J.V.Andreae a J.A.Komenský

Referát do kurzu Západní esoterismus v novověku

Johann Valentin Andreae žil v letech 1586 – 1654. Je autorem třetí knihy z první vlny rozenkruciánských manifestů a sice Chymické svatby, vydané v roce 1616. Fama byla vydaná v roce 1614 a Confessio v roce 1615. Oba manifesty jsou anonymním dílem, zkoumání jejich autory neodhalilo, ale dá se skoro s určitostí soudit, že Andreae nebyl jejich autorem, ale že myšlenková koncepce, kterou představovaly, mu byla blízká. I když už v době jejich vydání se našli lidé, kteří jejich obsah brali doslova, přesto pravděpodobně převažoval názor, že je potřeba je chápat alegoricky. Francis Yates ve své knize Rozenkruciánské osvícení [1] celkem přesvědčivě dokazuje, že v pozadí manifestů stála snaha spojit myšlenkové proudy soudobého vědění v jeden celek, pansofii, kde to, co dnes bereme jako vědecké se organicky snoubí s vědami, které dnes chápeme spíš jako hermetické, tedy s magií, alchymií a astrologií. V celém tomto proudu se počítá s intervencí duchovních bytostí. Pansofie v tomto pojetí má i svou náboženskou složku, která je sice zakotvena spíš v soudobém protestantismu, ale jde napříč jednotlivými vyznáními. Usiluje o nápravu veřejných věcí, obnovenou a do cíle dotaženou reformaci, ale také o praktickou stránku křesťanského milosrdenství. Celé je to zabaleno do zakladatelského mýtu o Christianu Rozenkreutzovi. Obě díla vyvolala velkou odezvu v soudobém učeném světě, a to příznivců i odpůrců. Reakce bratrstva ovšem nebyla žádná. Podle Yates snad bratrstvem R.C. byla skupina lidí, kteří měli politickonáboženské cíle, spojené konkrétně s Fridrichem Falckým, zimním českým králem. (Dovolím si podotknout následující: možná, kdyby čeští stavové bojovali na Bílé hoře stejně statečně jako moravští, mohli jsme dnes žít v pansofické Evropě, jiná věc, jestli by se nám to líbilo)

Sám Andreae byl zřejmě spíš nepříjemně překvapen ohlasem, který manifesty vyvolaly, v dalších svých dílech se od rozenkruciánů formálně distancuje, sám bratrstvo označuje za vtípek už ve své práci Menippus z roku 1417, ale dílem, které ovlivnilo přímo 13.kapitolu Labyrintu je jeho spis Turris Babel sive Judiciorum de fraternite Rosaceae Crucis Chaos [3] s.37. Ovšem myšlenky podobné těm, které byly prezentované v rozenkruciánských manifestech, zbavené ale jejich kuriozního ezoterického hávu Andreae dál vykládá ve svých pracích, např.  Křesťanská mytologie  z roku 1619. Jsou také podstatou uspořádání utopického města v jeho hlavním díle Christianopolis, vydaného také 1619 a základnou pro reálně existující Societas Christiana, kterou sám Andreae založil po roce 1618 pod ochranou německého prince, snad prince Augusta, vévody brunšvického. Vypuknutí války ale činnost společnosti zastavilo. Program společnosti je nastíněn ve dvou drobných pracích, které se našly v kopiích  v Hartlibových písemnostech, Modelu pro křesťanskou společnost a Pravá ruka křesťanské lásky nabídnuta. V anglickém překladu vyšly v Anglii roku 1647.

Jan Amos Komenský Andreaeho znal, byli přáteli a dopisovali si. Labyrint světa a ráj srdce ve své první části je volně inspirován Andreaeho dílem Peregrini in patria errores, vydaným v roce 1618. (Přesto, že v obou dílech existují výrazné rozdíly, došlo v literární historii dokonce k jakémusi krátkému spojení mezi Komenského poutníkem a Andreaeho Peregrinem, důkazem je, že v muzeu v Norimberku, které uchovává i rukopisný opis Labyrintu byl objeven rukopis Peregrina připsaný Komenskému jako autorovi [3] s.104). V Labyrintu světa a ráji srdce v rukopise z roku 1623, vydaný byl až v roce 1631,  v 13.kapitole velice trefně popisuje poprask, který manifesty způsobily. Zajímavá je skutečnost, že v nadpisu kapitoly je uvedeno vydání Famy z roku 1612, tedy o dva roky dříve než je první známé vydání. Zřejmě kolovala nějakou dobu v Praze a českých zemích v rukopisech.  Škatule, které si zájemci kupují, jsou přímo spisy, které na manifesty navazují. V kapitole o světské vládě, kapitola 19, je také popsaná krátká vláda Fridricha Falckého v Čechách, Komenský byl jeho příznivcem. Komenského ochránce Karel starší ze Žerotína byl v tomto ohledu opatrnější a stavovskou vzpouru nepodporoval, protože neměl valnou důvěru v její úspěch.

Později se korespondence mezi Komenským a Andreaem asi ztenčila, Komenský byl donucen emigrovat a pracoval většinou na svých pedagogických projektech v různých zemích Evropy. Ale i dál se zabýval svou představou nápravy věcí veřejných pomocí pansofie. Svoje poznámky k tomuto tématu poskytl příteli Samuelu Hartlibovi a ten je bez jeho vědomí v roce 1637 v Anglii vydal jako Pansofiae Prodromus. Andreae zatím v Německu zmítaném třicetiletou válkou přišel při požáru města o své rukopisy. Obou těchto událostí se týkají dva Komenského dopisy [4], s 140nn Andreaemu, první z roku 1647.

Ale promiň, proslulý muži, jehož jsem si již dávno počal ctíti jako otce, jestliže se Ti důvěrně svěřím s tím, co se zároveň přihodilo. Listuje v Harmonickém evangeliu, knize nejvzněšenějšího knížete, připadl jsem na Tvou předmluvu. A tu mi přítel, stojící vedele mne, ukázal v prostředku jejím místo o „neš´ˇTastném koukolu školské pansofie, nasetém k opovržení proti Lutherovi“ a mínil, že je to řečeno o mně. Užasl jsem nad tím. Četl jsem a znovu četl sám a neshledal jsem (ani neshledávám) co bych řekl, anebo jak bycj měl ta slova chápati. Mají-li se snad vztahovati na naši skrovnou Pansofii, jejíž Prodromus jsi snad spatřil, divím se, a podiv můj nemá konce, jak mohla ta slova vyklouznouti z Tvého pera, jindy tak obezřelého, anebo jak mohlo tak těžké podezření vpadnouti do Tvé mysli, která tak miluje Boha a tak ctí lásku Kristovu. Jak je možné, aby se řeklo, že roste nešťastný koukol na poli dosud nikdy nespatřeném? Ale ať by již opravdu bylo to školské dílo koukolem, co mají, probůh, znamenati následující slova „V opovržení proti Lutherovi“? Zlořečen budiž ten, kdo se pokusil učiniti něco v posměch kteréhokoliv z nejmenších bližních, natož tak vzácného nástroje Božího. Amen. Já sice na zemi neuctívám nikoho jako mistra – postačí mi jediný Onen na nebesích -, přece však nemám nikoho v opovržení, v kom je i sebeméně Krista, jsa údem té církve, která se nenaučila odsuzovati jiné, dosti na tom majíc, aby se v bázni a chvění staral o vlastní spásu, církve – pravím -, která nezačala svou reformaci od Luthera nebo Kalvina, nýbrž od Husa, sto let před Vaší, a která s Vámi plně nesplynula jenom proto, že jste se hned od počátku počali štěpiti, jsouce zaujati nikoli ustálením kázně a zavedením života vpravdě křesťanského a klidného, nýbrž horečným hádáním. Snad si pamatuješ, předobrá muži, že jsem hned od počátku prohlašoval, že nejsem sektář a že proklínám stejně s Tebou sekty, jakožto dílo satanovo. Nikomu jsem se nezapsal, nikomu jsem nevypověděl válku: toliko lkám, že pletichy satanovy více zmohou v rozvádění nás, nežli duch Kristův v sjednocování.

Proč se Andreaemu Komenského pansofie nelíbila, se mohu jenom dohadovat. Byla zřejmě příliš střízlivá, civilnější, ale také na tehdejší dobu snad „ekumeničtější“ než by si Andreae přál. Přílohou druhého listu Komenského z roku 1648 byl Andreaeho rukopis Theophila, který Komenský vlastnil.

Přijímám omluvu, že nebyla napadena má skrovná Pansofie, třebaže nevidím, jak by se ona slova, jichž tam bylo užito, mohla vztahovati na něco jiného. Stačí mi však Tvé svědectví o Tvém nezmenšeném citovém vztahu ke mně a Tvůj vlídnější soud o oněch našich pokusech, jejž vyslovuješ, když si něčeho z nich okusil…

Doslýchám se, jakou pohromu jsi utrpěl při nešťastném požáru ve vlasti a jakou ztrátu knihovny ba dokonce i rukopisů. Cítím s Tebou po zásluze bolest, spolu však si blahopřeji, že se mi naskytla příležitost, abych se Ti zavděčil. V příloze Ti zasílám Tvého Theophila, opsaného rukou chlapcovou (můj exemplář je totiž poskvrněn okrajovými poznámkami). Uveřejníš-li jej, jak bych si přál, aby leccos bylo vynecháno nebo jinak formulováno! Vždyť všechny naše projevy (obvzláště úvahy zralého stáří) měly by sloužiti spíše k zmenšení nenávistí a k zvýšení náklonností, nežli k tomu, aby se bez konce podporovaly a nově zarážely spory, nenávisti a sekty. Škádlením a hlukem teoretických hádání ještě nokdo nepřišel k zdravějším názorům. Poznání pravdy je věc řádného života, opravdové pokory a vytrvalé modlitby. Znám, že to jistě víš, pane. Proč bys tedy chtěl k libosti zkaženého věku jedny častovati poklonkami, druhé vydražďovati posměchem? Odpusť, muži Boží, že to připomínám.

Theophilus v následujícím roce 1649 opravdu vyšel (ovšem nevím, jestli byl  revidován), v předmluvě Andreae vzpomenul zásluhu Komenského na uchování rukopisu [3] s.104.

Rozborem literárních prostředků obou autorů se zabývá [5] . Na rozdíl od  [1] , která akcentuje jejich myšlenkové ukotvení v renesančních myšlenkových proudech, hlavně návaznost na alžbětinskou Anglii a jejího matematika a mága Johna Dee s jeho dílem Monas Hieroglyphica, předpokládá  [5] jejich sounáležitost s myšlenkovým světem baroka, což dokazuje hlavně literárním rozborem jejich duchovní lyriky. O souvislostech Komenského díla také zajímavé články Komenský a západní filosofie a Komenský a němečtí pietisté Fritze Erlenbushe.

Literatura:

[1] Yates Frances A.: Rozenkruciánské osvícenství, Pragma Praha, 2000

[2] Komenský Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce, SPN Praha, 1955

[3] Kopecký Milan: Komenský jako umělec slova, MU Brno, 1992

[4] Polišenský Josef: Jan Amos Komenský, Svobodné slovo Praha, 1963

[5] Kopecký Milan: J.V. Andreae aj.A.Komenský: literární analogie a diference, Studia Comeniana et historica, 18, 1988, č.35, příloha

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře