

Abdalláh al-Ansárí al-Harawí (1088)

Vykroč za hranice zdejšího žití a pohleď na nesmírnou rozlohu Jeho království za hvězdami.
Ať se tvé ucho zaposlouchá do toho, co nikdy neslyšelo, a tvé ucho spočine na tom, co nikdy nevidělo, dokud tě nezavede tam, kde spatříš Jediný ze světů a veškeré světy.
Nech vyvěrat svou touhu po Jednom ze svého srdce a duše, dokud nespatříš Skutečnost okem jistoty.
Je pouze Jeden – a nic než On, je Jediný, a není božstva kromě Něho.

Imám Muhammad Ibn 'Alí al-Báqir (11.století)

Všichni vědí, že kapka se vejde do oceánu,
ale málokdo ví, že oceán se vejde do kapky.

Kábir (1450-1518)

z Malé knihy súfijské moudrosti

Súfí 2

Domníváš se, že tento svět
je neustále sám sebou
a jeho trvání vyplývá z jeho vlastní podstaty,
ale ve skutečnosti je paprskem světla,
který vyzařuje z Pravdy
a Pravda je v něm skryta.

Vznes se mimo prostor a čas,
vzdal se světu a buď sám sobě
svým vlastním světem.

Odvrhni zcela svou existenci,
neboť není víc, nežli plevel a prach.
Běž a vysmyč příbytek svého srdce,
uprav jej pro Milovaného,
aby v něm navždy setrval.
Když vyjdeš mu vstříc a odložíš "já",
on vejde a odhalí před tebou svoji Krásu.

Smrt člověka potkává třemi způsoby:
Nejprve umírá každým okamžikem
ze své pozemské podstaty,
když potom hyne jeho vůle,
umírá znovu,
a konečně umírá při oddělování duše a těla.

"Já" a "ty" jsou jen mřížky
v průzorech lampy,
jimiž Jedno světlo září.
"Já" a "ty" je jen závoj
mezi nebem a zemí,
zvedni ten závoj, a více nespatříš
pouta sekt a vír.
Když "já" a "ty" nejsou nic,
co je pak mešita, co synagoga?
Co je Ohňový chrám?

Sa'd al-Din Mahmúd Šabestárí (1250-1320)
Tajná růžová zahrada
z Malé knihy súfijské moudrosti

Marný lov

znovu jedna báseň od Rúmího

Pták letí ve výši, stín jeho tak
po zemi kvapí, jak letící pták.
Hlupák chce ulovit stín – běh a spěch -
žene se, že mu až dochází dech.
Nevěda, že jen pouhý klam ho láká,
neznaje, kde je skutečný zjev ptáka,
do stínu střelil, jak byl by to pták
a jeho toulec prázdný zůstal pak.
Toulec života vyprázdnil – přestal žít,
zahubil ho běh, když stín chtěl ulovit.

Džaláleddín Balchí Rúmí: Masnáví, Praha 1994

F.Tauer: Svět islámu - poznámky 1

Muhammadův život a učení

Teď trochu odbočím. Některé knihy o islámu, které mám půjčené z univerzitní knihovny už budu muset brzy vrátit, tak si chci udělat poznámky o tom, co mne zaujalo a co jsem jinde neobjevila. Takže to bude spíš nesouvislé.

Muhammadovo narození a dětství. Muhammad je přezdívka, znamená stejně jako Ahmad "nadmíru velebený". Není znám rok narození, životopisci říkají, že se narodil 12.dne měsíce rabí al-auval v roce sloním. Názvem se označoval rok, kdy etipský místodržitel v Jemenu Abraha vytáhl proti Mekce a ve svém vojsku měl válečného slona. Mekku nedobyl, protože v jeho vojsku vypukla epidemie a musel se vrátit. Toto tažení mohlo být nejpozději v roce 562, protože v tom roce byl uzavřen mír mezi Byzancí, spojencem Etiopie a říší novoperskou. To ale neodpovídá tradičním údajům o Prorokově stáří v době jeho smrti, podle nich umřel ve věku 60-63 let. Vychází pak datum jeho narození mezi léty 570 a 580. Maminka se jmenovala Amina a umřela na cestě z Jathribu, kde chtěla navštívit svoje příbuzné (měl tedy Muhammad v Jathribu příbuzné z matčiny strany?) a manželův hrob, umřel tam na zpáteční cestě z obchodní cesty ze Sýrie. Sirotka zpět do Mekky donesla její otrokyně Umm Ajmán.

O pronásledování proroků. V době, kdy byl v Mekce pronásledovám, hovořil Muhammad o pronásledování proroků, různé legendy, hlavně parafráze Starého zákona, i staroarabské pověsti, ale ve stejné době se vyskytl lepší vypravěč, zcestovalý muž an-Nadr b.Hárith, který vyprávěl mnohem poutavěji staré iránské legendy. Pobouřil tím Muhammada, který se zlobil, že takové povídačky klade na roveň zjevenému Božímu slovu. Mezi proroky řadí Muhammad Núha (Noe), Ibráhíma (Abrahám), Isháka (Izák), Ismá'íla (Ismael), Ja'kúba (Jákob), Júsufa (Josef Egyptský), Músu (Mojžíš), Dávuda (David), Sulajmána (Šalomoun), Ísu (Ježíš) a také arabské proroky Húda, Sáliha a Šu'ajba. (A co starozákonní proroci?)

Noční cesty. Do závěru pobytu v Mekce se klade tzv. Noční cesta provedená v extatickém stavu nebo ve snu, jejím cílem byl al-Masdžid al-Aksá, v něm někteří vykladači vidí jeruzalémský chrám, jiní svatyni v nebi. S ní se často spojuje podobná noční cesta do nebe Mi'rádž, kterou jiní kladou do starší doby. V obou líčeních jsou apokalyptické představy ovlivněné židovskou a křesťanskou apokalyptikou.

Smlouva s jathribskými 620. Slib, že budou věřit v jediného Boha, nebudou krást, lhát, cizoložit, zabíjet novorozené dcery!, budou poslušni Proroka.

Změna zvyklostí v Medíně. Snaha dorozumět se s židovskou komunitou ve městě, stanovil Prorok původně půst 10.den muharramu jaum al-ašúrá (šíitský svátek- památka zabití Husajna, je to náhoda?), napodobenina dne smíření 10.tišrí, a modlitební směr kibla k Jeruzalému. Po neshodách změna pravidel, kibla k Mekce, postní měsíc ramadán, k modlitbě vybízet voláním adhán ne troubením nebo klepáním, sváteční den pátek ne sobota nebo neděle. Poutní obřady v Mekce, staré poutní obřady dané do souvislosti s Ibrahímem.

Aišina příhoda s náhrdelníkem. Reakce na nařčení z cizoložství, Korán XXIV, 4n. Je stanoven přísný trest pro každého, kdo muslimskou ženu nařkne z cizoložství a nemá na to čtyři svědky.

Poselství k vladařům. Legendární zprávy o poselstvích k vladařům sousedních říší, byzantskému císaři, perskému a etiopskému králi a alexandrijskému místodržícímu v roce 628.

Islámské "desatero": korán XVII, 23-40 a VI, 152-153. Nepřidružovat Bohu jiného boha a jemu jedině sloužit. Dobře nakládat se zestárlými rodiči. Dávat příbuzným, ubohým a pocestným, co jim náleží, ale bez marnotratnosti. Nezabíjet děti ze strachu před zchudnutím. Nesmilnit. Nezabíjet, leč po právu, a při neúmyslném zabití dát výkupné. Nedotýkat se jmění sirotků a dodržovat úmluvu. Zachovávat správné míry a váhy. Nepodezírat bez důvodu. Nekráčet domýšlivě na zemi.
Rozvedení: První přikázání obsahuje v sobě implicitně pět pilířů islámu: modlitbu salát, půst saum, sijám, placení náboženské daně zakát, výroční pouť do Mekky hadždž, případně ještě přidružený boj za víru džihád. V zabití po právu je i krevní msta, kterou Muhammad neodstranil, jen zmírnil. Osmé o správných mírách je jinde v Koránu doplněno zákazem lichvy, myslí se ale půjčování peněz na jakýkoli úrok. K přikázáním se přidružují ještě zákazy pojídání krve, nečistých zvířat, pití vína a hraní majsiru, arabský druh loterie.

Tauer F.: Svět islámu, jeho dějiny a kultura, Praha 1984

Nedokonalost poznání

Báseň perského mystika Rúmího

Slon v temné místnosti
Slon stál v místnosti, jež temná byla celá,
skupina Indů jej tam předváděla.
Přišlo mnoho lidí, poznat si ho přáli,
a tak do té tmy tu mnozí vstupovali.
Že nebylo možné očima ho zřít,
chtěli si ho potmě hmatem prověřit.
Jeden sloní chobot nahmatal a v kvapu
prohlásil: Slon je jak roura od okapu.
Ruka druhého na ucho narazila.
Slon je jak vějíř, jeho slova byla.
Další dohmatal se nohy, sáhl hloub,
pak řekl, že slon je určitě jak sloup.
Jiný přejel dlaní po slonově hřbetu
a tvrdil: Ten slon je jak ta lavice tu.
A tak každý slona jenom za to měl,
jak ho nahmatal a co mu připomněl.
Podle hmatu každý jiný názor má,
kde čte jeden dé, tam druhý přečte á.
Kdyby všichni v ruce jasnou svíci měli,
v dobrozdání by rozdíly vymizely.
Schopnost vnímání je dlaň ruky, nic více,
nestačí dlaň na vše, memí-li v ní svíce.
Pohled na moře a na pěnu je dvojí.
Pozoruj jen moře, pěna neobstojí!

Džaláleddín Balchí Rúmí: Masnáví, Praha 1994

Konstantin 2

Konstantinův křest, pontifex maximus, církev, palestinské relikvie, neděle, Vánoce, zákaz křižování, dominát, Constantinopolis, boj s perskou říší

Konstantinův křest
Byl Konstantin křesťanem? Na otázku je trochu těžké jednoznačně odpovědět a historická hodnocení Konstantinových životopisců se taky liší. Nesporné je, že jeho matka, císařovna Helena, byla křesťanka. Sám se nechal pokřtít Eusebiem z Nikomedie až těsně před smrtí. Sice je zachovaná legenda ze 6.století o jeho křtu v Římě římským biskupem Silvestrem v Constitutum Constantini, ve kterém údajně Konstantin učinil římského biskupa hlavou celé církve a vládcem nad západní polovinou říše, ale tento text je falzem. Ve skutečnosti církvi vadila pravda o Konstantinově klinickém křtu z rukou semiariánsky orientovaného Eusebia, která je dosvědčená mnoha spolehlivými prameny. Ale křesťanem byl zřejmě i před svým pokřtěním, křest nebyl totiž v prvních staletích chápán jako vstupní rituál, ale jeho hlavní funkcí bylo dosáhnout odpuštění hříchů. Sice se už v některých raných křesťanských sborech ujala praxe udělovat křest všem novým členům, ale nebylo to pravidlem. Ve starověké církvi se dlouho uchovával obyčej, že musí být před svým vysvěcením pokřtěn každý kněz, kdežto laikové křest odkládali na pozdější dobu. Křest se totiž uděluje jen jednou, hříchy pokřtěného člověka se podle církevního učení braly mnohem vážněji. Proto hlavně lidé veřejně činní odkládali přijetí křtu až na závěr života, křest tedy tehdy často plnil tu funkci, kterou později přejalo poslední pomazání. Křest ve 4.století nebyl hlavním kritériem pro definici křesťana, podle 45.kánonu tzv.elvirské synody, která se sešla roku 306 v Granadě, směl být dokonce křest udělen pouze člověku, který byl jako christianus už dříve známý. Je proto poněkud podivné tvrdit o Konstantinovi, že se stal křesťanem až před smrtí, i Konstantinovi synové i jejich nástupci i někteří církevní Otcové křest oddalovali, přesto o jejich křesťanství nikdo nepochybuje.

Konstantin pontifex maximus
Ovšem je také historickým faktem, že Konstantin po celou svou vládu respektoval státní kulty, že i v nově založené Konstantinopoli dal antickým bohům postavit chrámy a že zůstával nejvyšším knězem římského státního polyteismu. Jeho sebepochopení v této věci je zachyceno v Eusebiových Církevních dějinách IV 24 v oslavném životopise: "Proto kdysi Konstantin právem řekl, vítaje na hostině biskupy, že i on sám je biskupem, přičemž k nim za naší účasti promluvil asi těmito slovy: "Nuže, vy jste pro věci uvnitř církve, já pak jsem patrně od Boha ustaven biskupem pro věci mimo církev." Maje tedy na mysli to, co bylo v souladu s tímto výrokem, dozíral na všechny poddané a nabádal je, jak mohl, aby vedli zbožný život."

Církev za Konstantina
Ve 3.století už měla církev značný majetek, ale teprve Konstantin podepřel její vlastnické právo zákonem a všemožně ji hmotně podporoval. Poskytoval prostředky na stavbu nádherně vybavených kostelů, na předním místě bývají uváděny římské baziliky, lateránská a vatikánská. Na státní náklady dal zhotovovat také biblické a liturgické texty. Kostely dostávaly darem pozemkový majetek i různé jednorázové dotace, také stálou státní podporu v naturáliích pro výživu kléru i pro charitativní činnost. Také zákonodárství bylo pro církev příznivé. Roku 313 Konstantin osvobodil křesťanské duchovenstvo od tíživých občanských povinností munera. Roku 318 získali biskupové soudní pravomoc v občanských záležitostech i tehdy, když jen jedna strana sporu byla křesťanská, proti biskupově rozhodnutí se nedalo odvolat. V roce 319 byl křesťanský klérus zbaven městských i státních daňových povinností, 321 získala církev právo přijímat dědictví a právo propouštět otroky na svobodu. Kostely směly poskytovat azyl těm, kdo se cítili ohroženi státní mocí.

Znovuprobuzený zájem o Kristův život v Palestině
V Jeruzalémě se za Konstantinovy vlády ukazovala místa spojená s pašijovým příběhem, soudní síň Kaifášova i Pilátova, i různé předměty s pašijemi spojené. Úkolu najít Kristův kříž se ujala císařova matka Helena, která se vydala na pouť do Svaté země v roce 326/7. Byla vybavena plnou mocí a mohla volně užívat státní peníze. Všude ji přijímali s nejvyššími poctami, jeruzalémskému biskupu Makariovi Helena předala císařův list, ve kterém mu nařizoval, aby vybudoval nové kostely na místech spojených s Ježíšovým životem. Císařovně Heleně se přičítá zásluha o nalezení Ježíšova kříže, ale zdá se, že doba nálezu byla přece jen pozdější, protože soudobé prameny se o tomto nálezu nezmiňují a legenda je doložena až pro konec 4.století.

Neděle a Vánoce, zákaz křižování
Roku 321 se stala neděle, v křesťanském kultu dies dominicus "den Páně", v antickém kalendáři dies Solis "den Slunce", dnem úředního klidu, kdy se směly konat jen manumissiones, propouštění otroků na svobodu. Církev využila solární kult i pro stanovení data Vánoc, kdy dies natalis Solis invicti "narozeniny Neporazitelného slunce", slavené v Římě 25.12. přeměnila ve svátek Narození Páně. Křesťanský vliv se projevoval i v občanském zákonodárství, snahou o posílení morálky v oblasti manželského a rodinného života, které se projevilo ve ztížení rozvodů, v zákazu mít kromě manželky v domě ještě konkubinu, v příkazu nerozdělovat při dělení majetku rodiny otroků. Konstantin také zakázal 325 gladiátorské zápasy, je to důkazem jeho myšlenkového posunu, protože ještě v roce 313/314 při oslavách vítězství nad Germány pořádal krvavé hry, kde zajatci bojovali mezi sebou i s šelmami. Zakázal také trest smrti ukřižováním, zcela zřejmě s ohledem na křesťanský kult, jiné druhy poprav, jako upálení zůstaly a za vraždu příbuzného byl dokonce obnoven trest, kdy byl odsouzenec zašit do pytle s hady a utopen.

Dominát
Z hlediska církve sice Konstantin uplatňoval jinou politiku než jeho velký předchůdce Dioklecián, ale ve skutečnosti jeho reformy navazovaly na předchozí tak těsně, že je těžké je oddělit. Jen jinak řešil pozdně antický vládní program jednotného náboženství v celé říši, uznal, že křesťanství bude pro daný účel vhodnější. Reformy vybudovaly ničím neomezený císařský absolutismus, který odstranil poslední zbytky republikánského zřízení uchovávané aspoň formálně. Císař vydával zákony, měl nejvyšší vládní i soudní pravomoc, jako vrchní velitel rozhodoval o válce i míru. Z jeho osoby vyzařovala posvátnost a posvátné bylo všechno, čím se obklopoval. Pro vyřizování státních záležitostí se v celé říši rozbujela nevídaná byrokratická administrativa v čele s císařskou radou s pevnou organizací a stálými členy. Všichni státní úředníci byli placeni, velké naturální dodávky i peněžní náklady vyžadovala také armáda i císařský dvůr. Největší metlou obyvatelstva se tak za dominátu stal tuhý daňový systém, základem byla sice pozemková daň, ale platila se daň i z jiného majetku i z výnosu povolání. K tomu přistupovaly i jiné povinnosti různých úkonů, příspěvků a povinných ručení, nazývané obecně munera. Státní výdaje byly i tak obvykle vyšší než příjmy, proto se často sahalo k vymáhání mimořádných dávek. To, co dříve byl projev úcty, se stalo vymáhanou daní, tak platil senát aurum oblaticium, města aurum coronarium, na města byla asi roku 314 uvalena auri lustralis collatio glebalis, která se platila každé pětiletí ve zlatě a platili ji všichni městští živnostníci, i nevěstky a registrovaní žebráci, i zemědělci, kteří prodávali své produkty na městském trhu. Základní peněžní jednotkou se za Konstantina stal solidus o váze 4,55 gramu a stříbrná siliqua o váze 2.27 gramu, přitom 24 siliquí byl jeden solidus. Tvrdá daňová politika a tuhý byrokratický režim spolu nesl velké omezení občanských svobod. To dosvědčují Konstantinovy zákony o znevolnění těch obyvatel, kteří předtím byli podle práva svobodní, konstituce z 30.10.332 zakazovala kolonům přecházet z jednoho statku na jiný. V té době se v zemědělství objevuje stále víc otroků propuštěných na svobodu, kteří se při svém propuštění stali kolony svého bývalého pána. Připoutání kolónů k půdě bylo způsobeno nedostatkem pracovních sil v pozdně antickém zemědělství, proto se ujala praxe usazovat na ladem ležících polnostech lidi z barbarských kmenů. Také v armádě sloužilo čím dál víc barbarů. I řemesla a obchod, dříve v režii soukromníků, se dostaly do většího područí státem prosazované hospodářské politiky a nejrůznější povinnosti ukládané příslušníkům řemeslných a obchodních sdružení, předchůdcům pozdějších cechů, činily jejich práci často málo rentabilní, přitom členové sdružení byli k práci vázáni a nemohli ji opustit. Výjimku tvořila jen některá privilegovaná povolání, která povinnost práce pro stát za minimální mzdu munera ani placení daní neměla. Takovou výsadu měli lékaři, veřejní učitelé, architekti, advokáti a kněží, i židovští. Státní byla i pošta, původně zajišťující spojení ústředních úřadů s provinciemi, později přepravovala i úředníky na služebních cestách. A služebně se cetovala velice velmi, každý rok bylo třeba obměnit čtvrtinu koní.

Constantinopolis
Když se Konstantin stal vládcem celé říše, založil město, které se mělo stát východní protiváhou Říma. Přestavěl staré Byzantion na Constantinopolis, město skoro s milionem obyvatel. Všechny jeho svobodné obyvatele osvobodil od pozemkové daně a dal jim stejné výsady jako měli obyvatelé Říma. Celému městu byla udělena rozsáhlá autonomie, dědičným nájemcům korunní půdy v Malé Asii přikázal postavit si ve městě dům a obdařil je různými privilegii. Na rozdíl od Říma, který si zachovával svůj antický vzhled, byla Konstantinopol postavena hned od začátku jako křesťanské město, ve stavebním plánu byly kostely, v jednom z nich, kostele dvanácti apoštolů, byl císař Konstantin pohřben.

Boj s perskou říší
Roku 334 se Peršané zmocnili arménského krále, oslepili ho a odvlekli do zajetí, pak perské vojsko obsadilo Arménii, porušilo tak smlouvu z roku 298. Konstantin, kterého arménské poselstvo požádalo o pomoc, zakročil, ale původní dynastii Arsakovců neobnovil, jmenoval arménským králem 335 svého synovce a dal mu za manželku svou dceru. Když perské poselstvo požadovalo od císaře stažení všech římských jednotek z Arménie, vypověděl Konstantin perskému králi Šápurovi II válku. Při přípravě ofenzivy však onemocněl a 22.5.337 u bithynské Nikomédie zemřel.

Češka J.: Zánik antického světa, Praha 2000

Konstantin Veliký

Toleranční edikt, náboženská politika obou augustů, nikajský koncil a Areios, popravy v císařské rodině, rehabilitace Areiova

Toleranční edikt
Koncem dubna 311 vydal císař Galerius toleranční edikt. Poskytl křesťanům přes výhrady k jejich víře svobodu s podmínkou, že se i oni budou modlit ke svémi Bohu za blaho státu i císařů. Po Galeriově smrti5.5.311 v říši zase vládli jen čtyři císařové, všichni ale s nejvyšším titulem augustus. Komunikace mezi nimi byla ale nevalná, protože Maxentius byl znepřátelený s Konstantinem a Maximinus s Liciniem. Roku 312 vtrhl Konstantin do Itálie. Útok byl překvapivý, protože krátce předtím válčil na Rýně. V rozhodující bitvě u Mulvijského mostu na pravém břehu Tiberu severně od Říma zvítězil nad Maxentiem. K této bitvě se váže legenda o Konstantinově vidění. Za bílého dne viděl na obloze řecká písmena chí a ró uspořádaná do podoby kříže a nad nimi slova "V tomto znamení zvítězíš". Nechal tedy toto znamení namalovat na štíty svých vojáků a na svou vlastní standartu. 28.10.312 se stal Konstantin vládcem města Říma a prvním v císařském kolegiu. Začátkem roku 313 se Konstantin sešel v Miláně s Liciniem, tato schůzka se týkala většího počtu vnitropolitických otázek, ale proslula milánským ediktem, který zrovnoprávňoval všechna náboženství. Licinius v témže roce bojoval s dalším augustem Maximinem, který pravděpodobně po neúspěchu svého tažení proti Liciniovi spáchal sebevraždu. Licinius pak v Nikomédii publikoval pro celý římský východ komuniké z milánské schůzky 13.6.313: "Když jsme se jak já, Constantinus augustus, tak i já, Licinius augustus, sešli šťastně v Mediolanu a na pořadu jednání jsme měli všechno, co se týká prospěchu a bezpečnosti státu, tu jsme mezi jiným, o čem jsme soudili, že bude k užitku přemnoha lidem nebo že se to má přednostně zařídit, uznali za vhodné dát i křesťanům i všem ostatním lidem při uctívání božstva svobodnou možnost přidržovat se náboženství, jakého kdo bude chtít, čímž se může, cokoli je v nebeském sídle božského, stát nám i všem, kdo jsou pod naší mocí, milostivým a příznivým." Náboženská tolerance však nešla ruku v ruce s politickou snášenlivostí, Licinius dal popravit všechny věrné Maximinovy úředníky i všechny potomky dřívějších císařů, dokonce i všechny další příslušníky jejich rodin (Dioklecián, který žil ve Splitu na politickém důchodu se ještě všech těchto poprav dožil, umřel až 3.12.316). Situace se tímto drastickým způsobem poněkud pročistila, sporné byly jen hranice a kompetence mezi západní a východní částí říše, oba augustové, Konstatin a Licinius se však respektovali, oba měli legislativní moc, ale v zájmu říšské jednoty byly zákony koordinovaně vydávány jménem celého císařského kolegia.

