Vesta

Bohyně Vesta, ochránkyně římského státu

Celý článek

Puteal

Vybírám tedy heslo puteal: Ve starověkém Římě obezděné chráněné místo po zásahu bleskem. Každý blesk , který dorazí k zemi, vyžaduje hrob a úctu jako zemřelý. Půda poškozená bleskem byla schována do tohoto čterhranného přísřešku bez střechy a na místě byla obětována ovce. Člověk sežehnutý bleskem byl pohřben na místě. Zvyk je starobylý, údajně zavedený králem Numou. Jen k osvěžení historických znalostí, král Numa Pompilius byl legendární druhý římský král, podle tradice vládl 715-673 př.n.l. V pozdější tradici se mu připisuje zavedení nebo reformování mnoha náboženských rituálů i právních postupů.

Bořek Neškudla: Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova, Libri, Praha 2004

Fanatici

Podle slovníku cizích slov: fanatik – člověk vášnivě pro něco zaujatý, vášnivý horlitel, vášnivý a nesnášenlivý zastánce (nějakého názoru, stanoviska apod.)
Podle etymologického slovníku: fanatik – slepě oddaný příznivec. Původ slova z latinského fanum – svatyně, bohu zasvěcené místo

V Římě se fanatici nazývali kněží, zejména cizích božstev, např. Isidy, Kybely. Protože jejich kult připadal Římanům divoký a vášnivý, přenesl se tento vedlejší význam později do dalších jazyků.

Fanum – místo pro posvátné úkony, místo posvěcené pontifiky pro konání náboženského obřadu nebo vystavění svatyně. Jako fanum mohl být označen i strom zasažený bleskem, ale také to byla místa na fóru, kde byla umístěna lehátka pro bohy při společných hostinách. Nezasvěcené věci, tedy ty, které nejsou fanum, byly označovány jako profanum. Pontifikové mohli zasvěcené (res fanatica) odsvětit a udělat je tak světskými (res profana).

Lumír Klimeš: Slovník cizích slov, SPN, Praha, 1981
Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, Leda 2001
Bořek Neškudla: Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova, Libri, Praha 2004

starověká gnóze

Teď jsem se chvíli odmlčela. Je poslední týden zkouškového období a ještě docela dost práce zbývá odevzdat.

Ale přitom jsem našla moc pěkný odkaz na základní přehled starověké gnóze, zpracovaný kolegou Davidem Zbíralem, tak vám ho tady předhodím, abyste si taky mohli počíst.

Pesimismus antiky

Jak vypadala představa světa v antice, vytvořená Aristotelem a helénistickými astronomy?

Země byla koule v prostoru uprostřed systému soustředných pohyblivých sfér. Prvním obalem byla zemská atmosféra sahající k měsíci. Za měsícem byly sféry slunce a pěti planet a za nimi osmá sféra složená z ohnivého éteru, nejčistšího z hmotných prvků. Ta se denně otáčela kolem země a nesla stálice. Celá tato struktura byla chápána jako výraz božského řádu, krásná a hodná uctívání, živá nebo alespoň utvořená žijícím duchem.

Všechny části byly sice vzájemně propojené, ale s různou vnitřní hodnotou. Za měsícem neproměnlivá nebesa s pohybujícími se hvězdami, pod měsícem, na zemi, panství náhody, proměnlivosti a smrti. Země jako shluk chladné, těžké, nečisté hmoty. V průběhu času se rozpor mezi oběma částmi stále prohluboval, rostlo pohrdání ke všemu pozemskému.

Lidé si uvědomili zanedbatelné rozměry země vzhledem k rozlehlosti vesmíru a  moralisté všech odstínů toho začali využívat jako podklad pro kázání o marnosti lidských tužeb. Jak napsal právě Marcus Aurelius, tak jako země je bodem v nekonečném prostoru, tak i lidský život je bodem v nekonečném čase:
Jak skrovný dílek bezmezného a bezedného času je každému z nás přidělen! Okamžik, a zmizí ve věčnosti. A jak skrovný díl vesmírné pralátky! Jak skrovný zlomek vesmírné duše! Na jakém kousíčku zemského celku se to plazíš! 12,32.
Lidské činy jsou nejenom nedůležité, ale také v jistém smyslu neskutečné, časté je přirovnání světa k jevišti a lidí k hercům nebo loutkám. Jinde popisuje celý náš vjemový život jako sen a blouznění. Podobné tóny se ozývají v Plotínovi a jeho prostřednictvím přešel tento pesimismus do novoplatonismu, křesťanského i pohanského. Všichni věděli spolu s Platonem, že sublunárním světem obchází zlo, ale zpočátku nikdo z nich neodsoudil kosmos jako celek.

Celek kosmu mohl být nazván zlem jen v kontrastu s něčím neviditelným Dobrým vně a mimo kosmos, z radikálního dualismu vyplývá transcendence. Stoicismus nic takového nezná, v platonismu je vztah mezi viditelným kosmem a světem idejí vztah závislosti, ne protikladu. Tam, kde se kosmos staví do protikladu s Bohem, jsou následující tři možnosti jeho chápání:

1) jako hmota, látka nestvořená Bohem a odporující jeho vůli
Pojem látky-hmoty jako nezávislého principu a pramene zla přisuzují už Pythágorovi, pak Platonovi a později nejvýrazněji v novopythagorejství.

2) jako Osud, který vykonávají planetární démoni, strážci Sedmi bran, které oddělují svět od Boha
Tato představa pochází zjevně z Orientu. Strážci bran jsou potomci babylonského kultu planetárních bohů, kteří se proměnili ve zlovolné démony. Od prvního století jim autoři přiznávají schopnost škodit, u gnostiků jsou to archontes, v listu Efezským kosmokratores, v hermetických spisech Sedm vládců, jejichž vláda se nazývá Osud, obávali se jich pohané i křesťané, jak dosvědčuje Órigenés i Augustinus.

3) jako osobní princip zla, pán tohoto světa a v některých verzích jeho stvořitel
Tento třetí názor je ozvěnou perského dualismu se svárem mezi Ormuzdem a Ahrimanem. Zatímco podle perské a manichejské víry je svět divadlem souboje dobrého a zlého boha, křesťanská, gnostická a hermetická podoba nauky svět obvykle představuje jako naprosto propadlý Zlému. Pro většinu gnostiků je nemyslitelné, že by takový svět mohl stvořit svrchovaný Bůh, je tedy sestrojen podřadným demiurgem, buď nevědomým démonem nebo hrubým a nemyslícím Bohem Starého zákona nebo ho vytvořili andělé při vzpouře proti Bohu.

