O výsostech, posvátných hájích i kůlech už bylo napsané v předchozích odstavcích. Dá se předpokládat, že to byla místa kultu JHWH a jeho nejbližšího božského doprovodu, ale později se stala jednou z nejčastěji vyslovovaných výtek proti „modlářství". Přesto musely existovat i jiné běžné kulty. V Lv17,1-17 je náznak toho, že Izraelci obětovali zvířata i jiným božským bytostem, démonům?
To proto, aby Izraelci, když přivádějí své oběti, které si zvykli obětovat na poli, přiváděli je Hospodinu Lv17,5 Už nebudou obětovat své oběti běsům, s nimiž smilnili. Toto jim bude provždy platné nařízení pro všechna jejich pokolení. Lv17,7
V oddíle Lv17,1-17 je nařízeno, aby každé zabíjené zvíře bylo obětováno Hospodinu jako oběť pokojná, teprve potom bylo možné ho jíst ve společné obětní hostině. Společné jídlo obětujících s obdarovaným bohem bylo běžnou praxí v celé oblasti. Ve Starém zákonu jsou tyto společné hostiny z větší části potlačeny, zůstává jen doklad o takové hostině při předávání smlouvy Mojžíšovi v Ex24,11.
Když došlo k centralizaci kultu, ukázalo se, že toto nařízení je neproveditelné, pokud by neměla většina Izraelců být vegetariány. Proto Dt12,21 toto nařízení upravuje
Když bude od tebe daleko místo, které Hospodin, tvůj Bůh vyvolí, aby tam spočinulo jeho jméno, porazíš kus ze svého skotu či bravu, který ti dal Hospodin, jak jsem ti přikázal, a budeš jíst ve svých branách zcela podle své chuti.
V Dt je také doklad o kultické prostituci pro Hospodina, zákaz Dt23,18-19, týká se lidí obojího pohlaví, pravděpodobně ne pravidelně, ale jenom jako součást daného slibu.
Žádná z izraelských dcer se nezasvětí smilstvu; ani žádný z izraelských synů se nezasvětí smilstvu. Nepřineseš nevěstčí mzdu ani psovskou odměnu do domu Hospodina, svého Boha, ať jde o jakýkoli slib, neboť obojí se Hospodinu, tvému Bohu, hnusí.
Lidské oběti, hlavně oběti prvorozených dětí, se vyskytují v zákazech velice často. Přesto sám příběh obětování Izáka, ale hlavně příběh soudce Jiftácha a jeho dcery, Sd11, ukazuje, že lidské oběti darované Hospodinu praktikované byly. I zákaz v Lv20,2-5 ukazuje na to, že podobné oběti byly prováděny v JHWH chrámu.
Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo budou přebývat v Izraeli jako hosté, by daroval Molekovi někoho ze svých potomků, musí zemřít; lid země ho ukamenuje. Já sám se obrátím proti tomu muži a vyobcuji jej ze společenství jeho lidu, neboť daroval někoho ze svých potomků Molekovi, a tak znečistil mou svatyni a znesvětil mé svaté jméno. Lv20,2-3
Podobně zákaz v Dt18,10-11 rozšířený o nepovolené způsoby divinace.
Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se dotazuje mrtvých.
Nekromancie byla jistě široce rozšířena, král Saul, když se nemohl dočkat Hospodinovy odpovědi na svoje otázky, použil služeb ženy, která vyvolává duchy zemřelých 1S28,6-19. Prorocké námitky ale mohou být přeloženy různě a výsledek má jiný význam. Duchové zemřelých jsou totiž označováni jako „bohové" čili stejně jako hebrejský výraz pro Boha. Pěknou ukázku poskytuje Iz8,19
Řeknou vám: „Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají." Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? Ekumenický překlad
Což se lid nemá dotazovat svých bohů? Mrtvých kvůli živým? P.Čech
I když jsou biblická vyprávění mnohokrát aktualizovaná a ideologicky přepracovaná, přesto poskytují doklady o uctívání sošek předků – terafů, v přepracovaném podání ovšem někdy v komických souvislostech. Rebeka ukradla sošky předků a pak si na ně sedla v době své menstruace, Gn31,19-35, Míkol, žena Davidova, uloží terafa do postele místo Davida, aby zmátla Davidovy pronásledovatele, 1S19,11-17.