Vášnivý spor Pavla z Tarsu s Šimonem Petrem (doplněno o poukaz na Pavlovu gramatickou fintu)

list Galatským

Když jsem si četla chronologicky druhý list Pavla z Tarsu, list poslaný Galatským v roce 52, docela jsem se bavila, i když šlo samozřejmě o vážnou věc, dokonce o tu nejvážnější ve vývoji tehdy malé sekty.

O co vlastně šlo? Skupina galatských křesťanů, kteří uvěřili v Ježíše jako Krista pod vlivem Pavlova misijního působení, a byla složena převážně z křesťanů pohanského původu, tedy nežidů, byla jinými křesťany, názorově blízkými jeruzalémskému sboru soustředěnému kolem Ježíšova bratra Jakuba, převědčována o tom, že křesťané, aby mohli být spaseni, se musí nejdříve stát plnohodnotnými židy, kteří dodržují všechna ustanovení Zákona včetně obřízky.

Pavel to považuje za znevážení evangelia, které jim zvěstoval a vypravuje jim proto o své židovské minulosti, o svém povolání za apoštola přímo Ježíšem Kristem nezávisle na apoštolech v Jeruzalémě Ga1. S nimi se seznámil až po dalších třech letech. Vypravuje o apoštolském koncilu v Jeruzalémě, při kterém byla jeho apoštolská funkce jeruzalémskými uznána a došlo k rozdělení misijních polí. Přitom bylo Pavlovi dovoleno hlásat evangelium tak, aby nemusel nutit bývalé pohany k dodržování pravidel židovského Zákona. Ve smíšených sborech totiž docházelo i k tomu, že křesťané ze židů a křesťané z pohanů slavili eucharistii odděleně, protože židům nebylo dovoleno stolovat spolu s neobřezanými pohany. Podobný konflikt zažil Pavel ve sboru v Antiochii, kde Petr nejdříve křesťany z pohanů uznával, ale pak pod vlivem stoupenců Jakubovy skupiny se od nich distancoval Ga2,11-14. Takové počínání vyvolalo Pavlův zásadní a vášnivý nesouhlas.

Právě to je pozadím jeho teologické koncepce, že cesta k bezprostřednímu společenství s Bohem je spolehnutí se na Boží milost projevenou v Ježíši Kristu, ke kterému se Bůh přiznal, i když podle Zákona ten, kdo zemřel na dřevě byl proklet Dt21,23. Proti tezi názorových protivníků, že Ježíš je Mesiášem Izraele, a tedy každý, kdo v něho uvěřil, se musí do Izraele plně zapojit, razí Pavel zásadu, že i církev z pohanů je lidem Abrahamovým, který byl Bohem vyvolen pro svou víru. Zákon byl Izraeli dán později jako pedagogická pomůcka. Kristus je pravým potomkem Abrahamovým a tak je vírou v Krista platnost Zákona zrušena a křesťané se mohou k Bohu obracet přímo jako k Otci a není mezi nimi rozdíl podle původu Ga3.

Připomeňme si ovšem, že Pavel reprezentoval ve své době menšinový proud v křesťanských sborech. V době před válkou židovskou rozhodně převládala jeruzalémská skupina kolem Jakuba. Pavlův spor s nimi popisovaný v Ga2 je pro nás důležitým dokladem, protože po pádu Jeruzaléma se tato skupina neudržela a postupně zanikla. Zprávy o ní máme zachyceny ještě ve Skutcích apoštolských Sk15, které jsou druhou knihou lukášovkého díla. Ale Lukáš psal nejméně o třicet let později za úplně jiné situace, kdy se už pavlovská koncepce prosadila, navíc přesto, že je považovám za prvního křesťanského historika, nelze nevidět jeho snahu rozpory v počátcích pěkně ututlat, byl taková církevní žehlička.

Na základě autentických Pavlových listů je zřejmé, že musel celý život usilovat o uznání svého apoštolského poslání a možná právě to způsobilo, že se vyjadřuje tak ostře.

Ukázky v ekumenickém překladu, v kralickém to není tak zřejmé:
Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! Ga1,9
Ti, kteří mezi vás kvůli obřízce vnášejí neklid, ať se rovnou vyklestí! Ga5,12

Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993
Papoušek Dalibor: Židovský nomismus v prvotním křesťanství prizmatem Pavlova díla in Bělka Luboš – Kováč Milan (eds.): Normativní a žité náboženství, Brno – Bratislava, 1999

Dodatek:

Čekala jsem, jestli se někdo zeptá na Pavlovu fintu, jak se mu podařilo z Krista udělat jediného potomka Abrahamova, který byl Bohem slíben a v kterém mají najít záchranu všechny národy Země. Pavel totiž zcela v duchu rabínských důkazů použil gramatickou kličku. V hebrejském originále i v Septuagintě je o potomcích kohokoliv použito výrazu v singuláru, i když znamená logicky plurál, ostatně v českém překladu "semeno" i "sémě" je to taky tak. Udělal tedy z gramatického singuláru opravdu odkaz na jednu postavu, a to Krista. A další vývody pak už šly hladce. Ga3,16-19

První list apoštola Pavla Tesalonickým

některé knihy Nového zákona podle doby jejich vzniku

Nejstarší částí Nového zákona jsou některé listy apoštola Pavla, jiné, které se tradují pod jeho jménem jsou listy jeho žáků a pokračovatelů. Nejstarší z prokazatelně Pavlových listů je První list Tesalonickým. Byl napsán pravděpodobně roku 50 v Korintu.

Aktuální otázkou, kterou se křesťané v Tesalonice zabývali a chtěli na ni znát odpověď, byl problém umírání věřících křesťanů. První křesťané totiž vzkříšení popraveného Ježíše pochopili pomocí soudobých apokalyptických představ a proto očekávali jeho druhý příchod, konec tohoto věku a nástup nového věku pod jeho vládou v blízké budoucnosti, ještě za života první křesťanské generace.

Oddálený druhý příchod tak byl i výzvou pro Pavlovo teologické zpracovávání tématu. Pavel se ještě neobírá stavem v mezidobí mezi smrtí a vzkříšením, ale pomocí obrazu příchodu Syna člověka z proroctví Danielova Dn7,13nn, (což je taky apokalypsa) čtenáře ujišťuje, že Kristovo vzkříšení je i naplněním životů těch křesťanů, kteří už zemřeli. Sám o sobě však Pavel v tomto listu ještě předpokládá, že se druhého Kristova příchodu dožije, ale varuje před jeho netrpělivým vyhlížením.

List je dokladem rané fáze Pavlovy teologie, kdy jeho hlavní nosná myšlenka spasení z milosti Boží ještě nebyla plně rozvinutá. Navazuje bezprostředně na pojetí Ježíše jako učitele Zákona, který relativizoval jeho kultickou stránku a zdůraznil jeho stránku etickou.

Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993

Ustálení starozákonního kánonu

Jak se liší hebrejská bible od křesťanského Starého zákona

V Ježíšově době většina Židů, asi 75% žila v diaspoře a do chrámu v Jeruzalémě se mnozí dostali jen jednou za život, případně někteří se tam nepodívali nikdy. Duchovní život se soustředil do synagog. (z řeckého synagógé – shromáždění). Sloužily především k bohoslužbám, ale bez obětí, které se konaly jen v chrámu. V popředí byl vedle modliteb a žalmových zpěvů Zákon, jeho četba a výklad. Vedle Zákona se četlo i ze skupiny knih zvaných Proroci, které se dělily na proroky přední a zadní, přitom jako přední proroci jsou označeny historické knihy, podle křesťanských biblí jsou to knihy Jozue, Soudců, knihy Samuelovy a Královské, jako zadní proroci jsou označeny knihy tří velkých proroků Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a dvanáct malých proroků. Oboje, Zákon a Proroci, už bylo v Ježíšově době ustáleným a uznávaným souborem liturgického čtení. Kromě bohoslužebné funkce plnily synagogy i funkci škol.

Tady trochu odbočím. Nebude možná na závadu, když si uvědomíme, že Židé jsou národem knihy, znalost čtení byla náboženskou povinností, každý chlapec po dosažení věku 12-13 let, kdy začal být považován za plnoprávného člena náboženské pospolitosti, měl výsadu i povinnost předčítat při synagogálních bohoslužbách z Tóry. Nevím, jestli někteří znáte hebrejsky, je to pěkně těžký jazyk, navíc se sice zapisuje hláskově, ale ve svitcích určených k bohoslužbám jen souhlásky, (v tištěných i elektronických hebrejských biblích i slovnících  jsou pro samohlásky uvedeny značky) (Davar.cz, pro zájemce přidávám adresu, kde si Davar můžete stáhnout http://www.faithofgod.net/davar/download.htm ). Hebrejština v Ježíšově době nebyla živým jazykem, kterým by se běžně mluvilo, ale jen jazykem bohoslužebným. V Palestině a vůbec na Předním východě se v té době mluvilo aramejsky, což je sice jazyk příbuzný, ale přece jen rozdílný. I tato staletí pěstovaná gramotnost může trochu vysvětlit židovskou úspěšnost. Konec vsuvky. 

Až na přelomu prvního a druhého století byla ustálena i třetí část hebrejské bible, Spisy. Jejich základem jsou Žalmy, dál do Spisů patří knihy Job, Přísloví, Rút, Píseň Písní, Kazatel, Pláč Jeremiášův, Ester, Daniel, Ezdráš, Nehemiáš a dvě knihy Paralipomenon. Je to užší výběr proti souboru Septuaginty. Svou roli při výběru hrálo rozhodnutí školy učitelů Zákona v Jabne (Jamnii) v Palestině, která byla založena po pádu Jeruzaléma v roce 70 a stala se novým duchovním centrem židovství.

Už v příspěvku o Septuagintě jsme hovořili o tom, že obsahovala ještě další knihy, zařazené později, v době reformace, kdy byly knihy Starého zákona nově překládány z originálních jazyků a tedy z hebrejské bible, do knihy Apokryfů. Doporučuji vám ty knihy si přečíst. Tady je vidět, jak dobře můžeme fungovat, když čtenáři aktivně spolupracují. Jirka Kouba našel program Theophilos na http://www.theophilos.sk/, ke kterému si můžete stáhnout modul českých deuterokanonických (apokryfních) knih APCZ.

Prosila bych vás právě o takové sdílení zajímavých odkazů, pište je do komentářů, poslouží i ostatním čtenářům.

Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993
Rendtorff Rolf: Hebrejská bible a dějiny. Úvod do starozákonní literatury, Praha, 2000

Poslední neděle a podobenství o hřivnách

osobní úvaha

Je poslední neděle v církevním roce, jsem doma s maminkou a posloucháme bohoslužby v rozhlase. A jako čteni je podobenství o hřivnách Mt25,14-30. Myslím, že ho asi všichni znáte a hlavní myšlenka je jasná. Komu je hodně svěřeno, má také povinnost se svěřeným zacházet tak, aby ve chvíli zúčtování byl vidět přírůstek.

Tahle myšlenka není jen v křesťanství, je vlastní i východní tradici. Ten, kdo má dobrou karmu, má žít a jednat tak, aby karmické následky jeho činů zlepšovaly anebo aspoň nezhoršovaly karmu jeho následníka v dalším životě, to je individuálně někdo jiný, takže má odpovědnost za budoucí kvalitu života jiného člověka. Má odpovědnost i proto, že sám ve svém životě využívá životní úsilí svého předchůdce.

Ale zpět k hřivnám. Na tom podobenství je zarážející spíš ten fakt, že poslední služebník byl pokárán a zavržen, i když se choval podle Zákona správně a nic nezpronevěřil, dokonce je mu doporučováno, aby se choval při snaze o zisk proti ustanovením Zákona, půjčování na úrok bylo totiž zakázáno Ex22,25 a jinde. Měl při své službě překonat strach, nebát se riskovat a dát se i nevyšlapanými cestami.

Myslím si, že patřím k lidem s dobrou karmou. Dostala jsem tolik dobrého, že se leckdy nestačím divit. Nemohu zmiňovat všechno, bylo by toho opravdu hodně. I to, že jsem tady ve vaší společnosti a mohu toto napsat, je dar. A mohu číst o životních radostech i starostech, zkušenostech ostatních. Leckdy je to úsměvné, ale někdy to bývají i velice bolestné věci, i takové, které jsem nikdy nemusela zažít. Čtu sice noviny a dívám se na zprávy v televizi, ale k tomu člověk časem otupí, kontakt na blozích je bezprostřednější. Taky komentáře i diskuse mne leckdy donutí k přemýšlení, přece jen trochu jinak než dřív, rozhodně míň akademicky.

Mám teď šílený pocit, že jsem tím líným služebníkem, který se bál riskovat, choval se celý život podle Zákona a k rozmnožení hřiven možná právě proto nedokázal nijak přispět.

Tak jsem teď vykecala své špatné svědomí a příště zase věcně a odborně.

Prosba o spolupráci

Připravuji si úvodní příspěvek do nové rubriky Průvodce.

V kurzu Aktuální náboženská situace v ČR jsme začínali stručnou definicí pojmů, přehledem historických souvislostí, které dnešní situaci ovlivnily, pak vývojem religiozity podle posledních dvou sčítání lidu (dřív se víra nezjišťovala), zákonem o vztahu státu a církve u nás, řešení vztahu státu a církve jinde. Pak následoval přehled uznaných církví s jejich stručnou charakteristikou a přehlad různých hnutí vyskytujících se v ČR. 

Ten kurz probíhal před rokem, v některých oblastech se situace změnila. Chci vás poprosit, protože vidím, že se ve spleti informací na netu rozhodně orientujete líp než já, jestli byste nebyli ochotni mi některé aktualizované informace najít. Potřebovala bych zpracování těch statistických údajů o náboženství, jak vypadá ten zákon teď (měl nějaké potíže a v té době ležel u Ústavního soudu, vůbec se tomu nedivím, protože si myslím, že je diskriminační), ty církve první kategorie určitě zůstaly stejné, ale už v té době se začala přihlašovat různá menší uskupení, tam by bylo velice zajímavé zjistit aktuální stav. Budu se taky pídit, ale byla bych vám vděčná za pomoc. První opravdový příspěvek do Průvodce bych chtěla publikovat pravděpodobně příští neděli.

Prohlášení :o)

Děkuji tímto autorovi designu Jirkovi Koubovi za nový kabátek. Jsem přesvědčena, že se vám didactylos v novém rouše bude líbit, na mně jako autorovi příspěvků je, aby se vám líbil i po obsahové stránce. Vynasnažím se, ale zároveň prosím všechny čtenáře o aktivní zapojení se.

Jsem dlužna také přihlášení se ke svému nedostižnému literárnímu vzoru, slepému efebskému filosofovi Didactylovi z Malých bohů Terryho Pratchetta. Děkuji Muddovi za připomínku a za texty ukázek, které nachystal. Promiňte, že jsem jaksi automaticky předpokládala, že Didactyla všichni znají. Jen mi držte pěsti, aby se ze mne postupem času nestal Vorbis.

Septuaginta

překlad je vždycky interpretace

Starý zákon byl v době, kdy vznikaly novozákonní spisy, čten především v řeckém překladu, kterému se říká Septuaginta "Sedmdesátka". Podle pověsti (Aristeův list, je v Knihách tajemství a moudrosti I), na překladu pracovalo z pověření egyptského krále Ptolemaia II Filadelfa (285-247 př.n.l.) po šesti učencích z každého izraelského pokolení.

V Ježíšově době měla Septuaginta mezi řecky mluvícími židy stejnou autoritu jako hebrejský originál. Pověst je jenom pověst, překlad vznikal od třetího století př.n.l. a dotvářel se až téměř do konce helenistického období, kdy byl revidován. Septuaginta se stala samozřejmě Biblí prvních křesťanů. Citáty ze Starého zákona v novozákonních spisech jsou citáty Septuaginty, i když v některých případech jsou to citáty tak volné, že to někdy mění význam citovaného textu. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že biblický text byl předáván také ústní tradicí, která někdy přešla ve výklad (odlišné čtení  např. Ž68 je doloženo i z jiných zdrojů). Po vyloučení křesťanů ze synagog koncem prvního století byla Septuaginta v židovském pohledu zkomromitovaným překladem a v druhém století n.l. byly pořízeny překlady nové, doslovnější.

V souboru Septuaginty jsou i knihy, které Židé nakonec do svého souboru nepřijali (Tobiáš, Judit, přídavky ke knize Ester a knize Daniel, Sírachovec, Moudrost Šalomounova (ta ovlivnila i podání pašijního příběhu), Báruch, 3.kniha Ezdrášova, čtyři knihy Makabejské a žalm 151). V křesťanské tradici se tyto knihy udržely různě. V plné míře jsou akceptovány v pravoslavné církvi, v užším výběru byly v 5.století zahrnuty do latinského překladu Vulgáty pro katolickou církev, z reformačních církví je ve stejném rozsahu uznávají anglikáni. Ostatní protestantské církve je odlišily zřetelněji, v Kralické šestidílce jsou zařazeny jako její pátá část, v ekumenickém překladu s výkladem tvoří také samostatnou knihu, v českých jednodílných biblích podle kralického i ekumenického překladu nejsou obsaženy vůbec. Ty, které nejsou uvedeny v ekumenickém překladu v knize Apokryfů jsou v novém překladu k dispozici v Knihách tajemství a moudrosti. 

Každý překlad je nutně zároveň výkladem a nejvíc je to zřetelné u starých textů, které mají funkci posvátných knih. Mimochodem, musím tady trochu zbořit obvyklou domněnku, že syntéza židovského a řeckého myšlení je dílem křesťanů, Náraz obou kultur a nutná interkulturní komunikace probíhala dřív, na půdě židovství od počátku helenistického období a způsobila rozvrstvení židovských myšlenkových proudů. Proto i Septuaginta je místy interpretací, někdy dokonce jen parafrází původního textu. Mohla bych zde uvést víc příkladů, ale uvedenu jen jeden Iz7,14 hovoří v hebrejském originálu o dívce "alma", slovo znamená mladou ženu, v Kralickém překladu je ovšem panna, v ekumenickém je dívka, v Septuagintě bylo přeloženo řeckým slovem "parthenos". které znamená pannu. V Mt1,23 je použit volný citát z Iz7,14 ve znění Septuaginty.

Pokorný Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha, 1993
Schubert Kurt: Židovské náboženství v proměnách věků, Praha, 1999
Schuber Kurt: Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, Praha, 2003

Knihy tajemství a moudrosti I – III, Praha, 1995-1999
Ekumenický překlad bible s výkladem, Praha, 1973

Synoptická evangelia a pramen Q

osnova slohovky o konci světa

Jedním z impulzů pro novou rubriku byla diskuze na Koubovi.cz u příspěvku Křesťanství a evoluce? Velice trefný byl první odstavec komentáře Hynka van Valdeka, kamaráda Jirky Kouby. Dovolím si ocitovat v plném znění.
Jsem zapřísáhlý ateista, ale bible je super čtení. Dobrá je grupa Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Jak se zmínil Umberto Eco ve Foucaultově kyvadle, působí to jako kdyby si banda cvoků dala za úkol podle určité osnovy napsat slohovku o konci světa. Nejlíp se to povedlo sv. Janu, který mám pocit jel docela drsně v muchomůrkách.

Hrozně mě to rozesmálo, je vidět, že opravdu evangelia poctivě prostudoval. Nejsem si jista těmi muchomůrkami, sice vím, že haoma v perském mazdaismu je považována za muchomůrku červenou, ale asi se nedá dokázat spojitost janovské skupiny na konci 1.století s perským prostředím, i když, kdo ví. Janovým evangeliem se teď zabývat nebudu. Je ze všech nejmladší, je psáno pro dost specifickou skupinu Kristových vyznavačů a je teologickýn výkladem jejich chápání Ježíšova významu. Ale to jsem přece jen trochu odbočila.

Správný je ten postřeh o osnově prvních třech evangelií. Jména autorů evangelií nemůžete brát doslova, na autorská práva se v antice nehledělo, připsání evangelií Ježíšovým učedníkům je účelová záležitost, která měla u čtenářů a posluchačů zdůraznit jejich význam, ale jsou to spisy vzniklé až v druhé křesťanské generaci a to na různých místech. Markovo evangelium se považuje skoro všeobecně za nejstarší, bylo napsáno s největší pravděpodobností na začátku židovské války, tedy možná ještě před pádem Jeruzaléma v roce 70. Autor jistě znal latinsky, v evangeliu je hodně latinismů, ale psal řecky, i když jeho řečtina není kvalitní. Obecná řečtina "koiné" byla převládající řečí impéria, jakousi "angličtinou" helenistického světa, všechny spisy Nového zákona jsou psány touto řečí, ovšem autoři měli často jiný mateřský jazyk a na kvalitě jazyka jednotlivých spisů je to vidět, jsou od hodně primitivních až po literárně vybroušené. Markovo evangelium posloužilo jako předloha, někdy přímo doslovná, dvěma dalším, Matoušovu a Lukášovu. Matoušovo vzniklo někdy v sedmdesátých až osmdesátých letech v některém významném židokřesťanském středisku, nejspíš v Sýrii, Lukášovo , které je asi stejně staré, se obrací pěknou řečtinou ke křesťanům pohanského původu. Všechna tři evangelia se dají seřadit do tří sloupců a můžeme sledovat jejich obsahové i slovní paralely, proto se také nazývají synoptická "souhledná".

Ale "vypůjčení si" Markova evangelia k vysvětlení obou dalších nepostačovalo. Obě mají totiž ještě látku, která není z Markova evangelia a je přitom oběma společná. Biblistům a jejich mravenčí vědecké práci se podařilo tuto společnou předlohu dobře rekonstruovat, dokonce rozčlenit do několika časových rovin. Říká se jí pramen Q – Sbírka Ježíšových výroků. Teoretické závěry biblistů o existenci písemné sbírky Ježíšových výroků byly potvrzeny objevem Tomášova, nekanonického, evangelia v nálezech z Nag Hammádí. O základním tvaru Q panuje mezi badateli široká shoda, ale už se neví, jak si pramen Q evangelisté redakčně upravili a jak byli ovlivněni ještě živou ústní tradicí, která také uchovávala podobná témata. Jako nejbližší analogie se nabízí mudroslovná literatura, tehdy všude velice oblíbená, sbírka výroků podobná například starozákonní knize Přísloví.

Ze způsobu, kterým uvádí Ježíšova slova jako slova Pána apoštol Pavel (jeho epištoly pocházejí z let 50-60 a obsahují přímé citace), se dá soudit, že se zachované výroky, pocházející možná některé i od historického Ježíše, chápou jako slova, která pronáší v současné situaci vzkříšený Kristus. U všech evangelistů se dalším poctivým pitváním dají najít ještě zdroje vlastní jejich skupinám a tradované pravděpodobně ústně.

No, myslím, že by to pro úplně nejzákladnější seznámení a chronologické zařazení mohlo stačit, pokud budete chtít vědět nějaké podrobnosti, napište. Chci se totiž dostat zpět k těm dvěma legendám o Ježíšově narození, jak jsem je slíbila před časem. A to je právě látka, která u Marka není, v Q taky ne a oba evangelisté ji pojali různě právě proto, že psali pro jinou skupinu Kristových vyznavačů.

Pokorný Petr: Literární a telologický úvod do Nového zákona, 1993

P.S. Jirka Kouba pracuje jako o závod, nový kabátek didactyla už má skvělou verzi, na kterou se můžete podívat na http://dida.bloguje.cz/

Děkuji autorovi za sebe i za všechny čtenáře

Optimistická bilance

didactylos má tři měsíce

Už i Chinin bilancuje svých 100 dní. Didactylos ještě 100 dnů nemá, vznikl 19.8.2003, tedy před třemi měsíci. Ale malý pokus o bilanci udělám teď.

Blog, původně založený z důvodů vlastní psychoterapie, se postupně posunul trochu jinam. Získal na odbornosti, takže teď už nebudu vytvářet odborné stránky, navíc mám vazbu na odborné zázemí ve stránkách svých kolegů Davida Zbírala a Luďka Žatečky (Deponyho). Oba svolili, že mohu na blogu uveřejňovat odkazy na probíraná témata. Zrovna v souvislosti s novou rubrikou to bude vítaná pomoc, protože budou u Deponyho k dispozici referáty mých kolegů religionistů o nových náboženských hnutích ve formě medailonků. U obou je i spousta dalšího zajímavého čtení, u Davida Zbírala jsou práce o nových náboženských hnutích a západním ezoterismu už teď a navíc ukázky z Tychovy knihy Tak mnoho cest.

Nová rubrika se setkala s pochopením, název si vypůjčím z Muddova komentáře, bude se tedy jmenovat Průvodce. Začnu stručným výtahem Štampachova kurzu a pak by většinou v neděli, ale asi nepravidelně, následovaly medailonky hnutí, osobností, a toho, co by vás zajímalo a o co byste si napsali.

