Císařové a kult Slunce

Nejdřiv chci váženému čtenářstvu sdělit, že se mne hned tak nezbaví. Míním psát tak dlouho dokud nevyčerpám všechna dostupná témata, což samozřejmě nemůže být nikdy.

Takže buď do své úplné neschopnosti nebo do zániku systému bloguje nebo skončím kvůli jiné podobné přírodní pohromě.
Někdy si ovšem vyberu oddychový čas kvůli práci, nemoci, lenosti a jiným závažným důvodům.

Ale vážně: chci vám poděkovat, že jste moje místo útočištné, nebýt blogu a vás, čtenářů, už bych se doma při ošetřování pravděpodobně docela pomátla na rozumu, je to děsně stresující, a bude hůř.

V tomto příspěvku budu pokračovat ve svém vyprávění o kultu božského Slunce. Jedním ze zajímavých císařů, ctitelů Slunce, byl bezpochyby císař Heliogabal (218-222 n.l.). Císař, původním jménem vlastně Varius Avitus Bassianus, přijal jméno boha El gabala, jehož byl veleknězem v syrské Emese. Svého boha nadřadil Jupiterovi, dal mu jméno Deus Invictus El Gabal a postavil mu na Palatinu nádherný chrám. Svou roli hráli zasvěcenci, ale bližší podrobnosti o způsobu zasvěcování se nezachovaly, víme jen, že po smrti odcházeli do říše věčného Slunce. Císař zachovával předovýchodní zvyky, zákaz vepřového, obřízku, nosil syrské oblečení. Počínal si výstředně, znevažoval senát, různé jeho zvrácenosti popsal historik Aelius Lampridius. Císař se nakonec pokusil zbavit vraždou adoptovaného Alexandra Severa, svého bratrance. Tím se znelíbil pretoriánům a tak ho i s matkou 11.3.222 zavraždili a mrtvoly hodili do Tibery. Jeho nástupce se v uctívání svého solárního božstva značně zmírnil, jeho vláda se počítá k lepším, ale i tak byl roku 235 při spiknutí ve vojsku zavražděn.

Po roce 235 se během půlstoletí vystřídalo 22 císařů a další pěkná řádka samozvanců. V říši vládl docela chaos, vpády cizích kmenů na římské území se staly častým jevem a římská armáda byla neschopná bránit říšské hranice.

Významným vládcem se stal císař Aurelianus (270-275), podařilo se mu obnovit jednotu imperia. Po svých slavných vítězstvích nad palmýrskou vládkyní Zenobií u Antiochie a u Emesy se stal oddaným ctitelem neporazitelného Slunce (Sol invictus) a jeho kult v Římě obnovil v podobě solárního henoteismu. Slunce v sobě obsahuje všechna božstva, ale nepopírá jejich existenci. Císař byl chápán jako zosobnění tohoto solárního boha, byl také prvním císařem, který byl titulován dominus et deus "pán a bůh", o jeho kult pečovalo v jeho chrámu kněžské kolegium.

Protože mi jde spíš o náboženské projevy, přenesu se přes zajímavé období Diokleciánovy vlády, přes období nástupnických bojů po jeho odstoupení v roce 305. V době Diokleciánově a jeho nástupců byla křesťanská církev, tehdy už velmi vlivná, nejvíc pronásledována. Ale pronásledování nemělo žádné úspěchy. V roce 311 byl císařem Konstantinem Velikým vydán toleranční milánský edikt, který křesťanství povoloval, nadále už nebylo ilegální a navíc se těšilo zřejmé císařově podpoře. Když roku 337 zemřel, ujali se vlády jeho synové, ale ve stejném roce došlo při vzpouře vojska k vyvraždění celé jedné vedlejší linie Konstantinovy rodiny. Vláda Konstantinových synů antickým tradicím nepřála a preferovala křesťanství.

Jedinou postavou vymykající se z nastupující nadvlády křesťanství je císař "odpadlík", Julián Apostata, synovec Konstantinův, který se zachránil při vraždění ostatních příslušníků rodiny, ale o jeho pohnutém životě i jeho náboženském přesvědčení i jeho spisech vám napíšu v příštím příspěvku.

Češka J. (2000): Zánik antického světa, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře