Jak Římané viděli křesťany V
3. prosince 2008, 9:20
Informovaná kritika koncem 2.století
Kelsos
O autorovi: Kelsos byl rétoricky a filozoficky vzdělaný spisovatel, pravděpodobně z Alexandrie, který v době vlády Marca Aurelia, asi kolem roku 178, napsal Alethés logos – Pravdivé slovo, polemiku s křesťanstvím. Doba vzniku je dána ediktem císaře Marca Aurelia proti nepřístojnostem v náboženství z roku 176/177. Kniha se zachovala jen v citacích v Órigenově spise Katá Kelsú – Proti Kelsovi, kde Órigenes postupně vyvrací jednotlivé Kelsovy námitky vůči křesťanství. Lze tak původní spis rekonstruovat až z 90%, doslovně asi ze dvou třetin. Órigenova apologie vznikla nejspíš v roce 248, tedy asi 70 let po uveřejnění Kelsova spisu. Órigenes se nejdřív domníval, že je Kelsos epikurejcem, to by mu dávala v kritice jeho názorů větší volnost, ale postupně zjistil, že je Kelsos, stejně jako Órigenes sám, zastáncem platonismu. Nevyznává však některou určitou školu, ale je eklektikem, vyznává tradiční hodnoty a obecně uznávané představy. Víc než myšlenkové směry se zajímá o politické potřeby říše, která se v době uveřejnění jeho knihy nacházela v dost značných obtížích.
Kelsova polemika s křesťanstvím byla někdy značně ironická, byla ale také mnohovrstevná, přirovnává křesťany k „orientálním" kultům, zmiňuje Kybelin kult, mithraismus, přívržence Sabazia nebo uctívače Hekaté. Navazuje tak na předchozí pojetí nebezpečné pověry, které jsme měli možnost poznat dřív. Explicitně obviňuje Ježíše i křesťany z používání magie, která byla v Římě trestným činem. K magickým činům Ježíše počítá uzdravování a exorcizmy zachycené v evangeliích, a ukazuje spřízněnost takových činů s těmi, které jsou popsané v Magických papyrech. Kelsos osobně znal některé křesťanské skupiny, které praktikovaly magii, oporu k takovému chápání mu dávaly i Sk, kde apoštolé v Ježíšově jménu konají zázraky. Křesťané tvrdili, že Ježíšovy činy byly možné, protože byl Boží syn. Kelsos nepopírá zázračné Ježíšovy činy, ale chce vědět, jakými silami je působí. Z evangelií ví, že pobýval nějakou dobu v Egyptě(?), z toho usuzuje, že tam získal nadpřirozené schopnosti a na jejich základě se sám prohlásil za Božího Syna. Kelsos považuje Ježíše za kouzelníka, kterých bylo v římské říši plno. Samotné zázračné schopnosti nejsou dostatečnou kvalifikací k tomu, aby mohl být pokládán za Božího syna.
Kelsos ukazuje, že stejné myšlenky, pojetí nejvyššího boha, počátku světa, myšlenky nesmrtelnosti, jsou mnohem obratněji a přesněji vyjádřeny v dílech řeckých filosofů. Kritických námitek Kelsových proti křesťanům je celá řada, ale tři se zdají být nejdůležitější. Zaprvé Kelsos nedokáže pochopit, proč by se Bůh měl stát člověkem. Považuje takovou myšlenku za „hanebnou". Bůh nemůže projít takovou změnou, změnou zásadně od lepšího k horšímu. I křesťané mají představu všemohoucího a vševědoucího Boha. Jak potom mohou připustit, že by se stal člověkem? Všemohoucí Bůh nepotřebuje sestoupit k lidem, aby je reformoval, může to udělat svou „božskou mocí". Pokud předpokládám, že se Bůh zjevil v Ježíši v historickém čase, co se vlastně stalo s předcházejícími generacemi? Proč se o ně Bůh nestaral dřív? Křesťanské stanovisko ukazuje Boha jako rozmarnou bytost, která se neřídí dobrem vesmíru a všech jeho bytostí. Druhá námitka se týká vzkříšení z mrtvých. Kelsos kriticky poukazuje na teologické potíže pojmu vzkříšení. „Všechno je Bohu možné", křesťané vyznávají takovou představu Boha, který může dělat cokoliv chce a změnit tak řád přírody. Takový Bůh není hoden uctívání. Třetí námitka se týkala toho, že křesťané uctíváním Ježíše porušují svůj deklarovaný monoteismus. Svět helénismu znal hrdiny, kteří se stali bohy, např. Herakles, Orfeus apod., ale neztotožňoval je s nejvyšším jsoucnem. V té době byla představa nejvyššího Boha obecně akceptovaná. Byl ovšem obklopen božstvy a silami různé úrovně, ale nejvyšší Bůh byl jen jeden, král a otec všeho, duchovní zdroj a počátek všeho. Uctívání Ježíše na stejné úrovni vede k tomu, že není jen jeden zdroj všeho. K dokreslení stanoviska slouží Kelsovi politická struktura římské říše, které vládne jeden císař (S vyvracením této námitky si dal Órigenes docela práci, jeho subordinační teorie vztahu Boha a Krista byla ale později prohlášena za heretickou.)
Kelsova kritika se týká i samotného Ježíšova příběhu podaného v evangeliích. Jeho námitky se týkají panenského zrození, tvrdí, že Ježíš sám utvořil příběh o zrození z panny, ve skutečnosti je synem římského vojáka Panthery (toto tvrzení může mít židovský zdroj). Evangelijní příběh je psán křesťany pro křesťany, a je třeba ho kriticky zkoumat. Právě Ježíšův křest Janem Křtitelem je jedním z klíčových momentů. Kdo viděl holubici a slyšel hlas, který prohlašuje Ježíše za Božího syna? Takové tvrzení není verifikovatelné. Je stejně nedokazatelné jako podobné příběhy, tradované o jiných hrdinech a událostech jejich života. Stejně nevěrohodné se zdá Kelsovi vylíčení Ježíšova vzkříšení. Podobných historek o lidech procházejících podsvětím znala antika taky pěknou řádku. Ukazuje, že Ježíšův příběh rozhodně není ojedinělý v kontextu náboženského okolí. Zjevení vzkříšeného Ježíše považuje za davovou halucinaci a stigmata za projevy hysterické mysli.
Kelsos dobře ví, že křesťanství má své základy v judaismu a že křesťané uznávají Starý zákon. Ví také, že většina Židů nové hnutí nepřijala a že se Židé a křesťané mezi sebou hádají. Vysvětluje to tím, že křesťané porušili židovský zákon právě Ježíšovým působením. Je třeba si uvědomit, že v této době je židovství prosperujícím náboženstvím s velkým počtem příznivců a sympatizantů, asi desetina všech obyvatel římské říše, kteří často zastávají ve městech významné postavení. Křesťanství, v té době už oddělené od židovství, je stále ještě jen ubohou odloučenou sektou, kterou poměrně málo lidí vůbec bere v úvahu a která si přitom nárokuje být pravou následovatelkou židovské tradice. Přitom nedodržuje žádná přikázání Mojžíšova zákona. Co je tedy správně, dal Bůh pravá přikázání Mojžíšovi nebo Ježíšovi? Když seslal svého syna Ježíše zapomněl Otec na přikázání, která dal Mojžíšovi? Změnil svoje zákony a poslal zcela odlišné příkazy? Kelsos ví, že většina Židů neuznala Ježíšovo mesiášské postavení.. Proč ho nepoznali lidé, kteří ho dlouho vyhlíželi? Křesťané tvrdí, že stará prorocká zaslíbení jsou mesiášskou předpovědí Ježíše, ale zrovna tak dobře mohou být vztažena na různé jiné osoby v židovských dějinách. Křesťané nemají svou vlastní tradici, ale jsou odpadlíky od židovství bez vlastní legitimity.
Kelsova kritika se týká i křesťanského pojetí politické loajality. V poslední knize je vyzývá, aby císaři a říši pomáhali v těžkých časech, i jako vojáci. Bylo totiž známé, že křesťané většinou odmítali sloužit ve vojsku. Nejen to, ale odmítali se účastnit jakýmkoli způsobem na veřejném životě v městech. Kelsos je vyzývá k akceptování veřejných úřadů v zemi, k dodržování zákona a úcty. Obviňuje křesťany z revolty proti institucím řecko-římského světa, proti uznávaným tradicím i staré moudrosti, předávané pokoleními. Ze svých hlavních námitek dochází k závěru, že křesťané, kteří uctívají Ježíše jako konkurenčního nejvyššího Boha, neuctívají Boha, ale démony. Tvoří přitom antisociální, revoluční spolky, kontrakulturu, která snižuje loajálnost jejích příslušníků k většinové společnosti . Jsou tak akutním nebezpečím pro své okolí, nejdříve se vzepřeli svému zákonu (popřeli židovský zákon), kdykoli mohou zničit tradice helénismu, „nomos" helénistické kultury. Kelsovi nezáleží na nějakém konkrétním „nomos". Nomos každého národa je jiné. Přeje si hlavně širokou toleranci v praxi, pokud ovšem ta praxe je dostatečně tradiční, protože jen to, co má punc dlouhověkosti, je správné.