Řecké tradici je skutečný hypostazovaný Ďábel zcela cizí. Přišel na Západ přes judaismus, který proměnil Satana z Božího vykonavatele v Božího protivníka. Vlna kosmického pesimismu je patrná již v gnostické tendenci v díle Pavlově, pak stále výrazněji od druhého století.

Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě, Praha, 1969
Dodds Eric Robertson: Pohané a křesťané ve věku úzkosti, Praha, 1997

kousíček z Marca Aurelia

Daří se mi dnes nějak nanicovatě a ani nevím proč, jaksi mne vůbec nic nebaví a zlobím se proto na sebe. Takže se pokusím sama sebe přesvědčit Marcem Aureliem Hovory k sobě 8,40 (a třeba se Vám to bude taky někdy hodit):

Zhostíš-li se své domněnky, že tě to nebo ono trápí, sám se octneš v dokonalém bezpečí. "Ale kdo je to 'sám'?" – Rozum! "Ale já nejsem rozum." – Budiž! Nuže ať tedy rozum netrápí sám sebe! A vede-li se špatně některé jiné tvé části, jen ať sama o sobě vysloví své mínění!

Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě, Praha, 1969

Odpadlík nebo reformátor?

Slíbila jsem příspěvek o císaři Juliánovi Apostatovi, který se po nastoupení na trůn ukázal jako odpadlík od křesťanské víry a reformátor, který se pokusil znovuobnovit a reformovat pohanské kulty. Ale našla jsem moc pěkný článek Pavla Housera ze ScienceWorldu ze dne 5.5.2001 Soumrak antického světa, který o této problematice pojednává  a obsahuje mnoho dalších odkazů pro zájemce o problematiku.

http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C1256CB8004086B3C1256A620043D643

Jinak doporučuji už zmiňovanou knihu

Češka J. (2000): Zánik antického světa, Praha

Císařové a kult Slunce

Nejdřiv chci váženému čtenářstvu sdělit, že se mne hned tak nezbaví. Míním psát tak dlouho dokud nevyčerpám všechna dostupná témata, což samozřejmě nemůže být nikdy.

Takže buď do své úplné neschopnosti nebo do zániku systému bloguje nebo skončím kvůli jiné podobné přírodní pohromě.
Někdy si ovšem vyberu oddychový čas kvůli práci, nemoci, lenosti a jiným závažným důvodům.

Ale vážně: chci vám poděkovat, že jste moje místo útočištné, nebýt blogu a vás, čtenářů, už bych se doma při ošetřování pravděpodobně docela pomátla na rozumu, je to děsně stresující, a bude hůř.

V tomto příspěvku budu pokračovat ve svém vyprávění o kultu božského Slunce. Jedním ze zajímavých císařů, ctitelů Slunce, byl bezpochyby císař Heliogabal (218-222 n.l.). Císař, původním jménem vlastně Varius Avitus Bassianus, přijal jméno boha El gabala, jehož byl veleknězem v syrské Emese. Svého boha nadřadil Jupiterovi, dal mu jméno Deus Invictus El Gabal a postavil mu na Palatinu nádherný chrám. Svou roli hráli zasvěcenci, ale bližší podrobnosti o způsobu zasvěcování se nezachovaly, víme jen, že po smrti odcházeli do říše věčného Slunce. Císař zachovával předovýchodní zvyky, zákaz vepřového, obřízku, nosil syrské oblečení. Počínal si výstředně, znevažoval senát, různé jeho zvrácenosti popsal historik Aelius Lampridius. Císař se nakonec pokusil zbavit vraždou adoptovaného Alexandra Severa, svého bratrance. Tím se znelíbil pretoriánům a tak ho i s matkou 11.3.222 zavraždili a mrtvoly hodili do Tibery. Jeho nástupce se v uctívání svého solárního božstva značně zmírnil, jeho vláda se počítá k lepším, ale i tak byl roku 235 při spiknutí ve vojsku zavražděn.

Po roce 235 se během půlstoletí vystřídalo 22 císařů a další pěkná řádka samozvanců. V říši vládl docela chaos, vpády cizích kmenů na římské území se staly častým jevem a římská armáda byla neschopná bránit říšské hranice.

Významným vládcem se stal císař Aurelianus (270-275), podařilo se mu obnovit jednotu imperia. Po svých slavných vítězstvích nad palmýrskou vládkyní Zenobií u Antiochie a u Emesy se stal oddaným ctitelem neporazitelného Slunce (Sol invictus) a jeho kult v Římě obnovil v podobě solárního henoteismu. Slunce v sobě obsahuje všechna božstva, ale nepopírá jejich existenci. Císař byl chápán jako zosobnění tohoto solárního boha, byl také prvním císařem, který byl titulován dominus et deus "pán a bůh", o jeho kult pečovalo v jeho chrámu kněžské kolegium.

Protože mi jde spíš o náboženské projevy, přenesu se přes zajímavé období Diokleciánovy vlády, přes období nástupnických bojů po jeho odstoupení v roce 305. V době Diokleciánově a jeho nástupců byla křesťanská církev, tehdy už velmi vlivná, nejvíc pronásledována. Ale pronásledování nemělo žádné úspěchy. V roce 311 byl císařem Konstantinem Velikým vydán toleranční milánský edikt, který křesťanství povoloval, nadále už nebylo ilegální a navíc se těšilo zřejmé císařově podpoře. Když roku 337 zemřel, ujali se vlády jeho synové, ale ve stejném roce došlo při vzpouře vojska k vyvraždění celé jedné vedlejší linie Konstantinovy rodiny. Vláda Konstantinových synů antickým tradicím nepřála a preferovala křesťanství.

Jedinou postavou vymykající se z nastupující nadvlády křesťanství je císař "odpadlík", Julián Apostata, synovec Konstantinův, který se zachránil při vraždění ostatních příslušníků rodiny, ale o jeho pohnutém životě i jeho náboženském přesvědčení i jeho spisech vám napíšu v příštím příspěvku.

Češka J. (2000): Zánik antického světa, Praha

Vánoce 4 - božské slunce

Něco o římském bohu slunce...

Sol byl římský bůh slunce, vytvořený podle řeckého boha Hélia. Jméno znamená slunce a jeho kult se do Říma dostal poměrně pozdě a také se pomalu šířil. V nejstarších dobách Římané slunce ani měsíc nepovažovali za zvláštní božstva, zbožštili je až pod řeckým vlivem. Měl chrám na Quirinálu, kde také roku 293 př.n.l. zřídili první sluneční hodiny. Dalším jeho chrámem byl chrám v cirku pod Aventinem, protože byl zpodobovám jako vozataj řídící čtyřspřeží a byl tak ochráncem vozatajů a jejich soutěží. Uznávala se jeho vševidoucnost, proto mohl varovat před spikleneckými úklady, varoval údajně před Caesarovou vraždou.

Později v helenistickém období pod vlivem šířících se východních kultů, zejména perského boha světla Mithry, dosáhl mnohem větší popularity. Je zpodobovám už na mincích z Antoniovy a Octavianovy doby. Císař Nero se snažil hrát si na ztělesněné slunce a dal si postavit kolosální sochu se svým portrétem, ale tu dal roku 69 předělat na sochu boha slunce císař Vespasianus. Později se císařové snažili boha slunce nadřadit nad všechny dosavadní bohy, postavit ho do čela panteonu a udělat z něho ochránce císařské moci. (Něco o nejvýraznějších šiřitelích kultu boha slunce na císařském trůnu tedy bude v následujících příspěvcích)

Římská říše byla v té době velice rozsáhlá a zahrnovala národy s různým náboženským smýšlením. Je poněkud zavádějící a k Římanům nespravedlivé, když se dovídáme jen o pronásledování křesťanů bez znalosti souvislostí. Římané byli k jiným náboženstvím v rámci své říše docela tolerantní, bylo jen potřeba, aby všichni vzdávali příslušnou úctu státem uznávaným božstvům a také císaři, který už v tu dobu postupně nabíral božské atributy a měl svůj kult.

I z toho ovšem mohla být udělena výjimka, tu měli například Židé, a nepřišli o ni ani po prohrané válce. Proto také křesťanům na počátku, pokud byli chápáni jako součást židovství, pronásledování nehrozilo. Když začali být chápáni jako něco odlišného, zarážela právě jejich neochota podílet se na státním kultu a jejich tajné shromažďování se. Jevili se prostě jako politicky nespolehliví zastánci nové pověry. Kdoví co na svých tajných schůzkách provádějí? A taky se na ně daly svést různé pohromy, které stát postihly, protože odmítali za jeho zdar se modlit a obětovat ochranným božstvům. Ti císařové, kterým na říši noc nezáleželo, se většinou o pronásledování křesťanů nestarali. Paradoxně to byli právě ti nejlepší, kterým opravdu šlo o blaho státu, kteří se k nim chovali nejtvrději a snažili se je vymýtit.

Vidím, že jsem poněkud odbočila od tématu a začíná mi to moc narůstat, proto teď skončím. Pokračování příště.

Češka J. (2000): Zánik antického světa, Praha
Prudký M. (2000): Zvláštní lid Páně, křesťané a židé, Brno
Zamarovský V. (1982): Bohové a hrdinové antických bájí, Praha
Ottův slovník naučný, heslo Sol

Vánoce 3 - Saturnálie

Včera jsem se věnovala debatě u předchozího příspěvku. Docela mě vyčerpala, takže dnes jen krátce. Ale přece jen se k ní ještě pár slovy vrátím. Je mi líto, že takoví militantní držitelé "svatých pravd" dělají svému náboženství a většině jeho tichých přívrženců medvědí službu. Prosím čtenáře, neházejte všechny do jednoho pytle kvůli příliš hlasité menšině.

Dalším mým včerejším počinem byl autoportrét didactyla. Je umístěn ve Šňůrově galerce bloggerů.

Ale zpět k tématu. Dnes chci napsat něco o Saturnáliích.

Saturnus je starý římský bůh setby a rolnictví, těšil se od nejstarších dob velké vážnosti a úctě. Římané ho považovali za zakladatele "zlatého věku lidsta", kdy jejich předky naučil obdělávat půdu, pěstovat obilí a sázet ovocné stromy, budovat města a řídit se zákony, které lidem sám daroval. Největší chrám měl na Foru před vchodem na Kapitol, podle tradice už od roku 489 př.n.l., později několikrát přestavovaný, naposledy 30 př.n.l., osm jeho iónských sloupů můžeme ještě vidět. Ve sklepeních tohoto chrámu byla uchovávána státní pokladna "aerarium Saturni".

Na paměť blaženého prvotního věku pod Saturnovou vládou slavili v Římě svátky, které začínaly 17. prosince a trvaly zpočátku tři, později až pět dnů. Po oběti v Saturnově chrámu byl všem shromážděným podáván oběd, všichni se mohli podle libosti najíst a napít. Ve svátečních dnech, kdy i úřady měly volno, pak každý  hostil svoje přátele, hostitel podaroval své hosty, ti zase nesměli přijít na  hostinu s prázdnou. Původně byly dárkem voskovice a malé figurky z pálené hlíny, později se stalo módou dávat nákladnější dary a boháči se navzájem předháněli. I klienti byli povinni přinést svému patronovi dárek a často se nutili do výdajů, které si nemohli dovolit, jen aby si svým dárkem patrona naklonili. (Zdá se, že ani v tomto ohledu není nic nového pod sluncem). Patron byl povinen je také podarovat. I císařové dávali dary svým příbuzným a přátelům, leckdy to byly věci nesmírné ceny, ale někdy to vyřešili pomocí dárků nepatrné hodnoty, doprovázených lístkem s žertovným dvojsmyslným textem nebo narážkou. (I vánoční vtípky zřejmě mají dlouhou tradici).

Po celou dobu Saturnálií si nikdo neoblékal tógu, symbol svého výsadního společenského postavení. Nejvíc se na svátky těšili otroci, protože alespoň jeden den se zbavili svého otrockého postavení a měli volno, uléhali na lehátka v jídelně a jejich pánové je obsluhovali, mohli je zkritizovat a dokonce si z nich ztropit žerty. (No nevím, být otrokem, tak bych si to asi dost rozmyslela, mohlo by se mi to asi v dalších dnech nevyplatit, ale to zřejmě taky záleželo na vzájemném vztahu i v jiných dnech než o svátku). Pánům to mělo připomínat "zlatý věk", kdy si byli všichni rovni.

Zamarovký V. (1982): Bohové a hrdinové antických bájí, Praha
Ürögdi G. (1968): Tak žil starý Řím, Praha

Vaříme směsku s převládající příchutí

Takže skóre je nakonec 5 (Všehochuť) : 3 (Starý zákon). Mám to chápat tak, že budu psát, co mi zrovna napadne, co se mi kde bude zdát zajímavé, ale s převažujícím zaměřením k látkám Starého zákona a jeho okolí? To by myslím mohlo docela dobře fungovat. Taky vás bylo víc než pět, tak podle regulí naší fakulty nemusí být kurs rušen. Budeme tkát látku pestrobarevnou. Doufám, že neskončím tak neslavně jako Arachné.