Náboženská politika obou augustů
Poměr státu k církvi, jak si ho Konstantin představoval, vycházel z modelu, že je jedna římská říše a také jen jedna křesťanská církev obecná neboli katolická. Církev se měla stát oporou upadající jednoty říše. Církev ovšem byla krajně nejednotná, jak se o tom mohl sám Konstantin přesvědčit, když se snažil dokonce vojensky zasáhnout proti donatistům, (budu o nich psát později), ale musel se stáhnout kvůli jejich neústupnosti. Ve východní části říše, kde bylo křesťané početnější, v té době právě probíhal spor a arianismus. Licinius, augustus východní části říše, měl o pevnějším spojení státu s církví pochybnosti a proto od roku 320 svou náboženskou politiku změnil. Křesťany sice občansky toleroval, ale rozhodl se zlomit nekontrolovaně vzrůstající církevní moc. Zakázal jakékoli synody a odňal církvi státní podporu, odstranil křesťany nejdřív od dvora, pak i z úřadů a vojska. Změněná politika byla pravděpodobně důvodem zhoršení vztahů mezi oběma augusty, kteří předtím vládli společně celkem ve shodě. Válka mezi oběma se po několika napjatých letech konala v roce 324, po několika prohraných bitvách se nakonec Licinius 18.9.324 vzdal (popraven byl o rok později).

Nikajský koncil a Areios
Po ovládnutí celé říše zrušil Konstantin hned roku 324 všechna předchozí Liciniova proticírkevní nařízení a snažil se urovnat vnitrocírkevní spory. Svolal do Nikaje ekumenický koncil. Na koncilu se projednávaly mimo jiné organizační otázky, termín slavení Velikonoc byl stanoven jednotně na první něděli po prvním jarním úplňku, metropolitním biskupům v Římě, Alexandrii a Antiochii bylo přiznáno postavení patriarchů. Bylo přijato vyznání víry s odsouzením arianismu. Na odsouzení Areiova učení se podílelo i to, že Areios byl jen presbyterem a byl ve sporu se svým nadřízeným biskupem. Jednalo se tedy i o prestiž biskupské autority., to mohlo hrát svou roli na koncilu, shromáždění biskupů. Podíl na výsledku měl sám Konsatin, který rozpravu sledoval a dával najevo, s čím souhlasí a co se mu nelíbí. Byl totiž už předem ovlivněn svým poradcem Hosiem, cordubským biskupem, který vedl západní delegaci. Areios byl koncilem odsouzen a poslán do vyhnanství.

Popravy v císařské rodině
Až potud se situace pro Konstantina vyvíjela příznivě a podle plánu. Pak se ale jeho štěstí zhroutilo, nechal totiž popravit svého nejstaršího syna Crispa, kterého jeho macecha, císařovna Fausta, obvinila ze svádění k cizoložství. Ale po čase Konstantinovi došlo, že byl Crispus Faustou křivě obviněn a proto dal usmrtit ji. V souvislosti s aférou zemřelo mnoho lidí, i mnoho jeho oddaných přátel. Konstantin upadl do depresí a v rodinné tragédii viděl Boží trest, také za nespravedlnost, které se dopustil na Areiovi.

Rehabilitace Areiova
Za Areia se přimlouvali i  někteří křesťanští teologové, také Eusebios z Kaisareje, známý především jako církevní historik. Areios byl povolán zpět z vyhnanství, vrátil se ale jako změněný člověk, netrval už neústupně na svém stanovisku a roku 334 předložil císaři upravené vyznání víry, ve kterém nebyly sporné body, uznal homoúsios. Synoda, která se sešla 335 v Jeruzalémě při vysvě+cování kostela Božího hrobu zrušila Areiovu exkomunikaci a požádala o Areiovo uvedení do jeho původního úřadu. Areios ale roku 336 zemřel.

Češka J.: Zánik antického světa, Praha 2000

Hereze 3 - arianismus

Montanismus, spor o datum Velikonoc, monarchianismus, arianismus, nikajský koncil roku 325 a schválené vyznání víry

Montanismus
Kromě boje s gnózí vedla církev boj i s montanismem. Montanos vystoupil večejně roku 156 a mluvil v jazycích a proroctvích, hlásal asketický způsob života. Byla to odnož křesťanství, která se snažila zachovat očekávání druhého příchodu Kristova jako reakci na rostoucí centralizaci monarchického episkopátu. Hnutí existovalo jen půl století, většina církve proti němu vystoupila, protože se jí zdálo, že ohrožuje stabilitu a pořádek v církvi a církevní představitelé se obávali entuziastických výstřelků. Příznivcem montanismu se koncem svého církevního působení stal Tertullianus (160-220), protože se mu líbila jeho morální a duchovní přísnost, zdálo se mu totiž, že současná církev už tyto kvality postrádá.

Spor o datum Velikonoc
Zajímavým bodem v teologických sporech bylo stanovení data slavení Velikonoc. Většina křesťanů v Malé Asii slavila Velikonoce podle židovského kalendáře, 14.den měsíce nísanu, těmto říkali "quadrodecimaniáni" (čtrnáctníci). Na Západě se ale domnívali, že slavení  Velikonoc musí připadat na následující neděli. Římský biskup Viktor (vládl 189-199) maloasijské sbory kvůli tomu exkomunikoval, Proti tomu protestovali mnozí biskupové, protože se jim nelíbilo, aby římský biskup uplatňoval svou autoritu až v maloasijských sborech a Viktor exkomunikaci odvolal. Ve stanovování data Velikonoc pak stejně západní model převládl, tímto problémem se zabýval mimo jiných otázek také nikajský koncil roku 325.

Monarchianismus
Na začátku 3.století byl akutním teologickým problémem Západu monarchianismus. Ten se týkal vztahu mezi Otcem a Synem. Proti tvrzení, že Otec a Syn jsou dvě odlišné Boží postavy, které vlastně zpochybňovalo monoteismus, vystoupily hned dvě skupiny monarchiánů. Jedna skupina, kterou známe jako adopcianisty, věřila, že Ježíš byl člověk, kterého Bůh adoptoval za svého Syna. Tento názor tedy zachovává jedinost Boží, ale Ježíš tak zůstává člověkem, není a nebyl Bohem. Druhou skupinu tvořili monarchiáni, známí jako modalisté, kteří věřili, že Bůh Otec a Bůh Syn jsou jedno, rozdílem je "modus" jejich projevu. Tomuto postoji se také říká sabellianismus podle zastánce učení Sabellia nebo patripasianismus, protože obsahuje tezi, že na kříži byl sám Bůh Otec. To byla zase krajnost, která popírala samostatnou Kristovu existenci. Jeden z pisatelů, kteří se proti modalistickému monarchianismu stavěli, byl právě Tertullianus, který trval na tom, že Otec je Bůh, Syn je Bůh i Duch svatý je Bůh a přesto se nejedná o tři bohy, ale jde o jednu podstatu ve třech osobách.

Arianismus
Problémem vztahů uvnitř Trojice a otázkou Kristovy přirozenosti se církev zabývala následující dvě století. Už jsem psala o alexandrijské škole s jejím filosofickým, novoplatonským a alegorickým výkladem bible. Proti ní stála jiná škola výkladu soustředěná v Antiochii, škola, která kladla důraz na doslovné znění, ale zasazovala biblické spisy do jejich historického kontextu. Antiochie a Alexandrie byly obě sídlem patrirchy a nezi oběma patriarchy rostla vzájemná rivalita. V Alexandrii vznikla také známá hereze arianismus, pojmenovaná podle presbytera Areia (250-336). Areios byl původem Libyjec, ale studoval v Antiochii, po studiích se vrátil do Alexandrie. Jeho nadřízený, biskup Alexander, použil při popisu vztahu mezi Otcem a Synem slova homoúsios (stejné podstaty). Areios to považoval za nebezpečně blízké sabellianismu a navázal ve svém výkladu na Origenovu subordinační teorii, jen ji prostě trochu víc dotáhl. Tvrdil, že Ježíš je sice také Bohem, ale zaujímá vůči Bohu Otci podřízené postavení, byl Bohem stvořen, začal existovat v určitém časovém okamžiku. "Byly doby, kdy nebyl" bylo ariánské heslo. Alexander a většina alexandrijského sboru byli proti, do Alexandrie byl svolán koncil asi stovky biskupů z Egypta a Libye a Areia spolu s několika jeho stoupenci exkomunikoval. Antiochií ovlivněné východní sbory mu však přispěchaly na pomoc a během dvou let se sporem už zabývala celá východní církev. To se nelíbilo císaři Konstantinovi, stal se císařem celé říše roku 324 a přál si jednotnou církev jako jednotící prvek celého císařství a spory uvnitř církve ho hrozně štvaly. Svolal proto do Nikaje roku 325 všeobecný ekumenický koncil, zúčastnilo se ho přes 300 biskupů, většina ovšem z východní části říše, jen několik zástupců bylo ze Západu. Císař hradil biskupům cestovní náklady i stravu a ubytování během pobytu, nechal je od 20.5 do 25.6.325 rokovat. Císař sám byl antiarián, takže si všichni mysleli, že o výsledku je rozhodnuto předem, císař koncil také latinským proslovem zahájil a jeho řecké jednání celou dobu sledoval.

Vyznání víry schválené na nikajském koncilu
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, učinitele všech věcí viditelných i neviditelných.
A v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, zrozeného z Otce, jakožto jednorozeného, z bytosti Otcovy, Boha z Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého, zplozeného, nikoli učiněného, téže bytnosti s Otcem (homoúsios), skrze něhož bylo všechno učiněno, i na nebi i na zemi, jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, trpěl, vstal z mrtvých třetího dne, vstoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé.
A v Ducha svatého.
Ty, kteří praví, že byl čas, kdy ho nebylo, a že nebyl, dokud nebyl zplozen, a že byl učiněn z ničeho, nebo říkají, že je z jiné podstaty, či bytnosti, nebo že byl Syn Boží stvořen nebo proměněn nebo že se změnil, obecná církev s klatbou odmítá.

Lane.T: Dějiny křesťanského myšlení, Praha 1999
North J.B.: Dějiny církve od Letnic k dnešku, Praha 2001

Slabý isnád

Na blogu jsem měla dva vzkazy. V jednom si pisatelka přála, abych psala i něco kratšího a zábavného. Taky se mi jeví, že probírané monoteismy moc smyslu pro humor nemají, ale to je možná tím, že nemám tu správnou literaturu. Tak aspoň jednu islámskou anekdotu, kterou jsem našla ve studijní literatuře.

Badatel o hadíthech cestoval lodí společně s křesťanem. Křesťan vytáhl měch s vínem, nalil si trochu do poháru a pil. Potom nalil podruhé a nabídl badateli. Ten pohár bezmyšlenkovitě, bezstarostně přijal. Nato křesťan zvolal: "Můj ty ubožáku, vždyť je to víno!" Badatel se zeptal, odkud to ví. Křesťan pravil, že je koupil jeho sluha od žida. Tu se badatel o tradicích rychle napil a pravil křesťanovi: "Co živ jsem neviděl většího hlupáka, než jsi ty. My znalci hadíthů se zabýváme muži jako Sufján ibn Ujajna nebo Jazíd ibn Hárún, a teď bych měl věřit nějakému křesťanovi, co ten slyšel od sluhy, co ten slyšel od žida? Při Bohu, napil jsem se, protože je to velmi slabý isnád!"

Jen na vysvětlenou některých pojmů v textu: Hadíth je předávaná zpráva o činech a výrocích Proroka Muhammada a jeho druhů. Spolehlivý záznam každé zprávy vyžadoval, aby její důvěryhodnost potvrzoval výčet těch, kdo zprávu předávali až k tomu, kdo ji zaznamenává. Tento řetězec tradentů se nazývá isnád. Protože postupem času i tak vzniklo množství podvržených hadíthů, byl zhruba ve 3.století hidžry ustanoven samostatný vědní obor, který se hadíthy zabýval.

Kropáček L.: Duchovní cesty islámu, Praha 2003

V druhém vzkazu si pisatel přál, aby na blogu byla zase antika, její mytologická vyprávění. Tím se teď nezabývám a taky v dohledné době zabývat nebudu, ale kdybyste si přáli nějaké osvěžení, dala by se "smrtelně vážná" islámská a křesťanská témata  prostřídat přece jen něčím zábavnějším. Napište, co si o tom myslíte.

Hereze 2

Snažila jsem se utřídit si nějak svoje heretické poznámky, ale jde mi to nevalně, promiňte. V dalších odstavcích budu poněkud nesouvisle uvažovat, není to tedy dobře podložený religionistický referát, ale jenom moje osobní snaha pochopit, jak se to všechno semlelo.

Tak první často rozšířené a tradované tvrzení je, že v křesťanství došlo ke konfrontaci židovského biblického a řeckého filosofického myšlení. To je ovšem omyl, protože k této interkulturní komunikaci došlo už na půdě židovství v mezidobí mezi vznikem spisů Starého a Nového zákona. Judaismus a helénismus se střetával už od 4.století př.n.l. od výbojů Alexandra Makedonského hlavně v oblastech diasporního židovstva. Doklad helénismem ovlivněných představ jsou pasáže v nejmladších kanonických knihách Starého zákona, např. Kazatel, Job, Přísloví, ještě výrazněji pak v apokryfních knihách Sírachovec, Moudrost Šalomounova.

V diaspoře, v Alexandrii, došlo také ve 3.století k překladu knih Starého zákona do řečtiny, známá Septuaginta, protože pro diasporní židy byla obecná řečtina už jejich rodným jazykem a hebrejsky neuměli, nebo alespoň neuměli dostatečně. Překládat posvátné, (a staré) spisy je vždycky obtížné, každý překlad je vlastně jakousi interpretací v jazyku a kultuře příjemce. Později, když se Septuaginta stala bohoslužebnou knihou křesťanů, pořídili si Židé v 2.století jiné překlady, které se do dnešních dnů zachovaly jen ve zlomcích. (Židé se totiž vrátili k četbě hebrejského originálu a znalost hebrejštiny jako bohoslužebného jazyka dokázali přenést až do 20.století a na základě této znalosti hebrejštinu vzkřísit z mrtvých, moderní hebrejština, ivrit, je jazykem státu Izrael.)

Židovskou helénistickou filosofii reprezentují hlavně Aristobúlos a Filón Alexandrijský, oba působící v egyptské Alexandrii.
Aristobúlos (1.polovina 2.století př.n.l.) použil při interpretaci Tóry stoickou metodu alegorického výkladu. Snažil se dokázat, že Tóra je původní zdroj vší moudrosti a řecká filosofie je z ní odvozena. Jeho dílo se zachovalo jen ve zlomcích u Klémenta Alexandrijského a Eusebia z Kaisareje.
Filón Alexandrijský (asi 25 př.n.l. – asi 45/50) se snažil podat obsah židovství současníkům pomocí alegorického výkladu. Bůh je podle něho nepoznatelné čisté bytí, jeho prvním odzrcadlením je nebeský svět a nebeský člověk. Duchovní svět ovládá logos, který je chápaný jako potence totožná s Bohem, souhrn idejí v mysli Boha, koncentrovaná Boží moudrost. Obrazně je logos označený jako prvorozený Boží syn, jeho prostřednictvím Bůh působí na svět. Druhé odzrcadlení Boha tvoří smyslový svět a pozemský člověk. Svět byl stvořen z věčné nestvořené látky, člověk, který ve světě pobývá, je padlý duch vydaný časovosti, může ale vnitřním zřením duše se po vzestupné cestě Bohu přiblížit a dosáhnout sjednocení s ním. Hlavní díla: O věčnosti světa, O svobodě mravného člověka, Alegorický výklad posvátných zákonů. Filón měl vysoké politické postavení, které mu umožňovalo zasahovat za císaře Caliguly do zákonných úprav postavení Židů v římské říši. Jeho vliv na další vývoj židovské filosofie nebyl velký, ale hlavně jeho učení o logu silně ovlivnilo rané křesťanství i gnózi.

Logos původně znamená v řečtině slovo, řeč, vypravování, ale také rozum, racionální kosmický řád, smysl, význam. Jako filosofický termín řecké filosofie je doložen už u Herakleita z Efezu (asi 540-480 př.n.l), kde má několik významů, jako pořádající princip kosmu a také základní zákon pravdivého myšlení. U Aristotela má čtyři významy, slovo, myšlení, rozum a proporce. U stoiků je logos propracován jako světový rozum, který proniká a řídí celý kosmos, je zároveň universálním zákonem, prozřetelností, osudem i nejvyšším božstvem. 

Logos jako slovo Boží je v helénistickém judaismu propojení stvořitelského nebo sebezjevujícího se Božího slova s Boží moudrostí a/nebo Tórou. V křesťanství se objevuje Logos jako Boží Slovo v prologu Janova evangelia, Je i Božím zjevením, to je zřejmě odvozeno ze starších zejména řeckých mysterijních kultů, kde hieros logos je svaté vyprávění o počátečním božském dění. V pozdějším vývoji dogmatu o Trojici se z Logu (Božího Syna) stala druhá božská postava.

Tím se ve svých poznámkách vracím zpět. První vyznání víry křesťanů různých typů se omezovalo na stručné výroky o Kristu. Nejstarším bylo tvrzení, že Ježíš je Mesiáš (i v tomto titulu je skryt význam Boží syn, protože králové, jimž titul Pomazaný patřil, byli v právním smyslu považovaní aktem svého pomazání za Boží syny, ostatně, že králové jsou syny božstva, bylo zcela běžné u všech okolních národů). V mimožidovském prostředí byl ovšem titul Mesiáše, v té době už transformovaný v apokalyptické literatuře eschatologickým očekáváním, nesrozumitelný a tak už v Pavlových listech je v ustáleném spojení Ježíš Kristus jakoby druhým jménem (to navíc dokonce bylo potřeba, protože Ježíš bylo v té době jedno z nejobvyklejších jmen). V christologických titulech se pak objevily i jiné formulace, Ježíš jako Pán (to je Boží titul, protože Boží jméno se nesmělo vyslovovat), jako Syn člověka, Syn Boží. Už v 1.století se mluví o Kristu jako prostředníku stvoření, jako o božím Slovu – logu. 
 
Vyznání víry tak původně vyjadřovalo víru v Kristovo vzkříšení, zdůrazňovalo význam jeho smrti. Vyvinulo se z křestních formulí, předstupně dnešního textu vznikly koncem 2. nebo začátkem 3.století, text je už strukturován do tří částí podle osob Trojice.

Ztotožnění historické osobnosti se Synem Božím samo o sobě nečinilo v tehdejší době žádné velké problémy. Dá se říct, že božími syny, od naturalisticky pojímaných až po filosofické spekulace se to docela hemžilo. Ale problémy vypukly při dodefinování vzájemné spojitosti toho člověčího a božského v jedné osobě. A to je právě podklad raně křesťanských herezí, které vznikly na základě christologických sporů. (Později budu psát také o herezích, které vznikly z řešení praktičtějších otázek, jako je struktura organizace, postavení členů a představených, nové přijímání odpadlíků a podobné otázky, které ve stejné době řešil spíš praktický Západ).

Vážným problémem bylo, jestli byl při Ježíšově ukřižování ukřižován Bůh. S představou, že Bůh nemůže lidsky trpět, přišel doketismus, který učil, že Ježíš Kristus měl jen zdánlivé tělo nebo v mírnějších podobách, že před smrtí byla božská podstata vzdálena a zůstal jenom člověk. Antidoketické výroky jsou už v evangeliích, přesto se tyto představy v křesťanství stále znovu objevují. Doketicky je chápaný Ježíš i v islámu, ve 4.súře.

Když jsem vyznavačem monoteismu a mám nějak uspořádat tři osoby do jednoho Boha, mám v podstatě několik možností. Můžu je seřadit sestupně, Boha jako nejvyššího, jeho Syna jako podřízeného a Ducha až úplně nakonec. Podobnou představu hlásala alexandrijská teologická škola, založená kolem roku 180 novoplatonikem Pantanaenem, jejími hlavními představiteli byl Klémens Alexandrijský (asi 150-asi 215) a Origenés (asi 185-asi 254). Podle nich je v božské Trojici Syn soupodstatný (homoúsios) s Bohem Otcem. Jen Bůh Otec je ale Bohem sám sebou, Syn se jako preexistentní božský Logos stal Bohočlověkem (theantropos) tím, že přijal lidskou podobu. Ze Syna vychází Duch svatý.

Manicheismus

Musím se přiznat, že krajně nestíhám pracovat, chodit na rehabilitaci, studovat a ještě studované zapisovat.

Takže dnes si vypomůžu AdaMMovou středoškolskou prací o manicheismu. Myslím, že je opravdu dobře zpracovaná a zůstane to v rodině :o)

Gnóze

Tedy něco málo o gnózi...

Gnóze byla nezávislým myšlenkovým  proudem vzniklým v 1.století př.n.l. v okrajových skupinách diasporního židovstva, které bylo vystaveno největšímu vlivu interkulturní komunikace s řeckou filosofií, hlavně platonismu a na které působila synkretistická atmosféra helenistické doby a její pesimistický obraz světa. Helénistické židovství té doby se rozpadalo do mnoha nezávislých proudů, některé skupiny, například esejci, měli stejně jako gnostici silný pocit vyvolenosti vlastní skupiny, žili odloučeným, asketickým způsobem života a jejich učení mělo výrazné dualistické rysy. Gnóze byla ale pravděpodobně nejvíc ovlivněna alexandrijskou filosofickou tradicí, zvláště Filónem Alexandrijským. Zanedbatelné nejsou ani vlivy mysterijních kultů, například orfismu. Vznikala tedy na podobném podkladu jako první skupiny křesťanů z diasporního židovství a okruhů bohabojných. Není zřejmě náhodou, že obojí směry, gnostické i raně křesťanské skupiny vznikaly ve stejných střediscích, obchodních i kulturních centrech, Alexandrii, Antiochii na Orontu, Edesse, Efezu a Samaří, že docházelo k jejich vzájemnému ovlivňování. Po pádu Jeruzaléma roku 70n.l. často gnostické skupiny přijaly křesťanství, v jehož rámci se pokládaly většinou za duchovní elitu. Gnostické prvky se dostaly i do kanonických spisů Nového zákona, a gnostické myšlenky křesťanství doprovázejí celou dobu jeho historie.

Gnóze je náboženstvím, které svým vyznavačům slibuje spásu pravým poznáním podstaty světa a Boha. Toto vykupitelské poznání je božím poslem svěřeno jen skupině vyvolených a vysvobozuje je ze zajetí hmoty a umožňuje jim výstup k Bohu  ze sublunárního prostoru přes sedm planetárních sfér ovládaných démonickými mocnostmi a sféře stálic mimo kosmos.
Gnóze je dualistická, protiklad duchy a hmoty ovšem má být překonán zánikem hmoty, která je interpretována jako zlo. Svět a hmota tak není jen nižším principem jako v platonismu, ale přímo negativním principem, výtvorem padlého demiurga, který je často ztotožněn s Bohem Starého zákona. Je zřejmé, že gnóze polemizuje se základním vyzněním optimistické zprávy o stvoření světa jak je zapsáno v Genesis.  Bůh Starého zákona je líčen jako demiurg, který se za jediného Boha jen prohlašuje, a nemá ve skutečnosti s radikálně transcendentním Bohem nic společného. Pravý Bůh gnostiků je často popisován apofaticky, protože je přísně mimosvětský a konkrétní slovní vymezení je tedy zavádějící. Se světem tak může komunikovat jen pomocí prostředníků. Jednotlivé skupiny se v představě Boha a jeho označení sice liší, ale jedno učení je velice rozšířené, učení o božstvu Člověk, které je pravděpodobně obsaženo v gnostických systémech už od začátku. Každý člověk je součástí božského nebeského člověka, který je uvězněn v hmotě a roztříštěn do mnoha jedinců. V tomto stavu ani neví o svém božském původu a může být zachráněn jen poznáním (gnózí), které mu zprostředkují nebeští poslové. Podle typu gnostické spekulace se nebeské vykupitelské postavy liší, v jednom typu je to nebeská Moudrost (Sofia), která se na pádu člověka do hmoty nepřímo podílela svou vnitřní nekázní, v křesťanských gnostických proudech je nebeským poslem přinášejícím spásné poznání z božského světa Ježíš Kristus. Gnóze vycházela z toho, že představuje vyšší stupeň náboženského poznání než víra a mnozí její stoupenci žili v církvi po několik století s představou, že jsou její duchovní elita. Pregnostické, charizmatické prvky jsou zachyceny už v Pavlově korespondenci s korintským sborem. I v jiných novozákonních spisech je možné najít ozvěnu gnostických spekulací, ale gnostičtí učitelé, nejznámější je Valentinos (2.století), byli z církve později vytlačeni a vytvořili si vlastní skupiny stoupenců. Od 3.století se stal nositelem gnostických myšlenek manicheismus (bude o něm ještě řeč v samostatném článku), který ovlivnil i některé skupiny v islámu (drúzové) i některé pozdější křesťanské sekty. Gnostické myšlenky se stále v křesťanství objevovaly a myslím, že můžeme s klidem prohlásit, že se objevují dodnes.

Gnostické učení bylo dřív známé hlavně z polemik církevních Otců, ale v zimě 1945-1946 byla u Nag Hammádí nalezena ukrytá gnostická knihovna.

Dostálová R. – Hošek R. : Antická mystéria, Vyšehrad, Praha 1997
Eliade M. : Dějiny náboženského myšlení II, OIKÚMENÉ, Praha 1996
Martin L.H. : Helénistická náboženství, Masarykova univerzita, Brno 1997
Pokorný P. : Literární a teologický úvod do Nového zákona, Vyšehrad, Praha 1993
Pokorný P. : Píseň o perle, (Tajné knihy starověkých gnostiků), Vyšehrad, Praha 1998
Pokorný P. : Řecké dědictví v Orientu, OIKÚMENÉ, Praha 1993
Vouga F. : Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad, Praha 1997
 
Novozákonní apokryfy I. Neznámá evangelia, Vyšehrad, Praha 2001
Novozákonní apokryfy II. Příběhy apoštolů, Vyšehrad, Praha 2003

Zbíral D. : Základní přehled starověké gnóze  
Pokud chcete poznat dnešního křesťanského dualistu, podívejte se na Lensův blog a stránky 

Hereze 1

Tak se pokusím o přehled herezí, ale jak tak koukám, bude z toho zřejmě nekonečný seriál.

Nejdřív něco metodologických poznámek. Literaturu jako obvykle uvedu na konci článku, ale protože budu asi používat některé pojmy, které nemusí být známé nebo, a to je pravděpodobnější, mají dnes jiný význam než v dobách, o kterých budu psát, budu se snažit pojem stručně definovat a použiju k tomu hesla Slovníku judaismus, křesťanství a islám. Pokud se mi stane, že něco zapomenu definovat a nebude to dostatečně srozumitelné, ozvěte se v komentářích.

Navazuji na skripta o prvotní církvi v 1.století.
http://www.jabok.cuni.cz/dokumenty/nz5.doc
Doporučuji vám jejich přečtení, je to opravdu hodně zajímavé, mají ovšem 47 stran.

O "historickém" Ježíšovi můžeme říct jen velice málo. To, co máme dochováno v Novém zákoně v evangeliích jsou informace s odstupem půl století a víc. A právě v této době se v Palestině odehrál dějinný zlom, chápáno z hlediska Židů, totiž povstání Židů proti římské moci. Toto povstání bylo neúspěšné a znamenalo konec i té omezené politické samostatnosti, kterou Židé měli, a znamenalo také zničení chrámu a jeho kultu i ztrátu významu těch složek židovské společnosti, které s ním byly svázané. Z hlediska Římanů se ovšem jednalo spíš o nepodstatnou věc, to, že se povstání mohlo udržet tak dlouho, bylo způsobeno vnitropolitickými problémy v samotném Římě. Pohled na Ježíše po prohrané židovské válce byl v jednotlivých křesťanských skupinách samotným faktem zničení chrámu jistě ovlivněn. Navíc musíme brát pořád v úvahu, že na samém počátku neexistovalo jedno křesťanství, ale celá řada různých názorových skupin a evangelia ukazují víc než "historického" Ježíše jejich teologické důrazy, reflektují jejich problémy a postavení v době vzniku, v případě Markova evangelia, které se obecně považuje za nejstarší, dobu těsně po roce 70, Matoušovo v osmdesátých letech, Lukášovo a Janovo pravděpodobně v devadesátých letech. 

Nejstarší částí Nového zákona jsou autentické Pavlovy listy, za pravé uznává novozákonní biblistika sedm z nich, ty pocházejí z padesátých let. O Ježíši jako člověku se v nich ovšem nedovíme nic, protože Pavel Ježíše zřejmě za jeho života neznal a jeho život a učení není předmětem jeho zájmu. Pavel se soustřeďuje na Boží spásné dílo, na Ježíše jako Mesiáše.
Nejstarší vyznání víry pochází ještě z doby před Pavlovým vystoupením a je zachyceno jako tradované v jeho listu 1Kor15,3-5.

Nedá se myslím už zjistit, jaká byla sebereflexe zbožného Žida Ježíše z Nazaretu, ale zdá se dost pravděpodobné, že se cítil být Bohem povolán k hlásání blízkého příchodu Božího království, zcela v souladu se soudobými apokalyptickými směry v židovství. Nejspíš jeden rok, časové údaje se také rozcházejí, tak putoval po Galileji jako potulný kazatel a eschatologický zánik světa předpovídal a chtěl, aby lidé ve světle tohoto poznání změnili způsob svého života. Co je pravděpodobné tak, že to skoro hraničí s jistotou, je, že byl popraven ukřižováním jako vzbouřenec na základě politického obvinění.

Po jeho smrti se skupiny jeho příznivců a sympatizantů, pokud ovšem po takovém osobním ztroskotání svého učitele vůbec vytrvaly, rozdělily zhruba do dvou skupin. Jedna pokračovala v hlásání jeho učení, kladla důraz na jeho činy. Právě z tohoto okruhu je podklad evangelijního vyprávění, sbírka Q, kterou biblisté z novozákonních  i pseudoepigrafních evangelií zrekonstruovali. Tyto skupiny ovšem postupně přestaly mít důležitost, buď se přidaly ke vznikajícím křesťanským obcím nebo zanikly. Druhým proudem byli ti přívrženci, kteří po velikonočních událostech vyznali, že Ježíš byl (a je) Mesiáš, "pomazaný", řecky Christos.

Tady je potřeba vysvětlení, protože slovo Kristus už má dnes jiný význam. Titul "pomazaný" je velice starého data. Už v předizraelském období v západosemitské oblasti byl představený těch kněží, kteří se přímo starali o božstvo, titulován jako pomazaný a byl opravdu pomazáván olejem při intronizaci. I v Izraeli byli kněží pomazáváni při své ordinaci. "Pomazaný Hospodinův" byl titul izraelských králů, v proroctví Izajášově je tak titulován dokonce perský král Kýros (který dovolil Židům návrat z exilu). Vždy jsou ovšem míněni lidé zasvěcení Boží službě. Zánik království způsobil posun v chápání Pomazaného, proroci  předpovídají příchod idealizovaného budoucího davidovského krále, který zjedná nápravu, (Micheáš, Zacharjáš). Nejmladší prorocké knihy spojují mesiášská očekávání se Zerubábelem, (Ageus, Zacharjáš). Ale ani nová dynastie Hasmoneovců nemohla splnit očekávání, takže od 2.století př.n.l. se Pomazaný stal očekávanou ideální eschatologickou postavou. Mesiáš na konci věku shromáždí Izrael, porazí nepřátele a nastolí Boží vládu. Mesiášská očekávání se soustředila do tří typů postav, královského davidovského mesiáše, kněžského áronovského mesiáše a prorockého mesiáše. Všechny typy očekávaných postav jsou doloženy v textech z Kumránu. S pokračující krizí židovské společnosti získává na významu právě davidovský královský mesiáš, často zmiňovaný v židovských apokryfních a pseudoepigrafních textech (2.Bárukova, 4.Ezdrášova, Žalmy Šalomounovy, Závěti dvanácti patriarchů a další). Také se objevovali lidé, kteří se za mesiáše prohlašovali, v 1.století Juda Galilejský, blízký hnutí zélótů, v 2.století vůdce 2. protiřímského povstání Bar Kochba.