Blog mi pomohl trochu se vyznat ve vlastní motivaci. Religionistiku studuji se zájmem a zápalem, ale až díky blogu jsem si uvědomila, že bych vlastně nechtěla být takovým tím pravým odborníkem, který studuje čím dál do větší hloubky čím dál menší výsek skutečnosti. Ráda se dovídám nové věci, snažím se v nových poznatcích nacházet souvislosti s tím, co už znám ze dřívějška a ráda si o tom povídám s dalšími lidmi. Na to je forma blogu ideální.

Za dobu trvání blogu mě příjemně překvapila pozornost, kterou jste mi věnovali a také vaše přívětivé reakce, nesetkala jsem se s žádným upalováním ani kamenováním, kterého jsem se někdy obávala. Získala jsem na dálku nové přátele a to je věc naprosto neocenitelná.

Jediné negativum blogu je, že zabírá hodně času. Starám se o maminku, mám práci a ještě se snažím nezanedbat ani studium, je toho prostě hodně. Fakt je ten, že se mi to, co jsem už do blogu napsala a ještě míním napsat, určitě bude hodit až budu opakovat k bakalářským zkouškám. Ale tady udělám trochu změnu. Brzy bude končit semestr, bude zkouškové období a čekají mne 2 kolokvia a 3 zkoušky teď v zimě, další ještě v jarním semestru (tam vím, že budeme mít islám a toho se dost bojím), taky mám už téma své bakalářské práce, kterou v tomto akademickém roce chci napsat a obhájit. Kvůli úspoře času to tedy udělám tak, že mimo plánované příspěvky podle dlouhodobé předpovědi, budu zařazovat směs všeho možného, co budu zrovna studovat. Doufám, že v tom nebude moc velký zmatek, věřím, že si to nějak přeberete. Ostatně, když to někdo bude chtít mít víc utříděné, může číst po rubrikách. Taky je možné, že bude sem tam nějaká přestávka, to, když mi poteče moc do bot a nebudu stíhat. Určitě se zase vrátím.

Jinak pořád platí, že dotazy a připomínky jsou vítány. Pokud budete chtít něco vědět, napište, já se pokusím odpovědět hned nebo nastuduji a odpovím dodatečně.

Zdá se, že jste si vybrali nový kabátek od Jirky Kouby. Vybírám ze dvou ten druhý, inverzní. Ještě jednou díky Jirkovi.

A doufám, že si v dalších měsících budeme dobře povídat a vzájemně rozumět.

Chabý pokus o stručnou definici

s rozsáhlejším historickým úvodem...

Několik diskuzí mne přece nakonec přimělo k pokusu o stručnou definici toho, čím se křesťanství odlišilo od judaismu své doby.

V době vystoupení Ježíše už bylo ustáleno jádro budoucí kanonické podoby hebrejské bible, Zákon a Proroci, jen třetí část Spisy procházela ještě vývojem. Náboženství Izraele bylo už postaveno na bázi exkluzivního monoteismu, původně kmenový bůh se stal univezálním Bohem celého světa, jeho stvořitelem a Pánem. Z kmenového charakteru izraelského náboženství zůstala myšlenka, že společenství Izraele je Bohem vyvoleným lidem, který má Boží zaslíbení, ale také z toho vyplývající odpovědnost, jsou na něho vznášeny mnohem tvrdší požadavky.  I v helenistické době se ovšem náboženství dál vyvíjelo, dokonce dost bouřlivě, měnilo se také s rozšířením diasporního židovství a tím nutné konfrontaci s helenistickým myšlením, filosofií i způsobem života. O všech směrech raného judaismu se nám zprávy nedochovaly. Z toho, co víme, například od židovského spisovatele a historika Josepha Flavia, je zřejmé, že existovaly nejméně tři výrazně profilované skupiny.

V té době se narodil Ježíš, pravděpodobně v Galileji, tedy ne ve středu, ale na okraji náboženské pospolitosti Izraele. O jeho životě nemáme zprávy z mimokřesťanských pramenů a evangelia jsou svou dobou vzniku od doby jeho učitelské činnosti zhruba 40 a více let vzdálená, navíc nejsou historickým líčením, ale teologickou výpovědí různých skupin jeho vyznavačů. I tak se zdá nesporné, že byl putujícím učitelem Zákona, takových bylo ovšem v té době víc, hlásaným učením měl nejblíž k farizejskému směru  s apokalyptickým zaměřením, i Ježíš zřetelně očekával blízký "konec věků". Vazba na společenství esejců, další výrazné skupiny, není u Ježíše asi přímá, možné je ovlivnění Janem Křtitelem, kterého někteří badatelé považují za esejského disidenta, a jehož posluchačem a učedníkem Ježíš zcela pravděpodobně nějakou dobu byl. Shoda panuje v tom, že se Ježíšovo učení znelíbilo vrstvě saduceů, chrámové aristokracii, a ti ho vydali na pohanský soud okupační mocnosti k potrestání jako politicky nespolehlivého uchazeče o židovský trůn. Byl popraven tehdy obvyklým způsobem.

Všechny prvotní skupiny jeho žáků pocházely z židovského prostředí a dělily se v zásadě na dva proudy. Jeden, ježíšovský, ho chápal jako učitele Moudrosti. O těchto hnutích máme minimálně zpráv, něco se dá hlavně z evangelií zpětně zrekonstruovat. Druhý ho ztotožnil s očekávaným Mesiášem. Představa Mesiáše je sice už v nejmladších knihách Starého zákona, hlavně v proroctví Danielově, které je vlastně jednou z židovských apokalyps, ale byla hodně frekventovaná v literatuře mezidobí, v pseudoepigrafických spisech. Znamená doslova "Pomazaného", tedy člověka Bohem vyvoleného k nějakému závažnému úkolu. Pomazaní byli králové i proroci. Ale představa Mesiáše, jak byla prezentovaná hlavně zmiňovanou apokalyptickou literaturou, se vztahovala eschatologicky, ke konci věků, kdy se Mesiáš ujme vlády. Tento Mesiáš má už některé transcendentní rysy. Ani prohlašování prvních kristovců, že v Ježíši poznali Mesiáše, je nevydělilo z celku židovské pospolitosti. Takových skupin bylo také víc. I s tím, že jejich Mesiáše potkala osobní tragedie a skončil na popravišti, se vypořádali v podstatě výkladem Zákona, použili totiž Deuteroizajáše, jeho líčení ztrápeného otroka Božího. Základem zvěsti se stalo, že tento popravený Mesiáš byl Bohem vzkříšen a jeho stoupenci očekávají jeho druhý příchod v slávě.

Doufám, že mne napjatě sledujete, ještě stále jsme na půdě židovství. První úkrok stranou je spojen až s působením apoštola Pavla. Ten byl ovšem také svým studiem židovský zákoník a praxí dokonce fanatický přívrženec jedné farizejské školy a bojoval proti nebezpečné židovské sektě kristovců. Ale došlo k jeho konverzi, je popisována třikrát, pokaždé trochu jinak a vždycky s legendárními rysy, nejpravděpodobněji opravdu v Damašku. Musíme vzít v úvahu, že Pavel nebyl učedníkem žijícího Ježíše, dokonce ho vůbec osobně neznal. Ale od Pavla v jeho autenticky doložených listech, opravdu od něho je jen sedm a jsou nejstarší vrstvou Nového zákona, ostatní jsou mu jenom připisovány, máme postupné rozpracovávání první křesťanské teologie. Pavel využíval na svých misijních cestách diasporní židovství. Kolem synagog tehdy byly více či méně početné skupinky tzv. bohabojných, lidí, kteří sdíleli židovskou víru, ale nebyli ochotni nebo schopni přijmout zároveň všechna ustanovení Zákona. Pavlovým přínosem a snad vlastním začátkem křesťanství jako samostatného náboženství mimo hranice judaismu, bylo to, že po nově uvěřících nechtěl, aby se stali nejdřív plnoprávnými židy. Musíme ovšem vědět, že pavlovské křesťanské skupiny byly v prvním století jen jednou z mnoha forem a to rozhodně ne nejvýznamnější, jeho listy reflektují jeho potíže v misijní práci a konkurenci jiných uskupení i v rámci vznikajícího křesťanství.

Ale po šoku, který způsobila prohraná židovská válka a  pád Jeruzaléma a zboření jeho chrámu v roce 70, se ukázalo, že právě tato linie je nosná a je schopna se dál rozvíjet. Tehdy došlo i v židovství k velkým změnám, protože v zájmu svého přežití muselo nově reflektovat svou situaci, postupně se zbavilo velké šíře svých směrů a semklo se v jednom farizejském umírněném směru. Tím se obě uskupení od sebe ještě víc vzdálila, protože postupně odpadaly mezičlánky. Křesťané byli nakonec postupně z účasti na synagogálních bohoslužbách vyloučeni, v různých částech říše k tomu vylučování docházelo v jinou dobu, ohlasy máme zachovány v Novém zákoně, dokonce se dá sestavit jakýsi chronologický model.