Arachné byla vynikající tkadlenou uměleckých obrazů, její obrazy se všem líbíly. Ale sláva jí stoupla do hlavy a proto vyzvala k souboji v uměleckém tkaní samotnou bohyni Athénu. Zlí jazykové tvrdí, že ji v souboji jednoznačně předčila, ale Athéna její výtvor roztrhala a ze soutěže ji diskvalifikovala s nejapným odůvodněním, že si jako témata svých výtvorů vybrala příliš četná a pestrá milostná dobrodružství bohů, o kterých se nesluší ani šeptat, natož pak je výtvarně zpracovávat, (a asi tak, že byli všem divákům spíš k smíchu než ke zbožnému obdivu). Arachné takovýto čin bohyně považovala za nefér a na protest spáchala demonstrativně sebevraždu, pověsila se. Ale takové jednoduché řešení sporu se Athéně nelíbilo, Arachné proměnila na pavouka, který musí věčně viset a věčně tkát.

I bůh může mít v lásce smůlu

Vidím, že o anketu není velký zájem a jednoznačně vyhrává "piš, co ti napadne".

Proto teď přidám něco o trochu jiném stromu, Apollónovu vavřínu, kterým se věnčí vítězové. Ten je živoucím důkazem toho, že ani krásný a úspěšný mladý bůh nemusí mít vždycky štěstí v lásce. Apollón se totiž zamiloval do nymfy Dafné, dcery říčního boha Péneia. Zamiloval se proto, že si tropil žerty ze svého bratrance Érota a ten se rozhodl mu dokázat účinek svých střel z posmívaného zlatého luku. Apollóna k lásce vybídl svou střelou vzbuzující lásku a Dafné zranil naopak šípem, který lásku zabíjel. Dafné pak nechtěla o Apollónově lásce ani slyšet a přála si raději umřít než se stát jeho milenkou. Když viděla, že Apollónovi neuteče, poprosila svého tatínka, aby jí změnil podobu, to totiž vodní božstva uměla udělat. Její přání bylo splněno a stal se z ní Laurus nobilis, vavřín. Apollón pak na paměť své nešťastné první lásky přijal vavřín za svůj strom. Báj je krásně vylíčená v Ovidiových Proměnách.

Zbývá jen podotknout, že vavřín si necení jen vítězové soutěží v nejrůznějších oborech. Kousek vavřínu máme asi všichni doma. Jedná se totiž i o kuchyňské koření, známý bobkový list.
Až budete vařit, vzpomeňte na nešťastnou Dafné.

Ukaž se takový, jaký skutečně jsi

Vyplnění takového přání může být i nebezpečné.

Víme o tom z příběhu krásné thébské princezny Semelé, dcery krále Kadma a jeho manželky Harmonie. Do Semelé se totiž zamiloval sám Zeus, stala se jeho milenkou a čekala s ním syna. To se ovšem nelíbilo Héře, která byla děsně žárlivá, většinou oprávněně. Vzala na sebe podobu staré chůvy a Semelé navedla, aby si přála vidět milence takového, jaký je doma na Olympu. Semelé byla zvědavá, nejdřív Dia zavázala nezrušitelnou přísahou, že jí splní přání. A pak svoje přání vyslovila. Zeus se sice zděsil, protože věděl, že to může špatně dopadnout, ale nepovedlo se mu ji přesvědčit, aby od svého hloupého přání upustila. Objevil se tedy se všemi atributy své vlády, blesky a hromy, takže zapálil Kadmův palác, Semelé uhořela, ale před smrtí ještě porodila nedonošeného syna, pozdějšího boha vína Dionýsa. Zeus milence sice už nepomohl, ale synovi ano, nedonošený plod si nechal implantovat do stehenního svalu a tak ho donosil. Po druhém porodu ho dal na vychování Semelině sestře Íně, manželce orchomenského krále Athamanta. Héra se ovšem dozvěděla, že se Dionýsos narodil, a pěstounskou rodinu potrestala záchvatem šílenství, během něhož Athamantos zabil všechny svoje děti i manželku. Dionýsos vyvázl, protože ho Hermés odnesl do hluboké jeskyně k nýsským nymfám. Ty Dionýza vychovaly a také mu darovaly vinnou révu. Bůh ji pak daroval za dobré přijetí athénskému pastýři Ikariovi a naučil ho z révy vyrábět víno. Ale Dionýsův kult nebyl přijímán jednoznačně, kromě zuřivých příznivců měl i zapřisáhlé odpůrce. (Stejně je to ostatně dodnes)

Ach, ta krasavice

Když Prométheus naučil první lidi různým dovednostem, začalo se jim dařit tak dobře, že se přestali bát bohů.

A to už bylo i pro bohy dost na pováženou, Zeus se proto rozhodl, že lidi potrestá tím, že na ně sešle zlo. Nakázal Héfaistovi, aby utvořil ve své dílně krásnou dívku, pak do ní vdechl život a přikázal bohům, aby ji obdarovali. Bohové byli velkorysí a kromě vzácných darů jí nadělili i spoustu takových věcí, kterých se chtěli zbavit, všechno uzavřeli do pevné skřínky. Dívku pojmenovali Pandóra "vším obdařená" a Hermés ji odvedl na svět jako dar Epimétheovi, bratru Prométhea. Ten se do ní zamiloval a přes Prométheovo varování se s ní oženil.

Osudná skřínka ale dlouho zavřená nezůstala, Pandóra ji ze zvědavosti otevřela a na svět se rozletěly nemoci, trápení, bědy, zla. Když Pandóra viděla, co se děje, rychle truhlici zase zavřela, takže naděje, která byla dole, už zůstala zamčená.

Vzpoura proti šéfovi

Se stvořitelskými mýty je to těžké. V každé kultuře se jich vyskytuje několik, většinou jsou navíc značně protichůdné, jinak to není ani v řeckých mýtech.

Jedna verze vyprávění o Prométheovi mu přisuzuje i rukodělnou tvorbu prvních lidí z hlíny. Ale v každém případě, ve všech verzích je tento Titán druhé generace, syn Titána Iapeta, Kronova bratra, a tedy Diův bratranec, považován za největšího dobrodince prvních lidí, protože pro ně ukradl bohům oheň. I v případě této krádeže se rozcházejí názory, kdo byl majitelem toho ukradeného ohně, Zeus, Héfaistot nebo dokonce samo Slunce? Každopádně ukradeným ohněm byli obdarováni lidé, Prométheus je naučil s ohněm zacházet, naučil je zpracovávat kovy, vyrábět nástroje, naučil je řemeslům, domestikoval pro lidi divokého býka a naučil lidi s jeho pomocí obdělávat pole, seznámil lidi s léčivými bylinami.

To se ale nelíbilo Diovi, který Prométhea exemplárně potrestal. Nechal ho spoutat a přikovat ke skále na Kavkaze, kde mu každý den Diem poslaný orel ukloval kus jater, která ovšem do druhého dne znovu narostla. Ale Prométheus se nepokořil, neprosil o milost. Navíc věděl něco, co by sám Zeus hrozně rád věděl. Prométheus měl totiž po matce věštecký dar a jako jediný věděl, kdo může Dia přemoci. Hrdě však mlčel a žádné tresty ani sliby na něho nezabíraly. Vysvobodil ho nakonec smrtelník Héraklés, který orla zastřelil a Prométheova pouta rozbil. Prométheus se sám přesvědčil, že jeho vládnoucí bratranec se už změnil k lepšímu, že jsou s ním bohové i lidé v zásadě docela spokojeni, poradil proto Diovi, aby se měl na pozoru před románkem s mořskou bohyní Thétidou, po které toužil, protože Thétis měla porodit syna, který by převýšil otce. Zeus poslechl, Thétidu dokonce násilím provdal za smrtelného člověka, fthíjského krále Pélea, narodil se rek Achilleus. Ale o něm až někdy jindy, v příbězích trojské války. Prométheus  byl nakonec přijat mezi olympské bohy. Zeus ovšem přísahal, že Prométheus zůstane přikovaný ke skále, proto mu dal kousek té skály zabudovat do prstenu. (Inu, přísaha se dá plnit různě a nějaká obezlička se vždycky najde)

Co s příliš chytrou manželkou?

Diovou první manželkou byla Métis, rozvážnost, dcera Ókeána a Téthye. Byla to bohyně, která znala nejvíc ze všech bohů. Diovi pomáhala už tehdy, když osvobozoval své sourozence z Kronova břicha, to ona mu dala rostlinu, která působila na Krona jako dávidlo. Ale Diovi se tak chytrá manželka za nějakou dobu znelíbila a potřeboval se jí zbavit, potřeboval se jí zbavit dřív než mu porodí syna, protože podle věštby to měl být syn, který předčí svého otce. A Métis už byla těhotná a mnoho času nezbývalo. Zeus využil jejího daru měnit podobu. Škádlil ji, hecoval, nejdřív chtěl, aby se stala lvicí s ohnivým dechem, provedla to bezvadně. A pak: "Můžeš se stát kapkou vody?". "Samozřejmě", byla odpověď. Ale kapku vody nejvyšší vládce bohů slízl a bohyně Métis, rozvážnost, už v něm zůstala uvězněná. Ale Dia začala ukrutně bolet hlava, to se na svět dral plod bohyně Métis. Nakonec musel pomoci bůh Héfaistos, udeřil otce do hlavy dvousečnou sekerou a z hlavy vyskočila bohyně Athéna v plné zbroji.

Úplatky zabírají vždycky

I pro účast ve válce je dobré motivovat případné mocné spojence zvlášť lákavou odměnou...

Po krátké indiánské odbočce se chci znovu vrátit k antice.

Opustili jsme mladé olympské bohy v době, kdy začali bojovat o vládu nad světem se starší generací bohů, Titány. Boj byl neúprosný, dlouhotrvající a bylo to stále nerozhodně. Titáni se opevnili v pohoří Othrys, Zeus a jeho sourozenci útočili z hory Olympus. Výsledkem byla pořád plichta. Až už se na to Gaia nemohla dívat a poradila nejmladší generaci, aby zkusili získat na svou stranu její děti, Kyklopy a Hekatoncheiry, bytosti ještě starší než byli Titáni, ale vlastně jejich starší sourozence, děti Gaii a Úrana. Kyklopové, Steropés, Brontés a Argés, byli bytosti s jediným kulatým okem uprostřed čela a vládli hromům a bleskům. Hekatoncheirové, Kottos, Briareós a Gyés, byli storucí obrové s padesáti hlavami. Úranovi se ošklivili a tak je uvrhl do podzemního vězení. Když se vlády po Úranovi ujal Kronos, měl z Hekatoncheirů také strach a tak je ve vězení nechal. Zeus je na radu Gaie osvobodil a nabídl jim to nejcennější, co bohové měli, nektar a ambrosii, nápoj a jídlo nesmrtelných bohů, to, co jim zaručovalo nesmrtelnost. (To je aspoň úplateček, tomu se už nic jiného nevyrovná.) Kyklopové dali Diovi blesk, je nazýván Hromovládný, a Hekatoncheirové se pustili do Titánů sprškou pořádného kamení, až se jim podařilo je úplně zasypat. Přemožení Titáni byli uvrženi do podsvětního Tartaru a Poseidón je tam uzavřel trojitou bronzovou hradbou, kterou od té doby Hekatoncheirové střeží. Ale musím dodat, že při Kronovi nestáli všichni sourozenci. Někteří se snažili zachovat v nastalé bojové vřavě neutralitu, to se týká Titána Okeána, který pak byl za tento postoj odměněn tím, že mu byl ponechán jeho obor působnosti i s příslušnými výsadami. Jeho dcera Styx se i se svými čtyřmi dětmi zúčastnila boje na straně Olympanů. Celou další historii se při jejích vodách přísahalo, ta přísaha byla nezrušitelná a neodvolatelná, za porušení této posvátné přísahy by i bůh přišel o svou nesmrtelnost. Děti Stygy, Kratos, Bios, Zélos a Níké, zosobňující moc, sílu, ctižádost a vítězství, vzal Zeus k sobě na Olymp jako své stálé průvodce. Nejvíc ovšem Diovi pomáhal Titán Prométheus. Rozešel se s Diem ve zlém až později, když Zeus upevňoval svou moc příliš despoticky a usmyslel si vyhladit lidi potopou.

Chaos

V těch nepopsatelných hlubinách

Tak mne na zahradě moje sousedka zubařka zkontrolovala, jak se hojím. Pochlubila jsem se zaklínáním bolavého zubu a na oplátku jsem se od ní dozvěděla, že staří Egypťané, kteří byli nesporně nejlepšími lékaři starověku, vyráběli můstky ze slonoviny a přichytávali je zlatými drátky a dokonce dělali zubní implantáty z vepřových kostí. To je docela fantastické.

Ale jinak se omlouvám, že jsem ty báje vzala jaksi od prostředka. Dnes to napravím a začnu od prvotního Chaosu.

