Vánoce 4 - božské slunce
14. listopadu 2003, 9:50
Něco o římském bohu slunce...
Sol byl římský bůh slunce, vytvořený podle řeckého boha Hélia. Jméno znamená slunce a jeho kult se do Říma dostal poměrně pozdě a také se pomalu šířil. V nejstarších dobách Římané slunce ani měsíc nepovažovali za zvláštní božstva, zbožštili je až pod řeckým vlivem. Měl chrám na Quirinálu, kde také roku 293 př.n.l. zřídili první sluneční hodiny. Dalším jeho chrámem byl chrám v cirku pod Aventinem, protože byl zpodobovám jako vozataj řídící čtyřspřeží a byl tak ochráncem vozatajů a jejich soutěží. Uznávala se jeho vševidoucnost, proto mohl varovat před spikleneckými úklady, varoval údajně před Caesarovou vraždou.
Později v helenistickém období pod vlivem šířících se východních kultů, zejména perského boha světla Mithry, dosáhl mnohem větší popularity. Je zpodobovám už na mincích z Antoniovy a Octavianovy doby. Císař Nero se snažil hrát si na ztělesněné slunce a dal si postavit kolosální sochu se svým portrétem, ale tu dal roku 69 předělat na sochu boha slunce císař Vespasianus. Později se císařové snažili boha slunce nadřadit nad všechny dosavadní bohy, postavit ho do čela panteonu a udělat z něho ochránce císařské moci. (Něco o nejvýraznějších šiřitelích kultu boha slunce na císařském trůnu tedy bude v následujících příspěvcích)
Římská říše byla v té době velice rozsáhlá a zahrnovala národy s různým náboženským smýšlením. Je poněkud zavádějící a k Římanům nespravedlivé, když se dovídáme jen o pronásledování křesťanů bez znalosti souvislostí. Římané byli k jiným náboženstvím v rámci své říše docela tolerantní, bylo jen potřeba, aby všichni vzdávali příslušnou úctu státem uznávaným božstvům a také císaři, který už v tu dobu postupně nabíral božské atributy a měl svůj kult.
I z toho ovšem mohla být udělena výjimka, tu měli například Židé, a nepřišli o ni ani po prohrané válce. Proto také křesťanům na počátku, pokud byli chápáni jako součást židovství, pronásledování nehrozilo. Když začali být chápáni jako něco odlišného, zarážela právě jejich neochota podílet se na státním kultu a jejich tajné shromažďování se. Jevili se prostě jako politicky nespolehliví zastánci nové pověry. Kdoví co na svých tajných schůzkách provádějí? A taky se na ně daly svést různé pohromy, které stát postihly, protože odmítali za jeho zdar se modlit a obětovat ochranným božstvům. Ti císařové, kterým na říši noc nezáleželo, se většinou o pronásledování křesťanů nestarali. Paradoxně to byli právě ti nejlepší, kterým opravdu šlo o blaho státu, kteří se k nim chovali nejtvrději a snažili se je vymýtit.
Vidím, že jsem poněkud odbočila od tématu a začíná mi to moc narůstat, proto teď skončím. Pokračování příště.
Češka J. (2000): Zánik antického světa, Praha
Prudký M. (2000): Zvláštní lid Páně, křesťané a židé, Brno
Zamarovský V. (1982): Bohové a hrdinové antických bájí, Praha
Ottův slovník naučný, heslo Sol
Rubrika: antika | Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
Přidání komentáře...