Text první kapitoly De civitate Dei

Johance: máš ho mít, ale za překlad se docela stydím...

S.Aurelii Augustini episcopi De civitate Dei contra paganos libri XXII.

Liber I.,Caput I.

De adversariis nominis Christi, quibus in vastatione Urbis propter Christum barbari pepercerunt.

Ex hac namque existunt inimici, adversus quos defendenda est Dei civitas, quorum tamen multi correcto impietatis errore cives in ea fiunt satis idonei; multi vero in eam tantis exardescunt ignibus odiorum tamque manifestis beneficiis redemptoris eius ingrati sunt, ut hodie contra eam linguas non moverent, nisi ferrum hostile fugientes in sacratis eius locis vitam, de qua superbiunt, invenirent. An non etiam illi Romani Christi nomini infesti sunt, quibus propter Christum barbari pepercerunt? Testantur hoc martyrum loca et basilicae apostolorum, quae in illa vastatione Urbis ad se confugientes suos alienosque receperunt. Huc usque cruentus saeviebat inimicus, ibi accipiebat limitem trucidatoris furor, illo ducebantur a miserantibus hostibus, quibus etiam extra ipsa loca pepercerant, ne in eos incurrerent, qui similem misericordiam non habebant. Qui tamen etiam ipsi alibi truces atque hostili more saevientes posteaquam ad loca illa veniebant, ubi fuerat interdictum quod alibi iure belli licuisset, tota feriendi refrenabatur inmanitas et captivandi cupiditas frangebatur. Sic evaserunt multi, qui nunc Christianis temporibus detrahunt et mala, quae illa civitas pertulit, Christo inputant; bona vero, quae in eos ut viverent propter Christi honorem facta sunt, non inputant Christo nostro, sed fato suo, cum potius deberent, si quid recti saperent, illa, quae ab hostibus aspera et dura perpessi sunt, illi divinae providentiae tribuere, quae solet corruptos hominum mores bellis  emendare atquae conterere itemque vitam mortalium iustam atque laudabilem talibus adflictionibus exercere probatamque vel in meliora transferre vel in his adhuc terris propter usus alios detinere; illud vero, quod eis vel ubicumque propter Christi nomen vel in locis Christi nomini dicatissimis et amplissimis ac pro largiore misericordia ad capacitatem multitudinis electis praeter bellorum morem truculenti barbari pepercerunt, hoc tribuere temporibus Christianis, hinc Deo agere gratias, hinc ad eius nomen veraciter currere, ut effugiant poenas ignis aeterni, quod nomen multi eorum mendaciter usurparunt, ut effugerent poenas praesentis exitii. Nam quos vides petulanter et procaciter insultare servis Christi, sunt in eis plurimi, qui illum interitum clademque non evasissent, nisi servos Christi se esse finxissent. Et nunc ingrata superbia atque impiissima insania eius nomini resistunt corde perverso, ut sempiternis tenebris puniantur, ad quod nomen ore vel subdolo confugerunt, ut temporali luce fruerentur.

O odpůrcích jména Kristova, které barbaři pro Krista při plenění Města ušetřili.

To jsou totiž nepřátelé, proti kterým je třeba hájit Boží obec. Mnozí , poté co napravili omyl své bezbožnosti, byli pro ni učiněni způsobilí, mnozí ale v sobě tak planou ohni nenávisti a tak prokazují nevděk dobrodiní svého vykupitele. Pokud proti němu dnes nemluví, zda-li  ne proto, že našli život proti letícím šípům nepřátel v místech jemu svatých, nad která se povyšovali. Zdali také tito Římané, kteří nejsou pevni v Kristově jménu, nebyli barbary pro Krista ušetřeni? Dokládají to místa mučednictví a chrámy apoštolů, které přijaly při plenění  Města k sobě utíkající své i cizí. Až sem řádil krví potřísněný nepřítel, tam byly meze vražedné zběsilosti, tam byli shromážděni slitovnými nepřáteli, kteří i vně takových míst šetřili, nedovolili vejít vlastním, kteří podobný soucit neměli.. I ti však také jinde zuřící, divokého mravu, jakmile takovým přišli, kde bylo zakázáno, co jinde je dovoleno válečnému právu, všechněch bojujících zkrocena byla krutost  a žádostivost zajímání byla zlomena. Tak vyvázli mnozí, kteří nyní křesťanské časy zlehčují a zla, která obec vytrpěla, Kristu vyčítají, dobra ovšem, která je udržela naživu kvůli Kristově slávě, nepřičítají Kristu našemu, ale svému osudu. Jestliže se domnívají, že to drsné a kruté, co od nepřátel vytrpěli, přiřknou božské prozíravosti, která má ve zvyku mravy člověka zkaženého opravit a válkou zničit a stejně práva života smrtelného chvályhodného i pokořeného zachovávat, jak v lepší přenášet, tak ještě k této zemi poutat. Jak kdekoliv v Kristově jménu, tak hlavně v místech Kristovu jménu nejvíc svatých a zasvěcených a pro zvětšení milosrdenství ušetřili drsní barbaři i přes válečné způsoby velké množství vybraných. Zde vyznávají křesťanské časy, odsud je dávat Bohu chválu, v jeho jménu bohabojně běžet, aby unikli trestu ohně věčného. Jméno jejich si mnozí neprávem přivlastňují, aby unikli trestu současné smrti. Nyní vidíme drze a posměšně vysmívat se sluhům Kristovým nejčastěji ty, kteří by ze záhuby a pohromy nevyvázli, kdyby nepředstírali být sluhy Kristovými. A nyní nevděčná pýcha a nejbezbožnější pošetilost uváznou v srdci zvráceném, aby bylo trestáno věčnými temnotami pro to jméno, kam se lstivě uchylovali, aby se těšili z časného světla.

Latina

Tak jsem včera ukončila jarní semestr zkouškou z latiny.

Přiznám se bez mučení, že jsem vyvázla jen tak s odřenýma ušima, latinu jsem se učila kdysi na střední škole a všechno už zapomněla, a i když jsem si slibovala, že si ji pořádně zopakuji, nakonec k tomu nedošlo. Pokusila jsem se přeložit zadaný text a myslela, že ho nejdřív jen zkonzultuji, protože můj překlad nedával moc smysl, ale nakonec jsem dostala i ohodnocení a mým povinnostem bylo tedy učiněno zadost. (Hu, souvětí, které se rozkládá na půl stránky a je třeba ho rozplétat jako zašmodrchané klubíčko vlny, to asi není zrovna pro mne).

Ale text je to rozhodně zajímavý. Měla jsem přeložit první kapitolu knihy svatého Augustina O obci Boží, která jedná o tom, jak některé odpůrce Kristova jména barbaři ušetřili právě kvůli Kristovi při plenění Říma. Svůj překlad tu neuvedu, je hrozně kostrbatý.

Nic nového pod sluncem. Augustin totiž praví, že při barbarském nájezdu hledali lidé útočiště na hrobech mučedníků a v kostelích, oboje bylo chápáno jako místo útočištné v době válečného běsnění. Tak to chápali i nájezdníci, dokonce někteří měkkosrdcatější prostor rozšířili, aby se do něj vešlo víc zájemců a sami je v tomto rozšířeném areálu bránili před méně soucitnými spolubojovníky. Někteří takto zachránění vůbec nebyli vděčni, že ušli záhubě, ale dál se Kristovi posmívali a všechno zlé svalovali na něho, přesto, že byli ušetřeni jen kvůli svému účelovému prohlášení se za křesťany.

Tak to vidíte, pragmatismus světem vládne a nic se od čtvrtého století nezměnilo :o) 

Didaché

První tři kapitoly Didaché – Učení dvanácti apoštolů

Didaché
I.
1. Jsou dvě cesty, cesta života a cesta smrti. Mezi těmito cestami je velký rozdíl.
2. Cesta života je tato: Za prvé miluj Boha, svého Stvořitele. Za druhé miluj bližního svého jako sebe samého. Všechno, co nechceš, aby se stalo tobě, nečiň druhému ani ty,
3. Smysl těchto slov je tento: Dobrořečte těm, kteří vám zlořečí a modlete se za své nepřátele; konejte posty za ty, kteří vás pronásledují, Jakou laskavost prokazujete, když milujete ty, kteří milují vás? Což nejednají takto pohané? Milujte však ty, kteří vás nenávidí, a nebudete mít nepřítele.
4. Zdržuj se tělesných i světských žádostí. Udeří=li tě někdo do pravé tváře, nastav mu i druhou a budeš dokonalý. Nutil-li by tě někdo k cestě dlouhé jednu míli, jdi s ním dvě míle. Jestliže by ti někdo vzal tvůj plášť, dej mu i šaty. Dostal=li by někdo něco od tebe, nepožaduj toho nazpět. Ani by to nebylo možné.
Dej každému, kdo tě o něco prosí, a nežádej toho nazpět. Otec totiž chce dáti všem ze svých darů. Blahoslavený, kdo dává podle přikázání. Ničím se neprotiví. Běda však tomu, kdo přijímá. Přijímá=li potřebný, neproviní se. Kdo však nepotřebuje, bude skládat účty, proč a k čemu to přijímal. Ve vězení bude vyšetřován ze svých činů. Tam nebude nad ním slitování, dokud nezaplatí poslední haléř.
6. Ale i zde platí: Nechť vlhne potem ve tvých rukou almužna, dokud nepoznáš, komu byla dána.

II.
1. Druhé přikázání učení:
2. Nezabiješ, nezcizoložíš, nezkazíš mládež, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš čarovat, nebudeš používat jedu, nezabiješ nenarozené ani narozené děcko, nebudeš toužit po majetku bližního.
3. Nepřísahej, nesvědči křivě, nepomlouvej, nevzpomínej zlého.
4. Nebuď dvojsmyslný v myšlenkách ani slovech. Ramenářství je osidlem smrti.
5. Nelži ani nemluv zbytečnosti, ale jednej tak, jak smýšlíš.
6. Nebuď sobcem ani nenasytou ani pokrytcem ani zlomyslným ani nadutcem. Neraď svému bližnímu špatně.
7. Nikoho neměj v nenávisti. Přesto některé kárej, nad jiným měj slitování, za jedny se modli, druhé miluj více než svou duši.

III.
1. Dítě mé, varuj se každé špatnosti a všeho podobného.
2. Nebuď hněvivý. Hněv vede k vraždě. Nezáviď, nehádej se, nepovyšuj se. To všechno je příčinou vražd.
3. Dítě mé, nebuď žádostivý. Žádostivost vede ke smilstvu. Nemluv ošklivě ani povýšenecky. To všechno je příčinou cizoložství.
4. Dítě mé, neptej se věštců ve věštírnách po budoucnosti. Vede to k modloslužbě. Neužívej zaříkadel ani hvězdopravectví ani kouzel. Nechtěj to ani poznat. Z toho všeho povstává modloslužba.
5. Dítě mé, nelži. Lež vede ke krádeži. Nebuď dychtivý peněz, ani se nepachti po slávě, To všechno je cesta ke krádeži.
6. Dítě mé, nereptej. Vede to k pomluvě. Nebuď domýšlivý ani závistivý. Z toho všeho vznikají pomluvy.
7. Buď laskavý, poněvadž laskaví dostanou za úděl zemi.
8. Buď shovívavý, milosrný, bezelstný, pokojný, dobrý a vždy uvaž slova, která jsi uslyšel.
9. Nepovyšuj se, nebuď drzý. Tvá duše ať se nepřirdužuje k pyšným, ale ať dlí u spravedlivých a pokorných.
10. Co se ti přihodí, přijmi jako dobro u vědomí, že bez Boha se nic neděje.

Studium "západního esoterismu v novověku"

Přiznávám se, že jsem si nakonec tento kurz znovu zapsala. Ale hned na začátek Vám doporučím odkaz na studii kolegy Davida Zbírala o metodologických problémech takového studia. Musím jen konstatovat, že mi mluví, lépe píše, přímo z duše.

http://www.davidzbiral.webzdarma.cz/Zapadni-esoterika.htm

Napadne-li Vás po přečtení nějaký rozumný popis  pojmu západní esoterismus, napište mi, prosím, moc ráda bych ho znala. Taky mi připadá, že se jedná o mlhu bez zřetelných obrysů...

Rádl o Východě

Hodnocení  buddhismu v protestantských kruzích na začátku 20.století.

Úvaha spojená s množstvím citátů slouží spíš k seznámení se s postojem evropských kritiků buddhismu

Kniha Emanuela Rádla Západ a Východ. Filosofické úvahy z cest, která vyšla v roce 1925, je programovou obhajobou a glorifikací západních hodnot na pozadí východních nauk, jak je poznával na své cestě v roce 1922 na světový sjezd studentských křesťanských sdružení.  Hlásí se už v předmluvě hrdě a vášnivě k tomu, že zná pravou filosofii, ideální civilizaci a správné náboženství, odmítá podle něho chybné směry romantické a pozitivistické, které přisuzují všem náboženstvím  relativně stejnou správnost. Snášenlivost označuje za diletantství.  Kousky z předmluvy ocituji:

„Tak studuje Orient, lépe jsem poznával Západ a cílem tohoto spisu jest, vésti čtenáře k lepšímu poznání našich západních ideálů studiem ideálů východních“…

„V Dálném Východě žijí ještě dnes kulturní fase, které u nás vládly v době předhistorické, v starověku a středověku. Jest však velkolepou podívanou pro cestovatele viděti, jak tato minulost, zmizevší dávno z Evropy a udrževší se při životě jen v Asii, jak i tam jest v posledním tažení“….

„Vzdychání některých evropských spisovatelů o krásách života orientálního, o hloubce buddhismu, o filosofičnosti Laotse, o kulturnosti Japonska a o moudrosti Véd jsou jen zmatenou ozvěnou orientální touhy, ukázati svoje právo na kulturní a politický život a na členství ve společnosti národů; a jsou pokusem dobře míněným Orientu právo toto před Evropou dobýti.

I pokusil jsem se v tomto díle vylíčiti duchovní základy orientálního života, neustále je srovnávaje s našimi názory.“

Kapitola věnovaná buddhismu líčí Buddhův život a nauku. První potíž v pochopení pro Rádla byly džátaky, nechápal, proč je pro buddhisty důležitější mluvit o Buddhových předcházejících životech a nevěnovat se historické osobě. Také západním ctitelům buddhismu předhazuje, že se pokusili zrekonstruovat život historického prince Siddhárty a povedlo se jim jen vytvořit naprosto neživotnou figuru, vznášející se mimo prostor a čas..

„Osudy života Buddhova jsou rozetřelé jako starý, začernalý obraz, jeho řeči mdlé jako články ze starých latinských učebnic, určených k cvičení v překládání a únavně opakují pořád totéž.“

Přesto uvádí stručný životopis, zahrnující původ ve šlechtické rodině, mládí v přepychu, odhodlání odejít z domova do bezdomoví, asketickou praxi, její přerušení a osvícení pod fíkovým stromem. Jeho nauku  posuzuje takto:

Buddhovým cílem bylo rozšířiti dočasné sebehypnotisování, po němž dříve nebo později přijde probuzení, na celý život od narození do smrti. Pořád a pořád jest třeba dusiti v sobě každé aktivní hnutí, pořád a pořád dbáti toho, že příroda, život , myšlení a jednání jest jen mámením smyslů  a že všechno konkrétní v tomto labyrintě světa jest jen marnost nad marnost. Podaří-li se nám odpoutati se od světa a prožíti celý svůj život v metodické extazi, učinili jsme podle Buddhy jeden malinký krůček k dostižení poslední, vrcholné, pravé extase. Jest zapotřebí tisíce a tisíce takových krůčků, tisíce životů v důsledném popírání tohoto smyslového, rozumného, aktivního, bojujícího světa: nezbývá, než znovu a znovu se narodit a znovu  a znovu se učiti lhostejně patřiti na tento svět a tím způsobem lámati spojení s ním a ponenáhlu se ponořovati víc a více do sebe sama a do podstaty bytí, až jednou po mnohatisícím znovuzrození nadejde pro nás šťastná chvíle při poslední smrti, kterou zažil Buddha pod fíkovým stromem už za života, že svět pro nás neznamená naprosto nic. Tehdy se octneme v nirváně, v stavu duše snad uvědomělém, ale kdy ničeho si už nepřejeme, nic nemilujeme, ničeho se nebijíme, nic neočekáváme a jenpodstatu věcí vnitřním okem zříme.“…

 „Co jest nirvána? Jest tedy nirvána metafysickým vyvrcholením extase, extatickým zakončením života tisíců generací v mystiku ponořeného.  Jest to metafysická sebevražda: obyčejná sebevražda jest násilným zničením vlastního života, k němuž jest třeba odhodlání a činu; činnosti však buddhista chce právě uniknouti a nesmí se tedy sám zabíti; nirvána jest tak zjemnělá sebevražda, že v ní činnosti vůbec není viděti. Neboť činnost jest dědičný hřích a nirvána jest z ní vykoupením.“

Rádl kritizuje i učitelskou dráhu Buddhovu, viní ho z myšlenkové nedůslednosti, protože sama učitelská  snaha je popřením nečinění, které považuje za vůdčí princip buddhismu. Z  učení o složkách vyvozuje, že Buddhovo učení je primitivní formou vzpoury proti organizujícímu rozumu.

„Mystika byla k této anarchičnosti přirozeným předpokladem, mystika jest negací vlády rozumu a sebevlády, mystik nemůže jinak než rozpojiti svět v nekonečnou řadu stavů, z nichž každý jest absolutní.“

K učení o utrpení:

„Buddhisté dnes neradi slyší, když Evropané jmenují učení jejich mistra pessimismem. Vskutku by mohlo heslo pessimismu, v německé filosofii devatenáctého století slavné, uvésti čtenáře v omyl. Buddha pravděpodobně byl ve svém bosáctví celkem šťastný, nic ho netrápilo, žil jako kvítí polní. Jiná věc jest, jestliže pessimismem nazýváme nechuť k životnímu boji, lámání podnikavosti, nedůvěru v úspěch: v tom smyslu buddhismus jest metafysickým defaitismem, Ne nadarmo Orient vytýká Západu expansivnost, chtivost vlády, nešetrnost ke zděděné kultuře druhých národů!“

Je buddhismus náboženstvím bez Boha?

„Nezavrhoval-li bohů, nepotřeboval jich pro své učení o vykoupení, jeho karma vládne světem ať jsou bohové či nic. Důsledně vzato, není u Buddhy místa pro bohy zákonodárce, milující pravedlnost, trestající vzpouru, kdyžtě není vůbec zákona, není smyslu dějství, když svět jest jedině chaosem zjevů se slepou nutností se vyvíjejících. Tedy přece atheismus? Náš západní atheismus jest vzpourou proti Bohu, uvědomělým pokusem dokázati, že ten Bůh, v něhož lidé věřili a věří, neexistuje. Buddhistický atheismus se má k tomuto modernímu atheismu jako buddhistická primitivní společnost k moderní republice, Buddha ještě nedošel ani k stupni řeckého polytheismu.“

O buddhistické filosofii:

„Jako Buddha nezná zákona Božího, neznaje zákonů vůbec, tak přezírá i filosofii, tj. zvědavost, kritiku, lásku k myšlence…

Jedno jest, je-li svět věčný čili nic, jisto jest, že jest svět plný utrpení, kterého jest třeba se zbaviti…

Ve vypravování o Buddhovi a o indickém myšlení vůbec se často vyskytuje slovo „vědění“, že prý jedině ve vědění jest spása a nevědění jest smrt…

Buddhovo vědění jest mystické vidění, jest splynutí podvědomí s vědomím, extase, odumření vůle a rozumu…

Vědění buddhistické jest negací evropského vědění. U nás vědění znamená positivní vědění, zkušenost, kritičnost. V buddhismu vědění znamená pochopení nicotnosti všeho konkrétního vědění, odumření tomuto světu.“

O historii buddhismu:

„Došlo k několika sjezdům buddhistických mnichů, na nichž se jednalo o Buddhově učení. Jak si formulovali správnost jeho nauky a jak ji chtěli v praxi prováděti v zemi, kde nebylo vůbec myšlenkových podmínek pro kritiku, pro dogmatické formulování a pro autoritu a jaký byl vůbec pravý smysl těchto sjezdů, těžko souditi. Fakt jest, že tyto sjezdy ani nesjednotily vznikající sekty, ani nepodaly normativní základ učení Buddhova, ani nerozlišily kanonicklé spisy od apokryfů.“

„Buddhismus se rozlil přes celou Indii, Mongolsko, Čínu, země himalájské, Tibet, Koreu, Japan. Buddhismus rychle splýval s domácími pověrami, s animismem, šamanismem, brahmínstvím, konfucianismem, taoismem v synkretistické náboženství a všude se štěpil v sekty, nejasně od sebe oddělené.“

„Buddhismus indický však prostě zmizel kdesi v nirváně a nikdo nedovede povědíti jak a proč: jako sen přijde a odejde, tak tato víra proběhla Indií, která se po nějakém tisíci let probudila, aby pokračovala žíti tam, kdy byla, než se buddhistický sen objevil. Tu jest příležitost se zamysliti nad tím, co znamená kritika, boj, definice, organisace a co znamená neviděti smysl života v utrpení, nýbrž v práci po uskutečnění pravdy!“

„ V tu dobu, kdy se začal buddhismus takto měniti v dnosi (bylo to už asi sto let po smrti Buddhově), začalo dělení na dva hlavní myšlenkové proudy v něm. Hinayana jest poněkud prostší, méně gnostická, uznává více nirvánu a méně mluví o hierarchiích buddhů.

Severní forma, mahayana, jest fantastičtější, více proniknutá gnosí a slibuje nirvánu pro všechny lidi. V této severní formě se pak vytvořily ještě dva zvláštní kulty, tantrismus a mantrismus. Tantra dává buddhismu adamitský charakter. Božství jest tu myšleno jako dvojice muže a ženy v objetí. Sochy, znázorňující tento kuriosní projev mystiky a stojící v chrámech lamaistických, překonávají obscénností vše, co jest viděti v tajných kabinetech museí. Mantrismus jest víra, že posvátná slova mají kouzelnický význam a že stačí je míti při sobě, vysloviti, opakovati anebo napsanými pohybovati, abychom si dobyli zásluh.“

„Nejhorší pověst má buddhismus tibetský, t.zv.lamaismus, rozšířený také v Mongolsku, v menších státech himalajských a také v Evropě mezi některými kmeny tatarskými na Volze.“

V práci A.Schweitzera [2], který patřil ke škole protestantské liberální teologie, je buddhismus osvětlován sympatičtěji a s větší znalostí věci. Přesto však vytýká Schweitzer nejstaršímu buddhismu nedostatek činné pomoci ostatním žijícím bytostem a chápe to jako nedotažení původní Buddhovy etiky, jinak založené na soucítění. Vyzdvihuje pokusy mahajány překonat tato omezení ideálem bóddhisattvy a cení si její snahy vykoupit celý svět. Ale považuje tento ideál za myšlenkový, nikoliv prakticky konající. Referuje o ztotožnění objektu a subjektu a učení o prázdnotě  v mahajánovém buddhismu, ale sám vidí pravou etiku ve vztahu Já a Ty.

Ani v knize M.Webera [3], která se mimo jiné zabývá právě postojem různých světových náboženství k práci, k aktivní výdělečné činnosti, se autor nevyhnul přecenění vlastní kulturní tradice.  Autor termínu protestantská etika vysvětluje vznik moderního kapitalismu náboženským působením učení o predestinaci v puritánském  protestantismu – ideál světské askeze – a  klade do protikladu k němu jak původní buddhismus s jeho odmítáním světa, tak i jiná asijská náboženství – kontemplativní mystika. Cituji:

„Ani buddhistická ani taoistická ani hinduistická víra neobsahuje podněty k racionální metodice žití.... Žádné z těchto náboženství nemůže do sebe pojmout nijaké motivy a podněty k racionálnímu etickému formování lidského světa dle božského zákona.“

I kdybychom přijali tuto pracovní hypotézu jako správnou, ve světle historických událostí minulého i začínajícího našeho století se vynořují značné pochybnosti, jestli vývoj západní civilizace není slepou uličkou, anomálií. Kde, kdy a proč se vlastně stala chyba, která hrozí lidstvu přímou fyzickou likvidací, v tomto případě ve shodě se základní tezí buddhismu o pomíjivosti všech jevů, vznikání, růstu a zániku i celých lidských společenství?

Literatura

 [1] E.Rádl: Západ a Východ, Praha 1925

[2] A.Schweitzer: Die Weltanschauung der indischen Denker, München 1935

[3] M.Weber: Sociologie náboženství, Vyšehrad, Praha 1998

Empedokles z Akragantu

O přírodě

"Dvojí ti vyložím věc" hned vyroste z mnohého jedno,
aby samotné bylo, a hned se zas rozpadne v mnohé.
Dvojí je věcí smrtelných vznik i úpadek dvojí:
jeden spojením všeho se tvoří a zaniká zase,
druhý, když vyrostl, opět se rozletí rozpadem všeho.
Toto střídání stálé se nikdy nemůže skončit;
jednou veškery věci se Láskou spojují v jedno,
po druhé zase všechno to rozdělí nenávist Sváru.
Takovým způsobem, pokud se rodí z mnohého jedno,
pokud z jednoho rozpadlého zas vychází mnohé,
potud vznikají věci a život nemají stálý;
pokud však v střídání svém se nikdy nezastavují,
potud v okruhu bytí jsou všechny nepohnutelné.

Filosofická čítanka, ukázka je ze zlomků předsokratovských myslitelů.

Dvojí metr

Je mi smutno a mám výčitky svědomí...

Před léty jsem na zahradě mezi naším a sousedovic domem vysadila několik jehličnatých stromků. Proto, aby zabránily pohledu z ulice do hloubi naší zahrady, ale hlavně proto, že máme všichni stromy rádi. Radovali jsme se z jejich růstu a ochraňovali je před škůdci a chorobami, ve velkoměstském prostředí se stromům nedaří vždycky nejlíp. Teď už některé stromy přerostly náš dům. Ale nasázela jsem je příliš hustě. Sice se snažily nějak vyrovnat s omezeným prostorem, jedna borovice, která rostla nejblíž domu, se ale od začátku svým kmenem vychylovala k domu příliš. Rozhodli jsme se nakonec, že ji budeme muset skácet.

Celý dospělý život zahradničím a v člověčí arogantní pýše často rozhoduji, který z mých rostlinných spolubližních má právo na život a který ne. Proč mi vlastně tak moc vadí, že jsem nechala zabít borovici a nevadí mi smrt pampelišek, svlačců a jiných "plevelů"?

První dvě lekce filosofie

Byla jsem na přednášce z filosofie. Byla už v pořadí druhá, kolem mne samé neznámé tváře, takže jsem si netroufla se zeptat na obsah první přednášky. Ale z přednášky samé jsem pochopila, že postup bude podle knihy I.Blechy: Filosofie, už čtvrté vydání vyšlo v nakladatelství Olomouc v roce 2002. Kniha je opravdu velestručnou učebnicí pro středoškoláky a vysokoškoláky nefilosofy. V zásadě jde o stručné dějiny filosofie, částečně ale také podle otázek, které si filosofie klade. Přednášející byl sdílnější, o jednotlivých filosofech řekl rozhodně víc, odpovídá to tak nejvíc knize Störig H.J.: Malé dějiny filosofie, mám doma vydání z roku 1995, ale už jich vyšlo víc. V první přednášce se zřejmě povídalo o předsokratovských filosofech, a to o starší přírodní škole, pythagorovcích a eleatech, v druhé přednášce, kterou jsem už absolvovala, byla řeč o atomistech. Úkrokem jinam byla další část přednášky o východní filosofii, tentokrát o filosofii indické včetně buddhismu. V tomto směru jsme my religionisté ve výhodě, rozhodně jsme probírali danou látku v kurzu hinduismu i buddhismu podrobněji. Nebudu se tady rozepisovat, dobrý přehled řecké i indické filosofie najdete na stránkách Jaroslava Poláka.
http://mujweb.cz/www/polavolt/dodatky/vedy/filosofie/index.htm

Vzhůru k moudrosti

Tak dnes se začnu, já nevzdělanec, konečně vzdělávat v královské disciplíně.

Na začátek malý citát z učebnice I.Blecha: Filosofie, Olomouc 2002, z připojených textů. (Díky Johance za nápovědu ke studijní literatuře, ale docela špatně se ta knihy sháněla, vědy chtivých je mnoho)

Ti, kdo rozhodují, se pokoušejí nicméně řídit tato mračna společenských konstelací podle modelů input-output, v souladu s logikou, která předpokládá souměřitelnost prvků a univerzální determinovatelnost. Náš život má podle nich směřovat k zmnožování moci. Jeho legitimizací by ve sféře sociální spravedlnosti stejně jako ve sféře vědecké pravdy mělo být to, že přispívá k optimální účinnosti systému, k výkonnosti. Aplikace tohoto pravidla na všechny naše hry se neobejde bez jistého teroru, prosazujícího se nenápadně, nebo tvrdě: Buďte operativní, to znamená ve shodě s těmito měřítky, nebo zmizte.

