Byl Josef muž spravedlivý?
2. prosince 2003, 9:47
(přidávám podstatnou část své první práce)
Christologie v nejstarších dějinách raného křesťanství.
Prvotní povelikonoční sbory vznikající křesťanské církve byly teologickým důrazem, sociálním zázemím i původem převládající části členů různé. Nejstarší, ještě předpavlovská formule víry je v 1K15,3b-5. Důraz prvotních sborů je kladen na Kristovu smrt a vzkříšení. Svědectví o zmrtvýchvstání je nejvlastnějším obsahem evangelia. K formulím víry patří i formule Syna, která chápe Ježíšovo zmrtvýchvstání jako uvedení do funkce Syna Božího. Ř1,1-4. V první literární novozákonní etapě není o narození Ježíše jiná zmínka než Ga4,4-5
Narození Ježíše v podání synoptických evangelií.
Nejstarší sepsání evangelia, evangelium podle Marka, neobsahuje žádné vylíčení Ježíšova narození. Evangelium začíná křtem Ježíše Janem Křtitelem a Božím přiznáním se k Ježíši jako Synu. Další, mladší synoptická evangelia, evangelium podle Matouše a evangelium podle Lukáše, už na svém začátku obsahují legendu o narození Ježíše. Je různá obsahem, protože je zpracováním zvěsti o Ježíšově Božím Synovství, určená jinému okruhu čtenářů a posluchačů. V případě evangelia podle Matouše jde o židokřesťanský sbor nedlouho poté, co byl vyhnán ze synagogy. Příznačně u Matouše začíná legenda o Ježíšově narození jeho rodokmenem, který má dokázat rodovou souvislost s králem Davidem. Připomeňme si Matoušovu verzi z Mt1,18-24.
Josefův úmysl.
Nechám zatím stranou zázračné početí z Ducha svatého. Idylické betlémské scény všichni dobře známe. Ale co měl vlastně Josef v úmyslu? Věta o jeho rozhodnutí propustit Marii je nám dnes už málo srozumitelná. V první řadě si musíme uvědomit, že zasnoubená dívka byla považována za vdanou ženu. Na svobodné a vdané se vztahovaly jiné tresty za provinění, viz pasáž o znásilnění v Dt22,23-29. Přímo k našeho případu se vztahuje oddíl Dt22,13-21. Když muž obviní svou ženu, že nevstoupila do manželství jako panna, rozhodnou jeho při starší města na základě důkazu panenství nevěsty, který předloží rodiče nevěsty. V případě křivého obvinění musí žalující muž zaplatit pokutu a nesmí se s obviněnou ženou už nikdy rozvést. Je-li obvinění pravdivé, stihne provinilou ženu trest smrti ukamenováním přímo u otcova domu. Čin ženy se označuje jako "hanebnost", snad je třeba je chápat kulticky jako odevzdání se cizím bohům. Doslova:"Neboť tím, že smilnila v domě svého otce, zhanobila Izraele.Tak odstraníš zlo ze svého středu". Vzhledem k tvrdosti trestu je poněkud zavádějící mluvit jen o možné hanbě, jak je v Mt1,19 (Nu5,12-31 předepisuje jakýsi typ Božího soudu). Ale je pravděpodobné, že se v době Ježíšova narození podobně přísné tresty už nevykonávaly. Můžeme tak soudit zprostředkovaně z oddílu o cizoložné ženě z evangelia podle Jana J8,3-8,16, kde ve verši J8,6 je přímo napsáno, že farizeové odkazem na Dt22,22-24 Ježíše chtěli jen zkoušet, aby ho mohli obžalovat. (Také proto, že v té době měla hrdelní tresty ve výlučné kompetenci civilní státní správa). Předpokládám, že v případě možné pře a Mariiny obhajoby, že početí bylo z Ducha svatého, by jí hrozilo pravděpodobně ještě větší nebezpečí smrti ukamenováním za rouhání, které je i v době prvních křesťanských církví doloženo v legendě o smrti diakona Štěpána. Sk7,54-7,60. (I v případě pravdivosti jádra legendy se ovšem nejednalo o právoplatný rozsudek, ale o lynč rozvášněným davem). Josef chtěl uchránit svou ženu hanby. Rozhodl se propustit ji potají. Znamená to, že jí chtěl dát rozlukový list a ona by se mohla provdat za otce svého dítěte. V tomto případě by Josef přišel o věno, které zaplatil jejímu otci, a dokonce i o ni samu, protože i v případě, že by se neprovdala, by si ji , pokud ji už jednou propustil, nemohl znovu vzít. Dt24,1-4.
Nezbývá nám asi nic jiného, než hodnotit Josefův úmysl i z našich dnešních pozic kladně, ale jak je to s jeho spravedlivostí? Spravedlivým se v bibli rozumí ten, kdo dodržuje Boží přikázání. Ale v tomto případě musíme přiznat, že Josefova spravedlnost je v legendě už teologicky zpracována. Místo spravedlnosti Zákona jde o poslouchání Boha, který chce milosrdenství, a ne oběti. Legendární Josef se tak už sice nehodí do betlémské pastorely, jak ji vnímáme často dnes, ale zato se projevuje v nejvlastnějších intencích redakce Matoušova evangelia jako jeden ze svědků neochvějné víry v Boha.
Nový překlad Písma svatého, překlad s výkladem, Praha, 1973
Petr Pokorný: Vznik christologie, Kalich, Praha, 1988
Petr Pokorný: Literární a teologický úvod do Nového Zákona, Vyšehrad, Praha, 1993
Francois Vouga: Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad, Praha, 1997
Rubrika: křesťanství | Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
SuE (03.12.2003, 11:20:26):tak furt čekám, jestli na to někdo zareaguje, a zjišťuju, že tomu asi nerozumím jen já :-)
Mám takový (asi mylný) pocit, že to, že Bůh chce milosrdenství se objevuje až v Novém zákoně, v ten starozákonní mi připadá takový docela drsný :-). Tak ten Josef tenkrát vlastně jednal proti tomu, co měl udělat a ošvindlovalo se to až ad post?
didactylos (03.12.2003, 14:00:19): proroci
Ne, tak to není. Už proroci od samého počátku, tedy od nejstaršího Ozeáše, vystupovali proti obětem jako něčemu samospasitelnému. Ten výraz milosrdenství chci a ne oběti je už v Oz6,6, ale podobně je to i jinde, to byl prorocký důraz. A v Ježíšově době byla hebrejská bible v podstatě kompletní, rozhodně Zákon a Proroci. A mravně radikalizující hnutí byla v tehdejším judaismu silně zastoupena a skupina kolem Matouše k nim rozhodně patřila.
gggggggg (21.12.2005, 21:30:22 - Mail): ddddddddd
buzny
gggggggg (21.12.2005, 21:30:43 - Mail): ddddddddd
buzny
Přidání komentáře...