O autorovi: Kelsos byl rétoricky a filozoficky vzdělaný spisovatel, pravděpodobně z Alexandrie, který v době vlády Marca Aurelia, asi kolem roku 178, napsal Alethés logos – Pravdivé slovo, polemiku s křesťanstvím. Doba vzniku je dána ediktem císaře Marca Aurelia proti nepřístojnostem v náboženství z roku 176/177. Kniha se zachovala jen v citacích v Órigenově spise Katá Kelsú – Proti Kelsovi, kde Órigenes postupně vyvrací jednotlivé Kelsovy námitky vůči křesťanství. Lze tak původní spis rekonstruovat až z 90%, doslovně asi ze dvou třetin. Órigenova apologie vznikla nejspíš v roce 248, tedy asi 70 let po uveřejnění Kelsova spisu. Órigenes se nejdřív domníval, že je Kelsos epikurejcem, to by mu dávala v kritice jeho názorů větší volnost, ale postupně zjistil, že je Kelsos, stejně jako Órigenes sám, zastáncem platonismu. Nevyznává však některou určitou školu, ale je eklektikem, vyznává tradiční hodnoty a obecně uznávané představy. Víc než myšlenkové směry se zajímá o politické potřeby říše, která se v době uveřejnění jeho knihy nacházela v dost značných obtížích.
Kelsova polemika s křesťanstvím byla někdy značně ironická, byla ale také mnohovrstevná, přirovnává křesťany k „orientálním" kultům, zmiňuje Kybelin kult, mithraismus, přívržence Sabazia nebo uctívače Hekaté. Navazuje tak na předchozí pojetí nebezpečné pověry, které jsme měli možnost poznat dřív. Explicitně obviňuje Ježíše i křesťany z používání magie, která byla v Římě trestným činem. K magickým činům Ježíše počítá uzdravování a exorcizmy zachycené v evangeliích, a ukazuje spřízněnost takových činů s těmi, které jsou popsané v Magických papyrech. Kelsos osobně znal některé křesťanské skupiny, které praktikovaly magii, oporu k takovému chápání mu dávaly i Sk, kde apoštolé v Ježíšově jménu konají zázraky. Křesťané tvrdili, že Ježíšovy činy byly možné, protože byl Boží syn. Kelsos nepopírá zázračné Ježíšovy činy, ale chce vědět, jakými silami je působí. Z evangelií ví, že pobýval nějakou dobu v Egyptě(?), z toho usuzuje, že tam získal nadpřirozené schopnosti a na jejich základě se sám prohlásil za Božího Syna. Kelsos považuje Ježíše za kouzelníka, kterých bylo v římské říši plno. Samotné zázračné schopnosti nejsou dostatečnou kvalifikací k tomu, aby mohl být pokládán za Božího syna.
Kelsos ukazuje, že stejné myšlenky, pojetí nejvyššího boha, počátku světa, myšlenky nesmrtelnosti, jsou mnohem obratněji a přesněji vyjádřeny v dílech řeckých filosofů. Kritických námitek Kelsových proti křesťanům je celá řada, ale tři se zdají být nejdůležitější. Zaprvé Kelsos nedokáže pochopit, proč by se Bůh měl stát člověkem. Považuje takovou myšlenku za „hanebnou". Bůh nemůže projít takovou změnou, změnou zásadně od lepšího k horšímu. I křesťané mají představu všemohoucího a vševědoucího Boha. Jak potom mohou připustit, že by se stal člověkem? Všemohoucí Bůh nepotřebuje sestoupit k lidem, aby je reformoval, může to udělat svou „božskou mocí". Pokud předpokládám, že se Bůh zjevil v Ježíši v historickém čase, co se vlastně stalo s předcházejícími generacemi? Proč se o ně Bůh nestaral dřív? Křesťanské stanovisko ukazuje Boha jako rozmarnou bytost, která se neřídí dobrem vesmíru a všech jeho bytostí. Druhá námitka se týká vzkříšení z mrtvých. Kelsos kriticky poukazuje na teologické potíže pojmu vzkříšení. „Všechno je Bohu možné", křesťané vyznávají takovou představu Boha, který může dělat cokoliv chce a změnit tak řád přírody. Takový Bůh není hoden uctívání. Třetí námitka se týkala toho, že křesťané uctíváním Ježíše porušují svůj deklarovaný monoteismus. Svět helénismu znal hrdiny, kteří se stali bohy, např. Herakles, Orfeus apod., ale neztotožňoval je s nejvyšším jsoucnem. V té době byla představa nejvyššího Boha obecně akceptovaná. Byl ovšem obklopen božstvy a silami různé úrovně, ale nejvyšší Bůh byl jen jeden, král a otec všeho, duchovní zdroj a počátek všeho. Uctívání Ježíše na stejné úrovni vede k tomu, že není jen jeden zdroj všeho. K dokreslení stanoviska slouží Kelsovi politická struktura římské říše, které vládne jeden císař (S vyvracením této námitky si dal Órigenes docela práci, jeho subordinační teorie vztahu Boha a Krista byla ale později prohlášena za heretickou.)