Stále jsme na půdě judaismu a Mesiáš je Bohem vyvolený člověk, i když ve zmiňované apokalyptické literatuře už má některé transcendentní rysy. V prvním století byli vlastně skoro všichni křesťané židokřesťané, křesťané z pohanů byli zpočátku mnohem méně zastoupeni. Tady je potřeba souhlasit s tvrzením, že vlastní odlišení křesťanství od židovství se může spojovat se jménem Pavla z Tarsu, byl to totiž on, kdo po křesťanech z pohanů přestal chtít, aby se stali nejdřív plnoprávnými židy se všemi omezeními Zákona. Jeho obce byly ovšem až do židovské války v menšině. Po prohrané válce se Židé museli vyrovnat se ztrátou chrámu a jeho kultu, prosadil se synagogální kult a umírněný farizejský proud, ostatní proudy v židovství byly postupně eliminovány. Tak ke konci prvního století, na různých místech v různou dobu,  došlo k oddělení židokřesťanů od židů, židokřesťané byli "vyhnáni" ze synagog (vzpomínka na to je v evangeliích Matoušově a Janově velice živá, nedávná a bolestná, odtud pramení "antisemitské" výroky), křesťanství začalo být chápáno jako jiné, nové náboženství, ne jako jeden z proudů judaismu. Musíme si ovšem uvědomit číselný nepoměr, odhad počtu křesťanů koncem století je 50000, přitom Židů v římské říši bylo kolem 5 milionů, tedy poměr 1:100. Křesťané už nadále nepožívali výhody uznaného náboženství, kterým židovské náboženství bylo už od dob Césarových, ale stali se politicky podezřelou novou pověrou s pochybnými způsoby.

Po osamostatnění se museli křesťané vyrovnat se svým židovským podkladem. Nakonec to vyřešili v hlavním proudu tím, že se prohlásili pravým Izraelem, společenstvím, které je pokračovatelem Boží smlouvy. Starý zákon v řeckém překladu se stal první částí jejich Písma. Jako druhá část se postupně na základě uznávané shody prosadily spisy, které v církvi kolovaly. Když tedy nebudu brát židokřesťany jako první herezi, protože se jí stali až v průběhu doby, kdy se hlavní proud už ubíral jinudy, je takovou první vážnou názorovou odštěpnou frakcí hnutí markiónovců. Markión ze Sinopy (asi 85-160) působil kolem roku 140 v Římě. Založil vlastní církev, která se vyznačovala přísnou askezí, odmítal Starý zákon a z tehdejších křesťanských spisů uznával jen upravené Lukášovo evangelium a několik Pavlových listů. Jeho názory byly blízké gnózi, starozákonního boha považoval jen za demiurga, pravým zdrojem spásy je neznámý bůh zvěstovaný Kristem. Jeho vystoupení vyvolalo ostrou diskuzi a jeho programové odmítnutí židovské složky křesťanství uspíšilo kanonizaci spisů Nového zákona. Markionova církev na Západě zanikla už ve 3.století, na Východě, hlavně v Sýrii a Arménii, přežívala až do 5.století.

Dalším názorovým proudem, se kterým se muselo křesťanství už od začátku vyrovnávat, byla gnóze. Ale to opravdu až příště...

Pavlincová a kol.: Slovník judaismus, křesťanství, islám, Olomouc 2003
Schubert K: Židovské náboženství v proměnách věků, Praha 1994
Vouga F: Dějiny raného křesťanství, Brno 1997
Pokorný P.: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha 1993

Knihy tajemství a moudrosti I-III, mimobiblické židovské spisy: pseudoepigrafy

Literatury by bylo ještě mnohem víc, dodám k jednotlivým tématům, pokud bude zájem. Také jsem už o některých věcech psala, takže mám dojem, že se teď zrovna docela opakuju, k najití jsou ty články pod obsahy křesťanství...

Malé opakování

U příspěvku Muhammadova zjevení se rozvinula zajímavá diskuse, která mne přesvědčila o tom, že bude potřeba poohlédnout se po vývoji Trojičního dogmatu v křesťanství.

Přiznám se, že jsem se sice vždycky zajímala o počátky křesťanství, ale můj zájem byl omezen novozákonní biblistikou, takže christologické spory prvních staletí a koncilů mě nějak moc nebraly. Dodnes nerozumím, proč se vážení teologové dohadovali o slovíčka a písmenka ve vyznáních víry a k prosazení svých názorů používali tak "nekřesťanských" metod a to v disentu i později jako vládnoucí církev. U vítězné církve je to přece jen pochopitelnější, protože moc korumpuje a o vládnutí jde vždycky až v první řadě, jak to nakonec dodnes dobře známe, ale proč tak ostrý postup proti "heretikům" v době, kdy byli často pronásledovaní všichni a hrozilo jim bez výjimky nebezpečí, to jaksi nedokážu pochopit.

Ale to je jen můj osobní dojem, tahle problematika do dějin křesťanství taky patří a bez ní není například vůbec pochopitelné rychlé rozšíření islámu ve východních oblastech byzantské říše. Obyvatele těch oblastí tvořili v té době právě "heretici" a mulimové se jim jevili vlídnější než jejich ortodoxní souvěrci z Byzance (a taky opravdu byli vlídnější, protože křesťany všech typů nechali na pokoji, nechali je věřit v to, co se jim zdálo nejvhodnější, chtěli po nich jen větší daň než po muslimech).

Ale než začnu s výkladem o různých starověkých herezích, bude asi zapotřebí trochu opakování.

Pro ty, kteří tomu mohou věnovat delší čas a mají do toho chuť, doporučuji článek Vánoční dárek s odkazy na skripta.
Přidám ještě další odkaz na část skript o prvotní církvi, narazila jsem na něj později
http://www.jabok.cuni.cz/dokumenty/nz5.doc

Ne každý ale může věnovat tolik času novozákonní biblistice. Kdysi jsem se pokusila napsat opravdu velestručné shrnutí a na to budu v následujícím článku o christologických sporech navazovat.

P.S. Po vlastním prohlédnutí odkazů jsem zjistila, co jsem vlastně všechno naslibovala a co se ještě na Nočních úvahách neobjevilo. Omlouvám se, pokusím se to napravit. A budu taky muset v čase prvního ročního výročí udělat pořádnou inventuru...

Dionýsios Areopagita

V posledních diskusích byla také řeč o mystice, muslimské i židovské. Jaká je křesťanská mystika tohoto předislámského období?

Uvedu kousek textu ze spisu O Božích jménech a spisu O mystické teologii připisovaných Dionýsiovi Areopagitovi, zhruba kolem roku 500 n.l.

Bůh je onen rozum nepřístupný žádnému rozumu, a ono slovo nevyjádřitelné žádným slovem, neslovo, nevědění, nejméno, to všechno na žádný jsoucí způsob, příčina jsoucna všech věcí a přece sám nejsoucno, protože je povznesen nade všechno bytí a je takový, že jenom sám sebe zná a mohl by dát o sobě zprávu.
O Božích jménech

Soudím, že při mystické kontemplaci bys měl, ó milý Timotee, napjav veškeré své úsilí opustit smysly a činnost rozumu a vše, co smysly mohou vnímat a rozum poznat, i vše nicotné. A uloživ tak své chápání k odpočinku povznes se jak jen možno k sjednocení s Tím, jehož neobsáhne bytí ani poznání. Neboť svobodným a absolutním popřením a opuštěním sebe a všech věcí odvrhneš v čisté extázi všechny věci stranou a budeš od nich ode všech osvobozen směřovat vzhůru k Paprsku božské Temnoty převyšujícímu veškeré bytí.
O mystické teologii

Dionýsios Areopagita je zmiňován ve Skutcích apoštolských 17,34 jako obrácený na základě Pavlova kázání v Aténách. Od 6.století pod jeho jménem kolovalo několik spisů, jejichž autorem je zřejmě neznámý syrský mnich, i když až do 15.století byla tato díla připisována biblickému Dionýsiovi Areopagitovi. Dochovala se čtyři významější díla tohoto autora, O Božích jménech, O mystické teologii, Nebeská hierarchie, O církevní hierarchii.

Jeho myšlení je sloučením křesťanských a novoplatonských prvků. Pocit úplné Boží transcendence ho nutí vyjadřovat se o Bohu jen v negativních kategoriích, (apofatický přístup). O Bohu nemluvíme tak, abychom říkali, co je, ale jen to, co není. Všechno pozitivní vyjadřování je snahou o definici a ta je nepřípustná. Zároveň je to pro Dionýsia způsob přiblížení se k Bohu a sjednocení s Ním.

Lane T.: Dějiny křesťanského myšlení, Praha 1999

Personalistický ráz křesťanství?

Dostala jsem dnes zajímavý dárek a chci se o něj s Vámi podělit.

Je to odkaz na článek doc. Ivana Odilo Štampacha Buddhistická meditace a křesťanská modlitba na jeho internetových stránkách. Přečtěte a popřemýšlejte.