Komentář ke studii Wayne O.McCreadyho: Ekklesia and voluntary associations
Přidržím se názoru, že pavlovské ekklesiai mohly být ovlivněny čtyřmi podobnými strukturami obvyklými v prvním století. „Domácností", dobrovolnými spolky, synagogami a filosofickými školami. Vliv jejich struktur je pravděpodobně sbor od sboru různý. Stejně jako autor studie se nedomnívám, že by nějaký velký vliv měly struktury synagogální, popis Skutků, který se zdá takovou posloupnost navozovat je pozdní a v pravých Pavlových listech nejsou pro takovou strukturu doklady. Nejvýraznější mi připadá domácnostní model, protože byl všeobecně rozšířen, netýká se jen římské „rodiny". I většina filosofických škol se utvářela nejen jako předavatelka nějakého učení, ale také utvářela způsob života v mnohém podobný rodinnému uspořádání. Navíc podobnou domácnostní strukturu vykazují i starozákonní texty, kde hlava rodiny odpovídá za náboženskou čistotu všech příslušníků domácnosti. Jako příklad přikázání o svěcení soboty Ex20,8-10. Ocituji část desátého verše: Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. (Když jsem teď nad tím přemýšlela, uvědomila jsem si, že není zmiňovaná žena (ženy). Nepřepokládám, že by se jich zákaz netýkal, jde tedy spíš o to, že slovo ty znamená kolektivní vedení rodiny – i manželky flaminů v Římě musely splňovat určité požadavky a provádět některé specifické rituály dané jejich postavením.) Prvotní sbory (ekklesiai) se scházely nejčastěji v soukromých domech, zmínky máme z pozdravů v pavlovských epištolách. Rozdíl pavlovských sborů oproti obvyklému patriarchálnímu hierarchickému rozvrstvení rodiny jako náboženského společenství tkví podle mne v tom, že mají být všichni příslušníci chápáni jako děti, klienti nebo otroci jediného pána, v tomto případě Krista. Jsou tak všichni v podřízeném postavení vůči hlavě v rámci této fiktivní rodiny. Toto pojetí pak vytváří větší vnitřní citové vazby a také větší pocit stejné hodnoty jednotlivých příslušníků a zároveň nebrání misijnímu úsilí. To by byl ideální model, který ve skutečnosti nejspíš nikdy nefungoval, ti, v jejichž domech se církve scházely a kteří je finančně podporovali, měli jistě i uvnitř společenství lepší sociální status.