Ale nejdřív trochu o mýtech a mytologii obecně. Mýty nejsou a nebyly jen zajímavým vyprávěním, ve spojitosti s příslušným rituálem plnily důležitou funkci, udržovat řád světa, do kterého patřily. Jejich texty proto byly považovány za posvátné, většinou je máme zachovány v posvátných knihách jednotlivých náboženství. A v tom je právě potíž s antickou mytologií. Žádné posvátné knihy v originální kanonické formě nemáme k dispozici. Mýtů je známo mnoho, ale všechny naše znalosti o nich už pochází z jejich druhotného zpracování, z básní, dramat, historických, filosofických, dokonce cestopisných knih antických autorů, ale také z výtvarného projevu jako sochy, reliéfy, mozaiky, fresky nebo malby na keramických nádobách. 

Začínáme tedy Chaosem. Je to cosi nepopsatelného, pusto a prázdno, kde ještě neexistují ani naše vžité časoprostorové souřadnice, ale je to zároveň plné toho, co teprve bude. Z tohoto Chaosu se jako první vynořila Gaia, země, která vlastně představuje jeho opak, země má jasný a ohraničený tvar. Je matkou všech věcí, (jen něco málo jsoucen má svůj původ přímo v prvotním Chaosu, Erebos, temnota podsvětních hlubin a Nyx, noc). První, koho Gaia sama ze sebe zrodila, byl Úranos, nebe. Země a nebe byl na počátku nerozlučně spojený pár, Hésiodos to popisuje tak, že Úranos svou družku Gaiu vlastně bez přestání obtěžoval a zalehl ji tak, že všechno, co bylo počato, muselo zůstat uvnitř své matky, protože nikomu otec Úranos nedopřál vyjít na světlo. Pro Gaiu už bylo takové břímě nesnesitelné. Uvnitř jejího těla se tísnilo šest Titánů a jejich šest sester. Nikdo se však nechtěl odhodlat ke vzpouře proti násilnickému otci. Nakonec se úkolu ujal Kronos. Matka Gaia ho vybavila ostrým srpem, harpé, a když Úranos přišel souložit s Gaiou, Kronos ho zevnitř Gaina těla vykastroval a jeho pohlaví odhodil. Krůpěje manželovy krve zachytila Gaia a zrodily se z nich obávané Erinye. Pohlaví se vznášelo na vlnách moře a z pěn moře a spermatu se vynořila bohyně lásky Afrodité. Nebe se od země vzdálilo.
Vlády se ujal Kronos. Tři Titáni si vzali své sestry a z jejich manželství se narodila další generace bohů. Dál budeme sledovat spojení Kronovo se sestrou Rheou. Měli tři dcery, Hestii, Démétru a Héru, a tři syny, Háda, Poseidóna a Dia. Kronos měl strach, že ho některé z dětí zbaví vlády, a tak všechny svoje děti hned po jejich narození polykal. Matka Rhea z toho byla nešťastná, a v Diově případě se jí ale podařilo manžela obelstít, předložila mu kámen zabalený v plenkách a malého Dia nechala na vychování Najádám na Krétě, skrytého v jeskyni, aby nebyl slyšet jeho pláč. Před jeskyní navíc Kureti, mužská božstva pořádali hlasité válečné tance, prostě tropili hluk. Lest se podařila, Zeus vyrostl a pomocí kouzelné mediciny, která byla ale dávidlem, přiměl svého otce děti vyvrhnout. Teď stojí proti sobě dvě skupiny bohů, začíná válka budoucích olympských bohů proti Titánům.      

Perseus II

Perseův slavný návrat s přestávkou na osvobození Andromedy

Děkuji vám, přátelé, za pěknou odezvu na otázku. Pokračuji tedy.

Perseus se vydal na zpáteční cestu. Dostal se do severozápadní Afriky, kde žil Titán Atlas, který byl za vzpouru proti bohům odsouzen věčně nést nebeskou klenbu. Atlas byl k cizincům nedůvěřivý, protože věštba ho varovala, že mu ublíží Diův syn. Takže když se Perseus představil, obořil se na něho , vyhnal ho a nazval lhářem. Perseus si to nenechal líbit, vytáhl Medúzinu hlavu z torby a Atlas zkameněl.

Po cestě nad severní Afrikou z torby kapala Medúzina krev, ta se na zemi proměnila v jedovaté hady a ti mají na svědomí proměnu oblasti v písečnou poušť bez života. (to jsou věci).

Na samém kraji tehdy známého světa, v Etiopii uviděl Perseus na skále v moři přikovanou dívku. Byla to Andromeda, dcera krále Kefea, která měla být obětována mořské obludě. Andromedina matka Kassiopeia se totiž příliš chlubila svojí krásou a urazila mořské nymfy. Jejich vládce Poseidón na království poslal mořského netvora, který mohl být ukonejšen jen obětováním Andromedy. Perseus to však nenechal jen tak. Domluvil se s Andromedou i jejími rodiči, že se pokusí netvora zabít, pokud mu Andromedu dají za manželku. Souhlasili, ono jim ostatně nic jiného nezbývalo, ale nadávali mu příliš šancí. Andromeda sice už ženicha Fínea měla, ale ten se bál a za ni v rozhodující okamžik nechtěl dávat v sázku vlastní život. Perseus s netvorem bojoval ručně se zbraní, (vlastně nechápu, proč i v tomto případě nepoužil svou obvyklou taktiku, ale možná, že na Poseidonovy výtvory zkamenění nefungovalo, když Medúza byla Poseidónova milenka) a podařilo se mu ho zabít a Andromedu osvobodit. Při svatební hostině v Kéfeově paláci se ovšem objevil Fíneus a nevěsty se dožadoval, přivedl si s sebou i válečný doprovod. Svatebčané byli v menšině, navíc neozbrojení, takže to vypadalo špatně. Ale Perseus zavolal, až odvrátí tváře a Fínea i s družinou nechal zkamenět.

Cesta domů byla volná. I s Andromedou se dostavil do Polydektova paláce na hostinu, která byla ještě v plném proudu (ceníte si tu ohromnou rychlost, s kterou zvládl všechna svoje dobrodružství?) a hlásil splnění úkolu. Nikdo mu nevěřil, tak Medúzinu hlavu vytáhl z torby. Následky byly obvyklé, palác byl najednou vyzdoben množstvím kamenných soch. Perseus předal kralování na ostrově Serifu svému pěstounu Diktovi, vrátil hodným nymfám jejich neocenitelné dary, Hermovi harpé a Athéně za odměnu za skvělé rady Medúzinu hlavu. Athéna si jí vyzdobila svůj štít. Pak Perseus vzal maminku Danaé a manželku Andromedu a spěchal do Argu. Chtěl se s dědem Akrisiem smířit, na počest uspořádali sportovní hry, kde se také házelo diskem. Perseus neodolal a také hodil, zasáhl však Akrisia tak nešťastně, že Akrisios umřel, přesně tak, jak tvrdila stará věštba. Perseovi se nezdálo správné, aby vládl v Argu, když zabil krále Akrisia, i když se tak stalo nešťastnou náhodou. Proto si království prohodil se svým bratrancem a dál panoval v Tirynthu. V Mykénách dal postavit krásné paláce a je považován za mykénského patrona a zakladatele. V Mykénách také ukazují jeho hrob. Ale pravda je ta, že ho otec Zeus nenechal umřít, ale společně s příbuznými ho vyzvedl na oblohu. Tam se na něho i na jeho manželku můžeme dívat, souhvězdí jsou viditelná i pouhým okem neozbrojeným dalekohledem.

I potomci Persea a Anromedy byli slavní hrdinové, ale největší proslulosti dosáhl jejich vnuk Héraklés.

Perseus

První část životopisu – zázračně narozený hrdina jde pro hlavu Gorgony Medúzy

Tak zub je šťastně venku už od čtvrtka. Po dalších šesti týdnech, až se všechno bolavé řádně zahojí, bude následovat umělecká zubařská práce na výrobě můstku. Vida, vida, kdyby měly Graie takovou zubařku, nemusely se hádat ani trápit hlady. O starověké medicíně mám taky v plánu někdy později pohovořit, ale potřebuji si najít některé texty a osvěžit příslušnou literaturu, abych vás nekrmila nějakými bláboly.

Tak dnes tedy slíbený Perseův životopis, vlastně zatím jen jeho první část.
Vyprávění musí začít jeho dědečkem Akrisiem. Ten byl totiž z dvojčat a s bratrem Proitem se pošťuchovali a prali ještě před narozením. Když vyrostli, měli společně vládnout v Argu, ale to samozřejmě nedělalo dobrotu, došlo k nerozhodné bitvě a tak to nakonec vyřešili tak, že Akrisios vládl v Argu a Proitos v sousedním Tirynthu. Akrisios měl jen dceru Danaé a velice si přál syna. Vypravil se do delfské věštírny, aby se poptal, co má udělat. Věštírna většinou odpovídala nesrozumitelně, případně na něco jiného, než se tazatel ptal. V tomto případě se Akrisios dověděl. že syna mít nebude, ale že ho zabije jeho vnuk, syn dcery Danaé. Dal tedy na nádvoří paláce vybudovat podzemní bronzovou kobku a tam Danaé zavřel s jednou služebnou, aby se osudu vyhnul. Ale osudu se nikdy nevyhne nikdo, ten vládne i olympským bohům. Nejvyšší z nich, sám Zeus, už byl do krásné Danaé zamilovaný a tak pronikl stropem kobky v podobě zlatého deště. (nedovedu si představit, proč by mělo být snadnější prostupovat bronzem v podobě zlata, Diovi sice nic není nemožné, ale proč potom takový exhibicionismus) Uvnitř na sebe vzal lidskou podobu a s Danaé si užíval. Narodil se jim syn Perseus. Jednou děd Akrísios na nádvoří zaslechl dětský hlásek a tak se vydal na kontrolu. Danaé nic nezapírala, otec jí však nechtěl věřit. Pro jistotu obětoval služebnou za nekvalitní hlídání na Diově oltáři, ale zabít vlastní dceru a vnuka se mu přece jen nechtělo. Strčil je proto do dřevěné bedny a nechal hodit do moře. Bedna byla vytažena na břeh na ostrově Serifu. Vytáhl ji rybář Diktys, Danaé i Persea se ujal a staral se o ně vzorně. Ale Danaé se zalíbila i jeho bratru Polydektovi, který byl králem ostrova. Dost si na ni dovoloval, ale Perseus už maminku bránil. Potřeboval se ho tedy zbavit. Uspořádal hostinu na počest Hippodameie, o kterou se ucházel. Všichni byli pozváni, ale měli přinést dar, každý jednoho koně. To Perseus nemohl udělat, protože byl chudý a koně neměl. Furiantsky slíbil, že místo koně přinese hlavu Gorgony a Polydektés ho vzal za slovo. V tom byla drobná potíž, Gorgony byly tři, dvě nesmrtelné a jedna smrtelná, všechny měly tu vlastnost, že způsobovaly zkamenění každého, kdo se jim podíval do očí, a navíc nikdo nevěděl, kde je vlastně najít. Ale Perseovi pomohli jeho nejchytřejší božští sourozenci, Athéna a Hermés. A také tři Najády, nymfy pramenů. Všichni přispěchali s vybavením, které se opravdu velice hodilo. Najády mu daly okřídlené opánky, na kterých mohl létat vzduchem, Hádovu helmici, která ho činila neviditelným a brašnu, která se zvětšovala nebo zmenšovala podle toho, co se do ní dalo, aby do ní potom Gorgoninu hlavu vložil. Hermés mu dal ostrý srp, harpé, (nástroj, kterým Kronos vykastroval svého otce Úrana, ale o tom možná jindy). Perseus takto vybaven doletěl až na konec světa, kde bydlely Graie, o těch už byla řeč. Vyčíhl okamžik předávky oka, oko jim vzal a slíbil vrátit jen když mu prozradí cestu ke Gorgonám. Teď by to chtělo je trochu popsat. Údajně byly sličné, ale měly místo vlasů jedovaté hady, zlatá křídla a bronzové pařáty, hlava byla taky pozoruhodná, protože byla mužská i ženská zároveň, jsou zobrazovány vousaté, a měly zvířecí chrup, dlouhé kančí tesáky. Vypadaly navíc všechny stejně. Na Persea čekal úkol poznat, která z nich je smrtelná Medúza, tu zabít a nepodívat se jí přitom do očí. Pomohli zase bohové, Hermés Perseovi ukázal, která je Medúza a Athéna nastavila svůj bitevní štít, lesklý jako zrcadlo, aby v něm Perseus Medúzu viděl a přitom nebyl v nebezpečí zkamenění (No nevím, já se podle pohledu do zrcadla netrefím pořádně ani na sebe, ale asi byl Perseus šikovnější). Operaci prováděl, když všechny Gorgony spaly, ale při samé akci se hadi probudili, probudili dvě nesmrtelné sestry a ty začaly Persea pronásledovat. Ale ten, kořist bezpečně v brašně, helmici neviditelnosti na hlavě a opánky na nejvyšší rychlost jim uletěl zpátky do světa lidí. Gorgona Medúza byla těhotná s bohem Poseidónem a z její mrtvoly se narodil okřídlený kůň Pegas a hrdina Chrysaór.

Přátelé, je to moc dlouhé, takže dnes musím říct oblíbené: pokračování příště.

Jediné oko, jediný zub

Dnes jen stručně, bolí mě totiž zub. Naštěstí máme hodnou sousedku zubařku, která slíbila, že se mne hned zítra ráno ujme. Je to k neuvěření, ale už se nemůžu dočkat a těším se , že mě co nevidět začne trápit.

A přitom uvažuji o těch chudácích řeckých bohyních, které měly dohromady jen jedno oko a jeden zub. Když právě ten jeden zub začal bolet, to muselo být kolektivní zoufání si.
Jsou to šedivé bohyně, Graie, dcery mořského boha Forkýna a jeho manželky Kéty. Byly tři, žily na dalekém západě poblíž sídla bohyně noci Nykty a střežily cestu ke svým sestrám Gorgonám. Narodily se staré a šedivé, s jedním společným okem a zubem. O ten společný zub a oko se musely dělit, když jedna měla oko, musela druhé dvě vést, protože neviděly, jíst mohla jen ta, která měla zub, ostatní dvě zatím hladověly. Proto se pořád hádaly. Chvíli předávání oka, kdy byly slepé všechny, využil hrdina Perseus, oko jim vzal a pod pohrůžkou, že jim ho už nevrátí, je donutil prozradit cestu ke Gorgonám. Perseus, syn boha Dia a krásné Danaé, byl totiž poslán pro hlavu Gorgony Medúsy, jediné smrtelné ze tří sester Gorgon.
Celý cyklus bájí o Perseovi je zajímavý, ale to až příště.

Jak olympští bohové bohu války záviděli

Bůh války Arés byl bohem zuřivého válečného běsnění, miloval boj a bitevní vřavu tak jaksi absolutně, na výsledku ani na pohnutkách až tak moc nezáleželo. Z podstaty věci byl podněcovatelem nejrůznějších konfliktů a odpůrcem pokojného žití. Lidé ani bohové ho zrovna moc v lásce neměli. Ale největší důvod k zavilé nenávisti měl jeho rodný bratr, bůh všech umělců, tvůrců a řemeslníků, Hefaistos. Stejně jako Arés byl synem Diovým a Héřiným. Protože byl chromý, svrhla ho jeho matka Héra po narození z Olympu, ale ujaly se ho nymfy a vychovaly ho. Když dorostl, poslal matce Héře nádherný zlatý trůn jako na usmířenou, ale když na trůn sedla, skrytá pouta ji znehybnila a nikdo ji nedokázal osvobodit. Héfaistos se na Olymp odmítl vydat, takže ho tam nakonec Hermés musel dopravit lstí s pomocí boha Dionýsa, kterému se podařilo Héfaista opít. Když už byl Héfaistos na Olympu, Héru osvobodil, dokonce souhlasil, že se sám taky na Olymp přestěhuje. Osadu bohů změnil k nepoznání, všem bohům navrhl a postavil krásná nová obydlí. Sobě samozřejmě taky, dokonce s domácí dílnou. Dílen měl ovšem po světě víc, jedna z jeho nejoblíbenějších provozoven byla na ostrově Lémnu. Héfaistovou manželkou nebyl nikdo jiný než bohyně lásky a krásy Afrodíté. Možná právě proto, že měla lásku jako svůj obor, byla Héfaistovi nevěrná víceméně s kdekým. Ale nejvíc ho hnětlo, že v době, kdy on je na inspekci na Lémnu, přijímá Afrodíté doma právě svého švagra, boha války Area. žalovalo to na oba milence Slunce, tedy bůh Hélios. Héfaistos vymyslel léčku, vyrobil pouta, která byla tak jemná, že byla neviditelná, ale zároveň tak pevná, že je nikdo nedokázal roztrhnout. Ta nainstaloval v ložnici a odjel na služební cestu. Léčka dopadla podle očekávání, milenci se chytli do pasti a nemohli se, spoutaní Héfaistovými pouty, ani pohnout. Héfaistos svolal všechny olympské bohy, aby se přišli podívat. Ti se ovšem olympsky bavili a smáli tak, že se Olymp otřásal. Ale mužské osazenstvo Olympu, útlocitné bohyně se podívané neúčastnily, se shodlo na tom, že vlastně spoutanému Areovi nezřízeně závidí. Po ještě větší salvě smíchu, který toto doznání vyvolalo, Héfaistos oba milence zklamaně pustil.

Mars

Mars byl římským bohem války a ochráncem římské moci. Byl také jedním z mála legitimních dětí nejvyššího boha Jova a jeho manželky Junony. Jeho řeckým předobrazem byl bůh Arés. Na uctívání obou bohů je nejlépe vidět rozdíl mezi řeckou a římskou antickou kulturou. Arés byl v Řecku málo uctíván, přisuzoval se mu patronát spíš nad válečným běsněním, válku vedenou s rozmyslem a případně dokonce i spravedlivou, měla na starosti bohyně Athéna, která byla v řeckém panteonu mnohem oblíbenější a ctěnější. I v mytologii si Řekové dělali povětšině z Area legraci.

Jinak tomu bylo v Římě. Bůh války Mars byl jedním z nejvýznamějších bohů, Římané ho považovali za svého praotce, protože věřili, že bájní zakladatelé Říma, dvojčata Romulus a Rémus byli jeho synové s vestálkou Rheou Silvií, dcerou latinského krále Numitora. Mars také svoje Římany chránil, už v nejstarších dobách jim pomohl tím, že do Říma shodil z nebe svůj vlastní štít, aby Řím chránil. Král Numa Pompilius dal potom vyrobit ještě jedenáct kopií, aby nikdo nepoznal, který štít je pravý a neukradl ho. Štíty byly po celý rok uskladněny v Marově svatyni na Foru, kněží je nosili ve slavnostním průvodu městem jen 1.března, v den Martových narozenin. K jeho poctě se ovšem konalo víc různých slavností, např. dostihy vždy 27.února a 14.března. Nejvýznamější slavnost se však konala jednou za pět let po ukončení pravidelného sčítání obyvatel. Na Martově poli byla vedena třikrát za sebou před vším vojensky seřazeným obyvatelstvem vybraná zvířata, která pak byla Martovi obětována. Touto obětí se očistil celý římský národ od všech spáchaných zlotřilostí a zabezpečil si Martovu pomoc a ochranu v budoucnu. Na Martově poli se konala vojenská cvičení, sčítání obyvatelstva a lidová shromáždění, na kterých se ve starých dobách rozhodovalo o vypovězení války. V Martově svatyni na Foru musel každý vojevůdce před odchodem do války přijít prosit Marta o pomoc a slíbit mu podíl na válečné kořisti.

Mars není žádné přívětivé božstvo, ale přesto si pohled na něho zítra nebo v následujícím období vhodném pro pozorování užijte.

Zamarovský V. (1982): Bohové a hrdinové antických bájí, Mladá fronta, Praha