Ani severní izraelské království, ani judské království nežilo ve vzduchoprázdnu, ale bylo vždy ovlivňováno svými mnohem významějšími sousedy. Jeho státnost se mohla rozvíjet nerušeně jen v dobách mocenského oslabení místních velmocí. Styky mezi státy v oblasti s sebou nesly také „dipolomatické" uznání bohů jiného státního útvaru. Vliv mohl být přímý, prostřednictvím diplomatických sňatků byly navazovány kontakty, bohové takto získaných manželek měli své postavení i v Izraeli, příkladem mohou být Šalomounovy manželky nebo Achabova manželka, týrská princezna Jezábel, ale v textu 1Kr i 2Kr jsou i mnohé další příklady. Také spojenecké svazky, ale i podrobení cizímu státu s sebou neslo nutnost „diplomatického" uznání cizích bohů. Deuteronomistická redakce královských dějin proti takovému uctívání cizích bohů sice velice brojí, a tyto námitky nejsou v další tradici nijak přeznačeny ani potlačovány, ale fakticky bylo uctívání takových bohů legitimní a jedinou možnou praxí v mezinárodních vztazích. Prorocká činnost proti cizím bohům musela nutně vypadat jako nepřátelský akt, jako projev politické nezodpovědnosti a extrémismu. I z tohoto důvodu nebylo reálně možné prosazení monolatrie v době trvání samostatného státu.