Kelsova kritika se týká i samotného Ježíšova příběhu podaného v evangeliích. Jeho námitky se týkají panenského zrození, tvrdí, že Ježíš sám utvořil příběh o zrození z panny, ve skutečnosti je synem římského vojáka Panthery (toto tvrzení může mít židovský zdroj). Evangelijní příběh je psán křesťany pro křesťany, a je třeba ho kriticky zkoumat. Právě Ježíšův křest Janem Křtitelem je jedním z klíčových momentů. Kdo viděl holubici a slyšel hlas, který prohlašuje Ježíše za Božího syna? Takové tvrzení není verifikovatelné. Je stejně nedokazatelné jako podobné příběhy, tradované o jiných hrdinech a událostech jejich života. Stejně nevěrohodné se zdá Kelsovi vylíčení Ježíšova vzkříšení. Podobných historek o lidech procházejících podsvětím znala antika taky pěknou řádku. Ukazuje, že Ježíšův příběh rozhodně není ojedinělý v kontextu náboženského okolí. Zjevení vzkříšeného Ježíše považuje za davovou halucinaci a stigmata za projevy hysterické mysli.
Kelsos dobře ví, že křesťanství má své základy v judaismu a že křesťané uznávají Starý zákon. Ví také, že většina Židů nové hnutí nepřijala a že se Židé a křesťané mezi sebou hádají. Vysvětluje to tím, že křesťané porušili židovský zákon právě Ježíšovým působením. Je třeba si uvědomit, že v této době je židovství prosperujícím náboženstvím s velkým počtem příznivců a sympatizantů, asi desetina všech obyvatel římské říše, kteří často zastávají ve městech významné postavení. Křesťanství, v té době už oddělené od židovství, je stále ještě jen ubohou odloučenou sektou, kterou poměrně málo lidí vůbec bere v úvahu a která si přitom nárokuje být pravou následovatelkou židovské tradice. Přitom nedodržuje žádná přikázání Mojžíšova zákona. Co je tedy správně, dal Bůh pravá přikázání Mojžíšovi nebo Ježíšovi? Když seslal svého syna Ježíše zapomněl Otec na přikázání, která dal Mojžíšovi? Změnil svoje zákony a poslal zcela odlišné příkazy? Kelsos ví, že většina Židů neuznala Ježíšovo mesiášské postavení.. Proč ho nepoznali lidé, kteří ho dlouho vyhlíželi? Křesťané tvrdí, že stará prorocká zaslíbení jsou mesiášskou předpovědí Ježíše, ale zrovna tak dobře mohou být vztažena na různé jiné osoby v židovských dějinách. Křesťané nemají svou vlastní tradici, ale jsou odpadlíky od židovství bez vlastní legitimity.
Kelsova kritika se týká i křesťanského pojetí politické loajality. V poslední knize je vyzývá, aby císaři a říši pomáhali v těžkých časech, i jako vojáci. Bylo totiž známé, že křesťané většinou odmítali sloužit ve vojsku. Nejen to, ale odmítali se účastnit jakýmkoli způsobem na veřejném životě v městech. Kelsos je vyzývá k akceptování veřejných úřadů v zemi, k dodržování zákona a úcty. Obviňuje křesťany z revolty proti institucím řecko-římského světa, proti uznávaným tradicím i staré moudrosti, předávané pokoleními. Ze svých hlavních námitek dochází k závěru, že křesťané, kteří uctívají Ježíše jako konkurenčního nejvyššího Boha, neuctívají Boha, ale démony. Tvoří přitom antisociální, revoluční spolky, kontrakulturu, která snižuje loajálnost jejích příslušníků k většinové společnosti . Jsou tak akutním nebezpečím pro své okolí, nejdříve se vzepřeli svému zákonu (popřeli židovský zákon), kdykoli mohou zničit tradice helénismu, „nomos" helénistické kultury. Kelsovi nezáleží na nějakém konkrétním „nomos". Nomos každého národa je jiné. Přeje si hlavně širokou toleranci v praxi, pokud ovšem ta praxe je dostatečně tradiční, protože jen to, co má punc dlouhověkosti, je správné.
Robert Louis Wilken, „The Christians as the Romans saw them", str.94-125
http://en.wikipedia.org/wiki/Celsus
http://en.wikipedia.org/wiki/Celsus
Vratislav Šmelhaus, „Řecká patrologie", Kalich 1972, str.96-100
http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1482
http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1482
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
Přidání komentáře...
