Žité náboženství Jorubů

Před zkouškou z islámu jsem měla taky kolokvium z náboženství subsaharské Afriky. A některé věci, týkající se náboženství Jorubů, mi připadly tak zajímavé, že je chci se zpožděním na blog uvést.

Jorubové jsou kmen, lépe kmeny, které jsou doma v Nigérii. Jejich náboženství je polyteistické, názory badatelů na počet jorubských božstev, oríšů, se rozcházejí, buď 400 nebo 600, k tomu je potřeba připočíst Oloruna, nejvyššího boha. Rozdíl je vysvětlován tím, že řada bohů je místního významu a někdy se špatně rozhoduje, jestli je uctívaná osoba božstvem nebo jen významným a uctívaným předkem. O jorubském panteonu někdy jindy, teď jak se náboženství projevuje v životní praxi.

Každý Joruba se rodí do společnosti, kde jsou kromě jorubských božstev uctívána i jiná božstva. Od 17.století pronikal na území Jorubů vliv islámu, od čtyřicátých let 19.století se začalo prosazovat také křesťanství. Obě náboženství získala velká množství věřících. Ve 20.století se navíc začaly prosazovat církve, jejichž učení se dají označit jako synkretická. V jorubské společnosti panuje ale zásada, že každý člověk může být v každém okamžiku života stoupencem jen jediného kultu.

Při narození dědí většinou dítě svého prvního boha nebo bohyni po otci, protože Jorubové jsou patrilineární společností. To platí tehdy, kdy početí, těhotenství i porod byly bez komplikací. Pokud se vyskytly jakékoliv potíže, matka se vydala prosit o pomoc některou bohyni plodnosti a stala se tak členkou jejího kultu, pak i dítě, kterému bylo takto pomoženo, se stává příslušníkem tohoto kultu po matce. Pokud se narodilo nějak poškozené dítě nebo albín, stává se automaticky příslušníkem kultu boha Obatala, pokud se narodí dvojčata, mají jako svého boha Ibedžu, který je patronem dvojčat.

Dokud život jednotlivce probíhá v klidu, uctívá stále svoje první božstvo a může to tak být až do smrti. Bohové ovšem o své stoupence bojují a tak životní nesnáze nebo neštěstí jsou chápány jako následek této války a je třeba zjistit, které božstvo si na jedince klade nárok. Ukázkou takového zvratu v životě může být osud nejvyššího věštce města Ife, který se jmenoval Agbonbon. Narodil se jako křesťan v křesťanské rodině. Když jeho otec umíral, řekl svému synovi, že je v jeho osudu stanoveno, aby se stal věštcem, členem kultu boha Ifa. Agbonbon tomuto sdělení umírajícího nepřikládal význam. Ale poté, co se přestěhoval do města Ife a tam mu zemřeli všichni členové rodiny, nechal si provést věštbu, která mu potvrdila, že o něj bůh Ifa bojuje a pokud chce odvrátit další neštěstí, musí se stát věštcem. Nastoupil tedy do učení k jednomu z věštců a později se stal slavným, nakonec i nejvyšším věštcem celého jorubského území. Od změny kultu až do smrti ho provázelo štěstí. Tradovaný životní příběh názorně osvětluje, z jakých důvodů jsou Jorubové přístupní různým náboženským učením a proč bez problémů mění svoji církevní příslušnost. (Děsně to vadilo misionářům, kteří takové jednání nebyli schopni pochopit.) Znakem budoucí změny boha může být nemoc nebo "posedlost", bezvědomí nebo trans, do kterého člověk upadl.

Brzy po narození dají rodiče udělat věštbu, která má ukázat budoucí osud dítěte, zjišťuje se vhodné povolání, životní úspěchy i případné nástrahy. Tato věštba bývá v rodině uchovávána vyrytá na destičce, aby bylo možné ji kontrolovat a kdykoliv požádat věštce o její výklad. Dospělí uctívají své božstvo pravidelně při obřadech v kruhu rodiny i na veřejnosti při místních nebo výročních slavnostech. Důležité je správné načasování všech činností, pravá doba se zjišťuje věštbami. Věštba se provádí technikou sbírání semen kolového ořechu a zaznamenáváním pomocí krátkých a dlouhých čárek. (Výsledek mi připomínal čínský I Ťing, ale nevím, jestli to je doopravdu podobné, musela bych o tom vědět přece jen víc.)

Důležitou povinností každého člověka je obětování předkům a obětování první části vlastní duše. Jorubové mají totiž tři části duše. První, eleda nebo ori, sídlí v hlavě, umožňuje spojení mezi lidskou bytostí a jejími předky, sídlícími na nebi, a dostává potravu jen prostřednictvím obětování. Po smrti člověka opouští tělo a odchází do nebe, kde je souzena a případně se může vrátit opět na zem díky reinkarnaci. Druhá část duše, emi, sídlí v plicích nebo břichu a umožňuje člověku žít a pracovat, ta se živí běžnou lidskou potravou, při smrti také opouští tělo a odchází s první částí do nebe, ale cestou mizí. Třetí část duše. odžidži, živou bytost sleduje, je to její stín, který se po smrti ztrácí, tato část duše potravu nepotřebuje. Zdá se, že duší žijících v nebi i těch reinkarnovaných v lidech, je pevný počet. Podle názorů Jorubů je totiž možné, aby první část duše sídlila v tělech několika členů stejné příbuzenské skupiny současně. Pokud je zjištěno, že první část jedné duše je v tělech několika příbuzných, obětují jí všichni současně a pohromadě. Dospělé děti obětují i duším svých zemřelých rodičů v den, kdy svým duším obětovávali oni.

Pohřeb a pohřební obřady provádějí děti zemřelého v přítomnosti nejbližších příbuzných, obřadníků a členů kultu božstva, které zemřelý uctíval jako svého osobního boha. Všechny pohřební úkony se dělají až po setmění, aby nikdo nebyl ohrožen třetí částí duše, stínem. Obřady trvají několik dní a mohou být odloženy od vlastního pohřbení těla až o jeden rok, pokud rodina nemá dostatek financí. Jsou ale nutným předpokladem pro reinkarnaci duše zemřelého.

Před reinkarnací předstupuje duše před nejvyššího boha Oloruna, aby dostala nové tělo, svou druhou část duše a také osud. Může si vybrat ze dvou varinant osudu a Olorun může osud podle jejího přání nebo připomínek upravit. Součástí přiděleného osudu je i stanovený den smrti, vlastně návratu zpátky do nebe. Lidé ovšem datum své smrti neznají, protože okamžikem vtělení ztrácí duše svou věčnou paměť. Datum návratu se nedá změnit, je ale možné měnit osud konkrétního člověka a to díky zásahům bohů, ale i zásahům lidí. Je například možné uspíšit smrt člověka, v takovém případě ale zůstává celá duše na zemi, uchovává si svou lidskou podobu a odstěhuje se někam, kde tuto podobu nikdo nezná. Tam dožije vyměřený čas pobytu na zemi, třeba i s novou rodinou.

Podmínkou reinkarnace je pohřební obřad a slavnosti provedené dětmi. Duše bezdětných mají reinkarnaci ztíženou. Odcházejí do nebe střepů, (to je druhá, horší část nebe) a pokud se chtějí vrátit na zem, mohou se vtělit jen do tělíček novorozeňat, která brzy po narození zemřou. Pokud dojde v rodině k několika úmrtím novorozeňat, obracejí se rodiče na věštce s tímto podezřením. Pokud se podezření potvrdí, může nastávající maminka podstoupit několik speciálních obřadů, které mají zajistit přežití novorozence, ten je pak zasvěcen bohu, který mu pomohl.

Josef Kandert: Orišové a lidé (Jorubové ze Západní Afriky) in Bělka L. – Kováč M. Normativní a žité náboženství, Brno, 1999

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře