Postící se kojot

Vytváření odborného didactyla bude jistě trvat, tak dnes se svolením autora přidávám referát o největším aztéckém básníkovi

Nezahualcóyotl
(referát do kurzu "Náboženství Mayů, Aztéků a Inků")
Vypracoval Josef Šťastný, religionistika, V. ročník, Brno 2003

Nezahualcóyotl byl nejvýznamnější panovník městského státu Tezcoco, náboženský reformátor a básník. Narodil se v roce 1 Králík (1402) a umřel v roce 6 Pazourek (1472). Jméno Nezahualcóyotl se obvykle překládá jako "Postící se kojot" nebo "Hladovějící kojot", někdy také jako "Tlapa jaguára" nebo "Jaguáří síla". Nepodařilo se mi zjistit, jak Nezahualcóyotl ke svému jménu přišel, nicméně se nemohu nezmínit o tom, že kojot (Kojotí bůh) patří k nejpůvodnějším božstvům celé Ameriky a má funkci jakéhosi "božského šibala". V religionistické typologii se toto božstvo označuje jako trickster. V Jungově archetypové psychologii mu odpovídá archetyp Kejklíře. Je pozoruhodné, že Nezahualcóyotlův život se, alespoň podle legend, v mnohém tomuto archetypu podobá.
Narodil se v Tescocu, sídle Chichimeků, a studoval zde ve škole pro urozené (calmécac); učil se rovněž u největšího soudobého myslitele (tlamatini)   Huitzilíhuitzina. Nezahualcóyotlův otec Ixtlilxóchitl byl zavražděn před očima svého šestnáctiletého syna, který se podle legend schovával na stromě, Tezozómokem, vládcem městského státu Azkapotzalko, dobyvším Tezcoco. Ještě před tím jmenoval Ixtlilcóchitl, tušíc svou brzkou smrt, svého syna svým jediným nástupcem.
V následujících letech musí Nezahualcóyotl čelit pronásledování ze strany Tezozómoka. Útočiště nachází v Tenochtitlánu, hlavním sídle Aztéků, se kterými měl příbuzenské svazky. Přibližně z té doby pochází i  báseň "Zpěv o útěku", v které Nezahualcóyotl zpívá:
Proč jsem se narodil?                          
Proč jsem odešel na zem    
z božího domu?     
Ó kéž bych nemusel    
opustit boží dům,    
opravdu nemusel     
odejít na zem.      
Budu se muset vzmužit na zemi.
Jaký bude můj osud?
Podřídil jsem se,
žiji nenápadně
po boku lidí.
Proto jsem zarmoucený,
jsem nešťastný!
Po Tezozómokově smrti se vlády v říši Azcapotzalca ujímá jeho syn Maxtla, který, na základě otcova nepříznivého snu, usiloval ze všech sil Nezahualcóyotla zabít. Přes četné pokusy o Nezahualcóyotlovu smrt, jí – díky svému důvtipu a pomoci přátel – uniká. Např. v přestrojení prchá z domu, kde měl být zavražděn, dírou ve stěně ze stvolů cukrové třtiny, jindy ho jedna žena zachránila, když ho ukryla v kukuřičném snopku, jindy ho příslušníci kmene Otomí schovali do velkého válečnického bubnu apod.
Deset let  byl Nezahualcóyotl na útěku a organizoval odboj proti říši Azcapotzalca. Nakonec se mu podařilo nalézt spojence ve vládci Tenochtitlánu Itzcoátlovi a díky spojenectví tří měst (Tescoco, Tenochtitlán, Tlapocán) Azcapotzalco porazit.
Nezahualcóyotl se ujímá vlády v Tezcocu, z kterého vytvořil nejkulturnější metropol Mexického údolí. Dochází zde ke kultivaci jazyky nahuatl, který používají aztéčtí vzdělanci, rozkvětu architektury  a filosofie. V té době existoval velmi silný vliv toltéckého myšlení. Kováč hovoří dokonce o "toltécké renesanci". Toltécká kultura se idealizovala s sám Nezahualcóyotl považoval své myšlenky za pouhý odlesk toltéckého kulturního dědictví. V tomto kontextu je třeba chápat Nezahualcóyotl náboženskou reformu, která je podle mě v mnohém podobná náboženské reformě Amenhotepa IV. Nezahualcóyotl totiž zavedl kult jediného boha. Koncept jediného boha pravděpodobně odvozoval z toltécké tradice, v které byl údajně jediným nejvyšším bohem Quetzalcóatl. V kultu tohoto boha zakázal lidské oběti, v té době v aztéckém světě běžné, což by opět mohlo poukazovat na toltécký vliv. Tomuto božstvu nechal postavit chrám v centru Tezcoca naproti chrámu tenochtitlánského Huitzilopochtliho. V  chrámu nebyla žádná socha, zosobňující božství, což bylo tehdy velmi neobvyklé.
Chceme-li se pokusit porozumět Nezahualcóyotlově představě o tomto bohu, je třeba se zmínit o bohu jménem Ometéotl. Podle Kováče je Nezahualcóyotlovo božstvo jednou z podob Ometéotla v tom smyslu, že podobně jako Ometéotl v sobě zahrnuje a obsahuje všechny protiklady světa – a to ne proto, aby je zrušilo, ale jako jejich základ, v kterém existují.  Vystupuje jako jejich sjednocovatel, nikoli sjednotitel. Protiklady zůstávají i nadále zachovány, ale -díky Ometéotlovi – v jakémsi harmonickém "soubytí". Ometéotl byl do doby Nezahualcóyotlovy reformy chápán spíše jako nejvyšší princip než bůh, o čemž svědčí i to, že mu v Tenochtitlánu nebyl zasvěcen žádný chrám a nesouvisel s ním žádný kult. K tomuto božstvu, jenž je považováno za počátek všech věcí i lidského života, se obraceli tlamatinime, Nezahualcóyotla nevyjímajíc, s otázkami o podstatě bytí, o smyslu života, apod. Obraceli se k němu rovněž s otázkami po jeho podstatě.
Dalším aspektem Ometéotla je Moyocoyatzin – "Ten, kterého nikdo nestvořil", "Ten, kterému nikdo nedal formu" nebo také "Ten, který vytvořil sám sebe". Tento koncept, který je podle mě velmi podobný božímu výroku v Exodu "Jsem, kterýž jsem" (Exodus 3,14) považuje Kováč za vrchol aztéckého filosofického myšlení.  O tomto nejvyšším božstvu nebo principu vypovídá i následující ukázka z Nezahualcóyotlovy básně "Kdo na zemi mluví":

Na žádném místě nemůže být                               
dům Sebestvořitele                                        
na každém místě je dbáti                                 
na každém místě je hledat                                
na zemi jeho jméno                                        
a čest               

On ji tvoří       
Je Sebestvořitel     
Na každém místě je dbáti    
na každém místě je hledat    
na zemi jeho jméno
a čest

Nikdo nemůže být
nikdo být nemůže přítel
toho skrz-něho-se-žije
jenom buď vzýván
jen vedle něho a po jeho boku
se na zemi žije

Kdo najde ho z něho se těší
jenom buď vzýván
jen vedle něho a po jeho boku
může mít na zemi život

Nezahualcóyotl zde tvrzením, že nikdo nemůže být jeho přítelem poukazuje na jakousi gnozeologickou nemohoucnost, která dovedla některé aztécké intelektuály až k agnosticismu a tragickému pesimismu, jiné k epikureismu.  I z tohoto důvodu (nemožnosti poznat nejvyšší princip) tlamatinime hledali útěchu v kráse všedních věcí každodenního života, jak ukazuje i další sloka z Nezahualcóyotlovy básně:

Skutočnú krásu tvorí dážď,
 (…)
Voňavé kvety, prekrásne kvety,
plný túžby ich očakávám,
iba prekážala by mi učenosť.

Další pojem, který figuruje v Nezahualcóyotlově chápání svého božstva, je jméno Tloque Nahuaque, což bychom mohli přeložit jako "Ten, který je blízko a okolo" nebo volněji jako "Ten, který je okolo nás a v nás".
Nezahualcóyotl ve své poezii vzývá svého boha, nejčastěji pomocí metafor a symbolů, což bylo pro tehdejší náboženský jazyk typické. Např. v jedné básni přirovnává toto božstvo k modrému papouškovi. Kováč upozorňuje na analogii "světového papouška" (Vukub Kakixa), který vystupuje v Popul Vuh a který v sobě spojuje protikladné principy jako je slunce a měsíc.
Jiným ustáleným přívlastkem tohoto boha je výraz Yohualli Ehécatl, tj. "Ten, který je jako noc a vítr" nebo "Neviditelný jako noc a vítr", což by opět mohlo poukazovat na onu nepoznatelnost a neuchopitelnost. Nicméně tato slova je možno interpretovat i více konkrétněji. Yohualli totiž znamená noc a mohlo by odkazovat na Tezcatlipoka jako "Pána noci". Někteří badatelé vidí totiž zárodky koncepce Tloque Nahuaque právě ve spiritualizaci kultu Tezcatlipoka, jenž v aztécké kosmologii vystupuje v páru opozic – Bílý Tezcatlipok a Černý Tezcatlipok. Slovo Ehécatl je transfigurací boha Quetzalcóatla, údajně nejvyššího boha Toltéků. Spojení slov Youhalli a Ehécatl vyjadřuje opět slučování protikladů reprezentovanými bohy Tezcatlipokem a Quetzalcóatlem. Koncept Yohualli Ehécatl můžeme rovněž chápat jako podvojného Tezcatlipoca nebo jako podvojného Quetzalcóatla. Zároveň je třeba si uvědomovat, chceme-li správně porozumět významům, které Nezahualcóyotl do tohoto božstva vkládá, že se k tomuto nejvyššímu bohu nelze přiblížit pomocí intelektuálního rozboru jednotlivých významových paralel, protože, řečeno slovy svého stoupence, zůstává nepoznatelný, "jako noc a vítr".
Na závěr referátu bych si dovolil ještě několik poznámek k Nezahualcóyotlovi jako básníkovi, kterému bývá připisováno autorství asi třiceti básní, dochovaných v kodexech předhispánské poezie. Témata jeho básní zapadají do celkového repertoáru lyriky v klasickém nahuatlu. Nezahualcóyotl píše především o pomíjivosti, přemýšlí o smyslu umělecké tvorby, o možnostech přiblížit se nejvyššímu bohu, dárci života apod. Svou naléhavostí se jeho básně vydělují z anonymní tradice, i když jazyk, symboly a metafory, které v nich používá, zůstávají ještě "kolektivním majetkem" nahuaské poezie.
Východisko z neutěšené situace člověka, který podle Nezahualcóyotlovy zkušenosti stojí v každém okamžiku tváří v tvář smrti a pomíjivosti , je právě umění a vlastní tvorba, ustavičné hledání.

Literatura:
Milan Kováč, Slnko jaguára. Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, Chronos, Bratislava 2002
Nezahualcóyotl, Rozezni svůj atabal. Poezie starého m¨Mexika, Votobia, Olomouc 1996
Tanec živlů. Poezie starých Aztéků, Československý spisovatel, Praha 1976

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře