Dvojí metr
18. října 2004, 6:26
Je mi smutno a mám výčitky svědomí...
Před léty jsem na zahradě mezi naším a sousedovic domem vysadila několik jehličnatých stromků. Proto, aby zabránily pohledu z ulice do hloubi naší zahrady, ale hlavně proto, že máme všichni stromy rádi. Radovali jsme se z jejich růstu a ochraňovali je před škůdci a chorobami, ve velkoměstském prostředí se stromům nedaří vždycky nejlíp. Teď už některé stromy přerostly náš dům. Ale nasázela jsem je příliš hustě. Sice se snažily nějak vyrovnat s omezeným prostorem, jedna borovice, která rostla nejblíž domu, se ale od začátku svým kmenem vychylovala k domu příliš. Rozhodli jsme se nakonec, že ji budeme muset skácet.
Celý dospělý život zahradničím a v člověčí arogantní pýše často rozhoduji, který z mých rostlinných spolubližních má právo na život a který ne. Proč mi vlastně tak moc vadí, že jsem nechala zabít borovici a nevadí mi smrt pampelišek, svlačců a jiných "plevelů"?
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
Tokugawa (18.10.2004, 08:07:12 - WWW): Je to věkem?Pampelišku zahubíš a do konce léta jich je okolo dalších padesát. Ovšem strom - to je jiná. Málokdy se vysemení tak, že začne nový růst sám od sebe, musíš ho vysadit. Navíc roste dlouhá léta, jako člověk. Pokaždé, když na jaře nasadí, tak je to radost. Porazit strom a utrhnout pampelišku - to je nesrovnatelné.
M.A.D. (18.10.2004, 09:10:16): Didactylos
Ake plynie z Tvojho pribehu ponaucenie? Aky je to pocit mat moc nad zivotom a smrtou? Nie je to nic lahke, pravda? Vzdy si spomeniem na podobne pribehy, ked sa rozprava o tom aky kruty a nespravodlivy je B-h.
Tokugawa:
Preco je neporovnatelne zotat strom a odtrhnut pupavu?
Hovorime o dlzke zivota, alebo o jeho predcasnom ukonceni? Hovorime o moci nad inymi alebo o spravedlnovani vlastnych cinov?
Dhal (18.10.2004, 09:41:24):
Nevidel by som to až tak smutne.
Ovca sa napasie na tráve a "zabije" ju.
Vlk si pochutná na ovci a zabije ju.
Na zabitom vlkovi vyrastie nová tráva.
Cyklus.
Potiaľ by to bolo v poriadku, tak to asi má byť. Horšie je, keď nezabíjame z nutnosti, ale pre potešenie.
Prípadne kvôli nerozvážnym rozhodnutiam, veď stromčeky sa sadia na dlhšiu dobu a treba predpokladať, že po pár desiatkach rokov budú trochu mohutnejšie, než za mlada.
Tiež ma čaká niečo podobne smutné, ovocné stromky v záhrade sú príliš husto vysadené. Tak mi treba, mal som byť tvrdší, keď manželka silou-mocou trvala na tom, že ich treba viac :))
Tokugawa (18.10.2004, 12:15:21 - WWW):
M.A.D.: Jde o to, jak chápeš článek. Pokud se ti zdá o moci nad jiným životem, pak máš pravdu, vyjde to nastejno. Ovšem... musíš cítit, že živočich i rostlina jedno jsou. Já to tak nevidím, proto mi nevadí utrhnout pampelišku. I když z plezíru je netrhám ani nekopu do muchomůrek...
Oproti tomu živočišný život, to už pro mne je život v intencích, kterým dokážu porozumnět.
Proto jsem srovnával pampelišku a strom z hlediska času a rozmnožování. Stromu dá neskonale větší práci se rozmnožit. proto vymírají deštné pralesy, nikoliv pampelišky.
didactylos (18.10.2004, 12:59:03):
Je to o mé nerozvážnosti při zasazování stromků, stejně je jich kolem ještě sedm a mají i tak míň místa než by si zasluhovaly, Dhal má pravdu, a manžel mi také moje neuvážené sázení dost často vyčítá. Je to taky o koloběhu života, na tom místě postupně vyhynuly všechny kytky, ani tráva tam nerostla, teď je pro lidi i kytky přece jen víc světla, tak snad zase něco pěkného, ale i tak stínomilného, bude mít šanci. Ale co se týče třeba těch plevelů. Vážím si jich, hlavně kvůli jejich ohromné vitalitě, ale ničit je musím, pokud chci mít na zahradě i něco jiného. A já opravdu vnímám stejnost života ve všech živých organismech, ale je to prostě tak, že některé mám raději.
I o moci člověka nad životem jiných tvorů jsme měli dnešní úvodní přednášku ze sociobiologie, bylo to moc zajímavé, myslím, že o tom napíšu zvlášť...
didactylos (18.10.2004, 17:06:55): ještě poznámky k vysemeňování stromů
Nevím, jestli je to jen shoda okolností, ale ta část naší zahrady, o které jsem psala, je pořád plná malých semenáčků nejrůznějšího stromoví, když je prťavé, jde dost těžko určit, o jaký druh jde. Podarovávali jsme je různým známým, i jednomu zahradnictví a jedné lesní školce, ale zdá se, že už je nikdo nechce, tak nevím, co s nimi budeme dělat.
Dhalovi: Kdysi sis přál, abych pro tebe pěstovala dub, mám teď dva, zhruba 20 cm vysoké, co s nimi?
Carpenter (18.10.2004, 20:12:10 - WWW):
Nic si z toho nedělej, nám zase sršáni sežrali (doslova ohlodali) břízu. Teď se třesu, jestli přežije zimu, když má polovinu větví bez kůry. To mě nedávno přivedlo k úvaze, že opravdu silný člověk je ten, který nic nemá(rád). Když něco máš, jsi zranitelný, protože máš o to strach.
(P.S. Zní to jako z Malého prince. Když se někým necháš ochočit...:o))
didactylos (18.10.2004, 20:29:14):
to je buddhistické tvrzení...
Dhal (18.10.2004, 23:55:08): didactylos
:)
Už len necelých 30 rokov a osobne si ich od teba vyzdvihnem.
didactylos (19.10.2004, 08:47:17): Dhalovi
Když jinak nedáš, budu je tedy pěstovat jako bonsai, abys sis je mohl odnést a dají ti je moji potomci, zapomínáš na můj důchodový věk :o))
Dhal (19.10.2004, 16:32:21): didactylos
Len aby si pre ne pri mojej životospráve nemuseli prísť moji dedičia. A tiež už budem - keď budem - v tom čase v hlbokom dôchodku :)
Ale bonzaj nie, dub na to nie je vhodný. Okrem toho je to týranie stromčekov...
Kľudne ho nechaj v prírode, veď už len nejaký ten nákladný voz a báger zoženiem.
iko (20.10.2004, 18:04:18): Individuum
Asi je to tak, ze cim viac nam nieco pripomina individuum (t.j. seba samych) tym viac sa k tomu snazime chovat ako k individuu. A potom uz zavisi len od jemnosti vnimania, kde konci a zacina nase vnimanie individua
iko (20.10.2004, 18:07:08): p.S.
A to vsetko asi preto, ze si do toho "idnividua" premietame to, co by sme sami citili v takej situacii...preto sa nam javi jeho chovanie ako zrozumitelne.
Ak sa nam chovanie niecoho nejavi ako zrozumitelne, voci tomu nemame zabrany...:-)
didactylos (20.10.2004, 20:13:45): pro iko
naopak, řekla bych, že je to spíš o vnímání sounáležitosti než o individualizaci. Cítím tu spojitost života, není to ostatně nic nového, všechny kultury ji v jakési míře pěstují, některé v míře přímo veliké jako základní postulát. A navíc je ta sounáležitost teď potvrzena nejnovějšími poznatky z biologie, člověk je s trávou příbuzný víc než si je ochoten uvědomit. Ale máš pravdu, že příbuznost s vzrostlým stromem bere každý jaksi přirozeněji než třeba se sedmikráskou nebo podbělem, to si musím taky přiznat...
iko (20.10.2004, 22:31:10): :-)
No ja som nehovoril o kulture ale o Teba -- ake asi pochody prebiehali v Tvojej hlave:-) Niekde som cital celkom pozoruhodny nazor, ze vedomie sa vyvinule tak, ze sluzi na simulaciu toho, co sa deje v hlavach inych ludi, alebo mozno este lepsie povedane, PREDPOKLADAME (s celkom dobrou pravdepodobnostou) ze v hlavach inych ludi sa deje nieco podobne, ako v nasej hlave. Obcas sa sice skaredod sekneme, ale vacsinou to dava celkom dobre vysledky. No a od toho je celkom maly krok k "suciteniu" so stromom. Myslim ze ako ilustracia na to moze posluzit tiez male diete ktore kopne do stola o ktory sa chvilku predtym udrelo. T.j. jedna sa o PREDPOKLAD toho, ze to co predo mnou individualne stoji ma aj nejake vedomie.:-) takze asi nejak tak to fungovalo aj s Tebou:-)
JMH (05.11.2004, 20:05:25): Po funuse...
Nějak nepravidelě nahlížím poslední dobou na tyto stránky, takže píšu, pozdě, ale přece:
Líto je ti boroviček, protože jsou ti blízké, znáš je dlouho, jsou poměrně jedinečné, těžko nahraditelné.
Většině lidí nedělá problém rozplácnout mouchu, much jsou miliony, a ještě budou. Když vidí, jak káně chytlo myš, možná je to baví sledovat, je to zajímavá podívaná. Smrt pejska, který několik let denně tě ráno budil olizováním a vítal štěkáním při příchodu práce už kolikrát obrečíš. Se smrtí člověka, kterého jsi dobře znala se vyrovnáváš několik dnů, někdy i týdnů.
Když ti spadne třeba do řeky plastová panenka, možná to trochu zamrzí. Když zmizí dítěti ta stejná panenka, je pro něj svým způsobem jedinečná a bude na tuto ztrátu rovněž asi myslet několik dnů. Dřevorubec, který kácí několik stromů denně by tvou borovičku možná fiknul jediným pohybem a večer v hospodě už by nevěděl, zda ji kácel dnes nebo včera. Stejně jako když ty pokosíš louku pampelišek.
Takže ztráta věci se tě dotkne úměrně tomu, jak je pro tebe tato věc nahraditelná, podle mě to nemá co dělat s velikostí, podobě člověku či posvátností určitých věcí.
Přidání komentáře...