Zbývá ještě jeden moment, který mi pořád vrtá v hlavě, totiž, co bylo hlavní příčinou, že vznikající křesťanství zvítězilo v neuvěřitelně pestré nabídce duchovních proudů tehdejší doby. Náboženská mapa tehdejšího světa byla snad ještě bohatší než je dnes. Mimochodem dnešní doba je těm prvním dvěma staletím našeho letopočtu neuvěřitelně podobná.

Takže teď ten nesmělý pokus o definici toho, co je všem skupinám křesťanů společné, jakýsi minimální společný jmenovatel. Křesťanství je náboženství, které věří v jednoho Boha, a to exkluzivního, a věří, že historický  Ježíš, který žil na začátku prvního století našeho letopočtu, je Mesiášem, kterému Bůh svěřil úkol, kterého po smrti vzkřísil a který přijde na "konci věků". Společné jsou také dvě svátosti, křest a společné jídlo, název a forma této svátosti je různá církev od církve, obě svátosti mají ovšem předobraz v židovství, a jejich ustanovení je obsaženo ve spisech Nového zákona.

Literatura by byla děsně bohatá, tak ji dnes neuvádím a budu končit. Ještě omluva za zjednodušení dané malým prostorem.

P.S. Jirka Kouba mi nabídl nový kabátek pro didactyla. Děkuji, Jirko. A vás prosím, abyste se na návrh kabátku podívali a pak zahlasovali v anketě. Anketa je v příspěvku dotaz na novou rubriku a byla bych ráda, kdybyste se k jejímu navrhovanému obsahu vyjádřili a taky mi pomohli ji nějak rozumně nazvat. V ní by byly příspěvky pravděpodobně jednou týdně, zřejmě v neděli večer. Neostýchejte se vyjádřit svá přání, je to pro mne velice cenná zpětná vazba. Vyhodnotím vaše náměty v úterý 18.11. večer. 

Ještě jeden kabátek, tentokrát inverzně

http://minimag.cz/dida2/

Odpadlík nebo reformátor?

Slíbila jsem příspěvek o císaři Juliánovi Apostatovi, který se po nastoupení na trůn ukázal jako odpadlík od křesťanské víry a reformátor, který se pokusil znovuobnovit a reformovat pohanské kulty. Ale našla jsem moc pěkný článek Pavla Housera ze ScienceWorldu ze dne 5.5.2001 Soumrak antického světa, který o této problematice pojednává  a obsahuje mnoho dalších odkazů pro zájemce o problematiku.

http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C1256CB8004086B3C1256A620043D643

Jinak doporučuji už zmiňovanou knihu

Češka J. (2000): Zánik antického světa, Praha

Dotaz na novou rubriku

Po zralé úvaze, ale přece jen s "bázní a třesením" jsem se rozhodla vám nabídnout další rubriku, do které bych ovšem psala nepravidelně, protože to bude vždycky potřebovat delší přípravu.

 O co by šlo? Absolvovala jsem kurs, který se jmenoval "Aktuální náboženská situace v ČR" a vedl ho dr. Štampach. Bylo tam něco shrnutí historie, proč je u nás situace taková, jaká právě je, poměr státu a církví, přehled těch uznaných spolu s jejich stručnou charakteristikou, pak nová náboženská hnutí, se kterými se u nás dá setkat. Bylo to pro studenty vyšších ročníků, kteří už nějaké základní znalosti měli. Nechtěla bych to tedy jen prostě opsat, taky proto ne, že to, co je aktuální dnes, nemusí být aktuální už zítra. Ale zjistila jsem, že v přemíře informací, které jde na netu najít, jsou nejvíc vidět taková spíš křiklavá uskupení a obraz je tím hodně zkreslený, takže soudím, že nějaká podobná věc by mohla být užitečná.

Předpokládám, že se tu zastavují a moje články čtou lidé, kteří mají o věc zájem, ale většinou do žádného organizovaného celku nepatří. Vzala bych to tedy trochu do větší šířky a zařadila tam i výrazné postavy katolické a protestantské teologie 20.století, i současné pokusy o mezináboženský dialog, ale samozřejmě také prezentaci nových náboženských směrů, pokud jsou u nás zastoupeny. Pravděpodobně formou medailonků, které by ovšem musely být delší, než obvykle příspěvky na blogu bývají. V případě skupiny, která má kontaktní adresu na netu, bych dodala i tu.

Nevím, jestli byste měli o něco podobného zájem, ani nevím, jak to nazvat. Pokud byste tuto rubriku chtěli, napište mi, co byste v ní chtěli číst. Prosím vás tedy tímto o spolupráci v komentářích.

Update: Jirka Kouba mi v komentáři nabídl jiný kabátek pro didactyla. Podívejte se, prosím, a zahlasujte v anketě.
http://minimag.cz/dida/

Ještě jeden kabátek, tentokrát inverzně

http://minimag.cz/dida2/

Císařové a kult Slunce

Nejdřiv chci váženému čtenářstvu sdělit, že se mne hned tak nezbaví. Míním psát tak dlouho dokud nevyčerpám všechna dostupná témata, což samozřejmě nemůže být nikdy.

Takže buď do své úplné neschopnosti nebo do zániku systému bloguje nebo skončím kvůli jiné podobné přírodní pohromě.
Někdy si ovšem vyberu oddychový čas kvůli práci, nemoci, lenosti a jiným závažným důvodům.

Ale vážně: chci vám poděkovat, že jste moje místo útočištné, nebýt blogu a vás, čtenářů, už bych se doma při ošetřování pravděpodobně docela pomátla na rozumu, je to děsně stresující, a bude hůř.

V tomto příspěvku budu pokračovat ve svém vyprávění o kultu božského Slunce. Jedním ze zajímavých císařů, ctitelů Slunce, byl bezpochyby císař Heliogabal (218-222 n.l.). Císař, původním jménem vlastně Varius Avitus Bassianus, přijal jméno boha El gabala, jehož byl veleknězem v syrské Emese. Svého boha nadřadil Jupiterovi, dal mu jméno Deus Invictus El Gabal a postavil mu na Palatinu nádherný chrám. Svou roli hráli zasvěcenci, ale bližší podrobnosti o způsobu zasvěcování se nezachovaly, víme jen, že po smrti odcházeli do říše věčného Slunce. Císař zachovával předovýchodní zvyky, zákaz vepřového, obřízku, nosil syrské oblečení. Počínal si výstředně, znevažoval senát, různé jeho zvrácenosti popsal historik Aelius Lampridius. Císař se nakonec pokusil zbavit vraždou adoptovaného Alexandra Severa, svého bratrance. Tím se znelíbil pretoriánům a tak ho i s matkou 11.3.222 zavraždili a mrtvoly hodili do Tibery. Jeho nástupce se v uctívání svého solárního božstva značně zmírnil, jeho vláda se počítá k lepším, ale i tak byl roku 235 při spiknutí ve vojsku zavražděn.

Po roce 235 se během půlstoletí vystřídalo 22 císařů a další pěkná řádka samozvanců. V říši vládl docela chaos, vpády cizích kmenů na římské území se staly častým jevem a římská armáda byla neschopná bránit říšské hranice.

Významným vládcem se stal císař Aurelianus (270-275), podařilo se mu obnovit jednotu imperia. Po svých slavných vítězstvích nad palmýrskou vládkyní Zenobií u Antiochie a u Emesy se stal oddaným ctitelem neporazitelného Slunce (Sol invictus) a jeho kult v Římě obnovil v podobě solárního henoteismu. Slunce v sobě obsahuje všechna božstva, ale nepopírá jejich existenci. Císař byl chápán jako zosobnění tohoto solárního boha, byl také prvním císařem, který byl titulován dominus et deus "pán a bůh", o jeho kult pečovalo v jeho chrámu kněžské kolegium.

Protože mi jde spíš o náboženské projevy, přenesu se přes zajímavé období Diokleciánovy vlády, přes období nástupnických bojů po jeho odstoupení v roce 305. V době Diokleciánově a jeho nástupců byla křesťanská církev, tehdy už velmi vlivná, nejvíc pronásledována. Ale pronásledování nemělo žádné úspěchy. V roce 311 byl císařem Konstantinem Velikým vydán toleranční milánský edikt, který křesťanství povoloval, nadále už nebylo ilegální a navíc se těšilo zřejmé císařově podpoře. Když roku 337 zemřel, ujali se vlády jeho synové, ale ve stejném roce došlo při vzpouře vojska k vyvraždění celé jedné vedlejší linie Konstantinovy rodiny. Vláda Konstantinových synů antickým tradicím nepřála a preferovala křesťanství.

Jedinou postavou vymykající se z nastupující nadvlády křesťanství je císař "odpadlík", Julián Apostata, synovec Konstantinův, který se zachránil při vraždění ostatních příslušníků rodiny, ale o jeho pohnutém životě i jeho náboženském přesvědčení i jeho spisech vám napíšu v příštím příspěvku.

Češka J. (2000): Zánik antického světa, Praha

Vánoce 4 - božské slunce

Něco o římském bohu slunce...

Sol byl římský bůh slunce, vytvořený podle řeckého boha Hélia. Jméno znamená slunce a jeho kult se do Říma dostal poměrně pozdě a také se pomalu šířil. V nejstarších dobách Římané slunce ani měsíc nepovažovali za zvláštní božstva, zbožštili je až pod řeckým vlivem. Měl chrám na Quirinálu, kde také roku 293 př.n.l. zřídili první sluneční hodiny. Dalším jeho chrámem byl chrám v cirku pod Aventinem, protože byl zpodobovám jako vozataj řídící čtyřspřeží a byl tak ochráncem vozatajů a jejich soutěží. Uznávala se jeho vševidoucnost, proto mohl varovat před spikleneckými úklady, varoval údajně před Caesarovou vraždou.

Později v helenistickém období pod vlivem šířících se východních kultů, zejména perského boha světla Mithry, dosáhl mnohem větší popularity. Je zpodobovám už na mincích z Antoniovy a Octavianovy doby. Císař Nero se snažil hrát si na ztělesněné slunce a dal si postavit kolosální sochu se svým portrétem, ale tu dal roku 69 předělat na sochu boha slunce císař Vespasianus. Později se císařové snažili boha slunce nadřadit nad všechny dosavadní bohy, postavit ho do čela panteonu a udělat z něho ochránce císařské moci. (Něco o nejvýraznějších šiřitelích kultu boha slunce na císařském trůnu tedy bude v následujících příspěvcích)

Římská říše byla v té době velice rozsáhlá a zahrnovala národy s různým náboženským smýšlením. Je poněkud zavádějící a k Římanům nespravedlivé, když se dovídáme jen o pronásledování křesťanů bez znalosti souvislostí. Římané byli k jiným náboženstvím v rámci své říše docela tolerantní, bylo jen potřeba, aby všichni vzdávali příslušnou úctu státem uznávaným božstvům a také císaři, který už v tu dobu postupně nabíral božské atributy a měl svůj kult.

I z toho ovšem mohla být udělena výjimka, tu měli například Židé, a nepřišli o ni ani po prohrané válce. Proto také křesťanům na počátku, pokud byli chápáni jako součást židovství, pronásledování nehrozilo. Když začali být chápáni jako něco odlišného, zarážela právě jejich neochota podílet se na státním kultu a jejich tajné shromažďování se. Jevili se prostě jako politicky nespolehliví zastánci nové pověry. Kdoví co na svých tajných schůzkách provádějí? A taky se na ně daly svést různé pohromy, které stát postihly, protože odmítali za jeho zdar se modlit a obětovat ochranným božstvům. Ti císařové, kterým na říši noc nezáleželo, se většinou o pronásledování křesťanů nestarali. Paradoxně to byli právě ti nejlepší, kterým opravdu šlo o blaho státu, kteří se k nim chovali nejtvrději a snažili se je vymýtit.

Vidím, že jsem poněkud odbočila od tématu a začíná mi to moc narůstat, proto teď skončím. Pokračování příště.

Češka J. (2000): Zánik antického světa, Praha
Prudký M. (2000): Zvláštní lid Páně, křesťané a židé, Brno
Zamarovský V. (1982): Bohové a hrdinové antických bájí, Praha
Ottův slovník naučný, heslo Sol

Vánoce 3 - Saturnálie

Včera jsem se věnovala debatě u předchozího příspěvku. Docela mě vyčerpala, takže dnes jen krátce. Ale přece jen se k ní ještě pár slovy vrátím. Je mi líto, že takoví militantní držitelé "svatých pravd" dělají svému náboženství a většině jeho tichých přívrženců medvědí službu. Prosím čtenáře, neházejte všechny do jednoho pytle kvůli příliš hlasité menšině.

Dalším mým včerejším počinem byl autoportrét didactyla. Je umístěn ve Šňůrově galerce bloggerů.

Ale zpět k tématu. Dnes chci napsat něco o Saturnáliích.

Saturnus je starý římský bůh setby a rolnictví, těšil se od nejstarších dob velké vážnosti a úctě. Římané ho považovali za zakladatele "zlatého věku lidsta", kdy jejich předky naučil obdělávat půdu, pěstovat obilí a sázet ovocné stromy, budovat města a řídit se zákony, které lidem sám daroval. Největší chrám měl na Foru před vchodem na Kapitol, podle tradice už od roku 489 př.n.l., později několikrát přestavovaný, naposledy 30 př.n.l., osm jeho iónských sloupů můžeme ještě vidět. Ve sklepeních tohoto chrámu byla uchovávána státní pokladna "aerarium Saturni".

Na paměť blaženého prvotního věku pod Saturnovou vládou slavili v Římě svátky, které začínaly 17. prosince a trvaly zpočátku tři, později až pět dnů. Po oběti v Saturnově chrámu byl všem shromážděným podáván oběd, všichni se mohli podle libosti najíst a napít. Ve svátečních dnech, kdy i úřady měly volno, pak každý  hostil svoje přátele, hostitel podaroval své hosty, ti zase nesměli přijít na  hostinu s prázdnou. Původně byly dárkem voskovice a malé figurky z pálené hlíny, později se stalo módou dávat nákladnější dary a boháči se navzájem předháněli. I klienti byli povinni přinést svému patronovi dárek a často se nutili do výdajů, které si nemohli dovolit, jen aby si svým dárkem patrona naklonili. (Zdá se, že ani v tomto ohledu není nic nového pod sluncem). Patron byl povinen je také podarovat. I císařové dávali dary svým příbuzným a přátelům, leckdy to byly věci nesmírné ceny, ale někdy to vyřešili pomocí dárků nepatrné hodnoty, doprovázených lístkem s žertovným dvojsmyslným textem nebo narážkou. (I vánoční vtípky zřejmě mají dlouhou tradici).

Po celou dobu Saturnálií si nikdo neoblékal tógu, symbol svého výsadního společenského postavení. Nejvíc se na svátky těšili otroci, protože alespoň jeden den se zbavili svého otrockého postavení a měli volno, uléhali na lehátka v jídelně a jejich pánové je obsluhovali, mohli je zkritizovat a dokonce si z nich ztropit žerty. (No nevím, být otrokem, tak bych si to asi dost rozmyslela, mohlo by se mi to asi v dalších dnech nevyplatit, ale to zřejmě taky záleželo na vzájemném vztahu i v jiných dnech než o svátku). Pánům to mělo připomínat "zlatý věk", kdy si byli všichni rovni.

Zamarovký V. (1982): Bohové a hrdinové antických bájí, Praha
Ürögdi G. (1968): Tak žil starý Řím, Praha

Vánoce 2

Vánoce, jak vidno z předchozího, mají hned několik rovin.

Různé dodnes praktikované zvyky jsou pozůstatky hodně starých náboženských praktik z pravěkých náboženství Evropy. Leckdy je už určení nesnadné a protože tato oblast není zrovna něco, co bych znala, poprosila jsem o pomoc své kolegy, kteří mají v dvoukombinaci také etnologii nebo etnografii spolu s religionistikou, požádala jsem je o literaturu. Ale i tak samotný fakt, že zvyky, které tu byly před příchodem křesťanství, toto náboženství na normativní úrovni přežily, je zajímavý. Žité náboženství má prostě větší setrvačnost a podobá se spíš jazyku. Do této kategorie patří z těch široce užívaných symbolů Vánoc i vánoční stromeček a jmelí.

Další rovinou jsou antické svátky, které byly církví vědomě použity. Skoro by se dalo říci, že předlohou dnešních Vánoc jsou v prosinci slavené, několik dní trvající  Saturnálie s obyčejem dávání dárků, hodováním a navštěvováním přátel. S antikou také souvisí umístění Vánoc v kalendáři na původní římský svátek dies natalis Solis invicti "narození neporaženého slunce", slavený 25.12., svátek spojený s kultem císařů. K přeznačení svátku došlo ve čtvrtém století našeho letopočtu, kdy se křesťanství stalo rozhodujícím náboženstvím říše.

Další rovinou jsou legendární příběhy o Ježíšově narození, a to jak v kanonických evangeliích (připomínám, že máme hned dvě zcela odlišné verze), tak v novozákonních apokryfech v evangeliích Ježíšova dětství.

A následně rozpracovávání jejich motivů právě v rovině žitého náboženství, velice oblíbené betlémy, různí zpívající andělé, pastýři, jesličky v chlévě se zvířaty kolem, svatá rodina, malé robátko Ježíšek, betlémská hvězda, tři králové, jejich dary, vraždění neviňátek, útěk do Egypta.

Ke křesťanským zvyklostem patří také adventní doba, půst na Štědrý večer, sváteční jídla postního charakteru – ryba a podobně.

Snad na sám začátek vánočního putování bych dala otázku našeho počítání letopočtu, samo stanovení roku Ježíšova narození totiž bylo špatně, a dá se zpětně těžko spočítat, zatím nejpravděpodobnější výpočty podle biblických indicií (pořád bychom měli brát v úvahu jejich legendární charakter), ukazují na to, že se Ježíš narodil asi v roce 7 př.n.l. Tady vám raději předhodím kapitolu o astronomii a biblických datech z Grygarovy knihy.

Příště něco o těch dárcích (nebojte se, o supermarketech to rozhodně nebude).

P.S. Kombajne, budu si rychle muset vymyslet nějaké téma, které by většinu z vás dostatečně nadzvedlo, ba naštvalo (jinak hrozí, že mi narostou andělská křídla, a uznejte, že představa obézního postaršího anděla je opravdu směšná, navíc je to nuda). Prosím, napište mi nějaké takové.

P.P.S. Sue měla nachystané nějaké provokativní otázky, prosím, sem s nimi.

Vánoce 1

Začnu tím, že se omluvím. Rozhodně nejsem takový zlouš, jakého ze sebe dělám.

Vánoce mám moc ráda. Přesto, že už dávno nejsem dítě, vždycky znova se na ně těším. Byly u nás možná přece trochu jiné, jsem totiž dcera evangelického faráře, takže u nás nenaděloval dárky Ježíšek ani žádná jiná nadpřirozená postava, taky jsem nepěstovali žádné věštebné praktiky spojené se Štědrým večerem. Ale stromeček jsme měli, vlastně hned dva veliké stromy, jeden v kostele a jeden doma na faře, cukroví jsme pekli v míře veliké, protože ve sboru se taky poslední adventní neděli konala dětská vánoční besídka, všechny děti z nedělní školy dostaly malý dárek, většinou nějakou knížku, a taky balíček cukroví. Kdo z rodiny byl schopen trochu zpívat, ten s pěveckým sborem nacvičoval vánoční písně, které potom byly zpívány na vánočním koncertu a taky při slavnostních vánočních bohoslužbách. Tatínek měl od začátku církevního roku (tady vysvětlení (vůbec vysvětlení věcí, které byste nemuseli vědět, budou v závorkách): církevní rok začíná první adventní nedělí, 4 neděle před vánočními svátky, letošní první adventní neděle připadne na 30.11.)) plné ruce práce, protože se na všech stranách něco nacvičovalo, organizovalo, chystalo a množství bohoslužebných shromáždění a také potřebných kázání, silně narostlo. I pro faráře jsou vánoce nejpracovitější část roku, nejen pro obchodníky a účetní. I přes toto zvětšené množství práce a chvatu byla u nás vždycky pohoda a všichni jsme se z Vánoc radovali. Vánoce jsou prostě krásné svátky. Jeden odkaz, abyste si mohli počíst:
http://www.stripky.cz/svatky/vanoce/seznam.html

Ale zpět k mým výhrůžkám. Pro začátek si pomůžu znovu něčím osobním, nezlobte se na mne, příště už se pokusím být zase střízlivý religionista.

Nejenom můj tatínek, i můj synovec je farář, teď na sboru episkopální církve v Nové Anglii. Když nám loni posílal vánoční pozdrav, byl na tom zdravotně můj tatínek už opravdu hodně špatně. Synovec kromě přání dědečkovi a babičce také humorně popsal svoje adventní pracování, byl na svém novém působišti první Vánoce, takže měl i z tohoto důvodu trochu trému. A mimo jiné psal: "Chystám teď několik vánočních kázání, budu asi kázat na některé z osvědčených textů Iz53, Lk2,1-20 a Mt1,18-2,18. Copak můžu přijít a říct těm milým lidem, že Vánoce jsou vlastně pohanské svátky zimního slunovratu, že se začaly slavit až ve čtvrtém století, aby překryly tradici, která se nedala překonat, že je to vlastně politická objednávka, a v každé části říše bylo proto stanoveno jiné datum? A mohu prozradit, že si jsem sice skoro jistý historicitou Ježíšovou, ale zrovna tak jsem si skoro jistý, že datum narození neodpovídá nejenom dnem, ale ani rokem, že taky nevím, kde se narodil, ale skoro jistě ne v Betlémě. Že vůbec o jeho pozemském životě mám jen zprávy o generace pozdější zapsané z útržků vzpomínek ve třech různých teologických provedeních pro různé cílové skupiny posluchačů, tři různé helenistické biografie, které jeho postavu stylizují pokaždé jinak? To těm lidem prostě nemohu udělat."
A dovolím si uvést část své odpovědi: "Nemyslím si, že by mi to vadilo. Věříme, že ten historický Ježíš, o kterém toho mnoho nevíme, je zároveň Christos (řecky, hebrejsky mášiach, doslova Pomazaný, ve smyslu Vyvolený Boží), jeho příchod slavíme, a on k nám přichází přece každý den v lidech kolem nás  Mt25,35-40."

Tolik osobní vzpomínky a vyznání, od zítřka rozbory.

Vánoce?

Začaly se na blozích (Trillian a Maja)  objevovat příspěvky s tématem Vánoc. Je to samozřejmě zajímavé téma i z hlediska religionisty, ale prostě nevím, nevím. Napište mi, prosím, jestli chcete podstoupit mučení spočívající v odstranění vám milých mýtů. A pokud přece jen ano, jestli se toho nemám raději ujmout hned, abyste to pak mohli do Vánoc spokojeně zapomenout a z kouzla Vánoc se znovu nerušeně těšit. Pokud si nimrání ve vánoční tématice nepřejete, dejte to hodně jasně najevo, a já se v poklidu budu věnovat jiným tématům.

Mýty se svolením

Je zajímavé, jak jsme si všichni svorně uvědomili, za co bloguje, jeho autorovi Arthurovi, ale také eLKovi a v neposlední řadě 41200-alias networovi, vlastně vděčíme. A k tomu uvědomění nás přimělo jen to, že jsme chvíli neměli to, co jsme si už zvykli považovat za nedílnou, samozřejmou součást našeho života.

Milí přátelé, naprosto nic z toho, co užíváme, není samozřejmé, všechno je vlastně dar, jen my často zapomínáme poděkovat.

Ale dnes chci směrovat své děkuji ještě na jednu adresu. Když jsem začala svůj blog psát, začala jsem také přepisovat texty z knihy Mýty staré Mezopotámie. Vím, že se vám líbily, ale postupně jejich řada narůstala, a moje svědomí pořád víc a víc černalo. Až jsem se nakonec odhodlala a autorům, překladatelům, napsala a poprosila je o svolení mýty publikovat. Nedovedete si ani představit, jak jsem se bála, musela jsem vystoupit ze své pohodlné anonymity. Cítila jsem se asi tak, jako domácí švadlenka, která si občas něco pro sebe spíchne, a najednou se ve svém amatérském výtvoru má ukázat ve věhlasném módním salonu. Ale prof. PhDr. Blahoslav Hruška, DrSc., překladatel sumerských mýtů a autor a spoluautor několika dalších knih, na které jsem odkazovala, mi napsal, a to svolení mi dal. Myslím, že i za Vás mu dlužím velikánské poděkování.

Proměna kultu předků v poexilním Izraeli

Ještě jsem měla nachystané pokračování kultu předků v náboženství Izraele.

Doufám, že dušičková nálada už trochu odezněla, abyste se necítili příspěvkem dotčeni.

Bude totiž o tom, jak se kněžská koncepce exkluzivního monoteismu vypořádala s vžitým kultem předků jako bytostí božské podstaty jak byl praktikován v době před exilem.
V nové teologické koncepci už vedle jediného boha nebylo místo pro žádné blahodárné ochránce lidí v jakékoliv podobě, ani v podobě zbožštěných zemřelých předků. Všechny idoly měly zmizet ze všech úrovní praktikovaného náboženství, z chrámového kultu i z privátního, žitého náboženství. Božská pocta a oběti patří jen Jahvemu, první dvě přikázání Dekalogu Ex20 jsou naprosto striktní, je zakázáno zpodobování a ctění čehokoliv, co by mohlo být Jahvemu konkurencí, ale ani on sám nesmí být zpodobován a jeho jméno je tabuizováno. V exilním období také vzniká víra ve vzkříšení z mrtvých, které na konci věku, v eschatologickém čase, způsobí sám Jahve svým duchem Ez37,1-14. Není už tedy třeba starat se o potřeby mrtvých, naděje pro ně je definována novým způsobem. Vžité způsoby ctění zemřelých předků se tak dostaly do rozporu s oficiální linií poexilního náboženství. Doklady o tom, že se vžité způsoby nedařilo eliminovat, jsou patrné z polemik v knize Dt14,1 a některých prorockých pasáží (Iz8,19; Jr16,5-8; Ez43,7), pocházejí tedy zhruba ze 6.století př.n.l., ale doklady o životnosti kultu předků pocházejí dokonce ještě z pseudoepigrafické literatury, zhruba ze 2.století př.n.l. (Sir30,18 Tob4,17). Protože se kult předků nedařilo vymýtit a kontrolovat, jak se lidé doma chovají, bylo i tehdy těžko možné, bylo potřeba na věc vyzrát jinak, změnit taktiku a kult předků znovu zabudovat do oficiálního náboženství, ale teologicky ho přepracovat tak, aby novému monoteistickému pojetí vyhovoval. Tuto reinterpretaci kultu předků můžete poobdivovat v Gn12-50. Jsou to známé příběhy patriarchů, praotců Izraele, Abrahama, Izáka, Jákoba a Josefa. Tyto postavy jsou typickými mytickými předky. Mytické předky mají snad všechny staré náboženské kultury. Řada starozákoníků se shoduje na tom, že Gn12-50 představují pozdní převyprávění nejstarších příběhů Izraele, paradoxně jsou nejmladší redakční vrstvou Tóry a byly k legislativním látkám v 2-5 knize Mojžíšově připojeny teprve dodatečně v poexilním období. Je to zpracování látek starých, o jejich podobě před redakcí ovšem nevíme skoro nic, jen z ohlasů a narážek v jiných starozákonních knihách. Vyprávění o praotcích se žánrově zcela odlišuje od zbytku Tóry, spíš by se dalo přirovnat k ságám, patří spíš k tomu, co bychom mohli nazvat lidovým náboženstvím. S největší pravděpodobností jeho původní podoba byla spjata právě s kultem předků. Předkové získávají hodnotu jako postavy hodné následování tím, že právě tito mýtičtí předkové jsou převyprávěni jako dokonalí ctitelé jediného boha Jahveho, lidé jím ve svém životě vedeni a chráněni, ti, s kterými sám Jahve uzavřel smlouvu. Přitom se má za to, že právě zmínka o smlouvě s praotci je pozdní a je dodatečnou projekcí podle sínajské smlouvy s Mojžíšem Ex24. Některé prvky kultu předků bylo ovšem třeba zcela nemilosrdně zesměšnit. Svědčí o tom už uvedený oddíl Gn31,19-35, kde Ráchel otci ukradne idoly předků a znesvětí je naprosto nepopsatelným způsobem, sedne si na ně, navíc v době svého krvácení, kdy je kulticky nečistá, prostě hrůza, nic horšího se idolům snad ani nemůže přihodit. Tak jsou terapim, sošky předků, ve vyprávění zbaveny jakékoliv posvátnosti. 

Poexilním redaktorům Tóry se jejich pokus o reinterpretaci kultu předků dokonce nadobyčej vydařil, nejenom, že se tak zbavili nebezpečného modlářství, ale z praotců se na další tisíciletí staly vzory víry v jediného boha. Jsou svorně uctíváni ve všech třech monoteistických náboženstvích, tedy ve velké části dnešního světa.

Nezbývá než staré teology kněžské redakce Tóry upřímně obdivovat.

Antalík Dalibor: Proměny kultu předků v náboženství Izraele in Bělka Luboš – Kováč Milan (eds) Normativní a žité náboženství, 1999, Brno – Bratislava

nepravidelné tiché chvíle na práci a meditaci

Měl by se tu dnes objevit rozvrh na další týden...

Ti, kteří mne znají, už ví, že kromě studia religionistiky a pečování o maminku taky pracuji jako OSVČ, sice to teď nemůže být na plný úvazek, ale práce mám na dané podmínky až dost. A s chorobičkami se všechno zdrželo. Zaplavil mne pocit absolutního nestíhání, mé neschopnosti a nesmyslnosti všeho konání. Takže nezbývá než se do práce pořádně dát, s pocitem se vyrovnat a smířit. Budu se tedy na blogu vyskytovat nepravidelně, jak mi čas dovolí. Mějte se tu zatím hezky! (vím, že budu mít určitě absťák, no prostě, hrozná závislost)

Todos Santos

Pravděpodobně jste se v tomto týdnu vydali na hřbitov, abyste dali květiny na hroby svých blízkých, případně zapálili svíčky.

Jak se slaví Todos Santos a Día de los Muertos v Latinské Americe?

Je to jeden z nejoslavovanějších svátků, je příkladem kombinace předkolumbovských rituálů a katolických obřadů. Trvá skoro týden a prostřednictvím veřejných i rodinných obřadů se mohou setkat zemřelí členové rodiny s pozůstalými a obnovit tak rodinné společenství. Každá domácnost věří, že duše zemřelých odešly na cestu do podsvětí. Cesta duší dobrých lidí bývá přímým a úzkým přechodem do jiného světa, cesta duší nedobrých lidí vede po širokých, ale složitých stezkách. Všichni nakonec dorazí k hluboké řece, kterou mohou duše přejít jen s pomocí psa, který je přenese na druhý břeh. Všichni živí sdílejí přesvědčení, že kvalita jejich života závisí také na tom, jak se chovají ke svým mrtvým, je třeba jim věnovat náležitou úctu, oběti a vzpomínku. Proto jsou připravy i průběh Dušiček komplikovanou záležitostí. V dekoraci rodinných i hřbitovních oltářů nesmí chybět květy měsíčku, které si ve většině domácností pěstují sami výsevem uprostřed srpna, aby koncem října byly v plném květu. Počátkem října je třeba rozhodnout o nezbytných financích a nákupu na bohatou dekoraci rodinného oltáře, hrobů a na uspořádání obřadní hostiny. Největší důraz se klade na přípravu speciálních pokrmů pro zesnulé. Peče se chléb, zavařuje se ovoce, z cukru se vyrábějí malé lebky a ze semínek dýní, zavařených jablek, hrušek nebo kdoulí se modelují lidské figurky, ty jsou pak dekorací oltářů a hrobů. Na oltáři jsou kromě potravin také destiláty a jiné nápoje, květiny, oblečení i šperky, obrázky a sošky. Je prostřeno k nádherné slavnosti a hostině duší zemřelých. Pro duše je třeba vyznačit cestu domů, cesta je tvořena okvětními lístky měsíčků pokropených svěcenou vodou. Předpokládá se, že zemřelí přicházejí od 31.10 kolem třetí odpoledne až do 1.11 do devíti večer, podle toho, jakou smrtí zemřeli. Až jsou všichni zemřelí zpátky ve svých původních domovech, bývá místnost s domácím oltářem a hostinou pro zemřelé až do rána uzavřena, aby si mohli nerušeně užívat. Pak se zemřelí vydávají zpět na hřbitov a společně se svými živými příbuznými slaví. Zhruba osm hodin na hřbitově hraje kapela. Nakonec se rozsvěcují svíce a rozezvučí kostelní zvon, který doprovází duše mrtvých na zpáteční cestě do hrobů.

Carrasco D. (1999): Náboženství Mezoameriky. Kosmovize a obřadní centra, Praha

pauza

další příspěvky až po přestěhování systému bloguje na nový server, pravděpodobně dnes večer.