Zázrak v Káni Galilejské
29. ledna 2005, 15:41
referát do kurzu Náboženství a literatura
Úvod
Zadáním našeho úkolu bylo vybrat si libovolnou epizodu z evangelijního příběhu a tu srovnat s jejím zpracováním ve třech zadaných knihách:
Pär Lagerkvist: Barabáš, Vyšehrad Praha 1970
Nikos Kazantzakis: Poslední pokušení, Odeon Praha 1987
Gerald Messadié: Člověk, který se stal Bohem, Mladá fronta Praha 1992
Měla jsem hned zpočátku námitku, že je obtížné vybrat kousek z evangelia, protože bychom tak mohli dostat až čtyři poněkud různé epizody, které by se při bližším religionistickém zkoumání od sebe ještě víc odlišily, protože každé z evangelií je víc než vyprávěním životopisu teologickou výpovědí křesťanské skupiny, ve které vzniklo. Protože naším úkolem zřejmě nemělo být zkoumání rozdílů v teologickém ukotvení jednotlivých křesťanských skupin prvního století našeho letopočtu, rozhodla jsem se pro takový oddíl, který je jen v jednom evangeliu, a to v evangeliu podle Jana, příběh o prvním Ježíšově znamení na začátku, vlastně ještě před začátkem, jeho veřejného působení, proměnění vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské. Tím jsem si ovšem přidala starosti navíc.
Doba vzniku a teologie Janova evangelia.
Janovo evangelium se svou zvláštní teologií ze souboru čtyř kanonických evangelií poněkud vymyká, je pravděpodobně nejpozdnější, většinou biblistů situované na konec prvního století [1]. (tady musím zmínit i odlišný názor, který naopak považuje Janovo evangelium spolu s Matoušovým za nejstarší, ale myslím si, že to je názor poněkud kuriozní, námitky předkládané autorem [2] proti většinovému názoru biblistiky se dají mnohem přirozeněji vysvětlit růzností prvních křesťanských skupin a jejich původním zakotvením v soudobém judaismu, také nesdílím autorův názor, opřený o Skutky, že po roce 36 docházelo k hromadným konverzím pohanů ke křesťanství, naopak považuji pavlovskou misii původně za okrajovou [3] a jeho směr za prosaditelný ve větší míře až po zkáze Jeruzaléma v roce 70)
J 2,1-12
Uvádím podle ekumenického překladu:
Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka. Na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: “Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve, když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káni Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
Událost vypadá velice prostě. Z textu se dá usoudit, že svatba se konala u blízkých známých, případně příbuzných. Ježíšova matka si všimne hrozící ostudy a důvěřuje ve schopnosti svého syna do té míry, že přes jeho odmítnutí nařídí služebníkům, aby ho poslouchali. Zarážející je množství vína, které se na svatbě znenadále objeví, jedna nádoba na rituální omývání totiž měla obsah asi 35 litrů. Zarážející je i kvalita vína, jak o tom svědčí poznámka člověka, který hostinu řídil. Z té je také jasné, že si málokdo všiml hrozící nouze a jen málo lidí si také povšimlo zázračného znamení, zmiňovaní jsou sloužící, kteří provádějí Ježíšovy rozkazy a jeho právě povolaní učedníci (jejich povolání je v předchozí kapitole), o kterých text výslovně říká, že na základě tohoto znamení v něho uvěřili.
Při bližším zkoumání už text tak prostě nevypadá. Je totiž zařazen po Prologu J1,1-14, kde je vysvětlen kosmický význam Krista jako božského Loga, po deklaraci Jana Křtitele o Ježíšovi jako Božím Synu, beránku, který snímá hříchy světa J1,15-34 a po povolání učedníků i s jejich vyznáním víry v Ježíše jako Krista J1,35-51. V Janově evangeliu nemáme nikdy prosté životopisné zprávy, ale vždy teologická vyznání, navíc se motivy spirálovitě vracejí. Tak neudiví, že Mariina poznámka ke sloužícím je doslovnou citací z Gn 41,55 (Když všechen lid egyptské země začal hladovět a křičel k faraonovi o chléb, pravil farao celému Egyptu: „Jděte k Josefovi a učiňte, cokoli vám řekne.“). Ježíš je interpretován jako ten, kdo zbaví lidi jejich nouze, nouze, jak je vidno z pokračování evangelijního příběhu, spočívající v působení hříchu. Nejde tedy jen o nedostatek vína na svatební hostině, i když volba prostředí svatební hostiny není náhodná. Obrazů svatby se v Izraeli používalo pro vyjádření vztahu pospolitosti k Bohu, smlouva na Sinaji byla popisována jako svatba Hospodinova s Izraelem, Zákon představoval manželskou smlouvu. Na tyto soudobé představy i s očekáváním, že ke skutečné svatbě Hospodina s Izraelem dojde v mesiášské době, Nový Zákon na mnoha místech navazuje [4]. Náhodné není ani použití nádob na rituální omývání, ani sama proměna vody ve víno. Je to zřejmá narážka na ustanovení Večeře Páně a její kalich vína. Čtenáři a posluchači Janova evangelia jsou už čtenáři a posluchači poučenými a dovedou i toto první znamení správně interpretovat jako spasitelný čin svého Pána.
Pär Lagerkvist: Barabáš, Vyšehrad Praha 1970
Kniha pohlíží na evangelijní příběh očima Barabáše, který byl Pilátem propuštěn místo Ježíše. Líčí jeho obhlížení Ježíšovy popravy a jeho setkávání s prvními křesťany, jeho znepokojení jejich vírou, ale zároveň marnou snahu ji pochopit. Barabáš, usvědčený lupič a vrah, který se náhodou dostal na svobodu, je pozvolna bez vlastní vůle a přičinění vtahován k poznávání učení toho, který byl ukřižován místo něho, učení lásky a odpuštění. Tyto nové pocity zápasí s jeho navyklým stylem života plného nenávisti, jeho činy tak kuriozně střídavě vyznívají něžně i krutě. Celý zbytek života se snaží pochopit smysl svého života, který mu byl nenadále darován, ale i v posledních okamžicích chápe nové učení, se kterým vnitřně bojuje, tak zcestně, že mu svým činem, zapalováním Říma, nakonec jen uškodí a umírá sice stejně jako křesťané, jimi obklopen, ale navýsost sám jako byl celý život.
V Barabášových vzpomínkách na Ježíše, které jsou v knize popsány, jsou scény z pašijního příběhu, od soudního dvora až po prázdný hrob v neděli, v jeho setkáních s prvními křesťany se objevují retrospektivně další motivy z evangelií, učení i mocné činy Kristovy v chápání prvních příznivců a posluchačů, ale celý dřívější život Ježíšův a jeho činy na začátku jeho působení v knize nejsou, o zázraku v Káni se kniha nezmiňuje.
Ježíš je v knize vylíčen v pohledu Barabáše jako ubohý umírající, který ovšem má nad přihlížejícím nepochopitelnou a nevítanou moc, která přetrvává po zbytek života přes Barabášem proklamovaný život bez Boha.V podání prvních křesťanů figuruje Ježíš spíš jako Kristus, Boží syn, jejich Bůh a Spasitel.
I když s religionistického hlediska je kniha vlastně nejmíň zajímavá, líbila se mi jako čtenářce ze všech tří nejvíc. Její sevřené vyprávění je naprosto skvělé, neobyčejně věrohodné a velice působivé.
Nikos Kazantzakis: Poslední pokušení, Odeon Praha 1987
Kniha je hlavně popsáním boje člověka s Božími nároky. Kazantzakisův Ježíš si ze všeho nejvíc přeje žít stejně jako jeho okolí, mít práci, milovanou ženu a rodinu. Zápasí s Bohem a jeho nároky ze všech svých nedostatečných lidských sil. Tomuto hlavnímu tématu je podřízen výběr epizod ze všech evangelií (i z evangelií apokryfních). Proto i Káně se objevuje v tomto zpracování v jiných souvislostech. Je v románu rodnou vesnicí Marie, Ježíšovy matky a také vesnicí, ve které žije Ježíšova sestřenice, Máří Magdalena, dcera strýce rabína. Ježíš svou sestřenici miluje od dětství, a když je svou matkou vyzván, aby si vybral nevěstu, chce zásnubní růži dát právě jí, ale Bůh mu v tom seslaným záchvatem (epileptickým?) zabrání. Marie Magdalena pak odejde z otcova domu a stane se prostitutkou v městečku Magdale. (Nikdy jsem nepochopila ztotožnění Marie Magdalské, o které mluví L8,2, že z ní Ježíš vyhnal démony, s ženou hříšnicí, která pomazala Ježíše drahocennou mastí L7,37 a už vůbec ne s ženou cizoložnicí, která má být ukamenována v J8,3, ale v pozdějších legendách se stala Magdalena prototypem napravené hříšnice. V apokryfních evangeliích a gnostických spisech má výsadní postavení, někdy jako Ježíšova životní družka [5,6] )
Kniha se sice zabývá obecným religionistickým tématem vztahu člověka k Bohu a jeho nárokům, ale výběr příběhu je volný, evangelijní příběh je použit pro ilustraci tohoto tématu. Není a nemá být religionistickým bádáním o historickém Ježíšovi.
Musím přiznat, že mne kniha čtenářsky zaujala, ale film Poslední pokušení Krista režiséra Scorsese, který byl podle knihy natočen, mi připadl ještě fantastičtější, jeden z nejpůsobivějších filmů, které jsem viděla. V některých epizodách se sice s knihou neshoduje, ale tím, že používá někdy jen náznaky, dává divákovi větší prostor pro vlastní přemýšlení.
Gerald Messadié: Člověk, který se stal Bohem, Mladá fronta Praha 1992
Jedině tato kniha vznikla prvoplánově jako pokus vyrovnat se s evangelijním příběhem. Snaží se na základě objevů kumránských esejských svitků, na základě Tomášova evangelia a ostatních apokryfních spisů, převyprávět příběh historického Ježíše bez nejrůznějšího protiřečení ve čtyřech kanonických evangeliích. Snaží se převyprávět evangelijní příběh tak, jak se domnívá, že by to „mohlo“ být.
V souladu s textem evangelia je Ježíš se svými učedníky v Káni pozván na svatbu, na které je i jeho matka. V knize je do stejné kulisy zakomponováno i podobenství o družičkách na svatbě (pozměněné)a ve svatebních ceremoniích se objevují citáty z Písně písní. Víno na svatbě je řecké dovezené v amforách a v nádobách v horku zhoustne. Až víno dojde, je to ostuda, která je veřejně přetřásána, a Ježíš je svým protivníkem, místním rabínem, vyzván, aby učinil zázrak Ale románový Ježíš provede jednoduchou věc, nechá sklepmistrovi naplnit vodou prázdné amfory, na jejichž dně je vysoká a hustá sedlina a vzniklý rozředěný nápoj rozmíchá na lehčí víno. Sklepmistr všem zúčastněným potvrdí, že na Ježíšův rozkaz naplnil nádoby vodou a ta se změnila ve víno. Větu o dobrém víně na konci hostiny říká Ježíš sám. Všichni účastníci svatební hostiny si myslí, že Ježíš opravdu udělal zázrak a tak to také rozšiřují dál, jen učedníkům sám Ježíš prozradí, co vlastně nechal udělat.
Tady se přiznám ke své skepsi ohledně možnosti rekonstruovat příběh Ježíše jako historického člověka v 1.století. Vím o široké paletě různých názorů na zakladatelský mýtus křesťanství. Od snahy popřít jakéhokoliv živého člověka a ztotožnění Ježíše s umírajícím a znovuvzkříšeným vegetačním božstvem, až po snahu na druhé straně udělat z něho obyčejného člověka, moudrého rabiho, který se v chápání svých prvních učedníků opravdu stal Bohem. Domnívám se, že jakákoli snaha vylíčit historického Ježíše je marná, vždycky vypovídá jen o myšlení, znalostech a názorech toho, kdo se o něco podobného snaží. (Přesto se velice ráda zúčastním sympozia, které na toto téma pořádá ve dnech 17.-19.3.2005 Centrum biblických studií). Proto chápu zkoumání jednotlivých evangelií, kanonických i apokryfních, jako zkoumání názorů jednotlivých křesťanských skupin, ve kterých vznikla. I z tohoto hlediska mi uvedená kniha připadá poměrně málo věrohodná.
Prameny:
Bible, ekumenický překlad
Pär Lagerkvist: Barabáš, Vyšehrad Praha 1970
Nikos Kazantzakis: Poslední pokušení, Odeon Praha 1987
Gerald Messadié: Člověk, který se stal Bohem, Mladá fronta Praha 1992
Literatura:
[1] Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového Zákona, Vyšehrad Praha, 1993
[2] Tresmontant Claude: Hebrejský Kristus, vznik a stáří evangelií, Barrister & Principal Brno, 2004
[3] Papoušek Dalibor: Židovský nomismus v prvotním křesťanství prizmatem Pavlova díla in Bělka luboš – Kováč Milan (eds.) Normativní a žité náboženství, MÚ Brno, Chronos Bratislava, 1999
[4] Novotný Adolf: Biblický slovník, Kalich Praha, 1956
[5] Vouga Francois: Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad, CDK Brno, 1997
[6] Novozákonní apokryfy I. Neznámá evangelia, Vyšehrad Praha, 2001
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
Johanka (29.01.2005, 20:04:13): FilmZajímavé...
Ten film Poslední pokušení budu muset zhlédnout, zatím z něho znám jenom tu nádhernou hudbu Petera Gabriela, na kterou jezdilo několik krasobruslařů. :-)
Přiznám se, že pokus o "zcivilnění" legendárního příběhu mi není tak docela nesympatický (připomnělo mi to jiný film, Tróju, který je pro tohle kritizován), jinak ale souhlasím s tím, že není tak důležité (a zajímavé), co se tehdy vlastně stalo, ale co se o tom řekne.
TATA (02.04.2005, 22:07:23 - Mail): Osoba Ježíše
Bohožel jsem nečetl knihu N. Kazantzakise, ale shlédl jsem film M.Scorsese Poslední pokušení Krista,podle předlohy výše uvedené knihy. Film mě neskutečným způsobem nadchl, velice mě v něm zaujala postava Jidáše,který byl ve filmu ztvárněn jako chytrý, inteligentně smýšlející člověk, jenž vede spor s Ježíšem, kterého ovšem miluje...
Knihu G.Mesadieho :"Člověk, který se stal Bohem " jsem četl a velice si cením autorovy odvahy, s jakou Ježíšův život oprošťuje od metafyzična a nánosů církevních pravd a dogmat. O podobnou revizi, se stejný autor snaží i v dalším titulu "Žhář" , tato kniha se zase snaží reálně popisovat život apoštola Pavla(dříve Šavel).Obě knihy vřele doporučuji, zvídavým lidem, kteří se nespokojí s biblickým popisem a církevními dogmaty. Nevole a rozruch katolické církve při premiéře tohoto filmu, mi jen potvrdil zkostnatělost této instituce a kupodivu mě jen utvrdil v mé víře v Boha.(Byl jsem dlouhá léta vychováván právě v římskokatolické víře)!!!
garin (30.10.2005, 00:09:38 - Mail): Chalíl Džibrán: Ježiš, Syn človeka
Zaujímavý pohľad na Ježiša predostiera libanonský spisovateľ, básnik a maliar Chalíl Džibrán v knihe Ježiš, Syn človeka, ktorá vyšla v roku 1928 pod názvom "Jesus, the Son of Man". Autor v nej predostiera svoju víziu o Ježišovi, ktorú vyrozprával prostredníctvom historických i nehistorických postáv v 79 medailónikoch.
Hoci ide o známeho autora, napísal napríklad úspešné diela Prorok. Prorokova záhrada (vyšli v češtine i v slovenčine v rôznych verziách), Ježiš, Syn človeka na české vydanie sa ešte čaká (slovenský preklad sa chystá k Vianociam 2005).
Ide o svojrázny pohľad básnika, s ktorým by vedátor a možno aj veriaci úspešne polemizovali, ide však o tému, kde sa k nám prihovára aj naša duša (ak vôbec rozumom možno postihnúť otázkx viery.
Mimochodom, je tam aj "rozprávanie" nevesty z Kany Galilejskej. Vskutku, oplatí sa knihu prečítať. Rád si vypočujem názory tých, čo ju poznajú z anglickej, prípadne nemeckej verzie.
didactylos (30.10.2005, 16:31:40): děkuji za tip
Pokusím se knížku sehnat. Ale s tou diskusí to bude asi spíš horší. Vybral sis příspěvek, který je už hodně starý a pravidelným čtenářům už se při otevření stránek nezobrazuje...
Přidání komentáře...