Tipněte si, kdo tento text psal.

Modlitba ve stylu siduru

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž nám dává sílu žít plně po celý vyměřený čas.

Ale stejně se bojím. Zítra budou lékaři zkoumat, jestli mne zbavili všech mých buněk nerespektujících řád.

Všechno je vždycky jinak

To je základní poučka.

Takže novokřtěnci a sikhismus nebudou, místo nich jsou řehole a řády, jak už bylo vidět. A taky filosofie pro nefilosofické obory, povinný společný základ. Jaksi jsme o tom, my ubozí dálkaři, nevěděli, že je to disciplína pro všechny studentíky povinná, takže teď to budeme muset dohnat. Protože se vyskytujeme na fakultě jen jednou za čtrnáct dní v pátek, musíme si pomoci vzájemným dodáváním materiálů, já pro tento účel použiju znovu blog, tak jako už několikrát. Nedivte se tedy, pátky budou zasvěceny filosofii v kostce, ale až od příštího týdne.

Historie Japonska

Nahledala jsem netové odkazy o Japonsku.

Začněme stručnou encyklopedií

http://cs.wikipedia.org/wiki/Japonsko

na konci článku jsou externí odkazy s mnohem detailnějšími a propracovanějšími informacemi. Počtěte si.

Stránky mého učitele japonštiny

Přidávám kontakt na svého učitele japonštiny, na jeho stránky.

http://www.japanese.cz/

Můžete si stáhnout materiály pro výuku. Musím prozradit, že učení se japonštině je vzhledem k složitosti jejího písma, lépe písem, nepovědomé gramatické struktuře s jinou logikou a taky kvůli tomu, že kořeny slov nic z indoevropské oblasti nepřipomínají, velice zábavné. Hlavně neobyčejně vhodné pro rozvoj paměti. Nenechte své mozkové buňky zahálet!

Úvodní poznámky k řeholím a řádům

Zapsala jsem si také kurz Řehole a řády západního křesťanství.

Psal už Depony, že se pro nás změnily podmínky, řád studia byl důkladně překopán. Zjistila jsem tedy při svém studování přesčas, že se mi nedostává dostatečný počet bakalářských kurzů  ze západních tradic, naopak mi přebývají magisterské, které jsem vlastně neměla mít, a to všechno přesto, že se věnuji ve své práci právě křesťanství, ovšem v době jeho vzniku, tedy ve starověku. Takže jsem si zapsala mnichy. Včera jsem absolvovala první přednášku a dám sem něco z úvodních poznámek.

Začátky popspolitého života poustevníků pocházejí z egyptských pouští, tam vznikaly první zárodky klášterního života. Zažitá představa, že první a jedinou řeholí byla zpočátku řehole svatého Benedikta, je blud, v počátcích, tedy od 4.století, byl život v klášterech značně nejednotný, bylo 30-40 různých regulí, Benediktova se ukázala ale jako nejpřiměřenější, odpovídala pozdně římskému pojetí poslušnosti a morálky, postavení opata, abbas, přesně zkopírovalo práva a povinnosti římského pater familias. Mimo benediktinskou řeholi byly v té době také řehole mnohem asketičtější, ale také takové, které byly skoro nevázané a způsobem života budily pohoršení. Dosti často se stávalo, že se život v jednom klášteře řídil i několika řeholemi a navíc vlastními místními pravidly. Až v době Karla Velikého a jeho nástupců se způsob života v kláštěrech víceméně standardizoval podle benediktinské řehole, sjednocení neprobíhalo bez odporu, nejdéle vzdorovaly mnišské komunity v Irsku, proces sjednocování pravidel tak probíhal od 9. do 10.století. Nikdy nebylo ovšem dosaženo jednoty naprosté, protože už od začátku kromě mnišských společenství existovali také řeholní kanovníci, pospolitostí kněží, kteří se řídili volnější řeholí svatého Augustina.

Původně byl každý klášter samostatnou jednotkou bez vazby na jiná příbuzná společenství, rozvoj se dál vlastně něčím, co bych přirovnala k včelímu rojení. Když klášter uř nestačil, část mnichů se odstěhovala a založila klášter vlastní, který byl bez vazby na klášter původní. Teprve u cisterciáků a premonstrátů byly zachovány filiační řady s příslušnou podřízeností a odpovědností, dokonce do té míry, že se jednou ročně scházela generální kapitula, všichni opati v původním "rodičovském" místě. Organizačně propracovanější byly rytířské řády, ale nejvyššího stadia organizační struktury bylo dosaženo až u řádů žebravých, kde existuje post generálního představeného, kláštery jsou organizovány územně podle provincií, představení jsou jmenováni, ne voleni, je propracovaná kontrola.

Postupný úpadek klášterního života nastal již od 14.století, v době avignonského zajetí a papežského schizmatu, reakcí bylo hnutí nové zbožnosti, devocio moderna, v 15.století byla stoletá válka a husitské hnutí, i tehdy pokus o obnovu a znovuoživení. Začátek reformace způsobil zániky klášterů, často ne válkami ani přestupem řeholníků a řeholnic k luterství, ale prostě konfiskací majetku klášterů panovníky. Situace se změnila až po tridentském koncilu, kdy v době protireformace vznikají nové řády, jezuité, piaristé, které mají jiný úkol, misijní činnost, působení mezi lidmi, už ne život v ústraní.

Dostali jsme úkol, prostudovat prvních šest kapitol knihy Lawrence C.H: Dějiny středověkého mnišství, CDK – Vyšehrad 2001.
Doporučenou literaturou je také kniha Frank K.S.: Dějiny křesťanského mnišství, vydali břevnovští benediktini 2003

O ptáku a lovci

Jedna báseň krále perských básníků.

Jeden člověk lstí ulovil ptáka do sítě,
pták mu řekl: "Urozený, všichni chválí tě,
hubeného ptáčka chytils, tím můžeš být jist,
teď, ó moudrý chystáš se mne oškubat a sníst.
Snědls přece krav a ovcí, co si hrdlo přálo,
za oběť tvé chuti padlo velbloudů ne málo,
nenasytil-li ses dosti za tu dobu snad,
mé drobné tílko ti rovněž nezažene hlad.
Proto mě teď milostivě propusť, mír mi přej,
šlechetný, vážený muži, dále neváhej!
Dej mi svobodu a já ti své tři rady dám -
zda jsem rozumný či hlupák, poznáš z toho sám.
První radu poskytnu ti ihned bez váhání,
prozradím ji, dokud spoután jsem tvou pevnou dlaní.
Z vršku zídky dám ti druhou po svém osvobození,
z té rady se zaraduješ, užitek mít budeš z ní.
A pak naposled tu třetí na stromě už chci ti dát,
abys měl v životě štěstí, ba i prospěch z těch tří rad.
Poslyš první, ač mě lehce držíš ještě v ruce své:
Nikomu a nikdy nevěř, co je nemožné!"
Sotva první poučku dal pták v lovcově dlani,
vzlétl, sedl na zídku a usadil se na ní.
Pokračoval: "Nad minulým není radno nýt a lkát,
co odešlo, toho přece nemá smysl litovat!"
Dále řekl: "Prozradím ti, drahocennou perlu mám,
váží deset dirhamů a v zobáku ji ukrývám.
Kdyby padla do tvých rukou, bohat bys i s dětmi byl,
ten poklad by rodinu tvou jistě navždy zajistil.
Propásl jsi perlu a věz, kdybys sto let žil,
podobnou bys v širém světě nikde nespatřil."
Tu lovec, jak rodička v přetěžké chvíli, tady,
do nářku se dal a rval si vousy z řídké brady.
Zdrcen, sklíčen sténal: "Oh, oh, jak jsem hloupý byl,
proč jsem tě jen poslechl a svobodu ti dal -
ty jsi mě svou úskočností pustě oklamal!"
Pták mu na to: "Nedal jsem ti radu, která zněla,
aby ses netrápil nad tím, co se stalo včera?
Nehořekuj, že minulo, o čem neměls tuchy -
nerozuměl jsi mé radě, nebo jsi snad hluchý?
Jiná rada, jíž jsem ti dal jako druhou – nebo ne? -
byla: Nikdy nikde nevěř tomu, co je nemožné.
Vážím sám tři dirhamy, jak mohu – hlavou projít nech! -
mít v zobáku vzácnou perlu o deseti dirhamech?"
Lovec se zas vzpamatoval, řekl: "Dobrá, v téhle chvíli
řekni mi svou třetí radu, ptáčku zkušený a milý!"
Pták mu pravil: "Dobrý skutek vykonal jsi, aniž víš,
mou třetí radu si tedy plným právem zasloužíš."
To řekl a vesele pak rozhlédnuv se v okolí
svobodný odlétl v dáli do stepí a do polí.

Džaláleddín Balchí Rúmí: Masnáví, 1994

Kutilství?

Malý kousek  z knihy Islámský fundamentalismus, závěr kapitoly sekularizace.

Máme v paměti, jak sociologové šedesátých let mluvili o sekularizaci v tom smyslu, že se moderní společnost stále více vymaňuje z vlivu náboženských symbolů a institucí. Vývoj v dalších desetiletích – západní postmoderna a radikalizace islámu v Orientě – ukázal, že diagnóza nebyla přesná. Náboženské cítění se stalo důležitým prvkem postmoderní i islámské kritiky modernismu a jeho zvučných a klamných ideologií pokroku. Zároveň se však otevřenými strukturami myšlení proplétá tendence, jež možná dává nový význam pojmu sekularizace: sklon ke kutilským nebo účelově svévolným, redukujícím výběrům z velkého celku tradice víry. Dotýká se dnešního křesťanství i islámu.

Kropáček L.: Islámský fundamentalismus, Praha 1996

Žité náboženství Jorubů

Před zkouškou z islámu jsem měla taky kolokvium z náboženství subsaharské Afriky. A některé věci, týkající se náboženství Jorubů, mi připadly tak zajímavé, že je chci se zpožděním na blog uvést.

Jorubové jsou kmen, lépe kmeny, které jsou doma v Nigérii. Jejich náboženství je polyteistické, názory badatelů na počet jorubských božstev, oríšů, se rozcházejí, buď 400 nebo 600, k tomu je potřeba připočíst Oloruna, nejvyššího boha. Rozdíl je vysvětlován tím, že řada bohů je místního významu a někdy se špatně rozhoduje, jestli je uctívaná osoba božstvem nebo jen významným a uctívaným předkem. O jorubském panteonu někdy jindy, teď jak se náboženství projevuje v životní praxi.

Každý Joruba se rodí do společnosti, kde jsou kromě jorubských božstev uctívána i jiná božstva. Od 17.století pronikal na území Jorubů vliv islámu, od čtyřicátých let 19.století se začalo prosazovat také křesťanství. Obě náboženství získala velká množství věřících. Ve 20.století se navíc začaly prosazovat církve, jejichž učení se dají označit jako synkretická. V jorubské společnosti panuje ale zásada, že každý člověk může být v každém okamžiku života stoupencem jen jediného kultu.

Při narození dědí většinou dítě svého prvního boha nebo bohyni po otci, protože Jorubové jsou patrilineární společností. To platí tehdy, kdy početí, těhotenství i porod byly bez komplikací. Pokud se vyskytly jakékoliv potíže, matka se vydala prosit o pomoc některou bohyni plodnosti a stala se tak členkou jejího kultu, pak i dítě, kterému bylo takto pomoženo, se stává příslušníkem tohoto kultu po matce. Pokud se narodilo nějak poškozené dítě nebo albín, stává se automaticky příslušníkem kultu boha Obatala, pokud se narodí dvojčata, mají jako svého boha Ibedžu, který je patronem dvojčat.

Dokud život jednotlivce probíhá v klidu, uctívá stále svoje první božstvo a může to tak být až do smrti. Bohové ovšem o své stoupence bojují a tak životní nesnáze nebo neštěstí jsou chápány jako následek této války a je třeba zjistit, které božstvo si na jedince klade nárok. Ukázkou takového zvratu v životě může být osud nejvyššího věštce města Ife, který se jmenoval Agbonbon. Narodil se jako křesťan v křesťanské rodině. Když jeho otec umíral, řekl svému synovi, že je v jeho osudu stanoveno, aby se stal věštcem, členem kultu boha Ifa. Agbonbon tomuto sdělení umírajícího nepřikládal význam. Ale poté, co se přestěhoval do města Ife a tam mu zemřeli všichni členové rodiny, nechal si provést věštbu, která mu potvrdila, že o něj bůh Ifa bojuje a pokud chce odvrátit další neštěstí, musí se stát věštcem. Nastoupil tedy do učení k jednomu z věštců a později se stal slavným, nakonec i nejvyšším věštcem celého jorubského území. Od změny kultu až do smrti ho provázelo štěstí. Tradovaný životní příběh názorně osvětluje, z jakých důvodů jsou Jorubové přístupní různým náboženským učením a proč bez problémů mění svoji církevní příslušnost. (Děsně to vadilo misionářům, kteří takové jednání nebyli schopni pochopit.) Znakem budoucí změny boha může být nemoc nebo "posedlost", bezvědomí nebo trans, do kterého člověk upadl.

Brzy po narození dají rodiče udělat věštbu, která má ukázat budoucí osud dítěte, zjišťuje se vhodné povolání, životní úspěchy i případné nástrahy. Tato věštba bývá v rodině uchovávána vyrytá na destičce, aby bylo možné ji kontrolovat a kdykoliv požádat věštce o její výklad. Dospělí uctívají své božstvo pravidelně při obřadech v kruhu rodiny i na veřejnosti při místních nebo výročních slavnostech. Důležité je správné načasování všech činností, pravá doba se zjišťuje věštbami. Věštba se provádí technikou sbírání semen kolového ořechu a zaznamenáváním pomocí krátkých a dlouhých čárek. (Výsledek mi připomínal čínský I Ťing, ale nevím, jestli to je doopravdu podobné, musela bych o tom vědět přece jen víc.)

Důležitou povinností každého člověka je obětování předkům a obětování první části vlastní duše. Jorubové mají totiž tři části duše. První, eleda nebo ori, sídlí v hlavě, umožňuje spojení mezi lidskou bytostí a jejími předky, sídlícími na nebi, a dostává potravu jen prostřednictvím obětování. Po smrti člověka opouští tělo a odchází do nebe, kde je souzena a případně se může vrátit opět na zem díky reinkarnaci. Druhá část duše, emi, sídlí v plicích nebo břichu a umožňuje člověku žít a pracovat, ta se živí běžnou lidskou potravou, při smrti také opouští tělo a odchází s první částí do nebe, ale cestou mizí. Třetí část duše. odžidži, živou bytost sleduje, je to její stín, který se po smrti ztrácí, tato část duše potravu nepotřebuje. Zdá se, že duší žijících v nebi i těch reinkarnovaných v lidech, je pevný počet. Podle názorů Jorubů je totiž možné, aby první část duše sídlila v tělech několika členů stejné příbuzenské skupiny současně. Pokud je zjištěno, že první část jedné duše je v tělech několika příbuzných, obětují jí všichni současně a pohromadě. Dospělé děti obětují i duším svých zemřelých rodičů v den, kdy svým duším obětovávali oni.

Pohřeb a pohřební obřady provádějí děti zemřelého v přítomnosti nejbližších příbuzných, obřadníků a členů kultu božstva, které zemřelý uctíval jako svého osobního boha. Všechny pohřební úkony se dělají až po setmění, aby nikdo nebyl ohrožen třetí částí duše, stínem. Obřady trvají několik dní a mohou být odloženy od vlastního pohřbení těla až o jeden rok, pokud rodina nemá dostatek financí. Jsou ale nutným předpokladem pro reinkarnaci duše zemřelého.

Před reinkarnací předstupuje duše před nejvyššího boha Oloruna, aby dostala nové tělo, svou druhou část duše a také osud. Může si vybrat ze dvou varinant osudu a Olorun může osud podle jejího přání nebo připomínek upravit. Součástí přiděleného osudu je i stanovený den smrti, vlastně návratu zpátky do nebe. Lidé ovšem datum své smrti neznají, protože okamžikem vtělení ztrácí duše svou věčnou paměť. Datum návratu se nedá změnit, je ale možné měnit osud konkrétního člověka a to díky zásahům bohů, ale i zásahům lidí. Je například možné uspíšit smrt člověka, v takovém případě ale zůstává celá duše na zemi, uchovává si svou lidskou podobu a odstěhuje se někam, kde tuto podobu nikdo nezná. Tam dožije vyměřený čas pobytu na zemi, třeba i s novou rodinou.

Podmínkou reinkarnace je pohřební obřad a slavnosti provedené dětmi. Duše bezdětných mají reinkarnaci ztíženou. Odcházejí do nebe střepů, (to je druhá, horší část nebe) a pokud se chtějí vrátit na zem, mohou se vtělit jen do tělíček novorozeňat, která brzy po narození zemřou. Pokud dojde v rodině k několika úmrtím novorozeňat, obracejí se rodiče na věštce s tímto podezřením. Pokud se podezření potvrdí, může nastávající maminka podstoupit několik speciálních obřadů, které mají zajistit přežití novorozence, ten je pak zasvěcen bohu, který mu pomohl.

Josef Kandert: Orišové a lidé (Jorubové ze Západní Afriky) in Bělka L. – Kováč M. Normativní a žité náboženství, Brno, 1999